Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Našim čtenářům snad nebude proti mysli, když se na krátkou chvíli ohlédnou zpátky k chaloupce strýčka Toma na kentuckém statku a podívají se, co se zatím dálo s těmi, jež tam zanechal.

Snášel se letní podvečer a všechny dveře i okna velkého salónu byly dokořán a pohostinně zvaly kdekterý náhodný vánek, jemuž by se snad zlíbilo zabloudit dovnitř.

Ve velké síni, která vedla do salónu a probíhala celou délkou domu až k balkónům na obou stranách, seděl pan Shelby. Pohodlně se spoléhal zády v křesle, nohy měl natažené na židli před sebou a pochutnával si na doutníku, jak míval po obědě ve zvyku.

Paní Shelbyová seděla mezi dveřmi a pilně se zabývala nějakým jemným vyšíváním. Vypadala jako člověk, který má něco na srdci a čeká na vhodnou příležitost, jak to uvést na přetřes.

"Víš o tom," začala, "že Chloe dostala od Toma psaní?"

"Ale jdi, doopravdy? Tom tam tedy má nějakého přítele, jak se zdá. Jak se tomu milému brachovi vede?"

"Podle mého ho asi koupila nějaká moc dobrá rodina," odpověděla paní Shelbyová. "Jednají s ním vlídně a nemá mnoho práce."

"Ale jdi! Nu, to jsem rád - opravdu rád," pravil srdečně pan Shelby. "To se tedy Tom patrně s životem na Jihu smíří - sotva se asi bude chtít vrátit sem k nám."

"Právě naopak," namítla paní Shelbyová, "moc starostlivě se ptá, kdy budeme mít peníze na jeho vykoupení pohromadě."

"To tedy namouvěru nevím," odpověděl pan Shelby. "Jakmile to jednou začne s obchodními věcmi skřípat, zdá se, že to vůbec nemá konce. Je to jako skákat z bláta do louže a trčet pořád oběma nohama v bahně. Od jednoho si vypůjčíš, abys zaplatil druhému, a pak si vypůjčíš od jiného, abys zaplatil prvnímu - a ty zlořečené směnky, co vyprší, dřív než se člověk stačí otočit a vykouřit doutník - upomínky písemné a upomínky ústní - a všechno se sype a je z toho zmatek na zmatek."

"Mně se zdá, můj milý, že by se snad přece dalo něco udělat, abychom tyhle věci urovnali. Co kdybychom rozprodali všechny koně a odprodali jedno z tvých hospodářství a rázem všechno poplatili?"

"Chm, to je k smíchu, Emílie! Jsi sice nejlepší žena v Kentucky, ale přesto nedovedeš uznat, že obchodním věcem nerozumíš - ženy jim nikdy nerozumějí a nikdy neporozumějí."

"Ale nemohl bys mě aspoň trošičku do svých záležitostí zasvětit?" zeptala se paní Shelbyová. "Co kdybys mi aspoň ukázal seznam všech svých dluhů a všeho, co kdo dluží tobě, a nechal mě, abych zkusila, jestli bych nenašla nějakou cestu, jak bych ti pomohla šetřit."

"Ach, dej pokoj a netrap mě, Emílie! - Přesně to udat nemohu. Vím tak přibližně, jak se věci asi mají a jak pravděpodobně dopadnou - ale moje záležitosti se nedají jen tak našmajchlovat a uplácat, jako šmajchluje teta Chloe kůrčičky na svých koláčích. Povídám ti, že nemáš o obchodních věcech ani ponětí."

A protože neznal žádný jiný způsob, jak prosadit své názory, zesílil pan Shelby hlas - styl polemizování jistě velmi výhodný a přesvědčivý, rozpráví-li muž se ženou o obchodních věcech.

Paní Shelbyová si slabě povzdychla a přestala mluvit. Pravdou zůstává, že ačkoli byla žena, jak konstatoval její manžel, přesto měla jasnou, rozhodnou a praktickou mysl i pevný charakter, po všech stránkách převyšující vlohy manželovy; proto by nebyla bývala představa, která by jí přiznávala schopnosti k vedení hospodářství, nijak tak tuze nesmyslná, jak se domníval pan Shelby.

Paní Shelbyová se celým srdcem upínala k tomu, aby splnila slib daný Tomovi a tetě Chloe, a vzdychla si nyní, když viděla, jak se kolem ní kupí stále víc a víc nesnází.

"Nemyslíš, že by se nám třeba nějak podařilo ty peníze sehnat? Chudák teta Chloe! Tolik po tom touží! Celou duší!"

"Je-li tomu tak, je mi to líto. Myslím, že jsem se s tím slibem unáhlil. Věru ještě nevím, ale snad nejlepší by bylo povědět to Chloe přímo a nechat ji, aby se s tou skutečností vyrovnala. Za rok za dva si Tom najde nějakou jinou ženu a také ona by si měla raději opatřit nějakého jiného druha."

"Ale manželi! Učila jsem své lidi, že jejich manželství je stejně posvátné jako naše. Nikdy bych nemohla Chloe k něčemu takovému radit," odpověděla paní Shelbyová. "Pochop to přece, můj milý, že já se prostě nemohu svémocně zprostit slibu, kterým jsem se těm bezmocným ubožákům zavázala. Jestli se mi nepodaří sehnat ty peníze jinak, vezmu si žáky a budu dávat hudební lekce. Najdu jich jistě dost a vydělám si ty peníze sama."

"Přece by ses takhle neponížila, Emílie? K tomu bych nikdy nemohl svolit!"

"Že bych se ponížila! Ponížilo by mě to snad víc, než kdybych zrušila slovo dané těm bezmocným ubožákům? To jistě ne!"

"Nu, ty si na hrdinství a přepjatost potrpíš vždycky," pravil pan Shelby. "Ale podle mého by sis to měla napřed pořádně rozmyslet, než se do takové donkichotštiny pustíš."

Tu jejich rozhovor přerušila teta Chloe, která se objevila na konci verandy.

"Kdybyste byla tak hodná, paní," řekla.

"Nu, copak je, Chloe?" zeptala se jí paní, vstala a zamířila na konec verandy.

"Nechtěla by se jít paní podívat na tuhletu hromádku drubeře?"

S obzvláštní zálibou říkala Chloe drůbeži "drubeř" a přes všechno opravování a napomínání ze strany mladších členů rodiny neústupně setrvávala u tohoto zkomoleného výrazu.

"Ts, jemine!" říkávala. "To bych ráda věděla, je to přec jedno a to samé, drubeř přeci zní stejně dobře." A tak říkala Chloe domácím pernatcům "drubeř" dál.

Paní Shelbyová se usmála, když spatřila rozloženou hromadu kuřat a kachen, nad kterou se Chloe zastavila s velmi vážným a přemítavým výrazem v obličeji.

"Tak uvažuji, jestli by paní nechtěla třeba tyhle tady zapíkané v těstíčku."

"Na mou pravdu, teto Chloe, na tom mi celkem nesejde - uprav je, jak uznáš sama."

Chloe stála a probírala se nepřítomně drůbeží; bylo zcela zřejmé, že nemyslí na kuřata, nýbrž na něco jiného. Konečně s oním kraťoučkým smíchem, s nímž lidé jejího druhu předkládají pochybný návrh, nesměle řekla:

"Můj ty jemine, paní! Proč by si pán a paní měli kvůli těm penězům lámat hlavu a nesáhli po tom, co mají rovnou v rukou?"

A Chloe se znovu zasmála.

"Nerozumím ti, Chloe," pravila paní Shelbyová, která dobře znala Chloiny způsoby, a proto ani za mák nepochybovala, že Chloe vyslechla do posledního slova celý rozhovor, který před chviličkou vedla se svým manželem.

"Můj ty jemine, paní, že ne?" podivila se Chloe a znovu se zasmála. "Jiní páni přece svoje negry pronajímají a vydělávají na nich hotové peníze. Nenechávají si tolik té čeládky, aby je vyjídala a třeba i vyjedla!"

"Nu, Chloe, a koho navrhuješ, abychom pronajali?"

"Jemine! Já přece nic nenavrhuju - jenom onehdy Sam přišel s tím, že prý v Louisvillu je jeden tenhle cukerník, jak jim říkají, a povídal, že ten potřebuje šikovnou sílu na dortíčky a na cukroví a dal by prý člověku čtyři dolary na týden, čtyři by dal."

"Nu, Chloe?"

"No, jemine, tak myslím a myslím, že je načase, aby se už nějaká práce uložila taky naší Sally. Cepuju Sally teď už hezky dlouho, a když se to pováží, tak umí celkem vařit skoro stejně dobře jako já. A kdyby mě jen paní jako pustila, tak bych pomohla ty peníze našetřit. Nic se nebojím postavit svůj dort nebo koláč vedle cukroví nějakého cukerníka."

"Cukráře, Chloe."

"Ts, jemine! To je přece jedno, paní. Slova jsou někdy taková divnost, že je člověk nikdy nesvede správně!"

"Ale Chloe, to bys chtěla opustit své děti?"

"Jemine paní! Chlapci jsou už dost odrostlí, aby mohli leckde podělkovat - umějí se ohánět jedna radost. A maličkou si vezme na starost Sally - je to taková samostatná čiperka, že se na ni ani moc dohlížet nemusí."

"Louisville je odtud hezky daleko."

"Můj ty jemine! Kdo se bojí? Je to dolů po řece - snad někde blízko našeho táty...?" řekla Chloe. Poslední slova protáhla tázavým tónem a zadívala se na paní Shelbyovou.

"Ne, Chloe - ten je ještě o mnoho set mil dál," odpověděla paní Shelbyová.

Chloe protáhla zklamaně obličej.

"Ale to nic. Když tam půjdeš, Chloe, budeš k němu blíž. Ano, můžeš si jít. A tvou mzdu budu do posledního groše ukládat stranou na vykoupení tvého muže."

Stejně jako jasný sluneční paprsek poleje tmavý mrak stříbrem, tak okamžitě zjasněla černá líc milé Chloe - doslova zářila.

"Jemine! Jestli není paní až moc hodná? Právě na tohle jsem já myslela - nebudu přece potřebovat ani žádné oblíkání, ani boty, vůbec nic. Mohla bych ušetřit všechno, všecičko, poslední groš. Kolik je to týdnů do roka, paní?"

"Dvaapadesát," odpověděla paní Shelbyová.

"Jemine! Doopravdy tolik? A čtyři dolary na každý ten týden. No, kolik by to tak asi dělalo?"

"Dvě stě osm dolarů," pravila paní Shelbyová.

"No ne!" řekla Chloe s přízvukem překvapení a radosti. "A jak dlouho by mi asi trvalo, než bych odpracovala všechno, paní?"

"Nějakých čtyři pět let, Chloe. Ale nemusíš to přece vydělat všechno sama, já k tomu něco přidám."

"Ale ani řeč o tom, že by paní dávala hodiny nebo vůbec něco dělala! V tomhle má pán docela pravdu, to by se vůbec nehodilo. Doufám, že se nikdo v naší rodině jaktěživo takhle nespustí, dokud já mám zdravé ruce."

"Neboj se, Chloe, já už čest rodiny obhájím," ujistila ji paní Shelbyová s úsměvem. "Ale kdy myslíš, že půjdeš?"

"No, já nemyslela vůbec nic - ale Sam jede s nějakými hříbaty k té řece a povídal, že bych jako mohla jet s ním. Tak jsem si jenom sbalila ranec. Jestli tedy paní dovolí, tak bych jela zejtra ráno se Samem. Kdyby byla paní tak hodná a vystavila mi pašport a napsala mi vysvědčení."

"Dobrá, Chloe, zařídím ti to, nebude-li pan Shelby nic namítat. Musím si s ním napřed promluvit."

Paní Shelbyová odešla nahoru a teta Chloe zamířila celá rozradostněná do svého srubu, aby se uchystala.

"Můj ty jemine, mladý pane Jiří! To jste nevěděl, že zejtra ráno jedu do Louisvillu, viďte!" oznámila Jiřímu, jenž právě vstoupil do srubu a zastihl ji, jak pilně přerovnává šatičky svého roběte. "Napadlo mě, že si sem zaběhnu a jen se tak podívám na ty Sisiny drobnosti a trošku je spořádám. Ale já jedu, mladý pane Jiří - jedu a budu mít čtyry dolary na týden! A paní mi to bude všechno ukládat, abychom mohli vykoupit zpátky našeho tátu!"

"Aja-jajaj!" podivil se Jiří. "No ne, to je šikovný nápad! To si dám líbit. A jak pojedeš?"

"Zejtra ráno se Samem. A teď, mladý pane Jiří, viďte, že se krapítek posadíte a napíšete našemu tátovi a všechno mu to vypovíte - že budete tak hodný?"

"To se rozumí!" přisvědčil Jiří. "Strýček Tom bude mít ukrutnou radost, když od nás dostane psaní. Už běžím domů pro papír a pro inkoust. A potom mu, teto Chloe, mohu napsat také o těch nových hříbatech, víš, a o všem vůbec."

"Samo sebou, samo sebou, mladý pane Jiří. Jen běžte a já vám zatím usmažím pěkné kuřátko nebo něco jiného na zub - už těch večeří u své ubohé staré tetky moc víc mít nebudete."