Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 18. Zkušenosti a názory slečny Ofelie
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Čas ubíhal, a čím víc se Tom před pánovýma očima projevoval, tím víc stoupal v jeho přízni.

Saint-Clare byl, pokud šlo o peníze, netečný a lehkomyslný. Všechny potřeby a nákupy pro celý dům obstarával až dosud převážně Adolf, jenž byl v plné míře stejně lehkomyslný a marnotratný jako jeho pán, a ti dva se rukou společnou a nerozdílnou přičiňovali, že rozhazování peněz pokračovalo velmi rychlým tempem.

Tom, který byl po mnoho let zvyklý hledět si majetku pánova, jako by se staral o svoje, pohlížel na marnotratné utrácení v domácnosti se znepokojením, jež mohl stěží potlačit, a nenápadným a nepřímým způsobem, jaký si lidé jeho druhu často osvojí, občas přicházel s vlastními návrhy.

Saint-Clare používal jeho služeb zpočátku pouze příležitostně; ale když sis překvapením všiml jeho zdravého úsudku a rozšafné hospodárnosti, vyžadoval od něho víc a víc, až mu ponenáhlu svěřil obstarávání všech nákupů a potřeb pro celou rodinu.

"Ne, ne, Adolfe," prohlásil Saint-Clare jednoho dne, když Adolf žehral na to, že moc v domě přešla z jeho rukou, "jen nech Toma na pokoji. Ty rozumíš jenom tomu, co chceš - ale Tom rozumí i cenám a hodnotě. A kdybychom tuhle otázku někomu nesvěřili, mohly by nám peníze jednou dojít."

Poněvadž požíval neomezené důvěry lehkomyslného pána, který mu dával bankovky, aniž se na ně podíval, a strkal do kapsy drobné, aniž je přepočítal, měl Tom ustavičnou příležitost i lákadlo k nepoctivosti. Od tohoto pokušení ho nemohlo uchránit nic než neochvějná ryzost povahy, posílená ještě křesťanskou vírou. Ale při takové povaze byla právě bezmezná důvěra, kterou do něho pán vkládal, zárukou a pečetí nejúzkostlivější přesnosti.

Tom pohlížel na svého veselého, lehkovážného, hezkého mladého pána s podivnou směsicí nevolnické oddanosti, vážné úcty a otcovské starostlivosti.

Že si Saint-Clare jaktěživ nečte v bibli a vůbec nechodí do kostela, že si tropí žerty a bezohledné posměšky ze všech i ze všeho, kdo a co se nachomýtne jeho vtipu, že tráví nedělní večery v opeře nebo v činohře a chodí na pitky do klubů a na večerní bankety častěji, než mu je rozhodně zdrávo - to všechno bylo počínání, jež Tom mohl vidět stejně jasně jako kdo jiný a na němž zakládal své přesvědčení, že "pán není křesťan". Toto přesvědčení by býval jenom s krajní váhavostí vyslovil před někým jiným, ale právě z něho vyplynula mnohá modlitba, kterou si po svém prostém duchu složil, když byl o samotě ve svém kumbálku, kde spal.

Ne že by Tom nebyl dovedl svým osobitým způsobem občas říci, co si myslí, a to s nemalou mírou taktu, s jakou se často shledáváme u lidí jeho druhu.

Jako například právě v den po neděli, kterou jsme popsali, odjel Saint-Clare na družný večírek se vzácným pitím a mezi jednou a druhou hodinou s půlnoci ho přivezli domů ve stavu, v němž stránka tělesná rozhodně nabyla vrchu nad stránkou duševní. Tom a Adolf pomáhali uložit pána k spánku. Adolf byl přitom náramně veselý, neboť zjevně pokládal celou věc za povedený žert, a srdečně se smál prostotě Tomova zděšení. A Tom byl vskutku tak prostoduchý, že větší část zbylé noci probděl a modlil se za svého mladého pána.

"Nu, Tome, na co čekáš?" zeptal se Saint-Clare druhý den, když seděl v knihovně, ještě v županu a v pantoflích. Dal právě Tomovi nějaké peníze a svěřil mu různé obstarávky. "Není snad něco v pořádku, Tome?" dodal, protože Tom ještě stále čekal.

"Bojím se, že není, pane můj," odpověděl Tom s vážným obličejem.

Saint-Clare odložil noviny, postavil koflík s kávou na stůl a zadíval se na Toma.

"Co je, Tome, o co jde? Tváříš se velebně jako funebrák."

"Je mi strašně smutno, pane můj. Vždycky jsem myslel, že náš pán bude hodný na každého."

"Ale jdi, Tome, a nejsem snad? Nu, řekni přece, co bys rád? Podle mého ti patrně něco chybí, viď, a tohle má být k tomu předmluva."

"Na mne byl pán vždycky hodný. Co se toho týká, nemám si na co stěžovat. Ale na jednoho pán hodný není."

"Co ti to jen vlezlo do hlavy, Tome? Mluv otevřeně - co tím myslíš?"

"Napadlo mě to dnes v noci - mezi jednou a druhou. Potom jsem si to rozbíral. Náš pán není hodný sám na sebe."

To pravil Tom se zády otočenými k pánovi a s rukou na klice u dveří. Saint-Clare cítil, jak v tváři rudne jako rak, ale zasmál se.

"Chm, to je všechno, ano?" zeptal se vesele.

"Všechno!" přisvědčil Tom, prudce se otočil a padl na kolena. "Ach můj drahý mladý pane! Bojím se, že dáváte všanc všechno - všechno - tělo i duši! To víno! Dobrá kniha praví: ,Naposledy jako had uštípne a jako štír uštkne,' můj drahý pane!"

Tomovi selhal hlas a po lících mu kanuly slzy.

"Blázínku jeden, ty chuděro bláhová!" řekl Saint-Clare a měl sám slzy v očích. "Vstaň, Tome! Nestojím za to, aby pro mne někdo plakal."

Ale Tom nevstával a díval se úpěnlivě.

"Nuže, Tome, na žádnou tu jejich prokletou kočičinu už nepůjdu," pravil Saint-Clare. "Na mou čest, nepůjdu. Ani nevím, proč jsem toho vlastně nenechal už dávno. Vždycky jsem si to ošklivil a ošklivil jsem si za to i sebe - a teď si tedy, Tome, hezky utři oči a běž si po těch pochůzkách. Ale jdi, jdi," dodal, "žádné žehnání! Tak báječně hodný nejsem, to zas ne," řekl a popostrčil jemně Toma ke dveřím. "Jen běž, Tome, dávám ti čestné slovo, že takhle mě už neuvidíš," slíbil.

A Tom si s velkým uspokojením utřel oči a odešel.

"Že mu to slovo také dodržím!" pravil Saint-Clare, když zavřel dveře.

A Saint-Clare je vpravdě dodržel - poněvadž hrubé požitkářství v jakékoli podobě nijak zvlášť jeho povahu nelákalo.

Ale přes to všechno, kdo cele a věrně vylíčí mnohotvárné a přečetné svízele naší přítelkyně slečny Ofelie, která se ujala povinností jižanské hospodyně?

Na Jihu stejně jako na Severu jsou ženy, které mají mimořádné vlohy k vedení domácnosti a k ohleduplnému zaučování služebnictva. Takovou hospodyní byla paní Shelbyová, kterou jsme zde již představili, ale takovou hospodyní nebyla Marie Saint-Clarová ani její matka před ní. Marie byla netečná a dětinská, nesoustavná a neprozíravá, a proto se nedalo očekávat, že by služebnictvo vycvičené pod jejím dohledem nebylo stejné ráže. A vskutku velmi pravdivě popsala slečně Ofelii zmatek a nepořádek, s nímž se v domácnosti shledá, třebaže jej nepřipsala pravé příčině.

Prvého dne své vlády vstala slečna Ofelie o čtvrté hodině zrána, a když si sama obstarala všechen úklid celého svého pokoje, jak k velkému úžasu komorné činila každý den hned od první chvíle svého příjezdu, přichystala se na mocný nápor na všechny skříně a komory v domě, od nichž měla klíče.

Špižírnu, prádelníky, příborníky, kuchyň i sklepy, to všechno podrobila toho dne strašlivé prohlídce. Tajnosti temných koutů se nořily na světlo boží v rozsahu tak ohromném, že to poplašilo všechny hodnostáře a veličiny kuchyně i pokojů a vyvolalo v čeledníku mnoho podivu a brumlání o "těchhle seveřanských dámách".

Stará Dina, vrchní kuchařka a hlava všeho řádu a moci v kuchyňském resortu, kypěla hněvem, neboť v tom spatřovala zasahování do svých výsadních práv. Žádný feudální baron z časů Velké charty nemohl s větší nelibostí pohlížet na jakýkoli rušivý zásah koruny.

Dina byla svým způsobem svérázná postava a bylo by k její památce nespravedlivé, kdybychom ji čtenáři alespoň tochu nevypodobnili. Byla to rodilá kuchařka, tělem i duší, stejně jako teta Chloe - neboť kuchařské nadání je ženám afrického plemene prostě vlastní. Ale Chloe byla kuchařka vycvičená, soustavná a zaběhaná v chomoutu spořádaných domácích zvyklostí, kdežto Dina byla geniální samouk, a jak už géniové vesměs bývají, byla v nejvyšší míře samorostlá, umíněná a vrtošivá.

Podobně jako jistá škola moderních filozofů, také Dina dokonale zhrdala veškerou logikou i rozumným uvažováním v jakékoli podobě a vždycky pevně spoléhala na jistotu vytušenou vnuknutím - a v tom byla naprosto neotřesitelná. Ani sebevětší umění nebo vážnost, ani sebevíc vysvětlování ji jaktěživo nedokázalo přesvědčit, že jakýkoli jiný způsob je lepší než ten její nebo že by se metoda, podle které v sebemenší maličkosti postupovala, dala i jen dost málo pozměnit. To byl ústupek, který jí přiznala už její stará paní, Mariina matka - a "slečna Marie", jak Dina vždycky nazývala svou mladou paní i potom, kdy se už provdala, shledala, že je snadnější se tomu podrobit než vzpírat. A tak vládla Dina svrchovaně.

Byla právě hodina počátečních příprav k vaření oběda. Dina, která vyžadovala mnohou dlouhou chvíli k přemýšlení a oddychu a pečlivě dbala, aby při všem svém konání měla pohodlí, seděla v kuchyni na podlaze. Bafala přitom z krátkého buclatého čibuku, který náruživě milovala a který si vždycky zapalovala jako nějakou kadidelnici, kdykoli cítila potřebu inspirace k svému počínání. Tak měla Dina ve zvyku pokuřovat a vzývat domácké Múzy.

Kolem ní se uhnízdili členové onoho dorůstajícího pokolení, jímž jižanské domácnosti vždycky oplývají, a zabývali se vylupováním hrášku, škrábáním brambor, oškubáváním pisků z drůbeže a různými jinými přípravami.

Dina se pouze co chvíli vytrhla ze zahloubání, aby dloubla nebo pleskla po hlavě některého z mladistvých pracantů vařečkou, kterou měla ležet vedle sebe.

Slečna Ofelie vykonala svou reformátorskou obchůzku už po všech ostatních částech domu a vešla nyní nakonec do kuchyně. Dina se doslechla z rozličných pramenů již dříve, co se děje, a rozhodnuta zaujmout obranné a staromilské stanovisko, umínila si v mysli všechny novoty potírat a přehlížet, aniž ukáže nějaký skutečný a zjevný odpor.

Kuchyň byla velká místnost s cihlovou podlahou a s velkým starodávným krbem, který zabíral celou jednu stěnu. Saint-Clare se marně namáhal Dinu přemluvit, aby si místo tohoto kuchyňského zařízení nechala postavit moderní sporák. Ale kdepak Dina! A když se Saint-Clare prvně vrátil ze Severu, kde na něho učinila hluboký dojem soustavnost a spořádanost kuchyňského zařízení v strýcově domě, vybavil štědře také svou vlastní kuchyň řadou kredencí, skříněk a rozličného náčiní, aby dosáhl jejího soustavného uspořádání. Učinil tak v blahé naději, že to všestranně pomůže Dině v jejím hospodaření. Ale mohl to stejně dobře pořídit opičce nebo strace - neboť čím víc bylo zásuvek a skříněk, tím víc skrýší si mohla najít Dina pro schovávání starých hadrů, hřebenů, starých trepek, mašliček, vyhozených umělých květin a různých jiných cenností, v nichž její duše nacházela potěšení.

Když tedy slečna Ofelie vešla nyní do kuchyně, Dina nevstala, nýbrž s bohorovným klidem si bafčila dál, a třebaže zdánlivě upínala pozornost jedině na děj kolem sebe, kradmo koutkem oka sledovala pohyby nové hospodyně.

Slečna Ofelie začala prohlížet zásuvkovou skříňku.

"Nač je tahle zásuvka, Dino?" zeptala se.

"Ta se hodí skoro na všechno, paní," odpověděla Dina.

Tak to také vskutku vypadalo. Z pestrého obsahu zásuvky vytáhla slečna Ofelie nejdříve jemný damaškový ubrus potřísněný krví, jehož bylo zřejmě použito k zabalení nějakého syrového masa.

"Co je tohle, Dino? Snad nebalíš maso do nejlepších ubrusů své paní?"

"Ach božínku, slečno, kdepak! Všechny utěrky byly pryč - tak jsem popadla ubrus. Dala jsem ho stranou, že půjde do prádla - proto jsem ho strčila tam."

"Ledabylost!" řekla si slečna Ofelie pro sebe a pustila se do přehrabování zásuvky. Našla v ní struhátko na muškátový oříšek s dvěma třemi oříšky, modlitební knížku, několik ušmouraných turbanových šátků, klubko příze a kus pletení, paklíček tabáku a dýmku, hrst sucharů, jeden dva zlacené porcelánové kalíšky s trochou nějaké mastičky, několik chatrných starých střevíců, pečlivě sešpendlený kus flanelu a v něm hromádku bílých cibulek, pár damaškových ubrousků, pár hrubých lněných utěrek, látací bavlnky a jehly a několik potrhaných papírových kornoutů, z nichž se do zásuvky trousily všemožné voňavé bylinky.

"Kam si ukládáš muškátové oříšky, Dino?" zeptala se slečna Ofelie s výrazem člověka, který prosí samo nebe, aby neztratil trpělivost.

"Skorem všude, kde se dá, paní - pár jich je tamhle nahoře v tom prasklém čajovém šálku a pár jich mám taky tamhle v té kredenci na druhé straně."

"Tady jich je několik v struhátku," řekla slečna Ofelie a ukázala jí je.

"Božínku, pravda - dala jsem si je tam dneska ráno. Mám ráda všechno po ruce," odpověděla Dina. "Hej, Kubo? Co přestáváš? Proč neděláš? Ty to nahrabeš! Ty tam, buď zticha!" dodala a ohnala se po provinilci měchačkou.

"Co je tohle?" zeptala se slečna Ofelie a ukazovala kalíšek s mastičkou.

"Bože, to je moje pomáda na vlasy. Dala jsem si ji tam, abych ji měla po ruce."

"Na to používáš nejlepší kalíšky své paní?"

"Božínku! To proto, že jsem měla hon a tak jsem pospíchala. Zrovna dneska jsem to chtěla přendat do něčeho jiného."

"Tady jsou dva damaškové ubrousky."

"Ty ubrousky jsem tam strčila, že je dám některý tenhle den do prádla."

"To tady nemáš žádné zvláštní místo, kam bys dávala věci, co jdou do prádla?"

"No, náš pán na to koupil tamhletu truhlu, jak říkal. Ale já na ní ráda zadělávám těsto a rozkládám si na ní někdy krámy - a potom je to nešikovné, zdvíhat pořád to víko."

"Proč nezaděláváš na tom stole s válem?"

"Božínku, paní, tam je vždycky taková spousta nádobí a tohle a ono, že tam není nikdy k hnutí -"

"Ale měla bys přece to nádobí umýt a uklidit na místo."

"Mýt nádobí!" namítla Dina vřískavým tónem, jak v ní zlost nabývala vrchu a přemáhala její obvyklé uctivé chování. "Copak vědí dámy o práci, to bych ráda věděla? Kdy by pán dostal vůbec oběd, kdybych měla utrácet všechen čas mytím a uklízením nádobí? Slečna Marie mi tohle nikdy neřekla, nikdy ne."

"Nu, a co tyhle cibulky?"

"Božínku, vidíte!" zaradovala se Dina. "Tam jsem si je tedy dala, vida! Nemohla jsem si vzpomenout. To jsou zvláštní cibulky, co jsem si schovávala právě na tohle dušené maso tady. Dočista jsem zapomněla, že jsou v tomhle starém flanelu."

Slečna Ofelie zdvihla protržený kornoutek s kořennými bylinkami.

"Prosila bych paní, aby to nevyndávala. Mám ráda všechny svoje věci tam, kde vím, kam pro ně sáhnout," odpověděla Dina značně rozhodně.

"Ale ty díry v těch kornoutech, to se přece nepatří."

"Jsou moc šikovné na odsýpání," namítla Dina.

"Ale vždyť vidíš, že se to rozsýpá po celé zásuvce."

"Božínku, bodejť ne! Když paní všechno takhle zpřehází, tak se to rozsýpat musí," řekla Dina a přistoupila mrzutě k zásuvkové skříňce. "Paní toho tedy už takhle rozsypala hezky. Kdyby si jenom paní šla nahoru a počkala, až budu mít čas uklízet, tak budu mít všechno v pořádku. Ale když se mi tu pletou dámy a překážejí, tak nemůžu nic dělat. Ty, Same, dej si pozor! Nenastrkuj tomu špuntovi cukránku, nebo tě přetáhnu, jestli neposlechneš!"

"Prohlédnu si teď kuchyň a všecko ti srovnám a dám do pořádku, Dino - jednou provždycky. A potom doufám, že si to tak už udržíš!"

"Božínku, no ne! To přece není nic na práci pro dámy, slečno Félie! V životě jsem ještě neviděla, aby dámy něco takového dělaly. Moje stará paní ani slečna Marie nikdy nic takového nedělaly a vůbec nevidím, že by to bylo nějak zapotřebí."

A Dina si vyšlapovala uraženě po kuchyni, zatímco slečna Ofelie rovnala a třídila nádobí, sesýpala do jediné mísy cukr, roztroušený po desítkách cukřenek, vybírala ubrousky, ubrusy a utěrky do prádla a umývala, utírala a uklízela všechno vlastníma rukama s rychlostí a hbitostí, která Dinu úplně ohromovala.

"Božínku, no ne! Jestli si všechny seveřanské dámy počínají takhle, tak to nejsou žádné dámy, to nejsou," prohlásila Dina k jednomu ze svých trabantů, když poodešla dost daleko z doslechu. "Já mám věci v lepším pořádku než kdo jiný, když na mne přijde čas gruntování - ale protiví se mi, aby se mi tady pletly dámy a překážely a strkaly mi moje věci někam, kde to pak za živý svět nenajdu."

Abychom byli k Dině spravedliví, mívala v pravidelných obdobích, jimž říkala "čas gruntování", horečné záchvaty všechno urovnat a uvést do nového pořádku. Když ji to popadlo, začala s náramnou vervou tím, že kdejakou zásuvku a skříňku obrátila dnem vzhůru, vysypala všechen obsah na podlahu nebo na stůl a obvyklý zmatek zmotala sedmeronásobně. Potom si zapálila čibuk a pěkně pomaloučku se věnovala uklízení, převracela věci v rukou a přemítala nad nimi. Všechnu omladinu zapřáhla do velehorlivého drhnutí plechového nádobí a několik hodin udržovala celou kuchyň ve zmatku ze všech zmatků nejzmatenějším, který k uspokojení všech zvědavých tazatelů vysvětlovala prohlášením, že "gruntuje" - nemůže přece nechat věci dál tak, jak to chodilo až doteďka, a musí těm mladým přitáhnout uzdu, aby udržovali lepší pořádek.

Dina se totiž opájela jakousi samolibou smyšlenkou, že ona sama je vtělený pořádek a že příčinou všeho, co po této stránce nedosahuje naprosté dokonalosti, je pouze a jedině ta "mladá havěť" a všichni ostatní v celém domě.

Když měla všechno plechové nádobí vyleštěné a stoly doběla vydrhnuté a všecičko, co by mohlo urážet zrak, rozestrkané a poschovávané po skrýších a koutech, nastrojila se Dina do parádních šatů, vzala si čistou zástěru, omotala si hlavu vysokým, křiklavě barevným madrasovým turbanem a vykázala všechnu záškodnickou "mladou havěť" z kuchyně, protože prý hodlá mít věci pořád pěkně uklizené.

Tyto kvartální záchvaty byly po pravdě celé domácnosti často jen pro zlost. Dina totiž nacházela ve svých nablýskaných hrncích zalíbení tak nezřízené, že zanic na světě nechtěla dovolit, aby se jich ještě někdy k čemukoli vůbec použilo - na tom trvala alespoň tak dlouho, dokud zápal "času gruntování" neochladl.

V několika dnech zavedla slečna Ofelie v celém domácím hospodaření nový, dokonale systematický pořádek. Ale ve všech oborech, kde zdar závisel na účinné spolupráci služebnictva, podobala se její námaha práci Sisyfově nebo práci Danaoven. V zoufalství se jednoho dne obrátila na Saint-Clara.

"Holá nemožnost, přivést v téhle domácnosti věci aspoň do trošku systematického pořádku!" stěžovala si.

"Máš docela pravdu, to je jisté," přisvědčil Saint-Clare.

"Takové ledabylé hospodaření, takové plýtvání, takový zmatek, to jsem v životě ještě neviděla!"

"To ti rád věřím, že ne."

"Však bys to nebral tak klidně, kdybys měl povinnosti hospodyně! Nemáš ponětí, Augustine, v jakém stavu jsem všechno našla!"

"Že nemám? Nevím snad, že váleček na nudle má pod postelí a struhátko na koření v jedné kapse spolu s tabákem - že u nás existuje pětašedesát různých cukřenek, v kdejaké díře v domě jedna - že jeden den myje nádobí jídelním ubrouskem a druhý den cárem staré košile? Ale konečný výsledek je, že umí sestavit skvělé obědy a vařit báječnou kávu. A ty ji musíš soudit, jako soudíme vojevůdce a státníky - podle úspěchu!"

"Ale to plýtvání - ty výdaje!" zhrozila se slečna Ofelie.

Když byla slečna Ofelie později odpoledne téhož dne v kuchyni, začalo několik ebenových černoušků volat: "Hele, jejej! Tamhle jde Prue a bručí jako medvěd. Jako vždycky!"

Vtom vstoupila do kuchyně velká kostnatá černoška a na hlavě nesla košík preclíků a teplých rohlíků.

"No vida, Prue! Tak jsi přišla," uvítala ji Dina.

Prue měla podivný nakaboněný výraz tváře a mrzoutský, nevrlý hlas. Sundala si košík z hlavy, sedla si na bobek a s lokty opřenými o kolena řekla:

"Ach bože! Kdybych raděj už umřela!"

"Proč bys chtěla umřít?" zeptala se slečna Ofelie.

"Měla bych po všem trápení," zavrčela žena a nezdvihla vůbec oči od podlahy.

"No, a máš to zapotřebí, Prue, takhle pít a nabrat potom tolik na hřbet?" ozvala se švarná komorná, světlá míšenka, jíž se při řeči v uších houpaly korálové náušnice.

Žena se po ní podívala trpkým, nevlídným pohledem.

"Možná že jednoho krásného dne dojdeš zrovna k takovým koncům. Moc ráda bych tě viděla, moc ráda - pak si ještě celá šťastná lízneš kapku, jako já, abys na to svoje trápení zapomněla."

"Nech toho, Prue," řekla Dina, "a ukaž nám své preclíky. Tadyhle paní ti něco odkoupí."

Slečna Ofelie si vybrala dva tucty.

"Tamhle v tom starém puklém džbánku na horní polici jsou ještě nějaké známky," pravila Dina. "Hej, Kubo, vylez tam a podej ho."

"Známky! - Nač známky?" podivila se slečna Ofelie.

"Kupujeme od jejího pána známky a ona nám za ně dává pečivo."

"A když přijdu domů, spočítá mi peníze i známky, jestli mám všechno v pořádku - do posledního groše. A když nemám, tak ze mne div duši nevymlátí."

"Dobře ti tak," ozvala se znovu Jana, naše prostořeká komorná, "když mu kradeš peníze a potom se za ně zpiješ. To je právě její koníček, paní."

"A taky že to budu dělat dál! Jinak žít nemůžu - leda pít a zapomenout na trápení."

"To je velký hřích a velká pošetilost," řekla slečna Ofelie, "když kradeš svému pánovi peníze, aby ses mohla opít do němoty!"

"To máte patrně svatou pravdu, paní, ale já to dělat budu - budu a budu! Ach bože! Kdybych už raděj umřela! Kdybych už raděj umřela a měla po tom trápení!"

Pomalu a toporně se zvedla stařena na nohy a opět si posadila koš na hlavu. Než však vyšla ven, otočila se ještě k mladé světlé míšence, která dosud čekala a pohrávala si s náušnicemi.

"Myslíš si, bůhvíjak nejsi hezká s těmi orynglemi a jak ti to sluší, ta rozpustilost a pohazování hlavou, i jak na každého ohrnuješ nos. No, žádné strachy - ještě se třeba dožiješ, že budeš taková vyšeptalá, zmlácená ubožačka jako já. Dej Bůh, abys byla, věru že ti to přeju! Pak uvidíš, jestli nebudeš pít - a pít - a pít až do němoty a nekoukat na muka! A potom ,dobře ti tak' i tobě - hé!"

S tímto zlovolným zavytím odešla stařena teprve z místnosti.

"Odporná čarodějnice!" ulevil si Adolf, který přišel pánovi pro vodu na holení. "Kdybych byl jejím pánem já, tak bych ji zmlátil ještě hůř, než dostala posledně."

"To bys tedy nemohl, rozhodně ne," řekla suše Dina. "Už takhle je hrůza podívat se jí na záda - už kdovíjak dlouho na nich nesnese nic víc než sotva košili."'

Náš přítel Tom, jenž byl po dobu rozhovoru se starou preclíkářkou v kuchyni, vyšel za ní ven. Sledoval ji, jak jde ulicí a chvíli co chvíli si ulevuje přidušeným zasténáním.

Konečně odložila košík z hlavy na domovní schod a začala si upravovat starý vybledlý šátek, který měla přehozený přes ramena.

"Ponesu ti kousek ten košík," nabídl jí Tom soucitně.

"Proč bys ho nosil?" namítla žena. "Žádnou pomoc nepotřebuju."

"Vypadáš nějaká nemocná nebo usoužená nebo co," řekl Tom.

"Nejsem nemocná," odsekla žena příkře.

"Chtěl bych," pravil Tom a zahleděl se na ni vážně, "chtěl bych mít moc tě přemluvit, abys nechala toho pití. Copak nevíš, že to bude tvoje zkáza - záhuba těla i duše?"

"Dobře vím, že přijdu do pekla," odpověděla žena zarputile. "To mi povídat nemusíš. Jsem ohavná - jsem hříšná - jdu rovnýma nohama do pekla. Ach bože, už abych tam byla!"

Tom se otřásl při těch hrozných slovech, pronesených s urputnou, zanícenou vážností.

"Od té doby, co mi umřel muž, mě neměl nikdo rád," řekla žena.

"Odkud vlastně jsi?" zeptal se Tom.

"Shora z Kentucky. Jeden pán si mě držel, abych mu odchovávala děti pro trh, a prodával je, hned jen jak krapet odrostly. Nakonec prodal jednomu spekulantovi taky mne a od toho mě koupil můj dnešní pán."

"Co tě dohnalo, že ses dala na tohle těžké pití?"

"Abych utopila svoje neštěstí a trápení. Narodilo se mi ještě jedno dítě, když jsem už přišla sem. Myslela jsem, že mi to jedno zbude, abych si je vychovala pro sebe, protože můj pán nebyl handlíř. Bylo to ukrutně čiperné robátko, a jak to vypadalo, mé paní se ze začátku moc líbilo. Vůbec nevědělo, co je to plakat - a bylo hezké a baculaté. Ale paní se rozstonala a já ji ošetřovala. Nakazila jsem se od ní a ztratila jsem všechno mléko a dítě mi chřadlo, až bylo jenom kost a kůže. A paní ne a ne, aby mu koupila mléko. Nechtěla ani slyšet, když jsem jí povídala, že nemám mléko. Říkala, že ví určitě, že je můžu krmit tím, co jí ostatní čeled.

Ale robátko nějak chřadlo a plakalo a plakalo, a plakalo ve dne v noci. A tratilo se a hublo, až z něho zbyla jenom kost a kůže. Paní se na ně zatvrdila a říkala, že to není nic jiného než truc. Kdyby prý raději umřelo, povídala - a nechtěla mi dovolit, abych měla dítě v noci u sebe, protože mi to prý nedá spát a já potom ráno nejsem k ničemu. Musela jsem spát u ní v pokoji a dítě jsem musela nechat samotné v takovém malém kumbálku pod střechou. A tam na půdě se jednou v noci uplakalo. Plakalo, až ze samého pláče umřelo!

A já se dala na pití, abych ten jeho pláč ve svých uších přehlušila! Dala jsem se na pití - a budu pít dál! Budu pít, i kdybych za to měla přijít do pekla! Můj pán říká, že přijdu do pekla, a já mu říkám - že mám peklo už na zemi!"

"Ach, věru že jsi ubohá!" řekl Tom, otočil se a kráčel zarmouceně zpátky k domu. V nádvoří potkal malou Evu - měla na hlavě věnec z tuberóz a oči jí zářily radostí.

"Ach Tome, tady jsi! To jsem ráda, že jsem tě našla! Tatínek říká, že si smíš vzít poníky a provézt mě v mém novém kočárku," pravila a chytila ho za ruku. "Ale co se stalo, Tome? - Vypadáš tak smutně!"

"Mám bolest, slečno Evo," odpověděl Tom zkormouceně. "Ale koníčky vám vyvedu."

"Napřed mi musíš povědět, Tome, co se stalo. Viděla jsem tě mluvit s tou mrzutou starou Prue."

Prostými, vážnými slovy vypověděl Tom Evě ženin životní příběh. Holčička nevykřikovala, ani se nedivila, ani neplakala, jak mívají ve zvyku jiné děti. Tvářičky jí pobledly a oči jí zastřel hluboký, vážný stín. Položila si obě ručičky na prsa a těžce si vzdychla.

"Nemusíš mi chodit pro koníčky, Tome. Nepojedu nikam, nechce se mi," řekla holčička.

"Proč ne, slečno Evo?"

"Všechno tohle se mi zadírá do srdce, Tome," odpověděla Eva, "zadírá do srdce," opakovala vážně. "Nepojedu nikam, nechce se mi." A odvrátila se od Toma a zašla do domu.