Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 19. Další zkušenosti a názory slečny Ofelie
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Po několika dnech přišla s preclíky místo staré Prue jiná žena. Slečna Ofelie byla v kuchyni.

"Proboha!" lekla se Dina. "Co je s Prue?"

"Prue už víckrát nepřijde," odpověděla žena tajemně.

"Pročpak ne?" zeptala se Dina. "Snad neumřela?"

"To nikdo přesně neví. Je u nás ve sklepě," řekla žena a mrkla po slečně Ofelii.

Když si slečna Ofelie vybrala pečivo, doprovodila Dina novou ženu ke dveřím.

"Tak co je vlastně s Prue?" zeptala se.

Žena zřejmě toužila a zase i váhala mluvit. Odpověděla tichým tajemným tónem:

"No, ale nesmíš to nikomu povídat. Teda Prue se zase opila - a tak ji odtáhli k nám do sklepa - a tam ji nechali celý den - a potom jsem je slyšela říkat, že ji uštípaly mouchy - a je zkrátka mrtvá!"

Dina zalomila rukama, a když se otočila, spatřila vedle sebe éterickou postavičku Evangeliny.

Holčička měla velké tajuplné oči hrůzou vytřeštěné a rty a tvářičky bíle, že by se na nich byl kapičky krve nedořezal.

"Pro smilování boží! Slečna Eva nám tady omdlí! Kam jsme to daly hlavu, že jsme ji nechaly poslouchat takové řeči? Její tatínek se bude ukrutně zlobit."

"Ne, Dino, neomdlím," odpovědělo dítě pevně. "A proč bych to neměla slyšet? Není to pro mne dávno tak hrozné slyšet, jako to bylo pro ubohou Prue vytrpět."

"Proboha! Tohle přece není nic pro takové roztomilé, křehoučké slečinky, jako jste vy - tyhle případy jistě ne. Vždyť byste z toho mohla mít smrt!"

Eva si znovu vzdychla a pomalým zádumčivým krokem zamířila po schodech nahoru.

Slečna Ofelie se starostlivě vyptávala na osud staré Prue. Dina jej vylíčila ve velmi mnohomluvném podání a Tom k němu připojil podrobnosti, které od stařeny vyzvěděl onoho rána.

"Odporná ohavnost - úplná hrůza!" zvolala slečna Ofelie, když vstoupila do pokoje, kde ležel Saint-Clare a četl noviny.

"Prosím tě, co zas máš? Jaká nepravost vyšla najevo tentokrát?" zeptal se sestřenky.

"Co zas mám? Že ti lidé umrskali Prue na smrt!" opáčila slečna Ofelie a s velkým důrazem na podrobnostech se pustila do vyprávění celého příběhu. Zvlášť zevrubně rozváděla nejpohoršlivější jednotlivosti.

"Myslel jsem si, že to tak jednou dopadne," prohodil Saint-Clare a četl své noviny dále.

"Myslel sis to! - Ale něco s tím podniknout, to nehodláš?" namítla slečna Ofelie. "Nemáte tady žádného radního nebo koho jiného, kdo by se do toho vložil a vůbec se o podobné věci staral?"

"Obecně se má za to, že v těchhle případech je dostatečnou ochranou vlastnický zájem. Když se někomu zlíbí ničit si vlastní majetek, věru nevím, co by se s tím dalo dělat. Jak se zdá, byla ta nešťastnice také zlodějka a pijan, a proto není mnoho naděje, že její osud vzbudí nějakou účast."

"To volá přímo do nebe - je to strašné, Augustine! Za to vás určitě jednou stihne odplata."

"Milá moje sestřenko, není to moje dílo a nemohu to napravit - kdybych mohl, napravil bych to. Když sprostí a nízcí surovci jednají podle svého založení, co si mohu počít? Mají neomezenou moc, jsou to despotové a nejsou nikomu odpovědní. Míchat se do toho by nemělo smysl - neexistuje zákon, který by měl pro takový případ nějaký praktický význam. Nejlepší, co můžeme udělat, je zavřít oči i uši a nevšímat si toho. Jiná pomoc nám nezbývá."

"Jak můžeš před tím zavírat oči i uši? Jak si můžeš takových věcí nevšímat?"

"Dětino moje drahá, co vlastně očekáváš? Máš tady přece celou třídu - vyvrženou, nevzdělanou, netečnou, přímo pohoršlivou - odevzdanou bez jakýchkoli podmínek nebo výhrad úplně do rukou a moci takových lidí, jakých je už na našem světě většina: do rukou lidí, kteří jsou naprosto bezohlední a beze vší sebekázně, ba kteří dokonce nemají ani žádný osvícený zřetel na vlastní zájmy. Taková je totiž celá větší část lidstva. Co si může člověk počestně a lidsky založený počít ve společnosti tak uspořádané? Samozřejmě mu nezbývá než zavřít oči, jak může nejpevněji, a zatvrdit se v srdci. Nemohu přece koupit kdejakého ubohého nešťastníka, kterého vidím. Nemohu také vyharcovat jako potulný rytíř a podejmout se nápravy všech jednotlivých případů příkoří v takovém městě, jako je naše. Víc než se vynasnažit, abych se tomu všemu na hony vyhnul, udělat nemohu."

Saint-Clarův jemný obličej zastřel na okamžik stín. Vypadal rozmrzele, ale náhle vykouzlil na tváři veselý úsměv a pokračoval:

"Nu, sestřenko, nestůj tady přece takhle a neškareď se jako sudička. To jsi teprve nakoukla škvírou v oponě - vidělas jenom maličkou ukázku, jak to v té či oné formě chodí na celém světě. Kdybychom měli šťárat a šťourat do všech smutků života, přešla by nám chuť a odvaha na všechno. Je to stejné, jako kdybychom se tuze bedlivě pídili po všech tajích Dininy kuchyně."

A Saint-Clare se zase svalil na pohovku a zabýval se dál novinami.

Slečna Ofelie se posadila, vytáhla své pletení a tak proti němu seděla, zachmuřená rozhořčením, a pletla a pletla.

Ale jak přitom dumala, bouřil v ní oheň. Konečně vybuchla:

"Povídám ti, Augustine, jestli to dokážeš ty, já se přes ty věci takhle přenést nemohu. Je to od tebe přímo ohavnost, že takový řád hájíš - to si o tom myslím já!"

"Co zase?" ozval se Saint-Clare a zdvihl oči. "Znovu tě to popadlo, co?"

"Povídám, je to od tebe přímo ohavnost, že takový řád hájíš!" opakovala slečna Ofelie s rostoucím rozhorlením.

"Já že ho hájím, má drahá? Kdo ti to kdy řekl, že ho hájím?" ohradil se Saint-Clare.

"To se rozumí, že ho hájíš - hájíte ho všichni - všichni vy jižané. Nač tedy máte otroky, když ho nehájíte?"

"Ale jdi, sestřenko," zvolal Augustin, svezl se na zem a zvrátil hlavu dozadu slečně Ofelii do klína, "neber přece všechno tak ukrutně vážně! Copak nevidíš, jaký jsem byl odjakživa prostořeký dareba a zbujník? Rád tě pošťuchuju - to je všechno -, jen abych tě viděl, jak zvážníš. Doopravdy věřím, že jsi hrozitánsky, žalostně dobrá - ale smrtelně mě otravuje na to myslet."

"Ale Gusti, tohle je vážné téma, hošíčku," pravila slečna Ofelie a položila mu ruku na čelo.

"Až k pláči," dodal, "a já - hm, já nemám v horku do vážných řečí nikdy chuť. To víš, ti komáři a jedno k druhému, to se člověk nějak nemůže rozhoupat k žádnému tuze povznesenému mravnímu rozletu - a myslím," řekl Saint-Clare, který znenadání prudce vyskočil, "že jsem na jednu teorii kápl! Už chápu, proč severní národové jsou vždycky ctnostnější než jižní - už do celé té věci vidím."

"Ach Gusti, ty jsi král všech žvanilů!"

"Že by? Nu, patrně jsem, docela možná, ale pro jednou chci být vážný. Jenom mi ještě musíš přišoupnout tamhleten košíček pomerančů - jak vidíš, budeš mě muset ,posilovat džbánky a osvěžovat jablky', jestli se mám vypnout k takovému výkonu. A teď tedy," řekl Augustin, když si zvedl košíček, "konečně začínám: Když se v běhu lidských událostí některý človíček octne před nutností udržet dva tři tucty svých lidských spolučervů v porobě, tu slušnost a úcta k názorům společnosti vyžadují -"

"Nevidím, že bys začínal nějak vážněji," skočila mu do řeči slečna Ofelie.

"Jen počkej - hned k tomu přijdu - uslyšíš. Tedy: slušnost a úcta k názorům společnosti vyžadují, aby takový človíček přiznal důvody, které ho k tomu vedou. - Věc se má zkrátka tak, sestřenko," pravil a jeho hezká tvář se pojednou ustálila do napjatého a vážného výrazu, "že na tuhle složitou teoretickou otázku otroctví lze podle mého mít pouze jediný názor. Ať si jen plantážníci, kteří v něm mají zdroj zisků, a kněží, kteří mají zájem zavděčit se plantážníkům, i politikové, kteří chtějí s jeho pomocí vládnout, motají a kroutí řeč i morálku třebas takovou měrou, že svou důmyslností udiví celý svět - ať si do svých služeb zapřáhnou přírodu i bibli a kdovíco všechno jiného, přesto tomu koneckonců jak oni, tak svět neuvěří ani o chloupek víc! Otrokářství je výplod ďáblův, tím je v kostce řečeno všechno - a podle mého mínění je to náramně pozoruhodná otázka, co ten panáček ve svém oboru dokáže."

Slečna Ofelie přestala plést a zatvářila se překvapeně. Saint-Clare, kterého její údiv zřejmě bavil, pokračoval:

"Zdá se, že se divíš - ale když už mermomocí chceš, abych se do toho pořádně obul, tak ti vyleju celé srdce. Co to vlastně je, tohle zlořečené zřízení, prokleté Bohem i člověkem? Strhej z něho všechny parádičky a dopátrej se samého kořene a jádra toho všeho, a co ti vyjde?

Chm, protože můj bratr Mouřenín je nevědomý a bezmocný a já jsem vzdělaný a mám moc - protože já vím, jak na to, a mohu to udělat - proto mu smím ukrást všechno, co má, a smím si to ponechat a jemu dát jenom to a tolik, jak se mi zlíbí a jak uznám za dobré. Všechno, co je tuze těžké, tuze špinavé, tuze nepříjemné pro mne, smím strčit na práci Mouřenínovi. Protože nerad pracuji, bude pracovat Mouřenín. Protože mě slunce pálí, zůstane na slunci Mouřenín. Mouřenín bude vydělávat peníze a já je utratím. Mouřenín si lehne do každé kaluže, abych já mohl přejít suchou nohou. Mouřenín se bude pro všechny dny svého života vezdejšího řídit mou vůlí, a nikoli svou, a nakonec bude mít takovou čáku dostat se do nebe, jaká se uráčí hodit mně. Takhle si asi představuji, co vlastně otroctví je. Vyzývám celý svět, kohokoli a každého, aby studoval kodex našich otrockých zákonů, jak se jeví v našich právnických knihách, a aby udělal z otroctví něco jiného!

Ať mi nikdo nemluví o zlořádech otroctví, o jeho zneužívání! Žvást! Již samo o sobě, svou vlastní podstatou je otroctví výlupek všech zlořádů, všeho zneužívání lidských práv! A jedinou příčinou, proč se pod ním celá země nezřítí do záhuby jako Sodoma a Gomora, je to, že se otroctví v praxi užívá způsobem nekonečně lepším, než jaké samo je. Ze soucitu, ze studu, proto, že jsme bytosti zrozené z lidské ženy, a ne divá zvěř, mnozí z nás nevyužívají a neodvažují se využívat vší moci - štítili bychom se využívat vší moci, kterou nám naše barbarské zákony vkládají do rukou. A i člověk, který zachází nejdál a vyvádí nejhůř, se ještě stále pohybuje v mezích zákona a využívá pouze moci, kterou mu zákon dává."

Saint-Clare mezi řečí vstal, a jak už míval ve zvyku, když byl rozčilený, přecházel po pokoji. Jeho jemná tvář, klasicky řezaná jako tvář řecké sochy, vypadala jako skutečně rozpálená žárem jeho citů. Velké modré oči mu jiskřily a samým rozdychtěním bezděčně gestikuloval. Slečna Ofelie ho v takovém rozpoložení v životě ještě neviděla a seděla úplně mlčky.

"Ujišťuji tě," pravil a náhle se před sestřenicí zastavil, "nemá sice vůbec žádný smysl o té věci mluvit nebo rozjímat - ale ujišťuji tě, že byly chvíle, kdy jsem si myslil, že kdyby se měla celá naše země propadnout a skrýt všechno tohle bezpráví a bídu před světlem světa, že bych se ochotně propadl s ní.

Když jsem se plavil na našich lodích po řece nahoru i dolů nebo objížděl kraj a vybíral pacht a uvažoval, že každému surovému, odpornému, podlému, sprostému chlapovi, s kterým jsem se setkal, naše zákony dovolují, aby se stal neomezeným samovládcem nad tolika muži, ženami a dětmi, kolik si jich jen stačí za vyšizené, nakradené nebo hazardně vyhrané peníze koupit - když jsem viděl takové mužské jako skutečné vlastníky a držitele bezmocných dětí, mladých děvčat a žen - byl jsem hotov na místě proklít svou vlast, proklít celé lidské pokolení!"

"Augustine! Augustine!" zvolala slečna Ofelie. "Věru myslím, že jsi už řekl dost. Za celý svůj život jsem ještě nic podobného neslyšela - ani na Severu ne."

"Na Severu!" opáčil Saint-Clare s nenadálou změnou výrazu a vrátil se opět částečně k svému obvyklému lehkovážnému tónu. "Chm! Copak vy seveřani, vy máte studenou krev - jste vůbec studení ve všem! Vy nemůžete začít proklínat peklo, jako můžeme my, když se do toho jednou pořádně pustíme."

"Dobře, dobře, ale otázka je -" začala slečna Ofelie.

"Nu ovšem, samozřejmě, otázka všech otázek je - a je to věru zpropadená otázka: Jak jsi do toho stavu hříchu a ubohosti upadl ty? Nuže, odpovím ti dobrými starými slovy, kterým jsi mě učívala vždycky v neděli. Přivedlo mě do něho prostě moje zrození. Moje služebnictvo patřívalo mému otci a jeho další část mé matce - teď patří mně, oni i jejich potomstvo, které jeví slibné vyhlídky, že se počtem značně rozroste.

Můj otec, jak víš, sem přišel z Nové Anglie. Byl to člověk navlas stejného ražení jako tvůj otec - učiněný starý Říman: přímý, rázný, ušlechtilé mysli a železné vůle. Tvůj otec se usadil v Nové Anglii, aby vládl tamějším skálám a kamení a dobýval živobytí z nehostinné přírody, kdežto můj otec se usadil v Louisianě, aby vládl mužům a ženám a dobýval živobytí z těch.

Moje matka," řekl Saint-Clare, vstal, přešel k obrazu na protější straně pokoje a zvedl k němu tvář, zanícenou vroucí úctou, "to byla učiněná bohyně! Nedívej se na mne tak! - však víš dobře, co tím myslím. Zrodila se pravděpodobně jako smrtelnice - ale pokud jsem aspoň byl schopen pozorovat já, nebylo u ní ani stopy po nějaké lidské slabosti nebo chybě. A každý, kdo ještě žije a pamatuje se na ni, ať už nevolník, nebo svobodný, ať služebník, známý, nebo spřízněný, všichni mluví stejně. Víš, sestřenko, že moje matka byla to jediné, co léta stálo mezi mnou a naprostou nevírou? Ach maminko, maminko!" zvolal Saint-Clare a sepjal ruce v jakémsi blouznivém vytržení. Vzápětí se však vzpamatoval, vrátil se na své místo, posadil se na pohovku a hovořil dál:

"Bratr Alfréd a já jsme se narodili jako dvojčata - a říká se, jak víš, že blíženci se mají sobě podobat. Ale my dva jsme byli po všech stránkách úplný opak. Bratr měl černé ohnivé oči, vlasy černé jako uhel, rázný pěkný římský profil a sytě snědou pleť. Já měl oči modré, vlasy plavé, rysy řecké a pleť světlou. On byl činný a všímavý, já trpný a snivý. Byl velkodušný k přátelům a k sobě rovným, ale pyšný, pánovitý a zpupný k podřízeným a naprosto nemilosrdný ke všemu, co se stavělo proti němu. Pravdiví jsme byli oba - on z pýchy a odvahy, já z jakéhosi pomyslného snílkovství. Měli jsme se vzájemně rádi asi tak, jak to u chlapců obyčejně chodívá - někdy a občas a jen tak všeobecně. On býval mazlíček otcův a já matčin."

Saint-Clare si podepřel hlavu o ruce a několik minut nepromluvil. Po chvíli zdvihl zase oči a pokračoval:

"Když otec umřel, zanechal všechen majetek nám dvojčatům, abychom se sami dohodli, jak se o něj rozdělíme. Na celé boží zemi nedýchá ušlechtilejší duše a velkomyslnější člověk, než je Alfréd ve všem, co se týká lidí jemu rovných, a tak jsme tuto vlastnickou otázku vyřešili báječně hladce - bez jediného nebratrského slůvka nebo pocitu. Rozhodli jsme se, že povedeme plantáž společně - a z Alfréda, který mě v tělesné zdatnosti i ve schopnostech dvakrát předčil, se stal horlivý plantážník - a také pozoruhodně úspěšný.

Ale dva zkušební roky mě přesvědčily, že v tomhle podnikání společníkem být nemohu. Mít obrovský houf sedmi set otroků, které jsem nemohl osobně znát ani k nim cítit jakýkoli osobitý vztah - nechat je kupovat a přihánět, chovat pod střechou, krmit a dřít jako stádo hovězího dobytka a sekýrovat a cepovat je s vojáckou přesností - ustavičně se vracející problém: otázka, jak málo nejobyčejnějších životních radostí je stačí udržet při pracovní zdatnosti - nutnost vydržovat si popoháněče a dozorce - ten věčně nezbytný karabáč, první, poslední a jediný přesvědčivý argument - to všechno dohromady se mi nesnesitelně příčilo a hnusilo.

Ať mi nikdo nevykládá takové nesmysly, jako že otroci přijímají tohle všechno spokojeně a rádi! Až dodnes nemám trpělivost poslouchat ten nehorázný žvást, který si vymysleli někteří vaši povýšení seveřané jakoby v horlivé snaze omlouvat naše provinění. To nám nikdo nenamluví. Nepovídej mi, že kterýkoli člověk pod sluncem chce po všechny dny svého života od úsvitu až do tmy pracovat pod nepřetržitým dohledem pána bez oprávnění uplatnit jediný nezávislý projev vlastní vůle a lopotit se při věčně stejné úmorné a jednotvárné dřině, a to všechno za dvoje kalhoty a jeden pár bot ročně a za tolik jídla a takové přístřeší, jen aby si udržel sílu na práci! Jen ať to každý, kdo si myslí, že lze lidským tvorům jako celku zpříjemnit život takhle stejně snadno jako jinak, zkusí sám na sobě! Takového chlapa bych věru s čistým svědomím koupil i dřel!"

"Odjakživa jsem měla za to," promluvila slečna Ofelie, "že vy tady na Jihu schvalujete tyhle věci všichni a považujete je za správné - podle Písma."

"Nesmysl! Tak hluboko jsme ještě neklesli. Ani Alfréd, který je tak vyslovený despota, že to svět neviděl, se nijak pokrytecky neschovává za tuhle zástěrku. Ne, opírá se hrdě a neohroženě o dobré, staré, osvědčené stanovisko - o právo silnějšího. Tvrdí, a podle mého docela rozumně, že americký plantážník ,jedná v jiné formě pouze tak, jak anglická aristokracie a kapitalisté jednají s nižšími vrstvami', to jest, jak to chápu já, přivlastňuje si je, tělo i krev, ducha i duši, pro svůj užitek a pohodlí. Alfréd hájí obojí - a podle mého názoru je aspoň důsledný."

"Pro všechno na světě, jak může někdo tyhle dvě věci srovnávat?" podivila se slečna Ofelie. "Anglického dělníka přece nikdo neprodává, nekupuje, neodlučuje od rodiny ani nebičuje!"

"Je stejně závislý na libovůli svého zaměstnavatele, jako kdyby si ho ten byl koupil. Majitel otroků může svého vzpurného otroka umořit bičem - kapitalista může dělníka umořit hladem. Pokud jde o neporušitelnost rodiny, těžko rozhodnout, co je horší - vidět, jak ti děti prodávají, nebo vidět, jak ti doma mřou hlady?"

"Ale to přece není žádná omluva pro otroctví, když prokážeš, že není o nic horší než nějaká jiná ohavnost," namítla slečna Ofelie.

"Také jsem to jako omluvu neuváděl - naopak chci ještě dodat, že naše porušování lidských práv je nehoráznější a okatější. Kupovat doopravdy člověka jako koně - prohlížet mu zuby, ohmatávat mu klouby, zkoušet jeho chůzi a potom za něj hotově zaplatit - mít pro obchod s lidskými těly a dušemi spekulanty, chovatele, handlíře a dohazovače - to staví celou věc před oči civilizovaného světa v hmatatelnější podobě, třebaže jedno počínání jako druhé je ve své podstatě úplně stejné. Obojí znamená přivlastňování jedné skupiny lidských bytostí k užitku a rozvoji skupiny druhé bez jakéhokoli ohledu na užitek a rozvoj skupiny první."

"V tomhle světle jsem o té věci nikdy nepřemýšlela," přiznala slečna Ofelie.

"Víš, cestoval jsem trochu po Anglii a viděl jsem hezkou řádku písemných dokladů o postavení anglických nižších vrstev. Doopravdy myslím, že nelze Alfrédovi odporovat, když tvrdí, že jeho otroci jsou na tom lépe než početná třída anglického obyvatelstva. Abys rozuměla, nesmíš z mých slov vyvozovat, že Alfréd je to, čemu se říká krutý pán. Ne, není. Je sice despota a nelítostný ke každé neposlušnosti a nekázni - kdyby se mu nějaký chlapík postavil na odpor, odstřelil by ho se stejně lehkým svědomím, jako by skolil jelena -, ale v podstatě krutý není. Celkem vzato si jaksi s pýchou zakládá na tom, že jeho otroci slušně jedí i bydlí."

"Nu," řekla slečna Ofelie, "ale jak jsi došel k tomu, žes nechal života na plantáži?"

"Hm, nějaký čas jsme to táhli spolu, až si Alfréd nakonec jasně uvědomil, že já nemám plantážnictví v krvi. Řekl mi, že jsem zženštilá citlivka a že se v praktickém životě jaktěživo neuplatním. A poradil mi, abych si vzal bankovní hotovost a rodinné sídlo v Novém Orleansu a věnoval se psaní básniček a nechal plantáž vést jemu. Tak jsme se rozešli a já se octl tady."

"Ale proč jsi nepropustil své otroky na svobodu?"

"Nu, nějak jsem se k tomu nemohl odhodlat. Držet si je jako nástroje k vydělávání peněz, to jsem nemohl - ale nechat si je, aby mi pomáhali peníze utrácet, víš, to mi nepřipadalo už tak hrozné. Někteří z nich sloužili už dlouho v naší rodině a já k nim cítil velkou náklonnost - a ti mladší, to byly děti těch starých. Všichni byli náramně spokojeni s tím, jak to je."

Odmlčel se a procházel se zamyšleně po pokoji.

"Býval v mém životě čas," zahovořil zase Saint-Clare, "kdy jsem měl plno plánů a nadějí, že tady na světě něco vykonám a nenechám se jen vláčet a strkat. Měl jsem mlhavou, nejasnou touhu stát se jakýmsi emancipátorem - zbavit svou vlast téhle skvrny a hanby.

Myslím, že všichni mladí lidé mívají občas podobné blouznivé záchvaty, ale potom, místo abych byl hybným činitelem a obroditelem společnosti, tak nebo jinak se ze mne stala tříska, kterou od té doby unáší a převaluje proud. Alfréd mě hubuje, pokaždé kdykoli se setkáme, a musím přiznat, že on dopadl líp než já - protože opravdu něco dělá. Jeho život je logickým výsledkem jeho názorů, kdežto můj je opovrženíhodně nedůsledný."

"Milý bratranče, můžeš být spokojený s tím, jak trávíš svůj život?"

"Spokojený? Copak jsem ti právě neřekl, jak jím pohrdám? Ale abychom se vrátili k věci - byli jsme u té otázky osvobození. Nemyslím, že mé názory na otroctví jsou podivínské. Znám hodně lidí, kteří o něm hluboko v srdci smýšlejí úplně stejně jako já. Země pod ním úpí - a ať už je pro otroka sebehorší, pro pána, kdyby nic jiného, je ještě horší. Není zapotřebí brýlí, aby člověk viděl, že početná třída necivilizovaných, nevědomých, utlačovaných lidí mezi námi je zlem pro nás stejně jako pro ně samé. Anglický kapitalista a aristokrat to nemůže pociťovat tak jako my, protože neobcuje s třídou, kterou utlačuje, tak bezprostředně jako my. My máme otroky přímo i v domech. A přesto naše zákony výslovně a důrazně zakazují jakkoli účinně poskytovat černochům všeobecné vzdělání. A tuze dobře vědí proč. Jen to jednou načni a vychovej jedno jediné pokolení důkladně vzdělaných černochů - a celý ten krám vyletí do povětří. Kdybychom jim totiž nedali svobodu, vezmou si ji sami."

"A co myslíš, jak tohle všechno jednou skončí?" opáčila otázkou slečna Ofelie.

"Nevím. Ale jedno je jisté - že na celém světě se davy řadí v šiky a že dříve nebo později přijde den účtování. Totéž hnutí kvasí v Evropě, v Anglii i v naší zemi. - Ale slyším gong - zvoní k čaji - pojďme tedy - a ať mi už neříkáš, že jsem jednou v životě nemluvil doopravdy vážně!"

Mezi řečí u stolu se Marie zmínila o příhodě s Prue.

"Podle mého si jistě budete myslit, sestřenko," řekla, "že jsme tady všichni barbaři."

"Myslím si, že to je barbarský čin," odpověděla slečna Ofelie, "ale nemyslím si, že všichni jste barbaři."

"Nu," pokračovala Marie, "vskutku vím, že je nemožné s některými těmi tvory vyjít. Jsou tak špatní, že vůbec nezasluhují, aby žili. K takovým exemplářům necítím ani špetičku útrpnosti. Kdyby se jenom slušně chovali, tak by se to nedělo."

"Ale mamičko," ozvala se Eva, "vždyť ta chuděra byla nešťastná. Proto přece pila."

"Chm, láry fáry! Jako by to byla nějaká omluva! Také já jsem velmi často nešťastná. Troufám si tvrdit," dodala přemítavě, "že jsem v životě vytrpěla těžší zkoušky, než ona kdy poznala. To všechno je jenom proto, že jsou takoví špatní. Někteří z nich se nedají zkrotit ani největší přísností. Pamatuji se, že otec míval jednoho otroka, a to byl takový lenoch, že utíkal jen proto, aby se vyhnul práci, a potom se schovával v bažinách a kradl a tropil všechny možné ohavnosti. Znova a znova toho člověka chytili a zmrskali, ale jaktěživo to nebylo nic platné - a když se konečně odplazil naposledy, třebaže sotva stál na nohou, někde tam v bažině zašel. A neměl k tomu vůbec žádný důvod, protože u otce se s čeledí vždycky zacházelo laskavě."

"Já jednou zkrotil chlapíka," prohodil Saint-Clare, "na kterém předtím všichni dozorci i pánové marně zkoušeli své umění."

"Ty?" podivila se Marie. "To bych věru ráda věděla, kdy jsi ty něco takového dokázal!"

"Nu, byl to silák, chlap jako hora, domorodý Afričan s přírodním pudem po svobodě zřejmě neobyčejně hluboce zakořeněným. Byl to pravý africký lev. Říkali mu Scipio. Nikdo s ním nic nesvedl a jeden majitel ho prodával druhému, až ho konečně koupil Alfréd, protože si myslil, že ho zvládne. Nu, a jednoho dne milý Scipio omráčil dozorce pěstí a prchl hluboko do bažin. Byl jsem zrovna u Alfréda na plantáži, jenom na návštěvě, protože se to stalo až potom, kdy jsme se už jako společníci rozešli. Alfréda to strašně popudilo, ale já mu řekl, že to je jeho vlastní vina, a vsadil jsem se s ním, o co bude chtít, že toho chlapíka zkrotím. Nakonec jsme se dohodli, když si ho chytím, že připadne mně, abych s ním mohl dělat pokusy. Sestavili tedy k tomu honu tlupu, dohromady šest nebo sedm lidí s puškami a se psy. Lidé, víte, dovedou se stejným zápalem lovit člověka jako zvěř, jen když to je běžný mrav. A přiznám, že i já sám jsem byl trošku rozčilený, třebaže jsem se toho účastnil jenom jaksi v úloze prostředníka pro případ, že by ho chytili.

Nu, psi štěkali a vyli a my jeli a uháněli, až jsme ho konečně vyplašili. Utíkal a skákal jako jelen a nějakou dobu nás nechával hezky pozadu, ale nakonec se zapletl do neproniknutelné houšti rákosí. Tu se obrátil k obraně, a povídám vám, rval se se psy přímo hrdinsky. Srážel je napravo nalevo na zem, a tři z nich holou pěstí dokonce zabil, ale vtom ho složila rána z pušky. Zraněný a zkrvavený se skácel, skorem rovnou mně pod nohy. Chudák ke mně vzhlížel, v očích zároveň mužnost i zoufalství. Psy i tlupu, když na něho začali dotírat, jsem odehnal a prohlásil jsem ho za svého zajatce. Jedině tak jsem ho mohl zachránit, aby ho v nadšení z úspěchu na místě neodstřelili - ale já trval na naší úmluvě a Alfréd mi ho také prodal. Nu, vzal jsem ho tedy do ruky a ve čtrnácti dnech jsem ho zkrotil, že byl poddajný a poslušný jako učiněný beránek."

"Jak jsi to s ním, pro všechno na světě, svedl?" divila se Marie.

"Nu, byla to práce docela jednoduchá. Vzal jsem si ho k sobě do pokoje, dal jsem mu ustlat pěknou postel, ošetřil jsem mu rány a sám jsem ho opatroval, až zase běhal jako rybička. A když uplynul nějaký čas, dal jsem mu vyhotovit propouštěcí list a řekl jsem mu, že si může jít, kam chce."

"A šel?" zeptala se slečna Ofelie.

"Ne. Blázínek přetrhl listinu vejpůl a rozhodně odmítl ode mne odejít. V životě jsem neměl služebníka horlivějšího a lepšího - byl spolehlivý a ryzí jako zlato. Později přijal křest a zmírnil jako dítě. Správcoval mi ve vile na jezeře a zastával to místo doopravdy skvěle. Přišel jsem o něj za první epidemie cholery. Položil v pravém slova smyslu život za mne. Byl jsem totiž nemocný, málem na smrt - a když všichni ostatní v panice utekli, Scipio se za mne bil jako lev a skutečně mě také zase vrátil životu. Ale chudák! Hned potom se nakazil sám a nebylo ho možno zachránit. Žádná ztráta se mě ještě nedotkla hlouběji."

Za tohoto vyprávění se Eva pomaloučku přitáčela blíž a blíž k otci - drobné rtíky pootevřené, ve vytřeštěných očích výraz vážného a hlubokého zájmu.

Jakmile skončil, vrhla se mu prudce kolem krku, propukla v slzy a usedavě se rozplakala.

"Evičko moje drahá! Copak ti je?" konejšil ji Saint-Clare, když se ta křehká dětská postavička prudkým dojetím až celá třásla a zmítala. "To dítě by nemělo o ničem takovémhle vůbec slyšet," dodal, "je nervózní."

"Ne, tatíčku, já nejsem nervózní," odpověděla Eva, která se náhle ovládla s rozhodností a pevností u takového dítěte vskutku podivuhodnou. "Já nejsem nervózní, ale tyhle věci se mi zadírají do srdce."

"Co tím myslíš, Evo?"

"To ti nemohu povědět, tatíčku. Já si toho myslím hroznou spoustu. Jednou ti to možná povím."

"No dobře, mysli si tedy dál, milunko - ale jenom mi neplač a nedělej tatínkovi starost," řekl Saint-Clare. "Podívej se - vidíš tu krásnou broskev, co jsem ti přinesl?"

Eva si ji vzala a usmála se, ale v koutcích úst jí to ještě stále nervózně poškubávalo.

"Pojď, podíváme se na zlaté rybičky," navrhl Saint-Clare, vzal ji za ruku a vyšel s ní na verandu.

Kratičká chvilička, a skrze hedvábné záclony bylo slyšet veselý smích - to Eva a Saint-Clare po sobě házeli růžemi a honili se navzájem po cestičkách v nádvoří.

Hrozí nebezpečí, že náš prostý přítel Tom ještě upadne mezi všemi těmi příhodami urozenějších lidí v zapomenutí. Ale doprovodí li nás čtenář do podkrovní komůrky nad konírnou, možná že se doví ledaco i o něm.

Je to slušná světnička a její zařízení se skládá z postele, židle a hrubého stolku, na kterém leží Tomova bible a zpěvník.

Tom sedí v tuhle chvíli právě u stolku, má před sebou svou břidlicovou tabulku a horlivě se zabývá něčím, co ho zjevně stojí velkou míru starostlivého přemýšlení.

Věc se má tak: Tomův stesk po domově dosáhl takové síly, že si na Evě vyprosil arch papíru, a když sehnal dohromady všechnu skrovnou zásobičku písařských vědomostí, jež si osvojil z vyučování od mladého pána Jiřího, pojal smělou myšlenku, že napíše dopis.

Právě nyní se pilně činí a skládá na tabulce první koncept. Působí mu to velké potíže, poněvadž podobu některých písmenek zapomněl nadobro a z toho, co si ještě pamatuje, neví přesně, co a jak použít. A jak se tak lopotí a samou námahou těžce vzdychá, vyhoupne se Eva jako ptáče na zadní příčel jeho židle a nakoukne mu přes rameno.

"Jeje, strýčku Tome! Co to děláš za legrační klikyháky?"

"Zkouším napsat chuděře mámě a svým dětičkám, slečno Evo," odpověděl Tom a přejel si hřbetem ruky oči. "Ale nějak se bojím, že to asi nesvedu."

"Tak ráda bych ti pomohla, Tome! Naučila jsem se už trošku psát. Loni jsem už uměla všechna písmenka, ale mám strach, že jsem zatím hodně zapomněla."

Eva tedy přistrčila zlatou hlavičku až k hlavě Tomově a oba spolu zapředli vážnou a horlivou rozpravu - oba stejně opravdově zaujatí a asi stejně nevědomí. A po dlouhém uvažování a vzájemném radění nad každým slovem začal jejich společný výplod, jak si oba v duchu velmi růžově malovali, vypadat docela jako psaní.

"Ano, strýčku Tome, doopravdy to začíná vypadat krásně," usoudila Eva a prohlížela si s nadšením společné dílo. "Jakou z toho bude mít tvoje žena radost! A tvoje chudinky dětičky taky! Je to opravdu hanba, že jsi musel vůbec od nich jít! Poprosím jednou tatínka, aby tě pustil zase k nim zpátky."

"Moje bývalá paní slíbila, že za mne pošle peníze, jen co je seženou dohromady," řekl Tom. "Čekám, že to udělá. Mladý pán Jiří povídal, že si pro mne sám přijde, a dal mi na znamení toho tenhle dolar."

A Tom vytáhl ze záňadří svůj drahocenný peníz.

"Ach, to tedy určitě přijde!" zvolala Eva. "To jsem ráda!"

"A já chtěl tedy poslat psaní, víte, aby věděli, kde jsem, a povědět chuděře Chloe, že se mám dobře, protože si to, duše ubohá, brala tak hrozně k srdci!"

"Povídám, Tome!" ozval se hlas Saint-Clara, který v tom okamžiku vstoupil do dveří.

Tom i Eva se zarazili.

"Co to tady smolíte?" zeptal se Saint-Clare, když přistoupil blíž a podíval se na tabulku.

"To je přece Tomovo psaní! Pomáhám mu s ním," vysvětlovala Eva. "Není to hezky napsané?"

"Nerad bych vám někomu bral odvahu," odpověděl Saint-Clare, "ale skorem si myslím, Tome, že bys měl raději nechat mne, abych ti to napsal. Udělám to, až se vrátím z vyjížďky."

"Je to moc důležité, aby napsal," pokračovala Eva, "protože jeho paní chce poslat peníze, aby ho vyplatila, víš, tati ? Říkal mi, že mu to slíbili."

Saint-Clare si potají pomyslil, že to je pravděpodobně pouze jeden z oněch slibů, jaké dávají dobrosrdeční páni svým sluhům, aby zmírnili jejich hrůzu z prodeje, aniž mají opravdový úmysl očekávání takto podnícené splnit.

Ale nahlas k tomu nepoznamenal nic - jenom přikázal Tomovi, aby šel připravit koně k vyjížďce.

Ještě téhož dne večer napsal Tomovi pečlivě dopis a dal jej patřičně podat na poště.

Slečna Ofelie vykonávala houževnatě dál své práce týkající se vedení domácnosti. Všechna čeleď, od Diny až k nejmladšímu ferinovi, byla zajedno v úsudku, že slečna Ofelie je rozhodně "divná" - výraz to, jímž služebnictvo na Jihu naznačuje, že mu nadřízená osoba není zrovna po chuti.

Smetánka domácí čeledi - to jest Adolf, Jana a Róza - se shodovala v tom, že slečna Ofelie není žádná dáma. Dámy přece nikdy takhle ustavičně po domě nepracují, jako se točí ona - a vůbec se ani nedovede "nosit". Nechtělo se jim ani věřit, že je se Saint-Clarovými nějak příbuzná.

I Marie prohlásila, že to je úplně úmorné, vidět sestřenku Ofelii pořád tak přičinlivou. A vskutku, píle slečny Ofelie byla tak vytrvalá, že k této stížnosti poskytovala jistý důvod. Slečna Ofelie šila a píchala ostošest, od úsvitu až do soumraku, s horlivostí člověka, na kterého doléhá nějaká hrozivá časová tíseň - a jen světlo pobledlo a šití zmizelo pěkně složené v košíčku, již se vynořilo věčně nedokončené pletení, a hned zase byla v práci a prsty se jí míhaly, až se hory zelenaly.

Byla to opravdu námaha, dívat se na ni!