Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 12. Vybraná ukázka zákonitého obchodování
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Pan Haley a Tom se kodrcali na voze svou cestou dál, oba pro tu chvíli pohříženi do vlastních myšlenek.

Je zajímavé, jak se mohou lišit myšlenky dvou lidí, kteří sedí vedle sebe - když sedí na jednom a témž sedadle, mají stejné oči, uši, ruce i všechna ostatní ústrojí a před zraky jim míjejí tytéž jevy. Je věru na podiv, jakou různost najdeme v takových současných úvahách!

Tak například pan Haley: ten přemýšlel v první řadě o Tomově postavě, o jeho výšce a šíři ramen, a zač ho asi prodá, udrží-li Toma vykrmeného a v dobrém tělesném stavu až do chvíle, než ho dopraví na trh. Uvažoval o tom, jak by měl sestavit svůj houf; uvažoval o poměrné tržní ceně určitých jednotlivých mužů, žen a dětí, které hodlal právě do toho houfu pojmout, i o jiných podobných stránkách svého řemesla. Potom uvažoval o sobě, jak je lidský - že jiní obchodníci své negry poutají na rukou i na nohou zároveň, kdežto on jim dává okovy jenom na nohy a ponechal Tomovi ruce volné na tak dlouho, dokud se bude patřičně chovat. A povzdychl si při pomyšlení, jak nevděčná je lidská povaha, takže lze dokonce připustit i možnost, že Tom třebas jeho milosrdenství vůbec neoceňuje. Však se ho negři, kterým ukázal dobrotu, už něco nanapalovali! Chtěj nechtěj se musí divit, když pováží, jak přes všechno zůstal pořád ještě dobrácký!

Pokud jde o Toma, ten uvažoval nad některými větami z bible, které mu ustavičně táhly hlavou, a vztahoval slova té nemoderní staré knihy na svůj případ a čerpal z nich útěchu a sílu.

Po chvíli vytáhl pan Haley z kapsy kolikeré noviny a začal si se soustředěným zájmem prohlížet inzeráty a vyhlášky. Nebyl čtenář zrovna mimořádně zběhlý a měl ve zvyku čtené si polohlasem deklamovat, jako by si sluchem ověřoval to, co vnímá očima. Tím způsobem pomalu slabikoval následující oznámení:

SOUDNÍ DRAŽBA - ČERNOŠI. - Ve smyslu rozhodnutí soudu budou v úterý dne 20. února před vchodem do soudní budovy v městysi Washingtoně ve státe Kentucky prodáni tito černoši: Hagar, šedesátiletá; John, třicetiletý; Ben, jedenadvacetiletý; Saul, pětadvacetiletý; Albert, čtrnáctiletý. Dražba se koná ve prospěch věřitelů a dědiců pozůstalosti po blahorodém pánu Jessu Blutchfordovi.

Samuel Morris, Tomáš Flint,

vykonavatelé závěti.

"Na tohle se musím podívat," řekl Tomovi, protože neměl nikoho jiného, s kým by hovořil. "Víš, Tome, chci posbírat prvotřídní houf a vzít ho s tebou po řece dolů. Když je dobrá společnost, víš, to je pak cesta hned trochu veselejší a zábavnější. Nejdřív a především musíme tedy jet rovnou do Washingtonu a tam si tě zatím strčím do basy, než si vyřídím své věci."

Tom přijal toto příjemné sdělení docela krotce a pouze sám u sebe přemítal, kolik těch nešťastných zatracenců má asi ženu a děti a ponesou-li to stejně těžce jako on, budou-li se s nimi muset rozloučit. Nutno zde rovněž přiznat, že bezelstně a nenuceně vyklopená poznámka, že má být uvržen do vězení, neudělala rozhodně nijak příjemný dojem na ubožáka, jenž byl odjakživa hrdý na to, jak přísně počestný a bezúhonný život vede. Ano, Tom, musíme přiznat, byl na svou počestnost notně hrdý, chudák - neboť neměl mnoho jiného, nač být hrdý; kdyby býval patřil k některé vyšší společenské vrstvě, nebyl by se možná nikdy dostal do postavení tak krušného.

Ale tak nebo tak, den uplýval a večer zastihl Haleyho a Toma pohodlně ubytované ve Washingtoně - jednoho v hostinci, druhého ve vězení.

Nazítří ráno okolo jedenácté se kolem schodů soudní budovy shromáždil různorodý dav. Lidé kouřili, žvýkali tabák, plivali, kleli a rozmlouvali, každý podle svého osobního vkusu a záliby, a čekali na začátek dražby.

Černoši na prodej seděli v hloučku stranou a tlumeným hlasem spolu rozprávěli. Žena uvedená ve vyhlášce jménem Hagar byla typická Afričanka obličejem i postavou. Na léta jí snad šedesát bylo, ale těžká práce a nemoci se přičinily, že vypadala starší. Byla poloslepá a částečně zmrzačená revmatismem. Vedle ní stál její poslední syn Albert, čtrnáctiletý chlapec bystrého vzhledu. Albert byl jediný, kdo zbyl z početné rodiny, kterou jí postupně rozprodali a poslali dolů na jižní trh. Matka se oběma třaslavýma rukama hocha křečovitě držela a s napjatým rozechvěním hleděla na každého, kdo k nim přistoupil, aby si ho prohlédl.

"Neboj se, teto Hagar," pravil nejstarší černoch z hloučku. "Mluvil jsem o tom už s panem Flintem a ten myslí, že se mu možná podaří, aby vás dva prodal v páru pohromadě."

"Nemusejí ve mně ještě vidět ženskou dočista nanicovatou," zvolala a zdvihla třaslavé ruce. "Pořád ještě můžu vařit a drhnout a prát - pořád ještě stojím za koupení, když mě dají lacino! Jen jim tohle řekni - doopravdy jim to řekni," dodala vážně.

Vtom si právě Haley proklestil cestu k hloučku černochů a přistoupil k staršímu muži. Otevřel mu ústa, podíval se mu dovnitř, ohmatal mu zuby a poručil mu vstát a vypnout se, aby ukázal své svaly. Potom přešel k vedlejšímu muži a podrobil ho téže zkoušce. Nakonec přistoupil k chlapci, ohmatal mu paže, narovnal mu dlaně, prohlédl mu prsty a pak mu rozkázal vyskočit, aby viděl, jak je mrštný.

"Ten se nebude prodávat beze mne!" zvolala stařena s vášnivou dychtivostí. "My dva jsme na prodej jenom v páru. Já mám ještě hodně síly, pane, a můžu nadělat fůru práce - ještě fůru, pane!"

"Na plantáži?" prohodil s opovržlivým pohledem Haley. "Povídačka! To už jistě!"

A jako by ho byla prohlídka uspokojila, poodešel stranou a s rukama v kapsách, s doutníkem v ústech a s kloboukem naraženým na stranu jenom přihlížel a stál hotov k činům.

"Co o nich soudíte?" zeptal se muž, který sledoval Haleyho prohlídku, jako by se chtěl sám rozhodnout podle ní.

"No," odpověděl Haley a odplivl si, "budu myslím přihazovat na ty mladší a na toho chlapce."

"Chtějí prodat chlapce s tou starou pohromadě," řekl muž.

"To jim dá notnou fušku - vždyť je to stará rachotina - nestojí ani za fajfku tabáku."

"Vy byste je tedy nevzal oba?" vyzvídal muž.

"Každý, kdo by je vzal, by byl blázen. Je poloslepá, chromá od revma, a ke všemu je ještě trhlá."

"Ale leckdo takovéhle staré ženské kupuje a tvrdí, že v sobě mají o hodně víc fortele, než by do nich člověk řekl," namítl muž zamyšleně.

"Ani nápad," odsekl Haley. "Já bych ji nevzal ani darem. Fakt! Přece jsem ji viděl!"

"Hm, ale nějak je člověku líto nekoupit ji spolu se synem - tolik na něm visí, jak se zdá. Třeba ji přidají moc lacino."

"Pro lidi, co mají dost peněz, aby je mohli takhle vyhazovat, prosím, dobrá, ať si poslouží. Já budu přihazovat na toho hocha, bude se hodit na plantáž. Ale tu starou si na krk nevezmu. Zanic na světě, ani kdyby mi ji dali zadarmo," prohlásil Haley.

"Ta bude zoufale vyvádět," řekl muž.

"Samo sebou, bude," přisvědčil handlíř chladně.

Tu jejich rozmluvu přerušil živý šum mezi diváky - to si dražební vyvolávač, podsaditý, čiperný, důležitý človíček, klestil cestu davem. Stařeně se zatajil dech a pudově se chytila syna.

"Drž se blízko u maminky, Alberte - blízko! Budou nás dražit spolu," řekla zoufale.

"Ach maminko, bojím se, že ne!" odpověděl chlapec.

"Musejí, dítě moje! Kdyby nás roztrhli, to bych nepřežila," vyjekla nešťastná stařena náruživě.

Vyvolávačův hřímavý hlas požádal o uvolnění místa a oznámil, že ihned přistoupí k prodeji.

Místo se uprázdnilo a dražba začala.

Jednotlivé muže na seznamu brzy přiklepl kupcům za ceny, které svědčily o značně čilé poptávce na trhu. Dva z nich připadli Haleymu.

"Tak vstávej, mládenče," řekl vyvolávač a pobídl přitom chlapce dražebním kladívkem, "jen hezky hop a pěkně ukaž, jak jsi mrštný."

"Vyvolejte nás dva spolu, spolu - prosím vás, pane, spolu!" volala stařena a držela se křečovité chlapce.

"Kliď se!" okřikl ji vyvolávač hrubě a odstrčil jí ruce. "Ty přijdeš naposled. Tak alou, černá kůže, hop!" S tím slovem popostrčil chlapce ke špalku. Za zády se mu ozval hluboký těžký sten. Chlapec se zarazil a ohlédl se.

Nebylo však času postávat. Setřel si chvatně slzy z velkých jasných očí a v mžiku vyskočil na špalek.

Jeho ztepilá postava, mrštné údy a bystrá tvář vzbudily okamžitě živý zájem a k uším vyvolávače dolehlo půl tuctu nabídek najednou.

Plachý, napůl vyděšený chlapec se rozhlížel ze strany na stranu, když slyšel brebentivý hluk, jak jeden kupec přihazoval přes druhého - hned tu, hned tam -, až konečně kladívko dopadlo. Přikleplo ho Haleymu.

Vyvolávač sestrčil hocha ze špalku směrem k jeho novému pánovi. Hoch se však na okamžik zastavil a ohlédl se, když jeho nešťastná stará matka vykřikla. Třásla se na celém těle a vztahovala rozechvělé ruce k Haleymu:

"Kupte taky mne, pane, pro smilování boží! - Kupte taky mne - jestli mě taky nekoupíte, tak umřu!"

"Ty umřeš, když tě koupím - v tom je právě ten háček," odsekl Haley. "Ne!" A obrátil se zády.

Dražení ubohé stařeny se odbylo bleskově. Koupil ji muž, který předtím rozprávěl s Haleym a nezdál se tak docela bezcitný. Dostal ji za babku a diváci se začali rozcházet.

Nešťastné oběti dražby, které po léta vyrůstaly spolu na jednom statku, se shlukly kolem zoufalé staré matky, na jejíž muka bylo žalno pohledět.

"Nemohli mi nechat aspoň jedno? Pán mi vždycky sliboval, že jedno mi zůstane - to mi sliboval," opakovala zbědovaným hlasem znovu a znovu.

"Spoléhej na Hospodina, teto Hagar," pravil nejstarší černoch tesklivě.

"Co to pomůže?" odpověděla v srdceryvném pláči.

"Maminko, maminko! To nesmíš, to nesmíš!" zvolal hoch. "Říkají, žes dostala hodného pána."

"Na tom nesejde - na tom nesejde. Jejej, Alberte! Ach synáčku můj! Ty jsi moje poslední dítě! Bože, jak to mám snést?"

"No tak, odvedte ji někdo, slyšíte?" řekl stroze Haley. "Takhle vyvádět, to jí přece jenom uškodí."

Starší černoši v hloučku odtrhli nešťastnici od chlapce, částečně domluvami a částečně násilím uvolnili poslední zoufalý stisk její ruky, a když ji odváděli k vozu jejího nového pána, snažili se ji utišit.

"No tak, no tak!" opakoval Haley, sestrkoval přitom svůj trojí nákup dohromady, vytáhl svazek pout a začal je ihned navlékat otrokům na zápěstí. Potom ještě všechna želízka připevnil k dlouhému řetězu a hnal své stádo před sebou do vězení.

Uplynulo několik málo dní a vidíme Haleyho i s jeho majetkem šťastně naloděného na jednom ohijském parníku. Byl to teprve zárodek jeho houfu, který se měl během plavby po řece rozmnožovat o rozličné jiné kusy téhož druhu zboží - o kusy připravené pro něho v různých obcích podél břehu buď jím samým, nebo jeho agentem.

La Belle Riviere, loď tak hrdá a krásná, že druhá taková ještě nebrázdila vody své jmenovkyně, řeky Ohia, plula pod zářící oblohou vesele po proudu. Vysoko na stěžni vlály a třepetaly se pruhy a hvězdy svobodné Ameriky a v ochozech, kde se procházeli pěkně oblečení pánové a dámy a užívali nádherného dne, nebylo k hnutí. Všechno hýřilo životem, ruchem a jásotem - všechno kromě Haleyho houfu, uloženého spolu s jiným nákladním zbožím na spodní palubě. Jednotlivé jeho kusy, jak tak seděly pohromadě v uzlu a hovořily zdušeným hlasem mezi sebou, zjevně nijak zvlášť své rozličné výhody neoceňovaly.

"No, mládenci," řekl Haley, když k nim rázně přistoupil, "doufám, že si zachováte kuráž a náladu a že jste veselí. To víte, žádné trucy, to nemám rád - pěkně hlavy vzhůru, mládenci. Chovejte se slušně ke mně, a já se budu chovat slušně k vám."

Oslovení mládenci odpověděli tím věčně jednotvárným "ano, můj pane", oním staletým heslem nebohých dítek Afriky. Musíme však přiznat, že nevypadali nijak zvlášť vesele. Měli své všelijaké malicherné záliby a zaujetí, pokud jde o ženy, matky, sestry a děti, jež viděli naposledy - neobjevovalo se tedy veselí jen tak na zavolanou.

"Mám ženu," promluvil kus uvedený v seznamu jako "John, třicetiletý" a položil spoutanou ruku Tomovi na koleno, "a ta nemá o tomhle ani ždibek zdání, děvče ubohé!"

"Kde žije?" zeptal se Tom.

"Pracuje v hostinci, kousek cesty tady po řece," odpověděl John. "Namouvěru že bych si přál, abych ji mohl na tomhle světě ještě jednou vidět!" dodal.

Chudák John! Bylo přirozenější přání? A slzy, které mu při těch slovech skanuly, vyřinuly se stejně přirozeně, jako kdyby byl býval bělochem. Tom si z hloubi bolavého srdce dlouze povzdychl a snažil se ho ve své malomoci utěšit.

A jim nad hlavou, ve společenské kajutě, seděli otcové a matky, manželé a manželky a mezi nimi kroužily skotačivé děti, jako když poletují motýlkové, a všude vládla radostná a spokojená pohoda.

"Jéje, mami!" zvolal hošík, který právě přiběhl zdola. "Na lodi je obchodník s černochy a veze tam dole s sebou čtyři nebo pět otroků."

"Chudáci!" řekla matka tónem, v němž se mísil smutek s nevolí.

"Co se stalo?" zeptala se jiná dáma.

"Na spodní palubě jsou nějací chudáci otroci," odpověděla matka. "A jsou v řetězech," řekl hošík.

"Hanba, velká hanba pro naši zem, že je takové podívané vidět!" přidala se další dáma.

"Nu, o té věci by se dalo mnoho hovořit na rub i na líc," ozvala se uhlazená žena, která seděla u dveří své kabiny a šila; její malá holčička a chlapeček si hráli kolem ní. "Byla jsem na Jihu a musím říci, že podle mého jsou na tom černoši lépe, než jak by se měli, kdyby byli svobodní."

"V jistých ohledech jsou na tom někteří skutečně dobře, to připouštím," pravila dáma, na jejíž poznámku předešlá žena odpověděla. "Nejhroznější stránkou otroctví je podle mého názoru to znásilňování citů a náklonností - například to rozlučování rodin."

"Ovšem, to je opravdu zlé," přisvědčila druhá dáma, zdvihla dětské šatičky, které právě došila, a pozorně si prohlížela jejich ozdobnou obrubu. "Ale mám dojem, že se to nestává často."

"Ba věru stává," ozvala se živě první dáma. "Žila jsem mnoho let jak v Kentucky, tak ve Virgínii a viděla jsem dost, aby člověka srdce bolelo. Dejme tomu, madame, že by vám tyhle dvě dětičky tady vzali a prodali. Jak by vám bylo?"

"Nemůžeme přece podle našich citů soudit na to, jak cítí tahle třída lidí!" bránila se druhá dáma, zatímco si na klíně třídila nějaké vlněné klůcky.

"Věru, madame, to je musíte znát pramálo, když můžete takhle mluvit," odpověděla zaníceně první dáma. "Já se mezi nimi narodila a vyrostla. A vím, že cítí navlas stejně hluboce, jako cítíme my - ba možná ještě hlouběji."

"Hleďme!" řekla dáma, zívla si a pohlédla oknem kajuty ven. Posléze, na ukončení debaty, opakovala názor, jímž začala: "Přese všechno myslím, že jsou na tom lépe, než jak by se měli, kdyby byli svobodní."

"Je nepochybně úmyslem Prozřetelnosti, aby africké plemeno bylo pokolením sluhů - aby zůstávalo v nízkosti," pravil pán vážného vzezření v černém šatě, duchovní, jenž seděl u dveří kajuty. " ,Zlořečený Kanaán, služebník služebníků bude bratřím svým' - říká Písmo."

"Povídám, cizinče, tohle tedy ta slova znamenají?" ozval se dlouhán, jenž stál vedle něho.

"Není pochyby. Z nějaké nevyzpytatelné příčiny se Prozřetelnosti zlíbilo už před věky odsoudit toto plemeno k poddanství. A my se nesmíme svým míněním stavět proti tomu."

"To se potom tedy všichni sebereme a budeme kupovat negry," pravil dlouhán, "když si to Prozřetelnost přeje. - Co říkáte, blahorodí?" zeptal se a otočil se k Haleymu, který stál s rukama v kapsách u kamen a pozorně poslouchal rozhovor.

"Ano," pokračoval dlouhán, "všichni se musíme odevzdaně podřídit vůli Prozřetelnosti. Negři se musejí prodávat a vláčet sem a tam a držet pod patou - proto jsou přece na světě, že? Jak to vypadá, tenhle názor člověka notně potěší, co říkáte, cizinče?" oslovil Haleyho.

"Já o tom nikdy neuvažoval," odpověděl Haley. "Sám bych to ani nebyl řekl, nemám žádné školy. Dal jsem se na ten obchod jenom proto, abych se nějak uživil. Ale jestli to není správné, počítám, že se za to budu jednou kát, víme?"

"A teď si tu námahu ušetříte, co?" odpověděl dlouhán. "Tady vidíte, co to je za výhodu, vyznat se v Písmu. Kdybyste jen býval študoval bibli, jako tady ten dobrý muž, mohl jste to vědět už dřív a mohl jste si ušetřit fůru svízelů. Bylo by stačilo, abyste jenom řekl ,Zlořečený' - tentononc, jak se jmenuje? - a už by bývalo všechno v pořádku."

A neznámý, jenž nebyl nikdo jiný než náš počestný dobytkář, kterého jsme svým čtenářům představili v kentuckém hostinci, usedl a s podivným úsměvem na protáhlém ostrém obličeji začal kouřit.

Tu se do hovoru vmísil urostlý štíhlý mladý muž s tváří, z níž vyzíral hluboký cit a inteligence, a citoval slova: " ,Všecko, jakož byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim.' Podle mého," dodal, "je tohle Písmo právě tak jako ,Zlořečený Kanaán'."

"No vida, cizinče, tahle slova se zdají takovým ubožákům, jako jsme my, dočista stejně jasná jako tamta," prohodil dobytkář John a dýmal si dál jako sopka.

Mladý muž hned neodpověděl, ale vypadal, jako by chtěl ještě něco dodat. Vtom však loď náhle zarazila stroje, a jak už to na parnících obvykle bývá, všichni cestující se hrnuli k zábradlí podívat se, kde přistávají.

"Oba ti chlapíci jsou pastoři?" zeptal se John jednoho z mužů, jak společnost vycházela z kajuty. Muž přikývl.

Jakmile loď přistála, přeběhla na ni po můstku divoce jakási černoška. Prodrala se davem a pádila k místu, kde seděl houfec Haleyho otroků. Tam se vrhla kolem krku nešťastnému kusu zboží označenému zpočátku jako "John, třicetiletý" a se vzlykotem a pláčem kvílela nad svým manželem.

Ale nač znovu vyprávět příběh vyprávěný až tuze často - vyprávěný den co den - příběh o přervaných a zpřetrhaných strunách srdce - o slabých, deptaných a mučených pro zisk a pohodlí silných? Není jej třeba vyprávět - vypráví jej každičký den...

Loď odrazila pyšně od břehu a všechno se zase veselilo jako předtím. Muži rozprávěli a promenovali a četli a kouřili. Ženy šily a děti si hrály a loď plula svou cestou dál.

Jednoho dne, když nakrátko přistála v jedné malé kentucké obci, zašel si Haley na břeh vyřídit nějakou menší obchodní záležitost.

Tom, jemuž okovy nebránily v mírném pohybu, mohl udělat pár kroků. Dovlekl se k boku lodi a tam zůstal stát a tupě zíral přes zábradlí. Po nějaké době spatřil handlíře, jak se čilým krokem vrací v doprovodu barevné ženy, která nese v náručí malé dítě. Žena byla velmi slušně oblečena a za ní šel barevný muž a nesl jí malý kufr. Žena přicházela docela vesele, švitořila v chůzi s mužem, který jí nesl kufr, a tak vystoupila po můstku na loď. Zazněl zvonec, parník zapískal, stroj zasténal a zachrchlal a už se loď nesla po proudu řeky dál.

Žena se propletla mezi bednami a žoky na spodní palubě, až došla na příď, a když se usadila, plně se oddala mazlivému švitoření k roběti.

Haley obešel jednou dvakrát loď a potom přistoupil k ženě, posadil se vedle ní a tichým, lhostejným hlasem jí začal něco vykládat.

Vzápětí si Tom všiml, že na ženino čelo sedá těžký mrak a že odpovídá chvatně a s velkým důrazem.

"Tomu nevěřím! Tomu nechci věřit!" zaslechl její slova. "Děláte si ze mne jenom blázny."

"Když tomu nechceš věřit, tak se podívej!" namítl Haley a vytáhl list papíru. "Tohle tady je prodejní smlouva a tady je na ní podpis tvého bývalého pána. A že jsem za to vysolil dobrou tvrdou měnu, to mi věř - tak tedy co?"

"Nevěřím, že by mě můj pán takhle podvedl - to nemůže být pravda!" odporovala žena ve stále větším rozčilení.

"Můžeš se zeptat tady z těch mužských, koho chceš, kdo dovede číst psané písmo. Prosím vás!" zavolal na muže, který šel právě kolem. "Přečtěte jí tohle tady, prosím vás, budete tak hodný? Ta holka mi nechce věřit, když jí povídám, co to je."

"Hm, je to prodejní smlouva podepsaná Johnem Fosdickem," odpověděl muž, "kterou převádí do vašeho majetku děvče Lucii a její dítě. Smlouva je docela jasná, aspoň pokud já vidím."

Ženiny zoufalé výkřiky shromáždily kolem ní hlouček lidí a handlíř jim stručně vysvětlil příčinu jejího rozčilení.

"Říkal mi," vysvětlovala žena, "že jedu po řece do Louisvillu, že mě pronajímá za kuchařku - právě do toho hostince, kde pracuje můj manžel. To mi říkal můj pán, sám osobně, a já nemůžu věřit, že by mi lhal."

"Ale už tě prodal, má nebohá, o tom není vůbec pochyby," pravil pán dobrosrdečného vzezření, který si prohlédl dokumenty. "Prodal, už je to tak, žádná mýlka."

"Pak nemá smysl mluvit," řekla žena a náhle se úplně uklidnila. Přivinula si robě v náručí pevněji k sobě, posadila se na kufr, otočila se zády a zírala tupě na řeku.

"Nakonec to tedy přece jenom spolkne lehce!" prohodil handlíř. "Je to srdnatá holka, jak vidím."

Loď plula dál a žena vypadala pokojná; nad hlavou jí dul příjemný, hebký, vlahý vánek jako soucitný duch - něžný vánek, který nikdy nepátrá, je-li čelo, jež ovívá, tmavé nebo světlé! A žena viděla jiskřivý odlesk slunce v zlatých vlnkách na vodě, slyšela všude kolem sebe hovor veselých hlasů, dýchajících bezstarostnou radostí, ale srdce se jí svíralo, jako by je tížil obrovský balvan. Její robě se postavilo, vzepřelo se proti ní a drobnýma ručkama ji hladilo po tvářích; hopsalo jí na klíně, broukalo a výskalo, jako by ji mermomocí chtělo vyburcovat. Vtom si je náhle přivinula pevně do náruče a slzou za slzou pomalu skrápěla užaslou tvářičku nevědomého děťátka.

A ponenáhlu a trošku po trošce se zjevně zase uklidnila a plně se věnovala opatrování a hýčkání dítěte.

Robě, asi desetiměsíční chlapeček, bylo na svůj věk neobyčejně vyvinuté a silné a šili s ním všichni čerti. Nevydrželo ani na okamžik v klidu a matka je musila při tom bujném poskakování ustavičně držet a střežit.

"Pěkný klouček, pěkný!" řekl muž, který se s rukama v kapsách nenadále zastavil proti němu. "Kolik mu je?"

"Deset měsíců a půl," odpověděla matka.

Muž na chlapečka hvízdl a nabídl mu kousek cukrové tyčinky.

Dítě mlsek chtivě shráblo a v mžiku jej mělo v obecné úschovně všech nemluvňat, to jest v pusince.

"Kujón!" řekl muž. "Ten se vyzná!"

A hvízdl si a pokračoval v procházce. Když došel na druhý konec lodi, zastihl tam Haleyho, kterak sedí na hromadě vyrovnaných beden a kouří.

Neznámý vytáhl sirku, a jak si zapaloval doutník, prohodil přitom:

"Docela pohledná je ta holka, co tamhle máte, cizince."

"No, taky počítám, že celkem ujde," odpověděl Haley a vyfoukl oblak kouře.

"Vezete ji dolů na Jih?" zeptal se muž.

Haley přikývl a kouřil dál.

"Na práci na plantáži?" ptal se muž dále.

"Hm," odpověděl Haley, "vyřizuju zakázku pro jednu plantáž a myslím, že ji do toho houfu přihodím. Slyšel jsem o ní, že je dobrá kuchařka, a tak ji můžou buď použít v kuchyni, nebo ji strčit k česání bavlny. Má na to prsty jako stvořené, prohlédl jsem si je. Tak nebo tak, ta se prodá jako med."

A Haley se znovu věnoval svému doutníku.

"To mrně nebudou na plantáži chtít," řekl muž.

"Prodám ho při první příležitosti, co se mi naskytne," odpověděl Haley a zapálil si nový doutník.

"Pravděpodobně ho prodáte hodně lacino, co?" zeptal se neznámý, vylezl si na hromadu beden a pohodlně se usadil.

"O tom ani nevím," odpověděl Haley. "Je to zatrapeně pěkný mladý kousek - urostlý, tlustý, silný. A maso tvrdé jako kámen!"

"Máte docela pravdu, ale co všechna ta práce a výdaje, než vám vyroste?"

"Hlouposti!" namítl Haley. "Tihle vám rostou sami od sebe pod rukama - jako každý jiný tvor, co běhá po dvoře. Nedají o nic víc starostí než štěňata. Tenhle špunt bude do měsíce běhat jako čamrda."

"Já mám dobré místo pro chov a už jsem na to myslel, že si přiberu nějakou novou násadu," pokračoval muž. "Jedna kuchařka přišla minulý týden o maličké - utopilo se v neckách, mezitímco věšela prádlo. A já počítám, že by bylo docela dobré dát jí odchovat tohohle tady."

Haley a muž kouřili chvíli mlčky; zřejmě ani jeden neměl chuť položit stěžejní otázku celé rozmluvy. Konečně hovor opět načal neznámý:

"Když je jasné, že se toho kloučka musíte zbavit tak jako tak, jistě vás přece ani nenapadne chtít za něj víc než deset dolarů, no ne?"

Haley zavrtěl hlavou a významně si odplivl. "O tom nemůže být ani řeči," utrousil a pustil se znovu do kouření.

"No, cizinče, kolik byste tedy chtěl?"

"Hm," odpověděl Haley. "Mohl bych toho kloučka odchovat sám nebo si ho dát odchovat někomu jinému. Je neobyčejně pěkný a zdravý a za takových šest měsíců za něj dostanu sto dolarů. A za rok za dva, když ho správně placíruju, mi vynese dvě stovky. Proto ho teď nedám ani o cent laciněji než za padesát."

"Ale cizinče! To je přec venkoncem k smíchu!" bránil se muž.

"Fakt!" potvrdil Haley a pokývl rozhodně hlavou.

"Dám za něj třicet," nabídl neznámý, "ale ani o cent víc."

"No, tak já vám povím, co udělám," řekl Haley s novou rozhodností a opět si odplivl. "Já ten rozdíl říznu napolovic a řeknu čtyřicet. To je moje poslední slovo, víc neslevím."

"Dobrá, souhlasím!" přisvědčil po chviličce muž.

"Platí!" dotvrdil Haley. "Kde vystupujete?"

"V Louisvillu," odpověděl muž.

"V Louisvillu?" opakoval Haley. "Nádherné - připlujeme tam za soumraku. Kluk bude spát - moc dobré. Potichounku ho odklidíme, žádný rámus - to se skvěle hodí. Já rád všechno potichu - protiví se mi všechno rozčilování a povyk."

A tak když se jistý počet bankovek přestěhoval z tobolky neznámého do tobolky handlířovy, věnoval se Haley zase doutníku.

Byl jasný, poklidný večer, když loď přirazila k hrázi v Louisvillu. Žena seděla do té chvíle tiše a držela v náručí dítě, nyní již pohřížené do tvrdého spánku. Jakmile zaslechla vyvolávat jméno zastávky, položila spěšně dítě do kolébky - do prohlubně náhodně vytvořené mezi bednami, kterou napřed pečlivě vystlala svým pláštěm. Potom přiskočila k boku lodi s nadějí, nezahlédne-li snad mezi rozličnými hostinskými podomky, kteří se seběhli na přístaviště, svého manžela. S touto nadějí se prodrala k přednímu zábradlí, vyklonila se daleko přes ně a usilovně napjatým zrakem pátrala mezi rozvlněnými hlavami na břehu. Tak se lidé natlačili mezi ni a dítě.

"Teď přišla vaše chvíle," řekl Haley, vyzdvihl spící dítě a podal je neznámému. "Jenom ho neprobuďte, aby se nedalo do křiku. Byla by z toho po čertech mela s tou holkou."

Muž vzal opatrně raneček s dítětem a brzy zmizel v davu, který se hrnul na břeh.

Když se loď s vrzotem a hekotem a šupotem odpoutala od hráze a začínala zvolna nabírat páru, žena se vrátila na své místo. Tam seděl handlíř - dítě bylo pryč!

"Proč, proč - kde je?" vyhrkla v užaslém překvapení.

"Lucie," řekl handlíř, "dítě máš pryč, máš se to dovědět teď, nebo později. Víš, já věděl, že si ho nemůžeš vzít s sebou dolů na Jih - a nahodilo se mi, že jsem ho mohl prodat do prvotřídní rodiny, kde ho vychovají líp, než bys mohla ty."

Divý pohled, plný nezměrných muk a čirého zoufalství, jejž žena vrhla na handlíře, by byl člověka méně ostříleného patrně vyšinul z klidu. Ale Haley byl na to zvyklý; spatřil týž pohled už nastakrát. (I vy si můžete na podobné věci zvyknout, vážený příteli - a hlavním cílem nynějšího úsilí je právě docílit, aby si na ně k větší slávě Unie zvykla i celá naše severní pospolitost.)

Proto viděl handlíř v smrtelných mukách, která živila ženin tmavý obličej, i v těch křečovitě zaťatých pěstech a zalykavém dechu pouze nutné průvodní jevy svého řemesla a uvažoval nyní jedině o tom, zda se žena rozkřičí a ztropí na lodi výtržnost - neboť stejně jako ostatní příznivci našich prapodivných zařízení i on měl jakýkoli rozruch rozhodně v nelibosti.

Ale žena se nerozkřičela. Střela jí projela příliš přesně středem srdce, aby na křik nebo na slzy zbývalo sil.

Posadila se jako v závrati. Malátné ručeji sklesly bezvládně podle těla. Její oči zíraly přímo vpřed, ale neviděla nic. Všechen hluk a hukot lodi i supění strojů jí v zmateném sluchu splývaly jako ve snu a ubohé omráčené srdce se nevzmohlo na výkřik ani na slzu, aby vyjádřilo svou bezednou bědnost.

Žena byla úplně klidná.

Handlíř, přihlédneme-li k jeho výhodnému postavení, byl málem stejně lidský jako někteří naši politikové, a zdálo se, že považuje za svou povinnost poskytnout takovou útěchu, jakou daný případ připouštěl.

"Vím, Lucie, že tahle věc připadá zpočátku krapet těžká," řekl, "ale takové šikovné a rozumné děvče, jako jsi ty, to se tomu nepoddá. Muselo to být, víš, a nedá se s tím nic dělat."

"Ach, přestaňte, pane, přestaňte!" odpověděla žena hlasem člověka, který se dusí.

"Jsi šikovná holka, Lucie," vedl dále svou. "Myslím to s tebou dobře a chci tě dole na Jihu dostat do pěkného místa. Však ty si brzy najdeš jiného manžela - takové hezké děvče jako ty -"

"Ach pane, kdybyste jenom přestal a nemluvil teď na mne," vzdychla žena. Z jejího hlasu čišela bolest tak syrová a palčivá, až handlíř vycítil, že v daném okamžiku jde o situaci, na kterou jeho obvyklý způsob jednání nestačí. Vstal a žena se odvrátila a zabořila si hlavu do pláště.

Handlíř přecházel nějakou chvíli sem a tam a občas se zastavil a podíval se na ni.

"Bere si to nějak moc k srdci," mluvil sám se sebou, "ale je zticha. Ať se s tím jen chviličku pere - však ona se z toho nakonec vykřeše."

Tom pozoroval celý obchodní případ od začátku až do konce a přesně věděl, jak to skončí. Jemu to připadalo jako něco nevýslovně strašlivého a krutého, protože se, duše černá, ubohá a nevědomá, nenaučil zevšeobecňovat a zaujímat širší hledisko. Kdyby jen byl býval vyučencem jistých služebníků křesťanství, byl by třebas měl rozumnější názor a spatřoval v tom prostě běžný každodenní úkon zákonitého obchodu - obchodu, který je stěžejní oporou zřízení, o němž nám jistý učený americký bohoslovec říká, že "v sobě nemá žádné jiné zlo, než s jakými se shledáváme jakožto s neodlučitelnými i u všech ostatních vztahů v životě společenském a rodinném".

Jak však vidíme, Tom byl ubohý nevědomý tvor, jehož četbou byl jedině a pouze Nový zákon, a proto se nemohl upokojit ani utěšit žádným podobném hlediskem. Srdce mu v prsou krvácelo přímo proudem nad tím, co mu připadalo jako bezpráví na té nebohé trpící hromádce, která ležela na bednách jako zlomená třtina - na té cítící, živé, krvácející, ale přesto nesmrtelné věci, kterou zákony amerických států řadí mezi balíky a žoky a bedny, mezi nimiž ležela.

Tom k ní popošel blíž a snažil se jí něco říci - ale žena pouze sténala. V poctivosti srdce a v slzách, řinoucích se mu po lících, ji utěšoval; leč její uši nezměrným bolem ohluchly a ochromené srdce nemohlo vnímat.

Snášela se noc - noc klidná, nehybná a vznešená, zářící shůry svýma nesčetnýma a velebnýma andělskýma očima, jiskřivýma, krásnýma, ale mlčenlivýma. Z té daleké oblohy nevyšla žádná řeč ani slovo, žádný litující hlas ani pomocná ruka. Jeden po druhém umlkaly hlasy světsky střízlivé i radostné; všechno na lodi usnulo a bylo jasně slyšet šplounání vlnek na přídi. Tom se natáhl na bednu, a jak tam ležel, co chviličku zaslechl dušený vzlyk nebo sten zhroucené postavy: "Ach, co si počnu? Bože! Ach dobrý Bože, prosím tebe, pomoz mi!" Tak se ozývalo chvíli co chvíli, až šepot odumřel v tichu.

Po půlnoci se Tom náhle s leknutím probudil. Cosi černého se kolem něho rychle mihlo k boku lodi a ozvalo se šplouchnutí do vody. Nikdo jiný nic neviděl ani neslyšel. Tom zdvihl hlavu - ženino místo bylo prázdné! Vstal a hledal ji kolem, ale marně. Ubohé zkrvavené srdce došlo konečně klidu a řeka se čeřila a vlnila stejně třpytivě, jako kdyby se nad ním ani nezavřela.

Handlíř se probudil velmi časně a šel obhlédnout svůj živý inventář. Teď byla řada na něm, aby se rozhlížel celý zmatený.

"U všech všudy, kam se podělo to děvče?" zeptal se Toma.

Tom, který se už naučil moudrosti, že mluviti stříbro a mlčeti zlato, necítil povinnost vysypat svá pozorování a podezření, nýbrž odpověděl pouze, že neví.

"Určitě nemohla v noci vystoupit na žádné zastávce. Byl jsem přece vzhůru a sám jsem hlídal, pokaždé když loď někde přistála. Nikdy se v těchhle věcech nespoléhám na jiného."

Toto vysvětlení podal Tomovi docela přátelsky důvěrně, jako by šlo o něco, co ho bude obzvlášť zajímat.

Tom neodpovídal.

Handlíř prošmejdil loď od jednoho konce na druhý, hledal mezi bednami, žoky a sudy, kolem strojů, u komínů, ale marně.

"Jářku, Tome, povídám, kápni božskou," řekl, když se po bezvýsledné prohlídce vrátil zase na místo, kde stál Tom. "Ty o tom jistě něco víš. Nic mi nepovídej - vím, že o tom něco víš. Viděl jsem to děvče tady ležet kolem desáté a potom ve dvanáct a potom mezi jednou a druhou. A najednou ve čtyři je pryč a ty jsi celou tu dobu spal právě vedle ní. Jářku, ty o tom něco víš - musíš něco vědět."

"No tedy, pane," přiznal Tom, "k ránu se kolem mne něco šustlo a já se tak napůl probudil. A potom jsem slyšel něco jako silné šplouchnutí a potom jsem se probral načisto a to děvče bylo pryč. To je všechno, co o tom vím."

Handlíře to ani nepohoršilo, ani neudivilo. Byl totiž, jak jsme řekli již dříve, zvyklý na mnohé, nač vy zvyklí nejste. Ani strašlivá přítomnost velebné smrti ho nezamrazila. Viděl smrt už tolikrát - střetal se s ní při výkonu řemesla a seznámil se s ní již dobře. Pokládal smrt pouze za obtížného hosta, který se mu velmi špinavě plete do jeho majetkových čachrů. Proto jenom zaklel, že ta holka je šunt a on že má zatracenou smůlu, a jestli to takhle půjde dál, že na té cestě nevydělá ani troník.

Zkrátka, Haley se zjevně považoval za člověka, kterému bylo jasně ukřivděno. Nedalo se s tím však nic dělat, protože žena utekla do státu, který nikdy uprchlíka nevydá - ani kdyby se celá slavná americká Unie stavěla na hlavu. Handlíř se tedy rozmrzele posadil, vytáhl svou příruční účetní knížku a zapsal pohřešované tělo i duši do rubriky ztrát!

"Ten handlíř, to je odporný tvor, viďte? - Tak bezcitný! Je to opravdu hrozné!" pohoršuje se čtenář.

"Ale nikdo přece nemá tyhle handlíře v úctě! Kdekdo jimi opovrhuje - žádná slušná společnost je mezi sebe nepřijímá," namítne druhý čtenář.

Ale kdo, pane, ty handlíře dělá? Kdo má větší vinu? Osvícený, vzdělaný, inteligentní člověk, který podporuje řád, jehož je takový handlíř nevyhnutelným výsledkem, nebo ten bídný handlíř sám? Vy děláte veřejné mínění, které si žádá jeho řemesla, které ho svádí a kazí, až v něm nevidí nic, zač se stydět - v čem jste tedy lepší než on?

Jste vy vzdělaný, a on nevědomec, vy povznesený, a on nízký, vy ušlechtilý, a on barbarský, vy osvícený, a on zaostalý?

Na závěr těchto drobných výjevů ze zákonitého obchodování musíme požádat svět, aby si nemyslil, že američtí zákonodárci nemají ani špetičku toho, čemu se říká lidskost - jak by se snad mohlo nespravedlivě soudit z velkého úsilí, jež naše celonárodní sněmovna vynakládá na ochranu a zachování tohoto odboru podnikání.

Kdopak neví, jak se naši velikáni navzájem překonávají v hřímání proti otrokářskému obchodu v cizině? V našich řadách vyvstaly celé zástupy Clarksonů a Wilberforceů, a vidět i slyšet je tak hřímat je navýsost povznášející. Dovážet černochy z Afriky, milý čtenáři, jaká to je hrůza! Na to nemůže Unie ani pomyslit! Ale dovážet je na Jih z Kentucky - to je přece něco docela jiného!