Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 15. O Tomově novém pánovi a o rozličných jiných věcech
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Poněvadž se nit života našeho skromného hrdiny nyní proplétá s osudy lidí z vyšší společnosti, považujeme za nezbytné, abychom je alespoň stručně čtenáři představili.

Augustin Saint-Clare byl syn bohatého plantážníka z Louisiany. Rodina pocházela původně z Kanady. Ze dvou bratří, Augustinova otce a strýce, citově i povahově si velmi podobných, se jeden usadil na úrodném statku ve Vermontu a druhý se stal bohatým plantážníkem v Louisianě. Augustinova matka byla francouzská dáma pocházející z hugenotské rodiny, která se vystěhovala do Louisiany hned v dobách jejího počátečního osidlování. Augustin měl jediného sourozence, bratra. Po matce zdědil Augustin neobyčejně křehkou tělesnou soustavu, a proto ho na radu lékařů posílali po mnoho let do Vermontu, aby tam chlapec v péči svého strýce a v chladném a svěžejším podnebí zesílil a otužil se.

V dětství byl pozoruhodný svou nesmírnou a nápadnou citlivostí, která se podobala spíše ženské změkčilosti než obvyklé tvrdosti jeho rodu. Ale čas překryl tuto změkčilost drsnou slupkou mužnosti a jen málokdo věděl, jak živě a svěže dosud bují v samé dřeni jeho nitra. Měl vskutku mimořádné duševní schopnosti i nadání, ale myslí tíhl vždycky spíš k snílkovství a krasocítění, a proto v něm vězel onen odpor k praktickým otázkám každodenního života, jaký bývá obvyklým výsledkem takto utvářené povahy.

Brzy po dokončení vyšších studií se vrhl do víru vznešené společnosti a ve čtrnácti dnech byl snoubencem krasavice, královny oné společenské sezóny. A jen co se stačily vykonat všechny přípravy, stal se manželem sličné postavy, dvou jiskrných černých očí a jednoho sta tisíce dolarů - a kdekdo ho samozřejmě pokládal za šťastného člověka.

Jakmile však lesk novosti a lichotek prvních dnů po svatbě pohasl, Augustin poznal, že se krásná mladá žena, která celý svůj život nežila pro nic jiného, než aby ji ostatní hýčkali a obsluhovali, může v rodinném životě projevit jako vládkyně velice krutá.

Marie nikdy neměla tuze velkou schopnost k někomu přilnout nebo s někým cítit; a ta trocha, kterou vůbec kdy měla, se nyní rozplynula v nevýslovně silném a neuvědomělém sobectví - v sobectví o to beznadějnějším, že necitelně tupým a zcela neznalým jakýchkoli jiných práv a nároků než vlastních. Od útlého dětství ji obklopoval dav sloužících, kteří nedělali nic jiného, než vyhovovali jejím rozmarům; myšlenka, že by mohli mít nějaké city nebo práva, ji jaktěživo ani zdaleka nenapadla.

Ale když dala život krásné dcerušce, Augustin nějaký čas cítil, že se v něm doopravdy probudil pocit podobný jakési něze k Marii.

Saint-Clarova matka byla žena povahy nadobyčej ušlechtilé a ryzí a Augustin pojmenoval dítě po ní. Hýčkal v srdci naději, že holčička jednou doroste k jejímu věrnému obrazu. Jeho žena si toho s nedůtklivou žárlivostí povšimla a hleděla na manželovu hlubokou oddanost k dítěti s nedůvěrou a nelibostí - jako by o všechno, čeho se dostává dítěti, obíral ji.

Od chvíle, kdy se toto dítě narodilo, začala Marie ponenáhlu chřadnout na zdraví. Život ustavičné nečinnosti, tělesné i duševní, jitřený nepřetržitou nudou a nespokojeností, změnil spolu s obvyklou slabostí, která provází období mateřství, v několika málo letech kvetoucí mladou krasavici v sinavou, zvadlou, neduživou ženu. V ženu, jež dělila svůj čas mezi všelijaké smyšlené nemoci a považovala se po všech stránkách za nejzkoušenější a nejtýranější bytost na světě.

Její nejrůznější stesky neměly konce; ale hlavní a nejsilnější trýzeň jí zjevně působila migréna, která ji někdy uvěznila v jejím pokoji na tři dny ze šesti. A poněvadž samozřejmě veškerý chod domácnosti spočíval v rukou služebnictva, shledával Saint-Clare takový rodinný život vším možným, jenom ne příjemným.

Jeho jediná dceruška byla stvoření nadmíru křehké, a proto se obával, není-li doma nikoho, kdo by na ni dohlížel a o ni pečoval, aby snad její zdraví, ba i život nakonec ještě nepadly za oběť matčině neschopnosti. Vydal se tedy i s holčičkou na cestu do Vermontu a tam přemluvil svou sestřenici, slečnu Ofelii Saint-Clarovou, aby spolu s ním odjela na jeho jižní sídlo.

Právě nyní se vracejí touto lodí, na níž jsme je již svým čtenářům představili. Ale mezitím, co vzdálené kupole a špice novoorleánských věží již vyvstávají na obzoru, přece ještě zbývá čas, abychom představili i slečnu Ofelii.

Kdokoli cestoval po novoanglických státech, jistě se pamatuje na ty svěží vísky, na některý velký selský dům s čistě umeteným travnatým dvorem, stíněným hustými a mohutnými korunami cukrových javorů; připomene si ovzduší pořádku a klidu, odvěké nepomíjejícnosti a neporušitelné pohody, jímž jako by celé hospodářství dýchalo. Nikde nic ztraceného ani v nepořádku, v plotě ani jediná plaňka uvolněná, na drnu dvora ani slámka smetí a pod okny se pnou houštiny bezových keřů. Připomene si rozlehlé čisté světnice uvnitř stavení, kde jako by se nikdy nic nedělalo ani nechystalo dělat, kde všechno je jednou provždycky na svém neměnném místě a kde všechna domácká činnost klape s dochvilnou přesností starých stojatých hodin v koutě.

Připomene si obytný "rodinný pokoj", jak se mu tam říká, kde stojí solidní úctyhodná stará knihovna se skleněnými dveřmi, v níž bok po boku stojí Rollinovy Dějiny, Miltonův Ztracený ráj, Bunyanova Cesta poutníkova a Scottova Rodinná bible v důstojném pořádku spolu s množstvím jiných knih stejně vážných a úctyhodných.

V domě není služebnictva; ale paní domu v sněhobílém čepci a s brýlemi na nose, která každé odpoledne sedí v kruhu svých dcer a šije, jako by se vůbec nikdy nebylo nic dělalo ani udělat nemělo - ta a její děvčata někdy v dávno zapomenuté předchozí chvíli toho dne "práci udělala" a po zbytek dne, pravděpodobně v kteroukoli hodinu, kdy byste je navštívili, je všechno "uděláno".

Na staré kuchyňské podlaze jako by jaktěživo nebylo flíčku špíny nebo skvrnky, stoly, židle a rozličné kuchyňské náčiní jako by jaktěživo nebyly opustily své místo a byly v nepořádku - ačkoli se tu denně vaří trojí a někdy i čtveré jídlo, ačkoli se tu pere i žehlí všechno rodinné prádlo a ačkoli tu jakýmsi tichým a záhadným způsobem spatřují světlo světa libry a libry másla a sýra.

Na takovém statku, v takovém domě a v takové rodině strávila slečna Ofelie už nějakých pětačtyřicet let svého pokojného života, když ji bratranec pozval, aby navštívila jeho sídlo na Jihu. Byla sice nejstarší dcerou početné rodiny, ale otec i matka v ní ještě stále viděli jedno ze svých "dětí" a návrh, aby odjela do Orleansu, byl pro rodinný kruh věcí nesmírně závažnou. Starý šedovlasý otec vytáhl z knihovny Morseův atlas a vyhledal si přesnou zeměpisnou šířku i délku a studoval Flintovy Cesty po Jihu a po Západě, aby si udělal vlastní obraz o povaze toho kraje.

Dobrotivá matka se starostlivě ptala, "není-li Orleans ukrutně hříšné město", a vyjádřila se, že jí to připadá "skorem navlas stejné jako jet na Sandwichské ostrovy nebo vůbec někam mezi pohany".

U farářových, u doktorových a ve švadlenské dílně slečny Peabodyové se vědělo, že Ofelie Saint-Clarová "mluví" o tom, že pojede s bratrancem dolů do Orleansu. A samo sebou se rozumí, celá vesnice nemohla jinak než této předůležité činnosti "mluvení o tom" ze všech sil napomáhat.

Když však veřejné mínění nabylo plné jistoty o skutečnosti, že se slečna Ofelie opravdu rozhodla jet, všechny její přítelkyně i sousedky ji po celých čtrnáct dní zvaly obřadně na čaj a patřičně přetřásaly a zkoumaly její vyhlídky a záměry. Slečna Moseleyová, která docházela do domu vypomáhat s šitím šatů, vynášela denně další důležité podrobnosti stran pokroku a vývoje garderoby slečny Ofelie, jichž se jí podařilo dopátrat. Věrohodně se zjistilo, že starý pán Sinclair, jak se jeho jméno v sousedstvu obvykle komolilo, vysázel hotově padesát dolarů, dal je slečně Ofelii a řekl jí, aby si koupila jakékoli šaty, jaké uzná za nejlepší - a že si z Bostonu objednala dvoje nové hedvábné šaty a klobouk.

Co do patřičnosti takových mimořádných výdajů se veřejné mínění rozcházelo. Jedni tvrdili, že když člověk pováží, celkem vzato se to pro jednou v životě docela hodí, kdežto druzí stáli důrazně na svém, že by bývalo lepší poslat ty peníze misionářům.

Všichni se však shodli v úsudku, že ve zdejším kraji ještě nikdo neviděl takový slunečník, jaký jí došel z Nového Yorku, a že slečna Ofelie má jedny hedvábné šaty, o kterých se dá směle tvrdit, že druhé takové by se na celém světě nenašly, ať už se snad o jejich nositelce říká cokoli.

Rovněž kolovaly věrohodné pověsti o ažurovaném kapesníku; navíc se dokonce povídalo a tvrdilo, že slečna Ofelie má jeden kapesník kolem dokola obroubený krajkou - ba dodávalo se ještě, že je v rozích vyšívaný. Toto poslední tvrzení se však nikdy nepodařilo uspokojivě zjistit a zůstává po pravdě až dodnes nerozřešenou otázkou.

Slečna Ofelie, jak ji nyní vidíte, stojí před vámi ve velmi lesklém cestovním úboru z hnědého plátna. Je urostlá, rozložitá a hranatá a rysy v protáhlém obličeji má dost ostře řezané. Rty tiskne k sobě jako člověk, který je zvyklý činit si o všech věcech pevný a rozhodný úsudek, kdežto její bystré tmavé oči těkají zvláštním zkoumavým a rozmyslným pohledem a všechno obhlížejí, jako by pátraly, oč je třeba se postarat.

Všechny její pohyby bývají prudké, rozhodné a rázné, a třebaže nikdy nebyla valný řečník, znějí její slova pozoruhodně přímo a k věci, když už promluví. Ve svých zvyklostech je živým zosobněním pořádku, soustavnosti a přesnosti. V správnosti je stejně neúprosná jako čas a stejně neoblomná jako skála - a na všechno, co je opačného rázu, pohlíží s rozhodným opovržením a odporem.

To, co v jejích očích byl největší hřích, hřích smrtelný, snůška všeho zla, vyjadřovalo jedno slovo v jejím slovníku velmi běžné a důležité - "ledabylost". Vyvrcholení a konečný závěr jejího opovržení se skládal z velmi důrazného pronesení slova "ledabylost" - jím označovala všechny způsoby jednání, které nemělo žádný přímý a bezprostřední vztah k dosažení nějakého cíle, právě v té chvíli jasně zamýšleného.

Lidé, kteří nic nedělali nebo kteří nevěděli přesně, co budou v nejbližším okamžiku dělat, nebo kteří nepoužili nejpřímější cesty k dosažení toho, do čeho se pustili, byli předmětem jejího vrcholného opovržení - opovržení projevovaného ani ne tak často slovy, jako spíš jistou kamennou chmurností, jako by se každé slovo o té věci příčilo její důstojnosti.

Duševně byla vyspělá, měla jasný, zdravý, bystrý rozum, byla důkladně sčetlá a zběhlá v dějinách a ve starších anglických klasicích a její myšlení vynikalo v určitých úzkých mezích velkou soudností. Náboženské názory měla ustálené a všechny poučky co nejpřesněji formulované, rozškatulkované a srovnané jako ranečky ve své truhlici s odstřižky; bylo jich prostě tolik a tolik a víc jich jaktěživo nebude. Takové byly rovněž její představy, pokud šlo o většinu jevů z praktického života - například o vedení domácnosti po všech stránkách a o různých politických vztazích v její rodné vesnici.

Ale základem, hlubším než co jiného a vyšším a širším, na němž to vše spočívalo, byla nejsilnější zásada jejího bytí - svědomitost. Nikde není svědomí tak stěžejním a úhelným kamenem povahy jako u žen Nové Anglie. Je to žulová flec, která spočívá v nejhlubší hloubi a stoupá na povrch až na samé vrcholky nejvyšších hor.

Slečna Ofelie byla otrockou nevolnicí toho, "co by se mělo". Jen se jednou ujistila, že "cesta povinnosti", jak to obvykle vyjadřovala, vede tím nebo oním daným směrem, a už ji nemohl od vytčené cesty zadržet ani oheň, ani voda. Mít úplnou jistotu, že cesta vede, právě tamtudy, byla by rovnou skočila do studně nebo se postavila před hlaveň nabitého děla. Její požadavky dokonalé správnosti byly tak vysoké, tak náročné a přesné a povolovala tak málo ústupků lidské křehkosti, že oněch požadavků sama nikdy zcela nedosáhla, třebaže se o to snažila s horlivostí vskutku hrdinskou. A tak ji samozřejmě ustavičně a často trýznivě hryzl pocit vlastní nedokonalosti.

Ale pro všechno na světě, jak se tedy mohla slečna Ofelie snášet s Augustinem Saint-Clarem - s tím veselým, lehkovážným, nepřesným, nepraktickým, skeptickým Augustinem - zkrátka s člověkem, jenž s nestoudnou a nenucenou smělostí zhrdal jejími nejdražšími zvyklostmi a názory a po všech do jednoho šlapal?

Nuže, abychom pověděli pravdu, slečna Ofelie ho milovala. Dokud býval ještě chlapec, měla ho na starosti ona - učila ho katechismu, spravovala mu šaty, česala ho a vůbec ho vychovávala a vedla po dráze, jakou se sluší ubírat. A protože jejímu srdci nechyběla vřelost, Augustin - jak se mu zpravidla podařilo u většiny lidí - uchvátil velký jeho díl výhradně pro sebe.

Tak se také stalo, že ji velmi snadno dokázal přesvědčit, že "cesta povinnosti" vede směrem na Nový Orleans a že musí jet s ním, aby se ujala péče o Evu a zachránila celou domácnost před zkázou a záhubou, které by pro častou nemoc jeho ženy propadla.

Představa domu, kde není nikdo, kdo by se o něj staral, ji chytila za srdce. Kromě toho si zamilovala líbeznou dívenku, čemuž by se byl sotva kdo ubránil.

A konečně, ačkoli pohlížela na Augustina málem jako na hotového bezbožníka, přece jen ho milovala, smála se jeho žertům a snášela jeho poklesky s takovou shovívavostí, že to lidé, kteří ho znali, pokládali za naprosto neuvěřitelné.

Ale co víc nebo co jiného má o slečně Ofelii vyjít najevo, to musí náš čtenář poznat z osobního seznámení.

Tu ji máme: sedí právě ve své kabině uprostřed pestré hromady rozmanitých malých i velkých cestovních brašen, kufrů, krabic a košíků. Každé to zavazadlo obsahuje něco zvlášť důležitého a slečna Ofelie je s velmi vážným výrazem váže, převazuje, skládá nebo zavírá.

"Poslyš, Evo, máš své věci spočítané? Ovšemže ne - to děti nikdy nevědí. Tady je ta strakatá brašna a ta malá modrá krabice s tvým nejhezčím kloboučkem, to jsou dva kusy - potom tahle kaučuková kabela, to jsou tři - a můj košíček s šitím jsou čtyři - a moje škatule na klobouky, to je pět - a pouzdro na límečky šest - a tamhleten kožený kufříček sedm. Kam jsi dala svůj slunečníček? Podej mi ho, ukaž, zabalím ho do papíru a přivážu ho se svým slunečníkem tuhle k deštníku - tak vidíš, to bychom tedy měly!"

"Ale teti, nač to? Vždyť jedeme jenom domů!"

"Aby se všechno hezky uchovalo, dítě. Lidé si musí věci šetřit, když chtějí v životě něco mít. A teď, Evo, kde máš náprstek? Nu? Uložila sis ho?"

"Na mou pravdu, teti, já nevím."

"Nu dobře, nestarej se, prohlédnu ti tvou škatulku sama. "Náprstek, vosk, dvě špuličky, nůžky, nožík, ženglička - všechno v pořádku. Strč ji semhle. Jaks to, dítě, prosím tě, dělala, když jsi k nám jela jenom s tatínkem? Myslila bych, žes musela poztrácet všechno, cos měla."

"No, teti, ztratila jsem toho hodně. Ale když jsme někde stavěli, tak mi tatínek koupil zase nové to, co jsem poztrácela."

"Milosrdné nebe! To je nápad, dítě!"

"To bylo to nejpohodlnější, teti," odpověděla Eva.

"To je hrozná ledabylost," pravila teta.

"Ale teti, jak to uděláš teď?" zeptala se Eva. "Ten kufr je moc plný, aby se dal zavřít."

"Musí jít zavřít," prohlásila teta velitelsky jako generál, když vtlačila věci dovnitř a hopsla na víko. Ale přesto ještě zůstávala vpředu malá škvíra.

"Vylez si sem, Evo!" nakázala slečna Ofelie bez okolků. "Co se povedlo jednou, povede se podruhé. Tenhle kufr se zavřít a zamknout musí - jinou volbu tedy nemáme."

A kufr, nepochybně tímto rozhodným výrokem zastrašený, se poddal. Petlice ostře zaklapla do své štěrbiny a slečna Ofelie otočila klíčkem a vítězoslavně jej zastrčila do kapsy.

"Tak jsme tedy hotovy. Kde je tvůj tatínek? Myslím, že je načase dát ta zavazadla odnést. Vykoukni, prosím tě, Evo, jestli někde neuvidíš tatínka."

"Ale ano, je tamhle na druhém konci pánské kajuty a jí pomeranč."

"Jistě nemá tušení, jak jsme už blízko," řekla teta. "Neměla bys k němu snad doběhnout a povědět mu to?"

"Tatínek nikdy s ničím nepospíchá," odpověděla Eva, "a ještě jsme nepřirazili k přístavu. Pojd se podívat ven na ochoz, teti, pojď! Podívej, tamhle je náš dům, tamhle vzadu v té ulici!"

Loď, jako nějaká obrovská utrmácená obluda, začala nyní těžce supět, jak se chystala proplout mezi množstvím parníků při pobřeží. Eva radostně ukazovala do dálky na různé vížky, kupole a jiné známé stavby, podle nichž poznávala rodné město.

"Ano, ano, milunko - moc krásné," přisvědčila slečna Ofelie. "Ale milosrdné nebe! Vždyť parník už stojí! Kde je tatínek?"

A vtom propukla vřava, obvyklá při přistání lodi. Nosiči běhali všemi směry najednou - muži tahali kufry, brašny, krabice - ženy se starostlivě sháněly po dětech a kdekdo se hrnul v husté tlačenici k můstku vedoucímu na břeh.

Slečna Ofelie se rázně posadila na kufr, nad nímž právě před chviličkou zvítězila, a seřadila všechny své svršky a movitosti do přesného vojenského pořádku se zjevným odhodláním bránit je až do posledního dechu.

"Mám vám odnést kufr, madame?" - "Mám vám odnést zavazadla?" - "Dovolte, abych se vám postaral o zavazadla, paní!" - "Nemám vám tohle tady odnést na břeh, paní?" pršely na ni nabídky, ale bez povšimnutí. Seděla s urputnou rozhodností zpříma jako kůl vetknutý do země, třímala v rukou svazek deštníků a slunečníků a odpovídala s úsečností, která stačila zdrtit hrůzou i drožkáře. V každé přestávce se přitom s podivem ptala Evy:

"Na co, pro všechno na světě, tatínek myslí? Snad nespadl nakonec do vody? To ne, ale něco se stát muselo!"

A právě když se už začala vemlouvat do opravdového strachu, Saint-Clare k nim svým obvyklým nedbalým krokem přišel, podal Evě čtvrtku z pomeranče, který právě jedl, a řekl:

"Nu, sestřenko Vermontská, doufám, že jste připravené?"

"Já jsem připravená a čekám málem už hodinu," odpověděla slečna Ofelie. "Už jsem o tebe začínala mít opravdu starost."

"Tady je šikovný chlapík," řekl Saint-Clare. "Nuže, drožka čeká a tlačenice je už pryč. Tak může člověk vyjít aspoň slušně a po křesťansku a nemusí se nechat šťouchat a strkat. Pojďte sem," dodal ke kočímu, který stál za ním, "vezměte tyhle věci."

"Půjdu s ním a dohlédnu, jak je uloží," pravila slečna Ofelie.

"Ale hloupost, sestřenko - co to má za smysl?" namítl Saint-Clare.

"Nu dobrá, ale buď jak buď, tohle a tohle a tohle si ponesu sama," trvala slečna Ofelie na svém a vybrala si tři krabice a malou cestovní brašnu.

"Moje zlatá slečno Vermontská, takhle nám tady rozhodně ty novoanglické způsoby vnucovat nesmíš. Musíš si aspoň trochu osvojit jižanské zásady a nechodit s takovým obrovským nákladem. Lidé tě budou považovat za komornou! Jen to hezky dej tady tomu mládenci, jistě to uloží, jako kdyby to byla samá vajíčka."

Slečna Ofelie zoufale přihlížela, jak jí bratranec ty poklady odnímá, ale srdce se jí zase potěšilo, když ses nimi v drožce opět shledala a všechno bylo bez úhony.

"Kde je Tom?" zeptala se Eva.

"Neboj se, ten sedí venku, kočičko. Přivedu Toma mamince jako dar na usmířenou za toho opilce, co zvrhl kočár."

"A jé, Tom bude skvělý kočí, to vím jistě!" zaradovala se Eva. "Ten se jaktěživo neopije."

Drožka zastavila před starobylým sídlem, vystavěným v oné podivné směsici španělského a francouzského slohu, jejíž ukázky se najdou v některých částech Nového Orleansu dodnes. Bylo zbudováno po maurském vzoru - čtvercová budova obklopovala nádvoří, do něhož kočár projel klenutou bránou. Vnitřní dvůr byl zjevně uspořádán tak, aby hověl malebným představám a rozkošnickému snílkovství. Po všech čtyřech stranách se kolem dokola táhly široké galérie, jejichž maurské oblouky, štíhlé sloupy a arabeskové ornamenty zanášely mysl jako ve snu zpátky do období vlády orientální romantiky ve Španělsku.

Fontána uprostřed dvora metala vysoko do vzduchu stříbrný proud vody, která padala nepřetržitou sprchou do mramorové kašny, lemované širokou obrubou pronikavě vonných fial. Vodu v kašně, průzračnou jako křišťál, oživovaly myriády zlatých a stříbrných rybiček a střelhbitě se v ní mihotaly a třpytily jako živé drahokamy. Kolem fontány vedla pěšina vydlážděná mozaikou z kamínků, seskládaných do rozličných fantastických vzorů; tuto pěšinu pak obklopoval pažit, hebký jako zelený samet, a kolem všeho se pak vinula jízdní cesta pro kočáry.

Dva velké pomerančovníky, právě vonící plným květem, vrhaly lahodný stín. V kruhu kolem dokola pažitu stály mramorové vázy a kalichy s arabeskovými reliéfy a v nich se skvěly nejkrásnější tropické kvetoucí rostliny. Ohromné granátové jabloně s lesklými listy a plamennými květy, tmavolisté arabské jasmíny se svými stříbřitými hvězdičkami, pelargónie, hýřivé růže, prohýbající se pod košatou hojností květů, zlaté jasmíny, verbena s citrónovou vůní, to vše se slévalo v jeden květ a opojnou vůni. A tu a onde odpočívala tajuplná stará aloe s podivnými tučnými listy jako stářím ojíněná kouzelnice, která ve vší své věkovité vznešenosti shlíží na prchavější nádheru pomíjejících květů a vůní.

Galérie, jež vroubily dvůr, byly ověšeny záclonami z jakési maurské látky, které se daly po libosti stahovat, aby zadržely žhavé sluneční paprsky. Celkově působil vzhled domu přepychovým a romantickým dojmem.

Jen drožka zajela dovnitř, vypadala Eva ve své divoce radostné nedočkavosti jako ptáče dychtivé vyletět prudce z klece.

"Ach, není ten náš drahý, zlatý, milovaný domov krásný a rozkošný?" obrátila se na slečnu Ofelii. "Není krásný?"

"Je to hezký dům," přisvědčila slečna Ofelie, když vystupovala, "ačkoli mi připadá trochu starodávný a pohanský."

Tom slezl z drožky a rozhlížel se kolem s výrazem klidného, tichého potěšení. Nesmíme zapomínat, že černoch je cizokrajné dítě nejskvělejších a nejvelkolepějších končin světa a že mu hluboko v srdci vězí vášnivé zaujetí pro všechnu nádheru, pompu a pestrost.

Saint-Clare byl v hloubi nitra romantický požitkář, a proto se poznámce slečny Ofelie o jeho sídle usmál, otočil se k Tomovi, který stál a rozhlížel se kolem s černou tváří obdivem přímo zářící, a pravil:

"Nu, příteli Tome, tobě se líbí, jak se zdá."

"Ano, můj pane, lepší bych si snad ani nedovedl představit," odpověděl Tom.

To všechno se událo ve chvilce, v níž sluhové kvapně odnesli kufry do domu i drožkář shrábl jízdné a v níž se po horních i dolních galériích seběhl dav mužů, žen i dětí všemožného stáří i velikostí, aby viděli, jak se pán vrací domů.

V čele všech vynikal vyšňořený mladý mulat - zřejmě velice významná osobnost, oblečená s přemrštěnou elegancí podle poslední módy - a půvabně mával v prstech navoněným batistovým kapesníkem.

Tato osobnost vynakládala velmi horlivé úsilí, aby celý ten dav služebnictva zahnala na druhý konec verandy.

"Zpátky! Všichni do jednoho! Stydím se za vás!" zvolal velitelským tónem. "To se chcete pánovi vtírat a rušit jeho přivítání s rodinou hned v první chvíli jeho návratu?"

Všichni se při té uhlazené řeči, pronesené náramně povzneseně, zatvářili zahanbeně a zůstali v hloučku stát v uctivé vzdálenosti až na dva statné sluhy, kteří přistoupili a začali odnášet zavazadla.

Když Saint-Clare vyplatil drožkáře a otočil se, zásluhou páně Adolfova cílevědomého zákroku neměl před očima nikoho jiného než samotného pana Adolfa, nápadného svou atlasovou vestou, zlatým řetízkem od hodinek a bílými kalhotami. Mulat se mu s nevýslovným půvabem a úslužností ukláněl.

"Aha, to jsi ty, Adolfe?" zeptal se jeho pán a podal mu ruku. "Jak se vede, hochu?"

Adolf mezitím ze sebe velmi plynně chrlil "nepřipravenou" uvítací řeč, kterou náramně pečlivě smolil už celých čtrnáct dní napřed.

"Nu dobře, dobře," pravil Saint-Clare s obvyklým shovívavě žertovným výrazem a kráčel dál. "Máš to moc pěkně, sestavené, Adolfe. Dohlédni, aby dobře uložili zavazadla. V minutce přijdu k našim lidem."

A s těmi slovy dovedl slečnu Ofelii do velkého salónu, který měl dveře na verandu.

Co se toto dělo, Eva prolétla jako ptáče verandou i salónem do malého budoáru, který měl taktéž dveře na verandu.

Velká, tmavooká, pobledlá žena se zdvihla na loket na pohovce, na níž odpočívala.

"Mamičko!" zvolala Eva v radostném vytržení, vrhla se ženě kolem krku a znovu a znovu ji objímala.

"Dost, už dost - dej pozor, dítě, aby mě z toho nerozbolela hlava!" napomenula ji matka, když ji mdle políbila.

Vstoupil Saint-Clare, pozdravil se se ženou pravým tradičním manželským objetím a potom jí představil sestřenici.

Marie k ní zvedla své velké oči, v nichž se zračila jistá zvědavost, a s mdlou zdvořilostí ji přivítala. Před vchodem do pokoje se zatím shlukl houf služebnictva. Mezi nimi, nejblíže u dveří, stála mulatka středních let velmi slušného zevnějšku. Celá se třásla nedočkavou radostí.

"Ach, tamhle je Mamči!" zvolala Eva a už letěla přes pokoj, vrhla se mulatce do náruče a zasypávala ji polibky.

Tato žena jí nepovídala, že ji z toho rozbolí hlava, právě naopak, hýčkala ji a smála se a plakala, až bylo možno pochybovat, je-li vůbec při smyslech. A když ji stará chůva konečně pustila, přeletovala Eva z jednoho objetí do druhého a tiskla všem ruce a líbala je, až se z toho slečně Ofelii dočista zvedal žaludek, jak se později vyjádřila.

"No ne!" vzdychla slečna Ofelie. "Vy děti Jihu dokážete něco, co bych já nedokázala."

"Copak, smím-li se ptát?" podivil se Saint-Clare.

"No, chci být ke každému laskavá a nechtěla bych nikoho ranit, ale líbat -"

"- negry?" vpadl jí do řeči Saint-Clare, "to je nad tvoje síly, co?"

"Ano, uhodls. Jak to může Eva dělat?"

Saint-Clare se zasmál a zamířil do chodby.

"Hoho! Copak se tady bude dít, Mamči, Jimmy, Polly, Sukey? To máte všichni takovou radost, že zase vidíte pána?" zeptal se a podával všem po řadě ruku. "Dejte pozor na děcka!" dodal, když klopýtl přes ukoptěného rozpustu, který se batolil po čtyřech po zemi. "Kdybych na někoho šlápl, ať se ozve."

Rozlehl se bujný smích a mnoho žehnání Saint-Clarovi, když je podílel drobnými mincemi.

"A teď, mládenci i děvčata, buďte hezky hodní a ukliďte se," řekl a celý zástup černých i světlých se vyhrnul dveřmi na velkou verandu. V patách za nimi vycupitala Eva v ruce s velkou kabelou, do níž po celou zpáteční cestu domů schráněla jablka, ořechy, cukroví a všemožné stužky, krajky a hračky.

Saint-Clare se otočil, aby se vrátil do pokoje, ale vtom zahlédl Toma, kterak v rozpačitém postoji přešlapuje z nohy na nohu. Proti němu stál Adolf, nedbale se opíral o zábradlí a lorňonem si měřil Toma s výrazem, za jaký by se nebyl musil stydět ani největší švihák pod sluncem.

"Styď se, floutku jeden," okřikl ho pán a srazil mu lorňon, "takhle se ty budeš chovat k druhovi? Tak se mi zdá, Dolfi," dodal a sáhl si konečky prstů na elegantně vzorovanou atlasovou vestu, jíž se Adolf honosil, "tak se mi zdá, že to je moje vesta."

"Ach pane můj, vždyť ta vesta je jedna skvrna od vína! Přece pán v takovém postavení, jako je náš pán, nemůže jaktěživo takovou vestu nosit! Myslel jsem, že si ji smím vzít. Pro takového ubohého negra, jako jsem já, ještě dávno stačí."

A Adolf pohodil hlavou a půvabným gestem si rukou pročísl napomádované vlasy.

"Aha, tak to tedy je, co?" odpověděl Saint-Clare lhostejně. "Nu, dobrá, ukážu teď tuhle Toma jeho paní a ty ho potom zavedeš do kuchyně. Ale pamatuj si, ne aby ses na něho nějak vytahoval! Má cenu za dva takové floutky, jako jsi ty."

"Pán si nikdy nenechá ujít žádný žert," poznamenal Adolf se smíchem. "Velice mě těší, že vidím pána v takové dobré náladě."

"Pojď, Tome," pravil Saint-Clare a pokynul mu hlavou.

Tom vkročil do pokoje. Zíral hloubavě na plyšové koberce a na všechnu tu nádheru zrcadel, obrazů, soch a záclon, kterou si až dosud nedovedl představit ani ve snu. Vypadal, jako by se bál i jen šlápnout na zem.

"Podívej se, Marie," řekl Saint-Clare své ženě, "konečně jsem ti koupil kočího, jak sis přála. Povídám ti, co do černoty a střízlivosti to je hotový furgon a bude tě vozit jako o pohřbu, když budeš chtít. Nu, otevři přece oči a podívej se na něj. A neříkej, prosím tě, že na tebe nikdy nemyslím, když jsem pryč."

Marie otevřela oči a upřela je na Toma, ale nezvedla se.

"Jistě se bude opíjet taky," prohodila.

"Ne, je to zaručeně nábožný a střízlivý kus."

"Nu, doufejme, že se snad vydaří," připustila dáma. "Ale je to víc, než očekávám."

"Dolfi," zavolal Saint-Clare, "zaveď Toma dolů. A dej si pozor," dodal. "Pamatuj si, co jsem ti řekl."

Adolf vykročil lehce a pružně první a Tom ho těžkopádným krokem následoval.

"To je úplná obluda!" poznamenala Marie.

"Ale jdi, Marie," pravil Saint-Clare a posadil se na taburet vedle její pohovky, "buď přece trošku líbezná a řekni člověku něco hezkého."

"Zdržel ses o celých čtrnáct dní déle, než jsi měl," odpověděla dáma a našpulila vzdorovitě rty.

"Přece víš, že jsem ti napsal proč!"

"Takové krátké, studené psaní!" namítla dáma.

"Jemine! Pošta zrovna odjížděla, a tak to musilo být buď stručné, nebo vůbec nic."

"Právě tak to je vždycky," řekla dáma. "Vždycky něco, co tvou cestu protáhne a dopisy zkrátí."

"Nu, podívej se," pokračoval Saint-Clare, vytáhl z kapsy elegantní sametové pouzdro a otevřel je. "Tady máš dárek, který jsem pro tebe obstaral v Novém Yorku."

Byla to daguerrotypie, jasná a jemná jako rytina, a představovala Evu a jejího otce, jak sedí vedle sebe a drží se za ruku.

Marie se dívala na obrázek s výrazem nespokojenosti.

"Co tě to napadlo, posadit se do takové ukrutně nejapné pozice?" zeptala se.

"Nu, pozice, to je snad koneckonců věc osobního názoru, ale co říkáš té podobě?"

"Když ti nezáleží na mém názoru v jedné věci, tak ti na něm podle mého nebude patrně záležet ani v ničem jiném," rozhodla dáma a zavřela chladně daguerrotypii.

"Hromská ženská!" ulevil si Sain-Clare v duchu. Nahlas však pravil: "Ale jdi, Marie, nu tak, co říkáš té podobě? Nebuď přece bláhová!"

"Je to od tebe velká bezohlednost, Saint-Clare," odpověděla dáma, "když mě takhle nutíš, abych mluvila a prohlížela si věci. Víš přece, že už celý den ležím s migrénou - a co jste přijeli, je všude ustavičně takový rozruch, že jsem z toho polomrtvá."

"Vy trpíte migrénou, madame?" ozvala se slečna Ofelie, která se nenadále vynořila z hloubi velké lenošky, kde zticha seděla, obzírala bedlivě nábytek a odhadovala, co asi mohl stát.

"Ano, trpím, jsem hotová mučednice," přisvědčila dáma.

"Proti migréně je dobré té z jalovcových bobulí," pravila slečna Ofelie. "Aspoň tak říkávala Augusta, žena diákona Abrahama Perryho, a to byla vyhlášená ošetřovatelka v nemoci."

"Dám natrhat první jalovcové bobule, co uzrají v naší zahradě u jezera, a přinést je výhradně pro tenhle zvláštní účel," prohlásil Saint-Clare vážně a zatáhl přitom za šňůru od zvonku. "Ale teď, sestřenko, už jistě toužíš, aby ses mohla uchýlit do svého pokoje a trochu se po té cestě osvěžit. Dolfi," dodal, "řekni Mamči, aby sem přišla."

Zakrátko vstoupila ona důstojná mulatka, s kterou se Eva s tak vášnivou radostí líbala; byla čistě a vkusně ustrojená a měla vysoký červenožlutý turban, který jí Eva právě přivezla darem a také jí ho hned vlastnoručně upravila na hlavě.

"Mamči," pravil Saint-Clare, "svěřuji tuto dámu tvé péči. Je unavená a potřebuje si odpočinout. Odveď ji do jejího pokoje a postarej se, aby měla všechno pohodlí."

A v patách za Mamči zmizela i slečna Ofelie.