Read synchronized with  Chinese  English  Russian 
ZMIZELÝ HRÁČ RAGBY.  Arthur Conan Doyle
Kniha. ZMIZELÝ HRÁČ RAGBY
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Byli jsme zvyklí dostávat do Baker Street lecjaké podivné telegramy, ale vzpomínám si hlavně na ten, který nám přišel jednoho pochmurného únorového rána asi před sedmi či osmi lety a uvedl Sherlocka Holmese na čtvrthodinku do rozpaků. Byl adresován jemu a zněl takto:

Prosím očekávejte mě. Hrozné neštěstí. Zmizel hráč zítra nepostradatelný. Overton.

„Byl podán na Strandu a vypraven v deset třicet šest,“ řekl Holmes, který telegram pročítal znova a znova. „Pan Overton byl při podávám telegramu zřejmě značně rozrušen a vyjádřil se proto poněkud nesouvisle. Nu, nejspíš přijde dřív, než si prohlédnu Times, a pak se všechno dovíme. V těchhle dnech, kdy nemáme do čeho píchnout, uvítám i ten nejbezvýznamnější problém.“

Opravdu neměli jsme téměř nic na práci a naučil jsem se už těch období nečinnosti obávat, protože jsem ze zkušenosti věděl, že neobyčejně aktivní mozek mého společníka je nebezpečné ponechávat bez materiálu, jímž by se mohl zabývat. Během let jsem ho postupně zbavil návyku na drogy, který jeho pozoruhodnou kariéru kdysi ohrožoval. Věděl jsem, že za normálních podmínek po tomto umělém vzrušení nebaží, leč byl jsem si dobře vědom, že nepřítel není mrtev, ale pouze spí, a přesvědčil jsem se, že má lehký spánek a snadno se probouzí, jakmile jsem v období nečinnosti na Holmesově asketické tváři spatřil ztrápený výraz a zádumčivost v jeho vpadlých a nevyzpytatelných očích. Proto jsem blahořečil zmíněnému panu Overtonovi, ať už to byl kdokoli, že přišel s tou záhadnou zprávou a porušil klid, který mému příteli přinášel víc nebezpečí než všechny vichřice jeho bouřlivého života.

Jak jsme předpokládali, zanedlouho, po telegramu přišel i jeho odesílatel. Navštívenka Cyril Overton, Trinity College, Cambridge ohlásila příchod mladého hromotluka, dvě stě čtyřiadvacet liber kostí a svalů, který nám zatarasil dveře svými širokými rameny a upřel na nás oči, střídavě na jednoho i na druhého. Hezkou tvář měl sevřenou úzkosti.

„Pan Sherlock Holmes?“

Můj přítel se uklonil.

„Byl jsem ve Scotland Yardu, pane Holmesi. Mluvil jsem s inspektorem Hopkinsem. Poradil mi, abych zašel k vám. Řekl mi, že podle jeho názoru to spíš patří vám než policii.“

„Račte se posadit a povězte mi, oč jde.“

„Je to strašné, pane Holmesi, prostě strašné! Divím se, že jsem z toho ještě nezešedivěl. Godfrey Staunton – určitě jste už o něm slyšel, že? Je to prostě pilíř celého mužstva. Raději bych obětoval dva jiné hráče, jen kdyby hrál Godfrey. Ať už přihrává, skládá soupeře nebo dribluje, nikdo se mu nevyrovná, a navíc při hře myslí a dovede udržet celek pohromadě. Co mám dělat? Na to se ptám vás, pane Holmesi. Máme Moorehouse, náhradníka, ale ten trénuje jako zadák a vždycky se tlačí rovnou do shluku, místo aby čekal na střední čáře. Má dobrý kop z místa, to je pravda, ale chybí mu rozvaha a nedovede běžet s míčem. Oxfordská křídla Morton nebo Johnson by ho obešla jako nic. Stevenson je sice rychlý, ale z obranné čáry branku kopem z odrazu nezaznamená, a hráče, který neumí rychle vykopnout míč z odrazu ani z nadhozu, nelze zařadit do mužstva jen proto, že umí běžet. Ne, pane Holmesi, když nám nepomůžete najít Godfreyho Stauntona, jsme vyřízeni.“

Můj přítel vyslechl s pobaveným překvapením dlouhou řeč, která se řinula neobyčejně prudce a vážně a při níž mluvčí zdůrazňoval každý údaj plesknutím svalnaté ruky o koleno. Když náš návštěvník zmlkl, Holmes natáhl ruku a z příruční knihovny vylovil svazek označený S. Tentokrát však v této studnici rozmanitých údajů doloval marně.

„Mám tu Arthura Stauntona, stále se zdokonalujícího mladého padělatele,“ pravil, „a pak tu je Henry Staunton, kterému jsem pomohl na šibenici, ale Godfrey Staunton je pro mne zcela nové jméno.“

Teď zas byla řada na našem návštěvníkovi, aby se zatvářil překvapeně.

„Ale, pane Holmesi, myslel jsem, že znáte kdeco,“ řekl. „Domnívám se, že když jste nikdy neslyšel o Godfreym Stauntonovi, neznáte patrně ani Cyrila Overtona, že ne?“

Holmes dobromyslně zavrtěl hlavou.

„Propánakrále!“ zvolal atlet. „Vždyť jsem byl náhradníkem v utkání Anglie proti Walesu a letos jsem kapitánem mužstva cambridgeské university. To ale všechno nic není. Myslel jsem, že se v Anglii nenajde člověk, který by neznal Godfreyho Stauntona, nejlepší tříčtvrtku v mužstvu Cambridge, Blackheathu a pětinásobného reprezentanta. Dobrý bože! Kde to žijete, pane Holmesi?“

Holmes se zasmál naivnímu úžasu mladého obra.

„Žijete v jiném světě než já, pane Overtone – ve světě příjemnějším a zdravějším. Mé působení zasahuje do mnoha společenských oblastí, ale s radostí konstatuji, že nikdy do amatérského sportu, který je tou nejlepší a nejzdravější věcí v Anglii. Jenomže vaše dnešní neočekávaná návštěva svědčí o tom, že i v tomto světě čerstvého vzduchu a čestné hry se pro mne může najít práce. A tak se, milý pane, račte posadit a pomalu, klidně a přesně mi vyprávějte, co se stalo – a jakým způsobem vám vlastně mohu pomoci.“

Mladému Overtonovi se na tváři rozhostil ztrápený výraz člověka zvyklého užívat spíš svých svalů než mozku, ale postupně, s četným opakováním a mnoha nejasnostmi, které z jeho vyprávění mohu vynechat, nás seznámil se svou podivnou historií.

„Vypadá to takhle, pane Holmesi. Jak už jsem řekl, jsem kapitánem ragbyového mužstva cambridgeské university a Godfrey Staunton je můj nejlepší hráč. Zítra máme nastoupit proti Oxfordu. Včera jsme všichni přijeli do Londýna a ubytovali se v Bentleyho soukromém hotelu. O desáté jsem obešel chlapce a dohlédl, aby si včas lehli, protože podle mého názoru potřebují přísný trénink a hodně spánku, aby se udrželi v kondici. Prohodil jsem s Godfreym několik slov, než šel spát. Připadal mi poněkud pobledlý a ztrápený. Zeptal jsem se ho, co mu schází. Řekl, že mu nic není – že ho jen trochu bolí hlava. Popřál jsem mu dobrou noc a odešel jsem. O půl hodiny později mi řekl vrátný, že nějaký vousatý muž neurvalého zevnějšku přišel za Godfreym a přinesl pro něho dopis. Godfrey ještě nespal a dopis mu byl doručen do pokoje. Jakmile jej přečetl, zhroutil se do křesla jak podťatý sekerou. Vrátného to vystrašilo a chtěl mě přivést, ale Godfrey ho zadržel, napil se vody a vzpamatoval se. Potom sešel dolů, řekl několik slov muži, který čekal v hale, a spolu odešli. Vrátný viděl jen tolik, že oba běželi ulicí směrem ke Strandu. Dnes ráno byl Godfreyho pokoj prázdný, v jeho posteli nikdo nespal a všechny jeho věci ležely tam, kde jsem je viděl včera večer. Odešel nakvap s tím neznámým a od té chvíle o sobě nedal vědět. Nevěřím, že se vůbec ještě někdy vrátí. Godfrey byl sportovec, namouvěru to byl sportovec tělem i duší, a nezanedbal by trénink a nepřiváděl svého kapitána do nesnází, kdyby neexistoval nějaký důvod mocnější než on sám. Ne, mám pocit, že odešel navždy a že už ho nikdy nespatříme.“

Sherlock Holmes vyslechl toto jedinečné vyprávění neobyčejně pozorně.

„A co jste podnikal?“ zeptal se.

„Telegrafoval jsem do Cambridge, zda tam o něm něco nevědí. Dostal jsem odpověď. Nikdo ho tam neviděl.“

„Mohl se vrátit do Cambridge?“

„Ano, noční vlak odjíždí ve čtvrt na dvanáct.“

„Pokud jste ale zjistil, on tím vlakem neodjel, že?“

„Ne, nikdo ho neviděl.“

„Co jste udělal pak?“

„Poslal jsem telegram lordu Mount-Jamesovi.“

„Proč lordu Mount-Jamesovi?“

„Godfrey je sirotek a lord Mount-James je jeho nejbližší příbuzný – myslím strýc.“

„Vida. To vrhá na celou věc nové světlo. Lord Mount-James patří k největším boháčům Anglie.“

„To jsem slyšel od Godfreyho také.“

„A váš přítel byl jeho blízký příbuzný?“

„Ano, je jeho dědicem. Starému pánovi táhne na osmdesát – a navíc je stižen pakostnicí. Může prý si nakřídovat tágo už pouze kotníky prstů. Godfreymu nedal za celý život ještě ani šilink, protože je příšerný skrblík, ale on po něm stejně všechno zdědí.“

„Obdržel jste od lorda Mount-Jamese nějakou zprávu?“

„Ne.“

„Co by mohlo vašeho přítele přimět k tomu, aby se k lordu Mount-Jamesovi vydal?“

„Nu, včera večer měl nějaké starosti, a jestli šlo o peníze, obrátil se možná na svého nejbližšího příbuzného, který má peněz víc než dost, třebaže podle toho, co jsem o lordovi slyšel, stěží by z něho něco vymáčkl. Godfrey neměl starého pána v lásce. Nešel by za ním, ani kdyby k tomu byl nucen.“

„Nu, to si brzo zjistíme. Jestliže váš přítel šel za svým příbuzným lordem Mount-Jamesem, je třeba jen vysvětlit, proč ho v tak pozdní hodině navštívil muž neurvalého zevnějšku a proč svým příchodem vyvolal takový rozruch.“

Cyril Overton si přitiskl dlaně ke spánkům. „Na to vám nemohu dát žádnou odpověď!“ zvolal.

„Nu dobrá, mám volný den a rád tu záležitost prozkoumám,“ řekl Holmes. „Důrazně bych vám však doporučoval, abyste se na nastávající utkání připravili tak, jako by ten mladý pán vůbec neexistoval. Jak jste sám řekl, jistě ho od vás odloučila nějaká neodkladná záležitost, která mu patrně nedovolí, aby se vrátil. Půjdeme do hotelu a podíváme se, zda nám celou věc trochu neobjasní vrátný.“

Sherlock Holmes se mistrovsky vyznal v umění jak přimět svědka z nižších vrstev, aby se choval nenuceně, a zanedlouho, v soukromí pokoje opuštěného Godfreym Stauntonem, vytáhl z vrátného všechno, co mu mohl říci. Včerejší noční návštěvník nebyl žádný lepší pán ani dělník. Byl to prostě, jak ho vrátný popsal, „takový obyčejný chlápek“, padesátník s prošedivělými vousy, bledou tváří a v nenápadném obleku. Vrátnému se zdálo, že byl značně rozčilený. Povšiml si, že když předával dopis, třásla se mu ruka. Godfrey Staunton strčil dopis do kapsy. Ruku však tomu člověku čekajícímu v hale nepodal. Vyměnili spolu jen několik vět a vrátný zaslechl jedině slovo „čas“. Nato oba odběhli, jak už jsme slyšeli. Hodiny v hale ukazovaly přesně půl jedenácté.

„Počkejte,“ řekl Holmes a usedl na Stauntonovu postel. „Vy jste denní vrátný, že ano?“

„Ano, pane. Služba mi končí v jedenáct.“

„Předpokládám, že noční vrátný neviděl nic podezřelého?“

„Ne, pane, jen pozdě v noci přišla z divadla nějaká společnost. Nikdo jiný.“

„Měl jste včera službu po celý den?“

„Ano, pane.“

„Nenesl jste panu Stauntonovi nějaké vzkazy?“

„Ano, pane. Telegram.“

„Vida, to je zajímavé! Kolik bylo hodin?“

„Kolem šesté.“

„Kde byl pan Staunton, když jej dostal?“

„Tady – ve svém pokoji.“

„Byl jste u toho, když jej otvíral?“

„Ano, pane. Čekal jsem, zda nepošle odpověď.“

„A poslal?“

„Ano, pane. Napsal odpověď.“

„Podával jste ji na poště?“

„Ne, odnesl si ji tam sám.“

„Napsal ji ale ve vaší přítomnosti, že?“

„Ano, pane. Stál jsem u dveří a on byl obrácen zády tam k tomu stolu. Když dopsal, řekl: ‚Můžete jít, odnesu si to sám.‘

„Čím psal?“

„Perem, pane.“

„Použil telegrafního blanketu z hromádky na stole?“

„Ano, pane. Vzal si ten vrchní.“

Holmes vstal. Uchopil blankety, donesl je k oknu a nejhořejší pečlivě prohlížel.

„Škoda že nepsal tužkou,“ řekl, hodil blankety na stůl a zklamaně pokrčil rameny. „Jak jste si už nepochybně mnohokrát povšiml, Watsone, písmo se obvykle otiskne na druhou stranu – ten fakt už rozbil nejedno spokojené manželství. Zde však nemohu žádnou stopu najít. S radostí jsem ale zjistil, že psal brkem se širokým hrotem, a nepochybují, že najdeme nějaký otisk na pijáku. Ach ano, to je ono!“

Utrhl proužek pijáku a ukázal nám tento hieroglyf:...

Cyrila Overtona to náramně vzrušilo. „Přiložte to k zrcadlu,“ zvolal.

„To je zbytečné,“ řekl Holmes. „Papír je tenký a můžeme si vzkaz přečíst na rubu. Zde je.“ Obrátil papír a četli jsme:...

„Tak zní konec telegramu, který odeslal Godfrey Staunton několik hodin předtím, než zmizel. Uniklo nám nejméně šest slov; ale to, co tam zůstalo – „stůjte při nás, proboha“ – dokazuje, že mladík věděl, že mu hrozí strašné nebezpečí, před nímž ho asi někdo jiný mohl ochránit. „Nás“, povšimněte si toho! Týkalo se to ještě jedné osoby. Kdo jiný to mohl být než ten pobledlý vousatý muž, který vypadal sám tak nervózně? Jaká je tudíž souvislost mezi Godfreym Stauntonem a tím vousatým mužem? A kdo je ten třetí, u koho oba hledali pomoc proti blížícímu se nebezpečí? Nuže, vyšetřování se omezuje už jen na tuto otázku.“

„Stačí nám zjistit příjemce telegramu,“ nadhodil jsem.

„Přesně tak, milý Watsone. Vaše úvaha je sice hluboká, ale mě už také napadla. Jistě jste si však už povšiml, že když přijdete na poštovní úřad a požádáte o originál cizího telegramu, úředníci vám sotva vyhoví. V tomto ohledu panuje značná byrokracie. Nicméně nepochybuji, že s jistou delikátností a rafinovanosti dospějeme k cíli. Mezitím bych si rád za vaší přítomnosti, pane Overtone, prohlédl papíry, které zde zůstaly na stole.“

Ležela tam řada dopisů, účtů a zápisníků a Holmes je obracel hbitými, nervózními prsty a zběžně je prohlížel pronikavýma očima. „Nic tu není,“ řekl posléze. „Mimochodem, domnívám se, že váš přítel byl zdravý mladík – nechybělo mu nic?“

„Byl zdravý jak rybička.“

„Nevíte, zda nebyl někdy nemocen?“

„Ne. Jednou ležel, když ho kopli do holeně, a jednou si namohl koleno, ale to nic nebylo.“

„Možná že nebyl tak zdravý, jak se domníváte. Řekl bych, že snad mohl tajit nějaké starosti. S vaším dovolením si pár těch papírů vezmu pro případ, že by nám snad mohly pomoci v dalším pátrání.“

„Okamžik – okamžik!“ ozval se nějaký hádavý hlas, a když jsme se ohlédli, spatřili jsme podivného drobného staříka, jak se vrtí a kroutí ve dveřích. Byl oděn v ošumělém černém obleku, na hlavě měl cylindr s širokým okrajem a pod krkem nedbale uvázanou bílou vázanku – celkově působil dojmem faráře z nějaké zapadlé vísky či placeného účastníka pohřbu. Přes ten ošuntělý, ba pošetilý zevnějšek se z jeho skřípavého hlasu ozývala jistá ostrost a choval se natolik sebevědomě, že si vynucoval pozornost.

„Kdo jste, pane, a jakým právem se dotýkáte listin tohoto pána?“ zeptal se.

„Jsem soukromý detektiv a snažím se vysvětlit jeho zmizení.“

„Vida, vida, soukromý detektiv? A kdo si vás najal, ha?“

„Tady ten pán, přítel pana Stauntona. Odkázali ho na mne ve Scotland Yardu.“

„Kdo jste vy, pane?“

„Jsem Cyril Overton.“

„Tak vy jste mi tedy poslal ten telegram. Jsem Mount-James. Přijel jsem hned prvním bayswaterským autobusem. Vy jste najal detektiva?“

„Ano, pane.“

„A jste ochoten platit vzniklé výlohy?“

„Nepochybuji o tom, že je vyrovná můj přítel Godfrey, jakmile ho nalezneme.“

„Co však, když nebude nalezen vůbec, ha? Na to mi odpovězte!“

„V tom případě nepochybně jeho příbuzní –“

„Nic takového, pane!“ zaječel mužík. „Ode mne nečekejte ani penny – ani penny! Rozuměl jste, pane detektive? Jsem jediný příbuzný toho mladíka a říkám vám, že za tohle neodpovídám! Pokud může očekávat nějaké dědictví, je to jen proto, že jsem peníze nikdy nerozhazoval, a nezamýšlím s tím začít ani teď. Co se týká listin, s nimiž tak svévolně nakládáte, mohu vám říci, že pokud je mezi nimi něco cenného, budete se přísně zodpovídat za to, co jste s nimi provedl.“

„Prosím, pane,“ řekl Sherlock Holmes. „Smím se vás mezitím otázat, zda nemáte sám nějakou teorii, která by zmizení mladého muže vysvětlila?“

„Ne, pane, to nemám. Je už dost velký a starý, aby se dovedl postarat o sebe, a jestliže je natolik pošetilý, aby se ztratil, odmítám jakoukoli odpovědnost za pátrání po něm.“

„Váš postoj plně chápu,“ řekl Holmes a v očích mu šelmovsky zablesklo. „Vy ale patrně dost dobře nechápete můj. Zdá se, že Godfrey Staunton je chudý člověk. Jestliže byl unesen, pak se to nestalo kvůli jeho majetku. Je o vás známo, že jste boháč, lorde Mount-Jamesi, a je docela možné, že nějaká tlupa zlodějů se zmocnila vašeho synovce, aby vyzvěděla určité informace o vašem domě, vašich zvycích a vašem pokladě.“

Tvář našeho drobného návštěvníka byla bílá jako jeho vázanka.

„Dobré nebe, pane, to je ale nápad! Nikdy jsem nepomyslel na takovéhle lotrovství! Jací hnusní padouši se na světě vyskytují! Godfrey je ale hodný mládenec – spolehlivý mládenec. Nic ho nepřiměje k tomu, aby svého starého strýce zradil. Ještě dnes večer dám odnést stříbro do banky. Mezitím nešetřte námahou, pane detektive. Snažně vás žádám, abyste třeba zobracel všechno naruby, ale bezpečně mi ho přivedl zpátky. Nu – a pokud jde o peníze, takových pět nebo i deset liber ode mne můžete klidně čekat.“

Ani v téhle zpokornělé náladě však urozený skrblík nemohl poskytnout informace, které by nám nějak prospěly, protože o soukromém životě svého synovce toho věděl pramálo. Naší jedinou stopou byl neúplný telegram a Holmes se s jeho kopií v ruce vydal hledat další článek řetězu. Zbavili jsme se lorda Mount-Jamese a Overton se šel poradit s ostatními hráči mužstva o neštěstí, které je postihlo. Nedaleko hotelu jsme narazili na poštovní úřad. Zastavili jsme se před ním.

„Za pokus to stojí, Watsone,“ řekl Holmes. „Ovšem – kdybychom měli úřední příkaz, mohli bychom požádat, aby nám originál telegramu ukázali, jenomže tak daleko ještě nejsme. Pochybuji, že by si v tak rušném místě pamatovali tváře, ale i tak to zkusíme.“

„Promiňte, že vás obtěžuji,“ řekl co nejlichotivěji mladé ženě za přepážkou, „ale v telegramu, který jsem včera odeslal, jsem se dopustil menšího omylu. Nedostal jsem žádnou odpověď a velice se obávám, že jsem na konci telegramu patrně neuvedl své jméno. Nemohla byste mi říci, zda tomu tak je?“

Mladá dáma prohledávala kupu telegramů.

„V kolik hodin to bylo?“ zeptala se.

„Krátce po šesté.“

„A jméno adresáta?“

Holmes přitiskl prst na ústa a pohlédl na mě. „Poslední slovo znělo ‚proboha‘,“ zašeptal důvěrně. „Moc mi záleží na tom, abych dostal odpověď.“

Mladá žena jeden blanket vytáhla.

„To je on. Chybí jméno odesílatele,“ řekla a uhladila telegram na přepážce.

„To tedy vysvětluje, proč jsem nedostal žádnou odpověď,“ řekl Holmes. „Nu ovšem, to jsem ale provedl pěknou hloupost! Byla jste velice laskavá, slečno, a děkuji vám mnohokrát, že jste mě zbavila starostí.“ Jakmile jsme se spolu opět octli na ulici, přidušeně se zasmál a zamnul si ruce.

„Tak co?“ zeptal jsem se.

„Děláme pokroky, milý Watsone, děláme pokroky. Měl jsem sedm různých plánů, jak do telegramu nahlédnout, ale sotva jsem doufal, že se to povede hned napoprvé.“

„A co jste tím získal?“

„Výchozí bod pro naše pátrání.“ Přivolal drožku. „Nádraží King’s Gross,“ řekl.

„Odjíždíme někam?“

„Ano, myslím, že spolu odcestujeme do Cambridge. Zdá se, že všechny stopy ukazují tam.“

„Povězte mi,“ zeptal jsem se, zatímco jsme se kodrcali po Gray’s Inn Road, máte už nějaké podezření, proč ten mladík zmizel? Pochybuji, že se mezi všemi našimi případy najde nějaký, v němž by pohnutky byly méně jasné. To snad nemyslíte vážně, že ho unesli proto, aby někdo získal informace o jeho bohatém strýci?“

„Přiznám se vám, milý Watsone, že mi tohle vysvětlení nepřipadá příliš pravděpodobné. Soudil jsem však, že nejspíš zaujme toho neobyčejně nepříjemného starce.“

„A věru – také ho zaujalo. Jaké však máte alternativy?“

„Několik bych jich uvést mohl. Uznáte, že je podivné a neobyčejně výmluvné, že se to přihodilo právě v předvečer důležitého utkání a právě jedinému muži, jehož přítomnost se zdá pro úspěch jeho mužstva nezbytná. Ovšem, může to být i náhoda, ale zajímavé to je. Při amatérském sportu se ovšem oficiálně nesází, ale mezi diváky se uzavírá mnoho sázek a je možné, že se někomu vyplatí vyřadit hráče tak, jako podvodníci při dostizích vyřazují závodní koně. To je jedno vysvětlení. Druhé, které se nabízí samo, zní, že ten mládenec je dědicem velkého jmění, i když momentálně finančními prostředky neoplývá, a není vyloučeno, že někdo vymyslel komplot, jak ho unést, aby obdržel výkupné.“

„S tím telegramem ovšem ve svých teoriích nepočítáte.“

„Správná poznámka, Watsone. Ten telegram je zatím jediným faktem, který máme, a nesmíme jej pouštět ze zřetele. Proto jedeme do Cambridge, abychom zjistili důvod, proč byl telegram odeslán. Naše pátrání vede zatím po temné cestě, ale velice by mě překvapilo, kdyby se do večera nevyjasnila nebo kdybychom po ní alespoň kus nepostoupili.“

Bylo už tma, když jsme dorazili do starobylého universitního města. Holmes najal na nádraží drožku a kočímu poručil, aby nás zavezl k domu doktora Leslieho Armstronga. O několik minut později jsme vystoupili před velkým panským domem na nejrušnější ulici. Byli jsme uvedeni dovnitř a po dlouhém čekání nás vpustili do ordinace, kde doktor seděl za stolem.

Důkazem, do jaké míry jsem už ztratil kontakt se svým povoláním, je skutečnost, že mi jméno Leslie Armstrong nebylo známé. Nyní vím, že patří nejen k vedoucím katedry lékařské fakulty, ale v nejednom vědeckém odvětví je i badatelem evropského věhlasu. Na návštěvníka, který však jeho skvělou pověst neznal, musel zapůsobit už pouhý pohled na toho muže – na jeho hranatou, masivní tvář, na pronikavé oči pod hustým obočím a čelisti jak ze žuly. Muž pevného charakteru, bystrého ducha, strohý, asketický, uzavřený, budící respekt – to vše jsem vyčetl z tváře doktora Leslieho Armstronga. V ruce držel navštívenku mého přítele a zvedl oči s nepříliš potěšeným výrazem.

„Slyšel jsem už vaše jméno, pane Sherlocku Holmesi, znám vaše povolání a nejsem jím nikterak nadšen.“

„V tom se ztotožňujete se všemi zločinci v této zemi, pane doktore,“ odpověděl můj přítel klidně.

„Pokud vaše úsilí směřuje k potlačování zločinců, pane, musí mít podporu každého rozumného člena společnosti, třebaže nepochybuji, že oficiální orgány k tomuto účelu plně postačí. Vaše povolání se stává oprávněným terčem kritiky tehdy, když strkáte nos do intimních záležitostí soukromníků, když vytahujete na světlo rodinná tajemství, která je lépe skrýt, a když přitom okrádáte o čas lidi zaneprázdněné pracovně mnohem víc než vy. V téhle chvíli bych kupříkladu psal pojednání, a místo toho se musím bavit s vámi.“

„To je pravda, pane doktore – ale přesto se může ukázat, že náš rozhovor je důležitější než vaše pojednání. Mimochodem vám mohu sdělit, že děláme pravý opak toho, co právem zavrhujete, a že se snažíme zabránit sebemenšímu náznaku zveřejnění soukromých záležitostí, k němuž nevyhnutelně dochází, jakmile se případ dostane do rukou oficiální policie. Můžete mě prostě pokládat za neregulérní přední hlídku, která kráčí v čele normálního vojska země. Přišel jsem se vás zeptat na pana Godfreyho Stauntona.“

„Co se chcete zeptat?“

„Zajisté ho znáte?“

„Je to můj důvěrný přítel.“

„Je vám známo, že zmizel?“

„Neříkejte!“ Na lékařově vrásčité tváři se nehnul ani sval.

„Včera večer odešel z hotelu a dosud o něm nejsou žádné zprávy.“

„Nepochybně se vrátí.“

„Zítra se hraje meziuniversitní utkání v ragby.“

„Na tyhle dětinské hry si nepotrpím. Osud toho mladého muže mě hluboce zajímá, protože ho znám a mám ho rád. Ragby ale vůbec nepatří do okruhu mých zájmů.“

„Dovolávám se tedy ve svém pátrání po osudu pana Stauntona aspoň vašeho pochopení. Víte, kde je?“

„Přirozeně že ne.“

„Od včerejška jste ho neviděl?“

„Ne, neviděl.“

„Byl pan Staunton zdráv?“

„Dokonale.“

„Nevíte o tom, že by byl někdy nemocen?“

„Nikdy nebyl.“

Holmes přistrčil lékaři před oči kus papíru. „Pak mi vysvětlete tenhle potvrzený účet na třináct guineí, které pan Godfrey Staunton zaplatil minulý měsíc doktoru Lesliemu Armstrongovi z Cambridge. Vzal jsem jej z dokladů, které měl ležet na stole.“

Doktor zrudl hněvem.

„Nevidím žádný důvod, proč bych vám měl podávat nějaké vysvětlení, pane Holmesi.“

Holmes zastrčil účet do náprsní tašky.

„Dáváte-li přednost veřejnému vysvětlení, budete s ním muset vyrukovat dřív nebo později,“ řekl. „Už jsem vám řekl, že mohu zamlčet, co jsou jiní nuceni zveřejnit, a bylo by opravdu moudřejší, kdybyste se mi plně svěřil.“

„Nic o tom nevím.“

„Obdržel jste od pana Stauntona z Londýna nějakou zprávu?“

„Rozhodně ne.“

„Bože, bože – zas ta pošta!“ Holmes si unaveně povzdechl. „Včera ve čtvrt na sedm večer vám Godfrey Staunton odeslal z Londýna velmi naléhavý telegram – telegram, který zřejmě souvisí s jeho zmizením – a vy jste ho dosud neobdržel! To je opravdu trestuhodné. Zajdu na nejbližší poštu a budu si tam stěžovat.“

Doktor Leslie Armstrong vyskočil a jeho snědá tvář úplně zrudla vztekem.

„Žádám vás, abyste odešel z mého domu, pane,“ řekl. „Můžete říci svému zaměstnavateli lordu Mount-Jamesovi, že si nepřeji mít nic společného ani s ním, ani s jeho agenty. Ne, pane, už ani slovo!“ Zuřivě zazvonil. „Vyveďte ty pány, Johne!“ Pompézní majordomus nás přísně dovedl ke dveřím a vzápětí jsme se octli na ulici. Holmes se hlučně rozesmál.

„Doktor Leslie Armstrong je nepochybně energický muž a osobnost,“ řekl. „Neznám člověka lépe disponovaného k tomu, aby zaplnil mezeru po proslulém Moriartym, kdyby chtěl uplatnit své nadání tímto způsobem. A teď, můj ubohý Watsone, jsme tady, bez přátel, ztroskotanci. V tomhle nehostinném městě, které nemůžeme opustit, ledaže se svého případu vzdáme. Ten malý hostinec přímo naproti Armstrongovu domu se pro naše účely znamenitě hodí. Kdybyste pronajal přední pokoj a zakoupil noční prádlo a toaletní potřeby, stačil bych zatím prošetřit několik maličkostí.“

Vyšetřování těch několika maličkostí však trvalo déle, než Holmes předpokládal, neboť se do hostince vrátil až před devátou. Byl bledý, skleslý, uprášený a vyčerpaný hladem a únavou. Studená večeře stála připravena na stole, a když se Holmes najedl a zapálil si lulku, chystal se zrekapitulovat celou záležitost se svým humorným, ačkoli čistě filosofickým nadhledem jako obvykle, ale nebylo mu to dopřáno. Pod okny zaskřípala kola povozu tak, že vyskočil a vykoukl ven. Přede dveřmi doktorova domu stál v záři plynové lucerny kočár s párem sedáků.

„Byl na cestě tři hodiny,“ řekl Holmes, „vyrazil o půl sedmé a teď se vrací. To znamená okruh deset až dvanáct mil, a denně jezdí jednou, někdy i dvakrát.“

„Pro lékaře s praxí to neznamená nic neobvyklého.“

„Armstrong ale vlastně není praktický lékař. Je profesor a konzultant, ale o všeobecnou praxi se nezajímá, protože by ho zdržovala od vědecké práce. Proč tedy jezdí na tak dlouhé cesty, které jsou pro něho jistě velmi nepříjemné, a koho vlastně navštěvuje?“

„Jeho kočí –“

„Milý Watsone, nepochybujete jistě, že jsem se na něho obrátil v první řadě? Nevím, jestli to způsobilo jeho vrozené hulvátství nebo pokyny pána, ale byl tak sprostý, že na mě pustil psa. Jenže ani psovi, ani tomu muži se nelíbila má hůl a u té to skončilo. Zůstaly z toho ovšem mezi námi napjaté vztahy, a další vyptávání nepřichází vůbec v úvahu. Všechno, co jsem se dověděl, pochází od sdílného místního občana, s nímž jsem mluvil na dvoře našeho hostince. Pověděl mi o lékařových zvycích a jeho každodenních vyjížďkách. V té chvíli, jako by chtěl jeho slova zdůraznit, přijel kočár přede dveře.“

„A nemohl jste ho sledovat?“

„Výborně Watsone! Dnes večer úplně excelujete. Ta myšlenka mě též napadla. Jak jste si možná povšiml, vedle hostince je obchod s bicykly. Vběhl jsem dovnitř, pronajal si bicykl a vyjel jsem, dřív než mi kočár zmizel z dohledu. Záhy jsem jej dohonil, udržoval jsem diskrétní odstup asi tak sto kroků a sledoval jsem jeho svítilny, dokud jsme se nedostali až za město. Ujeli jsme po silnici značný kus, když tu se přihodila zahanbující událost. Kočár zastavil, lékař vystoupil, rychlým krokem došel k místu, kde jsem zastavil já, a nadmíru výsměšným tónem mi řekl, že silnice je bohužel dost úzká, ale že doufá, že jeho kočár není zas takový kolos, abych kolem něho na bicyklu neprojel. Nemohlo být nic obdivuhodnějšího než forma, kterou to vyjádřil. Předjel jsem kočár, ujel několik mil po hlavní silnici a potom zastavil na příhodném místě, abych viděl, zda kočár projede kolem. Neobjevil se však, a tak mi bylo jasné, že odbočil na některou z postranních cest, kterých jsem si všiml. Jel jsem zpátky, ale kočár jsem už nespatřil a teď, jak jste viděl, vrátil se až po mně. Zprvu jsem ovšem neměl žádný důvod spojovat tyto cesty se zmizením Godfreyho Stauntona a chtěl jsem se od nich něco dovědět pouze z toho všeobecného důvodu, že nás zajímá všechno, co se týká doktora Armstronga. Avšak teď když jsem se přesvědčil, že si dává velký pozor, zda ho při jeho vyjížďkách někdo sleduje, připadá mi ta věc mnohem důležitější, nebudu mít klid, dokud ji neobjasním.“

„Můžeme ho sledovat zítra.“

„Můžeme? to není tak snadné, jak si patrně myslíte. Znáte krajinu v okolí Cambridge? Nikde zde nenajdete místo, kde bychom se mohli skrýt. Celá krajina, kterou jsem dnes večer projel, je plochá a rovná jako dlaň a muž, kterého sledujeme, není hloupý, jak jasně prokázal. Telegrafoval jsem Overtonovi, aby nám na zdejší adresu oznámil, kdyby se v Londýně přihodilo něco nového, a zatím se můžeme výhradně soustředit na doktora Armstronga, jehož jméno jsem si přečetl na Stauntonově spěšném telegramu, který mi ukázala ta ochotná mladá dáma. On ví, kde onen mladý muž je – na to přísahám – a když to ví on, bude jen naší chybou, nepodaří-li se to zvědět i nám. Zatím musíme uznat, že před námi vede o bod, a jak víte, Watsone, nemám ve zvyku ponechávat hru dlouho v tak zahanbujícím stavu.“

Přesto jsme se příštího dne k vyřešení záhady nepřiblížili ani o chlup. Po snídani nám byl předán dopis, který mi Holmes s úsměvem podal.

Pane (zněl),

mohu vás ubezpečit, že pouze maříte čas, jestliže se pokoušíte sledovat mé pohyby. Jak jste poznal včera večer, mám vzadu na kočáře okénko, a jestliže toužíte po projížďce dlouhé pětadvacet mil, která vás zavede, odkud jste vyrazil, klidně mě sledujte. Rovněž vám mohu sdělit, že špehováním mé osoby panu Godfreymu Stauntonovi nijak neprospějete a jsem přesvědčen, že nejlepší službu tomu pánovi prokážete, když se neprodleně vrátíte do Londýna a oznámíte svému chlebodárci, že nejste s to ho vypátrat. V Cambridgi se opravdu jenom zbytečně zdržujete.

S úctou Leslie Armstrong

„Ten lékař je čestný, otevřený protivník,“ řekl Holmes. „Nu, podnítil mou zvědavost a opravdu se musím dovědět něco víc, než ho nechám na pokoji.“

„Před jeho dveřmi opět stojí kočár,“ řekl jsem. „Doktor do něho právě nastupuje. Viděl jsem, jak vzhlédl k našemu oknu. Dejme tomu, že bych na tom bicyklu zkusil své štěstí já?“

„Ne, ne, milý Watsone! Při vší úctě k vaší vrozené bystrosti si nemyslím, že jste pro ctihodného doktora rovnocenným soupeřem. Doufám, že dosáhnu cíle nějakým samostatným pátráním. Teď vás ale bohužel musím opustit; zabavte se, jak nejlépe umíte, neboť kdyby se na tomhle ospalém venkově objevili dva zvědaví cizinci, vzbudilo by to asi víc řečí, než by mi bylo milé. Jistě v tomhle starobylém městě najdete nějaké pamětihodnosti, abyste se nenudil, a já doufám, že vám dřív, než bude večer, přinesu příznivější zprávy.“

Mému příteli však byl souzen ještě jeden nezdar. Večer se vrátil unavený a bez úspěchu.

„Byl to pro mne promarněný den, Watsone. Vydal jsem se zhruba stejným směrem jako lékař a celý den jsem strávil návštěvami všech vesnic na téhle straně Cambridge. Všude jsem si pohovořil s hostinskými a podobnými agenturami místních zpráv. Prošel jsem toho dost: propátral jsem Chesterton, Histon, Waterbeach i Oakington, a nikde jsem nepochodil. V takových zapadákovech by sotva přehlédli kočár tažený párem koní, který se tam denně objevuje. Lékař získal další bod. Nedošel pro mne telegram?“

„Ano, otevřel jsem ho. Tady je. „Zeptejte se na Pompeyho u Jeremyho Dixona, Trinity College.“ Nerozumím tomu.“

„Ach, to je docela jasné. Ten telegram poslal náš přítel Overton v odpověď na můj dotaz. Okamžitě pošlu panu Jeremymu Dixonovi vzkaz a nepochybuji, že pak se naše štěstí obrátí. Mimochodem, máte už nějaké zprávy o výsledku toho utkání?“

„Ano, místní večerník přinesl v posledním vydání skvělou reportáž. Oxford vyhrál rozdílem jedné branky a dvou trojek. Závěr reportáže zní: „Porážku světle modrých lze přičíst na vrub nešťastné neúčasti vynikajícího internacionála Godfreyho Stauntona, který byl během celého utkání citelně postrádán. Malá kombinační vynalézavost hráčů prvních řad a jejich neprůraznost v útoku i obraně ochromila úsilí snaživě a těžce bojujícího mužstva.“

„Obavy našeho přítele Overtona byly tudíž oprávněné,“ řekl Holmes. „Osobně jsem zajedno s doktorem Armstrongem v tom, že ragby nepatří do okruhu mých zájmů. Dnes večer si půjdeme brzy lehnout, Watsone, neboť předvídám, že nás zítra očekává perný den.“

 

Ráno mě vyděsil hned první pohled na Holmese, který seděl u krbu a držel v ruce svou malou injekční stříkačku. Ten nástroj jsem spojoval s jedinou zhoubnou slabostí jeho povahy, a když jsem viděl, že se mu třpytí v ruce, začal jsem se obávat nejhoršího. Zasmál se mému rozmrzelému výrazu a odložil stříkačku na stůl.

„Ne, ne, milý příteli, není důvod k obavám. Tentokrát to není nástroj zla, ale spíš klíč, který nám otevře přístup k naší záhadě. K té stříkačce upínám veškeré naděje. Vrátil jsem se právě z malé průzkumné výpravy a všechno vypadá příznivě. Vydatně posnídejte, Watsone, neboť se dnes hodlám vydat po stopě doktora Armstronga, a jakmile ji zachytím, nezastavím se, abych si odpočinul či pojedl, dokud ho nedoženu k jeho doupěti.“

„V tom případě,“ řekl jsem, „by bylo nejlépe, kdybychom si vzali snídani s sebou, protože on vyjíždí z domu záhy. Přede dveřmi už na něho čeká kočár.“

„Nevadí. Jen ať jede. Musel by být náramně prohnaný, aby odjel tak, že bych ho nebyl s to sledovat. Jakmile budete po snídani, půjdete se mnou dolů a představím vám detektiva, který je mimořádně zdatným specialistou na práci, která nás čeká.“

Když jsme sešli dolů, sledoval jsem Holmese na dvůr, kde otevřel dvířka boudy a vypustil malého, zavalitého psíka s odstávajícíma ušima, bílou srstí s hnědými skvrnami, něco mezi beaglem a foxhoundem.

„Dovolte, abych vám představil Pompeyho,“ řekl. „Je pýchou místních slídičů. Není příliš rychlý, jak prozrazuje už stavba jeho těla, ale má jemný a ostrý čich. No, Pompey, rychlý možná nejsi, ale soudím, že na dva Londýňany ve středním věku bys byl rychlý až moc, takže si dovolím přivázat ti k obojku tenhle řemínek. Tak, fešáku, pojď a ukaž nám, co umíš!“ Vedl ho přes ulici ke dveřím lékařova domu. Pes chvíli čichal, potom rozčileně a pronikavě zakňučel a vydal se ulicí, škubaje nedočkavě řemínkem. Za půl hodiny jsme už byli za městem a pospíchali jsme po venkovské cestě.

„Co jste to narafičil, Holmesi?“ zeptal jsem se.

„Starodávný a banální trik, který ale občas docela přijde vhod. Dnes ráno jsem zašel k lékaři na dvůr a na zadní kolo kočáru jsem mu stříkl plnou stříkačku anýzu. Slídič bude anýz sledovat třeba až na pobřeží moře a náš přítel Armstrong by musel kočárem projet řeku Cam, aby svedl Pompeyho ze stopy. Och, ten prohnaný lotr! Takhle se mě tedy večer zbavil!“

Pes pojednou odbočil ze silnice na travnatou cestu. O půl míle dál vyústila cesta na další širokou silnici a stopa se prudce stočila doprava směrem k městu, které jsme právě opustili. Silnice se vinula kolem města z jihu, přesně opačným směrem, než kterým jsme vyrazili.

„Vida, udělal tu zajížďku výhradně kvůli nám,“ řekl Holmes. „Není divu, že jsem se v těch vesnicích vyptával marně. Lékař hraje zřejmě vysokou hru a rád bych znal důvody, proč potřebuje inscenovat tak složitý podvod. Napravo od nás by měla ležet vesnice Trumpington. Ach, u všech všudy! Tamhle vyjíždí ze zatáčky jeho kočár. Rychle, Watsone – rychle, jinak jsme vyřízení!“

Skočil přes bránu na pole a za sebou přitáhl i vzpouzejícího se Pompeyho. Sotvaže jsme se schovali za živý plot, projel kočár s rachotem kolem nás. Uvnitř jsem zahlédl doktora Armstronga s pokleslými rameny a hlavou zabořenou do dlaní, ztělesněný obraz neštěstí. Z vážného výrazu svého společníka jsem poznal, že si toho rovněž povšiml.

„Obávám se, že naše pátrání vezme špatný konec,“ řekl. „Zanedlouho se to dovíme. Pojď, Pompey! Hle, uprostřed pole tu stojí chalupa.“

Nebylo pochyb, že jsme dospěli na konec cesty. Pompey běhal kolem dokola a dychtivě kňučel před vraty, kde bylo vidět otisky kočárových kol. K osamělé chalupě vedla mezi poli pěšina. Holmes přivázal psa k živému plotu a spěchali jsme kupředu. Můj přítel zaklepal na malé venkovské dveře a potom ještě jednou, ale nikdo neotevíral. Chalupa však nebyla opuštěná, neboť k našim uším dolehl tichý zvuk – jakési zasténání plné bolesti a beznaděje, které působilo nevýslovně melancholicky. Holmes nerozhodně vyčkával a ohlédl se na cestu, po níž jsme před okamžikem přišli. Přijížděl po ní kočár a ty sedáky si nebylo možno splést.

„Probůh, doktor se vrací!“ zvolal Holmes. „Tím se vysvětluje vše. Musíme zjistit, co tohle znamená – dřív než přijede.“

Otevřel dveře a vešli jsme do předsíňky. Sténání se nyní ozývalo hlasitěji, až se konečně proměnilo v dlouhé, hluboké kvílení. Přicházelo seshora. Holmes vyběhl po schodech a já za nim. Otevřel přivřené dveře a zděšeně jsme zůstali stát při pohledu, který se nám naskytl.

Na posteli ležela mrtvá žena, mladá a krásná. Z její klidné, bledé tváře, lemované hustými zlatými vlasy, hleděly doširoka otevřené oči. U nohou postele napůl seděl, napůl klečel mladík s hlavou zabořenou do pokrývek a celý se otřásal vzlykotem. Byl natolik zaujat svým zoufalým hořem, že vůbec nevzhlédl, dokud mu Holmes nepoložil ruku na rameno.

„Vy jste pan Godfrey Staunton?“

„Ano, to jsem – ale přišli jste pozdě. Už umřela.“ Mladík ve svém žalu ani nezjistil, že nejsme lékaři, kteří mu byli vysláni na pomoc. Holmes se pokusil pronést pár slov soustrasti a vysvětlit mu, jak svým nenadálým zmizením své přátele vylekal, když se na schodech ozvaly kročeje a ve dveřích se objevila masivní, přísná a tázavá tvář doktora Armstronga.

„Nuže, pánové,“ řekl, „dosáhli jste svého cíle a pro svůj vpád jste si zvolili právě neobyčejně choulostivou chvíli. Nerad bych se pouštěl do rvačky nad mrtvou, ale mohu vás ujistit, že být mladší, neprošlo by vám vaše ohavné chování beztrestně.“

„Promiňte, pane doktore, ale myslím, že si nerozumíme,“ řekl důstojně můj přítel. „Kdybyste s námi sešel dolů, mohli bychom si snad vzájemně tuto žalostnou záležitost trochu osvětlit.“

O chvíli později jsme se octli dole v obývacím pokoji s rozhněvaným lékařem.

„Nuže, pane?“ řekl.

„Předně bych si přál, abyste pochopil, že jsem nebyl najat lordem Mount-Jamesem a že mé sympatie jsou spíš obráceny proti tomuto šlechtici. Jestliže je někdo nezvěstný, mou povinností je zjistit, co se mu přihodilo, ale jakmile to zjistím, celá záležitost tím pro mne končí; a pokud nejde o zločin, snažím se soukromé skandály spíše ututlat než zveřejnit. Pokud – jak předpokládám – nebyl v tomto případě překročen zákon, můžete se plné spolehnout na mou diskrétnost a snahu, aby se tyto skutečnosti nedostaly do novin.“

Dr. Armstrong pokročil rychle vpřed a uchopil Holmese za ruku.

„Jste dobrý člověk,“ řekl. „Špatně jsem vás odhadl. Děkuji nebesům, že pronásledován výčitkami svědomí, proč nechávám chudáka Stauntona v tomto neštěstí samotného, obrátil jsem kočár a tak se s vámi lépe seznámil. Když toho už víte tolik, snadno sám situaci objasním. Před rokem bydlel Godfrey Staunton nějakou dobu v Londýně, vášnivé se zamiloval do dcery své bytné a vzal si ji za ženu. Byla tak hodná jako krásná a tak inteligentní jako hodná. Žádný muž by se za takovou ženu nemusel stydět. Godfrey však měl dědit po starém šlechtici a bylo naprosto jisté, že jakmile by se jeho strýc o synovcové svatbě dověděl, vydědil by ho. Mládence jsem dobře znal a měl jsem ho rád pro mnohé jeho vynikající vlastnosti. Dělal jsem, co jsem mohl, abych mu pomohl. Snažili jsme se sňatek utajit, poněvadž jakmile se o něčem takovém začne šeptat, co nevidět se to roznese. Godfreymu se to až dosud dařilo díky tomu, že si našel tuto osamělou chalupu a byl opatrný. Jejich tajemství jsem znal pouze já a jedna spolehlivá služebná, která teď právě šla pro pomoc do Trumpingtonu. Pojednou však na něho dopadl hrozný úder osudu v podobě nebezpečné nemoci jeho ženy. Šlo o rychlé úbytě toho nejhoršího druhu. Ubohý hoch byl napůl šílený žalem, a přesto musel odjet do Londýna sehrát to utkání, protože jinak by musel všechno vysvětlit, a tak své tajemství prozradit. Snažil jsem se ho povzbudit telegramem a on mi rovněž telegraficky odpověděl a požádal mě, abych učinil všechno, co je v mých silách. To byl ten telegram, jehož jste se nějakým nevysvětlitelným způsobem dopídil. Nesdělil jsem mu, v jak velkém nebezpečí se jeho žena nachází, protože jsem věděl, že by jí svou přítomností nijak neprospěl, ale sdělil jsem pravdu dívčinu otci, který velice nerozvážně Godfreyho vyhledal. Výsledkem bylo, že Godfrey sem okamžitě přijel ve stavu hraničícím s šílenstvím a klečel u nohou její postele, dokud dnes ráno smrt její trápení neukončila. To je vše, pane Holmesi, a jsem přesvědčen, že se mohu spolehnout na vaši mlčenlivost i na mlčenlivost vašeho přítele.“

Holmes lékařovi stiskl ruku.

„Pojďte, Watsone,“ řekl a vyšli jsme z domu smutku do bledého slunce zimního dne.

< Prev. Chapter  |  Next Chapter >