Read synchronized with  Chinese  English  Russian  Spanisch 
TŘI STUDENTI.  Arthur Conan Doyle
Kniha. TŘI STUDENTI
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Bylo to v roce 1895, kdy shoda okolností, které nehodlám rozvádět, přivedla Sherlocka Holmese a mě na několik týdnů do jednoho z našich proslulých universitních měst. Během pobytu jsme tam zažili menší, ale poučné dobrodružství, o němž chci dnes vyprávět. Je zřejmé, že uvádět jakékoli okolností, které by čtenáři umožnily přesně určit název koleje či jméno pachatele, by bylo neuvážené a škodlivé. Bude lépe, upadne-li ten trapný skandál do zapomnění. Při zachování patřičné diskrétnosti však lze tento případ popsat, neboť mi umožňuje demonstrovat některé pozoruhodné vlastnosti mého přítele. Při výkladu se proto vynasnažím vyhnout se údajům, jež by události umístily do určitého města či poskytly vodítko, o jaké osoby šlo.

V té době jsme měli zařízený byt v podnájmu poblíž knihovny, v níž se Sherlock Holmes věnoval obtížnému výzkumu starých anglických listin – výzkumu, který přinesl tak pozoruhodné výsledky, že se k němu v některém z mých dalších líčení patrně ještě vrátím. A tam nás také jednou večer navštívil jistý známý, pan Hilton Soames, profesor z koleje sv. Lukáše. Pan Soames byl vysoký, hubený muž nervózní a vznětlivé povahy. Znal jsem ho odjakživa jako člověka neklidného, ale tentokrát byl rozrušen do té míry, že se neovládal, a bylo zřejmé, že se mu přihodilo něco velmi neobvyklého.

„Doufám, že mi můžete obětovat několik hodin svého vzácného času, pane Holmesi. V koleji sv. Lukáše došlo k trapné příhodě, a nebýt šťastné náhody, že jste přítomen v našem městě, nevěděl bych si vůbec rady, co počít.“

„Jsem právě velmi zaneprázdněn a nepřeji si být rozptylován,“ odpověděl můj přítel. „Byl bych velice rád, kdybyste požádal o pomoc policii.“

„Ne, ne, můj milý pane, to je naprosto vyloučeno. Jakmile se zákon jednou dá do pohybu, nelze jej zastavit a tohle je právě jeden z případů, kdy v zájmu pověsti universitní koleje je nezbytně nutné vyhnout se skandálu. Vaše diskrétnost je známa stejně dobře jako vaše schopnosti a jste jediný člověk na světě, který mi může pomoci. Snažně vás žádám, pane Holmesi, učiňte, co je ve vašich silách.“

Od té doby, co byl můj přítel vytržen z příjemného prostředí Baker Street, jeho nálada nestála za nic. Zbaven svých knih s výstřižky, svých chemikálií a domáckého nepořádku, necítil se ve své kůži. Pokrčil rameny na znamení, že se jen nerad smiřuje s novým úkolem, zatímco náš návštěvník ze sebe se vzrušenými gesty chrlil svůj příběh.

„Musím vám vysvětlit, pane Holmesi, že zítra je první den zkoušek na Fortescueovo stipendium. Jsem jedním z examinátorů. Zkouším řečtinu a první téma písemné zkoušky představuje delší úryvek řeckého textu, který má kandidát přeložit. Tento úryvek je předtištěn na testu a kandidát by byl přirozeně v neobyčejné výhodě, kdyby se mohl připravit předem. Proto se přísně dohlíží na to, aby test zůstal utajen.

Dnes kolem třetí hodiny odpoledne jsem obdržel z tiskárny obtahy. Za test byla zvolena polovina kapitoly z Thukydida. Musel jsem ji pečlivě pročíst, protože text musí být naprosto přesný. O půl páté jsem s touto prací ještě nebyl hotov. Slíbil jsem však, že zajdu k příteli na čaj, a tak jsem obtahy nechal ležet na stole. Byl jsem vzdálen něco přes hodinu. Je vám známo, pane Holmesi, že v naší koleji máme dvojí dveře – vnitřní jsou potažené zelenou látkou, vnější jsou z masivního dubového dřeva. Když jsem došel k vnějším dveřím, s úžasem jsem zpozoroval, že v nich vězí klíč. Na okamžik jsem se domníval, že jsem tam nechal svůj, ale ten jsem nahmatal v kapse. Pokud je mi známo, jediný duplikát má můj sluha Bannister, který pečuje o pokoj už deset let, a já naprosto nepochybuji o jeho poctivosti. Zjistil jsem, že je to opravdu jeho klíč, neboť přišel do pokoje, aby se mne zeptal, zda si přeju čaj, a když potom vyšel, velice nedbale ponechal klíč v zámku. Podle všeho můj pokoj navštívil několik málo minut po mém odchodu. Za jiných okolností by na jeho zapomnětlivosti příliš nezáleželo, ale právě dnes vedla k nanejvýš politováníhodným důsledkům.

Jakmile jsem pohlédl na stůl, poznal jsem, že se někdo přehraboval v mých papírech. Svědčily o tom ty tři sloupcové obtahy. Nechal jsem je ležet na sobě. Teď jsem uzřel, že jeden leží na podlaze, jeden na stolku u okna a třetí tam, kde jsem jej původně zanechal.“

Holmes se poprvé pohnul.

„První sloupec byl na podlaze, druhý u okna a třetí na místě, kde jste jej zanechal,“ řekl.

„Přesně tak, pane Holmesi. Uvádíte mě v úžas. Jak jste na to vůbec přišel?“

„Pokračujte prosím ve svém neobyčejně zajímavém líčení.“

„Chvíli jsem se domníval, že se Bannister dopustil neomluvitelné opovážlivosti a že si mé písemné testy prohlížel. To však naprosto rozhodně popřel a já jsem přesvědčen, že mluví pravdu. Existuje ještě možnost, že někdo šel kolem, uviděl ve dveřích klíč, dovtípil se, že nejsem přítomen, a vešel dovnitř, aby se na testy podíval. V sázce je věru vysoká peněžní částka, protože běží o významné stipendium, a člověk bez mravních zásad by takové riziko snadno podstoupil, aby získal výhodu proti svým kolegům.

Bannistera tato příhoda velice rozrušila. Téměř omdlel, když jsme shledali, že testovací listiny měl v rukou někdo nepovolaný. Nalil jsem mu kalíšek brandy a ponechal ho zhrouceného v křesle, zatímco jsem zevrubně prohlížel pokoj. Záhy jsem poznal, že kromě zpřeházených testů zanechal vetřelec ještě další známky své přítomnosti. Na stolku u okna zůstalo několik hoblinek dřeva po ořezávání tužky. Ležel tam také kousek ulomené tuhy. Podle všeho měl ten padouch při opisování testu náramně naspěch, neboť zlomil tužku a musel ji ořezávat.“

„Výborně!“ řekl Holmes, jehož nálada se zlepšovala, čím víc ho případ upoutával. „Štěstěna vám přála.“

„To ještě není všechno. Mám nový psací stůl s deskou potaženou červenou kůží. Jsem ochoten odpřisáhnout a Bannister rovněž, že její povrch byl zcela hladký a neporušený. Zjistil jsem v něm asi tři palce dlouhou trhlinu – ne pouhé škrábnutí, ale doslova vryp. A nadto jsem na stole našel kuličku černé masy či jílu, v němž byla jakási smítka, která vypadá jako piliny. Jsem přesvědčen, že ty stopy zanechal muž, který mi testy rozházel. Byl jsem u konce s důvtipem, když mě pojednou napadla šťastná myšlenka, že jste v našem městě, a proto jsem se rozjel rovnou k vám, abych vám tu záležitost svěřil. Prosím vás, pane Holmesi, pomozte mi! Vidíte, v jakém dilematu se nacházím. Buď musím odhalit pachatele, anebo se musí zkouška odložit, dokud nebudou vypracovány nové zkušební otázky, a protože tak nelze učinit bez zdůvodnění, propukne z toho ošklivý skandál, který vrhne špatné světlo nejen na kolej, ale i na celou universitu. Především si přejí, aby záležitost byla urovnána klidně a bez poprasku.“

„Velmi rád ji prozkoumám, a pokud bude v mých silách, poradím vám,“ řekl Holmes, vstal a oblékl si plášť. „Není to případ tak zcela nezajímavý. Navštívil vás někdo v pokoji, poté co jste dostal obtahy?“

„Ano, mladý Daulat Ras, indický student, který bydlí na stejném patře – přišel se mne zeptat na některé podrobnosti o zkoušce.“

„A sám se k ní také přihlásil?“

„Ano.“

„A ležely zkušební listiny na vašem stole?“

„Pokud si pamatuji, byly svinuty.“

„Dalo se však poznat, že jsou to obtahy?“

„Patrně ano.“

„Nikdo jiný u vás v pokoji nebyl?“

„Nikoli.“

„Věděl někdo, že tam ty obtahy máte?“

„Nikdo – kromě tiskárny.“

„Věděl o tom váš sluha Bannister?“

„Nikoli, určitě ne. Nevěděl to nikdo.“

„Kde je Bannister teď?“

„Udělalo se mu hrozně nevolno, chudákovi. Opustil jsem ho zhrouceného v křesle. Pospíchal jsem, abych byl u vás co nejdřív.“

„Nechal jste dveře otevřené?“

„Nejdřív jsem testy uzamkl.“

„To ovšem, pane Soamesi, znamená, že pokud váš indický student v těch svinutých papírech obtahy testů nepoznal, přišel na ně ten člověk, který se v nich přehraboval, docela náhodně.“

„Souhlasím s vámi.“

Holmes se nevyzpytatelně usmál.

„Nu, pojďme se tam podívat. Tohle není případ pro vás, Watsone – jde o cvičení mozku, ne těla. Dobrá, když chcete, pojďte také. Pane Soamesi – jsem vám k službám!“

 

Z obývacího pokoje našeho klienta vedlo dlouhé, nízké mřížové okno na starobylé čtverhranné nádvoří, zarostlé místy lišejníkem. Dveře s gotickým klenutím vedly na vyšlapané kamenné schodiště. V přízemí byl profesorův byt. Nad ním bydleli tři studenti, v každém patře jeden. Než jsme dorazili na místo činu, sneslo už se šero. Holmes zůstal stát a vážně se zahleděl na okno. Potom k němu přistoupil, stoupl si na špičky a s nataženým krkem nahlédl do pokoje.

„Pachatel musel vejít dveřmi. Kromě té okenní tabule tu jiný vchod není,“ poznamenal náš učený průvodce.

„Propána!“ řekl Holmes a podivně se usmál, když pohlédl na našeho společníka. „Nu, když se nemůžeme nic dovědět zde, bude lépe, zajdeme-li dovnitř.“

Profesor odemkl vnější dveře a uvedl nás do svého pokoje. Zůstali jsme stát na prahu, zatímco Holmes prohlížel koberec.

„Žádné stopy na něm bohužel nejsou,“ pravil. „Za tak suchého dne se to dá jen stěží očekávat. Zdá se, že se váš sluha vzpamatoval už dokonale. Říkal jste, že když jste odcházel, seděl v křesle. V kterém křesle?“

„Tady v tom, u okna.“

„Aha. Vedle stolku. Můžete jít dovnitř. Koberec jsem už prohlédl. A teď k tomu stolku. Je naprosto zřejmé, co se přihodilo. Ten muž vešel a z psacího stolu bral obtahy, jeden sloupec po druhém. Přenášel si je na stolek u okna, neboť odtud vás mohl uvidět přicházet přes nádvoří a dát se včas na útěk.“

„Po pravdě řečeno, mě vidět nemohl,“ řekl Soames, „protože jsem přišel bočním vchodem.“

„Věru, to je výtečné! Ale on si to aspoň tak představoval. Podíváme se na ty tři obtahy. Žádné otisky prstů na nich nejsou. Nuže, nejprve si vzal první stránku a opisoval ji. Jak dlouho mu to mohlo trvat, když použil všech možných zkratek? Nejméně čtvrt hodiny. Potom stránku odhodil a vzal další. Uprostřed pilné práce ho vyrušil váš příchod a přiměl ho k velmi chvatnému ústupu – velice chvatnému, protože mu nestačil čas vrátit papíry na místo, a tím vám prozradil, že je držel v rukou někdo nepovolaný. Když jste stál u vnějších dveří, nezaslechl jste na schodech spěšné kroky?“

„Ne, nic podobného jsem nezaslechl.“

„Nu, psal tak divoce, že ulomil tuhu, a jak jste poznamenal, musel tužku znovu ořezávat. To je pozoruhodné, Watsone. Nebyla to běžná tužka. Je nadprůměrně veliká, s měkkou tuhou, tmavomodře lakovaná, jméno výrobce je na ní vyraženo stříbrně a z celé tužky zbývá už jen asi půldruhého palce. Hledejte takovou tužku, pane Soamesi, a najdete svého pachatele. Když dodám, že má velký a hodně tupý nůž, máte v ruce další vodítko.“

Pan Soames byl touto záplavou informací poněkud ohromen.

„Chápu všechno ostatní,“ řekl, „ale opravdu – pokud jde o délku zbytku té tužky –“

Holmes ukázal na drobný odštěpek s písmeny NN, za nimiž byla mezera.

„Chápete?“

„Ne, bohužel ani teď –“

„Watsone – doposud jsem vám křivdil. Nejste jediný, kdo… Co mohou znamenat písmena NN? Vyskytují se na konci slova. Je vám známo, že většina tužek je označena jménem majitele firmy Johann Faber. Nevyplývá z toho, že z tužky zbyl už jen kousek, který následuje za slovem Johann?“ Naklonil stolek k elektrickému světlu. „Doufal jsem, že na hladké desce stolu najdeme nějakou stopu, jestliže vetřelec psal na tenkém papíře. Ne, nevidím nic. Pochybuji, že nám stolek ještě něco prozradí. A teď k psacímu stolu. Tahle kulička je, jak se domnívám, ta černá těstovitá hmota, o níž jste mluvil. Má zhruba tvar čtyřbokého jehlanu, a jak vidím, vyhloubeného. A jak jste říkal, zdá se, že obsahuje piliny. Věru, to je velmi zajímavé, A ten řez – vyslovená trhlina. Začíná slabým škrábancem a je zakončen dírou s nepravidelnými okraji. Jsem vám neobyčejně zavázán, že jste mě na tenhle případ upozornil, pane Soamesi. Kam vedou ty dveře?“

„Do mé ložnice.“

„Vešel jste tam od chvíle, co se to stalo?“

„Nikoli, spěchal jsem přímo k vám.“

„Rád bych se v ní porozhlédl. Vskutku krásná, starodávná komnata! Posečkáte snad laskavě okamžik, než si prohlédnu podlahu? Ne, nevidím nic. A co tenhle závěs? Jsou za ním pověšené šaty. Kdyby se někdo chtěl v tomhle pokoji schovat, vybral by si tuhle skrýš, protože postel je příliš nízká a šatník zas není dost hluboký. Doufám, že tam nikdo není?“

Z jeho poněkud nastraženého postoje jsem poznal, že Holmes je ve střehu a že je připraven na okamžitý zákrok, až závěs odtáhne. Nespatřili jsme však nic víc než troje či čtvery šaty na věšácích.

Holmes se pojednou shýbl k podlaze.

„Ejhle! Copak je to?“ řekl.

Ležel tam malý jehlan černé tmelovité hmoty, který vypadal navlas stejně jako předmět, co jsme našli v pracovně na psacím stole. Holmes si podržel hmotu v otevřené dlani u elektrického světla.

„Váš návštěvník zřejmě po sobě zanechal stopy nejen v pracovně, ale i v ložnici, pane Soamesi,“ řekl.

„Co tam jen mohl pohledávat?“

„To je snad sdostatek jasné. Vrátil jste se nečekanou cestou a jemu se dostalo předběžného varování, až když jste stál u dveří. Co mohl dělat? Vzal si všechno, co ho mohlo prozradit, a chvatně vběhl do vaší ložnice, kde se ukryl.“

„Dobrotivé nebe, pane Holmesi! To znamená, že po celou dobu, co jsem mluvil s Bannisterem, byl ten muž naším zajatcem, a my o tom neměli ani tušení?“

„Přesně tak si to vykládám.“

„Ale snad se najde ještě jiná možnost, pane Holmesi? Nevím, zda jste si všiml okna mé ložnice.“

„Jsou v něm olovem zalité tabulky ve třech okenních rámech, jeden se otevírá dovnitř a vznikne dostatečně veliký otvor, aby jím proklouzl člověk.“

„To souhlasí. Navíc je odtud částečný výhled na nádvoří a pozorovatele přitom není vidět. Vetřelec se tudy mohl dostat dovnitř, zanechal po sobě stopy, když procházel ložnicí, a posléze vyšel neuzamčenými dveřmi.“

Holmes netrpělivě zavrtěl hlavou.

„Podívejme se na to z praktické stránky,“ řekl. „Pokud jsem vám dobře rozuměl, bydlí tu tři studenti, kteří používají téhož schodiště jako vy a chodí kolem vašich dveří?“

„Ano, tak tomu je.“

„A všichni tři jsou přihlášeni k té zkoušce?“

„Ano.“

„Máte snad důvod, abyste některého z nich podezíral?“

Soames zaváhal.

„To je velmi choulostivá otázka,“ řekl. „Člověk nerad někoho podezírá, když nemá důkazy.“

„Vyslechneme si vaše podezření. Já budu po těch důkazech pátrat.“

„Načrtnu vám tedy v několika větách povahové rysy tří obyvatel této budovy. Dole bydlí Gilchrist, výborný student a sportovec; hraje v universitním ragbyovém a kriketovém mužstvu a vyhrál poháry za překážkový běh a skok daleký. Je to příjemný, urostlý mládenec. Jeho otec byl známý sir Jabez Gilchrist, který se finančně zruinoval na dostizích. Mému studentovi mnoho peněz nezbylo, ale je velmi pilný a snaživý. Jistě uspěje.

O patro výš bydlí ten Ind, Daulat Ras. Je to klidný, nevyzpytatelný muž, jak už Indové většinou bývají. Studium mu jde dobře, ačkoli v řečtině není zvlášť kovaný. Pracuje vytrvale a soustavně.

V horním patře je pokoj Milese McLarena. Je to bystrý mládenec, když se trochu snaží – patří mezi nejnadanější universitní studenty, je však náladový, prostopášný a nedůsledný. V prvním roce studií chybělo jen málo, aby byl vyloučen pro hazardní hru v karty. Celý tenhle trimestr už zahálí a určitě se velice obává, že při zkoušce neobstojí.“

„Podezíráte tudíž jeho?“

„Neodvažuji se jít tak daleko. Ale z těch tří se mi zdá nejméně nepravděpodobný.“

„Přesně tak. A nyní, pane Soamesi, bych se chtěl podívat na vašeho sluhu Bannistera.“

Byl to pomenší, velice bledý, hladce oholený padesátník s prošedivělými vlasy. Stále ještě na sobě nesl stopy svědčící o tom, že poklidná hladina jeho života byla nenadále rozbouřena. V tváři mu nervózně cukalo a nedokázal udržet ruce v klidu.

„Vyšetřujeme tu nešťastnou událost, Bannistere,“ oznámil mu jeho pán.

„Ano, pane.“

„Slyšel jsem,“ řekl Holmes, „že jste nechal svůj klíč ve dveřích?“

„Ano, pane.“

„Není nezvyklé, že jste tak učinil právě v den, kdy se v pokoji nalézaly zkušební otázky?“

„Je to velice nešťastná náhoda, pane. Několikrát se mi to ale stalo už předtím.“

„Kdy jste vešel do pokoje?“

„Bylo kolem půl páté. V tu dobu pije pan Soames čaj.“

„Jak dlouho jste se zdržel?“

„Když jsem zpozoroval, že pan Soames není v pokoji, vyšel jsem ihned ven.“

„Prohlížel jste si ty papíry na stole?“

„Nikoli, pane, to rozhodně ne.“

„Jak to, že jste klíč ponechal ve dveřích?“

„Držel jsem v ruce čajový podnos. Myslel jsem si, že se vrátím zpátky pro klíč. Potom jsem na to zapomněl.“

„Dají se vnější dveře zaklapnout?“

„Nikoli, pane.“

„Takže zůstaly po celou dobu otevřené?“

„Ano, pane.“

„A každý, kdo by chtěl, mohl z pokoje vyjít?“

„Ano, pane.“

„Když se pan Soames vrátil a zavolal vás, hodně vás to rozrušilo?“

„Ano, pane. Za ta dlouhá léta, co tu sloužím, se nic podobného nestalo. Téměř jsem omdlel, pane.“

„To jsem slyšel. Kde jste stál, když se vám udělalo nevolno?“

„Kde jsem stál, pane? No přece zde, u dveří.“

„To je pozoruhodné, neboť do křesla jste se posadil v koutě u okna. Proč jste pohrdl ostatními křesly?“

„To nevím, pane. Nezáleželo mi na tom, kam si sednu.“

„Skutečně se domnívám, že ani dobře nevěděl, co činí, pane Holmesi. Vypadal velmi špatně – byl smrtelně bledý.“

„Zůstal jste zde, když váš pán odešel?“

„Jenom docela krátce. Potom jsem dveře zamkl a vrátil se do svého pokoje.“

„Koho máte v podezření?“

„To bych se neodvážil říci, pane. Nevěřím, že by se na universitě našel mladý pán, který by chtěl takového činu využít k svému prospěchu. Nikoli, pane, tomu já nevěřím.“

„Děkuji vám, to stačí,“ řekl Holmes. „Ale ještě slovíčko. Žádnému z těch tří mladých pánů, o které pečujete, jste se nezmínil, že se něco stalo?“

„Nikoli, pane, ani slůvkem.“

„Žádného z nich jste neviděl?“

„Nikoli, pane.“

„Dobrá. A nyní, pane Soamesi, půjdeme se projít po nádvoří koleje, budete-li tak laskav.“

Tři žluté obdélníky světla zářily nad námi v houstnoucím soumraku.

„Všichni tři ptáčci sedí v hnízdech,“ řekl Holmes, když vzhlédl. „Ejhle! Co to? Zdá se, že jeden z nich je neklidný.“

Za roletou se pojednou objevila Indova tmavá silueta. Student rychle přecházel nahoru a dolů pokojem.

„Rád bych si je prohlédl jednoho po druhém,“ řekl Holmes. „Je to možné?“

„Jistěže,“ odpověděl Soames. „Jejich místnosti patří k nejstarším v koleji, a není nijak neobvyklé, přijde-li si je nějaký návštěvník prohlédnout. Pojďte, provedu vás osobně.“

„Neuvádějte žádná jména prosím!“ řekl Holmes, když jsme zaklepali na Gilchristovy dveře. Otevřel je štíhlý, vysoký mládenec s vlasy barvy lnu a uvítal nás, když slyšel, proč jsme přišli. Uvnitř jsme spatřili několik opravdu pozoruhodných ukázek středověkého anglického stavitelství. Jedna z nich Holmese natolik zaujala, že si ji chtěl načrtnout do zápisníku, avšak zlomil tužku, vypůjčil si od našeho hostitele jinou a posléze si vypůjčil i nůž, aby tužku ořezal. Táž podivná příhoda se opakovala v Indově obydlí. Ten mlčenlivý muž s mírně zahnutým nosem na nás hleděl úkosem a zřejmě byl rád, když Holmes svůj stavitelský náčrtek dokreslil. Nepostřehl jsem, že by Holmes v tomto či předešlém případě našel stopu, po které pátral. Naše třetí návštěva však skončila nezdarem. Vnější dveře se na naše zaklepání neotevřely a zevnitř se řinuly jenom nadávky. „Kdo jste, to je mi úplně fuk. Jděte do horoucího pekla!“ křičel rozhněvaný hlas. „Zítra mám zkoušku a nikdo mě odtud nevytáhne!“

„Je to hrubián,“ řekl náš průvodce zardělý hněvem, když jsme sestupovali po schodišti. „Netušil ovšem, že na jeho dveře klepu já, nicméně jeho chování bylo krajně nezdvořilé a za stávajících okolností opravdu podezřelé.“

Holmes zareagoval velmi podivně.

„Můžete mi přesně říci, jak je vysoký?“ zeptal se.

„Opravdu, pane Holmesi, to se neodvážím říci. Je vyšší než Ind, ale tak vysoký jako Gilchrist není. Soudím, že pět stop šest palců by asi tak odpovídalo.“

„To je velmi důležité,“ řekl Holmes. „A teď vám, pane Soamesi, popřeji dobrou noc.“

Bylo vidět, že náš průvodce je udivený a rozmrzelý, neboť hlasitě zvolal: „Dobré nebe, pane Holmesi, přece mě tak narychlo nehodláte opustit! Patrně si neuvědomujete, v jakém jsem postavení. Zítra začínají zkoušky. Musím ještě dnes večer provést nějaké rozhodné opatření. Nesmím připustit, aby se zkouška konala, kdyby se testy dostaly do rukou někoho nepovolaného. Musíme situaci nějak vyřešit.“

„Zatím nic nepodnikejte. Časně ráno se u vás zastavím a celou záležitost znova probereme. Snad vám budu moci přece jen naznačit východisko. Zatím ponechte všechno tak, jak je – prostě všechno.“

„Dobrá, pane Holmesi.“

„Můžete být zcela klidný. Určitě najdeme cestu, která vás vyvede z nesnází. Ten černý jíl a rovněž hoblinky z ořezávané tužky si vezmu s sebou. Sbohem.“

Když jsme vyšli na temné nádvoří koleje, vzhlédli jsme k oknům. Ind stále ještě přecházel po pokoji. V ostatních oknech byla tma.

„Nuže, Watsone, co o tom soudíte?“ zeptal se mě Holmes, když jsme došli na hlavní ulici. „Docela pěkná salonní hra – něco jako ten trik s třemi kartami, viďte? Máte na vybranou tři muže. Zvolte si. Který to bude?“

„Student z horního patra – ten s tou nevymáchanou hubou. Má také nejhorší pověst. Ind ale rovněž vypadal jako chlapík všemi mastmi mazaný. Proč asi pořád přechází sem a tam po pokoji?“

„Na tom nic není. To dělá mnoho lidí, když se snaží něčemu se naučit nazpaměť.“

„Koukal po nás nějak divně.“

„Tvářil byste se právě tak, kdyby k vám vpadl hlouček cizích lidí v době, kdy se chystáte na zítřejší zkoušku a každá chvíle je pro vás drahá. Ne, na tom nic zlého nevidím. Tužky a nože jsem také shledal v pořádku. Záhadou je mi ale ten člověk.“

„Který?“

„Nu, přece ten sluha Bannister. Jakou v tom hraje roli?“

„Na mě působil dojmem naprosto počestného člověka.“

„Na mě rovněž. A to je ta záhada. Proč by člověk veskrze poctivý – vida, tady je velké papírnictví. Zde zahájíme pátrání.“

V městě byly takové větší prodejny jen čtyři a v každé z nich ukázal Holmes hoblinky dřeva z tužky a nabízel značný příplatek za její duplikát. Všude nám řekli, že mohou tužku objednat, ale že není obvyklé velikosti a bývá málokdy na skladě. Mého přítele zřejmě nijak nesklíčilo, že musel odejít s nepořízenou, pouze pokrčil v polohumorné rezignaci rameny.

„Milý Watsone, nedospěli jsme nikam. Naše nejlepší a poslední stopa se rozplynula. Přesto ani dost málo nepochybuji, že nashromáždíme dostatek důkazů. U všech všudy, milý brachu, už táhne na devátou a naše bytná se zmiňovala, že zelený hrášek bude k večeři o půl osmé. S tím vaším věčným kouřením, Watsone, a s nepravidelností v jídle nejspíš dostanete výpověď a já s vámi budu vaši pohromu sdílet – předtím však ještě vyřešíme ten problém nervózního profesora, jeho lehkomyslného sluhy a tří podnikavých studentů.“

Ten večer se už Holmes o případu nezmínil, třebaže po naší opožděné večeři dlouho seděl zabrán do svých myšlenek. V osm hodin ráno vešel do mého pokoje, právě když jsem se dooblékl.

„Nu, Watsone,“ řekl, „je načase, abychom navštívili kolej svatého Lukáše. Obejdete se bez snídaně?“

„Zajisté.“

„Soames bude hrozně nervózní, dokud mu nepovíme něco konkrétního.“

„Máte pro něho nějaké konkrétní zprávy?“

„Myslím, že ano.“

„Dospěl jste k nějakému závěru?“

„Ano, milý Watsone, rozřešil jsem tu záhadu.“

„Jaké nove důkazy jste si ale mohl opatřit?“

„Aha! Nadarmo jsem nevstával tak časně – v šest hodin. Mám za sebou dvě hodiny perné práce a ušel jsem nejméně pět mil, zato se však mám čím pochlubit. Podívejte se!“

Natáhl ruku. Na dlani držel tři drobné jehlany černého jílu.

„Včera jste měl pouze dva, Holmesi!“

„A jeden mi přibyl dnes ráno. Lze oprávněně tvrdit, že číslo 3 pochází z téhož místa jako číslo l a 2. Co tomu říkáte, Watsone? Nuže, pojďte, abychom přítele Soamese zbavili útrap.“

Nešťastného profesora jsme v jeho bytě zastihli opravdu ve stavu krajního rozrušení. Za několik hodin měly být zahájeny zkoušky, a on stál před dilematem, zda fakta uvést ve veřejnou známost, anebo dovolit viníkovi, aby se ucházel o tak cenné stipendium. Nedokázal ani na okamžik zachovat klid, vzrušení jím přímo lomcovalo a přiběhl Holmesovi v ústrety s dychtivě rozevřenými pažemi.

„Bohudíky, že jste tady! Obával jsem se, že jste případ vzdal. Co mám dělat? Máme zahájit zkoušky?“

„Ano, zajisté.“

„Ale ten padouch –“

„Nebude mezi uchazeči.“

„Víte, kdo to je?“

„Myslím, že ano. Nemá-li se tahle aféra dostat na veřejnost, musíme si udělit jistou plnou moc a utvořit jakýsi rychlý soukromý soud. Soamesi, račte se posadit sem a vy, Watsone, tamhle. Já zaujmu místo v křesle uprostřed. Myslím, že teď vypadáme dostatečně impozantně, abychom viníkovi nahnali strach. Zazvoňte laskavě na zvonek!“

Bannister vešel a hned ucouvl – zřejmě překvapen a vyděšen naším soudcovským vzezřením.

„Račte za sebou zavřít dveře,“ řekl Holmes. „Nuže, Bannistere, povíte nám laskavě pravdu o té včerejší události?“

Sluha zbledl až ke kořínkům vlasů. „Všechno jsem vám už pověděl, pane.“

„Nemáte k tomu co dodat?“

„Nemám vůbec co dodat, pane.“

„Nu, tak vám trochu napovím. Když jste včera usedl do toho křesla, neučinil jste tak proto, abyste zakryl jistý předmět, který by prozradil návštěvníkovu totožnost?“ Bannisterova tvář smrtelně zbledla. „Nikoli, pane, určitě ne.“

„Byl to pouhý náznak,“ řekl Holmes vlídně. „Přiznávám se otevřeně, že to nemohu dokázat. Ale zdá se to velice pravděpodobné, neboť jakmile se k vám pan Soames obrátil zády, propustil jste ven muže, který se skrýval v ložnici.“ Bannister si olízl suché rty. „Tam žádný muž nebyl, pane.“

„Och, to je škoda, Bannistere. Dosud jste snad mluvil pravdu, ale teď vím, že lžete.“

Na mužově tváři se objevil vzdorovitý výraz. „Žádný muž tam nebyl, pane.“

„Ale, ale, neříkejte, Bannistere.“

„Nikoli, pane, nebyl tam vůbec nikdo.“

„V tom případě nám žádné další informace poskytnout nemůžete. Zůstanete laskavě v místnosti? Postavte se ke dveřím ložnice. A teď požádám vás, Soamesi, kdybyste byl tak velice laskav, zašel do pokoje mladého Gilchrista a požádal ho, aby přišel sem k vám.“

O chvíli později se profesor vrátil se studentem. Byl to hezký, vysoký, urostlý a svižný mladík, pružně našlapoval a měl příjemnou, otevřenou tvář. Přelétl po nás neklidným pohledem a posléze s neskrývaným výrazem obav utkvěl očima na Bannisterovi, který stál v rohu místnosti.

„Zavřete dveře,“ řekl Holmes. „Nuže, pane Gilchriste, jsme tu sami mezi sebou a nikdo se nemusí dovědět, co se mezi námi odehraje. Můžeme k sobě být úplně otevření. Chceme se dovědět, pane Gilchriste, jak je vůbec možné, že vy, počestný muž, jste se mohl dopustit takového činu, jaký jste včera provedl?“ Nešťastný mladík se zapotácel a vrhl na Bannistera pohled plný zděšení a výčitek.

„Ne, prosím, ne, pane Gilchriste – neřekl jsem ani slovo, ani jediné slůvko!“ zvolal sluha.

„Ne, ale udělal jste to teď,“ řekl Holmes. „Nuže, pane, chápete, že po Bannisterových slovech je vaše postavení beznadějné a že vaší jedinou nadějí je upřímné přiznání?“

Na chvíli se Gilchrist snažil ovládnout výraz křečovitě zkroucené tváře. Vzápětí se však vrhl na kolena před naším stolem, zabořil obličej do dlaní a hlasitě se rozvzlykal.

„Nu tak, nu tak,“ pravil Holmes laskavě, „chybovat je lidské, a aspoň vás nikdo nemůže obviňovat, že jste necitelný zločinec. Snad by vám lépe vyhovovalo, kdybych panu Soamesovi vyprávěl, co se stalo, a vy mě můžete opravit, jestliže se zmýlím. Souhlasíte? Nu, neobtěžujte se s odpovědí. Poslouchejte a uvidíte, že vám nehodlám ukřivdit.

Od chvíle, kdy jste mi řekl, pane Soamesi, že nikdo, dokonce ani Bannister nemohl vědět, že obtahy testů jsou ve vašem pokoji, začal tento případ nabývat v mé mysli přesnějších obrysů. Tiskaře jsem mohl z podezření vynechat. Ten si mohl test v klidu prohlédnout ve své oficíně. Inda jsem rovněž nebral v úvahu. Poněvadž obtahy byly svinuté, nemohl tušit, co je to za papíry. Na druhé straně mi připadalo nepravděpodobné, že by se někdo odvážil vejít do pokoje, a právě v den, kdy na stole ležely testy. Tu možnost jsem rovněž vyloučil. Muž, který vešel do pokoje, věděl, že tam ty testy najde. Jak se to dověděl?

Když jsem šel k vám, prohlédl jsem si okno. Pobavilo mě, jak jste mohl vůbec předpokládat, že uvažuji, zda tudy někdo nevnikl dovnitř za bílého dne před očima všech obyvatel protějších pokojů. Podobná domněnka je nesmyslná. Změřil jsem si výšku muže, který by oknem mohl zahlédnout testy ležící na psacím stole. Sám jsem šest stop vysoký, a povedlo se mi to jen s námahou. Člověk menší než já by neměl žádnou vyhlídku. Pochopíte, proč jsem už tehdy uvažoval, že pokud se mezi těmi třemi studenty najde nadprůměrně vysoký muž, měli bychom si ho povšimnout blíž.

Vešel jsem dovnitř a svěřil vám, co mi napověděl stolek u okna. Psací stůl mi neprozradil nic, dokud jste se při Gilchristově popisu nezmínil o tom, že znamenitě skáče do dálky. Pak mi to bylo rázem jasné a potřeboval jsem pouze další důkazy, které se mi podařilo rychle získat.

Všechno se zběhlo takhle. Ten mládenec strávil odpoledne na závodišti, kde trénoval skok do dálky. Při návratu nesl skokanské tretry a ty, jak je vám známo, mají dole několik hřebů. Když procházel kolem okna, zahlédl, protože je vysoký, na psacím stole obtahy a domyslel se, o co asi jde. Nic by se bývalo nestalo, ale když šel kolem vašich dveří, zahlédl v nich klíč, který tam váš sluha neopatrně zanechal. Z náhlého podnětu vešel dovnitř, aby se podíval, zda jsou to skutečně obtahy písemné zkoušky. Nevydával se tím v nebezpečí, protože mohl vždy předstírat, že se prostě jenom zastavil, aby se vás na něco zeptal.

Když však poznal, že má před sebou opravdu ty obtahy, teprve pak podlehl pokušení. Položil tretry na stůl. Co jste položil na to křeslo u okna?“

„Rukavice,“ řekl mladík.

Holmes vítězoslavné pohlédl na Bannistera.

„Položil rukavice na křeslo a bral do ruky obtahy, jeden sloupec po druhém, aby si je opsal. Myslel, že se profesor vrátí hlavní branou a že ho včas spatří. Jak víme, pan Soames šel postranním vchodem. Pojednou ho Gilchrist zaslechl u dveří. Nevěděl, kudy má uprchnout. Zapomněl na rukavice, uchopil tretry a vběhl do ložnice. Povšimněte si, že škrábanec na stole je z jedné strany slabý, ale směrem ke dveřím ložnice se prohlubuje. To samo o sobě stačí k důkazu, že tretry byly strženy tímhle směrem a že se viník ukryl v ložnici. Hlína, která mu ulpěla na hřebech, zůstala na psacím stole a další hrudka se uvolnila v ložnici. Ještě dodávám, že jsem si dnes ráno vyšel na lehkoatletickou dráhu a tam v doskočišti pro skok daleký jsem našel přilnavý černý jíl, posypaný jemnými pilinami, aby skokan neuklouzl. Odebral jsem vzorek. Vylíčil jsem to pravdivě, pane Gilchriste?“

Student vstal a narovnal se. „Ano, pane, je to tak,“ řekl. „Dobré nebe, vy k tomu nemáte co dodat?“ zvolal Soames.

„Ano, pane, mám, ale byl jsem tímhle potupným odhalením otřesen. Zde je dopis, pane profesore, který jsem vám po probdělé a horečné noci časně ráno napsal. Učinil jsem to dřív, než jsem se dozvěděl, že jsem byl jako viník odhalen. Zde vám ho předávám, pane. Dočtete se v něm, že jsem se rozhodl od zkoušky odstoupit. Byla mi nabídnuta důstojnická hodnost u rhodeské policie a bezodkladně odjíždím do jižní Afriky.“

„Opravdu rád slyším, že jste ze své nepoctivě získané výhody nehodlal těžit,“ řekl Soames. „Čím mi ale vysvětlíte svou náhlou proměnu?“

Gilchrist ukázal na Bannistera.

„Na správnou cestu mě přivedl on,“ řekl.

„No tak, Bannistere,“ řekl Holmes. „Z toho, co jsem vám řekl, vám teď musí být jasné, že jedině vy jste mohl mladého muže pustit ven, neboť jste zůstal v pokoji a při odchodu jste musel dveře zamknout. Nedá se věřit, že by byl unikl oknem. Můžete nám vysvětlit své počínání a objasnit tak poslední bod této záhady?“

„To vysvětlení je velice prosté, pane, kdybyste znal můj důvod, ale ten vám ani při vší vaší chytrosti nemohl být znám. Bývaly časy, pane, kdy jsem sloužil jako komorník u sira Jabeze Gilchrista, otce přítomného mladého pána. Když přišel o majetek, našel jsem si v koleji místo jako sluha, ale nikdy jsem na svého bývalého zaměstnavatele nezapomněl, i když zchudl. Kvůli památce na ty staré časy jsem se o jeho syna všemožně staral. Víte, pane, jakmile jsem včera po tom poplachu vešel do pokoje, hned jsem si povšiml, že hnědé rukavice pana Gilchrista leží na křesle. Znal jsem ty rukavice dobře a věděl jsem, co znamená, že jsou tu. Kdyby je uviděl pan Soames, bylo by po všem. Klesl jsem do toho křesla a nehnul se odtud, dokud se pan Soames nevypravil k vám. Potom vyšel z ložnice můj mladý pán, kterého jsem kdysi houpal na kolenou, a ke všemu se mi přiznal. Což nebylo přirozené, že jsem se ho snažil chránit, a což nebylo rovněž přirozené, že jsem mu promluvil do duše, jak by to byl udělal jeho nebožtík otec, a přesvědčoval ho, že mu z takového činu nemůže vzejít prospěch? Můžete mi to vyčítat, pane?“

„Ne, to věru ne!“ zvolal Holmes srdečně a vyskočil. „Nu, Soamesi, myslím, že jsme váš malý problém objasnili a doma nás očekává snídaně. Pojďte, Watsone. A pokud jde o vás, pane, věřím, že v Rhodesii vám kyne slibná budoucnost. Tentokrát jste se dopustil poklesku. Kéž jsme v budoucnu svědky toho, jak vysoko se dokážete povznést.“

< Prev. Chapter  |  Next Chapter >