Read synchronized with  English  Italian  Russian 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Mississippi! Kterak se jako kouzelným proutkem změnila její scenérie od dob, kdy ji Chateaubriand ve své básni v próze vylíčil jako řeku nesmírných nedotčených pustin, která se valí mezi netušenými divy z říše rostlinné i živočišné!

Ale jakoby v jedné hodině se tato řeka snů a divoké romantiky proměnila v skutečnost takřka stejně pohádkovou a velkolepou. Která druhá řeka na světě unáší na svých ňadrech k oceánu bohatství a výsledky podnikavosti druhé takové země - země, k jejímž plodinám patří všechno, co se rodí mezi obratníkem a točnou? Ty kalné, uspěchané a zpěněné vody, které se řítí nezadržitelně vpřed, jsou vskutku věrnou podobou onoho dravého proudu obchodu, jejž po jejích vlnách žene plémě průbojnější a ráznější, než jaké kdy spatřil Starý svět.

Ach! Kéž by neunášely také náklad strašlivější: ty slzy utlačených, ty vzdechy bezmocných, ty hořké modlitby ubohých nevědomých duší k neznámému Bohu - neznámému, neviděnému a mlčícímu!

Šikmé paprsky zapadajícího slunce se chvějí na hladině řeky širé jako moře a rozvlněná třtina a štíhlé temné cypřiše, ověšené girlandami tmavého smutečního mechu, svítí v zlaté záplavě, zatímco těžce naložený parník pluje vytrvale po proudu dál a dál.

S horami balíků bavlny z mnoha plantáží, navršenými i po bocích, až se na dálku podobá mohutnému hranatému šedému balvanu, těžce se hrne stále blíž a blíž k tržišti. Musíme se po jeho přeplněných palubách nějaký čas rozhlížet, než opět najdeme našeho prostého přítele Toma. Nakonec ho třeba najdeme vysoko na horní palubě v malém koutku mezi balíky bavlny, které všechno všude zahlcují.

Dílem víra vzbuzená lichotivým svědectvím pana Shelbyho a dílem Tomova vlastní pozoruhodně mírná a pokojná povaha mu mimovolně získaly hlubokou důvěru i takového člověka, jako byl Haley.

Zpočátku Toma přes den bedlivě střežil a nikdy mu v noci nedovolil spát bez okovů. Ale Tomova nestýskavá trpělivost a zjevná smířlivá vyrovnanost v chování ho ponenáhlu přivedly k tomu, aby od tohoto omezování upustil. Tak se stalo, že se Tom již po nějakou dobu těšil jisté volnosti pohybu, jakoby na čestné slovo, a směl si po lodi chodit, jak a kam se mu zlíbilo.

Povždy tichý a ochotný, jakož i více než pohotový přispět pomocnou rukou v každém naléhavém případě, před nímž se octli dělníci v podpalubí, získal si přízeň všech členů posádky a strávil mnohou hodinu tím, že jim pomáhal se stejně dobrou a upřímnou vůlí, s jakou předtím odjakživa pracoval na kentuckém statku.

Když už zjevně nebylo nic, co by mohl dělat, vylezl si někam do koutka mezi balíky bavlny na horní palubě a tam se zabral do pročítání své bible. A tam ho právě nyní také nacházíme.

Posledních sto nebo i víc mil před Novým Orleansem teče řeka výš, než leží okolní krajina, a valí své ohromné spousty vod mezi mohutnými hrázemi dvacet stop vysokými. Vystoupí-li cestující na horní palubu parníku, přehlédne z ní jako z cimbuří nějakého plujícího hradu celý kraj na míle a míle daleko. Tom, před nímž se prostírala jedna plantáž za druhou, měl tedy plně před očima mapu života, do něhož vplouvá.

Viděl v dálce otroky při jejich lopotě, viděl v pozadí mnohé plantáže prokmitat jejich vesnice, dlouhé řady chatrčí, oddělené od honosných sídel a libosadů jejich pána. A jak tak před ním ten pohyblivý obraz plynul, jeho ubohé bláhové srdce se vracelo vzpomínkami ke starému kentuckému statku s jeho věkovitými stinnými buky, k pánovu domu s prostornými, chladnými síněmi a k blízké chaloupce, obrostlé popínavými keři a mnohokvětými růžemi.

Připadalo mu, že tam vidí známé tváře svých druhů, kteří s ním vyrůstali od dětství - viděl svou čilou ženu, jak se pilně točí a chystá mu večeři - slyšel veselý smích svých chlapců při hře i žvatlání maličké na svém koleně. A vtom sebou škubl, všechno zmizelo a Tom znovu patřil na třtinové houštiny a cypřiše míjejících plantáží a znovu slyšel skřípění a sténání strojů - a všechno mu až tuze jasně říkalo, že celá ta doba jeho života je nenávratně tatam.

V takovém případě napíše člověk ženě a pošle vzkaz dětem - ale Tom neuměl psát. Pro něho pošta jako by neexistovala a propast odloučení nemohlo překlenout ani přátelské slovo nebo pozdrav.

Je tedy divné, že mu tu a tam skane nějaká ta slza na stránky jeho bible, když si ji rozloží na balíku bavlny a trpělivým prstem se pomaloučku prodírá od slova k slovu a hledá v ní útěchu?

Naučil se číst teprve pozdě v životě, a byl proto čtenář velmi pomalý a jen pracně postupoval od verše k verši. Míval však ve zvyku nechat si z bible předčítat od dětí svého pána, zejména od mladého pána Jiřího. A jak tak spolu čtli, označoval si silnými nápadnými značkami a čárami perem a inkoustem pasáže, které obzvlášť dojímaly jeho srdce nebo lahodily jeho sluchu. Celou knihu měl tak označenou od začátku až do konce rozmanitým způsobem a uspořádáním, a proto si mohl teď v okamžiku vyhledat svá oblíbená místa, aniž musil pracně přeslabikovat text mezi nimi.

A jak tak nyní ležela před ním a každý úryvek dýchal nějakým obrázkem z milého domova a připomínal mu něco příjemného z minulosti, zdála se mu jeho bible vším, co mu z tehdejšího života zbývá, jakož i příslibem života příštího.

Mezi cestujícími na lodi byl mladý bohatý pán ze vznešené rodiny, usedlý v Novém Orleansu. Jmenoval se Saint-Clare a měl s sebou asi pětiletou nebo šestiletou dcerušku a kromě ní dámu, která si podle všeho činila nárok na příbuzenství s nimi a měla patrně především na starosti holčičku.

Tom zahlédl tu dívenku často - neboť to bylo jedno z těch čilých lehkonohých stvoření, jaká nelze udržet na jednom místě právě tak jako sluneční paprsek nebo letní vánek. A také to nebylo dítě, na které mohl člověk lehce zapomenout, když je už jednou spatřil.

Její postavička byla dokonalým vzorem dětské krásy bez obvyklé buclatosti a hranatosti linií a měla jistý vlnivý a vzdušný půvab, jaký by si člověk mohl ve snu vykouzlit u nějaké pohádkové nebo bájeslovné bytosti. Její tvář byla méně pozoruhodná pro svou dokonalou krásu rysů než pro jedinečný výraz snivé vážnosti, nad nímž se blouznivci zarazili, když se na ni podívali, a který zapůsobil hlubokým dojmem i na lidi nejtupější a nejsusší, aniž přesně věděli proč. Tvar její hlavy a obrys hrdla i ramen dýchaly svrchovanou ušlechtilostí a dlouhé zlatohnědé vlasy, jež kolem její hlavičky poletovaly jako obláček, i hluboká oduševnělá vážnost jejích fialkově modrých očí, stíněných hustými zlatohnědými řasami, to všechno ji odlišovalo od druhých dětí takovou měrou, že se kdekdo otáčel a díval se za ní, když lehýnce pobíhala po lodi sem a tam.

Přesto nebyla holčička dítětem, které byste označili jako vážné nebo smutné. Zcela naopak se zdálo, jako by po jejím dětském obličejíčku i kolem živé postavičky kmitala bezstarostná a nevinná hravost jako stín letního listí. Byla ustavičně v pohybu, vždycky se slabounkým úsměvem na růžových ústech, poletovala pružným a lehkým krokem sem a tam a prozpěvovala si přitom jako v nějakém blaženém snu.

Její otec i opatrovnice neměli nic jiného na práci než ustavičně běhat za ní. Ale sotva ji chytili, hned se jim zase rozplynula jako letní obláček. A protože jí v životě k uším nedolehlo jediné slůvko pokárání nebo výtky za cokoli, co se jí zlíbilo udělat, běhala si po celé lodi po svém. Vždycky v bílých šatičkách, zdála se jako lehounký stín, který se míhá po všemožných místech, ale ani sebeméně se nikde neušpinila nebo neposkvrnila. A tak nebylo na lodi místečka nebo koutku, na horní palubě ani na spodní, kam by ty hbité nožky víly nezaběhly a kde by se nemihla ta pohádková zlatá hlavička s temně modrýma očima.

Topič, když zdvihl hlavu od své krušné lopoty, přistihl někdy ty oči, jak se užasle dívají do zběsilých útrob pece a ustrašeně a soucitně hledí na něho, jako by v její mysli byl v nějakém hrozném nebezpečí. Hned zas kormidelník u kola se zamyslil a usmál, jak mu ta hlavička jako obrázek zasvítila před sklem jeho budky a v mžiku zase zmizela. Tisíckrát za den jí drsné hlasy žehnaly a nezvykle něžné úsměvy se vkrádaly na otrlé tváře, jen se mihla kolem. A když nebojácně poskakovala po nebezpečných místech, mozolnaté ukoptěné ruce se mimoděk vztahovaly, aby ji ochránily a urovnaly jí cestu.

Tom, jenž měl něžnou, citlivou povahu svého dobromyslného plemene a odjakživa tíhl k prostotě a dětskosti, pozoroval děvčátko se zájmem den ze dne větším.

Připadala mu jako něco skorem nebeského - a kdykoli na něho její zlatá hlavička a temně modré oči vykoukly za nějakým ušmouraným žokem bavlny nebo na něho shlédly přes některou hromadu ranců, napůl věřil, že vidí jednoho z andělů, jenž vystoupil z jeho Nového zákona.

Často a často prošla smutně kolem místa, kde seděl Haleyho houf mužů a žen v okovech. Přikradla se mezi ně a dívala se na ně s výrazem zmatené a tesklivé vážnosti; někdy dokonce svýma útlýma ručkama zdvihla jejich pouta a potom s bolestným povzdechem odběhla. Nejednou se mezi nimi náhle objevila s náručí plnou cukroví, oříšků a pomerančů, a když je radostně podělila, stejně rychle zase zmizela.

Tom pozoroval maličkou slečinku hodně dlouho, než se odvážil jakéhokoli pokusu navázat s ní známost. Znal spoustu prostých kousků, jak si naklonit malé človíčky a vzbudit u nich zájem o seznámení, a rozhodl se, že si na tom dá v tomto případě obzvlášť záležet. Uměl z třešňových pecek vyřezávat roztomilé droboulinké košíčky, z hikorových ořechů pitvorné hlavičky nebo z bezové duše směšné skákavé panáčky a ve výrobě píšťalek všech velikostí i druhů byl Tom učiněný Pan. Kapsy měl plné rozličných zajímavostí, které v dřívějších dobách naschráněl pro děti svého pána, a ty nyní vytahoval s chvályhodnou opatrností a hospodárností jednu po druhé úvodem k navázání známosti a přátelství.

Holčička byla přes všechen čilý zájem o vše, co se dělo, plaché dítě a nedala se jen tak lehce ochočit. Nějaký čas sedala jako kanárek na některé bedně nebo balíku poblíž Toma, přihlížela, jak se zabývá výrobou právě zmíněných umných drobnůstek, a když jí je pak nabídl, s jakousi vážnou stydlivostí je od něho přijímala.

Nakonec se však docela upřímně spřátelili.

"Jakpak se slečinka jmenuje?" zeptal se konečně Tom, když se domníval, že čas je zralý na to, aby se mohl takové otázky odvážit.

"Evangelina Saint-Clarová," odpověděla dívenka. "Ale tatínek a všichni vůbec mi říkají Eva. A jak se jmenuješ ty?"

"Já se jmenuju Tom. Ale tam nahoře v Kentucky mi děti říkávaly strýček Tom."

"Tak to ti budu také říkat strýček Tom, víš, protože tě mám ráda," pravila Eva. "Tak tedy, strýčku Tome, kam jedeš?"

"To nevím, slečno Evo."

"Ty nevíš?" podivila se Eva.

"Nevím. Někomu mě prodají. Nevím komu."

"Tatínek by tě mohl koupit," řekla kvapně Eva, "a jestli tě koupí, budeš se mít dobře. Rozhodně ho o to poprosím, ještě dnes."

"Děkuju vám, moje malá paní," odpověděl Tom.

Vtom loď přirazila u malého můstku, aby nabrala dříví, a Eva, jakmile zaslechla otcovo volání, čile odhopsala. Tom vstal, aby šel nabídnout pomoc při nakládání dřeva, a ve chvilce už pilně pracoval s posádkou.

Eva a její otec stáli spolu u zábradlí, aby viděli, až bude loď odrážet od můstku. Koleso se dvakrát třikrát otočilo ve vodě, když tu nějakým náhlým trhnutím maličká ztratila nenadále rovnováhu a přepadla přes bok lodi střemhlav do řeky. Její otec, zděšením skorem smyslů zbavený, užuž skákal za ní, ale vtom ho zezadu zadržel muž, který viděl, že jeho dítěti přiskočil na pomoc kdosi schopnější.

Když děvčátko padalo, stál Tom na dolní palubě právě pod ním. Viděl, jak rozrazilo vodu a potápí se, a v mžiku skočil za ním.

Pro siláka s širokou hrudí a mocnými pažemi bylo hračkou udržet se na vodě tak dlouho, až se dítě za pár vteřin vynořilo na povrch. Tu chytil holčičku do náruče, doplaval s ní k boku lodi a podal ji, celou promáčenou, nahoru na dosah sterých rukou, které jako by patřily jednomu člověku - tak dychtivě se natahovaly, aby ji přijaly.

Ještě několik vteřin, a už ji odnášel otec, celou mokrou a v bezvědomí, do dámské kajuty. Tam pak, jak se už v podobných případech zpravidla stává, propukl mezi všemi přítomnými ženami velmi dobře míněný a dobrosrdečný spor o to, která z nich se má přičinit nejvíc, aby vznikl zmatek a aby se zotavení dítěte kdejakým možným způsobem mařilo.

Nazítří, když se parník blížil k Novému Orleansu, byl parný a dusný den. Všeobecný ruch očekávání a příprav zachvátil celou loď. V kajutě si kdekdo snášel věci na hromadu, pořádal je a chystal se na přistání. Lodní stevard a pokojská a celá posádka vůbec se pilně zaměstnávali čištěním, leštěním a úklidem nádherné lodi a připravovali ji k slavnostnímu vjezdu do přístavu.

Na spodní palubě seděl se založenýma rukama náš přítel Tom a co chvíli úzkostlivě stáčel zrak ke skupince na druhém boku lodi.

Tam stála líbezná Evangelina, o maličko bledší než den předtím, ale jinak bez sebemenší zjevné stopy po nehodě, která ji stihla. Vedle ní stál uhlazený mladý muž ztepilé postavy, jedním loktem se nedbale opíral o žok bavlny a před sebou měl ležet otevřenou velkou náprsní tobolku.

Na první pohled bylo zcela jasné, že ten pán je Eviným otcem. Měl týž ušlechtilý profil hlavy, tytéž velké modré oči, tytéž zlatohnědé vlasy. Ale výraz jeho tváře byl úplně jiný. Jeho velkým jasným modrým očím, ačkoli se tvarem i barvou přesně shodovaly s dceřinými, chyběla ona zádumčivá, snivá hloubka pohledu; ten byl ve všem všudy jasný, smělý a bystrý, avšak zářil světlem výhradně pozemským. Krásně řezaná ústa měla hrdý a poněkud posměvačný rys a z každého postoje i pohybu jeho urostlé postavy dýchala nikoli nepůvabně jakási lehkovážná povznešenost.

Poslouchal s dobromyslným a lhostejným výrazem, napůl pobaveným a napůl pohrdavým, co mu říká Haley, který se velmi mnohomluvně šířil o jakosti zboží, o němž spolu právě jednali.

"Slovem, všechny mravní i křesťanské ctnosti svázané v černém safiánu, komplet v jednom svazku!" řekl, když Haley domluvil. "Nuže, dobrý muži, co mám škodovat, jak se říká v Kentucky? Zkrátka, kolik mě má tenhle obchod stát? O kolik mě chcete ošidit, nu? Jen ven s tím!"

"Hm," odpověděl Haley, "kdybych si za toho chlapíka řekl třináct set dolarů, jen taktak, že bych na něm netratil - namouvěru, jen taktak."

"Chudáku," pravil mladý muž a upřel na handlíře své bystré, posměšné modré oči. "Ale předpokládám, že byste mi ho za tu cenu nechal - jen ze zvláštní ochoty ke mně, nemám pravdu?"

"Hm, tuhle mladá slečna se do něho zakoukala, jak se zdá, a taky docela přirozeně."

"Inu ovšem, to je útok na vaši blahovůli, příteli. Nuže, když už jde o křesťanskou lidumilnost, jak lacino byste si ho mohl dovolit prodat, abyste se zavděčil mladé slečně, která se do něho tolik zakoukala?"

"Hm, jen to posuďte," bránil se handlíř, "jen se podívejte na ty svaly - na ty široké plece! Je silný jako kůň. Podívejte se na tu hlavu - takové vysoké čelo vždycky prozrazuje chytrého negra, co se hodí ke všemu na světě. To je už moje zkušenost. No, negr takové váhy a síly, ten má bratru velkou cenu, jak by se řeklo, už jen pro ten křtalt, i kdyby byl hloupý. Ale když přihodíme na váhu jeho rozumové schopnosti i všechno ostatní, co vám na něm můžu ukázat neobyčejného, no, to se rozumí, to pak přijde dráž. Vždyť tenhle chlapík vedl svému pánovi celý statek. Má úžasné vlohy k hospodaření."

"Ach, to je zlé, moc zlé - umí toho víc, než je zdrávo!" namítl mladý muž a kolem úst mu pohrával stále týž posměšek. "To ve světě nikam nevede. Tihle vaši šikovní chlapíci rádi utíkají, kradou koně a vůbec vyvádějí psí kusy. Myslím, že za tu jeho šikovnost budete musit nějakých pár stovek slevit."

"No, v tom tady byste mohl krapet pravdy mít, kdyby nebylo té jeho povahy. Ale můžu vám ukázat doporučení od jeho pána i od jiných, co prokazují, že patří k těm z gruntu zbožným - pokornějšího, modlivějšího a zbožnějšího negra jste v životě ještě neviděl. Vždyť mu v té končině, odkud ho vezu, říkali kazatel!"

"A já bych ho mohl upotřebit jako domácího kaplana," dodal mladý muž suše. "To není špatný nápad. U nás v rodině je zbožnost pozoruhodně vzácné koření."

"To přece žertujete."

"Jak to víte, že žertuji? Copak jste mě právě neujistil, že je kazatel? Přezkoušel ho nějaký synod nebo rada? Ale budiž, ukažte mi tedy své papíry."

Kdyby nebyl handlíř z jakéhosi dobromyslného jiskření ve velkých modrých očích nabyl jistoty, že se z celého toho posměšného škádlení nakonec přece jen určitě vyklube obchod za hotové, byl by možná býval poněkud netrpělivý. Takto si však rozložil na žoku bavlny svou promaštěnou prkenici a začal starostlivě prohlížet některé písemnosti z ní. Mladý muž stál mezitím vedle něho a sledoval jeho počínání s výrazem lhostejně a bezstarostně čtveračivým.

"Tati, prosím tě, kup ho! Na tom nezáleží, co zaplatíš," zašeptala mu tichounce Eva, která si vylezla na balík a objala otce jednou rukou kolem krku. "Já vím, že máš dost peněz. Já ho chci!"

"Načpak, kočičko? Budeš si s ním hrát jako s pimprlátkem nebo jako s houpacím koněm nebo co?"

"Chci mu udělat radost."

"To je jistě prazvláštní důvod," řekl otec.

Vtom mu handlíř podal vysvědčení, podepsané panem Shelbym, a mladý muž je uchopil konečky svých dlouhých prstů a lhostejně přelétl obsah.

"Ušlechtilý rukopis," poznamenal, "a také pravopis je dobrý. Nuže, hm, ale koneckonců přece jenom nevím, co s tou nábožností," řekl a do očí se mu opět vrátila dřívější rozpustilost. "Nábožní běloši přivedli naši zemi málem do záhuby. Těch přezbožných politiků, co se rojí vždycky před volbami! Toho přezbožného počínání ve všech oborech církevní i státní správy, že člověk neví, kdo ho ošidí dřív. Také ani nevím, je-li po zbožnosti právě na trhu nějaká poptávka. Poslední dobou jsem neviděl noviny, tak nevím, jaký má zrovna kurs. Nuže, kolik set dolarů si za tu jeho zbožnost přirazíte?"

"Rád žertujete, jak vidím," řekl handlíř, "ale je v tom všem koneckonců i kus pravdy. Vím dobře, že v nábožnosti jsou rozdíly. Leckterá nábožnost je k ničemu - například taková misijní nábožnost nebo ta fňukavá nábožnost nebo ta hulákavá, ty nestojí za nic, ať u černých nebo u bílých. Ale tenhle má tu opravdovou. Pozoroval jsem ji u negrů moc často. Takového negra, co je opravdicky vřele, klidně, oddaně, poctivě pobožný, nezláká ani celý svět, aby udělal něco, co pokládá za špatnost. A tady v tom dopise vidíte, co o Tomovi říká jeho bývalý pán."

"Nuže," pravil mladý muž, vážně sehnutý nad svazečkem bankovek, "kdybyste mi mohl zaručit, že mohu skutečně koupit někoho takhle zbožného a že se mi to jednou připíše k dobru, tak by mi to ani nevadilo, kdybych za to musel připlatit něco navíc. Tak co říkáte?"

"To bych tedy doopravdy zaručit nemohl," kroutil se handlíř.

"To je trochu nespravedlivé k člověku, který platí příplatek za zbožnost a nemůže z toho později nic vytěžit, ne?" namítl mladý muž, který při řeči odpočítával bankovky a stáčel je do roličky. "Tu máte, přepočítejte si to, příteli!" dodal, když podával roličku handlíři.

"V pořádku," potvrdil Haley s obličejem rozzářeným radostí. Vytáhl starý kostěný kalamář z dutého rohu, pustil se ihned do vyplňování předtištěné prodejní smlouvy a ve chviličce ji odevzdal mladému muži.

"To bych věru rád věděl, kolik by se asi stržilo za mne," pravil mladý muž, když letmo prohlížel listinu, "kdyby mě takhle podle jednotlivých položek ohodnotili jako při inventuře! Řekněme tolik a tolik za tvar hlavy, tolik za vysoké čelo, tolik za paže a za ruce a za nohy a potom ještě tolik a tolik za vzdělání, za vědomosti, za nadání, za poctivost, za zbožnost! Jemine, tahle poslední položka by myslím vynesla málo. Ale pojďme, Evo," dodal, vzal dcerušku za ruku a přešel s ní na druhý bok lodi.

Tam přistoupil k Tomovi, nadzvedl mu nenucené špičkou prstu bradu a dobrosrdečně ho oslovil:

"Nu tak, Tome, podívej se přece! Jak se ti líbí tvůj nový pán?"

Tom vzhlédl. Bylo proti vší přirozenosti hledět do té veselé, mladé, hezké tváře a necítit přitom potěšení - a Tom si uvědomoval, že se mu do očí derou slzy, když vroucně odpověděl:

"Žehnej vám Bůh, pane můj!"

"Nu, doufám, že mi požehná. Jak se jmenuješ? Tom? Podle všech známek mi pravděpodobně požehná stejně na tvou žádost jako na mou. Umíš jezdit s koňmi?" zeptal se Saint-Clare.

"Dovedu s koňmi zacházet odmalička," řekl Tom. "Pan Shelby jich měl velký chov."

"Nuže, myslím, že si tě nechám jako kočího, Tome - pod podmínkou, že se neopiješ víc než jednou týdně, leda při mimořádné příležitosti."

Tom se zatvářil překvapeně, ba skorem dotčeně, a odpověděl: "Já nepiju vůbec, pane můj."

"Takové řeči jsem slyšel už mnohokrát, Tome - ale to uvidíme. Jestliže nepiješ, bude to pro všechny zúčastněné zvláštním potěšením. Nic si z toho nedělej, hochu," dodal dobromyslně, když viděl, že se Tom dosud tváří vážně. "Nepochybuji, že se chceš osvědčit."

"To jistě chci, pane můj," potvrdil Tom.

"A budeš se mít dobře," slíbila Eva. "Tatínek je na všechny moc hodný, jenže se pořád lidem směje."

"Tatínek ti je za takové doporučení moc vděčný," odpověděl Saint-Clare se smíchem, obrátil se zády a odešel.