Read synchronized with  English  Italian  Russian 
Chaloupka strýčka Toma.  Harriet Beecher-Stoweová
Kapitola 11. v níž zboží projeví nepřístojné rozpoložení mysli
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Sychravý den se schyloval k podvečeru, když u dveří malého zájezdního hostince v obci N. ve státě Kentucky vystoupil cestující. Ve výčepu zastihl značně pestrou společnost, kterou pod střechu zahnalo nevlídné počasí.

Shromáždění v místnosti skýtalo pohled při podobných sešlostech zcela obvyklý. Statní, velcí, hranatí Kentučané, oblečení v loveckých kazajkách a vláčející své ohebné údy po obrovských rozlohách země, byli charakteristickým rysem celého výjevu i s nenuceným posazením pro ten lid tak příznačným. Pušky měli opřené stranou v rohu a po koutech se váleli ohaři, váčky s olovem, lovecké brašny a všelijací černouškové, všechno pohromadě.

Po jedné straně krbu seděl nohatý pán. Měl klobouk na hlavě, houpal se na zadních nohách židle a podpatky jeho zablácených holínek bohorovně spočívaly na římse nad krbem - poloha to, jak si dovolujeme čtenářům vysvětlit, vysloveně příznivá rázu myšlení příznačnému pro hostince na Západě, kde cestující projevují rozhodnou zálibu v tomto osobitém způsobu povznášení svých názorů i jedenáctek.

Šenkýř, který stál za pultem, byl jako většina jeho krajanů velké postavy, dobromyslný a svižný a měl na hlavě ukrutnou hřívu vlasů a navrch na té ještě obrovský vysoký klobouk.

Ostatně tento příznačný symbol mužské svrchovanosti měl v místnosti na hlavě kdekdo - ať už to byl plstěný širák nebo stočený palmový list, promaštěný kastor nebo jemný nový klak, vždycky trůnil na hlavě s pravou republikánskou nezávislostí. Po pravdě se zdál charakteristickým znakem každého jednotlivce. Jedni jej měli švihácky posunutý ke straně - to byli zábavní, bodří, lehkomyslní kumpáni; druzí jej měli samorostle naražený až na nos - to byli pevní chlapi, muži každým coulem, kteří pakliže už klobouk měli, také jej vskutku mít chtěli, a to posazený právě tak, jak se jim uzdálo. A byli tu i takoví, kdo měli klobouk svezlý daleko do týlu; muži bystře pohotoví, kteří chtěli mít jasný výhled - kdežto nedbalcům, kteří nevěděli nebo se nestarali, jak jim klobouk na hlavě sedí, se viklal a trčel na všechny strany. Všechny ty rozmanité klobouky byly vpravdě studií hodnou samého Shakespeara.

Několik černochů ve velmi plandavých pantalónech a beze všeho nadbytku košiloviny pobíhalo ustavičně sem a tam; nedosahovali však žádných zvlášť mimořádných výsledků kromě toho, že sršeli vrozenou ochotou převrátit pro dobro svého pána a jeho hostů kdeco na světě naruby. K tomuto obrázku si přidejte veselý, praskavý, plápolavý oheň, bujně šlehající do velkého širokého sopouchu - venkovní dveře a kdekteré okno dokořán otevřené, jakož i rozevláté kalikové záclony, pleskající na oknech v notně řízném vanu vlhkého syrového vzduchu - a máte představu o útulném prostředí kentuckého hostince.

Kentučan našich dnů je dobrou ilustrací k teorii o dědičnosti povahových rysů a zvláštností. Jeho předkové bývali zdatní lovci - mužové, kteří žili v lesích, spali pod širou volnou oblohou a místo svíček se spokojovali hvězdami. A jejich potomek si až dodnes počíná vždycky tak, jako by dům byl jeho tábořiště. V každou denní dobu má klobouk ustavičně na hlavě, rozvaluje se a klade nohy na lenoch židle nebo na krbovou římsu právě tak, jako se jeho otec válel na drnu a opíral si nohy o strom nebo o kládu - okna i dveře nechává v zimě v létě dokořán, aby měl pro své mohutné plíce dost vzduchu - s nenucenou bodrostí říká kdekomu "cizinče" a je to vůbec nejupřímnější, nejpokojnější a nejveselejší tvor na světě.

Do takové nenucené a mírumilovné sešlosti zapadl náš cestující. Byl to pomenší podsaditý muž, pečlivě oblečený, měl kulatý dobrosrdečný obličej a cosi na jeho vzhledu svědčilo, že si až puntičkářsky potrpí na zevnějšek. Velmi pečlivě dbal o svůj kufřík a deštník, jež si vlastníma rukama přinesl dovnitř, a neústupně odmítal všechny nabídky rozličných služebných duchů, že mu s věcmi pomohou. S poněkud úzkostlivým výrazem se rozhlédl po výčepu a uchýlil se se svými cennostmi do nejteplejšího kouta. Tam je uložil na židli, usadil se a značně starostlivě se zadíval na vašnostu, jenž svými podpatky zdobil kraj krbové římsy a plival napravo nalevo s vervou i silou notně znepokojivou pro pána se slabými nervy, který si potrpí na chování.

"Jářku, cizinče, jak se máme?" zeptal se právě zmíněný pán a vypálil přitom čestnou pozdravnou salvu tabákové šťávy směrem k novému hostu.

"Celkem dobře, soudím," zněla odpověd neznámého, který s jistým znepokojením jen taktak uhnul, aby ho pocta nezasáhla.

"Něco nového?" pokračoval jeho protějšek a vytáhl z kapsy smotek tabáku a velký lovecký tesák.

"Pokud vím, nic," odpověděl nový host.

"Žvýkáte?" zeptal se dlouhán a s výrazem vysloveně bratrským přitom nabízel starému pánovi kus ze svého tabáku.

"Ne, děkuji - nedělá mi to dobře," odpověděl malý muž a poposedl kousek stranou.

"Že ne, hm?" podivil se jeho společník klidně a strčil kus smotku do úst sobě, aby si pro všeobecné blaho společnosti udržel dostatečnou zásobu tabákové šťávy.

Starý pán sebou pokaždé polekaně škubl, kdykoli jeho nohatý bližní vypálil jeho směrem. Když si toho jeho společník všiml, dobromyslně zamířil kanonádu v jinou stranu a začal bombardovat jeden kus krbového náčiní se střeleckým nadáním tak mimořádným, že by bylo dávno stačilo k dobytí celého města.

"Co je to tam?" zeptal se starý pán, když zpozoroval, že se několik hostů seskupilo kolem velkého plakátu.

"Hledají negra!" odpověděl stručně jeden z hloučku.

Pan Wilson - tak se totiž náš starý pán jmenoval - vstal a opatrně si urovnal kufřík a deštník a potom si rozvážně vytáhl brýle a pečlivě si je nasadil. Když pak byl s tímto úkonem hotov, četl, jak následuje:

Podepsanému utekl mladý míšenec Jiří. Řečený Jiří měří šest stop a má velice světlou plet a hnědé kudrnaté vlasy. Je velmi inteligentní, mluví uhlazeně a dovede číst a psát. Pravděpodobně se pokusí vydávat se za bělocha. Na zádech a na ramenou má hluboké jizvy a v pravé dlani má vypálenou značku, písmeno H.

Tomu, kdo mi ho přivede živého, vyplatím čtyři sta dolarů. Tutéž částku vyplatím za uspokojivý důkaz, že uprchlík byl zabit.

Starý pán si četl toto oznámení od začátku až do konce přitlumeným hlasem, jako by se mu učil nazpaměť.

Nohatý veterán, který předtím ostřeloval krbové náčiní, jak jsme zde již vylíčili, sundal nyní z římsy své těžkopádné jedenáctky, vztyčil se v plné výšce, přistoupil k plakátu a velmi rozmyslně na něj vyplivl plnou salvu tabákových slin.

"To si o tom myslím já!" řekl stručně a opět se posadil.

"Ale, ale, cizinče, načpak to?" pokáral ho šenkýř.

"Být tady ten, co tenhle plakát sesumíroval, počastoval bych ho zrovna tak," odpověděl dlouhán a klidně se znovu začal zabývat krájením tabáku. "Každý, kdo má v majetku takového mládence, jako je tenhle, a nedovede s ním zacházet nijak slušněji, ten si docela zaslouží, aby o něj přišel. Takovéhle papíry jsou hanbou Kentucky - to si myslím poctivě já, kdyby to někoho zajímalo!"

"No, ono je to pravda," přiznal šenkýř, zatímco si do knihy poznamenával nějakou položku.

"I já mám nějakou tu čeled, pane," pravil dlouhán a obnovil palbu na krbové náčiní, "ale jenom jim povídám ,Helejte, mládenci,' říkám, ,jen si běžte! mažte! plavte! kdy a jak se vám zachce! Já vás nikdy honit nebudu!' A takhle držím své lidi já. Jen jim dát na srozuměnou, že si můžou pláchnout, kdy a jak chtějí, a hned jim na to zajdou chutě. A co víc, mám pro ně pro všechny zaregistrované propouštěcí papíry pro případ, že bych se jednoho krásného dne nečekaně natáhl bradou vzhůru, a oni to vědí. A to vám povídám, cizinče, není v naší končině člověka, aby dostal ze svých negrů víc než já. Kolikrát jsem je přece už poslal s hříbaty v ceně pěti set dolarů do Cincinnati, a mládenci se mi všichni vrátili pěkně včas i s penězi nachlup přesně. To dá rozum, že tak jednají. Zacházejte s nimi jako se psy, a dostanete z nich peskou práci a peské chování. Zacházejte s nimi jako s lidmi, a dostanete z nich práci lidskou."

A počestný dobytkář dotvrdil ve svém zápalu tuto mravní úvahu pravou slavnostní kanonádou do krbu.

"Myslím, že jednáte naprosto správně, příteli," pravil pan Wilson. "A tenhle mladík, co o něm mluví tahle vyhláška, je doopravdy správný chlapík - žádná mýlka. Pracoval u mne v mé továrně na pytlovinu snad nějakých šest let a byl to můj nejlepší dělník, pane. Je to taky důvtipný mládenec, vynašel stroj na čištění konopí - skutečně cenný stroj. Používá se ho už v několika jiných továrnách. Jeho pán si to dal patentovat."

"Za to vám ručím," poznamenal dobytkář, "že na tom patentu sedí a tříská z něho peníze, a potom na obrátku vypálí mládenci na pravou ruku svou značku. Mít pěknou příležitost, tak bych toho jeho pána poznamenal, počítám, že by se toho hezkou chvíli nezbavil!"

"S těmihle mládenci, co mají filipa, je vždycky potíž, moc si foukají," vmísil se do hovoru muž hrubého vzhledu, který seděl na druhé straně světnice. "Právě proto dostávají tolik na hřbet a proto se jim vypaluje značka. Kdyby se pořádně chovali, tak se jim to nestane."

"Jinými slovy, Pánbůh je stvořil jako lidi a dá to pěknou fušku, snížit je na úroveň zvířat," poznamenal suše dobytkář.

"Chytrý negr není pro pána žádná výhoda," pokračoval druhý muž, dobře obrněný proti pohrdání svého odpůrce krunýřem hrubé, nevědomé tuposti. "Jaký smysl má nadání a takové krámy, když to člověk nemůže využít sám pro sebe? Vždyť to nevyužívají k ničemu jinému, než aby vás oblafli. Já měl taky několik takových chlapíků, ale prostě jsem je rovnou prodal dolů na Jih. Věděl jsem, když je neprodám, že o ně dříve nebo později nakonec stejně přijdu."

"Nejlíp, kdybyste si vzkázal Pánubohu, aby vám uplácal pár kousků a vůbec do nich nevdechl duši," utrousil dobytkář.

Vtom další rozmluvu zatrhl příjezd jednospřežní bryčky, která zarazila před hostincem. Vypadala elegantně a na sedadle vedle barevného kočího seděl dobře oblečený muž ušlechtilého vzhledu.

Celá společnost si prohlížela nově příchozího se zájmem, s jakým si již skupina zevlounů za deštivého dne obyčejně prohlíží každého nového příchozího. Byl to velmi urostlý muž s tmavě snědou španělskou pletí a měl hezké, výrazně černé oči a hustě kučeravé vlasy, rovněž blýskavě černé. Jeho pěkně formovaný orlí nos, rovné úzké rty a podivuhodné linie hezky modelovaných údů vzbudily okamžitě u celé sešlosti dojem, že jde o něco neobyčejného. Muž vkročil nenuceně mezi shromážděné, pokynem hlavy naznačil svému sluhovi, kam má postavit jeho kufr, uklonil se společnosti a potom s kloboukem v ruce přistoupil volným krokem k výčepnímu pultu a udal své jméno: Henry Butler z Oaklandsu v okrese Shelby. Pak se lhostejně otočil, přešel nedbale k vyhlášce a přečetl ji.

"Jime," řekl svému sluhovi, "mně se zdá, že jsme nějakého podobného chlapíka potkali tam někde u Bernanových, nepamatuješ se?"

"Ano, pane," přisvědčil Jim, "jenže nevím jistě, jak to je s tou jeho rukou."

"Hm, to je pravda, já se nedíval," pravil cizinec a nedbale si zívl. Potom přistoupil k hostinskému a požádal ho, aby mu poskytl soukromý pokoj, protože si musí ihned vyřídit nějaké písemnosti.

Šenkýř byl ochota sama a vzápětí se houf nějakých sedmi černochů, starých i mladých, rodu mužského i ženského, malých i velkých, začal hemžit po domě jako hejno křepelek. Činili se, běhali, šlapali jeden druhému na nohu a klopýtali přes sebe samou horlivostí, jen aby pánovi připravili pokoj co nejrychleji. Ten se zatím usadil klidně na židli uprostřed výčepu a zapředl hovor s mužem, který seděl vedle něho.

Pan Wilson, majitel továrny na pytlovinu, pozoroval neznámého od chvíle, kdy vstoupil do místnosti, s výrazem znepokojené a zmatené zvědavosti. Připadalo mu, že se s ním už někde setkal a seznámil, ale nemohl se rozpomenout. Co chvíli, když neznámý promluvil nebo se pohnul nebo usmál, pan Wilson sebou škubl a upřel na něho zrak, ale jen se ty jasné tmavé oči střetly s takovým lhostejným chladem s očima jeho, hned se zase prudce odvrátil. Konečně jako by mu pamětí byla náhle bleskla vzpomínka - a tu se na neznámého zadíval s takovým výrazem svrchovaného úžasu a leknutí, až se nový host zdvihl a popošel k němu.

"Pan Wilson, myslím," řekl s přízvukem, jako by ho poznával, a podával mu ruku. "Prosím za prominutí, že jsem se na vás nerozpomněl dřív. Vidím, že si mě pamatujete - Butler z Oaklandsu v okrese Shelby."

"A-a-ano - ano, pane," přitakal pan Wilson jako člověk, který mluví ze sna.

Právě vtom vstoupil černý chlapec a hlásil, že pán má pokoj připravený.

"Jime, postarej se o kufry," nařídil pán lhostejně. Potom se obrátil znovu k panu Wilsonovi a dodal: "Rád bych si s vámi krátce pohovořil v jisté obchodní věci - ve svém pokoji, kdyby vám to nevadilo."

Pan Wilson šel za ním jako člověk, který chodí ve spaní. A tak spolu došli do velkého pokoje v poschodí, kde praskal právě rozdělaný oheň. Pobíhalo tam ještě několik služebných duchů a čile dokončovali poslední úpravy místnosti.

Když všechno bylo hotovo a služebnictvo se vzdálilo, mladý muž s rozmyslnou pomalostí zamkl dveře a schoval klíč do kapsy. Potom se otočil, založil si ruce na prsou a zahleděl se panu Wilsonovi do očí.

"Jiří!" vyjekl pan Wilson.

"Ano, Jiří," potvrdil mladý muž.

"Toho bych se byl nenadál!"

"Myslím, že jsem docela dobře přestrojený," řekl mladý muž s úsměvem. "Kousek ořechové slupky mi mou žlutou pleť zbarvil na ušlechtilou hněď a vlasy jsem si načernil. A tak se na mne, jak vidíte, popis na té vyhlášce vůbec nehodí."

"Ale Jiří, tohle je nebezpečná hra, co hraješ. K tomu bych ti byl nikdy neradil!"

"Mohu se do ní pustit na vlastní odpovědnost," odpověděl Jiří s týmž hrdým úsměvem.

Mimochodem tu připomeňme, že Jiří byl z otcovy strany bílé krve.

Od jedné z nejpyšnějších kentuckých rodin zdědil pěkné evropské rysy hrdého, nezlomného ducha. Po matce mu zůstal pouze slabounký míšenecký nádech, bohatě vyvážený tím, že jej provázely jiskrné černé oči. Nepatrná změna v odstínu pleti a přebarvení vlasů ho proměnily v mladého muže španělského typu, jak právě v tu chvíli vypadal. A protože půvabnost pohybů a ušlechtilé chování byly odjakživa jeho druhou přirozeností, nebylo mu nijak zatěžko hrát odvážnou roli, které se podjal - totiž roli pána cestujícího se svým sluhou.

Pan Wilson, dobrosrdečný, ale nesmírně úzkostlivý a opatrný starý pán, cupkal po pokoji sem a tam zřejmě "s myslí rozkolísanou v jednom víru", jak praví John Bunyan. Bojoval zjevně mezi touhou pomoci Jiřímu a mezi jistou zmatenou představou o dodržování zákonů a veřejného pořádku. A proto, jak se tak šoural po pokoji, vyjadřoval se o věci takto:

"Inu, Jiří, tak se mi zdá, že utíkáš - že opouštíš svého zákonitého pána, Jiří - (pranic se tomu nedivím) - ale na druhou stranu mi to je líto, Jiří - ano, rozhodně líto - myslím, že tohle ti musím povědět. Ano, Jiří - a je to moje povinnost, abych ti to pověděl."

"Proč je vám to líto, pane?" zeptal se Jiří klidně.

"Inu, když tě tak vidím, tak říkajíc, stavět se proti zákonům své vlasti."

"Své vlasti!" zvolal Jiří se silným a hořkým důrazem. "Jakoupak mám já vlast než hrob? Kéž by Bůh dal, abych v něm už ležel!"

"Ale Jiří, to ne - to ne - to nesmíš. Takhle mluvit, to je hřích! Máš krutého pána, Jiří - krutého v pravém slova smyslu. Chová se k tobě hanebně - a nechci, aby se zdálo, že se ho zastávám. A je docela přirozené, Jiří, že takhle cítíš," řekl náš dobrosrdečný muž a vysmrkal se. "Ano, přirozené, ale je mou povinností, abych tě v tom nijak nepodněcoval. Ano, chlapče milý, je mi tě teď líto, je to zlá věc - moc zlá. Ale apoštol praví: Jeden každý v tom povolání, v němž povolán jest, zůstávej.' Všichni se musíme podřídit znamením Prozřetelnosti, Jiří - nechápeš to?"

Jiří stál s hlavou vysoko zdviženou a s pažemi pevně zkříženými na široké hrudi a trpký úsměv mu vlnil rty.

"Rád bych věděl, pane Wilsone, kdyby tak přitrhli Indiáni a odvlekli vás jako zajatce od vaší ženy a dětí a chtěli si vás u sebe nechat až do konce vašeho života, abyste jim okopával kukuřici, zda byste ještě pokládal za svou povinnost zůstávat v povolání, v němž jste byl povolán? Spíš myslím, že byste prvního zatoulaného koně, který by vám přišel pod ruku, považoval za znamení Prozřetelnosti. Co myslíte vy?"

Malý starý pán poslouchal tento pohled na věc s očima dokořán. Nebyl sice zrovna valný mudrc, ale přesto měl tolik rozumu - jímž leckteří důslední myslitelé právě po této stránce nijak zvlášť neslynou -, že neřekl nic, kde se nic říci nedalo. A jak tak stál, pečlivě uhlazoval deštník a skládal a připleskával na něm všechny záhyby, pokračoval ve svém napomínání jen tak všeobecně:

"Abys chápal, Jiří, přece víš, že jsem ti vždycky byl přítelem, a ať jsem ti už řekl cokoli, vždycky jsem ti to říkal pro tvoje dobro. No, a podívej se, mně se zdá, že se vydáváš do strašlivého nebezpečí. Nemáš nejmenší naději, že se ti to podaří. Jestli tě dopadnou, povede se ti hůř, než se ti vedlo kdy předtím. Jenom tě ztýrají, divže z tebe duši nevyrazí, a potom tě prodají dolů na Jih."

"Pane Wilsone, to všechno vím," namítl Jiří. "Opravdu se vydávám do nebezpečí, ale -" Tu rozhalil plášť a ukázal dvě pistole a dlouhý lovecký tesák. "Vidíte!" řekl. "Jsem na ně připravený! Dolů na Jih prostě nepůjdu nikdy! Nikdy! Kdyby na to přišlo, dokážu si pro sebe vydobýt aspoň hrob - prvních a posledních šest stop svobodné půdy, jakou kdy budu v Kentucky vlastnit."

"Ale Jiří, takovéhle rozpoložení mysli je hrozné! To už skutečně hraničí se zoufalstvím, Jiří! To mi dělá starosti. Ty chceš přestoupit zákony své vlasti?"

"Zase ta moje vlast! Pane Wilsone, vy vlast máte, ale jakou vlast mám já? Jakou vlast má kdokoli jako já, zrozený z matky otrokyně? Jaké pro nás platí zákony? My je neděláme - my je neschvalujeme - my na nich nemáme sebemenší podíl. Nejsou nám k ničemu, než aby nás držely při zemi a pod patou. Neslyšel jsem snad vaše tirády na čtvrtého července? Nevykládáte nám všem jednou do roka, že vlády zakládají svou pravoplatnou moc na souhlasu těch, komu vládnou? Nemá snad člověk rozum, aby o těchhle věcech přemýšlel? Nedovede si snad dát jedno s druhým dohromady a nevidí, jaká je pravda ve skutečnosti?"

Mysl páně Wilsonova patřila k oněm, které lze nikoli nevhodně přirovnat k žoku bavlny; byla hebká, měkká, blahovolně poddajná a - zmotaná. Opravdu z plna srdce Jiřího litoval a měl i jakýsi matný a zastřený pojem o citech a cítění, jež v něm bouří. Pokládal však za svou povinnost s neústupnou vytrvalostí mu kázat dobro.

"Tohle je zlé, Jiří. Musím ti říci, jako přítel, víš, že uděláš líp, když si nebudeš s takovými nápady zahrávat. Jsou to špatné nápady, Jiří, hrozně špatné pro chlapíka v tvém postavení - moc špatné."

A pan Wilson se posadil ke stolu a začal nervózně ohryzávat rukojeť deštníku.

"Ale hleďte, pane Wilsone," řekl Jiří, popošel blíže a rozhodně se posadil přímo proti němu, "jen se na mne podívejte. Jak tady před vámi tak sedím, nejsem snad po všech stránkách zrovna tak člověk, jako jste vy? Podívejte se mi na obličej - podívejte se mi na ruce - podívejte se na moje tělo," a mladý muž se hrdě vypjal, "proč nejsem zrovna tak člověk jako každý jiný?

Jen si poslechněte, pane Wilsone, co vám mohu vypravovat. Měl jsem otce, který patřil k vašemu kentuckému panstvu, a tomu na mně nezáleželo ani tolik, aby mě uchránil před prodáním spolu s jeho psy a koňmi, když umřel a z pozůstalosti se musely zaplatit dluhy. Viděl jsem svou matku, vystavenou šerifem i s jejími sedmi dětmi ve veřejné dražbě na prodej. Prodali jí je před očima, jedno po druhém a každé jinému pánovi. A já byl z nás sedmi nejmladší.

Matka šla a vrhla se před mým bývalým pánem na kolena a prosila ho, aby ji koupil se mnou, aby mohla mít aspoň jedno své dítě u sebe. Ale jen ji tou svou těžkou botou odkopl. Viděl jsem to na vlastní oči a poslední, co jsem slyšel, byl matčin pláč a křik, když mě přivázali na krk jeho koni, aby si mě odvezl na svůj statek."

"No a pak?" zeptal se pan Wilson.

"Můj pán uzavřel s jedním z těch lidí obchod a koupil mou nejstarší sestru. Byla to zbožná, hodná dívka a stejně hezká, jako bývala moje nešťastná matka. Byla dobře vychovaná a měla pěkné způsoby. Zprvu jsem byl rád, že ji koupil, protože jsem měl nablízku aspoň jednu přátelskou duši. Ale brzy jsem toho litoval. Stál jsem, pane, u dveří a slyšel jsem, jak ji bičují. Připadalo mi, jako by mě každá ta rána ťala přímo do holého srdce, ale nemohl jsem hnout ani prstem, abych jí pomohl. A mrskali ji proto, pane, že chtěla vést slušný křesťanský život - takový, na jaký vaše zákony nedávají právo žádné mladé otrokyni. Nakonec jsem ji pak viděl připoutanou řetězem k celému houfu, když si je otrokář odvážel na trh do Orleansu. Poslali ji tam pro nic jiného než pro tohle - a od té doby jsem už o ní neslyšel.

A vyrůstal jsem - byla to dlouhá léta, předlouhá - bez otce, bez matky, bez sester, bez jedinké živé duše, které by na mně záleželo víc než na psovi. Neznal jsem nic jiného než bití, nadávky a hladovění. Víte, pane, míval jsem takový hlad, že jsem celý šťastný chytal kosti, které házeli psům. A přece, když jsem byl ještě docela maličký a celé noci jsem probděl a proplakal, neplakal jsem pro ten hlad ani pro to bití. Ne, pane. Plakal jsem pro maminku a pro své sestry - plakal jsem, protože jsem neměl na světě přítelíčka, aby mě miloval. V životě jsem nepoznal, co je to klid nebo útěcha. V životě na mne nikdo nepromluvil vlídné slovo, až když jsem přišel pracovat k vám do továrny.

Vy, pane Wilsone, jste se mnou jednal pěkně. Vy jste mě povzbuzoval, abych se povznesl, abych se naučil číst a psát a snažil se ze sebe něco udělat. A věřte, že jsem vám za to vděčný. Potom jsem, pane, poznal svou ženu. Viděl jste ji a víte sám, jaká je krásná. Když jsem pochopil, že mě miluje, a když jsme se vzali, ani jsem nemohl uvěřit, že šlapu po světě, tak jsem byl šťastný! A moje žena, pane, je stejně dobrá, jako je krásná.

A co přišlo potom? Potom si přijde můj pán, na místě mě vytrhne od mé práce, od přátel a od všeho, co mám rád, a zašlápne mě do nejhoršího bláta! A proč to? Protože jsem prý zapomněl, kdo jsem; aby mě prý naučil, že jsem jenom negr! A nakonec a poslední ze všeho, postaví se mezi mne a mou ženu a tvrdí, že musím od ní a žít s jinou. A ke všemu tomuhle mu dávají vaše zákony právo, Bohu i člověku na výsměch! Jen se na to podívejte, pane Wilsone! Ze všech těchhle krutostí, nad kterými pukalo srdce mé matce a mé sestře, mé ženě i mně samému, není ani jediné, aby ji vaše zákony nedovolovaly a nedávaly kdekomu právo se jich v Kentucky dopouštět, aniž mu v tom může kdo zabránit! Tomu vy říkáte zákony mé vlasti?

Já, pane, žádnou vlast nemám, stejně jako nemám otce. Ale já si už vlast najdu. Od vaší vlasti nechci pranic, jenom aby mě nechala na pokoji - jenom abych z ní mohl pokojně odejít. A až se dostanu do Kanady, kde mě zákony uznají za člověka a vezmou mě pod ochranu, to bude moje vlast a její zákony budu poslouchat. Ale jestliže se mě někdo pokusí zadržet, ať se má na pozoru, protože jsem zoufalec. Budu se za svou svobodu bít do posledního dechu. Říkáte, tak že se bili vaši otcové, a jestliže jednali správně oni, pak jednám správně i já!"

Tato řeč, kterou Jiří pronášel dílem vsedě u stolu a dílem za neklidného přecházení po pokoji - řeč, kterou pronášel v slzách, s planoucíma očima a se zoufalými posunky -, byla načisto nad síly dobromyslného starého člověka, jemuž platila. Ten si vytáhl velký žlutý hedvábný kapesník a velmi horlivě si jím přetíral obličej.

"Mor na ně!" vybuchl náhle. "Neříkám to snad odjakživa - že to jsou prokletí ničemní lotři? Doufám, že tohle není klení. Nuže, jen běž, Jiří, jen běž! Ale veď si opatrně, hochu milý - nikoho nezastřel, Jiří, leda kdyby - inu - raději abys vůbec nestřílel, myslím. Aspoň bych ti radil, víš, abys nikoho netrefil. Kde je tvoje žena, Jiří?" dodal, vstal nervózně ze židle a začal přecházet po pokoji.

"Utekla, pane - utekla s dítětem v náručí a ví jen bůh, kde je. Pustila se za Severkou - a kdy se setkáme nebo jestli se vůbec setkáme ještě na tomhle světě, to nemůže povědět živá duše."

"Je to možné? To mě překvapuje! Od takové hodné rodiny že utekla?"

"I hodné rodiny zabřednou do dluhů a zákony téhle země jim dovolují vytrhnout dítě z matčiny náruče a prodat je na zaplacení pánových dluhů," řekl Jiří hořce.

"Jářku, jářku," povídal poctivý starý muž a šmátral přitom v kapse. "Nevím, nejednám možná s rozvahou - ale vem to nešť! Nebudu se rozvahou řídit!" vybuchl znenadání. "Na, Jiří, tu máš!"

A vytáhl z tobolky svitek bankovek a podával je Jiřímu.

"Ne, ne, můj drahý, hodný pane!" odmítl Jiří. "Udělal jste pro mne už hodně a tohle by vás mohlo přivést do nesnází. Mám dost peněz doufám, aby mi vystačily tak dlouho, jak budu potřebovat."

"Ne, Jiří, tohle si musíš vzít. Peníze jsou dobrý pomocník všude - člověk jich nemůže nikdy mít příliš, když jich nabyl poctivě. Vezmi si je - jen si je, prosím tě, vezmi - honem, honem, hochu milý!"

"Dobře, pane, vezmu si je, ale s podmínkou, že vám je smím někdy v budoucnosti splatit," svolil Jiří a peníze si vzal.

"A teď mi pověz, Jiří, jak dlouho hodláš cestovat tímhle způsobem? Doufám, že ne dlouho ani daleko. Hraješ to výborně, ale je to tuze smělé. A ten černý sluha, co je to zač?"

"Poctivý mladík. Odešel do Kanady už víc než před rokem. Když se tam dostal, doslechl se, že se na něho jeho pán pro ten útěk tak rozvzteklil, že dal zmrskat jeho ubohou starou matku. Vážil tedy celou tu cestu zpátky, jen aby ji potěšil a poohlédl se po možnosti, jak ji odtud odvést."

"Už ji odvedl?"

"Ještě ne. Potloukal se už kolem statku, ale ještě se mu nenaskytla žádná příležitost. Prozatím mě doprovodí do Ohia, aby mě odevzdal přátelům, co pomohli jemu, a potom se vrátí sem za ní."

"Nebezpečné, velice nebezpečné!" pravil starý muž.

Jiří se vypjal a hrdě se usmál.

Starý pán si ho měřil od hlavy až k patě a v tváři se mu zračil jakýsi prostoduchý údiv.

"Jiří, něco tě podivuhodně změnilo. Nosíš hlavu zpříma a mluvíš a pohybuješ se jako docela jiný člověk," řekl pan Wilson.

"Protože jsem svobodný člověk!" odpověděl Jiří pyšně. "Ano, pane Wilsone. Už nikdy nebudu zvát svým pánem žádného člověka. Jsem svobodný!"

"Buď opatrný! Nemáš ještě jistotu - mohou tě chytit!"

"Když na to přijde, pane Wilsone, v hrobě jsou všichni lidé svobodní a sobě rovní," odpověděl Jiří.

"Ta tvoje smělost mě úplně omračuje!" žasl pan Wilson. "Přijít si rovnou sem, do nejbližší hospody!"

"Ano, pane Wilsone, je to tak smělé a tahle hospoda je tak blízko, že to nikoho prostě ani nenapadne. Budou mě hledat daleko odsud a ani vy sám jste mě nemohl poznat. Jimův pán nežije tady v kraji a Jima v těchhle končinách nikdo nezná. Ostatně ho už oželeli, nikdo po něm už nepátrá. A mne myslím podle té vyhlášky nikdo nepozná."

"Ale co to znamení na ruce?"

Jiří stáhl rukavici a ukázal čerstvě zahojenou jizvu v dlani.

"To je poslední důkaz péče pana Harrise," pronesl opovržlivě. "Před čtrnácti dny si vzal do hlavy, že mi tu značku vypálí. Říkal, že se podle jeho domnění jednoho krásného dne určitě pokusím upláchnout. Vypadá to zajímavě, viďte?" dodal a navlékl si opět rukavici.

"Namouvěru, zrovna mi stydne krev v žilách, když na to pomyslím! To tvé postavení a těch nebezpečí, co tě čeká!" zvolal pan Wilson.

"Mně stydla krev v žilách už hezkých pár let, pane Wilsone - a tuhle chvíli jen taktak, že se nevaří," řekl Jiří a odmlčel se.

"Abyste věděl, milý pane Wilsone," pokračoval Jiří po krátké přestávce, "viděl jsem, že mě poznáváte. Napadlo mě, že si s vámi raději takhle pohovořím, aby mě snad váš udivený výraz neprozradil. Odjíždím zítra časně ráno, ještě před rozedněním. Doufám, že zítřejší noc prospím už v bezpečí v Ohiu. Budu cestovat za dne, jíst budu v nejlepších hostincích, budu sedat ke stolu s největšími statkáři v kraji. Tedy sbohem, pane - uslyšíte-li, že mě chytili, pak vězte, že jsem mrtev!"

Jiří se tyčil jako skála a s knížecím gestem podával panu Wilsonovi ruku. Přátelský starý mužíček jí srdečně potřásl, zahrnul ještě Jiřího prškou výstražných napomenutí a potom se chopil deštníku a šoural se z pokoje.

Jiří stál a zamyšleně hleděl na dveře, jak se za starým mužem zavírají. Vtom jako by mu hlavou šlehl nápad. Chvatně přiskočil ke dveřím, otevřel je a řekl:

"Pane Wilsone, ještě slovíčko."

Starý pán vstoupil znovu do pokoje a Jiří stejně jako předtím zamkl dveře. Potom zůstal několik vteřin stát a hleděl váhavě do podlahy. Konečně s náhlou rozhodností pozdvihl hlavu a promluvil:

"Pane Wilsone, v jednání se mnou jste se ukázal jako pravý křesťan - a chtěl bych vás požádat ještě o jeden poslední skutek křesťanské dobrotivosti."

"O copak, Jiří?"

"Nuže, pane, co jste říkal, to je pravda. Ano, vskutku se vydávám v hrozné nebezpečí. Není na světě jediné živé duše, která by se rmoutila, kdybych umřel," pravil. Dech mu vázl těžce v hrdle a hovořil s velkou námahou. "Ukopou mě a zahrabou mě jako psa a druhý den si na to už nikdo ani nevzpomene - jenom moje ubohá žena! Duše ubohá! Jedině ta bude truchlit a plakat - a kdyby se vám aspoň podařilo, pane Wilsone, poslat jí tuhle malou jehlici! Dala mi ji jednou, chuděra malá, jako vánoční dárek. Pokuste se ji najít, dejte jí tu jehlici a řekněte jí, že jsem ji miloval až do posledního dechu. Uděláte to? Prosím vás, uděláte to?" opakoval vážně.

"Ale ovšem, to se rozumí, můj nebohý hochu!" přisvědčil starý pán se slzami v očích a se smutným rozechvěním v hlase, když si jehlici bral.

"Řekněte jí jedno," pokračoval Jiří, "je to moje poslední přání. Může-li se dostat do Kanady, ať tam jde. Nezáleží na tom, jak hodnou má paní - nezáleží na tom, jak silně miluje domov. Proste ji, aby se nevracela - protože otroctví vede nakonec vždycky k bědám. Řekněte jí, aby našeho chlapce vychovala jako svobodného člověka - chlapec potom nebude trpět tak, jako jsem trpěl já. Povíte jí to, pane Wilsone, budete tak hodný?"

"Ano, Jiří, povím jí to - ale pevně věřím, že to přežiješ. Neztrácej odvahu, jsi statečný chlapík. Spoléhej na Boha, Jiří. Ale přesto bych si z plna srdce přál, abys to už měl šťastně za sebou - namouvěru přál -"

"Je vůbec nějaký Bůh, aby na něho člověk spoléhal?" zeptal se Jiří tónem tak hluboce zoufalým, že starému pánovi zmlkla slova na rtech. "Ach, já toho už za celý život viděl tolik, co mi vnuklo pocit, že žádný Bůh prostě být nemůže! Vy křesťané nevíte, jak se to všechno jeví nám. Pro vás Bůh je, ale je nějaký také pro nás?"

"Ach ne, ne, nemluv tak - nemluv tak, hochu drahý!" pravil starý muž a při řeči málem vzlykal, "takhle cítit nesmíš. Spoléhej na Boha a vím jistě, že ti pomůže. Všechno se napraví, věř mi - když už ne v tomhle životě, tedy v příštím."

Opravdová zbožnost a dobrota prostého starého muže propůjčila pro tu chvíli jeho slovům skutečnou důstojnost a vážnost.

Jiří přestal rozrušeně přecházet po pokoji sem a tam, na okamžik stanul v zamyšlení a potom řekl klidně:

"Děkuji vám za ta slova, dobrý příteli - budu o nich přemýšlet."