Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Jednoho rána, když se slečna Ofelie pilně obírala některou svou domácí prací, zaslechla od paty schodů hlas Saint-Clara, jak ji volá:

"Sestřenko, pojd sem dolů, mám tady něco a rád bych ti to ukázal."

"Co máš?" ptala se slečna Ofelie, zatímco scházela se šitím v ruce ze schodů.

"Koupil jsem ti něco do domácnosti - podívej se!" oznámil Saint-Clare a s tím slovem postrčil dopředu asi osmileté nebo devítileté černé děvčátko.

Bylo to jedno z nejčernějších stvoření svého plemene a její kulaté zářivé oči, třpytivé jako skleněné korále, těkaly rychlými a neklidnými pohledy po všem zařízení pokoje. Ústa, pootevřená úžasem nad divy v salóně nového pána, odhalovala jiskřivě bílé perličky zubů. Kudrnaté vlasy měla zapletené do několika krátkých rulíků, které jí trčely na hlavě na všechny strany. Výraz tváře jevil podivnou směsici bystrosti a mazanosti a přes ten se - jako nějaký závoj - podivně střel vskutku ubohý výraz líčené pozornosti a vážnosti. Neměla na sobě nic jiného než špinavou rozbitou kytli, ušitou z pytloviny, a stála s rukama plaše složenýma v klíně. V celém jejím zjevu bylo něco tak nezvyklého a skřítkovského - něco, jak se slečna Ofelie vyjádřila později, "tak pohanského", že to naši dobrou dámu naplnilo propastným zděšením.

Otočila se k Saint-Clarovi a řekla:

"Pro všechno na světě, Augustine, nač jsi sem přivedl tohle stvoření tady?"

"Nu, samozřejmě, abys ji vychovala a vycvičila k správné životní cestě. Připadala mi jako zvlášť legrační exemplář těch ašantských Krákorů. Hop, Topsy," dodal a hvízdl, jako když chce člověk vzbudit pozornost psa, "zazpívej nám přece nějakou písničku a ukaž, jak umíš tancovat."

V černých skelných očích zajiskřilo jakýmsi nezbedným šibalstvím a již bytůstka zanotovala jasným pronikavým hláskem zvláštní černošskou melodii a do taktu s ní rozhazovala rukama i nohama, vířila dokola, tleskala si do dlaní, v jakémsi divokém fantastickém rytmu srážela kolena a z hlasivek kouzlila všechny ony hrdelní zvuky, jež jsou tak příznačné pro domorodou hudbu jejího plemene. Nakonec udělala jeden dva přemety, vyrazila táhlý závěrečný tón, stejně podivný a nepřirozený jako hvizd parní píšťaly, dopadla rázem nehybně na koberec a zůstala stát s rukama složenýma a s nevýslovně svatouškovským výrazem pokory a vážnosti rozestřeným po celé tváři. Tento výraz rušily jedině poťouchlé pohledy, jež jí tázavě sršely z koutků očí.

Slečna Ofelie stála němě, údivem úplně strnulá.

Saint-Clara, až do morku prolezlého čtveráctvím, zřejmě její úžas bavil. Otočil se a znovu oslovil dítě:

"Topsy, tohle je tvoje nová paní. Odevzdávám tě jí - a teď koukej, aby ses slušně chovala."

"Ano, pane," přisvědčila Topsy se svatouškovskou vážností a nezbedné oči jí při těch slovech jen hrály plamínkem.

"Budeš hodná, Topsy, rozumíš?" řekl Saint-Clare.

"To se rozumí, pane," přikývla Topsy a znovu zamžourala očima, ale ruce držela stále pokorně sepjaté.

"Poslyš, Augustine, co sis to propánakrále vzpomněl?" rozhorlovala se slečna Ofelie. "Máš dům tak plný těchhle malých trapičů, že člověk nemůže skorem udělat krok, aby na ně nešlápl. Ráno vstanu a najdu jednoho spát přede dveřmi a vidím jednu černou hlavu vykukovat zpod stolu a jednu ležet na rohožce. Šklebí se to a pitvoří a cení se to mezi kdejakým zábradlím a válí se to v kuchyni po podlaze! Propánakrále, nač jsi musel přivádět ještě tohle tady?"

"Abys ji vychovala - copak jsem ti to neřekl? Pořád kážeš o výchově. Napadlo mě, že ti přivedu darem takové neposkvrněné dítě přírody a nechám tě, abys to s ním zkusila a vycvičila je k správné životní cestě."

"Ale já ji rozhodně nechci - mám s nimi teď víc co dělat, než mi je milé."

"To jste celí vy křesťani! Spadáte si spolek a splašíte si nějakého chudáka misionáře, aby utratil celý život právě mezi takovýmihle pohany. Ale ukaž mi jednoho z vás, který si vezme takového pohánka k sobě domů a dá si s ním sám námahu, aby ho převychoval! Kdepak! Když přijde na to, jsou hned špinaví a protivní a je to moc starostí a bůhvíco ještě!"

"Víš dobře, Augustine, že jsem na to z tohohle hlediska vůbec nepomyslila," ohradila se slečna Ofelie, která zjevně jihla. "Nu, byla by to možná opravdová misionářská práce," připojila a zadívala se na dítě už značně vlídněji.

Saint-Clare uhodil na pravou strunu. Slečna Ofelie byla vždycky připravena konat, co jí velí svědomí.

"Ale," dodala, "skutečně jsem nechápala, proč bylo nutné kupovat tuhle malou - máš jich přece v domě dost, aby mi zabrali všechen čas i um."

"To bych se ti tedy, sestřenko," řekl Saint-Clare a odvedl ji kousek stranou, "měl vlastně za ty své darmé řečičky omluvit. Jsi přese všechno doopravdy tak hodná, že nemají ani za mák smysl. Ale abych kápl božskou, tak tahle maličkost patřila párku ožralů, šenkýřů ve sprosté putyce, co kolem ní musím denně projít. Rvalo mi to už uši, jak pořád křičela a jak ji ti dva bili a proklínali. Zdála se mi taky legrační a čiperná, jako by se z ní dalo něco udělat. Proto jsem ji koupil a dávám ti ji. Zkus to tedy a dej jí pořádně nefalšované novoanglické vychování a přesvědč se, co jí to prospěje. Víš, že já po téhle stránce nemám nejmenší nadání, ale rád bych, abys to zkusila ty."

"Nu, budiž, udělám, seč jsem," odpověděla slečna Ofelie a přistoupila k nové nevolnici asi stejně, jak bychom si snad představovali, že se někdo přiblíží k černému štíru, přikládáme-li mu ovšem, že tak činí s dobrými úmysly.

"Je ukrutně špinavá - a polonahá," konstatovala.

"Vezmi ji tedy dolů a dej ji tam někomu umýt a obléknout."

Slečna Ofelie odvedla děvče do kuchyňských končin.

"Nejde mi na rozum, nač pán Saint-Clare potřebuje ještě další negřata!" podivila se Dina a měřila si nový přírůstek s výrazem ne právě přátelským. "Mně se ale pod nohama plést nebude, za tím stojím!"

"Fuj!" ulevily si Róza a Jana s krajní ošklivostí.

"Ať nám nechodí do cesty!" řekla Róza. "Pro všechno na světě, nač potřeboval náš pán ještě jednoho nového sprostého negra, to si nedovedu představit."

"Nech si to jen zajít. Není o nic horší negr než ty, jemnostslečno Rózo," utrhla se Dina, která v poslední poznámce spatřovala narážku na sebe. "Jak se zdá, myslíte si, že jste bílé. Ale nejste ani ryba, ani rak, ani bílé, ani černé. Mně je vždycky milejší být buď jedno, nebo druhé."

Slečna Ofelie viděla, že v celém táboře není jediné duše, která by se ujala starosti o umytí a oblečení nově přibylého děcka. Proto byla nucena - s jistou velmi neochotnou a zdráhavou pomocí Janinou - podejmout se toho sama.

Nehodí se pro jemné uši, aby poslouchaly podrobnosti o první očistě zanedbávaného a týraného dítěte. Zůstává však skutečností, že na tomto světě musejí obrovské davy žít a umírat ve stavu, jehož pouhý popis by jejich spolubližním způsobil velmi těžký nervový otřes. Ale slečna Ofelie měla slušně silnou míru praktické rozhodnosti a zhostila se všech ošklivých podrobností této procedury s důkladností vpravdě hrdinskou - ačkoli musíme přiznat, že s tváří nikoli tuze vlídnou, neboť shovívavá vytrvalost byla to krajní, k čemu ji její zásady dokázaly přimět. Když na zádech a na ramenou dítěte spatřila naběhlé pruhy a zatvrdlé jizvy, ty nesmazatelné stopy výchovného systému, pod jakým až dosud vyrůstalo, srdce se jí v prsou sevřelo lítostí.

"Jen se podívejte!" řekla Jana a ukázala na jizvy. "Není to důkaz, že to je povedené kvítko? Počítám, že s ní budeme mít pěkné peklo. Já tuhle negři chamraď k smrti nenávidím, je tak odporná! To se divím, že ji pán koupil!"

"Chamraď", o kterou šlo, poslouchala všechny ty poznámky s pokrotlým a zasmušilým výrazem, který byl zřejmě její vrozenou zvyklostí, a pouze bystrými a kradmými pohledy jiskrných očí pošilhávala po špercích, které se Janě houpaly v uších. Když ji konečně oblékly do slušných a nerozbitých šatů a přistřihly jí vlasy krátce u hlavy, slečna Ofelie s jistým uspokojením prohlásila, že Topsy už vypadá křesťanštěji než předtím, a hned si začala v duchu snovat plány, jak ji bude vychovávat.

Posadila se před ni a jala se jí vyptávat.

"Kolik ti je, Topsy?"

"Nevím, paní," odpověděla figurka a vycenila se, až ukázala všechny zuby.

"Ty nevíš, kolik ti je? Copak ti to nikdo jaktěživo neřekl? Kdo byla tvoje maminka?"

"Já vůbec žádnou neměla," odpovědělo dítě a znovu se zazubilo.

"Žes vůbec neměla maminku? Co to mluvíš? Kde ses narodila?"

"Já se vůbec nenarodila!" odpověděla rozhodně Topsy s novým úšklebkem, který vypadal tak skřítkovsky, že si slečna Ofelie, být sebeméně vznětlivá, mohla představovat, že ulovila nějakého ukoptěného šotka z černokněžnické říše. Ale slečna Ofelie nebyla vznětlivá, nýbrž usuzovala střízlivě a prakticky, a proto řekla poněkud přísně:

"Takhle mi odpovídat nesmíš, dítě -já si s tebou nehraji. Pověz mi, kde ses narodila a kdo byl tvůj tatínek a maminka."

"Já se vůbec nenarodila," opakovalo stvořeníčko ještě důrazněji, "a nikdy jsem neměla ani tatínka, ani maminku, ani nikoho. Vyrostla jsem u jednoho spekulanta ještě s hromadou jiných. Starala se o nás stará teta Sue."

Dítě mluvilo očividně upřímně a Jana, která vyprskla v krátký smích, poznamenala:

"Jejda, paní, takových je přece spousta. Spekulanti je nakoupí lacino, když jsou ještě malé, a odchovávají si je pro trh."

"Jak dlouho jsi byla u svého posledního pána a paní?"

"Nevím, paní."

"Je to rok, nebo víc, nebo míň?"

"Nevím, paní."

"Jejda, paní, tihle sprostí negři, ti vám to nikdy neřeknou - neznají vůbec, co je čas," vysvětlovala Jana. "Vůbec nevědí, co to je rok - nikdy nevědí, kolik jim je."

"Slyšelas už někdy něco o Bohu, Topsy?"

Dítě se zatvářilo zmateně, ale zubilo se pořád stejně.

"Víš ty, kdo tě stvořil?"

"Co já vím, nikdo," odpověděla holčička a zachichtala se. Ten nápad ji zřejmě náramně pobavil, protože jí vesele zajiskřily oči a dodala:

"Asi jsem jen tak vyrostla. Nezdá se mi, že mě někdo stvořil."

"Umíš šít?" zeptala se slečna Ofelie, kterou napadlo, že raději zaměří své otázky k něčemu srozumitelnějšímu.

"Ne, paní."

"Co tedy umíš? - Co jsi dělala pro svého pána a paní?"

"Nosila jsem vodu, myla nádobí, drhla nože a posluhovala hostům."

"Byli na tebe hodní?"

"Asi byli," odpovědělo dítě a poťouchle si prohlíželo slečnu Ofelii.

Tu slečna Ofelie vstala a zanechala tohoto povzbudivého rozhovoru - Saint-Clare se za jejími zády opíral o lenoch židle.

"Tady najdeš panenskou půdu, sestřenko - zasej do ní své vlastní myšlenky, nenajdeš jich mnoho, které bys měla vyplet."

Představy slečny Ofelie o výchově, stejně jako všechny její představy, byly velmi ustálené a přesné a byly toho druhu, jaký vládl v Nové Anglii před sto lety a jaký se dochoval dodnes v některých velmi zapadlých a nezkažených končinách, daleko odlehlých od dopravních cest. Pokud je lze stručně a výstižně vyjádřit, daly by se shrnout do hrstky prostých slov: učit děti, aby dávaly pozor, když se na ně mluví, učit je náboženství, šití a čtení a bít je, když lžou. Slečna Ofelie neznala nic lepšího, a proto si hleděla výchovy své malé pohanky po svém způsobu, a to s největší pílí, jakou dokázala vyvinout.

Bylo oznámeno, že dítě je služkou slečny Ofelie, a tak na ni také celá domácnost pohlížela. A poněvadž v kuchyni se na ni nedívali nijak přívětivě, slečna Ofelie se rozhodla omezit oblast jejího působení i učení převážně na svůj pokoj.

Ve své obětavosti, kterou někteří z našich čtenářů jistě ocení, se odhodlala nastoupit mučednickou dráhu, to jest, místo aby si sama pohodlně stlala vlastní postel a zametala a utírala od prachu svůj pokoj - což všechno si až doposud dělala s důrazným opomíjením veškerých nabídek pomoci od všech pokojských v domě -, rozhodla se, že naučí Topsy tyto práce vykonávat. Ach běda, přenešťastný den, kdy se tak rozhodla! Učinila-li některá z našich čtenářek kdy něco podobného, jistě ocení velikost její oběti.

Slečna Ofelie začala s výchovou Topsy tím, že ji hned nazítří ráno zavedla k sobě do pokoje a slavnostně zahájila učební kurs v umění a tajích stlaní postele.

Hle, tu tedy máme naši Topsy, vymydlenou a s hlavou ostříhanou od všech těch rulíčků, nad nimiž jí srdce tak plesávalo, oblečenou v čistých šatech a v pěkně naškrobené zástěrce, jak stojí uctivě před slečnou Ofelii s výrazem důstojné vážnosti, velmi případným pro pohřeb.

"Teď ti, Topsy, ukážu, jak se má správně stlát tady moje postel. Jsem na svou postel náramně choulostivá. Musíš se přesně naučit, jak se to dělá."

"Ano, paní," přisvědčila Topsy s hlubokým povzdechem a s žalostně vážnou tváří.

"Tak se tedy podívej, Topsy - tohle je obruba prostěradla a tady je jeho líc, správná strana, a tady je jeho rub, chybná strana - budeš si to pamatovat?"

"Ano, paní," přikývla Topsy a znovu si vzdychla.

"A dál. Spodní prostěradlo musíš přetáhnout přes podhlavník - takhle - a hezky hluboko zastrkat pod žíněnku a pěkně uhladit - tak, vidíš?"

"Ano, paní," potvrdila Topsy s napjatou pozorností.

"Ale horní prostěradlo," pokračovala slečna Ofelie, "musíš natáhnout takhle až dolů a v nohách postele je pěkně podstrčit a pevně a hladce je vypnout - tak - užší obruba tedy přijde do nohou."

"Ano, paní," opakovala Topsy stejně jako předtím.

Musíme však dodat něco, co slečna Ofelie nepostřehla. Ve chvíli totiž, kdy ta dobrá dáma byla v zápalu názorného předvádění otočena zády, se mladé učednici podařilo shrábnout rukavičky a nějakou stužku a hbitě si je všoupnout do rukávu. Ale jinak stála s rukama poslušně složenýma jako předtím.

"A teď mi, Topsy, ukaž, jak bys to dovedla ty," řekla slečna Ofelie, stáhla obě prostěradla a posadila se.

Topsy s velkou vážností i obratností vykonala celé cvičení k úplné spokojenosti slečny Ofelie - uhladila prostěradla, vyrovnala každičký záhyb a projevovala při celém tom výkonu takovou vážnou opravdovost, že to její učitelce působilo velké potěšení. Ale právě když práci končila, nešťastnou náhodou jí z rukávu vyklouzl třepetavý kousek stužky a upoutal pozornost slečny Ofelie.

Okamžitě se po něm vrhla:

"Co je tohle? Dítě jedno škaredé, nezbedné - tys tohle ukradla!"

Vytáhla stužku děvčeti z rukávu, ale nepřivedla je tím ani v nejmenším z rovnováhy. Topsy se pouze na stužku dívala s výrazem krajně překvapené a nevědomé nevinnosti.

"Jejej! To je přece mašle slečny Félie, no ne? Jak se mi jen mohla dostat do rukávu?"

"Topsy, děvče jedno škaredé, jenom mi tady nelži! Tys tu stužku ukradla!"

"Namouduši, paní, neukradla - ještě nikdy jsem tu mašli neviděla, až teprve tuhle minutu."

"Topsy," napomenula ji slečna Ofelie, "copak nevíš, že lhát je hřích?"

"Já nikdy nelžu, slečno Félie," odpověděla Topsy s ctnostnou důstojností. "Je to svatá pravda, co jsem vám právě řekla, a nic jiného."

"Topsy, budu ti muset nasekat, když budeš takhle lhát."

"Jejda, paní, kdybyste mě bila od rána do večera, tak bych vám nemohla říct nic jiného," namítla Topsy a začala natahovat moldánky. "Já tu mašli ještě nikdy neviděla, musela mi vklouznout do rukávu sama. Slečna Félie ji musela nechat ležet na posteli a ona se zamotala do prostěradel a tak mi vklouzla do rukávu."

Slečnu Ofelii ta bohaprázdná lež tak rozzlobila, že dítě chytila a zacloumala jím.

"Víckrát ať mi už nic takového neřekneš!"

A jak s ní lomcovala, vytřásla jí z druhého rukávu na podlahu rukavičky.

"Tak vidíš!" zvolala slečna Ofelie. "Chceš mi ještě pořád tvrdit, žes tu stužku neukradla?"

Topsy se nyní přiznala k rukavičkám, ale stuhu zapírala stejně vytrvale dál.

"Dávej pozor, Topsy!" řekla slečna Ofelie. "Když se ke všemu přiznáš, nedostaneš tentokrát bití."

Po tomto ujištění se Topsy se žalostnými projevy kajícnosti přiznala ke krádeži stuhy i rukavic.

"Nu dobrá, ale pověz mi ještě něco. Vím, žes musela vzít ještě jiné věci od té doby, co jsi v domě, protože jsem tě celý včerejší den nechala volně pobíhat. Hezky mi teď pověz, jestli jsi ještě něco vzala, a já ti odpustím bití."

"Jejej, paní! Vzala jsem to červené, co nosí slečna Eva na krku."

"To žes vzala, nezbednice jedna? A co jiného ještě?"

"Vzala jsem Roziny náušnice - ty červené."

"Hezky běž a tuhle minutu ať mi to přineseš - obojí!"

"Jejda, paní, to nemůžu -já to spálila."

"Spálila? - Co je to za povídačku? Utíkej a přines to, nebo ti nasekám!"

Topsy s hlasitým lamentováním a brekem a vzdycháním prohlásila, to že nemůže. "Já to spálila - je to spálené."

"Proč jsi to pálila?" zeptala se slečna Ofelie.

"Protože jsem špatná - moc špatná. Jsem ukrutně špatná, to je ono. Nedá se nic dělat, nemůžu za to."

Zrovna v té chvíli vstoupila náhodou do pokoje Eva právě s tím korálovým náhrdelníkem na krku, o kterém byla řeč.

"Jak to, Evo, kde jsi našla ty korále?" podivila se slečna Ofelie.

"Našla? Vždyť je mám na krku celý den," odpověděla Eva.

"Nosilas je taky včera?"

"Ano - a co je k smíchu, teti, měla jsem je na krku i celou noc. Zapomněla jsem si je sundat, když jsem šla spat."

Slečna Ofelie vypadala úžasem bez sebe, a to tím spíš, že v tom okamžiku vešla do pokoje Róza a přinášela na hlavě košík čerstvě vyžehleného prádla - v uších se jí totiž houpaly ony "spálené" korálové náušnice.

"Namouvěru, že si nevím rady, co si s takovým dítětem počít!" vzdychla si zoufale slečna Ofelie. "Proč jsi mi, prosím tě, Topsy, pro všechno na světě říkala, že jsi ty věci vzala?"

"No, paní přece říkala, že se musím přiznat, a já si nedovedla vzpomenout na nic jiného, k čemu bych se přiznala," hájila se Topsy a mnula si oči.

"Ale musíš rozumět, Topsy, já nechtěla, aby ses přiznávala k něčemu, cos neudělala," namítla slečna Ofelie. "To je stejně lež - zrovna tak jako to druhé."

"Jejej, opravdu?" zvolala Topsy s nevinným, udiveným pohledem.

Eva stála a dívala se na Topsy. Když se pak slečna Ofelie zeširoka rozhovořila o Topsině škaredém, nezbedném jednání, vypadala Eva zaražená a zkormoucená, ale řekla něžně:

"Chudáčku Topsy, nač potřebuješ krást? Tady bude teď o tebe dobře postaráno. Věř mi, raděj bych ti dala všechno, co mám, než abych tě to měla nechat ukrást."

Byla to první vlídná slova, jaká to dítě vůbec kdy v životě slyšelo, a něžný tón i chování zapůsobily na její divoké drsné srdce podivným dojmem. V jejích bystrých kulatých třpytivých očích zajiskřil záblesk jakoby od slzy, ale hned vzápětí se ozvalo zachichtání a tvář se sešklebila v obvyklý úsměšek. Ne! Ucho, které nikdy neslyšelo nic jiného než spílání, je podivně nedůvěřivé ke všemu tak rajskému, jako je vlídnost.

A Topsy pokládala Evina slova pouze za něco směšného a nevysvětlitelného - nevěřila jim.

Ale co se tedy dalo s Topsy počít? Pro slečnu Ofelii byl ten případ hádankou - její pravidla výchovy se na něj zřejmě nehodila. Napadlo ji, že si dá čas na rozmyšlenou - a aby ten čas získala, jakož i v naději v jakousi neurčitou morální sílu, o níž se má za to, že vězí ve všech tmavých komorách, slečna Ofelie také Topsy do jedné takové komory zavřela, dokud si své další záměry v té věci poněkud nesrovná v mysli.

"Nevidím," postěžovala si slečna Ofelie Saint-Clarovi, "jak s tím dítětem pořídím, když je nebudu bít."

"Nu, tak ji tedy bij, co srdce ráčí. Dávám ti plnou moc, aby sis dělala, co chceš."

"Děti odjakživa potřebují bití," řekla slečna Ofelie. "V životě jsem neslyšela, že by se daly vychovat bez něho."

"Chm, nu, jistě," přisvědčil Saint-Clare, "dělej si, jak uznáš za nejlepší. Jenom bych ti chtěl připomenout jedno. Viděl jsem, jak tohle dítě tloukli pohrabáčem, srazili na zem lopatkou nebo kleštěmi na uhlí, co z toho prostě přišlo právě komu pod ruku - a se zřetelem k tomu, že je zvyklá na takové zacházení, myslím, že budeš muset při tom svém bití notně přitlačit, aby to na ni udělalo nějaký valný dojem."

"Vina je na tom vašem řádu, ten dělá z dětí tohle!" rozhorlila se slečna Ofelie.

"Vím to, vím, ale co naplat. Ty děti se už rodí - a žijí - co si s nimi tedy má člověk počít?" namítl Saint-Clare.

"Nu, nemohu tvrdit, že bych ti za tenhle pokus děkovala. Ale vidím v tom zase také povinnost, a proto vytrvám a zkusím to a udělám, seč budu," rozhodla slečna Ofelie.

A od té chvíle se slečna Ofelie s chvályhodnou dávkou horlivosti a energie lopotila s výchovou své nové svěřenky. Rozvrhla jí pravidelné hodiny pro různá zaměstnání a dávala jí lekce ve čtení a v šití.

V prvním předměte byla Topsy vskutku značně bystrá. Pamatovala si písmenka jako kouzlem a velice brzy uměla číst jednoduché věci. Ale šití, to byla otázka obtížnější. Bylo to stvořeníčko mrštné jako kočka a čilé jako opička a nucené sedění při šití pro ni bylo učiněná hrůza. Proto lámala jehly, vyhazovala je podloudně z okna nebo je strkala do škvír ve zdi, motala, trhala nebo špinila nitě nebo tajným obratným pohybem prostě zahodila celou cívku. Měla prsty málem tak zručné jako zkušený kouzelník a stejně zázračně dovedla i ovládat obličej. A třebaže se slečna Ofelie nemohla ubránit dojmu, že řetěz tolika nehod za sebou je rozhodně úkaz nepravděpodobný, přesto se jí nepodařilo přistihnout Topsy při činu - byla by ji totiž musila hlídat s otražitostí, která by jí neponechala čas pro nic jiného.

Topsy se brzy stala známou figurkou v domě. Její nadání pro kdejaké a všemožné čtveračiny, pitvoření a karikování - k tanci, přemetům, šplhání, zpěvu, k hvízdání a napodobení každého zvuku, který upoutal její představivost - se zdálo nevyčerpatelné. Nebylo jediné hodiny, kterou měla vyhrazenou pro zábavu, aby se jí všechny děti z domu s ústy obdivem i údivem dokořán nevěšely na paty - všechny do jednoho, nevyjímajíc ani slečnu Evu, kterou jako by všechny ty divoké čertoviny okouzlovaly asi podobně, jako holubičku někdy mámí třpytivý lesk hada.

Slečnu Ofelii zneklidňovalo, že si Eva tolik libuje ve společnosti Topsy, a zaříkala Saint-Clara, aby jí to zakázal.

"Ale co! O tu se nemusíš starat," odpověděl Saint-Clare. "Topsy jí jenom prospěje."

"Ale takové zkažené dítě - copak se nebojíš, že ji naučí nějaké špatnosti?"

"Tu špatnostem naučit nemůže - naučí jim možná jiné děti, ale z Eviny hlavy sklouzne každé zlo jako rosa ze zelného listu, ani kapička neprosákne dovnitř."

"Nu, jen si nebuď tuze jistý," připomněla slečna Ofelie. "Vím, že žádné svoje dítě bych jaktěživo nenechala, aby si hrálo s Topsy."

"Nu, svoje děti bys třeba nenechala," řekl Saint-Clare, "ale moje smí. Kdyby bývalo možné Evu zkazit, bylo by se to stalo už dávno."

Vyšší kruhy služebnictva zpočátku Topsy přezíraly a opovrhovaly jí. Ale zanedlouho našly důvod, aby své mínění pozměnily.

Velice brzy se ukázalo, že se bez výjimky každému, kdo Topsy nějak potupil, krátce potom přihodilo něco nemilého - buď mu chyběly náušnice nebo nějaká jiná oblíbená treta, nebo zčistajasna našel nějaký kus oděvu nadobro zničený, nebo provinilá osoba náhodou klopýtla a svalila se do kbelíku horké vody, nebo ji nevysvětlitelně shora zalila záplava špinavých pomyjí, zrovna když byla vyfintěná v nejlepším.

Ale při vyšetřování všech těch případů se jaktěživo nenašel nikdo, kdo by měl tu nehoráznost na svědomí. Znovu a znovu předvolávali Topsy před celý domácí soudní dvůr a potahovali ji k odpovědnosti, ale děvče vždycky přestálo veškeré vyslýchání s výrazem svrchovaně potěšitelné nevinnosti a vážnosti.

Nikdo na světě ani za mák nepochyboval, kdo to všechno tropí, ale nikdy se nepodařilo najít ani sebemenší přímý důkaz, který by mohl podezření potvrdit; a slečna Ofelie byla tuze spravedlivá, aby se považovala za oprávněnou jakkoli zakročit bez něho.

Tyto neplechy se kromě toho vždycky udály v čase tak příhodně voleném, aby útočník byl ještě víc krytý. Tak například čas k pomstě na obou komorných, Róze a Janě, vždycky připadl na onu dobu, kdy (jak se stávalo nikoli zřídka) byly obě v nemilosti u své paní a kdy se jakákoli stížnost z jejich strany samozřejmě nemohla setkat s nejmenším pochopením. Slovem, Topsy brzy dala celému domu na srozuměnou, že je nejprozíravější nechat ji na pokoji, a proto ji také na pokoji nechávali.

Topsy byla bystrá a zručná ve všech manuálních pracích a osvojila si všechno, čemu ji kdo učil, s překvapivou rychlostí. V několika málo lekcích se naučila přivést pokoj slečny Ofelie do patřičného pořádku tak pěkně, že ani tato puntičkářská dáma nemohla nikde najít jedinou chybičku. Žádné smrtelné ruce nedokázaly vypnout přehoz hladčeji, urovnat polštáře přesněji, zamést, utřít prach a uklidit dokonaleji než Topsy, když se jí zlíbilo - jenže jí se nezlíbilo tuze často.

Byla-li slečna Ofelie po třech čtyřech dnech bedlivého a trpělivého dozoru tak důvěřivá a domnívala se, že se jí Topsy konečně přizpůsobila a nepotřebuje už nad sebou dohled, a proto odešla a zabývala se některou svou jinou prací, tu Topsy často hodinu i dvě pořádala učiněný mumraj zmatku.

Například místo aby postel ustlala, bavila se třebas tím, že stáhla z polštářů povlaky, trkala do hromady podušek jako beran, až někdy měla kudrnatou hlavu roztodivně přikrášlenou peříčky, jež jí z vlasů trčela na všechny strany - šplhala po sloupech lůžka a pověsila se z nebes hlavou dolů - mávala a pohazovala prostěradly a přehozy po celém pokoji - oblékla podhlavník do noční košile slečny Ofelie a s tímto panákem pak sehrála rozmanité divadelní výstupy, při nichž zpívala a hvízdala a pitvořila se na sebe do zrcadla - zkrátka, jak říkávala slečna Ofelie, vůbec "vyváděla své divy".

Jednoho dne ji slečna Ofelie přistihla, jak se v jejím nejdrahocennějším šátku z červeného hedvábného krepu, ovinutém kolem hlavy do turbanu, právě s největší vervou kroutí a pitvoří před zrcadlem - neboť slečna Ofelie s nepozorností u ní úplně neslýchanou pro jednou zapomněla u svého prádelníku klíč.

"Topsy!" zvolala slečna Ofelie, která už byla se vší trpělivostí v koncích. "Co to do tebe vjelo, že takhle vyvádíš?"

"Nevím, paní - to asi proto, že jsem tak špatná!"

"Namouvěru že už doopravdy nevím, Topsy, co si s tebou mám počít."

"Jejej, slečno, musíte mi nabít. Moje bývalá paní mě vždycky bila. Nejsem zvyklá pracovat, leda když dostanu bití."

"Ale Topsy, já tě přece nechci bít. Vždyť ty umíš dělat dobrotu, když si to umíníš - jaká je to tedy příčina, že nejsi hodná?"

"Jejej, paní, já jsem na bití zvyklá - myslím, že mi asi dělá dobře."

Slečna Ofelie tedy ten lék zkoušela a Topsy pokaždé ztropila ukrutný povyk, jak vřískala a naříkala a prosila - ačkoli o půl hodiny později, když seděla na některém výčnělku balkónu a měla kolem sebe hejno druhých mláďat, už se o celé věci vyjadřovala s krajním opovržením.

"Jejej! Slečna Félie a bití! Ty její rány by nezabily ani komára! Měla by vidět, jak uměl bít můj bývalý pán - až maso v cuckách lítalo -, můj starý pán, ten to uměl!"

Topsy očividně považovala své prohřešky a ohavnosti za něco obzvlášť pozoruhodného, a proto z nich vždycky vytloukala velký kapitál.

"Jejej, vy negři," říkávala některým svým posluchačům, "víte vy, že jste všichni hříšníci? No doopravdy, jste, každý je. Bílí jsou taky hříšníci - říká to slečna Félie. Ale hádám, že negři jsou horší, že jsou největší hříšníci. Ale jejej! Ani jeden z vás se nevyrovnáte mně! Já jsem tak strašně špatná, že se mnou živá duše nic nesvede. Svou bývalou paní jsem zlobila tak, že půlku všeho času musela na mě klít. Hádám, že jsem nejhříšnější tvor na celém světě."

A tu udělala Topsy přemet, čile a vesele sebou mrskla a již dřepěla na nějakém vyšším bidýlku a zjevně se slunila ve slávě své výjimečnosti.

V neděli slečna Ofelie velmi vážně a pilně učila Topsy katechismu. Topsy měla neobyčejně dobrou slovní paměť a vštípila si všechno plynně s hbitostí, která byla pro její učitelku velkým povzbuzením.

"Jaké dobro pro ni od toho očekáváš? Jak myslíš, že jí to prospěje?" ptal se jí jednou Saint-Clare.

"Nu, odjakživa to bylo dětem na prospěch. Tomu se přece musejí děti učit vždycky, to snad víš," odpověděla slečna Ofelie.

"Ať už tomu rozumějí, nebo ne?" namítl Saint-Clare.

"Ovšem, v tomhle věku tomu děti nerozumějí nikdy, ale když dorostou, tak se jim to ujasní."

"Mně se to neujasnilo dodnes," řekl Saint-Clare, "ačkoli ti musím dosvědčit, žes to do mne vtloukala důkladně, když jsem byl ještě chlapec."

"Copak ty, ty ses vždycky dobře učil, Augustine. Vkládala jsem do tebe vždycky velké naděje," vzdychla si slečna Ofelie.

"Nu, a teď už je do mne nevkládáš?" zeptal se Saint-Clare.

"Chtěla bych, abys byl tak dobrý, jako jsi býval, dokud jsi byl ještě chlapec, Augustine."

"To bych také chtěl, to mi věř, sestřenko," pravil Saint-Clare. "Nu, pokračuj tedy a povzdělej Topsy v katechismu - možná že z toho přece jen něco vyvedeš."

Topsy, která po dobu této rozmluvy stála jako černá soška s rukama způsobně složenýma, nyní na znamení slečny Ofelie pokračovala:

"Naši prarodičové, byvše ponecháni sami sobě, aby činili podle své vůle, odpadli od stavu, do něhož byli stvořeni."

Topsy zajiskřily oči a zatvářila se tázavě.

"Copak je, Topsy?" zeptala se slečna Ofelie.

"Prosím, paní, byl ten stav stát Kentucky?"

"Co pleteš stav a stát, Topsy? O čem to mluvíš?"

"No, o tom státu, co z něho vypadli. Slýchala jsem pána říkat, že jsme spadli shora z Kentucky."

Saint-Clare se zasmál.

"Budeš jí muset vysvětlit význam toho, nebo si nějaký vymyslí sama," poznamenal. "Takhle to vypadá jako náznak teorie o vystěhovalectví."

"Ach Augustine, mlč přece!" vzdychla slečna Ofelie. "Jak mohu něco dokázat, když se pořád všemu směješ?"

"Nu, už vás tedy nebudu při těch hodinkách víckrát vyrušovat, moje čestné slovo," slíbil Saint-Clare a vzal si noviny do salónu a tam se usadil, dokud Topsy neskončí své odříkávání.

Všechny texty jí šly jako na drátku, jenže tu a tam podivně zkomolila nebo přehodila nějaké důležité slovo a setrvávala v té chybě přes všechny snahy slečny Ofelie o nápravu. A Saint-Clare, ač se už tolik nasliboval, že bude dělat dobrotu, čerpal z těchto chyb bohaprázdné potěšení; kdykoli měl chuť se zasmát, volal si Topsy k sobě a přes námitky slečny Ofelie si od ní dával ty pohoršlivě zkomolené odstavce opakovat.

"Jak si představuješ, Augustine, že mohu s tím dítětem něco dokázat, když mi ustavičně tohle děláš?" vyčítala mu sestřenice.

"Vím, je to hrozně ošklivé a už to neudělám - ale když já tak ukrutně rád slyším, jak ta legrační osůbka klopýtá přes ta krkolomná slova!"

"Ale tím ji jen utvrzuješ v jejím omylu."

"Jaký je v tom rozdíl? Pro ni je jedno slovo stejně dobré jako druhé."

"Chtěl jsi, abych ji řádně vychovala, a měl bys pamatovat, že to dítě je rozumná bytost, a dávat si pozor, jaký na ni máš vliv."

"Ach můj ty smutku! To bych měl, ale jak to říká sama Topsy: ,Jsem ukrutný hříšník!'

Asi takto nebo velmi podobně pokračovalo vyučování Topsy rok nebo dva a slečna Ofelie snášela její soužení den ze dne jako nějakou chronickou nemoc, až si na to trápení konečně časem zvykla, jako si lidé někdy zvyknou na neuralgii nebo migrénu.

Saint-Clare nacházel v dítěti podobné potěšení, jako se snad člověk bavívá dovednými kousky nějakého papouška nebo psíčka.

Kdykoli Topsy upadla pro své nezbednosti v nemilost u někoho jiného, vždycky hledala útočiště a ochranu za jeho křeslem a Saint-Clare jí, ať už tak nebo onak, pokaždé pomohl věc urovnat. Od něho také dostala mnohý lichý pěťák, který obyčejně obracela v oříšky a cukrátka, a ty pak s nevybíravou štědrostí rozdílela mezi všechny děti v domácnosti - neboť Topsy, abychom jí učinili po právu, byla dobrosrdečná a přející a zlomyslná byla jedině v sebeobraně.

Nyní jsme ji už dozajista dost zevrubně představili jako člena našeho jevištního souboru a občas, když na ni přijde řada, opět vystoupí spolu s ostatními účinkujícími.