Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 22. "Uvadá tráva - opadá květ"
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Den po dni nám ubíhá život, všem do jednoho - a tak ubíhal i našemu příteli Tomovi, až přešly dva roky. Ačkoli žil odloučen od všeho, co bylo jeho duši drahé, a ačkoli často prahl po tom, co leží mimo hranice světa, přesto nebyl nikdy plně a uvědoměle nešťastný.

Tak skvěle je totiž zladěna harfa lidských citů, že nic než úder, který přerve všechny struny, nemůže úplně rozbít jejich harmonii. Pohlédneme-li zpět do minulosti a přehlížíme období, jež se nám ve vzpomínce jeví jako časy strádání a utrpení, dovedeme se upamatovat, že každá hodina, jak uplývala, nesla s sebou i rozptýlení a úlevu, takže přestože jsme nebyli úplně šťastní, nebyli jsme ani úplně nešťastní.

Na jeho dopis domů, jak jsme už vypověděli v minulé kapitole, odepsal mladý pán Jiří a za přiměřenou dobu došla Tomovi jeho odpověď, malovaná pěkným, vypiplaným školáckým písmem, o němž se Tom vyjádřil, že se dá číst "málem přes celou světnici".

List obsahoval rozmanité potěšitelné zprávy z domova, jež náš čtenář již dopodrobna zná. Uváděl, že tetu Chloe pronajali cukráři v Louisvillu, kde svým kuchařským uměním získává pohádkové sumy peněz, které se budou do posledního groše ukládat, aby pomohly sehnat dohromady částku potřebnou na jeho vykoupení. Moše i Petr prý rostou jako z vody a maličká Sis cupká po celém domě pod starostlivým dohledem kuchařky Sally a vlastně celé rodiny vůbec.

Tomova chaloupka je prý prozatím zavřená - ale tu se Jiří vzletně a obšírně rozepsal o výzdobě a přístavbě, která ji čeká, až se Tom vrátí.

Zbytek dopisu podával výčet předmětů, jimž se Jiří učí ve škole, a každý název začíná ozdobně krouceným velkým písmenem. Rovněž uváděl jména čtyř nových hříbat, která na statku přibyla od té doby, co Tom odešel, a konečně v téže souvislosti oznamoval, že otec i matka jsou zdrávi. Sloh dopisu byl sice vysloveně stručný a strohý, ale Tom jej považoval za nejnádhernější literární výplod, který spatřil světlo světa v moderní době.

Nemohl se nabažit pohledu na dopis, ba dokonce se radil s Evou, neměl-li by si jej dát zarámovat a pověsit ve své komůrce. Jedině obtíž, jak to zařídit, aby bylo vidět obě strany dopisu najednou, stála v cestě, aby svůj úmysl uskutečnil.

Přátelství mezi Tomem a Evou rostlo stejnou měrou, jak dítě vyspívalo. Bylo by těžko vypovědět, jaké místo zaujímala v něžném, vnímavém srdci svého věrného služebníka a druha. Tom ji miloval jako něco křehkého a pozemského, ale přitom ji zase skorem zbožňoval jako něco rajského a nebeského. Hledíval na ni, jako italský námořník hledívá na svou sošku Jezulátka - se směsí nábožné úcty a něhy. A největší Tomovou radostí bylo vyhovovat jejím roztomilým vrtochům a hovět jejím tisícerým prostým touhám, jež odívají dětství jakoby mnohobarevnou duhou.

Každého rána pátraly jeho oči ve všech květinových stáncích na tržišti a hledaly vzácné květy pro ni; a nejkrásnější broskev nebo pomeranče mizely v jeho kapse, aby jí měl co dát, až se vrátí domů. Nebylo podívané, která by ho těšila víc než pohled na její slunnou hlavičku, kterak vykukuje ze vrat a zdálky ho už vyhlíží, zda už přichází z trhu - a potom ta její dětská otázka: "No, strýčku Tome, co máš pro mne dnes?"

V čase, k němuž dospěl náš příběh, přenesla celá saint-clarovská domácnost své sídlo přechodně do rodinného letohrádku na Pontchartrainském jezeře. Letní vedra dohnala všechny, kdo měli možnost opustit dusné a nezdravé město, aby hledali úlevu na březích jezera a ve svěžím vánku vanoucím přes ně od moře.

Saint-Clarův letohrádek byl pravý indický bungalov, obehnaný kolem dokola lehkými bambusovými verandami a obklopený ze všech stran zahradami a sady. Společný obývací pokoj vedl přímo do velké zahrady, kde voněly všechny možné malebné rostliny a květiny tropického pásma. Klikaté cestičky se vinuly až dolů na samý břeh jezera, jehož stříbřitá hladina se vzdouvala a houpala v slunečních paprscích - obraz nikdy ani na hodinu stejný, a přesto každou hodinou krásnější.

Je právě chvíle jednoho z oněch ohnivě zlatých západů, které zažíhají celý obzor v jedinou plamennou nádheru a mění vodní pláň v druhou oblohu. Jezero se tetelí růžovými a zlatými pruhy kromě míst, kde bělokřídlé plachetky klouzají sem a tam jako duchové, a vší tou září prokmitají zlaté hvězdičky a shlížejí samy na sebe, jak se třepotají ve vodě.

Tom a Eva sedí na malém omšelém sedátku v besídce na samém břehu jezera. Je nedělní večer a Evě leží na klíně otevřená kniha.

"Strýčku Tome," šeptla Eva, "já půjdu tam."

"Kam, slečno Evo?"

Dítě vstalo a ukázalo svou útlou ručkou k obloze; plameny večera osvítily její zlaté vlasy a zardělé líčko jakousi nepozemskou září a její oči zíraly s upřenou vážností k nebi.

"Půjdu tam!" opakovala, "k těm jasným duchům, Tome - ano, půjdu a nebude to trvat dlouho."

Věrné staré srdce vedle ní pocítilo prudké bodnutí. A Tom si připomněl, jak často si v posledních šesti měsících všiml, že malé Evě vyhubly ručky, pleť zprůsvitněla a dech se jí zkrátil. Napadlo ho také, jak brzy se nyní dítě tolik unaví a zemdlí, když si hraje nebo běhá v zahradě, ač dříve to vydrželo celé hodiny. Často již slyšel slečnu Ofelii hovořit o kašli, který nedokážou vyléčit žádné její medikamenty - a i v přítomné chvíli planuly ty rozhořelé tvářičky a ručka suchou horečkou. Ale přesto mu představa, kterou mu teď napověděla Evina slova, až do tohoto okamžiku nikdy nepřišla na mysl.

Ano, ano, milovaná Evo, světlá hvězdo svého domova! Tratíš se ze světa, leč ti, kdo tě milují nejvíc, o tom nevědí!

Vtom rozhovor Toma s Evou přerušilo chvatné volání slečny Ofelie.

"Evo - Evo - kde jsi, dítě? Vždyť už padá rosa, to už nesmíš být venku!"

Eva i Tom si pospíšili domů.

Slečna Ofelie měla dlouhé a velké zkušenosti v opatrování nemocných. Pocházela z Nové Anglie a dobře znala první zrádné stopy oné tiché zákeřné choroby, která kosí tolik bytostí právě nejsličnějších a nejlíbeznějších a poznamenává je nesmazatelnou pečetí smrti ještě dřív, než se jediná nitka života zdá přetržena.

Všimla si již Evina lehkého, suchého pokašlávání i těch denně rozpálenějších tvářiček a nemohl ji oklamat ani lesk v jejích očích a jará živost vyvěrající z horečky.

Pokoušela se svěřit se svými obavami Saint-Clarovi. Ten však odmítal její domněnky s podrážděnou mrzutostí, zcela nesrovnatelnou s jeho obvyklým lehkomyslným a bezstarostným rozpoložením.

"Prosím tě, nesýčkuj, sestřenko - to nenávidím," říkával. "Copak nevidíš, že to dítě jenom roste? Děti vždycky slábnou, když rostou tuze rychle."

"Ale co ten kašel?"

"Chm, hlouposti! Ty naděláš s kašlem! To přece nic není! Třeba se trošku nachladila."

"Nu, právě takhle to začalo s Elizou-Janou a s Ellenou a Marií Sandersovou."

"Ach, přestaň už přece s těmi strašidelnými báchorkami o nemocech! Vy vědmy jste nakonec takoví mudrci, že dítě nesmí ani zakašlat nebo kýchnout, abyste v tom hned neviděly zkázu a zhoubu. Dávej jenom na to dítě pozor, nepouštěj ji na večerní vzduch a nenechávej ji tuze unavit hraním - a hned bude zdravá jako rybička."

Tak mluvil Saint-Clare navenek, ale v nitru se mu vzmáhal neklid a nepokoj. Den za dnem úzkostlivě pozoroval Evu, jak se dalo soudit podle častého opakování poznámek, jež ustavičně omílal - že "to dítě je docela zdravé", že na tom kašli zhola nic není, že to je jenom nějaká nepatrná porucha zažívání, jakou děti často trpívají. Ale trávil v její společnosti víc času než předtím, brával ji častěji s sebou na vyjížďku a každých pár dní přinášel domů nějaký recept nebo posilující lektvar. "Ne že by to Eva potřebovala," říkával, "ale uškodit jí to přece nemůže."

Musíme-li o tom už mluvit, tedy hlouběji a bolestněji než co jiného se jeho srdce dotýkala Evina myšlenková i citová vyspělost, každým dnem dozrávající. Třebaže si stále zachovávala všechny rozmarné půvaby dítěte, přesto jí často nevědomky uklouzla slova tak myšlenkově hluboká a podivně nesvětsky moudrá, že člověku připadala přímo jako vnuknutí. V takových chvílích se Saint-Clare až prudce zachvěl a sevřel dívenku v náručí, jako by ji to láskyplné objetí mohlo zachránit. A srdce se mu dmulo zoufalým odhodláním si ji zachovat a nikdy ji od sebe nepustit.

Malá Evangelina jako by se nyní celým srdcem i duší upínala jedině ke konání skutků lásky a dobroty. Bezděčně šlechetná byla odjakživa, ale teď z ní vyzařovala jakási dojemná, vpravdě ženská starostlivost, jíž si kdekdo všiml. Ještě stále si ráda hrála s Topsy i s ostatními barevnými dětmi v domě, ale nyní se zdála spíš divákem než účastníkem jejich her. Seděla třeba nepřetržitě půl hodiny na jednom místě a smála se pitvornému tajtrlíkování mrštné Topsy - a vtom jako by jí tvářičku zastřel nějaký stín, oči se jí zamžily a už byla myšlenkami kdovíkde.

"Mamičko," obrátila se jednoho dne znenadání na matku, "proč neučíme naši domácí čeleď číst?"

"To je otázka, dítě! To se přece nedělá."

"A proč ne?" zeptala se Eva.

"Protože to nemá smysl, aby uměli číst. Nijak by jim to nepomohlo, aby pracovali líp, a k ničemu jinému přece nejsou na světě."

"Ale teta Ofelie naučila Topsy číst," pokračovala Eva.

"Ano, a sama vidíš, co dobrého z toho pošlo. Horší stvoření, než je Topsy, jsem ještě v životě nepoznala!"

"Nebo co chuděra Mamči!" připomněla Eva. "Ta má tak ráda bibli a tolik touží, aby uměla číst! A co si jen počne, až jí nebudu moci předčítat já?"

Marie Saint-Clarová prohrabávala dál zaujatě obsah zásuvky, když odpovídala dceři:

"Nu, Evo - to se rozumí, časem budeš mít jiné zájmy i myšlenky než jen chodit po služkách a číst jim bibli. Ne snad že by se to nějak nepatřilo - sama jsem to dělávala, dokud jsem byla ještě zdravá. Ale až se začneš strojit a chodit do společnosti, tak na to nebudeš mít čas. Podívej se!" dodala. "Tyhle šperky ti dám, až tě prvně uvedu do společnosti. Měla jsem je na svém prvním plese. A mohu ti prozradit, Evo, že jsem vzbudila senzaci."

Eva vzala do ruček klenotničku a vytáhla z ní diamantový náhrdelník. Její velké hloubavé oči se na něj upíraly, ale myšlenkami dlela jinde.

"Jak vážně se díváš, dítě!" podivila se Marie.

"Mají ty kameny velkou cenu, mamičko?"

"Jistěže mají. Otec je objednal až z Francie. Ten náhrdelník má cenu celého malého jmění."

"Škoda že není můj," řekla Eva, "abych si s ním mohla dělat, co bych chtěla!"

"Co bys s ním udělala?"

"Prodala bych ho a koupila bych ve svobodných státech nějaký dům a odvezla tam všechny naše lidi a najala bych učitele, aby je naučili číst a psát."

Matčin smích zarazil Evě řeč.

"Založila by penzionát! A neučila bys je ještě hrát na piano a malovat na samet?"

"Učila bych je, aby si mohli sami číst v bibli a psát sami dopisy jiným i číst dopisy, co dostanou od jiných," odpověděla Eva pevně. "Vím dobře, mamičko, jak strašně těžce to nesou, že tohle všechno neumějí. Trápí to Toma - trápí to Mamči - trápí to ještě mnoho jiných. Myslím, že to je špatné."

"Ale jdi, jdi, Evo! Jsi pořád ještě hrozné dítě! Vůbec těmhle věcem nerozumíš," namítla Marie Saint-Clarová. "Ostatně mě z těch tvých řečí už bolí hlava."

Marie měla jako na zavolanou vždycky po ruce bolení hlavy pro případ, že by jí některý rozhovor nebyl zrovna po chuti.

Eva se tiše vykradla ven; ale od té chvíle dávala Mamči vytrvale lekce ve čtení.