Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Asi v tom čase přijel Saint-Clarův bratr Alfréd se svým nejstarším synem, dvanáctiletým chlapcem, aby strávili pár dní s bratrovou rodinou u jezera.

Nemohlo být pozoruhodnější a krásnější podívané než pohled na tyto bratry dvojčata. Příroda, místo aby je obdařila vzájemnou podobou, jim po všech stránkách vtiskla rysy právě opačné - ale přesto jakési tajemné pouto jako by oba blížence pojilo svazkem přátelštějším, než bývá v rodinách obvyklé.

Zavěšeni do sebe se procházívali, co noha nohu mine, sem a tam po alejích a pěšinách v zahradě - modrooký Augustin s plavými vlasy, křepce pružnou postavou a živě veselým obličejem a tmavooký Alfréd s hrdým římským profilem, houževnatě svalnatými údy a rozhodným vystupováním. Ustavičně se mezi sebou přeli pro své protichůdné názory a životní zvyklosti, a přesto ani u jednoho ani na okamžik a ani sebeméně neklesl zájem o společnost druhého - po pravdě jako by byli názorným příkladem, že právě protivy se navzájem přitahují.

Henrik, Alfrédův nejstarší syn, byl urostlý chlapec s tmavýma očima a vzezřením mladého prince, plný živosti a bujnosti. A jak se zdálo, hned od první chvíle seznámení úplně propadl kouzlu oduševnělých půvabů své sestřenky Evangeliny.

Eva měla zamilovaného koníčka, poníka bílého jako padlý sníh. Sedělo se na něm jako v peřince a byl stejně něžný a mírný jako jeho malá velitelka. Tohoto poníka právě dovedl Tom k zadní verandě, zatímco mladý mulat, asi třináctiletý chlapec, přiváděl malého vraníka, arabského plnokrevníka, čerstvě dovezeného za velké peníze pro Henrika.

Henrik byl na svůj nový majetek chlapecky pyšný, a když přikročil k zvířeti a přijal z rukou svého malého štolby uzdu, pečlivě si vraníka prohlížel. Vtom se mu čelo zachmuřilo.

"Co to má znamenat, Dodo, ty lenochu líná? Tys dnes ráno toho koně nehřebelcoval!"

"Prosím ano, pane," ujišťoval Dodo pokorně. "To se tak potom zaprášil sám."

"Drž hubu, ty darebáku!" rozkřikl se Henrik a rozmáchl se zuřivě jezdeckým bičíkem. "Jak se to opovažuješ mluvit!"

Chlapec byl hezký, jasnooký mulat, asi stejně velký jako Henrik, a vysoké smělé čelo mu věnčily splývavé kudrny. Měl v žilách bílou krev, jak bylo patrno z prudkého uzardění tváří i jiskření očí, když se dychtivě pokusil obhájit.

"Pane Henriku! -" začal.

Henrik ho šlehl jezdeckým bičíkem přes obličej, popadl ho za ruku, strhl ho na kolena a potom ho bil, co mu stačil dech.

"Tumáš, drzoune jeden! Naučíš se už jednou neodmlouvat, když ti něco řeknu? Odved koně zpátky a pořádně ho vykartáčuj. Já tě naučím, kde je tvoje místo!"

"Mladý pane," ozval se Tom, "myslím, že vám chtěl jenom povědět, že se mu kůň vyválel, když ho vyváděl ze stáje - to zvíře je hrozně bujné. Tak se stalo, že nachytalo ten prach. Sám jsem dohlížel, jak koně čistil."

"Ty drž jazyk za zuby, až se tě někdo na něco zeptá!" okřikl ho Henrik, otočil se na podpatku a vyběhl po schůdcích promluvit si s Evou, která stála v jezdeckém úboru na verandě.

"Odpusť, drahá sestřenko, že kvůli tomu hlupákovi musíš čekat," řekl. "Pojd, sedneme si tady na tuhle lavičku, než přijdou. Copak se stalo, sestřenko? - Vypadáš tak vážně!"

"Jak jen můžeš být tak ukrutný a zlý na toho nebožáka Doda?" zvolala Eva.

"Ukrutný - zlý?" opakoval chlapec s nelíčeným úžasem. "Co tím myslíš, milá Evičko?"

"Nechci, abys mi říkal ,milá Evičko', když jsi takový," odpověděla Eva.

"To vůbec neznáš Doda, drahá sestřenko - jinak než takhle s ním nic nepořídíš, je skrznaskrz prolhaný, samá lež a výmluva. Zkrotíš ho jedině tak, že ho okamžitě usadíš a nedovolíš mu vůbec otevřít ústa - právě tak je krotí tatínek."

"Ale strýček Tom povídal, že to byla jenom nešťastná náhoda, a ten nikdy neřekne nic, co není pravda."

"To je tedy prazvláštní starý negr!" podivil se Henrik. "Dodo jen promluví a už lže, jako když tiskne."

"Když s ním takhle zacházíš, má z tebe strach, a proto tě pak obelhává."

"Ale jdi, Evo, na mou pravdu se o Doda zajímáš tolik, že na něj budu žárlit!"

"Ale bil jsi ho a on si to nezasloužil."

"Nu dobrá, ať to tedy platí propříště, až si bití zaslouží, ale nedostane. U Doda je škoda každé rány, která padne vedle - je to hotový rarach, to mi věř. Ale před tebou ho už víckrát bít nebudu, když ti to je proti mysli."

Evu sice tento slib neuspokojoval, ale viděla, že každá snaha najít u hezkého bratránka pochopení pro její city by byla marná námaha.

Ve chviličce se objevil Dodo s koňmi.

"Nu vidíš, Dodo, tentokrát jsi to udělal moc pěkně," uznal jeho mladý pán s milostivějším výrazem. "Tak pojď a podrž slečně Evě koně, abych jí mohl pomoci do sedla."

Dodo přistoupil a držel Evina poníka. Obličej měl ztrápený a jeho oči vypadaly, jako by byl plakal.

Henrik, který si velmi zakládal na své kavalírské obratnosti ve všech stránkách rytířské dvornosti, vyzvedl hezkou sestřenku obratem do sedla, chopil se uzdy a podal ji Evě do ruky.

Ale Eva se naklonila z koně na druhou stranu - na stranu, kde stál Dodo -, a když pustil uzdu z rukou, řekla mu:

"Jsi hodný hoch, Dodo - děkuju ti!"

Dodo se s úžasem zahleděl do líbezné dětské tvářičky; krev se mu vhrnula do lící a slzy mu vhrkly do očí.

"Sem, Dodo!" křikl velitelsky jeho pán.

Dodo přiskočil a držel koně, zatímco jeho pán nasedal.

"Tu máš pěťák, Dodo, aby sis mohl koupit cukroví," řekl Henrik. "Skoč si pro něco!"

A Henrik odklusal po pěšině za Evou.

Dodo stál a díval se za oběma dětskými jezdci. Jeden mu dal peníze a druhý mu dal něco, po čem toužil daleko víc - vlídné slovo vlídně pronesené. Dodo byl teprve několik málo měsíců pryč od matky. Jeho pán ho koupil ve skladě otroků pro jeho hezkou tvář, aby se hodil k hezkému koníkovi, a Dodo právě procházel prvním výcvikem z rukou svého mladého pána.

Oba bratři Saint-Clarové byli z jiného místa zahrady svědky celého výjevu a viděli, jak Henrik bije malého Doda.

Augustinovy líce polila červeň, ale neudělal nic, než že s obvyklou uštěpačnou nedbalostí prohodil: "To je patrně, tak říkajíc, republikánská výchova, že, Alfréde?"

"Henrik je čertovský chlapík, když mu vzkypí krev," odpověděl Alfréd lhostejně.

"Ty si asi myslíš, že to je pro něho praktické cvičení, co?" zeptal se Augustin stroze.

"I kdyby ne, co bych mohl dělat? Henrik je učiněný divoch - žena i já jsme nad ním už dávno mávli rukou. Ale ten Dodo je hotový rarach - bij ho jak bij, nic mu neublíží."

"A tohle je tedy jako Henrikova lekce, co znamená první verš republikánského katechismu: ,Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní'!"

"Chm!" namítl Alfréd. "Jedna z ukázek francouzské přecitlivělosti a planých řečí, co nám servíruje Tom Jefferson. Je úplně směšné, že to tady mezi námi necháváme kolovat až dodneška -"

"To věru je," utrousil Saint-Clare pichlavě.

"- protože přece bije jasně do očí," pokračoval Alfréd, "že se všichni lidé nerodí svobodní, ani se nerodí všichni sobě rovní - rodí se všechno jiné, jenom to ne. Pro svou osobu pokládám polovinu toho republikánského povídání za čirý žvást. Jenom vzdělaní, nadaní, bohatí, slušní lidé mají mít rovná práva, ale ne chátra."

"Pokud ji ovšem při tom názoru udržíš," prohodil "Augustin. "Chopila se své chvíle už jednou - ve Francii."

"To se rozumí, je ji nutno přišlápnout, trvale a pevně, jak bych si počínal já," řekl Alfréd a zprudka přidupl nohou, jako by na někom stál.

"Ale když se zvedne, tak je z toho ukrutný malér," namítl Augustin, "jako například v San Domingu."

"Chm," odbyl ho Alfréd, "na to si už v naší zemi dáme pozor! Musíme se rázně postavit proti všem těm řečem o výchově a vzdělání černochů, co se teď všude vedou. Spodina vzdělání dostat nesmí."

"Na takové touhy je už pozdě," odpověděl Augustin, "vzdělání se jim dostane a nám jen zbývá říci jaké. Naše zřízení je vychovává k barbarství a k ukrutnosti. Potlačujeme v nich všechny lidské stránky a měníme je v divou zvěř. A dostanou-li se někdy k veslu, takové je i poznáme."

"Nikdy se k veslu nedostanou!" zvolal Alfréd.

"Hezky mluvíš," usmál se Saint-Clare. "Zatop pěkně pod kotlem, přivaž pojistný ventil, sedni si na něj a uvidíš, kde skončíš."

"Nu," odpověděl Alfréd, "to tedy uvidíme. Nebojím se sedět na pojistném ventilu, dokud jsou kotle pevné a stroj dobře funguje."

"Právě to si v době Ludvíka Šestnáctého myslila šlechta taky a Rakousko a papež si to myslí dnes - a jednoho krásného rána se třeba všichni znenadání semelete v povětří, až ty kotle vybouchnou."

"To ukáže čas," řekl Alfréd se smíchem.

"Povídám ti," pravil Augustin, "že ukazuje-li se v dnešní době něco s neúprosností božího zákona, pak to je to, že davy povstanou a spodní třída se dostane navrch."

"To je jeden z těch vašich radikálních republikánských žvástů, Augustine! Proč ses vlastně nikdy nedal na pouličního řečníka? Byl by z tebe skvělý tribun! Nu, doufám, že budu dávno nebožtík, než tvým ukoptěným davům svitne tahle nová říše!"

"Ukoptění neukoptění, až přijde jejich čas, budou vládnout i tobě," namítl Augustin. "A budou právě takovými vládci, jakými si je sám uděláš. Francouzská šlechta si zamanula udělat z lidí sansculoty, a potom měla sansculotských vládců až nad hlavu. Haitský lid -"

"Ale dej pokoj, Augustine! Jako bychom už neměli toho hnusného, odporného Haiti až po krk! Haiťané nebyli Anglosasové - kdyby jimi bývali, bylo by všechno dopadlo jinak. Anglosasové jsou vládnoucí rasa světa a také jí zůstanou! - Celkem vzato myslím, Augustine, že tvé nadání by tak asi stačilo na okružního kazatele," rozhodl Alfréd se smíchem. "Jen se o nás nestrachuj! Držba je devět desetin práva. Máme v rukou moc. Tahle podřízená rasa," dodal a pevně si dupl, "je vespod a vespod taky zůstane! Máme dost síly, abychom si uhlídali svůj vlastní prach!"

"Synové vychovaní jako tvůj Henrik budou náramní strážci těch vašich sudů s prachem," poznamenal Augustin, "takoví klidní a ukáznění! Přísloví praví: Kdo neumí ovládat sebe, nemůže vládnout jiným."

"S tímhle je tedy potíž," připustil Alfréd zamyšleně. "Není pochyby, že vychovávat děti v našem společenském zřízení je obtížné. Dává až tuze velkou volnost náruživostem, které jsou v našem podnebí už beztak dost horoucí. Henrik mi dělá starosti. Je to velkodušný a dobrosrdečný chlapec, ale když se rozčilí, tak přímo soptí síru. Myslím, že ho pošlu na výchovu na Sever, kde je poslušnost víc v módě a kde se bude stýkat víc se sobě rovnými a míň s podřízenými."

"A protože výchova dětí je stěžejním úkolem lidského pokolení," pravil Augustin, "pokládal bych aspoň já za povážlivé, že po té stránce naše zřízení nevyhovuje."

"Ale darmo mluvit, Augustine, škoda řečí. Myslím, že jsme tuhle starou věc přemílali snad už stokrát nebo kolikrát, a zbytečně. Co bys říkal, kdybychom si zahráli lurč?"

Oba bratři vyběhli po stupních na verandu a vzápětí již seděli u lehkého bambusového stolku s lurčovou deskou mezi sebou. Když rozestavovali kameny, Alfréd prohodil:

"To ti řeknu, Augustine, mít já ty názory co ty, tak bych něco určitě udělal."

"Docela ti věřím," odpověděl Augustin, "ty patříš k mužům činu. Co bys tedy na mém místě udělal?"

"Nu, třeba bych na vzor povznesl své vlastní služebnictvo," navrhl Alfréd s uštěpačným úsměvem.

"To bys už na ně mohl rovnou posadit Etnu a chtít na nich, aby se pod tou tíhou postavili zpříma. Bylo by to stejné jako chtít na mně, abych povznesl své služebnictvo pod obrovitým břemenem společnosti, které na nich leží. Proti spojeným silám celé veřejnosti jedinec nic nesvede. Aby výchova něco dokázala, musí to být výchova státní - nebo se musí aspoň těšit dostatečnému souhlasu, aby byla běžná."

"Ty házíš první," řekl Alfréd. A bratři se brzy zabrali do hry a neviděli a neslyšeli nic, dokud se pod verandou neozval skřípot koňských kopyt na písku.

"Už jedou děti!" ohlásil Augustin a zdvihl se. "Po-dí-vej se, Alfréde! Už jsi někdy viděl něco tak krásného?"

A vpravdě, krásný pohled to vskutku byl! Henrik se svým smělým čelem, tmavými lesklými kučerami a rozpálenými líčky se vesele smál, když se v jízdě nakláněl ke své spanilé sestřence. Dívenka měla na sobě modrý jezdecký kostým s čapkou téže barvy. Projížďka jí zbarvila tvářičky zářivým nádechem a ještě zvýšila líbeznost její pozoruhodně průsvitné pleti i zlatých vlasů.

"Dobré nebe! To je krása, přímo oslnivá!" žasl Alfréd. "Říkám ti, Augustine, pro tu se bude jednoho dne soužit něco srdcí!"

"To bude, svatá pravda - ví bůh, bojím se toho!" zašeptal Saint-Clare s přízvukem náhlé trpkosti a už běžel dolů, aby ji sundal z koně.

"Evo, zlatíčko moje! Nejsi moc unavená?" ptal se, když ji sevřel do náruče.

"Nejsem, tatínku," odpovědělo dítě; ale její krátký, těžký dech otce poplašil.

"Jak jen můžeš tak rychle jezdit, milunko? Copak nevíš, že ti to nesvědčí?"

"Bylo mi tak hezky, tatínku, a tolik se mi to líbilo, že jsem úplně zapomněla."

Saint-Clare ji odnesl v loktech do pokoje a uložil ji na pohovku.

"Musíš být na Evu opatrný, Henriku," napomenul chlapce, "nesmíš s ní jezdit tuze rychle."

"Vezmu si ji na starost," odpověděl Henrik, posadil se vedle pohovky a vzal Evu za ruku.

Eva se brzy cítila mnohem lépe. Otec i strýc se opět věnovali své hře a děti zůstaly spolu samy.

"Ani nevíš, Evo, jak hrozně mě mrzí, že tady tatínek chce zůstat jenom dva dny. To tě potom neuvidím, až zase teprve za bůhvíjak dlouho! Kdybych zůstal u tebe, snažil bych se být hodný a nezlobit se na Doda a tak dál. Nechci být na Doda zlý, ale víš, já mám strašně horkou krev. Nejsem na něho vlastně doopravdy ošklivý. Každou chvíli mu dám nějaký ten pětník a sama vidíš, že je hezky oblečený. Myslím, že Dodo je na tom docela dobře, celkem vzato."

"Myslel by sis, že na tom jsi dobře, kdybys kolem sebe neměl jedinou živou duši, která by tě milovala?"

"Já? Nu, to se rozumí, že ne."

"A tys odvedl Doda od všech přátel, jaké kdy měl, a teď nemá jediného člověka, který by ho miloval. Takhle nemůže být dobrý nikdo."

"Nu, ale nemohu to nijak změnit, pokud vím. Nemohu přivést jeho matku a také ho nemohu milovat sám, a pokud vím, ani nikdo jiný."

"A proč bys nemohl?" zeptala se Eva.

"Milovat Doda? Ale Evo, to bys snad ode mne nechtěla! Mohu ho mít docela rád - ale milovat své sluhy, to přece nikdo nedělá."

"Já ano, já je miluju."

"Pra-po-divné!"

"Copak bible neříká, že musíme milovat všechny bližní?"

"Chm, bible! To se rozumí, ta říká spoustu podobných věcí, ale nikoho ani nenapadne, aby je taky dělal - to přece víš, Evo, nikoho."

Eva neodpověděla a hleděla chviličku upřeně a zamyšleně kamsi do prázdna.

"Ale buď jak buď, milý bratránku," promluvila konečně, "přesto chudáčka Doda miluj a buď na něho hodný - kvůli mně!"

"Kvůli tobě, milá sestřenko, bych dovedl milovat nevímco - protože si na mou pravdu myslím, že jsi nejroztomilejší stvořeníčko, jaké jsem kdy v životě viděl!"

Henrik to pronesl s takovou opravdovostí, že mu až jeho hezké líce zruměněly. Eva přijala jeho slova s dokonalou prostotou a bez sebemenšího hnutí v tváři. Řekla pouze:

"Jsem ráda, že tak cítíš, milý Henriku! Doufám, že nezapomeneš!

Zvonění k obědu učinilo jejich rozmluvě konec.