Read synchronized with Chinese English German Russian Spanisch 
ZLATÝ SKŘIPEC.    Arthur Conan Doyle
Kniha. ZLATÝ SKŘIPEC
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font:
-
T
+
Select text to read:

Když hledím na tři svázané tlustopisy, v nichž je zaznamenána naše práce za rok 1894, přiznám se, že je mi velice zatěžko vybrat z toho bohatého materiálu případy zajímavé samy o sobě a současně ilustrující pozoruhodné schopnosti, které mého přítele tak proslavily. Obracím stránky a čtu své zápisy o nechutném případu červené pijavky a o hrůzné smrti bankéře Crosbyho. Nacházím tu popis tragédie Addletonových a zprávu o neobvyklém obsahu starodávné britské mohyly. Do tohoto období spadá i proslulý případ dědické posloupnosti Smith-Mortimer, jakož i vypátrání a zatčení Hureta, vraha z Boulevardu des Italiens, čin, za který Holmes obdržel řád Čestné legie a vlastnoruční děkovný list francouzského presidenta. Každý z těchto případů by si zasloužil být vyprávěn, ale koneckonců se domnívám, že v žádném z nich se nesetkáváme s tolika poutavými aspekty jako v epizodě z Yoxleyské usedlosti, kde se po politováníhodné smrti mladého Willoughbyho Smithe objevily pojednou pohnutky zločinu v prapodivném světle.

Byla divoká, bouřlivá noc na sklonku listopadu. Proseděli jsme s Holmesem celý večer mlčky; on se s pomocí silné lupy pokoušel rozluštit zbytky původního nápisu na palimpsestu, já zas byl zahloubán do pojednání o nejnovějších pokrocích chirurgie. Po Baker Street skučel venku vítr a déšť nám prudce bubnoval do oken. Bylo to zvláštní, pocítit zde, uprostřed města, kde nás na deset mil ze všech stran obklopovaly výtvory lidských rukou, kruté běsnění přírody a uvědomit si, že pro mocné síly živlů neznamená celý Londýn víc než krtčí hromádka někde na poli. Přistoupil jsem k oknu a vyhlédl do opuštěné ulice. Tu a tam osvětlovala nějaká lucerna zablácenou vozovku a lesklý chodník. Od Oxford Street přijížděla osamělá drožka a bláto stříkalo na všechny strany.

„Věru dobře, že dnes večer nemusíme ven, Watsone,“ řekl Holmes, když odložil lupu a svinul palimpsest. „Na jedno posezení jsem toho udělal až dost. Velice to namáhá oči. Pokud jsem zatím zjistil, není napínavější četby nad účetní zápisy opatství, i když pocházejí z druhé poloviny patnáctého století. Ejhle! Slyšíte? Co to má znamenat?“

Přes hukot větru jsme zaslechli dusot koňských kopyt a dlouhé zaskřípění, jak se kolo otřelo o obrubník. Drožka, kterou jsem viděl už předtím, zastavila teď před našimi dveřmi.

„Co tu asi může pohledávat?“ zvolal jsem, když z ní vystoupil jakýsi muž.

„Pohledávat! Hledá nás. A my, nebohý Watsone, budeme hledat pláště a nákrčníky a galoše, kdejakou část oděvu vynalezenou lidmi k ochraně proti nepřízni počasí. Ale počkejte moment! Drožka už zas odjíždí! Stále ještě nám zbývá naděje. Kdyby chtěl, abychom šli s ním, nechal by drožku čekat. Běžte otevřít dveře, milý brachu, poněvadž všichni pořádní lidé už dávno leží v posteli.“

Poznal jsem půlnočního návštěvníka bez obtíží, jakmile na něho dopadlo světlo z předsíně. Byl to mladý Stanley Hopkins, talentovaný detektiv, o jehož kariéru Holmes několikrát projevil velmi praktický zájem.

„Je doma?“ zeptal se netrpělivě.

„Pojďte nahoru, milý pane,“ ozval se shora Holmesův hlas. „Doufám, že za takové noci jako dnešní jste pro nás nic nenaplánoval.“

Detektiv vystoupil po schodech a světlo naší lampy se mu třpytivě odráželo na nepromokavém plášti. Pomohl jsem mu jej odložit, zatímco Holmes rozhrábl polena v krbu, takže oheň znovu zaplápolal.

„Nuže, milý Hopkinsi, přisedněte k ohni a ohřejte si nohy,“ řekl Holmes. „Zde je doutník a doktor má recept na horký nápoj s citrónem, což je výborný lék pro takovou noc jako dnešní. Běží nepochybně o něco důležitého, když vás to k nám přivedlo v takovém nečase.“

„Opravdu je tomu tak, pane Holmesi. Ujišťuji vás, že jsem měl perné odpoledne. Četl jste v posledním vydání večerníků něco o tom případu v Yoxley?“

„Nečetl jsem dnes nic novějšího než zápisy z patnáctého století.“

„Nu, byla to jen taková krátká zpráva a k tomu ještě celá pokroucená, takže jste o nic nepřišel. Já jsem se ale pořádně zapotil. Stalo se to v Kentu, sedm mil od Chathamu a tři od železnice. Ve čtvrt na čtyři jsem obdržel telegram, do Yoxleyské usedlosti jsem dorazil o páté, provedl jsem šetření, posledním vlakem jsem se vrátil na nádraží Charing Cross a odtud jedu drožkou přímo k vám.“

„Což znamená, jak předpokládám, že vám ten případ není zcela jasný?“

„Znamená to, že nevím kudy kam. Mám pocit, že jsem se ještě nesetkal s tak zamotaným případem, třebaže zprvu vypadal jednoduše a člověk by nečekal, že dojde ke komplikacím. Tomu činu chybí motiv, pane Holmesi. To právě mi dělá starosti. Nemohu najít žádný motiv. Leží tam mrtvý muž – to je skutečnost, kterou nelze popřít – ale dosud jsem u nikoho nenašel sebemenší důvod, proč by tomu člověku měl ublížit.“

Holmes si zapálil doutník a zvrátil se na opěradlo křesla.

„Vyslechneme si to,“ pravil.

„Všechny skutečnosti jsou mi známé,“ řekl Stanley Hopkins. „Potřeboval bych však teď vědět, jak si je mám správně vyložit. Pokud tomu rozumím, vypadá to asi takhle. Před několika lety si ten venkovský dům, Yoxleyskou usedlost, pronajal starší člověk, který uvedl, že se jmenuje profesor Coram. Je to invalida, většinu času tráví na lůžku, ale občas s pomocí hole přechází po domě nebo si vyjede do zahrady na vzduch ve vozíku pro nemocné, který tlačí zahradník. U těch několika sousedů, kteří k němu zašli na návštěvu, je oblíben a v okolí má pověst velmi učeného muže. K jeho domácímu personálu patří pouze starší hospodyně paní Markerová a služka Susan Tarltonová. Obě ženy jsou v domě zaměstnány od jeho nastěhování a mají výtečnou pověst. Profesor spisuje nějakou vědeckou knihu a přijal asi před rokem tajemníka. První dva uchazeči mu nevyhovovali, ale třetí, pan Willoughby Smith, mladý člověk, který po ukončení universitních studií nastupoval do prvního místa, plně vyhovoval požadavkům svého zaměstnavatele. Měl za úkol celé dopoledne psát podle profesorova diktátu a večer trávil vyhledáváním odkazů a literatury vztahující se k práci následujícího dne. Zmíněný Willoughby Smith neměl žádný škraloup ani ze studia v Uppinghamu, ani z let, kdy byl posluchačem v Cambridgi. Viděl jsem jeho vysvědčení a odjakživa to býval slušný, tichý a velmi pilný mládenec bez nějakých nápadných slabostí. A právě tenhle mládenec zemřel dnes ráno v profesorově pracovně za okolností, které nasvědčují tomu, že byl zavražděn.“

Za okny vyl a skučel vítr. Přisedli jsme si s Holmesem blíž k ohni, zatímco mladý inspektor pomalu a po pořádku rozvíjel své pozoruhodné vyprávění.

„Kdybyste prohledali celou Anglii,“ pravil, „sotva byste nalezli domácnost uzavřenější a méně přístupnou vnějším vlivům, než je tahle. Celé dlouhé týdny si nikdo z jejích členů nevyjde ani za zahradní branku. Profesor byl zcela zaujat svou prací a nic jiného pro něho neexistovalo. Mladý Smith nikoho v sousedství neznal a žil téměř stejným způsobem jako jeho zaměstnavatel. Obě ženy neměly nic, co by je z domu odvádělo. Zahradník Mortimer, který tlačí vozík pro nemocné, je vysloužilý voják z krymské války – člověk spořádaný a s bezúhonnou pověstí. Nebydlí v domě, ale v chaloupce s třemi místnostmi na druhém konci zahrady. To jsou jediní obyvatelé Yoxleyské usedlosti.

Sto kroků od zahradní branky ovšem vede hlavní silnice z Chathamu do Londýna. Když zvednete petlici, nic vám nebrání vejít.

A teď vás seznámím s výpovědí Susan Tarltonové, která jediná mi mohla říci něco konkrétního. Stalo se to dopoledne mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. V té době věšela v přední ložnici v prvním patře záclony. Profesor Coram ještě ležel, neboť za špatného počasí málokdy vstává před polednem. Hospodyně měla nějakou práci v zadním traktu. Willoughby Smith byl ve své ložnici, které používal jako obývacího pokoje, ale služebná ho asi v té době zaslechla, že kráčí po chodbě a pak schází do pracovny rozkládající se přímo pod ložnicí, v níž pracovala. Neviděla ho, ale tvrdí, že neomylně poznala jeho rychlé, energické kroky. Neslyšela, že by dveře do pracovny zabouchly, ale asi o minutu později se z pokoje zezdola ozval strašlivý výkřik. Bylo to divoké, chraptivé zaječení, tak podivné a zvláštní, že je mohl ze sebe vyrazit muž i žena. V témž okamžiku cosi padlo na zem, až se dům otřásl, a pak se rozhostilo ticho. Služka chvíli stála celá zkoprnělá, než se vzchopila a rozběhla dolů. Dveře pracovny byly zavřené. Otevřela je a spatřila mladého pana Willoughbyho Smithe nataženého na podlaze. Zprvu neviděla žádné zranění, ale když se ho pokusila zvednout, spatřila, že se mu z hrdla valí krev. Malá, ale velice hluboká rána zasáhla krční tepnu. Zbraň, která způsobila zranění, ležela na koberci vedle něho. Byl to nožík na pečetní vosk, jaké najdeme na starodávných psacích stolech, se střenkou ze slonoviny a s neohebnou čepelí. Nůž obvykle ležel na profesorově stole.

Služka zpočátku myslela, že mladý Smith je už mrtev, ale když mu nalila z karafy na čelo vodu, otevřel na okamžik oči. „Profesor,“ zamumlal, „byla to ona.“ Služebná je ochotna odpřisáhnout, že jeho slova zněla přesně takhle. Zoufale se snažil říci ještě něco a pozvedl pravou ruku. Potom padl mrtev na záda.

Mezitím přišla do pokoje i hospodyně, ale příliš pozdě na to, aby poslední slova umírajícího zaslechla. Susan nechala u nebožtíka a sama spěchala do profesorovy ložnice. Profesor seděl na posteli a byl velice rozrušen, poněvadž toho slyšel dost, aby vytušil, že se přihodilo něco hrozného. Paní Markerová je ochotna odpřisáhnout, že profesor měl na sobě noční úbor, beztak by se neoblékl bez Mortimerovy pomoci, a ten měl příkaz, aby se dostavil až v poledne. Profesor prohlašuje, že zaslechl vzdálený výkřik a nic víc že neví. Nedovede si vůbec vysvětlit ‚Profesor – byla to ona‘, a domnívá se, že je Smith pronesl v deliriu. Je přesvědčen, že Willoughby Smith neměl na světě jediného nepřítele, a nemůže uvést žádný důvod zločinu. Ze všeho nejdřív poslal zahradníka Mortimera pro policii. O chvíli později jsem obdržel od okresního velitele žádost o pomoc. Do mého příchodu s ničím nehýbali a vydali striktní příkaz, že na pěšinu vedoucí k domu nesmí nikdo vkročit. Měl jsem skvělou příležitost uplatnit vaše teorie v praxi, pane Holmesi. Opravdu jsem nic nepostrádal.“

„Kromě Sherlocka Holmese!“ pravil můj společník s poněkud hořkým úsměvem. „Nu, vyslechneme si to. Jak jste se s tím vypořádal?“

„Především vás požádám, pane Holmesi, abyste si prohlédl tenhle náčrtek a získal tak ucelenou představu o poloze profesorovy pracovny a dalších důležitých okolnostech. Budete rovněž moci lépe sledovat mé šetření.“

 

Rozložil hrubě načrtnutý plánek, který zde otiskuji, a položil jej Holmesovi na kolena. Vstal jsem a přes Holmesovo rameno jsem si plánek prohlížel.

„Je ovšem nahozený jen letmo a zachycuje pouze body, které se mi zdají podstatné. Všechno ostatní uvidíte později sám. Nuže za prvé, předpokládáme-li, že vrah vešel do domu, kudy se dovnitř dostal? Nepochybně po zahradní pěšině a zadními dveřmi, jimiž je ničím neomezený přístup do pracovny. Každý jiný příchod by byl nanejvýš složitý. Stejnou cestou musel i uniknout, protože jeden východ mu zablokovala služebná Susan, když utíkala dolů po schodech, a druhý východ vede přímo do profesorovy ložnice. Okamžitě jsem proto soustředil pozornost na zahradní pěšinu, která je po dešti celá rozbahněná a každá šlépěj by se na ní zřetelně otiskla.

Prohlídka mě přesvědčila, že mám co činit s obezřelým a zkušeným zločincem. Na pěšině otisky šlépějí nebyly. Nelze ovšem pochybovat, že někdo šel po trávě lemující pěšinu, a to proto, aby nezanechal stopy. Žádný zřetelný otisk jsem sice nenalezl, ale tráva byla pošlapaná a někdo po ní určitě kráčel. Mohl to být jedině vrah, poněvadž ani zahradník, ani nikdo jiný tudy ráno nešel a teprve předchozí noci se dalo do deště.“

„Okamžik,“ řekl Holmes. „Kam ta pěšina vede?“

„Na silnici.“

„Jak je dlouhá?“

„Asi sto metrů.“

„Ale tam, kde pěšina prochází brankou, jste nepochybné stopy šlépějí našel?“

„Pěšinka je bohužel právě na tom místě vydlážděná.“

„Nu – a přímo na silnici?“

„Nikoli. Vozovka se proměnila v rozbředlé bláto.“

„Hm, hm – a ty stopy na trávě – směřovaly od domu, nebo k domu?“

„To nelze určit. Obrysy se vůbec nedaly rozeznat.“

„Velká noha, nebo malá?“

„To se nedalo poznat.“

Holmes netrpělivě vykřikl. „Od té doby neustále leje a burácí vichr,“ pravil. „Bude obtížnější přečíst ty stopy než přečíst palimpsest. Nu, není jiné pomoci. Co jste udělal pak, Hopkinsi, když vám bylo jasné, že jste nezjistil nic?“

„Mám za to, že jsem zjistil dost věcí, pane Holmesi. Věděl jsem, že pachatel opatrně vnikl do domu zvenčí. Nato jsem prozkoumal chodbu. Je pokryta kokosovými rohožkami, na nichž nezůstaly žádné otisky. To mě zavedlo do pracovny, což je spoře zařízená místnost. Vévodí jí veliký americký psací stůl s dvojitou řadou zásuvek a s větší zásuvkou uprostřed. Zásuvky byly otevřené, prostřední však byla zamčená. Podle všeho ty zásuvky bývaly otevřené vždy, poněvadž nic cenného neobsahují. Do prostřední zásuvky se často ukládají důležité listiny, ale nic nesvědčilo o tom, že se v nich prohraboval někdo nepovolaný, a profesor mě ujistil, že nic také nebylo odcizeno. Je jisté, že loupež v domě spáchána nebyla.

A teď se vraťme k mrtvole mladého muže. Nalezli ji před psacím stolem vlevo, jak vidíte na náčrtku. Rána na pravé straně krku byla zasazena zezadu a směřovala kupředu, takže je skoro vyloučeno, že by se Smith zranil sám.“

„Ledaže by se na ten nůž svalil,“ řekl Holmes.

„Tak jest. To mě také napadlo. Nůž ale ležel několik stop od těla, takže taková možnost sotva přichází v úvahu. A mimoto známe poslední slova umírajícího. A konečně jsme v zaťaté pravici mrtvého nalezli tenhle důležitý věcný důkaz.“

Stanley Hopkins vytáhl z kapsy balíček, který otevřel. Uviděli jsme zlatý skřipec, z jehož konců visely dvě přetržené šňůrky z černého hedvábí. „Willoughby Smith měl výtečný zrak,“ dodal Hopkins. „Ten skřipec nepochybně strhl z vrahova těla nebo tváře.“

Sherlock Holmes vzal skřipec do ruky a zkoumal jej se soustředěnou pozorností a zájmem. Nasadil si skřipec na nos, pokusil se přes skla číst, přistoupil k oknu a vyhlédl do ulice, bedlivě skřipec prohlížel v jasném světle stolní lampy a nakonec se s přidušeným smíchem posadil ke stolu a napsal několik řádek na papír, který pak hodil Stanleymu Hopkinsovi.

„To je všechno, co vám mohu povědět,“ pravil. „Snad vám to přinese nějaký užitek.“

Překvapený detektiv si lístek přečetl nahlas. Stálo tam toto:

Hledá se žena z lepších kruhů, oděná jako dáma. Má pozoruhodně silný nos a oči umístěné blízko sebe. Má pokrčené čelo, mžouravý pohled a patrně kulatá ramena. Podle jistých náznaků lze soudit, že se v posledních několika měsících musela nejméně dvakrát uchýlit k optikovi. Protože má velmi silná skla a optiků není příliš mnoho, nemělo by být obtížné ji vypátrat.

Holmes se usmál Hopkinsově úžasu, který se však nepochybně jevil i na mé tváři.

„Mé závěry jsou zcela prosté,“ řekl. „Těžko bych jmenoval předmět, který nabízí lepší možnosti k vyvození závěrů o osobě jeho majitele, než je skřipec, a zejména tak pozoruhodný exemplář jako tenhle. Že patří nějaké ženě – to jsem usoudil z jemného vypracování skřipce, a ovšem i z posledních slov umírajícího. Že je to žena kultivovaná a dobře oblečená, vyplývá z toho, že skla skřipce jsou zasazena do obrouček z pravého zlata, a je nepravděpodobné, že by v jiných ohledech majitelka skřipce byla nepořádná. Sám se můžete přesvědčit, že ta sedélka vám k nosu nepřiléhají, což nasvědčuje, že zmíněná dáma má u kořene velmi silný nos. Takový nos bývá obvykle krátký, ale z tohoto pravidla se najde i dost výjimek, a proto v tomhle bodě na svém popisu nijak urputně netrvám. Já sám mám úzkou tvář, a přesto se mi nepodařilo dostat oči do středu nebo aspoň poblíž středu skel. Ta dáma má tudíž oči velice blízko u sebe. Povšimněte si, Watsone, že jde o konkávní, silně dioptrická skla. Dáma, která byla zvyklá dívat se celý život přes tato skla, jistě nepostrádá ani dalších výrazných rysů, které tito lidé mívají – poznali bychom to z jejího čela, očních víček a zad.“

„Ano,“ řekl jsem. „Vaše vývody jsou mi úplně jasné. Přiznám se vám však, že nechápu, jak jste dospěl k závěru, že ta žena dvakrát navštívila optika.“

Holmes uchopil skřipec do ruky.

„Povšimněte si, že obě sedélka jsou potažena proužky korku, aby netlačila do nosu. Jeden z proužků má temnější zabarvení a vypadá poněkud opotřebovaný, ale druhý je nový. Zřejmě se jeden korek utrhl a musel být nahrazen jiným. Soudím, že opotřebovaný proužek je starý nanejvýš pár měsíců. Oba jsou naprosto shodné a z toho usuzuji, že dáma navštívila podruhé tutéž firmu.“

„U všech všudy, to je úplně zázračné!“ zvolal Hopkins s nepokrytým obdivem. „Když si pomyslím, že všechny ty důkazy jsem měl v rukou, a nic jsem netušil! Nicméně – hodlám navštívit všechny londýnské optiky.“

„To jsem od vás samozřejmě očekával. A co nám ještě k tomu případu řeknete?“

„Už nic, pane Holmesi. Myslím, že teď víte všechno, co vím já – a patrně víc. Pátrali jsme, zda na silnici nebo na nádraží nebyl spatřen nějaký neznámý člověk. O nikom jsme neslyšeli. Nejde mi ale na rozum, že by ten zločin postrádal jakýkoli motiv. Nikdo nemůže naznačit ani sebemenší pohnutku.“

„V tom ohledu vám nemohu nijak pomoci. Předpokládám, že si přejete, abychom s vámi zítra odjeli na místo tragédie?“

„Pokud vás to příliš neobtěžuje, pane Holmesi. V šest hodin ráno odjíždí z nádraží Charing Gross vlak do Chathamu a mezi osmou až devátou bychom už měli být v Yoxleyské usedlosti.“

„Tak tedy tím vlakem pojedeme. Váš případ nesporně vykazuje několik velmi zajímavých rysů a s potěšením se dám do pátrání. Vida, už je pomalu jedna a bude nejlépe, když se na několik hodin prospíme. Spokojíte se snad s touhle pohovkou u krbu? Zapálím lihový vařič, a než vyrazíme, nabídnu vám šálek kávy.“

 

Vichřice sice polevila, ale když jsme se nazítří ráno vydali na cestu, panovala venku třeskutá zima. Viděli jsme vycházet studené zimní slunce nad pustými temžskými blaty a dlouhým, ponurým tokem řeky, který mi bude navždy připomínat, jak jsme zde na počátku naší kariéry pronásledovali onoho domorodce z Andamanských ostrovů. Po dlouhé a únavné jízdě jsme vystoupili na malém nádraží za Chathamem. Než připřáhli k bryčce koně, chvatně jsme posnídali v místním hostinci, a byli jsme proto plně přichystáni pustit se do práce, když jsme konečně dorazili do Yoxleyské usedlosti. Před zahradní brankou čekal strážník.

„Nuže, Wilsone – něco nového?“

„Nikoli, pane, nic.“

„Nepřišlo hlášení, že někde viděli nějakého cizince?“

„Ne, pane. Na stanici jsou přesvědčeni, že včera sem nepřijel ani odtud neodjel žádný cizinec.“

„Prošetřili jste hostince a penzióny?“

„Ano, pane; není v nich ubytován nikdo, koho neznáme.“

„Nu, do Chathamu je delší procházka. Kdokoli tam mohl přechodně pobýt anebo nastoupit do vlaku, aniž si ho někdo povšiml. Zde je ta zahradní pěšina, o níž jsem hovořil, pane Holmesi. Dávám vám slovo na to, že na ní včera žádné stopy nebyly.“

„Na které straně pěšiny jste viděl ty stopy v trávě?“

„Na téhle, pane. Na tomhle úzkém pruhu trávy mezi pěšinou a květinovým záhonem. Teď se stopy nedají rozeznat, ale včera byly jasně patrné.“

„Ano, ano, někdo tudy šel,“ řekl Holmes, když se sklonil nad trávník. „Naše dáma zajisté našlapovala opatrně, jen co je pravda, poněvadž na jedné straně by zanechala otisky nohou na pěšině a na druhé ještě zřetelnější stopy na měkkém záhonu, že?“

„Ano, pane, zřejmě uvažovala velice chladnokrevně.“

Spatřil jsem, že se na Holmesově tváři objevil napjatý výraz.

„Říkáte, že se tudy bezpochyby vrátila?“

„Ano, pane, jiná cesta odtud nevede.“

„Po tomhle pruhu trávy?“

„Zajisté, pane Holmesi.“

„Hm! To je velice pozoruhodný výkon – velice pozoruhodný. Nuže, myslím, že na té pěšině už nic nenajdeme. Budeme pokračovat. Předpokládám, že obvykle bývá zahradní branka otevřena, ne? Naší návštěvnici stačilo, aby prostě vešla dovnitř. Nezamýšlela spáchat vraždu, jinak by si byla jistě opatřila nějakou zbraň a nebrala by nůž z psacího stolu. Prošla chodbou a na kokosových rohožích nezanechala žádné stopy. Pak se octla v pracovně. Jak dlouho v ní byla? Nemáme nic, podle čeho bychom to posoudili.“

„Ne déle než několik minut, pane. Zapomněl jsem vám říci, že hospodyně paní Markerová krátce předtím v pracovně uklízela – asi čtvrt hodiny předtím, jak říkala.“

„Vida, časové vymezení tedy máme. Naše dáma vejde do místnosti, a co učiní? Přistoupí k psacímu stolu. Proč to činí? Určitě ne proto, aby se podívala do zásuvek. Kdyby bylo v pracovně něco cenného, jistě by to bylo zamčeno. Ne, přišla si pro něco z prostřední zásuvky. Ejhle! Co znamená tohle škrábnutí? Proč jste se mi o něm nezmínil, Hopkinsi?“

Škrábanec, který Holmes prohlížel, byl dlouhý asi čtyři palce, začínal vpravo od mosazného kování klíčové dírky a poškodil lak na stolní desce.

„Povšiml jsem si ho, pane Holmesi. Jenže kolem klíčové dírky se najdou škrábance vždycky.“

„Tohle je ale čerstvé – docela čerstvé. Podívejte, jak se v místě vrypu mosaz leskne. Starší škrábnutí by bylo zbarveno stejně jako mosazný povrch. Podívejte se na ně mým zvětšovacím sklem. A tady vidíte lak, vypadá jako zem vyhrnutá k okraji brázdy. Je tu někde paní Markerová?“

Do místnosti vešla postarší žena s truchlivým výrazem.

„Utírala jste včera ráno ten kancelářský stůl?“

„Ano, pane.“

„Všimla jste si tohohle škrábnutí?“

„Ne, pane, nevšimla.“

„Věřím vám to, poněvadž jinak byste ty kousíčky laku setřela. Kdo má k tomu zámku klíč?“

„Pan profesor. Nosí jej na řetízku od hodinek.“

„Je to jednoduchý klíč?“

„Nikoli, pane, patentní.“

„Děkuji vám, paní Markerová, můžete jít. Vida – dosahujeme určitých pokroků. Naše dáma vejde do místnosti, přistoupí k prostřední zásuvce psacího stolu, kterou otevře nebo se ji otevřít pokusí. Zatímco se tím zabývá, vkročí do pokoje mladý Willoughby Smith. Žena se ve spěchu pokouší vytáhnout klíč a stůl přitom poškrábe. Smith se na ni vrhne a ona uchopí nejbližší předmět, kterým je náhodou nožík, a bodne ho, aby se vymanila z jeho sevření. Zasazená rána však je smrtelná. Smith klesne k zemi a žena prchá, ať už s předmětem či bez předmětu, kvůli kterému přišla. Je zde služebná Susan? Mohl někdo utéci těmi dveřmi poté, co jste zaslechla výkřik, Susan?“

„Nikoli, pane, to není možné. Kdyby někdo prošel chodbou, viděla bych ho ze schodů. Kromě toho se dveře vůbec neotevřely, protože bych to byla zaslechla.“

„Tím je tedy otázka zodpovězena. Ta dáma tudíž nepochybně odešla stejnou cestou, jakou přišla. Vyrozuměl jsem, že druhá chodba vede jenom do profesorovy ložnice. Tím směrem z domu žádný východ nevede?“

„Nikoli, pane.“

„Seznámíme se tedy s panem profesorem. Vida, Hopkinsi, to je důležité, opravdu velmi důležité. Chodba k profesorovi je rovněž pokrytá kokosovými rohožemi.“

„Nu, pane, a co na tom?“

„Nechápete tu souvislost? Nevadí. Nepochybně se mýlím. Přesto se mi však zdá, že to určité náznaky poskytuje. Pojďte se mnou a představte mě.“

Prošli jsme chodbou stejně dlouhou jako chodba vedoucí do zahrady. Byla ukončena krátkým schodištěm, po němž jsme vystoupili, náš průvodce zaklepal na dveře a uvedl nás do profesorovy ložnice.

Byl to velmi prostorný pokoj, jehož stěny lemovaly nesčetné svazky knih, které se už nevešly na police a ležely na hromadách v koutech nebo byly naskládány na podlaze před knihovnou. Postel stála uprostřed pokoje a na ní, podepřen polštářem, ležel pán domu. Zřídkakdy jsem spatřil pozoruhodnější osobu. Otočil k nám vyzáblou tvář s orlím nosem a pronikavýma tmavýma očima položenýma v hlubokých důlcích pod huňatým obočím. Měl bílé vlasy a bílý plnovous, kolem úst potřísněný čímsi žlutým. Uprostřed těch rozcuchaných bílých vousů řeřavěla cigareta a pokoj byl načichlý tabákovým kouřem. Když nám podával ruku, Holmes i já jsme si povšimli, že byla rovněž žlutě zabarvená nikotinem.

„Jste kuřák, pane Holmesi?“ zeptal se vybranou angličtinou, nicméně s poněkud afektovaným přízvukem. „Prosím poslužte si cigaretou. A vy, pane? Mohu vám je doporučit, protože firma Ionides v Alexandrii je vyrábí speciálně pro mne a zasílá mi je po tisíci kusech. Zkroušeně se přiznávám, že potřebuji každé dva týdny novou zásilku. Je to zlé, velmi zlé, pane, ale starému člověku zbývá tak málo radostí. Tabák a moje práce – to je vše, co mi zůstalo.“

Holmes si zapálil cigaretu a vrhal po místnosti krátké, pátravé pohledy.

„Tabák a moje práce, teď však už jenom ten tabák!“ zvolal stařec. „Tohle přerušení práce pro mne bude osudné! Kdo mohl tu strašnou pohromu předvídat! Takový nadaný mladý muž! Ujišťuji vás, že po několikaměsíčním zaučení mi pomáhal velice vydatně. Co o té záležitosti soudíte, pane Holmesi?“

„Ještě jsem nedospěl ke konečnému úsudku.“

„Budu vám skutečně zavázán, podaří-li se vám osvětlit to, co pro nás všechny zatím zůstává pohrouženo v temnotách. Pro ubohého knihomola a mrzáka, jako jsem já, je to ochromující rána. Vy však jste člověk velice aktivní – velkorysý. Spadá to do vašeho oboru. Dokážete si zachovat duševní rovnováhu i za nepředvídaných okolností. Opravdu nám přeje štěstí, že pracujete v náš prospěch.“

Zatímco starý profesor pronášel svou řeč, přecházel Holmes po jedné straně pokoje. Povšiml jsem si, že svou cigaretu kouří neobyčejně rychle. Zřejmě sdílel zálibu našeho hostitele ve speciálních alexandrijských cigaretách.

„Věru, pane, je to drtivá rána,“ řekl stařec. „Kupa těch papírů tamhle na stolku – to je mé magnum opus. Je to rozbor listin nalezených v koptských klášterech v Egyptě a v Sýrii, práce, která doslova otřese základy náboženství. Při svém chatrném zdraví bohužel nevím, zda budu schopen dílo dokončit, když jsem teď ztratil asistenta. Ale, ale, pane Holmesi, vy kouříte dokonce ještě rychleji než já.“

Holmes se usmál.

„Jsem labužník,“ řekl, vzal si z krabice další – už čtvrtou – cigaretu a připálil si ji od nedopalku cigarety, kterou právě dokuřoval. „Nebudu vás obtěžovat podrobným výslechem, pane profesore Corame, neboť jsem vyrozuměl, že jste v kritické době byl na lůžku a o zločinu nic nevíte. Položím vám pouze jednu otázku: co myslíte, že ten nešťastný mladík mínil posledními slovy ‚Profesor – byla to ona‘?“

Profesor zavrtěl hlavou.

„Susan je venkovské děvče,“ řekl, „a víte, jak tihle lidé bývají hloupí. Domnívám se, že nebohý hoch zamumlal v deliriu několik nesouvislých slov, která ona překroutila v nic neříkající vzkaz.“

„Rozumím. Vy sám pro tu tragédii vlastní vysvětlení nemáte?“

„Snad to byla nehoda nebo snad – a to pravím jen tiše a mezi námi – sebevražda. Mladí lidé mívají své skryté starosti – možná že šlo o nějakou milostnou záležitost, o níž jsme neměli nejmenší tušení. Je to pravděpodobnější předpoklad než vražda.“

„Co ale ten skřipec?“

„Och! Jsem pouhý badatel – jsem snílek. Praktické věci života nedovedu vysvětlit. Nicméně však, příteli, je třeba si uvědomit, že dárky z lásky mohou nabýt nejpodivnějších podob. Jenom si bez ostychu poslužte další cigaretou. S potěšením pozoruji, že je dovedete vychutnat. Vějíř, rukavice – kdo může povědět, jaký předmět milované osoby si člověk vezme, než skoncuje se životem? Tady ten pán hovořil o šlépějích na trávníku, leč v tomto ohledu se lze hravě dopustit omylu. Pokud jde o nůž, mohl od toho nešťastníka snadno odlétnout, když mladík klesal k zemi.

Možná že mluvím dětinsky, ale soudím, že Willoughby Smith skončil vlastní rukou.“

Zdálo se, že profesorova teorie na Holmese učinila hluboký dojem, neboť drahnou chvíli zamyšleně přecházel po pokoji a kouřil jednu cigaretu za druhou.

„Povězte mi, pane profesore Corame,“ řekl posléze, „co je uloženo v té prostřední zásuvce kancelářského stolu?“

„Nic, co by mělo pro zloděje nějakou cenu. Rodinné dokumenty, dopisy od mé nebožky ženy, diplomy, jimiž mě poctily různé university. Zde máte klíč. Můžete se o tom přesvědčit sám.“

Holmes vzal klíč, okamžik si ho prohlížel a pak jej profesorovi vrátil.

„Děkuji, pochybuji, že by mi to mohlo nějak prospět,“ řekl. „Raději se klidně projdu zahradou a celou věc si ještě promyslím. Na té teorii o sebevraždě, kterou jste uvedl, může být dost pravdy. Musíme se omluvit, že jsme k vám tak vpadli, a slibuji, že vás nevyrušíme dřív než po obědě. Ve dvě hodiny se vrátíme a sdělíme vám všechno, co by se snad mezitím přihodilo.“

Holmes byl podivně roztěkaný a nějakou dobu jsme se mlčky procházeli po zahradní pěšině.

„Máte nějaké vodítko?“ zeptal jsem se ho konečně.

„To závisí na cigaretách, co jsem vykouřil,“ pravil. „Možná že se naprosto mýlím. Ty cigarety mi ale dají odpověď.“

„Milý Holmesi,“ zvolal jsem, „jak jen pro všechno na světě –“

„Věru – uvidíte to sám. Ovšem, třeba mi to nevyjde a pak se nedá nic dělat. Samozřejmě máme stále ještě možnost vypátrat optika, který ten skřipec opravoval, ale pokud je to možné, volím vždy kratší cestu. Hle, tady vidím dobrou paní Markerovou! Potěšme se pětiminutovým poučným rozhovorem s ní.“

Už jsem se možná někdy zmínil, že když se Holmesovi zachtělo, dokázal se vlichotit do přízně žen a velmi snadno se s nimi dostal do přátelského rozhovoru. Neuplynula ani polovina uvedeného časového limitu a už získal plnou důvěru hospodyně a rozprávěl s ní, jako by se spolu znali kolik let.

„Ano, pane Holmesi, je to tak, jak říkáte. Kouří, že je to hanba povídat. Celý den a někdy i v noci – viděla jsem ráno jeho pokoj a určitě byste myslel, pane, že jste se octl v londýnské mlze. Chudák mladý pan Smith taky kouřil, ale zdaleka ne tak hrozně jako profesor. A jeho zdraví – no, to vám teda neřeknu, jestli se po tom kouření zlepšilo nebo zhoršilo, pane.“

„Ba věru,“ řekl Holmes, „takové bafčení chuti k jídlu nepřidá.“

„Víte, pane, to vám opravdu nemůžu říct.“

„Myslím, že profesor sotva něco sní.“

„No, jak kdy, to vám tedy povědět můžu.“

„Vsadil bych se, že dnes ráno nesnídal a po všech těch cigaretách, co jsem ho viděl vykouřit, nebude chtít asi ani obědvat.“

„Tu sázku byste prohrál, pane, protože dnes ráno měl zvlášť vydatnou snídani. Nepamatuju se, že by toho kdy tolik snědl, a k obědu si poručil pár pořádných kotlet. Samotnou mě to překvapuje, protože od chvíle, co jsem včera v tom pokoji viděla mladého pana Smithe mrtvého na podlaze, nemůžu se na jídlo ani podívat. Všichni lidé ale nejsou stejní a profesora to o chuť k jídlu nepřipravilo.“

Zbytek dopoledne jsme probloumali v zahradě. Stanley Hopkins odešel do vesnice, aby prošetřil pověsti o jakési neznámé ženě, kterou zahlédly včera dopoledne děti na chathamské silnici. Pokud jde o mého přítele, zdálo se, že nějak pozbyl své obvyklé činorodosti. Nikdy jsem dosud nezažil, aby se některému případu věnoval s tak vlažným zájmem. Dokonce ani když se Hopkins vrátil se zprávou, že děti nepochybně viděly nějakou ženu, která přesně odpovídala Holmesovu popisu a měla buď brýle, nebo skřipec, nedal na sobě můj přítel sebemíň znát, že by to upoutalo jeho zájem. Pozorně však vyslechl Susan, která nás obsluhovala při obědě. Mezi řečí poznamenala, že necelou půlhodinku předtím, než k té tragédii došlo, vrátil se pan Smith z procházky. Nechápal jsem, jak by to s případem mohlo souviset, ale bylo mi jasné, že Holmes tuto skutečnost zapojuje do celkového plánu, který si už v duchu vytvořil. Pojednou vyskočil ze židle a pohlédl na hodinky. „Pánové, jsou dvě hodiny,“ řekl. „Půjdeme nahoru k příteli profesorovi, abychom splnili svůj slib.“

Stařec právě dojedl oběd a prázdný talíř před ním výmluvně svědčil o jeho výtečné chuti k jídlu, o níž se zmínila hospodyně. Když k nám obrátil žhnoucí zrak v obličeji lemovaném bílou hřívou, vypadal opravdu jako nějaká tajuplná postava. Z úst mu trčela ta věčná hořící cigareta. Byl už oblečen a seděl v lenošce u krbu.

„Nuže, pane Holmesi, rozřešil jste už záhadu?“ Přisunul k mému společníkovi velkou plechovou krabici s cigaretami, položenou na stolku vedle něho. Holmes po ní současně natáhl ruku a krabice se převrhla a spadla na podlahu. Chvíli jsme se všichni plazili po kolenou a sbírali cigarety rozházené po podlaze. Když jsme se zvedli, zpozoroval jsem, že Holmesovi září oči a tváře má zardělé. Tyhle „rozvinuté válečné korouhve“ jsem u něho viděl jen v rozhodujících okamžicích.

„Ano,“ pravil. „Rozřešil jsem ji.“

Užasle jsme na něho se Stanleym Hopkinsem zírali. Profesorova vyzáblá tvář se stáhla v opovržlivý úsměšek.

„Neříkejte! V zahradě?“

„Nikoli. Tady.“

„Tady? Kdy?“

„V téhle chvíli.“

„Nepochybně žertujete, pane Holmesi. Nutíte mě, abych vám řekl, že jde o nadmíru vážnou věc, která nesnese, aby se o ní mluvilo tímhle způsobem.“

„Vykoval jsem a přezkoušel všechny články svého řetězce, pane profesore, a jsem si jist, že je bezvadný. Jaké pohnutky vás vedly, či přesněji řečeno, jakou roli v téhle podivné záležitosti hrajete, to zatím nemohu povědět. Za několik minut to uslyším patrně přímo z vašich úst. Zatím provedu pro vaši informaci rekonstrukci toho, co se stalo, abyste seznal, co se ještě potřebuji dovědět.

Včera přišla do vaší pracovny jistá dáma. Přišla s úmyslem zmocnit se jistých listin ukrytých v psacím stole. Přinesla si vlastní klíč. Měl jsem možnost prohlédnout si váš klíč a nenalezl jsem na něm žádné stopy po laku, který na klíči zůstal po tom škrábnutí. Nejste tudíž jejím pomocníkem, a pokud si ty důkazy dobře vykládám, přišla bez vašeho vědomí – aby vás oloupila.“

Profesor vyfoukl obláček kouře.

„To je nanejvýš poučně a zajímavé,“ řekl. „Nemáte už k tomu co dodat? Když jste tu dámu dokázal sledovat až tak daleko, zajisté mi také povíte, co se dělo dál.“

„Vynasnažím se. Především se ji snažil zadržet váš tajemník a ona, aby mohla uniknout, ho probodla. Na tento tragický čin jsem ochoten pohlížet jako na nešťastnou náhodu, protože jsem přesvědčen, že dáma neměla v úmyslu způsobit mu smrtelné zranění. Vrah nechodívá beze zbraně. Zděšena svým činem prchala pak bezhlavě z místa tragédie. Měla však tu smůlu, že při zápase ztratila skřipec, a protože je silně krátkozraká, byla od tohoto okamžiku vlastně bezmocná. Běžela po chodbě, kterou přišla – to se aspoň domnívala, protože obě chodby jsou pokryty kokosovými rohožemi, a zpozorovala příliš pozdě, že se octla v nesprávné chodbě a zpáteční cestu že má odříznutou. Co měla dělat? Vrátit se nemohla. Tam, kde stála, zůstat také nemohla. Musela proto jedině kupředu. Což také učinila. Vyšla po schodech nahoru, otevřela dveře a octla se ve vaší ložnici.“

Stařec s otevřenými ústy divoce zíral na Holmese. Na tváři se mu zračilo ohromení a strach. Posléze pokrčil se značným úsilím rameny a vybuchl v neupřímný smích.

„To se velice pěkně poslouchá, pane Holmesi,“ řekl. „Jenomže ta vaše nádherná teorie má jeden menší kaz. Byl jsem v té době ve svém pokoji a celý den jsem se z něho nevzdálil.“

„To je mi známo, pane profesore Corame.“

„Chcete tím snad říci, že jsem ležel na téhle posteli, a nevěděl jsem, že do mého pokoje vešla nějaká žena?“

„O tom jsem se přece ani slůvkem nezmínil. Vy jste o tom věděl. Vy jste s tou ženou také mluvil. Poznal jste ji. Pomáhal jste jí při útěku.“

Profesor se dal znovu do hýkavého smíchu. Vztyčil se a oči mu plály.

„Vy jste se zbláznil!“ vykřikl. „Žvaníte jako šílenec. Já že jí pomáhal k útěku? Kde tedy teď je?“

„Tamhle,“ řekl Holmes a ukázal na vysokou knihovnu v rohu pokoje.

Viděl jsem, jak stařec rozhodil paže a s křečovitě staženým obličejem klesl zpět do lenošky. V těže chvíli se zároveň knihovna, na niž Holmes ukázal, otočila kolem stěžejí a do místnosti vkročila jakási žena.

„Máte pravdu!“ zvolala hlasem, v němž se ozýval silný cizí přízvuk. „Máte pravdu! Jsem tu.“

Byla zaprášená a celá pokrytá pavučinami, které se na ní uchytily v jejím úkrytu. Tvář, která rozhodně nikdy neoplývala krásou, měla umazanou. Vypadala přesně tak, jak Holmes předpovídal, a navíc měla vystouplou, paličáckou bradu. Protože byla tak krátkozraká a vyšla pojednou z šera na denní světlo, stála jak omámená a mžouravě se kolem sebe rozhlížela, aby poznala, kde stojíme a kdo jsme. Přes všechny tyto nedostatky však bylo na jejím postoji, na té vzpurné bradě a vztyčené hlavě vidět jistou vznešenost a odvahu, která vzbuzovala úctu a obdiv. Stanley Hopkins jí položil ruku na paži a prohlásil, že ji zatýká. Ona však ho mírně odstrčila a v jejím pohybu byla jistá důstojnost vynucující si poslušnost. Stařec spočíval v lenošce, svaly ve tváři mu cukaly a hleděl na ni nepříčetnýma očima.

„Ano, pane, jsem vaším vězněm,“ řekla. „Ve svém úkrytu jsem všechno slyšela a vím, že máte pravdu. Přiznávám se ke všemu. Toho mladého muže jsem zabila já. Správné však říkáte, že to byla nehoda. Ani jsem netušila, že držím v ruce nůž, protože jsem se v zoufalství chopila prvního předmětu ležícího na stole a udeřila ho, aby mě uvolnil ze sevření. Věřte mi, říkám vám holou pravdu.“

„Madame,“ řekl Holmes, „jsem přesvědčen, že to pravda je. Obávám se však, že se ani zdaleka necítíte dobře.“

Její obličej náhle smrtelně zbledl a jeho barva tím víc kontrastovala s temnými šmouhami na tváři. Usedla na kraj postele a teprve potom pokračovala:

„Nezbývá mi už mnoho času,“ řekla, „nicméně chci, abyste zvěděli celou pravdu. Jsem manželkou tohoto muže. Není to Angličan. Je Rus. Jeho jméno vám neprozradím.“

Stařec se poprvé pohnul. „Bůh ti žehnej, Anno!“ zvolal. „Bůh ti žehnej!“

Vrhla na něho pohled plný hlubokého opovržení. „Proč tak houževnatě lpíš na svém bídném životě, Sergeji?“ řekla. „Uškodils mnoha lidem a nikomu jsi nepomohl – ani sobě ne. Já ale tenkou nit tvého života nepřetrhnu, stane se to, až Bůh dopustí. Sama jsem beztak obtížila svou duši těžkým hříchem, když jsem překročila práh tohoto proklatého domu. Musím ale mluvit, neboť by zakrátko mohlo být pozdě.

Řekla jsem vám už, pánové, že jsem manželkou tohoto muže. Jemu bylo padesát a mně – pošetilé dívce – dvacet, když jsme se vzali. Stalo se to v Rusku, v jednom universitním městě – nebudu je jmenovat.“

„Bůh ti za to žehnej, Anno!“ zamumlal znovu stařec.

„Byli jsme reformisté – revolucionáři – nihilisté, pochopte to. On a já i mnozí jiní. Potom začaly maléry, byl zabit policejní důstojník, mnoho nás bylo zatčeno a hledaly se důkazy. Můj manžel zradil vlastní ženu a své společníky, aby si zachránil život, a získal velkou odměnu. Ano, na základě jeho výpovědi jsme byli všichni zatčeni. Některé z nás poslali na šibenici, jiné na Sibiř. Já jsem se octla mezi vypovězenci, nebyla jsem však odsouzena na doživotí. Můj manžel odjel s nečestně nabytými penězi do Anglie a uchýlil se tu do ústraní, neboť dobře věděl, že kdyby se bratrstvo dovědělo o místě jeho pobytu, netrvalo by ani týden a byl by na něm vykonán spravedlivý ortel.“

Stařec si třesoucí se rukou vzal cigaretu. „Jsem ti vydán na milost, Anno,“ řekl. „Bývala jsi ke mně vždycky ušlechtilá.“

„Nemluvila jsem ještě o tvém největším lotrovství!“ řekla. „Mezi našimi druhy byl jeden blízký mému srdci. Byl šlechetný, nesobecký, milující – měl všechny ty vlastnosti, které můj manžel postrádal. Nenáviděl násilí. Všichni jsme byli vinni – pokud se naše názory dají pokládat za vinu – on však ne. Neustále mi posílal dopisy, v nichž mě přemlouval, abych se vyvarovala násilí. Ty dopisy by ho byly zachránily. A rovněž můj deník, kam jsem si zapisovala své city k němu a naše rozdílné názory. Můj manžel ty dopisy a deník našel a ukryl je. Velice se snažil, aby toho mladého muže dostal na šibenici. To se mu sice nepodařilo, ale Alexis byl vypovězen na Sibiř, kde v této chvíli pracuje jako trestanec v solných dolech. Mysli na to, ty lumpe, ty zloduchu – teď, právě v této chvíli Alexis, muž, jehož jméno nejsi hoden vyslovit, se lopotí a žije jako otrok, a já, přestože mám tvůj život ve svých rukou, dovoluji ti, aby sis jej ponechal!“

„Bývala jsi vždy velkomyslná, Anno,“ řekl stařec a zabafal z cigarety.

Zvedla se, ale s tichým zaúpěním znovu klesla zpátky.

„Musím to dopovědět,“ řekla. „Když jsem se vrátila z vyhnanství, předsevzala jsem si, že se zmocním deníku a dopisů, které umožní propuštění mého přítele, jestliže budou odeslány ruské vládě. Věděla jsem, že můj manžel odjel do Anglie. Pátrala jsem dlouhé měsíce, než jsem zjistila místo jeho pobytu. Věděla jsem, že má můj deník ještě u sebe, protože mi jednou poslal na Sibiř dopis plný výčitek a v něm uvedl z deníku celé odstavce. Bylo mi ale jasné, že při své pomstychtivé povaze by mi deník nikdy nevydal dobrovolně. Musela jsem se ho tedy zmocnit sama. S tímto záměrem jsem si u jedné detektivní agentury najala člověka, který se vetřel do manželova domu – to byl ten druhý tajemník, Sergeji, ten, co tak spěšně odešel. Detektiv vypátral, že listiny jsou v prostřední zásuvce psacího stolu, a opatřil si otisk klíče. Víc odmítl udělat. Nakreslil mi plánek domu a řekl mi, že dopoledne bývá pracovna prázdná, neboť tajemník pracuje nahoře. Tak jsem posléze sebrala dostatek odvahy a přijela si pro ty listiny sama. Zmocnila jsem se jich – ale jakou cenu jsem za to zaplatila!

Vytáhla jsem ty listiny a právě jsem zamykala zásuvku, když mě sevřel onen mladý muž. To dopoledne jsem ho už jednou viděla. Potkal mě na cestě a já jsem se ho zeptala, kde bydlí profesor Coram, netušíc, že je to jeho zaměstnavatel.“

„Přesně tak, přesně tak!“ zvolal Holmes. „Tajemník se vrátil a řekl svému zaměstnavateli o setkání s jakousi ženou. Potom, než vydechl naposled, snažil se mu vzkázat, že to byla ona – ta žena, o které s ním krátce předtím mluvil.“

„Nechte mě domluvit,“ řekla žena hlasem zvyklým poroučet a tvář se jí sevřela, zřejmě bolestí. „Když ten muž klesl, vyběhla jsem z místností, zamířila k nesprávným dveřím a – octla se v pokoji svého manžela. Hrozil mi, že mě prozradí. Dokázala jsem mu, že mám jeho život ve svých rukou. Jestliže mě vyzradí policii, povím o něm bratrstvu. Nešlo mi o to, abych za každou cenu zůstala naživu, přála jsem si pouze splnit, co jsem si předsevzala. Věděl, že učiním, co jsem řekla – že jeho osud a můj jsou navzájem spojeny. Jen z toho a z žádného jiného důvodu mě kryl. Strčil mě do téhle tmavé skrýše, která je tu v domě ještě z dávných časů a kterou znal pouze on. Jídlo mu nosili do ložnice, takže se o ně mohl se mnou rozdělit. Bylo dohodnuto, že jakmile policie dům opustí, vyklouznu v noci odtud a už se nikdy nevrátím. Nějak jste ale uhodli mé plány.“ Vytrhla ze záňadří balíček. „To jsou má poslední slova,“ řekla. „Zde je balíček, který Alexise zachrání. Svěřuji ho vaší cti a vaší lásce k spravedlnosti. Vezměte si jej! Předáte ho na ruském vyslanectví. Teď jsem svou povinnost vykonala a –“

„Zadržte ji!“ zvolal Holmes. Několika mohutnými skoky se přenesl přes pokoj a vyrval jí z rukou malou lahvičku.

„Pozdě!“ zvolala žena a padla na postel. „Pozdě! Vypila jsem jed, než jsem vyšla z úkrytu. Hlava se mi točí! Konec na sebe nedá dlouho čekat. Žádám vás, pane, abyste nezapomněl odevzdat ten balíček.“

 

„Případ prostý, nicméně po některých stránkách poučný,“ poznamenal Holmes, když jsme se vraceli do Londýna. „Od samého počátku všechno záleželo na tom zlatém skřipci. Nebýt šťastné náhody, že jej umírající té ženě strhl, nevím, zda bychom ten případ někdy rozřešili. Podle silně dioptrických skel jsem usoudil, že jeho majitelka bez něho byla bezmocná a téměř slepá. Když jste mi chtěl namluvit, že ta žena kráčela po úzkém pruhu trávy a nešlápla ani jednou vedle, poznamenal jsem, jak si jistě vzpomenete, že by to byl velice pozoruhodný výkon. V duchu jsem dospěl k názoru, že to bylo naprosto vyloučené, ledaže by měla náhradní skřipec. Byl jsem tudíž nucen vážně uvažovat o předpokladu, že se ta žena nalézá dosud v domě. Když jsem si povšiml podobnosti obou chodeb, bylo mi jasné, že se v nich velmi snadno mohla splést, a z toho vyplývalo, že vešla do profesorovy ložnice. Proto jsem bedlivě sledoval všechny náznaky, které by mou teorii potvrdily, a zevrubně jsem prohledal pokoj, zda v něm nenaleznu nějaký úkryt. Zdálo se, že koberec je vcelku a že je přibitý, takže možnost, že v místnosti jsou padací dveře, nepřicházela v úvahu. Za knihami ale mohl být nějaký výklenek. Jak jistě víte, ve starých knihovnách se vyskytuje nezřídka. Povšiml jsem si, že knihy leží v hromadách všude po podlaze, ale před jednou knihovnou zůstává volné místo. Tam se patrně ty dveře nalézaly. Nenašel jsem žádné stopy, které by mi poskytly vodítko, ale koberec sám měl vhodnou šedohnědou barvu. Proto jsem vykouřil spoustu těch výtečných cigaret a popel jsem oklepával na koberec před podezřelou knihovnou. Byla to lest sice jednoduchá, ale velmi účinná. Potom jsem sešel dolů a ve vaší přítomnosti, Watsone, aniž jste poznal, kam tím vlastně mířím, jsem zjistil, že profesor Coram konzumuje víc jídla než obvykle – z čehož bylo možno se dovtípit, že se o ně dělí ještě s jednou osobou. Potom jsme znovu šli nahoru do ložnice, a když jsem převrhl krabici s cigaretami, mohl jsem si důkladně prohlédnout podlahu. Podle stop v cigaretovém popelu jsem poznal, že za naší nepřítomnosti žena ze své skrýše vyšla. Nu, Hopkinsi, jsme na nádraží Charing Cross a já vám blahopřeji k úspěšnému uzavření případu. Nepochybně se odeberete do Scotland Yardu. Myslím, Watsone, že my dva odjedeme drožkou na ruské vyslanectví.“

 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >