Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 13. V kvakerské osadě
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Teď se před námi vynořuje poklidný obrázek.

Velká, prostorná a čistě vybílená kuchyň se žlutou podlahou, hladkou a naleštěnou, bez jediného smítka prachu. Úhledná plotna, pečlivě načerněná havraním stříbrem, a nad ní řady blýskavého plechového nádobí, napovídající nevýslovně chutné dobroty. Lesklé zelené stolice, tvrdé, staré a pevné, a houpací židlička s vyplétaným sedadlem, na němž leží polštářek z klůcků, vkusně sešitý z různobarevných vlněných zbytků.

Vedle je větší houpací židle, mateřská a stará, jejíž široká opěradla přímo dýchají pohostinností a jejíž péřové podušky zvou ještě vábněji - poctivá, příjemná, lákavá stará židle, která co do opravdového domácího pohodlí stojí za celý tucet plyšových nebo brokátových židlí z panských salónů. A v té lenošce sedí, s očima upřenýma na jakési jemné vyšívání, a mírně se pohupuje dozadu a dopředu naše stará známá - Eliza.

Ano, je to ona, bledší a hubenější, než bývala ve svém kentuckém domově, a ve stínu jejích dlouhých řas leží celý svět tichého smutku a vtiskuje ráz i čáře jejích něžných úst! Je jasně znát, jak to dívčí srdce pod tlakem těžkého zármutku zestárlo a zpevnělo. A když co chvíli pozdvihne velké tmavé oči a sleduje skotačení svého malého Harryho, který hopsá po podlaze sem a tam jako nějaký tropický motýl, zračí se v nich vůle tak pevná a rozhodnutí tak neoblomné, jaké v nich za dřívějších a šťastnějších dnů jejího života nikdy nebylo vidět.

Vedle ní sedí žena s lesklou plechovou mísou v klíně a pečlivě do ní přebírá sušené broskve. Je jí snad pětapadesát nebo šedesát, ale její tvář je z oněch, jež ruka času zřeme jen ještě zjasňuje a zkrášluje. Sněhobílý, hladký krepový čepec, ušitý podle přísného kvakerského vzoru, prostý bílý mušelínový šátek, jenž jí splývá v klidných záhybech na ňadra, šedivý vlňák i šaty ukazují hned, k jaké obci žena patří.

Obličej má kulatý a růžový a pleť se zdravým sametovým nádechem, který připomíná zralou broskev. Vlasy, věkem zčásti postříbřené, má hladce sčesané nazad nad vysokým klidným čelem, na něž čas nevepsal žádná jiná slova než "pokoj na zemi a dobrá vůle lidem". Pod ním září velké, jasné, upřímné láskyplné hnědé oči; člověku stačí jen se do nich přímo zadívat a hned cítí, že vidí až na dno nejlepšího a nejpoctivějšího srdce, jaké kdy bušilo v prsou které ženy.

Tolik se už namluvilo a napělo o krásných mladých dívkách - proč si nikdo nevšimne také krásy starých žen? Chce-li někdo získat po této stránce básnické vnuknutí, odkazujeme ho na naši dobrou přítelkyni Ráchel Hallidayovou, jak tu nyní sedí ve své houpací židličce.

Ta tíhne k vrzání a praskání - ošemetná židlička! - buď od toho, že snad někdy v mladých letech nastydla, nebo že trpí záduchou nebo má pošramocené nervy; a jak se Ráchel mírně houpe sem a tam, židlička ustavičně jaksi tlumeně skřípe své vrzi-vrz, jež by u každé jiné židle bylo nesnesitelné. Ale starý Simeon Halliday se často dává slyšet, že pro něho to je nejsladší hudba, a všechny děti se zaříkají, že by to vrzání maminčiny židle nedaly zanic na světě. A proč? Protože za dvacet let nebo ještě déle nebylo z té židle slyšet nic než láskyplná slova, mírná ponaučení a mateřsky laskavé rady - na ní se vyléčilo nepočítaných bolestí hlavy i srdce - na ní se vyřešily potíže duševní i tělesné - a to vše zásluhou jedné dobré, milující ženy.

"A tak ty ještě pořád chceš jít do Kanady, Elizo?" zeptala se, jak tak klidně přebírala své broskve.

"Ano, paní," odpověděla Eliza pevně. "Musím dál. Nemám odvahu zůstat tady."

"A co budeš dělat, až se tam dostaneš? Na to musíš myslet, dcero moje."

Oslovení "dcero moje" znělo z úst Ráchel Hallidayové vpravdě přirozeně, neboť její tvář i postava člověku přímo vnukaly slovo "matka" jako nejpřirozenější výraz na světě.

Elize se třásly ruce a na vyšívání jí skanulo několik slz, ale odpověděla pevně:

"Budu dělat všechno, co seženu. Doufám, že se mi povede něco najít."

"Vždyť víš, že tady můžeš zůstat tak dlouho, jak budeš chtít," řekla Ráchel.

"Ach děkuju vám, ale -" řekla Eliza a ukázala na Harryho, "já v noci nemohu spát, nemohu si odpočinout. Na dnešek jsem ve snu viděla toho člověka, jak vchází sem na dvůr," dodala a otřásla se.

"Chuděrko malá!" vzdychla Ráchel a utřela si oči. "Takhle si to přece nesmíš brát. Z rozkazu Hospodinova se stalo, že z naší vesnice ještě nikdy neunesli žádného uprchlíka. Věřím, že tvůj maličký nebude první."

V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stanula drobná, kulatá, boubelatá žena s veselým obličejem, rozkvetlým jako zralé jablíčko. Stejně jako Ráchel byla oblečena střízlivě šedě s mušelínovým šátečkem úhledně zřaseným přes oblá, klenutá ňadra.

"Rút Stedmanová!" zvolala Ráchel a vyšla jí radostně v ústrety. "Jak se máš, Rút?" zeptala se a srdečněji uchopila za obě ruce.

"Hezky," odpověděla Rút a sundala si šedý klobouček a oprášila ho kapesníkem. Pod kloboučkem se objevila kulatá hlavička a na ní kvakerský čepec, posazený jaksi rozpustile přes veškerou snahu drobných buclatých ruček, které se ho horlivě snažily upravit. Několik neposlušných lokýnek vysloveně kadeřavých vlasů tu a tam vyklouzlo a bylo je nutno uprosit a přemluvit, aby se zase schovaly na své místo.

Potom se návštěvnice, které mohlo být asi pětadvacet, odvrátila od malého zrcadla, před nímž se takto upravovala, a oči jí zářily potěšením - jak by byly patrně zářily většině lidí při pohledu na ni, neboť Rút byla rozhodně nejmilejší, nejupřímnější a nejšvitořivější ženuška, jaká kdy oblažovala lidské srdce.

"Rút, tahle přítelkyně je Eliza Harrisová a tady je ten chlapeček, co jsem ti o něm povídala."

"Jsem ráda, že tě poznávám, Elizo - moc ráda," pravila Rút a potřásla si s ní rukou, jako by Eliza byla dávná přítelkyně, na kterou se už dlouho těší. "A tohle je tedy tvůj malý miláček - přinesla jsem mu něco na zub," dodala a nabídla chlapci perníkové srdíčko. Harry k ní popošel, prohlížel si ji skrz kudrlinky a plaše přijal mlsek.

"Kde máš svoje maličké, Rút?" zeptala se Ráchel.

"Ale hned tady bude. Jen jsem přišla, tvoje Mary ho popadla a už s ním utekla ke stodole, chce ho ukázat dětem."

Vtom se otevřely dveře a Mary, upřímné, růžolící děvče s velkýma hnědýma očima, jako měla její matka, vešla s děckem do kuchyně.

"Aha, tady je!" zvolala Ráchel, vyšla jim vstříc a vzala velkého, bílého, buclatého cvalíka na ruku. "Vypadá věru pěkně a roste jako z vody!"

"To jistě, jako z vody," přisvědčila malá čilá Rút. Vzala si dítě a začala je vymotávat z modré hedvábné kapuce a rozličných vrstev a zábalů svrchního oblečení. Potom mu tady něco zavázala a tamhle popotáhla, a když je všelijak upravila a našlechtila, vroucně je políbila a posadila na podlahu, aby se mu myšlenky v hlavičce srovnaly.

Děťátko bylo zřejmě na takovou proceduru docela zvyklé, protože si ihned strčilo paleček do úst (jako by to docela samozřejmě patřilo k věci) a brzy se zjevně pohřížilo do vlastních úvah.

Matka se zatím posadila, vylovila dlouhou punčochu z modrobílé melírované příze a dala se hbitě do pletení.

"Mary, neměla bys snad postavit vodu na čaj, co myslíš?" připomněla matka jemně dceři.

Mary odešla s čajníkem ke studni, a když se po chvilce vrátila s vodou, přistavila ji na plotnu, kde zanedlouho začala vřít a dýmat jako nějaká kadidelnice pohostinnosti a dobré pohody. Na pokyn několika slov, vlídně zašeptaných matkou, přistrčila po chviličce táž ruka na oheň také rendlík s broskvemi.

Potom sundala Ráchel ze zdi sněhobílý vál, uvázala si zástěru a pustila se klidně do zadělávání nějakých koláčů. Předtím však ještě řekla dceři:

"Mary, neměla bys snad připomenout Janovi, aby připravil nějaké kuře?" A Mary poslušně zmizela.

"A jak je Abigail Petersové?" zeptala se Ráchel při tom, jak zadělávala těsto.

"Ale, už je jí líp," odpověděla Rút. "Byla jsem u ní dnes ráno, ustlala jsem jí a trochu jsem jí poklidila v domě. Odpoledne tam šla Lea Hillsová, aby jí upekla chléb a caltičky, aby měli na pár dní. Slíbila jsem, že tam ještě dnes večer zaskočím a obsloužím ji na noc."

"Já k ní půjdu zítra, uklidím, co se náhodou sejde, a podívám se, co je třeba zašít," řekla Ráchel.

"No, to bude dobře," pravila Rút. "Slyšela jsem," dodala, "že Hanna Stanwoodová je nemocná. Včera večer u nich byl Jan - musím se na ni zítra podívat."

"Jan může chodit na jídlo k nám, kdybys tam musela zůstat celý den," nabídla jí Ráchel.

"Děkuji ti, Ráchel, uvidíme zítra. Ale tady jde Simeon."

Právě vstoupil Simeon Halliday, velký, urostlý, svalnatý muž v šedém kabátě, v šedých dlouhých nohavicích a s nízkým širákem na hlavě.

"Jak se máš, Rút?" zeptal se srdečně, když se chystal svou širokou otevřenou dlaní stisknout její buclatou ručku. "A jak se má Jan?"

"Ale Jan se má dobře, stejně jako všichni naši," odpověděla Rút vesele.

"Něco nového, otče?" vyzvídala Ráchel, která právě strkala koláče do trouby.

"Petr Stebbins mi říkal, že dnes večer přijdou - s přáteli," pravil Simeon významně, zatímco si myl ruce u čisté výlevky na malé verandě do dvora.

"Ale jdi!" prohodila Ráchel se zamyšleným výrazem a podívala se na Elizu.

"Neříkalas, že se jmenuješ Harrisová?" zeptal se Simeon Elizy, jakmile se opět vrátil do místnosti.

Ráchel šlehla pohledem po manželovi, když Eliza rozechvěle odpověděla: "Ano." Její úzkost, vždy v popředí jejích myšlenek, jí našeptávala, nehledají-li ji snad už veřejnými vyhláškami.

"Matko!" zavolal Simeon, který zatím vyšel na verandu, a kýval na Ráchel, aby za ním přišla.

"Copak chceš, otče?" zeptala se Ráchel, když vyšla na verandu, a utírala si zamoučené ruce.

"Manžel toho dítěte tady je u nás v osadě a dnes večer přijde k nám," oznámil Simeon.

"Ale jdi, otče, co nepovídáš?" podivila se Ráchel s obličejem celým rozzářeným radostí.

"Je to pravda pravdoucí. Petr byl včera s vozem na druhé stanici a tam čekala jedna stará žena a dva muži. Jeden z nich udal své jméno jako Jiří Harris a podle toho, co o sobě vypověděl, ručím za to, že to je on. A je to chytrý, hezký mladý muž. Povíme jí to hned?" zeptal se Simeon.

"Poradíme se s Rút," navrhla Ráchel. "Poslyš, Rút - pojď sem!"

Rút odložila pletení a v mžiku byla vzadu na verandě.

"Rút, co bys myslela ty?" zeptala se Ráchel. "Otec říká, že v poslední skupině je Elizin manžel a že ještě dnes bude tady."

Výbuch radosti přerušil její slova. Malá kvakerka tleskala ručkama a vyskočila tak prudce a tak vysoko, že se jí zpod přísného kvakerského čepce vysmekly dvě neposedné kadeře a třpytně ležely na bílém šátku, který měla na krku.

"Utiš se, utiš se, holčinko!" napomenula ji jemně Ráchel. "Tiše, Rút! Poraď nám, máme jí to prozradit hned?"

"Hned! To se rozumí, hned teď! Jen si představ, dejme tomu, že by to byl můj Jan - jak by mi asi bylo? Jen jí to povězte hned teď!"

"Ty na své osobě učíš, jak milovat svého bližního, Rút," řekl Simeon a zadíval se s rozzářenou tváří na Rút.

"To se rozumí. Nejsme snad proto na světě? Kdybych nemilovala Jana a svoje maličké, neuměla bych s ní cítit. Tak honem, povězte jí to - honem!" naléhala Rút a pověsila se ručkama nutkavě Ráchel na rameno. "Vezmi si ji tamhle do ložnice, běž, a než jí to vypovíš, já ti zatím usmažím kuře."

Ráchel vešla do kuchyně, kde Eliza vyšívala, otevřela dveře do malé ložnice a řekla vlídně: "Pojď se mnou sem, dcero moje - mám pro tebe jednu novinu."

Krev zalila Eliziny bledé líce. Vstala, neklidnou úzkostí celá rozechvělá, a zadívala se na chlapce.

"Ne, ne!" zvolala maličká Rút, která k ní přiběhla jako šipka a chytila ji za ruce. "Nic se neboj - je to dobrá novina, Elizo - jen běž, jen běž!" A jemně postrčila Elizu ke dveřím ložnice.

Jen se za ní zavřely, Rút se otočila, popadla malého Harryho do náruče a začala ho líbat:

"Uvidíš svého tatínka, maličký. Rozumíš mi? Přijde ti tatínek," opakovala znovu a znovu, když na ni klučina udiveně hleděl.

Mezitím se za dveřmi ložnice odehrávala jiná scéna. Ráchel Hallidayová si k sobě přitáhla Elizu a pravila jí: "Hospodin se nad tebou slitoval, dcero moje. Tvůj manžel uprchl z jařma otroctví."

Krev se vehnala Elize do tváře prudkým ruměncem a stejně prudkým návalem se jí stáhla zase k srdci. Bledá a malátná se posadila.

"Odvahu, dítě, měj odvahu," řekla Ráchel a položila jí ruku na hlavu. "Je mezi přáteli. Přivedou ho sem dnes v noci."

"Dnes v noci!" opakovala Eliza. "Dnes v noci!"

Ta slova pro ni ztratila veškerý význam - v hlavě jí vířilo jako ve snu - a na chvíli jí všechno splynulo v mrákotné mlze.

Když se probrala z mdloby, uvědomila si, že leží na posteli, příjemně zachumlaná pod pokrývkou, a že jí maličká Rút tře ruce kafrem. Otevřela oči s pocitem snové blažené ochablosti, jaká přichází na člověka, jenž dlouho snášel velkou tíhu a najednou cítil, že břímě z něho spadlo, a chce si odpočinout. Nervové napětí, které od první chvilky jejího útěku nepolevilo ani na okamžik, náhle ustalo a zavalil ji podivný pocit bezpečí a klidu.

A jak tak ležela, s těma velkýma tmavýma očima dokořán, sledovala počínání lidí kolem sebe jako nějaký pokojný sen.

Viděla otevřenými dveřmi do vedlejší místnosti, viděla stůl prostřený sněžným ubrusem k večeři, slyšela snový šum syčícího čajníku; viděla Rút, jak cupitá s mísami koláčů a s talířky čerstvého kompotu sem a tam a jak se co chvíli zastavuje, aby strčila Harrymu do ruky koláč nebo ho pohladila po hlavičce nebo si kolem běloučkého prstu ovinula kadeř jeho dlouhých vlásků. Viděla kyprou, mateřskou postavu Ráchel Hallidayové, jak co chvíli přistupuje k posteli a v projevu dobrosrdečné účasti urovnává a upravuje něco na poduškách nebo hned tu, hned jinde popotahuje nebo přihlazuje pokrývku - a cítila jakési slunečné teplo, vyzařující na ni z těch skloněných velkých, jasných, hnědých očí.

Viděla vejít Rutina manžela - viděla, jak se k němu Rút rozběhla a začala mu něco velmi vážně šeptat a co chvíli důrazným posunkem ukazovat svým prstíčkem vedle do ložnice. Viděla, jak si Rút bere robě do náruče a usedá k čaji; viděla všechny sedět u stolu a malého Harryho ve vysoké židličce pod mocným ochranným křídlem matky Ráchel. Slyšela tlumený šum hovoru, jemný cinkot čajových lžiček a zvonivou píseň koníků a talířků - a všechno splývalo v líbezný nový klid. A Eliza usnula tak, jak ještě nikdy nespala od oné strašlivé půlnoční hodiny, kdy popadla dítě a prchala mrazivou hvězdnatou nocí.

Snilo se jí o krásném kraji, který jí připadal jako země pokoje - zelené břehy, líbezné ostrovy a překrásně třpytivá voda. A tam, v domě, o němž jí laskavé hlasy pověděly, že to je domov, viděla svého chlapečka si hrát jako svobodné a šťastné dítě. Slyšela kroky svého manžela, cítila, jak k ní přichází blíž a blíž. Jeho paže ji objaly, jeho slzy jí kanuly na tvář, a vtom se probudila!

Nebyl to sen.

Denní světlo už dávno pohaslo - vedle po boku jí leželo dítě - na stolku matně hořela svíce.

A nad poduškou vzlykal její manžel.

Nazítří ráno bylo v kvakerském domě veselo. "Matka" byla časně na nohou a kolem ní se hemžily děti, děvčata i hoši, které jsme včera nemohli pro nedostatek času ani svým čtenářům představit. Všechny skákaly jako na drátku na Rácheliny jemné pokyny "Neměla bys snad" nebo na ještě jemnější pobídnutí "Nechtěl bys snad" a pomáhaly jí připravovat snídani - neboť v žírných údolích Indiany je snídaně jídlo složité a mnohotvárné. A tak zatímco Jan běžel ke studni pro čerstvou vodu a Simeon mladší prosíval mouku na svítek a Mary mlela kávu, Ráchel mírně a klidně šukala po kuchyni, pekla caltičky, kuchala kuře a zalévala vůbec všechnu tu činnost jakousi sluneční září.

Hrozilo-li nebezpečí nějaké třenice nebo různice, zaviněné zbrklou horlivostí tolika mladých pomocníků, její něžné "Ale jdi! Jdi!" nebo "To snad ne," úplně stačilo nesnáz urovnat.

Za všeho toho ruchu ostatních příprav stál Simeon starší v košili před zrcátkem v koutě a zaměstnával se zcela nepatriarchální činností, totiž holením. Všechno ve velké kuchyni se dálo tak družně, tak klidně, tak souzvučně a každému připadalo tak příjemné dělat právě to, co dělal, že v kuchyni vládlo všude nepředstavitelné ovzduší vzájemné důvěry a dobré vůle. Sám cinkot příborů při prostírání na stůl zněl přátelsky družně, a dokonce i kuře a šunka syčely v kastrole vesele a radostně, jako by jim to škvaření působilo spíš potěšení než co jiného.

A když Jiří s Elizou a s malým Harrym vešli do kuchyně, dostalo se jim uvítání tak srdečného a radostného, že není divu, že si připadali jako ve snu.

Konečně se všichni sesedli k snídani až na Mary, která zůstala stát u plotny, dopékala lívance, a jakmile zbrunátněly do přesně správného zlatohnědého odstínu, hbitě a zručné je přinášela na stůl.

Ráchel nevypadala nikdy tak opravdově a blahovolně šťastná, jako když seděla v čele rodinného stolu.

Už jen v pohybu, jakým podávala mísu svítku nebo nalévala šálek kávy, bylo tolik mateřskosti a opravdové srdečnosti, že se zdálo, jako by jím přímo oživovala jídlo a pití, jež nabízí.

Bylo to poprvé, co Jiří zasedl ke stolu nějakého bělocha jako rovný s rovným. Zpočátku seděl s jakousi nuceností a rozpačitostí - ale v bodrých ranních paprscích té prosté bezmezné dobroty se to všechno vypařilo jako mlha a spadlo z něho.

To věru byl domov - domov - slovo, jehož význam Jiří až dosud nikdy ještě nepoznal.

"Otče, co kdyby ti na to zase přišli?" zeptal se Simeon mladší, který si právě mazal lívanec.

"Zaplatil bych zase pokutu," řekl klidně Simeon.

"Ale co když tě zavřou do vězení?"

"Nedovedl bys s matkou obsloužit hospodářství?" namítl Simeon s úsměvem.

"Matka dokáže skoro všechno," odpověděl Simeon mladší. "Ale není to hanba, vydávat takovéhle zákony? Věru že tyhle staré otrokáře z duše nenávidím!" ulevil si jinoch, jenž cítil tak nekřesťansky, jak se slušelo na každého novodobého reformátora.

"Doufám, vzácný a dobrý pane, že se kvůli nám nevystavujete žádným obtížím," poznamenal starostlivě Jiří.

"Nic se neboj, Jiří. Proto jsme právě na světě. Kdybychom v zájmu dobré věci nečelili nesnázím, nebyli bychom hodni svého jména."

"Ale kvůli mně?" namítl Jiří. "To bych nesnesl."

"Jen se nic neboj, příteli Jiří - neděláme to pro tebe jako pro jednotlivce, nýbrž pro Boha a člověka vůbec," odpověděl Simeon.

"A teď se musíš celý den držet hezky tiše v skrytu a v deset večer tě Fineáš Fletcher odveze zase na další stanici - tebe i všechny ostatní. Pronásledovatelé jsou ti těsně v patách - nesmíme tedy otálet."

"Je-li tomu tak, proč čekat až do večera?" zeptal se Jiří.

"Za denního světla jsi tady v bezpečí, protože celá osada jsou samí přátelé a všichni jsou na stráži. Kromě toho cestování v noci je bezpečnější."