Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Elizu si už od jejích dívčích let vychovávala sama paní Shelbyová a hýčkala ji a nesmírně si ji oblíbila.

Kdo cestoval po Jihu, musil často pozorovat onen nevšední rys zjemnělosti, onen ušlechtilý hlas a chování, které jsou zjevně v mnoha případech příznačným darem kvadronek a mulatek. Tyto přirozené půvaby kvadronek se zhusta pojí s krásou vskutku oslnivou a téměř pokaždé s osobním vzezřením pozoruhodně líbezným a milým.

Eliza, tak jak jsme ji vylíčili, není pouhý výtvor fantazie, nýbrž kresba podle našich vzpomínek. Tak jsme ji před lety na vlastní oči viděli v Kentucky. Pod bezpečnou ochranou své pečlivé paní dosáhla Eliza dospělosti bez oněch pokušení, pro která bývá otrokyním krása dědictvím tak osudným. Paní ji provdala za bystrého a nadaného mladého mulata, který byl otrokem ze sousedního statku a jmenoval se Jiří Harris.

Mladého Harrise pronajal jeho pán na práci v továrně na pytlovinu, kde se svou zručností a důmyslem vyšvihl na uznané první místo mezi dělníky v podniku. Vynalezl stroj na čištění konopí, který, vezmeme-li v úvahu vynálezcovo vzdělání a osobní poměry, byl projevem stejně velkého technického génia jako Whitneyho vyzrňovač bavlny.

Měl hezký zevnějšek a příjemné chování a byl u všech v továrně ve velké oblibě. Ale poněvadž tento mladý muž byl v očích zákona nikoli člověk, nýbrž pouhá věc, všechny jeho vynikající schopnosti podléhaly moci hrubého, omezeného, tyranského pána. A ten, když se doslechl, jakou slávu vynesl Jiřímu jeho vynález, vsedl na koně a zajel se do továrny podívat, co to vlastně ta jeho důvtipná movitost zpatlala. Továrník ho přijal s velkým nadšením a blahopřál mu, že je majitelem otroka tak cenného.

Ukázali mu celou továrnu a Jiří mu předvedl svůj stroj. Samou radostí přitom hovořil tak výmluvně, držel se tak zpříma a vypadal tak hezky a mužně, že jeho pán začal nepříjemně tísnivě pociťovat vlastní méněcennost. Co se má jeho otrok co potloukat po kraji, vynalézat stroje a nosit mezi pány bradu výš než nos? Tohle mu brzy zatrhne. Vezme si ho zase zpátky a strčí mu do ruky motyku a rýč, a hned se uvidí, "jestli se bude tak vytahovat"!

Proto také továrník a všichni zúčastnění dělníci doslova užasli, když si pán zničehonic vyžádal Jiřího mzdu a oznámil, že si svého otroka vezme zase domů.

"Ale pane Harrisi," namítl továrník, "není to trošku náhlé?"

"Co na tom, i kdyby? Není snad ten člověk můj?"

"S velkou ochotou vám zvýšíme náhradu za jeho pronájem, pane," nabízel továrník.

"O to tady vůbec nejde, pane. Nejsem na tom tak zle, abych musel svoje lidi pronajímat, když zrovna nechci."

"Ale ten mladík, pane, má k téhle práci zřejmě obzvláštní schopnosti," naléhal továrník.

"Docela možná, že má - ale jaktěživo neměl zrovna moc schopností k ničemu, k čemu jsem ho postavil já, to je zase řeč moje."

"Jenom považte, že vymyslel tenhle stroj," vpadl do hovoru poněkud nešťastně jeden z dělníků.

"No bodejť! - Mašinu, která uspoří práci, že jo? To se rozumí, na to on přijde - v tom jsou negři hotoví mistři, na to je člověk užije vždycky. Jsou všichni sami takové mašiny, jak si uspořit práci, jeden jako druhý. Kdepak, pokluše domů!"

Jiří zůstal stát jako sloup, když slyšel takto nečekaně svůj ortel vyhlášený mocí, proti níž, jak věděl, není odvolání. Založil si ruce na prsou a stiskl pevně rty, ale v hrudi mu bouřila celá sopka hořkých pocitů a proháněla mu žár všemi žilami. Rychle oddychoval a velké tmavé oči mu planuly jako řeřavé uhly. Byl by možná vzkypěl nějakým nebezpečným výbuchem, kdyby mu nebyl vlídný továrník položil ruku na rameno a potichu mu nepošeptal:

"Podrob se, Jiří, pro tu chvíli jdi s ním. Však už nějak zkusíme, abychom ti pomohli."

Tyran si toho šeptání všiml a domyslil si, o co asi jde, i když nerozuměl, co se mluví. A tím pevněji si v duchu umínil udržet si moc, kterou nad svou obětí má.

Dovlekl Jiřího domů a přidělil mu nejtěžší dřinu na statku. Jiřímu se podařilo potlačit každé vzpurné slovo; ale oheň v očích, zamračené a starostlivé čelo byly projevy přirozeného jazyka, které se nijak nedaly potlačit - neomylná to znamení, jež až tuze výmluvně dokazovala, že z člověka nelze učinit věc.

Právě v oné šťastné době, kdy pracoval v továrně, poznal Jiří Elizu a oženil se s ní. Požíval totiž velké důvěry i přízně svého zaměstnavatele, a proto měl v té době naprostou volnost chodit si po libosti, kam chce. Paní Shelbyová, která trochu hověla ženské zálibě napomáhat mladým lidem k manželství, jejich svazek velice schvalovala. Těšilo ji, že může provdat svou hezkou a nejmilejší služebnou za člověka z její vlastní vrstvy, který se k ní zřejmě po každé stránce tak dobře hodí. A tak měli oba mladí oddavky ve velkém salóně Eliziny paní. Ta sama také vlastníma rukama ozdobila nevěstiny krásné vlasy oranžovými květy a přehodila jí přes ně svatební závoj, který jistě jen stěží mohl zastřít hlavu sličnější, a nechyběly ani bílé rukavice. Nebyla také nouze ani o koláče a víno - ani o obdiv hostů, kteří vychvalovali nevěstinu krásu a štědrost i blahovůli její paní.

Rok dva se Eliza vídala s manželem často a nic nerušilo jejich štěstí, pouze smrt dvou novorozeňátek. Eliza k nim náruživě lnula a truchlila po nich žalem tak hlubokým, že jí až její paní musila šetrně domlouvat. S mateřskou starostlivostí se snažila udržet Eliziny vrozené vášnivé city v patřičných mezích rozumu.

Avšak po narození malého Harryho se Eliza ponenáhlu uklidnila a usadila. Kdekterá zkrvavená rána i rozjitřený nerv se nově upjaly na robátko a zjevně ozdravěly a nabyly síly. A Eliza byla zase šťastná žena až do chvíle, kdy pán tak surově odtrhl jejího manžela od jeho vlídného zaměstnavatele a kdy se Jiří znovu ocitl pod železnou knutou svého zákonného vlastníka.

Továrník dodržel slib a týden dva po tom, co si pán Jiřího odvedl, navštívil pana Harrise. Doufal, že první prudký hněv statkáře už přešel, a pokoušel se ho všemi možnými důvody přemluvit, aby Jiřímu dovolil znovu nastoupit do bývalého zaměstnání.

"Škoda slov, pane, nemusíte se už víc namáhat," odpověděl pan Harris umíněně. "Vím sám nejlíp, jak si svoje věci zařídit."

"Nechtěl jsem ani být tak smělý a vám do nich zasahovat, pane. Jenom jsem myslel, že třeba uznáte, že to je jen k vašemu vlastnímu prospěchu, když mi toho svého člověka pronajmete za podmínek, jaké jsem vám právě nabídl."

"Však já do toho vidím až moc dobře. Viděl jsem to vaše mrkání a šuškání tenkrát, když jsem si ho odvážel z vaší továrny. Ale takhle lehko mě neoblafnete. Tohle je svobodná země, pane - ten člověk patří mně, a já si s ním budu dělat, co se mi zlíbí - to je ono!"

A tak se zhroutila poslední naděje Jiřího. Neměl před sebou nic než život úmorné lopoty a dřiny - ztrpčený ještě každým palčivým jitřením a ponížením, jaké si dovede tyranská vynalézavost vymyslit.

Jeden vskutku lidský právník kdysi řekl: "To nejhorší, co můžete s člověkem provést, je pověsit ho."

Nikoli! S člověkem se dá provést ještě něco jiného, co je ještě horší.