Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 16. Tomova nová paní a její názory
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

"A teď ti, Marie," pravil Saint-Clare, "svítají opravdu zlaté časy. Máme tady naši praktickou a rozhodnou sestřenku z Nové Anglie a ta ti sejme všechnu tíhu starostí z beder. Tak teď budeš mít čas, aby ses zotavila, a zase se ti vrátí mládí i krása. Obřad odevzdání klíčů bychom tedy měli nejraději odbýt co nejdřív."

Tato slova padla u stolu při snídani několik málo dní po příjezdu slečny Ofelie.

"To se rozumí, bude mi to jenom vhod," odpověděla Marie s hlavou malátně podepřenou o ruku. "Bude-li mě zastávat, přijde myslím brzy na jedno - že to jsme totiž my paní domu, kdo jsme tady na Jihu otroky."

"Hm, samozřejmě, jistě se o tom přesvědčí. A není pochyby, že kromě toho objeví ještě spoustu jiných užitečných pravd!" pravil Saint-Clare.

"Kdyby jenom lidé nemluvili, jako bychom si drželi otroky pro svoje pohodlí!" pokračovala Marie. "Věru že kdybychom měli na mysli to, mohli bychom je směle nechat všechny od hodiny běžet."

Evangelina upřela své velké vážné oči na matčinu tvář a s hloubavým a zaraženým výrazem se dětsky prostě zeptala: "Proč je tedy držíš, mamičko?"

"Namouvěru že nevím, leda snad pro soužení. Jsou největší soužení mého života. Podle mého jsem víc nemocná z nich než z čeho jiného. A vím, že ti naši jsou doopravdy nejhorší, co kdy koho soužili."

"Ale jdi, Marie, ty jsi dnes ráno nějak mrzutá," chlácholil ji Saint-Clare. "Dobře víš, že to tak není. Například Mamči, nejlepší tvor na celém světě - co by sis počala bez ní?"

"Mamči je ještě nejlepší ze všech, co jsem kdy poznala," uznala Marie, "ale přece zase je Mamči sobecká - hrozně sobecká. To je nectnost celého toho plemene."

"Sobectví je opravdu hrozná nectnost," potvrdil Saint-Clare vážně.

"Nu, tak například Mamči," pokračovala Marie. "Myslím, že to je od ní sobecké, spát v noci tak tvrdě. Neví snad, že skorem každou hodinu potřebuji nějakou drobnou obsluhu, když mám zrovna nejhorší bolesti? A přece dá takovou práci ji vzbudit. Právě dnes ráno mi je rozhodně hůř jen od té námahy, co mě to v noci stálo, než jsem ji vůbec probudila."

"Neproseděla u tebe v poslední době hezkých pár nocí, mamičko?" zeptala se Eva.

"Jak to, odkud to víš?" zeptala se Marie úsečně. "Podle mého si patrně stěžovala, co?"

"Nestěžovala - jenom mi říkala, jaké jsi měla špatné noci - a tolik špatných nocí za sebou!"

"Proč si nezavoláš Janu nebo Rózu, aby ji na jednu dvě noci vystřídaly?" navrhl Saint-Clare. "To by si Mamči odpočinula."

"Jak tě jenom může něco takového napadnout?" podivila se Marie. "Jsi doopravdy bezohledný, Saint-Clare! Když jsem tak nervózní, že mě rozruší sebeslabší šeptnutí! Dotyk nějaké cizí ruky by mě určitě připravil o rozum. Kdyby Mamči na mně záleželo tak, jak by jí na mně záležet mělo, probouzela by se lehčeji - samozřejmě že lehčeji. Slyšela jsem už o lidech, co měli takové oddané služebnictvo, ale já to štěstí nikdy neměla," dokončila Marie s povzdechem.

Slečna Ofelie poslouchala až dosud celý rozhovor s výrazem bystré, pozorné vážnosti. A i nadále stiskla pevně rty, jako by se byla rozhodla zjistit přesně a zevrubně své postavení, dříve než se nějak vysloví.

"Nu, svým způsobem Mamči v něčem dobrá je," pokračovala Marie. "Je zdvořilá a slušná, ale v hloubi duše je sobecká. Tak třebas jaktěživo si nepřestane dělat těžkou hlavu a trápit se kvůli tomu svému manželovi. Když jsem se vdala a přestěhovala jsem se sem, musela jsem si ji samozřejmě vzít s sebou. Ale otec se nemohl obejít bez jejího manžela. Je to kovář a otec ho ovšem nutně potřebuje. A hned tehdy jsem myslila a také říkala, že by se Mamči a její muž měli jeden druhého vzdát, protože není pravděpodobné, že se jim ještě někdy nahodí, aby mohli žít spolu. Mrzí mě, že jsem na tom tenkrát netrvala a neprovdala Mamči za někoho jiného; ale byla jsem bláhová a tuze shovívavá a nechtěla jsem stát na svém. Povídala jsem tehdy Mamči, aby ji nenapadlo očekávat, že snad svého manžela ještě uvidí víckrát než nejvýš jednou dvakrát v životě, protože vzduch na otcově panství mému zdraví nesvědčí a já tam nemohu jezdit. Radila jsem jí, aby si vzala někoho jiného - ale kdepak, to ona ne a ne. Mamči je v lecčem notně tvrdohlavá, ale málokdo to u ní vidí tak jako já."

"Má děti?" zeptala se slečna Ofelie.

"Ano, dvě."

"Myslím, že to odloučení od nich nese asi těžce, ne?"

"Nu ovšem, ty jsem s sebou vzít nemohla. Byla to taková ušmudlaná batolata - ta bych tady kolem sebe nebyla snesla. Ostatně jí také zabíraly tuze mnoho času. Ale myslím, že kvůli tomu Mamči ještě dodnes trošku trucuje. Za nikoho jiného se vdát nechce a opravdu věřím, že by hned zítra odešla za manželem, kdyby mohla, přestože ví, jak je mi potřebná a jak chatrné mám já zdraví. Opravdu to věřím," dodala Marie s důrazem, "takoví jsou už sobci, i ti nejlepší z nich."

"Je věru smutné na to pomyslit," poznamenal Saint-Clare suše.

Slečna Ofelie na něho bystře pohlédla a viděla na jeho tváři ruměnec zahanbení a tutlané nevole, jakož i jízlivě ohrnutý ret, když promluvil.

"Nu, Mamči byla odjakživa moje nejmilejší," hovořila Marie dál. "Přála bych si, aby se některé z vašich služek na Severu mohly podívat na její skříně šatstva - co jí v nich visí hedvábí a mušelínu, dokonce jedny z pravého lněného batistu! Často jsem šila celé odpoledne a zdobila jí čepce a parádila jsem ji, aby mohla na večírek. Co do vyhubování, to vůbec neví, co to je. A bičem nedostala víc než jednou dvakrát za celý život. Den co den má svou silnou kávu nebo čaj, a k tomu dokonce bílý cukr. To volá do nebe, to se rozumí, ale Saint-Clare nedá jinak, než že v čeledníku musí být blahobyt, a každý si tam také žije, jak prostě chce. Pravda je, že naše služebnictvo je až tuze rozmazlené. Podle mého je to částečně naše vina, že jsou sobci a že se chovají jako zhýčkané děti. Ale co jsem se já do Saint-Clara namluvila! Až mě to už omrzelo."

"A mě také," připojil Saint-Clare a chopil se ranních novin.

Eva, ta krásná Evička, celou tu dobu stála a poslouchala matčiny výklady s výrazem hluboké a tajuplné vážnosti, která byla pro ni tak příznačná.

Přicupkala nyní tichounce k matčině židli a objala matku oběma rukama kolem krku.

"Nu, Evo, co zase?" zeptala se Marie.

"Mamičko, nemohla bych tě jednu noc opatrovat já? Aspoň jednu jedinou? Vím, že bych tě nerozčilovala a vůbec bych neusnula. Často v noci nespím a jen ležím a přemýšlím -"

"Ale hloupost, dítě - hloupost!" zvolala Marie. "Ty jsi takové divné dítě!"

"Ale dovolíš mi to, mamičko? Myslím," dodala bázlivě, "že Mamči není dobře. Říkala mi, že jí poslední dobou celý čas bolí hlava."

"Chm, zase jeden z Mamčiných vrtochů! Mamči je nachlup stejná jako všichni ostatní - nadělá takových cirátů s každým píchnutím v hlavě nebo v prstě! To se jí nesmí trpět - to bychom nikam nedošli! V téhle věci mám své zásady," obrátila se Marie s řečí k slečně Ofelii, "sama poznáte, že je to nutné. Jestliže budete služebnictvo podporovat, aby se poddávalo každému nepříjemnému pocitu a stěžovalo si na každičkou sebemenší bolest, tak budete mít ustavičně plné ruce práce. Já sama si nikdy nestěžuji - nikdo netuší, co všechno vytrpím. Pokládám za svou povinnost snášet to pokojně a také se podle toho řídím."

Kulaté oči slečny Ofelie vyjadřovaly nepokrytý úžas nad tímto řečnickým závěrem a to připadlo Saint-Clarovi tak svrchovaně směšné, že propukl v hlasitý smích.

"Saint-Clare se směje pokaždé, když se i jen slůvkem zmíním o své churavosti," řekla Marie hlasem úpící mučednice. "Jenom aby nepřišel den, kdy na to bude vzpomínat!"

A Marie si zakryla oči kapesníkem.

Ovšemže se rozhostilo notně trapné ticho. Konečně Saint-Clare vstal, podíval se na hodinky a řekl, že kousek dál v ulici má nějaké jednání. Eva odcupiťala za ním a slečna Ofelie s Marií zůstaly u stolu samy.

"Vidíte, to je celý Saint-Clare!" pravila Marie a s poněkud rozdurděným pohybem si strhla kapesník z očí, když už nyní nebyl nablízku vyvrhel, jehož to mělo dojmout. "Nikdy si neuvědomuje, nikdy si nemůže uvědomit, ani si nikdy neuvědomí, jak trpím a co jsem už za ta léta vytrpěla. Kdybych byla z těch, co si pořád naříkají, nebo kdybych někdy dělala se svými potížemi nějaké ciráty, měl by k tomu důvod. Je to přirozené, naříkavá žena muže samozřejmě unavuje. Ale já si to nechávala pro sebe a snášela to a snášela, až si Saint-Clare vzal do hlavy, že dokážu snést všechno na světě."

Slečna Ofelie dost dobře nevěděla, co se od ní očekává, že na tohle odpoví.

Jak tak přemýšlela, co by řekla, Marie si zatím ponenáhlu utřela slzy z očí a vůbec si celkově uhladila pocuchaná peříčka - asi jako by si člověk představil, že si po dešti upravuje zevnějšek holubička - a hned zahájila se slečnou Ofelii hospodyňskou rozprávku o skříních, komorách, prádelnících, zásobárnách i ostatních domácích věcech, jejichž správy a řízení se měla sestřenka podle všeobecné dohody ujmout.

Přitom jí udělila tolik rad, poučení, výstrah a příkazů, že by to bylo hlavu méně soustavnou a méně praktickou, než byla hlava slečny Ofelie, dočista zmátlo a popletlo.

"A teď tedy myslím," zakončila Marie, "jsem vám pověděla všechno, takže až mě zase přepadne záchvat migrény, budete moci vést všechno úplně samostatně a nemusíte se vůbec se mnou radit. Ale ještě Eva - na tu je třeba dávat pozor."

"Zdá se, že je to hodné dítě, moc hodné," řekla slečna Ofelie. "V životě jsem ještě hodnější dítě neviděla."

"Eva je zvláštní," doplnila její matka, "skutečně zvláštní. Je v ledačem podivná - vůbec se mi nepodobá, vůbec ne, ani trošinku." A Marie si povzdychla, jako by to byla okolnost vskutku truchlivá.

Slečna Ofelie si v hloubi duše řekla: "Chválabohu že ne," - ale měla tolik moudré rozvahy, že si to nechala pro sebe.

"Eva měla odjakživa sklon se přátelit se služebnictvem a myslím, že některým dětem to docela svědčí. Vždyť já sama jsem si odjakživa hrávala s otcovými černoušky - a nijak mi to neuškodilo. Ale Eva, u té se nějak zdá, že se přátelí jako rovný s rovným s každým tvorem, který se jí nachomýtne. Je to u toho dítěte divná věc. Jaktěživo se mi nepodařilo, abych jí to odvykla. Saint-Clare ji v tom jen podporuje, myslím. Saint-Clare vlastně rozmazluje všechny tvory pod touhle střechou, jenom svou vlastní ženu ne."

A znovu seděla slečna Ofelie v užaslém mlčení.

"Nu, se služebnictvem člověk nijak nepořídí," pokračovala Marie, "než je přitlačit dolů a dole je také držet. To pro mne byla odjakživa samozřejmost, už od dětství. Eva by stačila zkazit všechny, co jich je v domě. Co si počne, až na ni dojde a bude sama muset vést dům, to věru nevím. Zastávám názor, že k služebnictvu má být člověk laskavý - to také vždycky jsem -, ale musíte je naučit, aby věděli, kde je jejich místo. To jim Eva nedá znát nikdy. Ale není cesty, jak tomu dítěti vštípit první nejzákladnější pojem, kde je pravé místo služebnictva! Slyšela jste ji, jak se nabízela, že mě bude v noci opatrovat, aby se Mamči mohla vyspat! To je typická ukázka, jak by si to dítě celý čas počínalo, kdyby se ponechalo samo sobě."

"Ale přesto se domnívám," prohodila slečna Ofelie bez obalu, "že své služebnictvo pokládáte za lidské tvory, kteří by si měli trochu odpočinout, když jsou unavení, ne?"

"Inu ovšem, zajisté. Dávám si zvlášť záležet, abych jim povolila všechno, co se ještě srovnává s pohodlím - všechno, víte, co prostě člověka nevyšine nadobro z míry a zvyklostí. Však Mamči si už nějakou tu chvíli najde, aby si to spaní vynahradila - o to není žádná starost. Je to největší ospalec, jakého jsem kdy viděla - ať šije, stojí nebo sedí, ten tvor vám usne a spí kdekoli a všude. Není nebezpečí, že by se Mamči dost nevyspala. Ale jednat takhle se služebnictvem, jako kdyby to byly cizokrajné květiny nebo porcelánové vázičky, to je doopravdy směšné," řekla Marie a zabořila se přitom do měkkých polštářů hluboké a velké pohovky a přitáhla si elegantní broušenou karafinku s čpavou solí.

"Víte," pokračovala nyvým hlasem křehotinky, jemným jako poslední závan vůně arabského jasmínu nebo cokoli stejně vzdušného, "víte, sestřenko Ofelie, já o sobě často nemluvím. To prostě nemám ve zvyku, není mi to příjemné. Nemám k tomu po pravdě ani dost sil. Ale přiznávám, že jsou otázky, ve kterých se Saint-Clare a já rozcházíme v názoru. Saint-Clare mi nikdy nerozuměl, nikdy mě neuměl ocenit. V tom právě podle mého tkví kořen vší mé churavosti.

Chtěj nechtěj musím věřit, že to Saint-Clare myslí dobře; ale sobeckost a bezohlednost k ženám mají muži v krvi už od přírody. Alespoň takový je můj dojem."

Slečnu Ofelii, která měla nemalou dávku pravé novoanglické obezřelosti a obzvlášť silnou hrůzu z toho, aby ji někdo nezatáhl do rodinných různic, jalo v této chvíli tušení, že nějaké takové nebezpečí právě visí ve vzduchu. Proto nastrojila obličej do výrazu přísné nestrannosti, vytáhla z kapsáře asi čtyřstopový kus nedopletené punčochy - který s sebou nosila jako zvlášť účinný prostředek proti tomu, o čem učení bohoslovci tvrdí, že je osobitým zvykem Satana pokušitele, když vidí lidi s rukama nečinnýma - a pustila se s největší horlivostí do pletení. Rty měla stisknuté tak, že už jen jejich výraz říkal stejně srozumitelně, jak by byla dokázala slova: "Je zbytečné, aby ses mě snažila zatáhnout do řeči. Nechci s vašimi záležitostmi nic mít." Vpravdě jevila asi tak účastné pochopení jako nějaký kamenný lev.

Ale Marii to nevadilo. Měla někoho, ke komu mohla mluvit, a považovala za svou povinnost mluvit, a to jí stačilo. Posilnila se tedy znovu přičichnutím ke své osvěživé lahvičce a pokračovala:

"Víte, když jsem si vzala Saint-Clara, přinesla jsem do manželství vlastní majetek i služebnictvo a mám po zákonu právo nakládat si s tím vším po svém. Saint-Clare měl své jmění a své služebnictvo a já mu mileráda ponechávám, aby si se svým majetkem nakládal po svém. Jenže Saint-Clare se mi do mých věcí plete. Má divoké a výstřední názory na život, zvlášť na zacházení s čeledí. Doopravdy jedná tak, jako by mu na čeledi záleželo víc než na mně, ba dokonce víc než na sobě. Trpí jim, aby mu působili všechny možné potíže, a nikdy nehne ani prstem. Ano, v některých věcech je Saint-Clare doopravdy děsný - děsí mě - i když tak celkově vypadá dobromyslně. Tak si vám například postavil hlavu, že děj se co děj, nikdy v našem domě prý nesmí padnout rána, ledaže ji dá on nebo já - a dodržuje to tak rozhodně, že se mu věru neodvažuji opřít. Jistě snadno pochopíte, k čemu to vede. Saint-Clare by na ně totiž nezdvihl ruku, ani kdyby po něm všichni od prvního do posledního šlapali. A já? Vidíte přece, jaká by to byla ukrutnost, žádat ode mne, abych se tak namáhala! Je vám snad jasné, že tohle služebnictvo není nic jiného než samé přerostlé děti."

"Nic o tom nevím a děkuji Bohu, že ne!" prohodila slečna Ofelie úsečně.

"Nu, ale budete o tom muset vědět a poznáte to na vlastní kůži, když tady zůstanete. Nemáte ani ponětí, co je to za bídnou holotu, pohoršlivou, hloupou, bezohlednou, nerozumnou, dětinskou, nevděčnou."

Kdykoli se Marie dostala k tomuto námětu, vždycky se zdála úžasně posílená. Nyní otevřela oči a vypadala, jako by byla na svou malátnost úplně zapomněla.

"Vy neznáte, ba ani nemůžete znát ty útrapy, co od nich den co den a hodinu co hodinu hospodyně zkouší na každém kroku a kdejakým možným způsobem. Ale stěžovat si Saint-Clarovi nemá smysl. Ten má nejroztodivnější řeči. Říká, co jsou, to že jsme z nich udělali my a že máme s nimi prý mít strpení. Říká, že jsme všechny jejich chyby zavinili my a byla by to prý krutost chybu udělat, a ještě za ni trestat. Říká, že být na jejich místě my, nepočínali bychom si prý líp - docela tak, víte, jako by člověk mohl podle nich rozumně soudit nás."

"Copak vy nevěříte, že je Hospodin stvořil jako naše bližní jedné krve s námi?" zeptala se slečna Ofelie stroze.

"Ne, to tedy vskutku nevěřím! Pěkná povídačka, namouvěru! Je to nižší plemeno," řekla Marie a zívla. "Stavět je nějak na stejnou úroveň s námi, víte, jako by nás bylo možno porovnávat, to je tedy zhola nemožné! A víte vy, že do mne Saint-Clare skutečně mluvil, jako by trvalé odloučení Mamči od jejího muže bylo totéž jako moje odloučení od mého manžela? Takhle se to tedy srovnávat nedá. Mamči prostě nemůže mít stejné city, jako bych měla já. To je něco docela jiného - samozřejmě, něco docela jiného. A přes všechno se Saint-Clare staví, že to nevidí. Zrovna jako kdyby Mamči mohla milovat ta svá ukoptěná děcka, jako já miluju Evu! A přece se mě jednou Saint-Clare snažil opravdově a vážně přesvědčit, že to je moje povinnost, abych při tom svém křehkém zdraví a při svých všech útrapách pustila Mamči zpátky domů a abych si místo ní vzala někoho jiného. Tohle snést bylo trochu mnoho i pro mne. Já často nedávám najevo, co cítím. Držím se zásady přetrpět všechno mlčky - je to těžký úděl manželky a já ho snáším. Ale tenkrát jsem vybuchla, takže od té doby se už o té věci nikdy nezmínil ani slůvkem. Jenže podle toho, jak se tváří, a podle rozličných drobných narážek v řeči dobře vím, že smýšlí pořád stejně jako vždycky - a to mě tak trýzní, tak dráždí!"

Slečna Ofelie vypadala nápadně tak, jako by se bála, že užuž něco řekne; ale chrastila dál jehlicemi ostošest. A ten chřestot mluvil za celé svazky, jen kdyby mu Marie bývala s to porozumět.

"Tak tedy vidíte," pokračovala Marie, "co vlastně máte vést - domácnost bez jakéhokoli řádu, kde si služebnictvo ve všem počíná po svém, kde si každý dělá, co chce, a dostane, co chce, až na to, v čem jsem já s tím svým křehkým zdravím dokázala udržet vládu v rukou. Mám sice karabáč pořád pohotově a občas ho i použiju, ale taková námaha mě vždycky tuze vyčerpá. Kdyby si jenom Saint-Clare v tomhle vedl jako ostatní -"

"A jakpak to?"

"Nu, aby je poslal do šatlavy nebo na některé z jiných míst, kde mrskají. To je jediný možný způsob. Nebýt taková slabá ubožačka, myslím, že bych všechno vyřídila dvakrát řízněji, než to vede Saint-Clare."

"A jak to dokáže vést Saint-Clare?" zeptala se slečna Ofelie. "Říkáte, že jaktěživo nikoho neuhodí."

"Nu, muži mají jaksi velitelštější vystupování, víte, je to pro ně snadnější. Ostatně kdybyste se mu někdy podívala plně do očí - tak jsou podivné ty jeho oči, a když promluví rozhodně, jako by mu v nich jiskřilo! I sama se toho bojím - a služebnictvo ví, že si musí dát pozor. Nedokázala bych kdovíjakým hřímáním a hubováním ani polovic toho, co Saint-Clare dokáže jediným mžikem oka, když už jednou bere věc vážně. Chm, Saint-Clare si nepřipouští žádné starosti - to je také důvod, proč cítí tak málo se mnou. Ale až začnete s tím hospodařením, sama přijdete na to, že bez přísnosti se obejít nelze - jsou tak špatní, tak falešní, tak líní!"

"Stará písnička," vpadl do řeči Saint-Clare, který právě ledabyle vešel. "Jaký hrozný účet budou muset ti bídní hříšníci nakonec skládat zvlášť za to, jak jsou líní! Víš, sestřenko," řekl a natáhl se přitom v celé délce na lenošku proti Marii, "je to u nich naprosto neodpustitelné se zřetelem k příkladu, jaký jim dáváme Marie a já."

"Ale jdi, jdi, Saint-Clare, nebuď tak zlý!" napomenula ho Marie.

"Že jsem zlý? Vždyť já myslel, že mluvím patřičně, a to je u mne přímo pozoruhodné. Vždycky se snažím podpořit tvé vývody, Marie."

"Však víš dobře, žes nic takového neměl na mysli, Saint-Clare," namítla Marie.

"Nu, pak jsem se tedy asi mýlil. Děkuju ti, má milá, žes mě na to laskavě upozornila."

"Ty mě chceš doopravdy jenom dráždit," řekla Marie.

"Ale jdi, Marie, den začíná být strašně horký a já měl právě dlouhou hádku s Dolfim a to mě hrozně unavilo. Buď tedy, prosím tě, roztomilá a dopřej člověku, aby si v záři tvého úsměvu trochu odpočinul."

"Co je s Dolfim?" zeptala se Marie. "Drzost toho panáčka dosahuje pomalu mezí, které jsou pro mne naprosto nesnesitelné. Jen kdybych tak nad ním měla na chvíli neomezenou moc. Však já bych ho zkrotila!"

"Tvoje slova, má milá, se vyznačují obvyklým bystrozrakém a zdravým úsudkem," odpověděl Saint-Clare. "Co se týče Dolfiho, má se věc takhle: že se totiž tak dlouho zabýval napodobováním mých půvabů a předností, až si nakonec nadobro popletl sebe se svým pánem. Musil jsem ho tedy z toho omylu trochu vyvést."

"Jak?" prohodila Marie.

"Nu, musil jsem mu dát jasně na srozuměnou, že některé své obleky bych si rád nechal výhradně pro své osobní použití. Také jsem Jeho Jasnosti povolil určitý pravidelný příděl kolínské vody a po pravdě jsem byl tak krutý, že jsem omezil počet mých batistových kapesníků, které smí používat, na jeden tucet. Na to Dolfi špačkoval zvlášť silně a já mu musil otcovsky promluvit do duše, než se s tím smířil."

"Ach Saint-Clare, kdy se ty naučíš jednat se služebnictvem, jak se patří? To volá přímo do nebe, jak je rozmazluješ!" zhrozila se Marie.

"Nu, co je na tom koneckonců špatného, že se ten chudák chce podobat svému pánovi? A když jsem ho nevychoval nijak líp, než aby viděl své největší štěstí v kolínské vodě a v batistových kapesnících, proč bych mu to neměl dopřát?"

"A proč jsi ho nevychoval líp?" zeptala se slečna Ofelie rozhodně a bez okolků.

"Tuze velká námaha! Lenost, sestřenko, lenost - ta hubí víc duší, než kolik bys jich dovedla spočítat. Nebýt lenosti, byl bych sám učiněný anděl. Kloním se k názoru, že lenost je to, čemu váš starý učený kazatel nahoře ve Vermontu říkával ,kořen všeho mravního zla'. Je to namouvěru hrozné pomyšlení."

"Myslím, že na vás, kdo jste majiteli otroků, leží strašlivá odpovědnost," promluvila slečna Ofelie. "Nechtěla bych být ve vaší kůži ani zanic na světě. Měli byste svým otrokům dát vzdělání a jednat s nimi jako s tvory obdařenými rozumem. To je můj názor," dodala ta dobrá dáma, když v ní náhle vzkypěl horlivý zápal, který se v jejím nitru rozhoříval už celé ráno.

"Ale jdi, jdi," namítl Saint-Clare a hbitě se zdvihl. "Copak ty o nás vlastně víš?" A posadil se k pianu a zahrál ztřeštěně rychlý kousek.

Saint-Clare měl hudební nadání vysloveně nevšední. Měl brilantní a pevný úhoz a prsty mu běhaly po klávesách svižně jako ptačím letem, lehounce, ale přesto rozhodně. Přehrával kousek za kouskem jako člověk, který se chce hrou přivést do dobré nálady. Potom odstrčil noty, vstal a řekl zvesela:

"Ano, sestřenko, vskutku hezky jsi nám to pověděla a splnila jsi svou povinnost. Celkem vzato, mám za to o tobě tím lepší mínění. Nijak a v ničem nepochybuji, žes mi hodila pravou perlu pravdy, ale zasáhla mě tak přímo ve tvář, víš, že jsem ji zpočátku ani zrovna dost neocenil."

"Pro svou osobu nevidím v hovoru podobného rázu žádný smysl," promluvila Marie. "Namouvěru, dělá-li někdo pro služebnictvo víc než my, ráda bych věděla kdo. A nijak jim to neprospívá - ani trochu, ani co by za nehet vešlo - jsou pořád čím dál tím horší. Co do toho domlouvání a podobně, věru že jsem se mohla umluvit až do únavy a do ochraptění, abych jim vysvětlila jejich povinnosti a bůhvíco všechno. A je také jisté, že si mohou chodit do kostela, když chtějí, ačkoli nerozumějí z kázání nic víc než domácí zvířata. Tak jim to podle mého nijak zvlášť neprospěje. Ale oni si chodí a mají tak všestrannou příležitost. Než jak jsem říkala už před chvílí, je to nižší plemeno a vždycky bude a není jim prostě pomoci. Kdybyste se snažili sebevíc, nic z nich neuděláte. Víte, sestřenko Ofelie, já to zkoušela, a vy ne - já se mezi nimi narodila a vyrostla a vím to."

Slečna Ofelie myslila, že už řekla dost, a proto seděla mlčky. Saint-Clare si začal hvízdat písničku.

"Saint-Clare, nemohl bys nechat toho hvízdání?" ozvala se Marie. "Bolí mě z toho hlava ještě víc."

"Mohl a nechám," slíbil Saint-Clare. "Máš ještě nějaké přání, co bych mohl nebo nemohl?"

"Přála bych si, abys měl aspoň trochu soucitu s mým utrpením. Nemáš se mnou ani špetku účasti."

"Můj drahý andělíčku žalobníčku!" ohradil se Saint-Clare.

"Člověka jenom dráždí, když s ním takhle mluvíš!"

"Jak bys tedy chěla, abych s tebou mluvil? Budu mluvit podle tvého přání - jakým způsobem si jen řekneš, jen abych tě uspokojil."

Hedvábnými záclonami na verandě pronikl ze dvora do pokoje zvonivý smích. Saint-Clare přistoupil k zábradlí, nadzdvihl záclonu a rovněž se rozesmál.

"Co se děje?" zeptala se slečna Ofelie a zamířila k zábradlí.

Na mechovém sedátku na dvoře seděl Tom. V kdekteré knoflíkové dírce měl plno květů kapského jasmínu a Eva mu právě s veselým smíchem věšela kolem krku věnec z růží.

Potom mu hopsla na koleno jako vrabeček a zpěvavě se smála:

"Jejej, Tome, ty vypadáš legračně!"

Tom měl na rtech usedlý, shovívavě dobrácký úsměv a zdálo se, že se svým klidným způsobem z toho žertu těší právě tolik jako jeho malá paní. Když spatřil pána, zdvihl k němu oči s omluvným a jaksi prosebným pohledem.

"Jak jí to můžeš dovolit, Augustine?" zeptala se slečna Ofelie.

"A proč ne?" namítl Saint-Clare.

"Vlastně ani nevím, ale připadá mi to úplně hrozné."

"Neviděla bys v tom nic zlého, kdyby dítě hladilo velkého psa, i kdyby byl černý - ale černocha, lidského tvora, který dovede myslet a usuzovat a cítit, toho si ošklivíš. Jen to přiznej, sestřenko. Vím až moc dobře, jak někteří z vás seveřanů v té věci cítí. Ne že by na tom byl i jen ždibínek nějaké ctnosti, že my takové pocity nemáme, ale u nás dělá zvyk to, co by mělo udělat křesťanství - totiž vykořenit osobní předpojatost. Při svých cestách na Sever jsem si často všiml, oč pevněji tkvějí ve vás než v nás. Vy se černochů štítíte jako nějakého hada nebo ropuchy, a přesto se pohoršujete nad křivdami na nich páchanými. Horlíte proti jejich týrání, ale sami se od nich odtahujete a nechcete s nimi mít nic společného. Nejraději byste je odvezli do Afriky, jen abyste je neměli na očích a pod nosem, a pak jim poslali pár misionářů, aby za vás obstarali všechno sebezapření a v hrubých rysech je povzdělali. Není to tak?"

"Hm, bratranče," odpověděla slečna Ofelie přemítavě, "na tomhle by něco pravdy mohlo být."

"Co by si chudí a ponížení počali bez dětí?" pokračoval Saint-Clare, zatímco se opíral o zábradlí a pozoroval Evu, jak cupitá pryč a vleče za sebou Toma. "Malé dítě je jediný pravý demokrat. Takový Tom je například pro Evu hrdinou. V jejích očích jsou jeho povídačky pravé divy, jeho písničky a nábožné písně lepší než opera, jeho kapsa plná krámů a všelijakých drobných tret je pro ni učiněný důl pokladů a on sám nejpodivuhodnější Tom, jaký kdy vězel v černé kůži. Nevinné dítě je jedna z rajských růží, kterou Hospodin shodil na zemi výslovně pro chudé a ponížené, kterým se květů jakéhokoli jiného druhu dostane náramně poskrovnu."

"Je to divné, bratranče," řekla slečna Ofelie, "když tě člověk slyší takhle mluvit - co tě k tomu, prosím tě, vede?"

"Nic není snadnějšího než mluvit," odpověděl Saint-Clare. "Věru že není nad dělbu práce. Moje silná stránka je mluvení - a tvoje, sestřenko, záleží v jednání."

Tom byl toho času v dobrém hmotném postavení a neměl, jak se běžně mluví, nač si naříkat.

Malá Eva si ho z pudové vděčnosti a líbeznosti ušlechtilé povahy náramně oblíbila a vyprosila si na otci, aby Tom směl být jejím osobním pobočníkem, kdykoli by na své procházce nebo vyjížďce potřebovala doprovod sluhy. A Tom dostal jednou provždycky rozkaz všeho ostatního nechat a být k dispozici slečně Evě, kdykoli ho bude pro sebe potřebovat - rozkaz to, jak si asi naši čtenáři dovedou představit, který mu ani zdaleka nebyl nepříjemný. Dostával stále pěkné šaty, protože po této stránce byl Saint-Clare úzkostlivě pedantický.

Tomova služba ve stáji byla vlastně pouhá sinekura a záležela prostě v denní starosti o dohled a přidělení práce podřízenému sluhovi. Marie Saint-Clarová totiž prohlásila, že by nesnesla, aby i jen sebeméně načichl koňským pachem, má-li se pohybovat v její blízkosti, a že mu rozhodně nesmějí být přiděleny žádné povinnosti, které by jí ho znepříjemnily. Její slabá nervová soustava je prý totiž naprosto neschopná čelit zkoušce podobného rázu - jediné vdechnutí čehokoli nepříjemného, jak se vyslovila, by prý úplně stačilo stáhnout oponu jejího žití a rázem ukončit všechno její pozemské trápení.

Tom proto ve svých pečlivě vykartáčovaných soukenných šatech, v hladkém kastoru a nablýskaných botách, se sněhobílými manžetami a límcem a se svou vážnou dobromyslnou černou tváří vypadal dost úctyhodně, aby mohl být kartaginským biskupem, jak jimi v dávných dobách mužové jeho barvy pleti bývali.

Rovněž žil v krásném prostředí - okolnost to, která jeho vnímavému plemeni není nikdy lhostejná - a s tichým potěšením se kochal ptactvem, květinami, vodotrysky, vůněmi, jasem a krásou nádvoří i hedvábnými záclonami, obrazy, lustry, sochami a zlacením, které mu měnily vnitřek domu v jakýsi Aladinův palác.

Až někdy Afrika zrodí povznesené a vzdělané plémě - a jednou k tomu dojít musí, jednou na ni musí přijít řada, aby sehrála svou roli ve velkém dramatu lidského pokroku -, pak se tam rozproudí život s nádherou a skvělostí, o jaké si naše chladné západní kmeny dovedou udělat jenom chabou představu. V té daleké tajuplné zemi zlata a drahokamů, koření, rozevlátých palem a divukrásných květin, v té zemi zázračné plodnosti se zrodí nové formy umění, nové styly nádhery. A černé plemeno, nadále již nikoli opovrhované ani utlačované, předvede možná světu jedny z nejnovějších a nejvelkolepějších překvapivých zjevů lidského života.

Myslila na tohle Marie Saint-Clarová, když jednoho nedělního rána stála nádherně oblečena na verandě a připínala si na útlé zápěstí diamantový náramek? S největší pravděpodobností ano. Nebo nemyslela-li na tohle, pak na něco jiného - neboť Marie si libovala v pěkných věcech a nyní se právě chystala v plné slávě - v diamantech, hedvábí, krajkách, v klenotech a nevím v čem všem - do vznešeně módního kostela, aby projevila velkou nábožnost. Marie si vždycky dávala záležet, aby v neděli byla velmi pobožná. Jak ztepilá, jak elegantní, jak ladná a plavná byla v každičkém pohybu ta postava, zahalená krajkovým přehozem jako mlhou! Vypadala líbezně a cítila se vskutku velmi dobrá a velmi elegantní.

Vedle ní stála slečna Ofelie, úplný její protiklad. Ne snad, že by neměla stejně hezké hedvábné šaty a krajkový přehoz i stejně jemný kapesník; ale přísná upjatost, hranatost a strnulé držení těla ji obklopovaly ovzduším stejně neurčitým, avšak stejně znatelným, jako milost halila její elegantní sousedku.

"Kde je Eva?" zeptala se Marie.

"Evička se zastavila na schodech, chtěla něco říci Mamči."

A co to říkala Eva Mamči na schodech? Poslouchej, čtenáři, a uslyšíš, i když Marie to neslyší.

"Milá Mamči, já vím, že tě strašně bolí hlava."

"Bůh vám žehnej, slečno Evo! Poslední dobou mě hlava bolí pořád. S tím si nemusíte dělat starosti."

"Víš, mám radost, že jdeš dnes ven. A na!" holčička ji objala. "Tu máš, Mamči, vem si můj flakónek."

"Jakže! Tuhle vaši krásnou zlatou flaštičku s těmi diamanty? Proboha, slečno, to se přece v žádném případě nehodí!"

"Proč ne? Ty ji potřebuješ, a já ne. Mamička si k ní vždycky přivonívá, když ji bolí hlava, a jistě ti to uleví. Ne, ne, jen si ji hezky vezmi, musíš, víš, abys mi udělala radost."

"Kdo to jaktěživo slyšel, jak to zlatíčko mluví!" vzdychla si Mamči, když jí Eva strčila lahvičku za ňadra, políbila ji a rozběhla se ze schodů za matkou.

"Proč ses zastavovala?"

"Jen jsem se zastavila, abych dala Mamči svůj flakónek, aby si ho vzala do kostela."

"Evo!" zhrozila se Marie a netrpělivě si dupla. "Svůj zlatý flakónek jsi dala Mamči? Kdy se už jednou naučíš, co se patří a co ne? Ihned se vrať a přines si ho zpátky!"

Eva vypadala sklíčená a zarmoucená a pomalu se otočila.

"Poslyš, Marie, nenuť to dítě k ničemu. Ať si dělá, co se jí líbí," pravil Saint-Clare.

"Ale kam to takhle v životě přivede, Saint-Clare?" namítla Marie s podivem.

"Nuže, bratranče, jsi hotov jít na služby boží?" obrátila se slečna Ofelie přímou otázkou na Saint-Clara.

"Děkuju za pozvání, já nejdu."

"Opravdu bych ráda viděla, aby se Saint-Clare jednou ukázal v kostele!" řekla Marie. "Ale nemá ani ždibek náboženského cítění. To skutečně není slušné."

"To já vím," odpověděl Saint-Clare. "Vy dámy chodíte podle mého do kostela patrně proto, abyste se naučily, jak to v životě někam přivést. A odlesk vaší zbožnosti dodává nátěru slušnosti nám.

Saint-Clare stál na schůdcích před domem, když kočár odjížděl, a poslal za dítětem polibek. V očích mu stály těžké slzy.

"Víš, Evangelino," řekla matka v kočáře, "vždycky se sluší a patří být k služebnictvu laskavý - ale nepatří se jednat s ním úplně stejně, jako kdyby to byli naši příbuzní nebo lidé z naší vlastní společenské vrstvy. Například kdyby byla Mamči nemocná, přece by sis ji nechtěla uložit do vlastní postele, nu ne?"

"Právě to bych patrně chtěla udělat, mamičko," odpověděla Eva, "protože bych to měla šikovnější, abych ji mohla dobře opatrovat, a taky proto, víš, že moje postel je lepší než její."

Marie byla hluboce zoufalá nad naprostým nedostatkem mravního cítění, jasně projeveným touto odpovědí.

"Co mám jen dělat, aby mi tohle dítě rozumělo?" vzdychla si.

"Nic," řekla slečna Ofelie významně.

Eva vypadala chviličku smutná a zmatená, ale děti naštěstí nesetrvají u jednoho dojmu dlouho. A zanedlouho se už vesele smála rozličným věcem, které viděla z okna kočáru, když s rachotem ujížděl ke kostelu.

"Nuže, dámy," prohodil Saint-Clare, když už všichni seděli pohodlně u oběda, "jaký byl program v kostele dnes?"

"Ach, kázání bylo skvělé!" odpověděla Marie. "Bylo to právě takové kázání, jaké bys měl slyšet. Vyjadřovalo přesně všechny moje názory."

"To musilo být velmi poučné," podotkl Saint-Clare. "A námět musel být značně obsáhlý."

"Nu, myslím jenom všechny moje názory na společnost a tak podobně," opravila se Marie. "Kázání bylo na text ,Sám všecko činí ušlechtilé časem svým' a vysvětlilo nám, jak všechny společenské řády i rozdíly pocházejí od Boha a jak je to správné a krásné, víš, že někteří lidé stojí vysoko a jiní nízko a že se jedni narodili k tomu, aby vládli, a druzí zase, aby sloužili, víš, a to všechno vůbec. A jak výborně ti to ten kazatel uplatňoval na všechen ten směšný povyk, co se ho nadělá s otroctvím! Úplně jasně prokázal, že bible je na naší straně, a zastával všechna naše zřízení tak přesvědčivě, že bych si jenom přála, abys ho byl slyšel."

"Chm, to já nepotřebuji," odpověděl Saint-Clare. "Mohu se dovědět, co mi prospěje právě tolik jako takové kázání, kdykoli doma z našich novin, a ještě si přitom mohu pokuřovat doutník - což, jak víš, v kostele udělat nemohu."

"Jak to," ozvala se slečna Ofelie. "ty těmhle názorům nevěříš?"

"Kdo? Já? Víš, já jsem takový bohaprázdný člověk, že mě tyhle náboženské názory na podobné věci tuze nepoučí. Kdybych se měl k téhle otázce otroctví nějak vyjádřit, pak bych řekl rovnou, přímo a otevřeně:,My jsme pro. My otroky máme a hodláme si je podržet - vyhovuje to našemu pohodlí a našim zájmům.' To je zkrátka jádro věci. A to je právě také to celé, co všechny tyhle svatouškovské povídačky koneckonců vlastně znamenají. A tomu mému by myslím rozuměl každý a všude."

"Vážně si myslím, Augustine, že se strašlivě rouháš!" okřikla ho Marie. "Věru že ty tvoje řeči člověka pohoršují!"

"Pohoršují, chm! Je to přece pravda. Proč už tohle pobožné povídání o podobných věcech nerozvedou trošku do šíře a neukážou, jak ,ušlechtilé časem svým' je, když člověk přebere nějakou tu skleničku nebo si posedí trošku moc dlouho u karet nebo se kochá rozličnými jinými zábavami podobného rázu, které nám dalo nebe a které jsou mezi námi mladíky notně běžné. Rádi bychom slyšeli, že i ty jsou správné a bohabojné!"

"Nu," řekla slečna Ofelie rozhodně, "pokládáš otroctví za správné, nebo za špatné?"

"S tou svou hroznou novoanglickou přímostí na mne nechoď, sestřenko," ohradil se Saint-Clare vesele. "Kdybych ti na tuhle otázku odpověděl, určitě bys mě zasypala tuctem dalších a jedna by byla těžší než druhá, to vím. Ale já nehodlám své stanovisko precizovat. Jsem jeden z těch, co nesmírně rádi kácejí druhým lidem modly - ale nikdy nehodlám vyzvednout svou modlu, aby mi ji mohli kácet jiní."

"Právě takhle mluví vždycky," poznamenala Marie. "Nikdy z něho nedostanete žádnou kloudnou odpověď. Podle mého nemá vůbec rád náboženství, a jenom proto vždycky takhle od všeho uhýbá, jako to dělá zrovna teď."

"Náboženství!" pronesl Saint-Clare takovým tónem, že se obě dámy na něho překvapeně podívaly. "Náboženství! Je snad náboženství to, co slyšíte v kostele? Je snad náboženství to, co se dá ohýbat a kroutit, co se dá mačkat a natahovat, aby se to hodilo na všecky křivolaké cestičky sobecké a požitkářské společnosti? Je snad náboženství to, co je k člověku méně šetrné, méně šlechetné, méně spravedlivé, méně ohleduplné než dokonce moje vlastní neznabožská, světácká, zaslepená povaha? Ne!"

"Ty tedy nevěříš, že bible ospravedlňuje otroctví?" položila mu slečna Ofelie jinou otázku.

"Bible byla kniha mé matky," odpověděl Saint-Clare. "Podle ní matka žila a umřela a hrozně by mě mrzelo, kdybych si měl myslet, že by žila podle knihy tak špatné. To už bych si mohl spíš přát, aby se prokázalo, že matka byla schopná pít kořalku, žvýkat tabák a klít - abych tak uspokojil sám sebe, že si počínám správně, když dělám totéž. Ale ani o trošičku by mě to v nitru s takovými věcmi nesmířilo a jenom by mi to odňalo útěchu, že si mohu vážit matky - je to vskutku útěcha, když si může člověk v dnešním světě něčeho vážit.

Zkrátka, víš," pravil a zapadl náhle zase do dřívějšího rozmarného tónu, "chci jedině to, aby se různé věci ukládaly do různých škatulek a nemíchaly spolu. Celá stavba společnosti, v Evropě i v Americe, je slepená z rozličných zřízení, která nesnesou přísné měřítko žádné vysoce dokonalé mravní úrovně. Celkem všeobecně se uznává, že lidé nijak neusilují o absolutní spravedlnost, nýbrž pouze o to, aby se jim vedlo aspoň tak jako ostatnímu světu. A když tedy někdo promluví otevřeně jako muž a řekne, že otroctví je pro nás nezbytné, že se bez něho nemůžeme obejít, že by se z nás stali žebráci, kdybychom se ho vzdali, a že je ovšem hodláme bránit zuby nehty - pak to je řeč poctivá, jasná a srozumitelná. Má počestný zvuk pravdivosti, a můžeme-li soudit podle běžných zvyklostí, většina světa nám bude přizvukovat. Ale když někdo začne dělat ustaraný obličej a pokrytecky huhňat a citovat Písmo svaté, pak se kloním k názoru, že za mnoho nestojí."

"Jsi hrozně nelítostný," řekla Marie.

"Nu," pokračoval Saint-Clare, "dejme tomu, že by cena bavlny z nějakého důvodu jednou provždycky podstatně klesla a že by se tím celý majetek v otrocích stal přítěží a ztratil na trhu cenu - nemyslíš, že by se brzy našla nová verze učení Písma? To bys viděla, jaká záplava světla by zalila kostely a jak okamžitě by se objevilo, že všechno je po výkladu bible i zdravého rozumu úplně naopak!"

"Ale tak nebo tak," prohlásila Marie a lehla si pohodlně do lenošky, "jsem vděčná tomu, že jsem se narodila tam, kde existuje otroctví. A věřím, že je správné - přímo cítím, že správné musí být -, a buď jak buď, rozhodně bych bez něho nemohla žít."

"Povídám, co tomu říkáš ty, kočičko?" zeptal se otec Evy, která v tom okamžiku vešla s květinou v ruce do pokoje.

"Čemu, tatínku?"

"Nu, co je ti milejší: žít tak, jak se žije u strýčka nahoře ve Vermontu, nebo mít celý dům plný služebnictva, jako je to u nás?"

"Ale to se rozumí, to naše je mnohem hezčí!" odpověděla Eva.

"Pročpak?" vyptával se Saint-Clare a pohladil dítě po hlavičce.

"Tady přece máš kolem sebe o tolik víc lidí, koho mít rád, no ne?" odpověděla Eva a pohlédla vážně na otce.

"Nu ovšem, to je Evě podobné," prohodila Marie. "Jenom zase jedna další z těch jejích divných řečí."

"Je to divná řeč, tatínku?" zeptala se Eva šeptem, když si mu vylezla na koleno.

"Jak to na světě chodí, kočičko, tak skorem," přisvědčil Saint-Clare. "Ale kdepak byla moje Evička přes celý oběd?"

"Byla jsem přece nahoře u Toma a poslouchala jsem, jak zpívá, a teta Dina mi tam dala oběd."

"Toma jsi poslouchala, jak zpívá, ano?"

"Ano, ano! Ten ti zpívá takové krásné písně o Novém Jeruzalému a o jasných andělích a o zemi Kanaán!"

"To bych myslel - je to lepší než opera, viď?"

"Ano, a Tom mě jim bude učit."

"Tedy hodiny zpěvu, co? - Děláš opravdu pokroky."

"Ano, on mi zpívá a já mu čtu ze své bible - a on mi vysvětluje, co to znamená, víš?"

"Namouvěru," prohodila se smíchem Marie, "to je nejnovější vtip poslední doby!"

"Nu, Tom věru není na vykládání Písma nešikovný, na to bych mohl přísahat," řekl Saint-Clare. "Tom má vrozené vlohy k náboženství. Potřeboval jsem dnes ráno mít časně zapraženo, a proto jsem se vyštrachal nahoru k Tomově komůrce nad konírnou. A tak jsem vám ho slyšel, jak si sám pro sebe drží hodinku. Věřte mi, že jsem už hodně dlouho neslyšel nic tak líbezného jako tohle Tomovo modlení. Přimlouval se i za mne s horlivostí vpravdě apoštolskou."

"Třeba tušil, že posloucháš. O takovém triku jsem už slyšela."

"Tušil-li to, tak si nepočínal zrovna tuze moudře. Podával totiž Hospodinovi své mínění o mně docela bez obalu. Tom soudí, jak se zdá, že mám rozhodně mnoho příležitostí k nápravě, a zřejmě si velmi vážně přeje, abych se dal na pokání."

"Doufám, že si to vezmeš k srdci," poznamenala slečna Ofelie.

"Mám dojem, že o mně máš mínění skorem navlas stejné," odpověděl Saint-Clare. "Nu, uvidíme - co říkáš, Evo?"