Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Odpoledne se schylovalo k podvečeru a v kvakerském domě nastal mírný ruch. Ráchel Hallidayová přecházela klidně z místa na místo a vybírala z domácích zásob rozličné potřebnosti pro poutníky, kteří se měli s nocí vydat na cestu. Vybírala takové, jaké se daly složit do nejmenšího objemu. Stíny odpoledne se prodlužovaly k východu a rudý kotouč slunce stál zamyšleně na obzoru. Jeho zlaté paprsky zářily poklidně do malé ložnice, kde seděl Jiří se svou ženou.

Měl chlapce na koleně a držel ženu za ruku. Oba vypadali zamyšlení a vážní a na lících měli stopy slz.

"Ano, Elizo," pravil Jiří, "vím, že všechno, co říkáš, je pravda. Jsi hodné dítě - o hodně lepší, než jsem já. Pokusím se žít, jak říkáš. Pokusím se jednat tak, jak je hodno svobodného člověka."

"A až se dostaneme do Kanady," řekla Eliza, "mohu ti pomáhat. Umím docela dobře šít šaty a dovedu prát i žehlit jemné prádlo. Společnou prací se nám už podaří na nějaké to živobytí vydělat."

"Ano, Elizo, dokud budeme mít jeden druhého a svého chlapce, bude dobře. Ach Elizo, kdyby jen ti lidé tady věděli, jaké to je pro člověka požehnání, ten pocit, že jeho žena a dítě jsou doopravdy jeho! Často jsem se divil, když jsem viděl, jak se mužové, kteří mohli svou ženu a děti nazývat po pravdě svými, užírali a trápili kvůli kdovíčemu jinému. Věř mi, cítím se úplně bohatý a silný, i když nemáme nic než holé ruce. Je mi, jako bych už sotva mohl od života žádat víc. Ano, třebaže jsem celý život den ze dne těžce pracoval a nemám dnes ve svých pětadvaceti letech v kapse jediný troník, ani střechu nad hlavou, ani kusa země, co by mi patřil, přesto budu spokojený a vděčný, jen když mě už nechají na pokoji. Budu pracovat a pošlu panu Shelbymu peníze za tebe i za chlapce. Pokud jde o mého bývalého pána, ten už shrábl pětkrát víc než všechno, co na mne kdy utratil. Tomu nedlužím nic."

"Ale ještě pořád nejsme docela mimo nebezpečí," připomněla Eliza. "Ještě nejsme v Kanadě."

"Máš pravdu," přisvědčil Jiří, "ale zdá se mi, jako bych už cítil ten svobodný vzduch, a to mi dodává sil."

V tom okamžiku bylo z přední místnosti slyšet hlasy ve vážném rozhovoru a skorem vzápětí se ozvalo zaklepání na dveře.

Eliza vyskočila a šla otevřít.

Před dveřmi stál Simeon Halliday a s ním bratr kvaker. Simeon ho představil jako Fineáše Fletchera.

Fineáš byl muž vyčouhlý jako tyčka, ryšavých vlasů a tváře, která prozrazovala velkou bystrost a zkušenost. Neměl onen vyrovnaný, klidný, nesvětský výraz jako Simeon Halliday; naopak, jeho vzezření budilo dojem člověka obzvlášť čilého a sebevědomě praktického, který je nemálo hrdý na to, že ví, co chce, a že hledí jasně a obezřetně kupředu. Tyto zvláštní rysy podivně kontrastovaly sc širokou střechou jeho klobouku a s jeho rozvláčným vyjadřováním.

"Náš přítel Fineáš objevil něco důležitého, co se týká tebe a tvých společníků, Jiří," pravil Simeon. "Udělal bys dobře, kdyby sis to od něho vyslechl."

"Baže objevil," přisvědčil Fineáš. "A jen to dokazuje, jak je užitečné, aby člověk na jistých místech spal vždycky s jedním uchem otevřeným, jak odjakživa říkám. Včera večer jsem zastavil na noc v jedné osamělé hospůdce u silnice, hezký kus odtud. Ty si budeš pamatovat, Simeone, kde to je. Loni jsme tam prodávali nějaká jablka té tlusté ženě s velkými náušnicemi. No tedy, byl jsem po perné jízdě uondaný, a když jsem se navečeřel, natáhl jsem se na hromadu pytlů v koutě, přetáhl jsem si přes sebe svou buvolici, a že počkám, až mi přichystají postel. A co se vám nestalo, jako že jsem usnul jako špalek!"

"S jedním uchem otevřeným, Fineáši?" zeptal se mírně Simeon.

"Ne! Spal jsem celý i s ušima, tak hodinku dvě, protože jsem byl utahaný až běda. Ale když jsem trošinku prokoukl, viděl jsem, že v místnosti je několik mužských a sedí kolem stolu, pijí a rozprávějí. A jen mě tak napadlo, že než se začnu moc hýbat, napřed se podívám, co mají za lubem, zvlášť když jsem je zaslechl povídat něco o kvakerech. ,Tak,' povídá jeden, ,Jsou v té kvakerské osadě tamhle, o tom není sporu,' povídá. Našpicoval jsem tedy hned obě uši a slyším, že vykládají právě o těchhle lidech tady. A tak jsem ležel a poslouchal, jak kují všechny svoje plány.

Tohohle mládence, jak říkali, chtějí poslat do Kentucky k jeho pánovi, který ho prý přísně potrestá na výstrahu všem černochům, aby jim zašla chuť utíkat. A jeho ženu chtějí dva z nich odvézt dolů do Nového Orleansu a prodat si ji tam na vlastní rub. Počítají, že za ni strží šestnáct až osmnáct set dolarů. A chlapce, jak říkali, odevzdají handlíři, co ho koupil. Potom je tady ještě ten mladý Jim a jeho matka, ty chtějí poslat zpátky jejich pánům do Kentucky.

Říkali, že v jedné obci kousek dál mají dva strážníky, co půjdou s nimi, aby jim pomohli všechny ty lidi chytit. Tu mladou ženu chtějí přivést před soudce. Jeden z těch chlapíků, takový malý a v řeči jako úhoř, má odpřisáhnout, že je jeho majetkem, potom si ji prý dá vydat a odveze ji na Jih. Mají přesnou představu o cestě, kudy v noci pojedeme, a budou nás stíhat. Bude jich na nás snad šest, snad osm. Tak raďte, co máme dělat?"

Skupina osob, jež tu stály v různých postojích, byla po tomto sdělení hodná štětce malířova. Ráchel Hallidayová, která odběhla od dížky s čerstvým těstem, aby si poslechla noviny, stála s pomoučenýma rukama vysoko zdviženýma a s výrazem do krajnosti znepokojeným. Simeon se díval hluboce zamyšleně a Eliza měla paže ovinuté kolem manželova krku a vzhlížela mu do obličeje. Jiří stál s rukama zaťatýma v pěst a s planoucíma očima a tvářil se, jako by se snad byl tvářil každý jiný muž, kterému by chtěli ženu prodat v dražbě a syna poslat k otrokáři, to vše pod záštitou zákonů křesťanského národa.

"Co budeme dělat, Jiří?" zeptala se mdlým šeptem Eliza.

"Vím, co udělám já," odpověděl Jiří, poodešel do malé ložnice a začal si prohlížet pistole.

"Ba, ba," řekl Fineáš a kývl hlavou na Simeona, "tady vidíš, Simeone, k čemu to povede."

"Vidím," přisvědčil Simeon a povzdychl si, "a modlím se, aby až k tomu nedošlo."

"Nechci nikoho do ničeho zaplést - ani se mnou, ani kvůli mně," prohlásil Jiří. "Kdybyste mi půjčil vůz a ukázal mi cestu, pojedu k nejbližší stanici sám. Jim má sílu obra a je neústupný jak smrt a zoufalství - a já taky."

"Dobrá, dobrá, příteli," řekl Fineáš, "ale přesto přese všechno budeš potřebovat kočího. Bojování si můžeš všechno obstarat sám, to ti milerád ponechám, víš, ale já znám sem tam ledaco o cestě, co ty neznáš."

"Ale já vás nechci do ničeho zaplést," namítl Jiří.

"Zaplést?" podivil se Fineáš se zvědavým a pátravým výrazem v tváři. "Až mě doopravdy do něčeho zapleteš, tak mi to, prosím tě, řekni."

"Fineáš je moudrý a šikovný člověk," pravil Simeon. "Uděláš dobře, Jiří, když se budeš držet jeho úsudku - a," dodal, položil Jiřímu laskavě ruku na rameno a ukázal přitom na pistole, "neukvapuj se s tímhle - mladá krev je horká."

"Sám nikoho nenapadnu," odpověděl Jiří. "Nechci od téhle země nic víc, než aby mě nechala na pokoji, a pak ji opustím v míru. Ale," odmlčel se, čelo se mu zachmuřilo a rysy obličeje se stáhly, "na tom trhu v Novém Orleansu mi už prodali sestru. Vím, k čemu je tam prodávají. Mám snad nečinně přihlížet, jak mi berou ženu, aby ji prodali, když mám dvě silné ruce, abych ji bránil? Ne, nikdy. Budu bojovat až do posledního dechu, než mi vyrvou ženu a syna. Můžete mi to mít za zlé?"

"Žádný smrtelník ti to nemůže mít za zlé, Jiří. Lidské tělo a krev nemůže jednak jinak," pravil Simeon. "Běda světu pro jeho pohoršení, ale běda těm, skrze něž pohoršení přichází."

"Neučinil byste stejně i vy, pane, kdybyste byl na mém místě?" zeptal se Jiří.

"Modlím se, abych nebyl podroben takové zkoušce," odpověděl Simeon. "Lidské tělo je slabé."

"Myslím, že moje tělo by bylo v takovém případě až povážlivě silné," řekl Fineáš, protáhl se v ramenou a rozhodil paže jak lopaty větrného mlýna. "Tak nevím, příteli Jiří, jestli bych ti některého toho chlapíka i nepodržel, kdyby sis s ním měl vyřizovat nějaké oučty."

"Je úplně jasné, že nejsi ,přítel' od narození," pravil Simeon s úsměvem. "Tvé staré založení v tobě ještě vězí hezky silně."

Abychom nic nesmlčeli, Fineáš býval zdatný zálesák s pěstmi jako kladiva, náruživý lovec a výtečný střelec, který na první ránu skolil každou zvěř; ale když se pak ucházel o hezkou kvakerku, dal se mocným vlivem jejích půvabů pohnout, aby vstoupil do místní kvakerské náboženské obce. A třebaže byl údem poctivým, rozšafným a činným a nic zvláštního se nedalo proti němu namítat, přesto se zanícenější členové obce nemohli ubránit poznání, že co do horlivosti a snahy po skutečném obrácení nesmírně pokulhává.

"Přítel Fineáš si vždycky dělá všechno po svém," poznamenala s úsměvem Ráchel Hallidayová. "Ale všichni víme, že přesto přese všechno má srdce na pravém místě."

"Nu," ozval se Jiří, "nebylo by tedy nejlepší, kdybychom si s útěkem pospíšili?"

"Vstal jsem ráno ve čtyři hodiny a hnal jsem koně, jak jsem mohl nejrychleji. Dojel jsem tedy jistě s náskokem plných dvou tří hodin, jestli vyrazili v tu dobu, jak se chystali. Ale buď jak buď, není bezpečné vyjet, dřív než bude tma. Ve vesnicích před námi jsou totiž rozliční špatenkové, kteří by mohli dostat chuť plést se nám do cesty, kdyby uviděli náš vůz, a to by nás zdrželo víc, než když trochu počkáme. Ale tak za dvě hodiny se myslím můžeme odvážit vyjet.

Zaskočím zatím k Michaelovi Crossovi a dojednám s ním, aby jel na tom svém rychlém valáškovi za námi a měl na cestě oči jaksepatří otevřené a dal nám výstrahu, kdyby se nějaká tlupa hnala za námi. Michael má koníka, co lehce předežene většinu jiných koní, a tak mu může dát ostruhy a dohnat nás a varovat, kdyby bylo nějaké nebezpečí. Ale především půjdu teď upozornit Jima a tu starou ženu, aby se připravili, a opatřím své koně. Máme docela slušný náskok a celkem dobrou čáku, že dojedeme na stanici, dřív než se jim podaří nás dohonit. Tak měj pěkně odvahu, příteli Jiří, tohle není první povážlivá šlamastyka, v jaké jsem se octl s tvými bratry," uzavřel Fineáš řeč a zároveň i dveře za sebou.

"Fineáš je náramně zkušený," pravil Simeon. "Udělá pro tebe to nejlepší, co se vůbec udělat dá."

"Starost mi dělá jenom jedno," odpověděl Jiří, "to nebezpečí, jakému se vydáváte vy."

"Budeme ti moc vděční, příteli Jiří, když o tom už neřekneš ani slovo. Co děláme, to nám káže naše svědomí - jinak si počínat nemůžeme. A teď si, matko," pravil Simeon a obrátil se k Ráchel, "pospěš s přípravami pro tyhle naše přátele, nesmíme je přece pustit na cestu hladové."

A zatímco se Ráchel a její děti pilně činily, aby upekly svítek a uvařily šunku a kuře, a kvapně připravovaly všechny ostatní náležitosti večeře, seděl Jiří se svou ženou ve vedlejší ložničce. Objímali se navzájem kolem krku a hovořili tak, jako spolu rozmlouvají manželé, když vědí, že se za několik hodin třebas rozloučí navěky.

"Elizo," povídal Jiří, "lidé, kteří mají přátele a domy a pozemky a peníze a všechny podobné věci, prostě nemohou milovat tak jako my, kdo nemáme nic než jeden druhého. Dokud jsem nepoznal tebe, Elizo, nemiloval mě nikdo na světě než moje ubohá, nešťastná matka a sestra. Viděl jsem ubohou sestru Emílii to ráno, kdy ji handlíř odváděl. Přišla do koutka, kde jsem ležel a spal, a řekla: ,Chudáčku Jiří, poslední tvůj přítel ti odchází. Co se s tebou stane, ubohý chlapče?' A já vstal a vrhl jsem se jí kolem krku a plakal jsem a vzlykal a ona plakala také. To byla poslední vlídná slova, co jsem slyšel pro příštích deset dlouhých let. Srdce mi celé usychalo, a cítil jsem je vyprahlé jako písek pouště, až dokud jsem nepotkal tebe. A tvoje láska ke mně - to bylo málem, jako by mě vzkřísila z mrtvých! Od té doby jsem docela nový člověk! A ted, Elizo, procedím třeba poslední kapku krve, ale tebe mi už nevezmou! Kdo tě dostane, musí jít jenom přes mou mrtvolu!"

"Ach dobrý Bože, měj smilování!" vzlykala Eliza. "Dej, abychom jenom z téhle země vyvázli společně, víc si nežádáme!"

Vtom vešla Ráchel, vzala vlídně Elizu za ruku a odváděla ji ke stolu. Zrovna si sedali k večeři, když se ozvalo lehké zaklepání na dveře a vzápětí vešla Rút.

"Zaběhla jsem jenom na skok," oznámila, "tuhle s těmi punčoškami pro chlapce. Jsou vlněné, pěkně teplé - tři páry. V Kanadě bude ukrutná zima, víš? Jestlipak máš pořád pevnou kuráž, Elizo?" dodala, odcupitala kolem stolu k Elizinu místu, srdečněji stiskla ruku a strčila Harrymu do ruček makový koláč. "Pár jsem mu jich tady zabalila do papíru," řekla a dobývala namáhavě z kapsy balíček. "Přece víš, děti by jedly věčně."

"Ach, děkuju vám, jste strašně hodná," pravila Eliza.

"Pojď, Rút, posaď se s námi k večeři!" zvala ji Ráchel.

"Kdepak, to nemohu. Nechala jsem doma Jana s děckem samotného a v troubě mám nějaké suchary. Nemohu se zdržet ani chviličku, jinak mi Jan všechny ty suchary spálí a nacpe dítěti všechen cukr v cukránce. To mi dělá vždycky," řekla malá kvakerka se smíchem. "Tak sbohem, Elizo - sbohem, Jiří - popřej vám Bůh šťastnou cestu!" A několika krůčky vycupitala Rút ze světnice.

Krátce po večeři zastavil přede dveřmi velký krytý vůz. Noc byla jasná a hvězdnatá a Fineáš seskočil hbitě z kozlíku, aby usadil své pasažéry. Jiří vyšel ze dveří s dítětem na jedné ruce a se ženou zavěšenou do druhé. Jeho krok byl pevný, tvář klidná a rozhodná. Za nimi vyšli Ráchel a Simeon.

"Pojďte na chviličku ven," vyzval Fineáš osoby uvnitř, "abych to mohl tam vzadu ve voze trochu upravit pro ženy a pro dítě."

"Tu máš, tady jsou dvě buvolice," řekla Ráchel. "Udělej jim posezení co nejpohodlnější, bude to pro ně perná jízda, a přes celou noc!"

První vylezl Jim a pozorně pomohl ven staré matce, která se ho křečovitě držela za předloktí a úzkostlivě se rozhlížela, jako by čekala, že se každou chvíli objeví pronásledovatelé.

"Jime, máš své pistole v pořádku?" zeptal se Jiří tlumeným, pevným hlasem.

"Mám, jak by ne," odpověděl Jim.

"A nejsi vůbec na vážkách, co uděláš, jestli se ukážou?"

"To bych řekl, že nejsem," odpověděl Jim, vypjal široká prsa a zhluboka nabral dech. "Myslíš si snad, že je nechám, aby znova dostali do drápů mou matku?"

Za tohoto krátkého rozhovoru se Eliza rozloučila se svou laskavou přítelkyní Ráchel, a když jí Simeon pomohl do vozu, protáhla se s chlapcem až dozadu a sedla si do buvolích kůží. Potom pomohli do vozu staré ženě a usadili ji. Na holé prkenné sedadlo před nimi si sedli Jiří s Jimem a Fineáš si vylezl na kozlík.

"Buďte sbohem, moji přátelé!" zavolal Simeon venku.

"Žehnej vám Bůh!" odpověděli všichni uvnitř.

A vůz vyrazil a s rachotem kodrcal po zmrzlé cestě.

Pro hrbolatost půdy a hrkot kol nebylo vůbec možno hovořit. Povoz se jednotvárně trmácel dlouhými tmavými kusy lesa, přes širé pusté pláně, přes kopce i přes údolí, a tak se plahočili kupředu stále dál a dál, hodinu za hodinou. Dítě brzy usnulo a leželo bezvládně matce na klíně. Nebohá poděšená stará žena konečně zapomněla na strach; ba jak noci ubývalo, ani Eliza se přes všechny své úzkosti nedokázala ubránit, aby se jí nezavíraly oči. Celkem vzato, Fineáš byl zjevně z celé společnosti ještě nejčilejší a krátil si čas dlouhé jízdy hvízdáním různých písniček, určitě velmi nekvakerských.

Ale kolem třetí hodiny zachytil Jiřího sluch kvapný a jasně zřetelný klapot koňských kopyt, doléhající mu k uším z jisté dálky vzadu, a zatahal Fineáše za loket. Fineáš zarazil koně a poslouchal.

"To musí být Michael," řekl. "Myslím, že poznávám zvuk toho cvalu." A vstal a s nataženou hlavou starostlivě pozoroval cestu vzadu.

Na temeni vzdáleného kopce se objevily matné rysy jezdce, uhánějícího plným tryskem.

"Je to on, opravdu se mi zdá!" řekl Fineáš. Jiří i Jim vyskočili ihned z vozu - ještě dříve, než si vůbec uvědomili, co vlastně dělají.

Všichni stáli v napjatém tichu s tváří obrácenou k očekávanému poslu. A stále se blížil. Vtom sjel do údolí a zmizel jejich zrakům; slyšeli však ostrý rychlý dusot, který zazníval stále zblíž a zblíž. Konečně spatřili jezdce, jak se vynořil na vrcholu svahu, již na doslech volání.

"Baže, je to Michael!" potvrdil Fineáš a silnějším hlasem zavolal: "Hola hej, Michaeli!"

"Jsi to ty, Fineáši?"

"Jsem. Co nového? -Jedou?"

"Hned za mnou - osm deset chlapů rozpálených kořalkou - klejí a zuří jako smečka vlků!"

Ještě ani nedořekl, a už k nim větřík zanesl slabý ohlas jezdců cválajících k nim.

"Hop do vozu - honem, hoši, hop!" pobídl je Fineáš. "Když se už musíte bít, počkejte, až vás dovezu ještě kousek dál."

Na Fineášovu pobídku skočili oba uprchlíci do vozu. Fineáš práskal do koní, až je vybičoval k cvalu, a jezdec uháněl blízko jim po boku.

Vůz rachotil, nadskakoval, skorem letěl po zmrzlé půdě. Ale dusot stíhajících jezdců se za nimi ozýval stále zřetelněji a zřetelněji. Zaslechly jej už i ženy, a když úzkostlivě vyhlédly ven, spatřily, jak se daleko vzadu na temeni vzdáleného kopce proti obloze, zrůžovělé červánky časného jitra, rýsuje tlupa mužů.

Další kopec, a pronásledovatelé zjevně již zahlédli jejich vůz, jehož bílá klenutá plachta ho svou nápadností prozrazovala na značnou vzdálenost - vítr k nim totiž zanesl hlasitý ryk zvířecké škodolibosti. Elizu ovanulo mdlo a přivinula si dítě pevněji k ňadrům; stará žena se modlila a sténala a Jiří s Jimem svírali pistole odhodlaným stiskem.

Pronásledovatelé je rychle doháněli.

Vtom vůz prudce odbočil do strany a zarazil s uprchlíky až téměř u stěny příkré převislé skály, která se tyčila v osamělém hřbetě či hřebenu na velkém lánu, jinak kolem dokola úplně holém a rovném.

Osamělá kupa či homole skal čněla černě a mohutně proti jasnějící obloze a skýtala, jak se zdálo, slibnou vyhlídku na ochranu a úkryt. Bylo to místo Fineášovi dobře známé, neboť za časů svých loveckých toulek se oním shlukem skal často brouzdával, a hnal tentokrát své koně tak rychle právě proto, aby dostihl strmé skalní stěny.

"A teď nahoru!" zvolal, když prudce zarazil koně, a seskočil z kozlíku na zem. "V mžiku ať jste venku, všichni do jednoho, a honem se mnou do těch skal! Michaeli, ty si přivaž koně k vozu a ujížděj dál k Amariášovi a přiveď ho i s jeho mládenci zpátky sem, ať si s těmi chlapy tady promluví."

V okamžiku byli všichni z vozu venku.

"Tak," řekl Fineáš a vysadil si malého Harryho na ruku, "a vy dva se starejte o ženy - a jestli jste ještě v životě neutíkali, tak ukažte teď, co dovedete."

Nebylo třeba pobízet je dvakrát.

Hbitěji, než to stačíme vyslovit, se celá skupina přehoupla přes ohradu a úprkem se hnala do skal, kdežto Michael se zatím svezl z jízdního koně, přivázal ho za otěže k vozu, práskl do koní a ujížděl rychle s vozem pryč.

"Jen hezky dál," vyzval je Fineáš, když doběhli ke skálám a ve smíšeném světle hvězd a rozbřesku spatřili stopu kostrbaté, ale zřetelně vyšlapané stezky, která se vinula mezi skálami vzhůru. "Tohle je jedno z našich starých loveckých doupat. Jen hezky nahoru!"

Fineáš kráčel v čele a s chlapcem v náruči skákal po balvanech jako kamzík. Jako druhý šel Jim, který nesl svou rozechvělou starou matku přes rameno. Jako poslední uzavírali průvod Jiří s Elizou.

Tlupa jezdců se zatím přihnala k ohradě a v záplavě křiku a kleteb seskákala z koní a chystala se vydat za nimi.

Chvilka šplhání přivedla uprchlíky na temeno skalní stěny. Tam pak stezka pokračovala úzkou soutěskou, jíž mohli projít pouze jednotlivě jeden za druhým. Když se jí protáhli, octli se nenadále před rozsedlinou či průrvou přes tři stopy širokou, za kterou se vypínala hromada skal, oddělená od ostatní skalní kupy. Čněla do výše plných třiceti stop a její úbočí se tyčila strmě a svisle jako zdi hradu.

Fineáš se lehkým krokem přenesl přes průrvu a posadil chlapce na hladkou rovnou plošinku kadeřavého bělavého mechu, který pokrýval temeno skály.

"Všichni přes!" rozkázal. "Honem, skákejte, je-li vám život milý!" pobízel je, jak jeden za druhým přeskakovali rozsedlinu. Několik ovětralých balvanů uvolněných z kupy tvořilo jakousi hradbu, která chránila jejich kryt před zraky pronásledovatelů dole.

"Tak, už jsme všichni tady!" pochvaloval si Fineáš, zatímco nakukoval přes kamennou hradbu a vyhlížel útočníky, kteří se pod skálami hlučně drápali nahoru. "Ať si nás tedy dostanou, jestli to dokážou! Všichni, kdo chtějí sem, musejí se protáhnout po jednom mezi těmi dvěma skálami tamhle - na mušce na dostřel vašich pistolí, mládenci, vidíte?"

"Pravdaže vidím," přisvědčil Jiří. "A teď, protože tohle je naše věc, vezmeme celé nebezpečí na sebe a všechno bojování obstaráme sami."

"To ti milerád ponechám, bojuj si, jak chceš, Jiří," odpověděl Fineáš a žvýkal při řeči hrstku brusinkového listí, "ale doufám, že mi dopřeješ tu zábavu, abych se směl dívat, ne? Ale podívej, ti chlapi se tam dole nějak domlouvají a koukají nahoru, jako když se slepice chystají vyletět na hrad. Neměl bys jim raději stručně poradit, dřív než polezou nahoru - jen tak zdvořile je upozornit, že je provrtá kulka, jestli sem vylezou?"

Skupinu dole bylo nyní ve světle rozbřesku vidět jasněji. Skládala se z našich starých známých, Tomáše Lokera a Markse, se dvěma strážníky a z hloučku oněch pobudů, které se jim v poslední krčmě podařilo hltem kořalky nalákat, aby se činně účastnili zábavné honby na pár uprchlých negrů.

"Povídám, Tomáši, ti vaši tchoři jsou pořádně v pasti," ozval se jeden.

"Baže, viděl jsem je škrábat se nahoru zrovna tady," odpověděl Tomáš. "A tuhle je pěšina. Jsem pro to, abychom šli rovnou nahoru. Nemůžou jen tak honem seskákat a nebude trvat dlouho a vyšťáráme je."

"Ale mohli by na nás za těmi skálami střílet, Tomáši," připomněl Marks. "To by bylo ošemetné."

"Chm!" zašklebil se Tomáš pohrdavě. "Vždycky jenom, abyste si uchránil svou kůži, Marksi! Žádné nebezpečí! Negři mají odjakživa strachu plné kalhoty!"

"Nevím, proč bych si svou kůži chránit neměl," namítl Marks. "To je to nejcennější, co mám, a negři se někdy bijí do krve - doopravdy jak ďáblové."

V tom okamžiku se na temeni skály vysoko nad nimi ukázal Jiří a klidným zvučným hlasem se zeptal:

"Kdo jste, pánové, vy tam dole, a co chcete?"

"Chceme tlupu uprchlých negrů," odpověděl Tomáš Loker. "Jistého Jiřího Harrise a Elizu Harrisovou a jejich syna a Jima Seldena a jednu starou ženu. Máme s sebou strážníky i zatykače na ně. A taky že je dostaneme! Slyšíte? Nejsi ty sám Jiří Harris, co patří panu Harrisovi z okresu Shelby v Kentucky?"

"Ano, jsem Jiří Harris. Nějaký pan Harris z Kentucky mě opravdu nazýval svým majetkem. Ale teď jsem svobodný člověk, stojím na svobodné boží půdě a prohlašuji, že moje žena i moje dítě patří mně. Jim a jeho matka jsou zde také. Máme zbraně, abychom se mohli bránit, a také se bránit hodláme. Pojďte nahoru za námi, chcete-li - ale první z vás, který se přiblíží na dostřel našich pistolí, je synem smrti. Stejně tak i druhý, i třetí a tak dále až do posledního muže!"

"Ale, ale, mladý muži!" ozval se nato podsaditý bachráč, který popošel kupředu a troubil přitom do kapesníku. "Takováhle řeč se pro tebe vůbec nehodí. Jsme přece ramena spravedlnosti, víš? Máme na své straně zákon i moc a všechno ostatní. Uděláš nejlíp, když se pokojně vzdáš - protože to je jisté, nakonec se jednou vzdát musíš."

"Vím až tuze dobře, že máte zákon i moc na své straně," přisvědčil Jiří trpce. "Máte v úmyslu odvést mou ženu na prodej do Nového Orleansu, strčit mého chlapce jako mladé dobytče do otrokářova kotce a poslat Jimovu matku zpátky surovci, který ji předtím mrskal a týral, protože nemohl týrat jejího syna. Chcete poslat Jima i mě zpátky, aby nás mrskali a mučili a drtili pod svou patou ti, které nazýváte našimi pány. A ve všem tom máte doopravdy oporu v zákoně - tím větší hanba vám i vašim zákonům! Ale ještě nás nemáte. Neuznáváme vaše zákony, neuznáváme vaši zemi za svou vlast - stojíme zde pod boží oblohou stejně svobodní, jako jste vy. A přisámbůh, že se budeme o svou svobodu bít až do posledního dechu!"

Když Jiří přednášel své prohlášení nezávislosti, rýsoval se na temeni skály jako jasně viditelná postava. Ranní červánky ozařovaly jeho snědé líce plamenem a trpký úsměv a zoufalství mu vlévaly do tmavých očí oheň. A jako by se místo u člověka dovolával spravedlnosti u Boha, měl při řeči ruku vztaženou k nebi.

Být to tak jen nějaký uherský jinoch, jenž kdesi v nepřístupné horské baště hájí útěk uprchlíků odcházejících z Rakousko-Uherska do Ameriky, bývalo by to bylo svrchované hrdinství - ale poněvadž to byl jinoch původu afrického, který hájil útěk uprchlíků přes jednotlivé státy Ameriky do Kanady, jsme samozřejmě tuze velcí vlastenci a tuze dobře vycepovaní, abychom v tom spatřovali jakékoli hrdinství. A vidí-li je v tom kdokoli z našich čtenářů, musíme ho upozornit, že tak činí výhradně na svou vlastní osobní odpovědnost. Když se zoufalí uherští uprchlíci přes všechny policejní perlustrace, zatykače a nařízení své zákonné vlády protlučou až do Ameriky, tisk i vládní činitelé řičí jásotem a potleskem. Ale když zoufalý africký uprchlík učiní totéž, je to - co to vlastně je?

Než buď jak buď, je jisté, že postoj, pohled, hlas i způsoby mluvícího muže na okamžik zarazily tlupě dole všechnu řeč. Ve smělosti a rozhodnosti je něco, co na určitý čas umlčí i povahu nejotrlejší.

Jedině na Markse to neučinilo ani nejslabší dojem. Klidně si natáhl pistoli, s rozmyslem zamířil a v okamžiku ticha, které se po řeči Jiřího rozhostilo, na něj vypálil.

"V Kentucky za něj dostaneme za mrtvého stejně tolik jako za živého, víme?" prohodil lhostejně, když si otíral pistoli o rukáv kabátu.

Jiří uskočil dozadu a Eliza pronikavě vykřikla. Kulka mu zafičela těsně kolem hlavy, málem že neškrtla o tvář jeho ženy - a zaryla se do stromu nad nimi.

"Nic se nestalo, Elizo," řekl Jiří chvatně.

"Uděláš líp, když jim s tím svým řečněním nepolezeš na oči," napomenul ho Fineáš. "Jsou to sprostí lotři."

"A teď, Jime," řekl Jiří, "hleď, ať máš pistole v pořádku, a hlídej se mnou tu soutěsku. Prvního, co se ukáže, střelím já - ty si vyřídíš druhého a tak se budeme střídat, víš? Nemůžeme si dovolit promarnit dvě rány na jednoho."

"Ale co když ho netrefíš?"

"Bez starosti, trefím!" odpověděl Jiří chladnokrevně.

"To je řeč! Ten chlapík v sobě má jádro!" zahučel Fineáš mezi zuby.

Po Marksově výstřelu stála tlupa dole chviličku poněkud nerozhodně.

"Myslím, že jste musel někoho z nich trefit," ozval se jeden z mužů. "Slyšel jsem někoho vřísknout!"

"Co se týče mne, já jdu rovnou nahoru," prohlásil Tomáš. "Nikdy jsem se negrů nebál a nebudu se jich bát ani teď. Kdo jde za mnou?" zeptal se a začal se šplhat po balvanech.

Jiří zaslechl ta slova zřetelně. Vytáhl pistoli, prohlédl si ji a namířil ji proti onomu místu soutěsky, kde se měl objevit první pronásledovatel.

Jeden z nejkurážnějších mužů z tlupy vykročil za Tomášem, a když tak dal příklad, začala se na skálu drápat celá tlupa - přičemž nejzadnější členové postrkovali ty vpředu rychleji, než by bývali šli, být sami.

Stoupali a stoupali a zakrátko se před zraky uprchlíků, skorem na samém kraji rozsedliny, vynořila hřmotná postava Tomáše Lokera.

Jiří vypálil. Výstřel zasáhl Tomáše do boku - ale vetřelce, ač zraněného, ani nenapadlo ustoupit. Místo toho zařval jako vzteklý tur a již letěl obloukem přes průrvu rovnou do hloučku pronásledovaných.

"Příteli," řekl Fineáš, který nenadále přiskočil, nastavil proti němu dlouhé paže a pěstmi ho odrazil, "jsi tady nevítaný host."

Loker se skácel do rozsedliny a s praskotem padal mezi stromy, křovím, suchými kmeny a uvolněnými kameny, až zůstal v hloubce třiceti stop potlučený a sténající ležet. Nebýt toho, že se mu šaty zachytily do větví velkého stromu a tím přerušily a zmírnily jeho pád, byl by se možná zabil.

Ale i tak dopadl dost zprudka - jistě prudčeji, než mu bylo vůbec milo nebo zdrávo.

"Pánbůh s námi! To jsou učinění ďáblové!" zvolal Marks a zahájil ústup ze skály s ochotou mnohem horlivější, než s jakou se připojil k výstupu. Všichni ostatní se hrnuli jako o překot za ním - obzvlášť bachratý strážník, který funěl a supěl s úsilím vskutku obdivuhodným.

"Povídám, mládenci," řekl Marks dole, "hezky to obejděte a vyneste Tomáše odtamtud ven. Já zatím poběžím a sednu honem na koně a pojedu zpátky pro pomoc - no tak, jděte hezky!"

A nedbaje posměšného pokřiku ani pískotu svých kumpánů, Marks provedl, co řekl, a za chvilku ho bylo vidět cválat pryč.

"Viděl už svět potměšilejšího neřáda?" podivil se jeden z mužů. "Vytáhne nás za svou věcí až sem a potom se ztratí a takhle nás tady nechá v kaši!"

"Jaká pomoc, toho chlapa vynést musíme," řekl druhý. "Ať mě hrom, že mi to nedělá těžkou hlavu, jestli je mrtvý nebo živý!"

Muži se dali vést Lokerovým sténáním a houštinou mezi pařezy a padlými kmeny se proškrábali a prodrali k místu, kde onen hrdina ležel. Skučel a klel, jedno zuřivěji než druhé.

"Hezky tady řvete, Tomáši, jako na lesy," pravil jeden z mužů. "Ublížil jste si moc?"

"Co já vím? Zvedněte mě, nemůžete? Čert aby vzal toho prokletého kvakera! Nebýt jeho, byl bych jich pár shodil sem dolů, abych viděl, jak jim to bude chutnat."

S velkou námahou a za hrozného nářku padlého hrdiny mu pomohli na nohy. Potom ho vzal z každé strany jeden muž pod paždím a tak ho dovedli ke koním.

"Jen kdybyste mě mohli dovézt zpátky aspoň tu míli do tamté hospody. Dejte mi někdo kapesník nebo nějaký hadr, abych si zacpal tu ránu a zastavil to prokleté krvácení!"

Jiří se díval přes hradbu balvanů a viděl, jak se pokoušejí vysadit Tomášovo hřmotné tělo do sedla. Po dvou třech bezvýsledných pokusech Tomáš zavrávoral a svalil se ztěžka na zem.

"Ach, snad není mrtvý!" zvolala Eliza, která stejně jako všichni ostatní stála a pozorovala, co se dole děje.

"Pročpak?" zeptal se Fineáš. "Patřilo by mu to. - Namouvěru se mi zdá, že ho nechávají ležet, podívejte!"

Bylo tomu vskutku tak - neboť po chvíli nerozhodného radění celá tlupa nasedla na koně a klusala pryč. Když odcválali úplně z dohledu, vjela do Fineáše opět čilost.

"Tak musíme tedy slézt zase dolů a jít kousek pěšky," pravil. "Řekl jsem Michaelovi, aby jel napřed a přivedl pomoc a vrátil se s vozem zase zpátky sem. Ale počítám, že musíme jít po cestě kousek pěšky jim naproti. Doufám, že se ukáže brzy! Je časné jitro a ještě nějakou chvíli nebude na silnici mnoho pocestných - a na naši stanici nemáme o moc dál než nějaké dvě míle. Nebýt v noci cesta tak bídná, byli bychom jim krásně ujeli."

Družina docházela již k ohradě, když vtom v dálce na cestě spatřila Fineášův vůz, jak se v doprovodu několika jezdců vrací k nim.

"No vida, tamhle jede Michael a Štěpán a Amariáš," zvolal Fineáš radostně. "Teď máme vyhráno doopravdy - jsme z nebezpečí venku, jako bychom byli u cíle."

"Tak tedy počkejte, prosím vás," požádala Eliza, "a pomozte nějak tomu chudákovi - tak strašlivě naříká."

"Bylo by to jenom lidumilné jednání," přidal se Jiří. "Naložíme ho na vůz a vezmeme ho s sebou!"

"A necháme ho kvakerům vykurýrovat, co?" dodal Fineáš. "Pěkný nápad, jen co je pravda! No, mně na tom nesejde, jestli ho vezmeme s sebou. Počkejme, podíváme se na něj!"

A Fineáš, který si v průběhu svého loveckého a zálesáckého života osvojil jisté ranhojičské zkušenosti, poklekl k raněnému muži a věnoval se bedlivé prohlídce jeho stavu.

"Marksi," promluvil Tomáš chabým hlasem, "jste to vy, Marksi?"

"Ne, příteli, počítám, že ne," odpověděl Fineáš. "Marksovi na tobě houby záleží, jen když sám vyvázl se zdravou kůží. Ten je už dávno pryč."

"Je se mnou myslím konec," řekl Tomáš. "Prokletý šakal, takhle mě nechat umřít samotného! Moje nebohá máma mi vždycky říkávala, že to se mnou dopadne takhle."

"Ts, jemine! Jen ho poslouchejte, chuděru jednoho! Vida, on má taky maminku," vmísila se do řeči stará černoška. "Tak nějak mi to nedá, musím ho litovat!"

"Pomalu, pomalu, příteli! Jen žádné chňapání ani vrčení!" poznamenal Fineáš, když Loker sebou škubal a odstrkoval Fineášovi ruku. "Jestli ti nezastavím krev, pak je po tobě veta."

A Fineáš se horlivě chystal provést nějaký improvizovaný ranhojičský zákrok s použitím vlastního kapesníku i jiných kusů tkanin, jež se mu podařilo mezi společníky sehnat.

"To vy jste mě shodil tam dolů," řekl Tomáš chabým hlasem.

"No, kdybych nebyl shodil já tebe, byl bys ty shodil nás, to přece chápeš," namítl Fineáš, zatímco se nad něj skláněl a přikládal mu obvaz. "Drž chvíli, drž - abych ti mohl přiložit ten obvaz. Myslíme to s tebou dobře - nechceme ti nijak ublížit. Odvezeme tě do domu, kde ti dají nejlepší ošetření - tak dobré, že by tě ani vlastní matka nemohla ošetřit líp."

Tomአzasténal a zavřel oči. U lidí jeho druhu jsou pevnost a odhodlanost vlastnosti čistě tělesné a prchají zároveň s únikem krve. A náš hromotluk vypadal ve své bezmocnosti skutečně k politování.

Druhá skupina dojela mezitím s vozem k nim. Vyndali z vozu sedadla. Buvolími kůžemi, přeloženými načtyřikrát, vystlali celou jednu podélnou půli vozu a čtyři muži do něho s velkou námahou vyzdvihli Lokerovo těžké tělo. Než ho uložili na místo, ztratil vědomí úplně. Stará černoška překypovala tolik soucitem, že si sedla na podlahu vozu a vzala si jeho hlavu na klín. Eliza, Jiří a Jim se stěsnali na zbylém místě, jak mohli nejlépe, a celá družina se vydala opět na cestu.

"Co myslíte, co je s ním?" zeptal se Jiří, který seděl vpředu u Fineáše.

"No, je to jenom notně hluboká rána v mase - ale to kutálení a otloukání v té rokli mu moc neposloužilo. Rána mu notně krvácela - vycedil skorem všechnu krev a s ní i odvahu a všechno vůbec. Ale vykřeše se z toho a možná že ho to i ledačemu přiučí."

"Co s tím nebožákem uděláme?" ptal se dál Jiří.

"No, dovezeme ho až k Amariášovi. Mají u sebe starou babičku Stephensovou - říkají jí Dorkas - a ta je doopravdy úžasná ošetřovatelka. Ošetřovat nemocné, to je prostě její druhá přirozenost a nic jí nepřijde jaktěživo víc vhod, než když dostane nemocného, aby ho opatrovala. Můžeme počítat, že jí ho necháme v rukou takových nějakých čtrnáct dní."

Asi hodinová jízda dovedla naši družinu k pěknému selskému stavení, kde unavené poutníky přivítali bohatou snídaní.

Tomáše Lokera ihned opatrně uložili na lůžko mnohem čistší a měkčí, než na jakém byl kdy v životě zvyklý léhat, a pečlivě mu ošetřili a ovázali zranění. Loker ležel mdle jako uondané dítě a mžoural lhostejně očima po bílých záclonách v oknech a po postavách, které tiše přecházely po jeho světnici.

A tím se s jednou skupinou našich postav načas rozloučíme.