Read synchronized with  English  Spanisch  Russian 
ŠKOLA V PRIORY.  Arthur Conan Doyle
Kniha. ŠKOLA V PRIORY
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Na naší malé scéně v Baker Street jsme zažili mnoho dramatických příchodů a odchodů, ale žádný nebyl tak nenadálý a překvapivý, jako když se u nás poprvé objevil Thorneycraft Huxtable, mistr svobodných umění, doktor filosofie a tak dále a tak dále. Jeho navštívenka se zdála příliš malá na to, aby unesla tíhu všech jeho akademických titulů. O několik vteřin později vešel on sám – mohutný, honosný a úctyhodný, hotové vtělení rozvahy a solidnosti. Ale sotvaže se za ním dveře zavřely, dopotácel se ke stolu a zhroutil se na zem. Jeho majestátní postava zůstala bezvládně ležet na medvědí kožešině před krbem.

Oba jsme vyskočili a několik vteřin překvapeně a mlčky zírali na tento obrovský vrak, který ztroskotal v nějaké neznámé a prudké duševní bouři. Holmes podložil našemu návštěvníkovi polštář pod hlavu a já jsem mu vpravil do úst kalíšek brandy. Masitá bledá tvář nesla stopy starostí, pod zavřenými víčky visely váčky olověné barvy, kouty úst měl pokleslé a převislá dvojitá brada byla neoholená. Límeček košile byl ušpiněný po dlouhé cestě. Na pěkně formované hlavě mu odstávaly neučesané vlasy. Ležel tu muž, kterého potkalo neštěstí.

„Co je mu, Watsone?“ zeptal se Holmes.

„Naprostá vyčerpanost – nejspíš bude jen hladový a unavený,“ řekl jsem s prstem na jeho nitkovitém pulsu, v němž proudil jen slabý pramének života.

„Zpáteční lístek z Mackletonu v severní Anglii,“ řekl Holmes při pohledu na jízdenku, kterou omdlelému vytáhl z náprsní kapsy. „Není ještě poledne. Vyjel jistě časně ráno.“

Mužova opuchlá víčka se zachvěla a vzápětí na nás vzhlédly nepřítomné šedé oči. Za chvíli muž namáhavě vstal a tvář mu zalil ruměnec.

„Promiňte mi tu slabou chvilku, pane Holmesi, jsem poněkud přepracován. S díky bych přijal šálek mléka a suchar, jistě mi bude hned lépe. Přišel jsem k vám osobně, pane Holmesi, abych měl jistotu, že mě na zpáteční cestě doprovodíte. Obával jsem se, že telegram by vás nepřesvědčil o nesmírné naléhavosti mého případu.“

„Až zase budete v pořádku –“

„Už je mi dobře. Nedovedu si tu náhlou nevolnost vysvětlit. Přál bych si, pane Holmesi, abyste se mnou odjel nejbližším vlakem do Mackletonu.“

Můj přítel zavrtěl hlavou.

„Můj spolupracovník doktor Watson vám potvrdí, že teď máme plné ruce práce. Mám vyšetřit případ s Ferrersovými listinami a v nejbližší době přijde před soud vražda v Abergavenny. Jedině neobyčejně důležitá záležitost by mě teď mohla odvolat z Londýna.“

„Důležitá!“ Náš návštěvník spráskl ruce. „Neslyšel jste nic o únosu jediného syna vévody z Holdernesse?“

„Cože? Toho bývalého ministra?“

„Tak jest. Snažili jsme se, aby se nic nedostalo do novin, ale ve včerejším Globu se o tom přece jen objevila zpráva. Domníval jsem se, že jste se už také o něčem doslechl.“

Holmes natáhl dlouhou štíhlou ruku a vytáhl ze své příruční knihovny svazek „H“.

„Holdernesse, šestý vévoda, rytíř Podvazkového řádu, člen tajné královské rady, baron z Beverley, earl z Carstonu – to je titul! Lenní pán v Hallamshiru od roku 1900. Oženil se s Edith, dcerou sira Charlese Appledora, v roce 1888. Dědic a jediné dítě lord Saltire. Majitel asi dvou set padesáti tisíc akrů pozemků. Těžba nerostů v Lancashiru a Walesu. Adresa: Carlton House Terrace, Holdernesse Hall, Hallamshire; Carston Castle, Bangor, Wales. Lord admirality 1872, státní sekretář pro – Inu, tenhle muž nepochybné patří k nejvznešenějším poddaným koruny!“

„K nejvznešenějším a patrně také k nejbohatším. Je mi známo, pane Holmesi, že si případy vybíráte a že jste ochoten pracovat i bez odměny, když vás případ zajímá. Mohu vám však prozradit, že Jeho vévodská Milost nabízí odměnu pět tisíc liber osobě, která mu sdělí místo pobytu jeho syna, a vyplatí další tisíc liber tomu, kdo mu oznámí jméno člověka nebo lidí, kteří jeho syna unesli.“

„To je nabídka vpravdě knížecí,“ řekl Holmes. „Watsone, myslím, že doprovodíme doktora Huxtabla na jeho zpáteční cestě. A vy mi, doktore Huxtable, až dopijete to mléko, laskavě povíte, co se stalo, kdy se to stalo, jak se to stalo a také co s tím má co dělat doktor Thorneycraft Huxtable ze školy Priory u Mackletonu a proč přichází až po třech dnech – vidím, že jste se tak dlouho neholil – žádat o mé skromné služby.“

Když náš host snědl zákusek a vypil mléko, nabyly jeho oči opět lesku a obličej se rozjasnil. Posadil se zpříma a s velkým zaujetím a přehledem začal vyprávět.

„Především vám, pánové, musím říci, že jsem zakladatelem a ředitelem soukromé školy Priory, která je přípravkou na universitu. Snad si vybavíte mé jméno, když vám připomenu ‚Huxtablovy poznámky k Horariovi‘. Priory je rozhodně nejlepší a nejvýběrovější soukromá škola v Anglii. Lord Leverstoke, hrabě Blackwater, sir Cathcart Soames – ti všichni svěřili své syny mé péči. Vrcholného uznání se ovšem mé škole dostalo před třemi týdny, když sám vévoda z Holdernesse za mnou poslal svého tajemníka pana Jamese Wildera a ten mi sdělil, že se vévoda rozhodl vložit do mých rukou péči o vzdělání svého jediného syna a dědice, mladého lorda Saltira. Pochopitelně jsem netušil, že tato zpráva je předzvěstí nejstrašnějšího neštěstí v mém životě.

Hoch přijel 1. května, kdy na mé škole začíná letní běh. Byl to příjemný mladík, který se velmi brzy přizpůsobil školnímu pořádku. Myslím, že vám mohu prozradit – aniž se dopustím indiskrétnosti, neboť nemá smysl, abych něco zatajoval – že hoch nežil v příznivých rodinných poměrech. Je celkem veřejným tajemstvím, že vévodovo manželství nebylo šťastné a po oboustranná dohodě skončilo rozlukou. Vévodkyně se usadila někde v jižní Francii. To všechno se stalo teprve nedávno. Hoch ke své matce velmi lnul a po jejím odchodu z rodinného sídla se choval sklíčeně, takže si jeho otec přál poslat chlapce do mého ústavu. Za čtrnáct dní se u nás chlapec cítil jako doma a byl očividně zcela spokojený.

Minulé pondělí, třináctého večer, jsme ho viděli naposled. Jeho pokoj je ve druhém poschodí a vchází se tam druhou větší ložnicí, kde spí dva chlapci. Žádný z nich ho neviděl ani neslyšel a je jisté, že mladý Saltire této cesty k odchodu nepoužil. Okno v jeho pokoji však bylo dokořán a silný kmen popínavého břečťanu odtamtud splývá až na zem. Pod oknem jsme nenašli žádné stopy, je však jisté, že je to jediná možná cesta, kudy mohl uniknout.

V úterý v sedm hodin ráno jsme ho začali postrádat. Postel měl rozházenou a bylo vidět, že v ní spal. Odešel úplně oblečený v obvyklém školním oděvu – černé etonské sako a tmavošedé kalhoty. Nenašli jsme žádné známky toho, že by někdo vstoupil do jeho pokoje, a křik nebo hluk zápasu by někdo zcela jistě zaslechl, protože Caunter, starší z obou hochů v předním pokoji, má velmi lehký spánek.

Jakmile jsem zjistil, že lord Saltire zmizel, dal jsem hned svolat všechny žáky, učitele a pomocný personál. Tehdy se přišlo na to, že kromě lorda Saltira chybí také učitel němčiny Heidegger. Bydlel v pokoji ve druhém poschodí a okna měl na stejnou stranu jako lord Saltire. I jeho postel byla rozházená, odešel však jen napůl ustrojený, neboť jeho košile a ponožky ležely na podlaze. Nepochybně sešplhal dolů po břečťanu, protože na trávníku jsme našli otisky jeho nohou. Bicykl, který měl schovaný poblíž v malé kůlně, byl také pryč.

Ten učitel je na mé škole dva roky. Nastoupil s nejlepším doporučením, byl však zamlklý a morous. Mezi žáky ani mezi svými kolegy nebyl příliš oblíben. Po uprchlících jako by se slehla země a dnes, ve čtvrtek dopoledne, toho nevíme o nic víc, než jsme věděli v úterý. Samozřejmě jsme se neprodleně zeptali na zámku Holdernesse. Leží pouze několik málo mil od školy, a domnívali jsme se proto, že hocha přepadla náhle touha po domově a že se vrátil k otci. Na zámku ale o něm nic nevěděli. Vévoda je nanejvýš znepokojen, a pokud jde o mne, pánové, přesvědčili jste se sami, k jakému nervovému vyčerpání mé vzrušení a pocit zodpovědnosti dohnaly. Pane Holmesi, zapřísahám vás, abyste učinil vše, co je ve vašich silách, protože rozhodně nenajdete jiný případ, který by si toho zasloužil víc.“

Sherlock Holmes vyslechl se soustředěnou pozorností vyprávění nešťastného ředitele školy. Jeho stažené obočí a hluboká vráska nad kořenem nosu nasvědčovaly, že nepotřebuje žádnou pobídku k tomu, aby se plně věnoval této záhadě, která kromě vypsané odměny Holmese nepochybně lákala svou neobvyklostí a složitostí. Vytáhl zápisník a zapsal si několik poznámek.

„Udělal jste chybu, že jste ke mně nepřišel dřív,“ řekl přísně. „Hned od počátku jsem v nevýhodě, protože už uběhlo tolik času. Lze kupříkladu předpokládat, že břečťan a trávník pod ním by zkušenému pozorovateli leccos prozradily.“

„To mi ovšem nemůžete vyčítat, pane Holmesi. Jeho Milosti velice záleží na tom, aby se vyvaroval veřejného skandálu. Bojí se, aby se jeho nešťastné manželství nepřetřásalo před celým světem. Z něčeho takového má přímo hrůzu.“

„Úřední vyšetřování však bylo zahájeno?“

„Ovšem, ale jeho výsledek zklamal. Zjistila se sice zprvu jakási stopa, totiž to, že ranním vlakem odjel ze sousedního nádraží nějaký hoch v doprovodu mladého muže. Teprve včera v noci jsme se dozvěděli, že byli oba zadrženi v Liverpoolu, a zjistilo se, že s naším případem nemají naprosto nic společného. Po probdělé noci mě beznaděj a zklamání přiměly k tomu, abych se prvním ranním vlakem vypravil za vámi.“

„Předpokládám, že vyšetřování na místě činu ochablo, zatímco jste sledovali tuhle stopu?“

„Od dalšího pátrání se zcela upustilo.“

„Takže byly promarněny tři dny. Ten případ dostali do rukou břidilové.“

„Domnívám se, že máte pravdu.“

„A přece lze tento problém rozřešit. S radostí se ho ujmu. Podařilo se vám zjistit, zda se pohřešovaný chlapec znal nějak blíž s učitelem němčiny?“

„Vůbec se neznali.“

„Patřil mezi jeho žáky?“

„Ne. Pokud vím, ti dva spolu nevyměnili ani slůvko.“

„To je rozhodně velice zvláštní. Měl hoch velocipéd?“

„Ne.“

„Pohřešuje se nějaký velocipéd?“

„Ne.“

„Víte to jistě?“

„Ano.“

„Nuže, snad se vážně nedomníváte, že ten Němec odjel uprostřed noci na velocipédu s chlapcem v náručí?“

„To si věru nemyslím.“

„Jaký je tedy váš názor?“

„Ten velocipéd snad měl zmást stopu. Dvojice ho někam skryla a putovala dál pěšky.“

„Přesně tak. Jenže já si myslím, že je to dost nesmyslný způsob, jak svádět ze stopy. Byly v kůlně uschovány také jiné velocipédy?“

„Ano. Několik.“

„Nemyslíte, že kdyby chtěli předstírat útěk na velocipédu, vypůjčili by si dva?“

„Patrně ano.“

„Zcela určitě. Teorie falešné stopy tedy nevyhovuje. Nicméně skýtá znamenité východisko pro další pátrání. Koneckonců není bicykl předmět, který se dá snadno ukrýt nebo zničit. Ještě jednu otázku. Přišel někdo navštívit chlapce toho dne, než zmizel?“

„Ne.“

„Dostal nějaké dopisy?“

„Ano, jeden dopis.“

„Od koho?“

„Od svého otce.“

„Otevíráte chlapcům dopisy?“

„Ne.“

„Jak tedy víte, že ten dopis byl od jeho otce?“

„Obálka nesla vévodův erb a adresa byla napsána jeho výrazným rukopisem. Kromě toho si vévoda vzpomíná, že chlapci psal.“

„Kdy předtím dostal hoch nějaký dopis?“

„Už několik dní žádnou poštu neobdržel.“

„Dostával někdy dopisy z Francie?“

„Ne, nikdy.“

„Chápete ovšem, kam těmi otázkami mířím. Chlapec byl unesen buď násilně, anebo odešel z vlastní vůle. V tom případě pak musíme předpokládat, že tu působil nějaký vnější popud, aby přiměl tak mladého chlapce k podobnému činu. Návštěvy neměl, takže ten popud musel přijít poštou. Proto se snažím zjistit, kdo mu psal.“

„V tom vám bohužel nebudu moc platný. Pokud je mi známo, psal mu jedině jeho otec.“

„A ten mu napsal právě v den, kdy chlapec zmizel. Panovaly mezi otcem a synem zvlášť přátelské vztahy?“

„Jeho Milost vévoda se s nikým příliš nepřátelí. Je natolik zaneprázdněn otázkami veřejného života, že není tuze přístupný obvyklým lidským citům. Ale svým způsobem se vždy k chlapci choval pěkně.“

„Hoch však měl raději svou matku?“

„Ano.“

„Sám vám to řekl?“

„Ne.“

„Pak tedy vévoda?“

„Kdepak, vůbec ne!“

„Jak to tedy můžete vědět?“

„Z důvěrného hovoru s panem Jamesem Wilderem, tajemníkem Jeho Milosti. Ten mi prozradil, jak se to má s city lorda Saltira.“

„Ach tak. Mimochodem, našel se u chlapce v pokoji poslední vévodův dopis?“

„Ne, vzal si jej s sebou. Pane Holmesi, myslím, že je načase, abychom vyrazili k Eustonskému nádraží.“

„Objednám drožku. Za čtvrt hodiny jsme k vašim službám. Budete-li posílat telegram domů, doktore Huxtable, bylo by dobře, aby se lidé ve vašem okolí i nadále domnívali, že vyšetřování pokračuje v Liverpoolu či někde jinde. Mezitím budu nenápadně pátrat v okolí školy a doufejme, že stopa ještě natolik nevychladla, aby ji dva zkušeni ohaři jako Watson a já nedokázali vyslídit.“

 

Téhož večera jsme už dýchali chladný a svěží vzduch hornatého kraje, v němž leží proslulý ústav doktora Huxtabla. Dorazili jsme k němu až za tmy. V hale na stole ležela navštívenka, a když majordomus něco pošeptal svému pánovi, obrátil se k nám doktor Huxtable se vzrušeným výrazem.

„Přišel vévoda,“ řekl. „Vévoda a pan Wilder jsou v mé pracovně. Pojďte dál, pánové, a já vás představím.“

Znal jsem samozřejmě proslulého státníka z fotografií, ale ve skutečnosti vypadal docela jinak. Byl vysoký a statný, pečlivě ustrojený, s protáhlým, vyhublým obličejem a s dlouhým, groteskně zahnutým nosem. Jeho mrtvolně bledá pleť nápadně kontrastovala s dlouhým, ohnivě rezavým plnovousem, který mu splýval na bílou vestu, a tam, kde končil, třpytil se zlatý řetízek od hodinek. Tak vypadala osobnost, která si nás stoje na bronzové předložce před krbem doktora Huxtabla měřila studeným pohledem. Po jeho boku stál velmi mladý muž, o němž jsem předpokládal, že je to Wilder, vévodův osobní tajemník. Byl malý, neklidný, stále ve střehu a měl zvídavé, světle modré oči a pohyblivé rysy obličeje. Oslovil nás řízným a sebejistým hlasem:

„Dnes ráno jsem vás navštívil, pane doktore Huxtable, ale přišel jsem už pozdě, abych překazil váš odjezd do Londýna. Doslechl jsem se, že máte v úmyslu požádat pana Sherlocka Holmese, aby se případu ujal. Jeho Milost velmi překvapilo, pane doktore Huxtable, že jste podobný závažný krok učinil, aniž jste se s ním předběžně poradil.“

„Jakmile jsem se dozvěděl, že policejní pátrání –“

„Jeho Milost se nic podobného nedomnívá.“

„Zajisté však, pane Wildere –“

„Pane doktore Huxtable, víte velmi dobře, že Jeho Milosti obzvláště záleží na tom, aby se předešlo jakémukoli veřejnému skandálu. Jeho Milost si přeje, aby do této záležitosti bylo zasvěceno co nejméně lidí.“

„To lze snadno napravit,“ řekl zaraženě doktor. „Pan Sherlock Holmes se může vrátit ranním vlakem do Londýna.“

„To sotva, doktore, to sotva,“ pronesl Holmes mile. „Zdejší vzduch je velice příjemný a zdravý, a zamýšlím proto strávit několik dní na vašich vřesovištích a zaměstnat si mozek, jak nejlépe to půjde. Zda budu spát pod střechou vašeho domu či venkovské hospody, rozhodnete ovšem vy sám.“

Pozoroval jsem, že nešťastný doktor je na vahách, jak odpovědět. Zachránil ho hluboký zvučný hlas rudovousého vévody, který zazněl jako úder gongu.

„Souhlasím s panem Wilderem, pane doktore Huxtable, že byste byl učinil moudře, kdybyste se nejprve se mnou poradil. Ale protože pan Holmes je už beztak do celého případu zasvěcen, nemá nejmenší smysl připravit se o jeho služby. Do hostince ovšem spát nepůjdete, pane Holmesi, naopak bude mi potěšením, když přijmete mé pozvání na zámek Holdernesse.“

„Děkuji, Vaše Milosti. Pro mé pátrání bude užitečnější, zůstanu-li na místě záhady.“

„Jak je vám libo, pane Holmesi. Pan Wilder a já vám ovšem rádi poskytneme všechny potřebné informace.“

„Bude patrně nezbytné, abych vás na zámku navštívil,“ řekl Holmes. „Teď se vás chci pouze otázat, zda jste si, pane, sám vytvořil nějaký názor na záhadné zmizení vašeho syna?“

„Nikoli, pane.“

„Promiňte, že se dotýkám věci, která je pro vás jistě bolestná, nemám však na vybranou. Nedomníváte se, že v tom má co činit vévodkyně?“

Proslulý státník zřejmě zaváhal.

„Ne, to si nemyslím,“ řekl konečně.

„Jiné vysvětlení, které je nasnadě: chlapec byl unesen kvůli výkupnému. Nedostal jste zatím žádnou žádost o peníze?“

„Nikoli, pane.“

„Ještě jednu otázku, Vaše Milosti. Vyrozuměl jsem, že jste psal synovi právě v den, kdy se ta nešťastná událost přihodila.“

„Ne, psal jsem mu den předtím.“

„Přesně tak. Ale on váš dopis dostal až druhý den?“

„Ano.“

„Napsal jste snad něco, co by chlapce mohlo rozrušit či přimět k podobnému kroku?“

„Nikoli, pane, to rozhodně ne!“

„Odeslal jste dopis osobně?“

Než stačil šlechtic odpovědět, vmísil se chvatně do rozhovoru jeho tajemník.

„Jeho Milost nemá ve zvyku odesílat poštu osobně,“ řekl. „Dopis ležel s jinými listy na stole v jeho pracovně a já sám je vkládal do poštovního vaku.“

„Víte jistě, že mezi nimi len dopis byl?“

„Ano, povšiml jsem si ho.“

„Kolik dopisů napsala ten den Vaše Milost?“

„Dvacet nebo třicet. Mám rozsáhlou korespondenci. Myslím však, že tohle je pro vás jistě bezvýznamné.“

„Ne tak docela,“ řekl Holmes.

„Z vlastního podnětu,“ pokračoval vévoda, „jsem policii doporučil, aby svou pozornost obrátila do jižní Francie. Prohlásil jsem již, že nevěřím, že by vévodkyně mohla mít účast na tak ohavném činu, ale chlapec leckdy míval podivné nápady, a není vyloučeno, že prchl k matce a že mu ten Němec při útěku pomáhal. Pane doktore Huxtable, soudím, že je čas, abych se vrátil na zámek.“

Viděl jsem, že Holmes by mu rád ještě položil další otázky, ale šlechtic dal svým příkrým chováním zřetelně najevo, že rozmluvu považuje za ukončenou. Zřejmě se jeho naveskrz aristokratické povaze velice příčilo, aby hovořil s cizím člověkem o soukromých rodinných záležitostech, a nepochybně se obával, že další otázky ještě víc osvětlí temná zákoutí jeho vévodské minulosti.

Jakmile šlechtic s tajemníkem odešli, Holmes se s dychtivostí jemu vlastní okamžitě pustil do práce.

Důkladně prozkoumal chlapcův pokoj, ale nezískal tím nic víc než přesvědčení, že jediná možná úniková cesta vedla oknem. Pokoj a osobní věci německého učitele rovněž neposkytly žádné vodítko k objasnění záhady. Ve světle svítilny jsme viděli v trávníku prohlubeninu, kterou tam zanechaly učitelovy podpatky, když se pod jeho vahou utrhl břečťan. Stopa v nízké zelené trávě byla jediným materiálním důkazem jeho nevysvětlitelného nočního útěku.

Sherlock Holmes odešel z domu sám a vrátil se teprve po jedenácté hodině. Opatřil si podrobnou mapu okolí, kterou přinesl ke mně do pokoje, na posteli ji rozložil, uprostřed mapy postavil lampu, zapálil si dýmku a občas jantarovou troubelí ukazoval na důležité body.

„Tenhle případ se mi začíná zamlouvat, Watsone,“ prohlásil. „Rozhodně obsahuje několik zajímavých rysů. Teď, na začátku našeho vyšetřování, vás seznámím s geografickými podmínkami zdejšího okolí, protože pro další průběh našeho pátrání bude výhodné je znát.

Pohleďte na mapu. Tenhle tmavý obdélník je škola Priory. Zapíchnu tam špendlík. Tahle čára je hlavní silnice. Vidíte, že vede podél školy od východu k západu a na vzdálenost jedné míle se v žádném směru nekříží s jinou cestou. Jestliže ti dva odešli po silnici, museli jít tudy.“

„Přesně tak.“

„Šťastná náhoda nám přála, že si můžeme ověřit, co se dělo na silnici v noci, kdy hoch zmizel. Na místě, kam ukazuje troubel dýmky, měl od půlnoci do šesti hodin ráno službu strážník. Jak vidíte, je to první křižovatka směrem k východu. Strážník prohlásil, že se ani na okamžik nevzdálil ze svého stanoviště, takže chlapec ani jeho učitel kolem něho nemohli nepozorovaně projít. Dnes večer jsem se strážníkem mluvil a působil na mne dojmem důvěryhodného člověka. Útěk tímto směrem tedy nepřichází v úvahu. A teď si vezměte druhou stranu. Stojí tam hostinec U červeného vola. Hostinská toho večera onemocněla a poslala do Meckletonu pro lékaře, který přijel teprve ráno, protože v noci byl u jiného pacienta. V hostinci zůstali po celou noc vzhůru, protože čekali na lékaře, a někdo pořád dával pozor a vyhlížel na silnici. Všichni prohlásili, že kolem nikdo neprošel. Jestliže dáme na jejich výpověď, pak můžeme vyloučit i možnost útěku směrem západním a prohlásit, že uprchlíci vůbec po silnici nešli.“

„Ale co s tím velocipédem?“ namítl jsem.

„Správně. Hned se k tomu dostaneme. Pokračujme v našich úvahách: jestliže uprchlíci nešli nebo nejeli po silnici, mohli se dát buď na jih, nebo na sever. To je jisté. Zvažme nyní obě možnosti. Na jih od školy, jak vidíte, rozprostírá se rozsáhlý lán orné půdy, rozdělený kamennými zídkami na malá políčka. Uznávám, že se tudy na velocipédu jet nedá. Tuhle možnost můžeme vyloučit. Podíváme se na krajinu ležící na sever. Zde najdeme skupinu stromů zvanou hájek a o něco výš se prostírá deset mil dlouhý močál, Dolní gillská blata, který se zvolna stáčí k severu. Na jedné straně této pustiny stojí zámek Holdernesse, kam je od školy deset mil po silnici a šest mil přes močál. Je to neobyčejně opuštěná planina. Stojí na ní pár osamělých rolnických usedlostí, kde se chovají ovce a dobytek. Jinak uvidíte pouze čejky a kulíky, dokud nepřijdete na silnici k Chesterfieldu, kde stojí kostel, pár stavení a hostinec. Pak už začínají srázné kopce. Naše pátrání se tedy bude muset soustředit sem na sever.“

„Ale co ten bicykl?“ naléhal jsem.

„Ale, ale,“ řekl netrpělivě Holmes. „Dobrý bicyklista nepotřebuje silnici. Močál je protkán stezkami a té noci stál měsíc v úplňku. Hola, co se to děje?“

Ozvalo se prudké zaklepání na dveře a vzápětí už stál v pokoji doktor Huxtable. V ruce držel modrou kriketovou čapku s bílým prýmkem.

„Konečně máme nějaké vodítko!“ zvolal. „Bohudíky! Konečně jsme našemu drahému chlapci na stopě! To je jeho čepice.“

„Kde se našla?“

„Ve voze u cikánů, kteří tábořili na močále. V úterý odjeli. Dnes je policie našla a vykonala u nich prohlídku. A objevila tohle.“

„Jak to cikáni vysvětlují?“

„Vykrucují se a lžou – tvrdí, že ji našli na blatech v úterý ráno. Ti lotři určitě vědí, kde ten hoch je! Bohudíky jsou všichni v bezpečí za mřížemi. Strach z trestu nebo vévodova peněženka je nakonec přimějí k tomu, aby prozradili, co vědí.“

„Zatím všechno dobře pokračuje,“ řekl Holmes, když doktor konečně odešel z našeho pokoje. „Především to potvrzuje domněnku, že jedině v močálu se při pátrání můžeme nadít nějakých výsledků. Místní policie neudělala nic, pouze zavřela pár cikánů. Podívejte se, Watsone! Močálem se vine nějaký potůček. Vidíte, že je zakreslen na mapě. Místy se vytrácí do bažin, zejména mezi zámkem Holdernesse a školou. Při letošním suchu by bylo zbytečné hledat stopy jinde, v téhle končině však máme naději, že něco najdeme. Zítra záhy ráno pro vás přijdu a společně se pokusíme vnést do záhady trochu světla.“

Rozednívalo se, když jsem se probudil a spatřil u postele Holmesovu štíhlou postavu. Byl úplně ustrojen a zřejmě již byl venku.

„Prohlédl jsem si trávník a kůlnu,“ řekl. „Také jsem prošel hájek. Watsone, ve vedlejším pokoji máte připravené kakao. Musím vás požádat, abyste si pospíšil, protože nás čeká perný den.“

Oči mu zářily a tváře měl uzardělé nadšením umělce, který před sebou vidí hotové dílo. Jak se tenhle činorodý a výkonný Holmes lišil od uzavřeného, bledého snílka z Baker Street! Když jsem pohlédl na jeho svižnou postavu, ve které to jen hrálo utajenou energií, věděl jsem, že nás opravdu očekává perný den.

A přece začal hořkým zklamáním. Plni očekávání jsme se vydali napříč rudohnědým rašeliništěm, protkaným stovkami ovčích stezek, a došli jsme k širokému, světle zelenému pásu, který označoval bažinu mezi námi a zámkem Holdernesse. Kdyby byl šel chlapec domů, musil projít právě tudy a jistě by po sobě zanechal nějaké stopy. Ale ani po něm, ani po jeho německém učiteli nezůstala sebemenší známka. S chmurným výrazem kráčel Holmes podél okraje bažiny a bedlivě si všímal každé blátivé skvrny na mechovém povrchu. Našli jsme spoustu ovčích stop a o několik mil níže stopy kravských kopyt. To však bylo všechno.

„První kontrola,“ řekl Holmes a zasmušile se zahleděl na širokou bažinu. „Tam dole o kousek níž je další mokřina a vede přes ni úzká šíje. Hleďme, hleďme, copak to tady máme?“

Došli jsme k černé pěšině, uprostřed níž byly ve vlhké půdě zřetelně znát stopy velocipédu.

„Sláva,“ vykřikl jsem. „Už to máme.“

Ale Holmes zavrtěl hlavou a v jeho tváři se spíše zračily rozpaky a očekávání než radost.

„Ovšem, jsou to stopy velocipédu, ne však toho, který hledáme,“ řekl Holmes. „Znám dvaačtyřicet různých vzorků pneumatik. To, co zde vidíte, je vzor pneumatiky Dunlop, která má na plášti záplatu. Heidegger měl pneumatiky značky Palmer a ty zanechávají podélné rýhy. Aveling, učitel matematiky, je si tím zcela jistý. Není to tedy stopa Heideggerova velocipédu.“

„Snad je to stopa toho chlapce.“

„Ovšem, kdybychom prokázali, že ten chlapec bicykl měl. To se nám ale dosud nepodařilo. Jak vidíte, stopu zanechal bicyklista jedoucí od školy.“

„Nebo ke škole?“

„Ne, to právě ne, milý Watsone. Kolo, na němž spočívá hlavní váha, to jest kolo zadní, zanechá hlubší otisky. Všimněte si několika míst, kde se stopy kříží a kde zadní kolo smazalo mělčí stopu kola předního. Bicykl nepochybně směřoval od školy. Možná s naším případem souvisí, možná ne, ale než se po stopě pustíme dopředu, půjdeme po ní zpátky.“

Učinili jsme to, ale po několika stech metrech, když jsme se dostali z bažinaté oblasti rašeliniště, stopa zmizela. Kráčeli jsme po pěšině zpátky, až jsme došli k místu, kde ji přetíná vodní stružka. Zde se znovu objevily stopy kol, ale skoro je smazaly otisky kravských kopyt. Pak jsme nenašli již nic, stezka však směřovala přímo k hájku, který se rozkládal kousek za školou. Z tohoto lesíka velocipéd podle všeho vyjel. Holmes usedl na balvan a podepřel si rukama bradu. Vykouřil jsem dvě cigarety, než se zase pohnul.

„Nu dobrá,“ řekl konečně. „Je ovšem možné, že prohnaný chlap vymění pneumatiky velocipédu, aby po sobě zmátl stopy. Zločinec schopný vymyslit takovou lest je člověk, s nímž se velice rád utkám. Tu otázku zatím ponecháme stranou a pospíšíme si zpátky k močálu, protože z větší části jsme jej dosud neproslídili.“

Pokračovali jsme v soustavném průzkumu bažinatého pruhu rašeliniště a záhy jsme byli za svou vytrvalost královsky odměněni.

Přes dolní část bažiny vedla blátivá stezka. Když k ní Holmes došel, radostně vykřikl. Uprostřed stezky se jako svazek tenkých telegrafních drátů táhla stopa pneumatiky. Byl to otisk pláště značky Palmer.

„Tak tohle je docela jistě náš Herr Heidegger!“ zvolal Holmes vzrušeně. „Zdá se, že moje vývody byly vskutku správné, Watsone.“

„Blahopřeji vám.“

„Máme však před sebou ještě dlouhou cestu. Buďte tak laskav a jděte po kraji pěšinky. Teď budeme sledovat stopu. Obávám se, že nás moc daleko nedovede.“

Při našem postupu jsme však shledali, že rašeliniště je místy prostoupeno rozměklejšími pruhy, a třebaže nám stopa občas zmizela z očí, podařilo se nám ji vždy znovu objevit.

„Pozorujete,“ pravil Holmes, „že zde bicyklista zrychlil jízdu? O tom nemůže být pochyb. Podívejte se, tady lze otisky obou kol dobře rozeznat. Oba jsou stejně hluboké. Neznamenají nic jiného, než že jezdec přenášel váhu na řídítka, a to činí jen tehdy, když chce jet co největší rychlostí. Hleďme! Tady spadl z kola.“

Široký nepravidelný otisk rozmazal stopy na vzdálenost několika metrů. Pak jsme spatřili několik otisků nohou a stopa pneumatiky se objevila znovu.

„Smyk,“ poznamenal jsem.

Holmes zvedl polámanou větvičku kvetoucího vřesu. S hrůzou jsme spatřili, že žlutá kvítka jsou rudě potřísněna. Na pěšině a vedle ní na trsech vřesu byly temné skvrny sražené krve.

„To je zlé!“ řekl Holmes. „Velmi zlé. Nehýbejte se z místa, Watsone. Ani jeden zbytečný krok! Co z toho usuzuji? Zraněný klesl, pak vstal, znovu nasedl a pokračoval v jízdě. Ale žádné jiné stopy tu nejsou. Pouze kravské šlápoty na téhle postranní cestě. Nebyl snad napaden býkem? Když nás teď vedou ty skvrny a stopy pneumatik, zcela jistě ho musíme dostihnout.“

Naše pátrání vskutku netrvalo dlouho. Stopy pneumatik se na mokré a lesklé pěšině stále víc klikatily. Když jsem pohlédl před sebe, v husté hlodašové houštině se zableskl kov. Vytáhli jsme odtud velocipéd s plášti značky Palmer a s jednou šlapkou ohnutou. Celá přední část byla hrozně zamazána a potřísněna krví. Z druhé strany porostu vyčuhoval střevíc. Rychle jsme houštinu oběhli a spatřili nešťastného bicyklistu. Byl to vysoký muž s plnovousem a brýlemi s jedním sklem rozbitým. Smrt nastala po prudké ráně, která mu prorazila lebku. To, že po tak strašném zranění ještě pokračoval v jízdě, výmluvně svědčilo o jeho neobyčejné vůli a vitalitě. Nebožtík měl střevíce obuté naboso a pod rozepnutým kabátem bylo vidět noční košili. Nebylo pochyb, že před námi leží učitel němčiny.

Holmes mrtvolu šetrně obrátil a velmi pozorně ji prohlížel. Potom usedl a nějaký čas soustředěně přemýšlel. Podle jeho svraštěného obočí jsem soudil, že truchlivý nález nám při dalším pátrání rozhodně příliš neprospěje.

„Jsem na vahách, co mám dále podniknout, Watsone,“ řekl konečně. „Sám se přikláním k názoru, abychom co nejrychleji v pátrání pokračovali, protože jsme ztratili již tolik času, že si nemůžeme dovolit promarnit ještě další hodinu. Na druhé straně jsme však povinni uvědomit policii o svém nálezu a dohlédnout, aby se o mrtvolu toho nešťastníka někdo postaral.“

„Mohu se vrátit a oznámit to,“ řekl jsem.

„Jenže já potřebuji vaši společnost a pomoc. Počkejte. Tamhle dobývá nějaký člověk rašelinu. Přiveďte ho a pošleme ho pro policii.“

Přivedl jsem ho a Holmes poslal po vyděšeném muži lístek doktoru Huxtablovi.

„Nuže, Watsone,“ řekl, „během dopoledne se nám podařilo odhalit dvě stopy. První je velocipéd s pneumatikami Palmer, a sám vidíte, kam nás dovedl. Druhou stopou je velocipéd se spravovanými pneumatikami Dunlop. Než půjdeme dál, pokusme se zopakovat si všechno, co víme, abychom svých znalostí využili co nejlépe a oddělili podstatné od náhodného.

Předně chci zdůraznit, že chlapec nesporně odešel z vlastní vůle. Vylezl oknem ložnice a utekl ať už sám, či s nějakým společníkem. To je jisté.“

Přisvědčil jsem.

„Tak, a teď obrátíme pozornost na nešťastného učitele němčiny. Když chlapec utíkal, byl úplně oblečen. Z toho plyne, že se na útěk připravil. Němec však odešel bez ponožek. Jistě jednal v časové tísni.“

„Nepochybně.“

„Co ho k tomu přimělo? Pozoroval chlapcův útěk z okna své ložnice. Proto se ho pokusil dohonit a přivést nazpět. Nasedl na bicykl, a když chlapce pronásledoval, stihla ho smrt.“

„Všechno tomu nasvědčuje.“

„A teď přicházím ke kritickému místu své úvahy. Když dospělý pronásleduje chlapce, lze předpokládat, že se za ním rozběhne. Je mu jasné, že ho dohoní. Němec však jednal jinak. Vzal si velocipéd. Slyšel jsem, že byl znamenitý bicyklista. Neučinil by to, kdyby nevěděl, že hoch má nějaký rychlý dopravní prostředek.“

„Ten druhý bicykl.“

„Pokračujme v naší rekonstrukci. Němec umírá pět mil od školy. Všimněte si, že nebyl usmrcen střelou, kterou by mohl vypálit i chlapec, ale že zemřel po strašné ráně do hlavy, kterou musela zasadit silná paže. Chlapec měl tudíž při svém útěku společníka. A že ten útěk byl rychlý, dokazuje skutečnost, že výborný bicyklista dostihl uprchlíky až po pěti mílích. Prozkoumali jsme půdu v okolí místa, kde došlo k tragédii. A co jsme našli? Nic, pouze několik otisků kopyt. Obešel jsem místo v kruhu, a do vzdálenosti padesáti metrů nevede nikde žádná pěšina. S vraždou tedy ten druhý bicyklista neměl co dělat. V okolí jsem také nenašel žádné šlépěje.“

„Holmesi,“ zvolal jsem, „to je nemožné.“

„Výborně!“ řekl Holmes. „Vaše poznámka mnohé objasňuje. Není možné, aby se vše zběhlo přesně tak, jak jsem říkal, a proto některý závěr bude chybný. Ale viděl jste to na vlastní oči. Přijdete na to, kde jsem se dopustil chyby?“

„Nemohl si rozbít hlavu při pádu z bicyklu?“

„Na bažině, Watsone?“

„Jsem s rozumem v koncích.“

„Ale, ale, vyřešili jsme už horší záhady. Konečně – materiálu máme spoustu, jenom ho umět uplatnit. Nuže, pojďme tedy, a když jsme vyčerpali problém pneumatiky Palmer, podíváme se, co nám řekne spravovaný dunlop.“

Vrátili jsme se na tuto stopu a nějakou dobu jsme ji sledovali. Záhy však močál přešel ve vyvýšeninu porostlou vřesem a potůček zůstal za námi. Nemohli jsme čekat, že nám rozměklá půda pomůže. Z místa, kde jsme naposled viděli otisky spravované pneumatiky Dunlop, mohl bicyklista stejně dobře odjet k zámku Holdernesse, jehož věže se tyčily několik mil nalevo od nás, či do nízko položené ponuré osady, která ležela před námi a ukazovala, kudy vede chesterfieldská silnice.

Když jsme se blížili k odpuzující a špinavé hospodě s vymalovaným kohoutem na štítě, Holmes pojednou vykřikl a sevřel mi rameno, aby neupadl. Namohl si šlachu na kotníku a v takovém případě se člověk stává úplně bezmocným. S námahou dokulhal ke dveřím, kde podsaditý a zamračený starší muž pokuřoval ze začernalé porcelánové dýmky.

„Jak se máte, pane Reubene Hayesi?“ řekl Holmes.

„Kdopak jste a odkud znáte tak dobře mý jméno?“ odpověděl venkovan a vychytralé oči mu podezíravě zableskly.

„Na vývěsním štítě nad vaší hlavou stojí přece jméno. Snadno se pozná, že jste pánem tohoto domu. Nemáte ve stáji náhodou nějaký povoz?“

„Ten teda nemám.“

„Mohu se sotva postavit na nohu.“

„Tak se na ni nestavte.“

„Já ale nemohu chodit.“

„Tak byste třeba mohl skákat.“

Chování pana Hayese mělo do vlídnosti hodně daleko, Holmes je však toleroval s obdivuhodným klidem.

„Podívejte se, pane. Jsem opravdu v nepříjemné situaci. Nemám tušení, jak se odtud dostanu.“

„To taky nevím,“ řekl mrzoutský pán domu.

„Běží o velmi důležitou věc. Za půjčení velocipédu bych dal jednu libru.“

Hostinský nastražil uši.

„Kam chcete jet?“

„Na zámek Holdernesse.“

„Kamarádi pana vévody, co?“ řekl hostinský a posměšně si prohlížel náš zablácený oblek.

Holmes se dobromyslně usmál.

„V každém případě nás rád uvidí.“

„Proč?“

„Protože mu přinášíme zprávu o jeho ztraceném synovi.“

Hostinský sebou prudce škubl.

„Jste mu na stopě?“

„Byl spatřen v Liverpoolu. Očekává se, že ho dopadnou co nevidět.“

Těžká, neholena tvář hostinského prodělala opět rychlou proměnu. Pojednou se muž začal chovat vlídně.

„Ze všech lidí na světě mám já nejmíň důvodů, abych vévodovi přál něco dobrého,“ pravil. „Sloužil jsem u něho jako kočí, ale on se ke mně zachoval nehezky. Jeden prolhaný překupník obilí mě pomluvil a vévoda mě vyhodil na hodinu. Ale stejně rád slyším, že mladýho pána viděli v Liverpoolu. Já vám pomůžu, abyste se s tou dobrou zprávou dostali na zámek,“

„Děkujeme,“ řekl Holmes. „Nejdřív něco pojíme. Pak nám půjčíte velocipéd.“

„Žádný nemám.“

Holmes zvedl dva prsty se zlatou mincí.

„Už jsem vám jednou povídal, že nic takovýho nemám. Půjčím vám dva koně a na těch do zámku dojedete.“

„Tak tedy dobrá,“ řekl Holmes, „o tom si promluvíme, až nám dáte něco k jídlu.“

Jakmile jsme osaměli v kuchyni s kamennou podlahou, Holmesův kotník přestal zlobit přímo zázračně. Už se stmívalo a my jsme od časného rána nic nejedli, takže jsme trochu času obětovali na jídlo. Holmes byl pohřížen v myšlenkách a jednou či dvakrát přikročil k oknu a zkoumavé vyhlédl ven. Okno vedlo na špinavý dvorek, kde ve vzdáleném koutě stála kovárna a v ní pracoval ušmudlaný učedník. Na druhé straně dvora byly stáje. Po jednom z těchto výletů k oknu se Holmes na chvíli posadil a pak náhle s výkřikem vyskočil ze židle.

„U všech všudy, Watsone! Myslím, že jsem na to přišel,“ vzkřikl. „Ano, ano, je to tak. Watsone, pamatujete se na ty kravské šlápoty, co jsme dnes viděli?“

„Ano, viděli jsme je několikrát.“

„Kde?“

„Nu, všude. Na mokřinách a znovu na pěšině a také blízko místa, kde ubohý Heidegger dokonal.“

„Přesně tak. A teď, Watsone, kolik krav jste viděl na vřesovišti?“

„Nepamatuji se, že bych viděl vůbec nějakou.“

„To je podivné, Watsone, že podél celé té naší cesty jsme viděli kravské stopy, ale na rašeliništi jsme přitom žádnou krávu ani nezahlédli. To je velmi podivné, Watsone, že?“

„Ano, opravdu je to divné.“

„A teď se, Watsone, snažte v duchu přenést zpátky na rašeliniště. Vidíte před sebou ty otisky na pěšině?“

„Ano, vidím.“

„Vzpomínáte si, že některé ty stopy vypadaly někdy takhle,“ z drobtů chleba sestavil vzorek::::: „a někdy zase takhle“:.:.:.:.:.“a občas zase takhle“. ˙. ˙. ˙. ˙

Vzpomínáte si?“

„Ne, na to si nevzpomínám.“

„Já ale ano. Mohl bych na to přísahat. Až budeme mít chvíli pokdy, vrátíme se tam a ověříme si to. Byl jsem slepý, že jsem z toho nevyvodil žádný závěr!“

„A jak tedy váš závěr zní?“

„Tak, že kráva, která se pohybuje krokem, klusem a cvalem, je věru výjimečný jev. Zpropadeně, Watsone, taková lest se nemohla vylíhnout v hlavě nějakého vesnického balíka! Pojďte – až na toho mládence v kovárně je vzduch čistý. Vyklouzneme ven a uvidíme, co se vidět dá.“

Ve stáji, která byla na spadnutí, stáli dva nevyhřebelcovaní ryzáci. Holmes zdvihl jednomu z nich zadní nohu a hlasitě se zasmál.

„Staré podkovy nově okované – staré podkovy, avšak nové hřebíky. Tenhle případ si zaslouží, aby se stal klasickým. Pojďme naproti do kovárny.“

Mládenec si hleděl své práce a nás si nevšímal. Viděl jsem, že Holmesovy oči pátrají sem tam mezi změtí kusů dřeva a železa na podlaze kovárny. Náhle jsem za sebou zaslechl kroky. Byl to hostinský, díval se zlým pohledem zpod nasupeného hustého obočí a jeho odpudivá tvář byla zrůzněna zlobou.

V ruce držel krátkou okovanou hůl a blížil se k nám tak výhružně, že jsem byl opravdu rád, když jsem v kapse nahmatal revolver. „Zatracení špehouni!“ zařval chlap. „Copak hledáte?“

„Ale, ale, pane Reubene Hayesi,“ řekl Holmes klidně, „člověk by myslel, že se bojíte, abychom tu něco nenašli.“

Chlap se s nadlidským úsilím ovládl a zkřivil ústa, jako by se chtěl pousmát, takže vypadal ještě výhrůžněji, než když se předtím mračil.

„Bude mě těšit, když v mý kovárně něco najdete,“ řekl. „Koukněte, pane, nemám rád lidi, kteří se mi potloukají po domě bez mýho dovolení. Čím dřív mi zaplatíte a zmizíte, tím budu radši.“

„Dobrá, pane Hayesi, nic ve zlém,“ řekl Holmes. „Šli jsme se podívat na vaše koně. Myslím ale, že nakonec půjdu přece jen pěšky. Doufám, že to není daleko.“

„Slabý dvě míle k bráně zámku. Tou cestou vlevo.“ Sledoval nás nenávistným pohledem, dokud jsme nezmizeli z jeho pozemku.

Nedošli jsme daleko, neboť Holmes se zastavil, jakmile jsme zašli za první zákrut cesty.

„V té hospodě přihořívalo, jak se říká,“ pronesl Holmes. „Zdá se mi, že při každém kroku, kterým se odtamtud vzdaluji, je mi větší zima. Ne, ne, nemohu ho pustit jen tak ze zřetele.“

„Jsem přesvědčen,“ řekl jsem, „že tenhle Reuben Hayes ví o celé věci všecko. Ten padouch se sám usvědčoval.“

„Učinil na vás takový dojem? Má koně, má kovárnu. Ano, hospoda U bojovného kohouta je opravdu zajímavá. Myslím, že si ji ještě jednou nenápadně prohlédneme.“

Za námi se táhl kopec s dlouhým svahem, pokrytý šedými balvany. Sešli jsme ze silnice a začali stoupat do vršku, když jsem pojednou zahlédl, že od zámku přijíždí nějaký bicyklista.

„K zemi, Watsone!“ zvolal Holmes a položil mi dlaň na rameno. Jen taktak že jsme stačili ulehnout a bicyklista se přehnal kolem nás po silnici. V oblacích prachu jsem zahlédl smrtelně bledý vzrušený obličej. Každý jeho rys vyjadřoval hrůzu, ústa měl otevřená a oči divoce upřené před sebe. Vypadal jako nějaká nepovedená karikatura úpravného Jamese Wildera, kterého jsme potkali včera večer.

„Vévodův tajemník!“ zvolal Holmes. „Pojďme, Watsone, musíme se podívat, co má za lubem.“

Škrábali jsme se z balvanu na balvan, až jsme se octli na místě, odkud jsme mohli průčelí hospody dobře pozorovat. Wilderův velocipéd byl opřen o zeď vedle vchodu. Před domem se nic nehýbalo a v oknech jsme rovněž nikoho nezahlédli. Za vysokými věžemi zámku Holdernesse zapadalo slunce a pomalu se stmívalo. Viděli jsme, jak se ve stáji rozsvítily dvě lucerny, a zanedlouho poté zarachotila kola bryčky, když vyjela na silnici a rychle uháněla směrem k Chesterfieldu.

„Co o tom soudíte, Watsone?“ zašeptal Holmes.

„Vypadá to jako útěk.“

„Pokud jsem mohl vidět, seděl v bryčce pouze jeden člověk. Určitě to nebyl pan James Wilder, protože ten stojí tamhle ve dveřích.“

V temnu se objevil narudle osvětlený obdélník. Uprostřed stála tmavá postava tajemníka, který s hlavou nachýlenou dopředu pátravě vyhlížel do noci. Zřejmě na někoho čekal. Pak se konečně na silnici ozvaly kroky, proti světlu se na okamžik objevila druhá postava, dveře se zavřely a vše se znovu zahalilo do tmy. Po pěti minutách se rozsvítilo okno v prvním patře.

„K Bojovnému kohoutu chodí podivní hosté,“ řekl Holmes.

„Výčep je z druhé strany.“

„Přesně tak. Tohle budou asi takzvaní soukromí hosté. Co u všech všudy pohledává v téhle noční hodině pan James Wilder v takové putyce a kdo je ten společník, s nímž tu má schůzku? Pojďte, Watsone, musíme se toho odvážit a podívat se na ně zblízka.“

Společně jsme slezli na silnici a kradmo jsme se přiblížili k domovním dveřím hostince. Bicykl stál opřen o zeď. Holmes rozškrtl zápalku a přidržel plamínek u zadního kola. Zaslechl jsem, jak se přidušeně zasmál, když světlo padlo na spravovanou pneumatiku Dunlop. Přímo nad námi bylo osvětlené okno.

„Musím tam nakouknout, Watsone. Když se trochu nahrbíte a přidržíte se rukama zdi, možná že to dokážu.“

Za okamžik mi už stál na ramenou, ale vzápětí zase slezl.

„Pojďte, příteli,“ řekl Holmes, „dnes jsme se už napracovali dost. Myslím, že jsme zjistili všechno, co se zjistit dalo. Do školy máme hodný kus cesty, a čím dříve vyrazíme, tím lépe.“

Po celou únavnou cestu přes rašeliniště Holmes sotva promluvil, a když jsme přišli ke škole, nevešel dovnitř, ale kráčel dál na nádraží v Mackletonu, aby odeslal několik telegramů. Pozdě v noci jsem ho slyšel utěšovat doktora Huxtabla, kterého zdrtila zpráva o tragickém skonu učitele němčiny. Když potom Holmes vstoupil do našeho pokoje, vypadal stejné svěží, jako když jsme ráno vyrazili. „Všechno pokračuje dobře, příteli,“ řekl. „Slibuji vám, že do zítřejšího večera bude celá záhada rozřešena.“

Nazítří v jedenáct hodin dopoledne kráčeli jsme – můj přítel a já – proslulým tisovým stromořadím zámku Holdernesse. Velkolepým vchodem v alžbětinském slohu jsme byli uvedeni do vévodovy pracovny. Našli jsme tam pana Jamese Wildera. Tvářil se vážně a zdvořile, ale v očích mu dosud zůstala stopa vytřeštěného výrazu z minulé noci a ve tváři mu neklidně cukalo.

„Přišli jste navštívit Jeho Milost? Lituji, ale vévodovi není právě nejlépe. Poslední tragické zprávy ho velmi rozrušily. Včera odpoledne jsme od doktora Huxtabla obdrželi telegram a dověděli se o vašem objevu.“

„Musím s vévodou mluvit, pane Wildere.“

„Vévoda dlí ve svých komnatách.“

„Pak musím jít za ním.“

„Obávám se, že je v ložnici.“

„Pak za ním musím do ložnice.“

Z Holmesova chladného a neoblomného vystupování tajemník pochopil, že další úhyby jsou marné.

„Dobrá, pane Holmesi, oznámím mu, že jste tady.“

Vznešený šlechtic se objevil až za půl hodiny. Jeho tvář vypadala ještě mrtvolněji než jindy, ramena mu sklesle visela a zdálo se, že od včerejšího rána velmi zestárl. Pozdravil nás se vší zdvořilostí a posadil se ke stolu. Rudý vous mu splýval až na desku stolu.

„Nuže, pane Holmesi?“ řekl.

Můj přítel se však upřeně díval na tajemníka, který stál u křesla svého pána.

„Domnívám se, Vaše Milosti, že bych v nepřítomnosti pana Wildera mohl mluvit otevřeněji.“

Tajemník zbledl a změřil si Holmese zlobným pohledem.

„Když si Vaše Milost přeje –“

„Ano, ano, bude lépe, když půjdete. Nuže, pane Holmesi, co mi chcete povědět?“

Můj přítel vyčkal, až se za tajemníkem zavřely dveře.

„Vaše Milosti, od doktora Huxtabla se mému kolegovi doktoru Watsonovi a mně dostalo ujištění, že v tomto případě byla vypsána jistá odměna. Rád bych měl tuto skutečnost potvrzenu přímo od vás.“

„Je tomu tak, pane Holmesi.“

„Pokud jsem dobře informován, nabízíte pět tisíc liber tomu, kdo vám sdělí místo pobytu vašeho syna.“

„Ano.“

„A dalších tisíc liber tomu, kdo uvede jméno osoby či osob, které ho vězní?“

„Přesně tak.“

„Těmi osobami se tedy nepochybně rozumí nejen únosci, ale i osoby, které se spolčily k tomu, aby chlapce držely v zajetí?“

„Ano, ano,“ vzkřikl vévoda netrpělivě. „Když svou práci provedete dobře, pane Sherlocku Holmesi, nebudete mít důvod stěžovat si na mé skrblictví.“

Můj přítel si zamnul štíhlé ruce s tak neskrývanou lačností po penězích, až mě to překvapilo, protože jsem znal jeho skromnost.

„Mám dojem, že šeková knížka Vaší Milosti leží na stole,“ řekl. „Byl bych rád, kdybyste mi laskavě vystavil šek na šest tisíc liber. Bude jistě dobře, když mi dáte křížený šek. Mám účet u Depozitní a diskontní banky, pobočka v Oxford Street.“

Jeho Milost seděla vážně a vzpřímeně v křesle a pozorovala Holmese ledovým pohledem.

„To má být šprým, pane Holmesi? V této záležitosti nehodlám žertovat.“

„Vůbec ne, Vaše Milosti. V životě jsem nemluvil vážněji.“

„Co tím tedy chcete říci?“

„Chci říci, že tu odměnu jsem si zasloužil. Vím, kde je váš syn, a znám aspoň některé z osob, které ho vězní.“

Vévodův rudý vous se nápadně odrážel na pozadí jeho smrtelně bledého obličeje.

„Kde je můj syn?“ pronesl, těžce oddychuje.

„Je – či včera v noci byl – v hospodě U bojovného kohouta, asi dvě míle od brány vašeho parku.“

Vévoda znovu klesl do křesla.

„A kdo jsou ti viníci?“

Holmesova odpověď mě ohromila. Rychle pokročil vpřed a položil vévodovi ruku na rameno.

„Viník jste vy,“ řekl. „A teď, Vaše Milosti, vás budu prosit o ten šek.“

Nikdy nezapomenu na to, jak vévoda vyskočil z křesla a zalapal rukama jako člověk padající do propasti. S velkým přemáháním se konečně znovu posadil a skryl tvář do dlaní. Několik minut trvalo, než opět promluvil.

„Co všechno víte?“ otázal se konečně, aniž pozvedl hlavu.

„Viděl jsem vás včera večer pohromadě.“

„Ví o tom ještě někdo – kromě vašeho přítele?“

„S nikým jsem o tom nemluvil.“

Vévoda se chopil třesoucími prsty pera a otevřel šekovou knížku.

„Dodržím slovo, pane Holmesi. Vystavím vám šek, i když informace, které jste získal, mi nejsou příliš vítané. Když jsem vypisoval tu odměnu, netušil jsem ještě, k jak nešťastnému zvratu dojde. Ale vy i váš přítel jste lidé, kteří dovedou zachovat tajemství, že, pane Holmesi?“

„Nerozumím vám dobře, Vaše Milosti.“

„Budu mluvit otevřeně, pane Holmesi. Zatím o té věci víte pouze vy dva a není třeba, aby se zpráva dál šířila. Mám za to, že vám dlužím dvanáct tisíc liber, viďte?“

Holmes však s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Obávám se, Vaše Milosti, že tu záležitost tak snadno nesprovodíte ze světa. Musíme vzít v úvahu, že ten učitel přišel o život.“

„Ale o tom James nic nevěděl. Nemůžete ho za to činit odpovědným. Ten skutek má na svědomí padouch, kterého si naneštěstí vzal za pomocníka.“

„Podle mého názoru, Vaše Milosti, jakmile se člověk propůjčí k zločinu, bere na sebe mravní odpovědnost také za jiné zločiny, které z toho vzejdou.“

„Mravně ano, pane Holmesi. Máte nepochybně pravdu. Není ale vinen v očích zákona. Člověk nemůže být odsouzen pro vraždu, při které nebyl přítomen a kterou si oškliví a protiví stejně jako vy sám. Jakmile se o ní James dověděl, okamžitě se mi ke všemu přiznal, plný hrůzy a výčitek. Neztrácel ani chvíli, aby se od vraha distancoval. Oh, pane Holmesi, vy ho musíte zachránit – musíte ho zachránit! Říkám vám, že ho musíte zachránit!“ Vévoda ztratil poslední zbytek sebevlády, chodil po pokoji s křečovitě staženým obličejem a lomil rukama. Nakonec se přece jen znovu ovládl a usedl ke stolu. „Vážím si toho, že jste nejdříve přišel za mnou a nemluvil o tom s nikým jiným,“ řekl. „Aspoň se můžeme poradit, jak hrozící skandál nejlépe ututláme.“

„Přesně tak,“ řekl Holmes. „Domnívám se, Vaše Milosti, že toho dosáhneme jedině tak, že k sobě budeme naprosto upřímní. Jsem ochoten Vaší Milosti ze všech sil pomoci, a právě proto musím znát celou situaci do nejmenších podrobností. Myslím, že se vaše slova týkala pana Jamese Wildera a ten že vrahem není.“

„Nikoli, vrah uprchl.“

Sherlock Holmes se zdvořile usmál.

„Patrně jste. Vaše Milosti, dosud neslyšel, jaké pověsti se těším, protože jinak byste se nedomníval, že je tak snadné přede mnou uprchnout. Na můj příkaz byl pan Reuben Hayes včera v jedenáct hodin večer v Chesterfieldu zatčen. Dnes ráno, než jsme odešli ze školy, oznámila mi to místní policie telegraficky.“

Vévoda se opřel v křesle a užasle zíral na mého přítele.

„Zdá se mi, že vládnete nadlidskými silami,“ řekl. „Tak Reubena Hayese sebrali? To rád slyším, jen aby se to ale neobrátilo proti Jamesovi.“

„Vašemu tajemníkovi?“

„Nikoli. Mému synovi.“

Teď byla řada na Holmesovi, aby se zatvářil překvapeně.

„Přiznám se, že mi říkáte úplnou novinu, Vaše Milosti. Musím vás požádat o bližší vysvětlení.“

„Nebudu před vámi nic tajit. Souhlasím s vámi, že jen úplná otevřenost, jakkoli pro mne bolestná, je nejlepší způsob, jak rozetnout tuto zoufalou situaci, do které nás přivedla Jamesova ztřeštěnost a žárlivost. Když jsem byl mladý, pane Holmesi, zamiloval jsem se, jak se člověk může v životě zamilovat pouze jedenkrát. Požádal jsem tu dámu o ruku, ale ona mne odmítla, protože by nerovný sňatek mohl zničit mou kariéru. Kdyby zůstala naživu, jistě bych se byl neoženil s žádnou jinou. Ta žena však zemřela a zanechala jediného syna, kterého jsem z lásky k ní hýčkal a vychovával. Před světem jsem se k němu nesměl přiznat, ale umožnil jsem mu nejlepší vzdělání, a když dospěl, nechal jsem si ho u sebe. On však odkryl mé tajemství a od té doby vůči mně uplatňoval svůj nárok, jinak hrozil vyvolat veřejný skandál, který by se mi zhloubi duše protivil. Jeho přítomnost nepříznivě ovlivnila můj manželský život. Hlavně však od samého začátku nenáviděl mého legitimního syna a choval vůči němu zášť. Patrně se zeptáte, proč jsem za takových okolností s Jamesem bydlel pod jednou střechou. Odpovím vám, že to bylo proto, jelikož jsem v jeho tváři viděl podobu jeho matky a z velké lásky k ní jsem podstupoval toto nekonečné utrpení. Připomínal mi a oživoval v mých vzpomínkách všechno, co na ní bylo krásného. Nedokázal jsem ho poslat pryč. Ale tolik jsem se obával, aby Arturovi – totiž lordu Saltirovi – neprovedl nějakou špinavost, že jsem chlapce poslal do bezpečí na školu doktora Huxtabla.

James se seznámil s tím chlapem Hayesem, protože to byl můj nájemce a James s ním projednával obchodní záležitosti. Ten chlap byl odjakživa lotr, ale James se s ním nějakým podivným způsobem spřátelil. Vždy míval sklon stýkat se se špatnou společností. Když se James rozhodl lorda Saltira unést, použil služeb toho člověka. Vzpomínáte si, že jsem Arturovi právě toho posledního dne psal. Nuže, James můj dopis otevřel a přiložil lístek, v němž Artura žádal, aby se s ním sešel v lesíku blízko školy zvaném hájek. Použil jména vévodkyně, čímž přiměl chlapce k tomu, že přišel. V onen osudný večer odjel James do školy na bicyklu – svěřuji vám, k čemu se mi sám přiznal – a Arturovi řekl, že si ho matka přeje spatřit a bude na něj čekat na vřesovišti a že když Artur znovu přijde do lesíka o půlnoci, najde tam člověka s koněm, který ho k matce dovede. Chudák Artur padl do léčky. Na schůzku se dostavil a našel tam Hayese, který vedl poníka. Artur nasedl a oba se vydali na cestu. Podle všeho – třebaže se to James dozvěděl až včera – byli pronásledováni, Hayes pronásledovatele udeřil holí a ten svému zranění podlehl. Hayes pak dovedl Artura do svého hostince U bojovného kohouta a tam ho zavřel v horním pokoji. Pečovala o něj paní Hayesová, laskavá žena, ale dočista ve vleku svého krutého manžela.

Nuže, pane Holmesi, tak se věci měly, když jste před dvěma dny přijel. Já sám jsem neznal pravdu o nic víc než vy. Zajisté se ptáte, jaký důvod Jamese k tomu činu vedl. Odpovím vám, že jeho nenávist vůči mému synovi neznala mezí. Podle jeho názoru se měl univerzálním dědicem stát on sám, a byl rozezlen na zákony naší společnosti, které to znemožňují. Měl přitom i jiné plány. Žádal mě, abych změnil dědickou posloupnost, a domníval se, že to mohu učinit. Chtěl se mnou uzavřít dohodu. Vrátil by mi Artura pod podmínkou, že dědickou posloupnost změním a v závěti ho učiním dědicem veškerého jmění. Dobře věděl, že se o své vůli nikdy neobrátím k policii o pomoc proti němu. Řekl jsem, že měl v úmyslu uzavřít se mnou tuto dohodu, ale ve skutečnosti k tomu nedošlo, protože události dostaly příliš prudký spád a on už nestačil své plány uskutečnit.

Jeho hanebné plány ztroskotaly ve chvíli, když jste nalezl Heideggerovu mrtvolu. Jamese tato zpráva vyděsila. Dověděli jsme se o tom včera, když jsme spolu seděli ve studovně. Doktor Huxtable nám poslal telegram. James byl tak zdrcen, že se mé dosavadní podezření změnilo v naprostou jistotu, a přímo jsem ho obvinil, že ten čin má na svědomí on. Dobrovolně se k němu doznal. Pak mě zapřisáhl, abych ještě tři dny uchoval jeho tajemství a poskytl tak jeho zločinnému společníku, obtíženému takovou vinou, příležitost zachránit si život. Podlehl jsem jako vždycky jeho prosbám a James okamžitě spěchal k Bojovnému kohoutu, aby Hayese varoval a poskytl mu prostředky k útěku. Sám jsem se tam nemohl odebrat za denního světla, abych na sebe neupoutal pozornost, ale jakmile nastala noc, spěchal jsem, abych svého drahého Artura spatřil. Našel jsem ho ve zdraví a v bezpečí, ale nevýslovně zdrceného, neboť byl svědkem onoho strašného činu. Poněvadž jsem dal slovo, nakonec jsem souhlasil – i když mi to nebylo po vůli – aby Artur ještě tři dny zůstal v péči paní Hayesové. Bylo totiž zřejmé, že nelze policii oznámit, kde chlapec je, a neříci přitom, kdo je vrahem, a na druhé straně jsem neviděl možnost, jak potrestat vraha, aniž by to mému nešťastnému Jamesovi zničilo život. Žádal jste mne o upřímnost, pane Holmesi, a já vás vzal za slovo, a proto také jsem vám teď vyprávěl všechno a nepokoušel se nic skrývat ani zatajovat. Je řada na vás, abyste mi oplatil stejnou mincí.“

„To také učiním,“ řekl Holmes. „Především bych vás rád upozornil, Vaše Milosti, že v očích zákona jste se octl ve velmi špatném světle. Neohlásil jste zločin a napomohl vrahovi k útěku. I peníze, které dal James Wilder svému společníkovi, aby mu umožnil útěk, jistě pocházejí z peněženky Vaší Milosti.“

Vévoda souhlasně přikývl.

„To je ovšem velmi vážné. Podle mého mínění je však větší provinění to, jak jste se zachoval k svému mladšímu synovi. Nechal jste ho tři dny v tom doupěti.“

„Oni mi svatosvaté slíbili…“

„Co znamenají sliby takových lidí? Nemáte žádnou záruku, že vašeho syna neodvezou zas někam jinam. Abyste vyhověl provinilému staršímu synovi, vystavil jste bezprostřednímu a zbytečnému nebezpečí svého nevinného mladšího syna. Takové jednání je neomluvitelné!“

Pyšný pán z Holdernesse nebyl rozhodně zvyklý na to, aby ho někdo tak ostře káral v jeho vévodském sídle. Do tváři se mu vehnala krev, ale svědomí mu přikazovalo mlčet.

„Pomohu vám pod jedinou podmínkou. Zavoláte sluhu a necháte mě, abych mu dal příkazy, které uznám za vhodné.“

Vévoda beze slova stiskl tlačítko elektrického zvonku. Sluha vešel.

„Jistě rád uslyšíte,“ řekl Holmes, „že váš mladý pán byl nalezen. Vévoda si přeje, aby byl okamžitě vyslán kočár k Bojovnému kohoutu a přivezl odtamtud lorda Saltira domů.“

„A teď,“ řekl Holmes, jakmile potěšený lokaj vyšel, „když jsme zajistili budoucnost, můžeme si dovolit větší toleranci i k minulosti. Nemám úřední detektivní licenci, a pokud bude učiněno spravedlnosti zadost, není důvodu, abych odhaloval, co vím. Pokud jde o Hayese, nemám, co bych dodal. Čeká ho šibenice a nevynasnažím se ani v nejmenším, abych ho před ní zachránil. Co prozradí, nemohu říci, ale Vaše Milost mu jistě dá na srozuměnou, že je v jeho zájmu, aby mlčel. Podle názoru policie mohl unést chlapce proto, aby vymáhal výkupné. Když na to policie nepřijde sama, nemám důvod, abych ji upozorňoval, že se na celou záležitost mají dívat z širšího hlediska. Chci však Vaši Milost varovat, že další přítomnost Jamese Wildera v této domácnosti může přivodit pouze nesnáze.“

„To chápu, pane Holmesi, a už jsem zařídil, že mě navždy opustí a půjde si hledat štěstí do Austrálie.“

„V tom případě, Vaše Milosti, ježto jste sám přiznal, že všechny neshody ve vašem manželství působila jeho přítomnost, doporučuji vám, abyste vévodkyni vyšel vstříc a pokusil se obnovit vztahy, které byly tak nešťastně přerušeny.“

„I to jsem již zařídil, pane Holmesi. Dnes ráno jsem napsal vévodkyni.“

„Nuže tedy,“ řekl Holmes a povstal, „potom si já i můj přítel můžeme blahopřát, že jsme během své krátké návštěvy ve zdejším kraji dospěli k tomuto příznivému výsledku. Chtěl bych osvětlit ještě jednu drobnost. Hayes okoval koně podkovami, které zanechávají stopy kravských kopyt. Poradil mu ten neobvyklý uskok pan Wilder?“

Vévoda se na chvíli zamyslel a na tváři se mu rozhostil výraz velikého překvapení. Pak otevřel dveře a zavedl nás do místností zařízené jako muzeum. Přistoupil k vitríně v rohu a ukázal na nápis.

„Tyto podkovy,“ stálo tam, „byly nalezeny v hradebním příkopu zámku Holdernesse. Jsou vykovány do tvaru kravského kopyta, aby svedly ze stopy pronásledovatele. Patřily podle všeho některému z loupežných rytířů, kteří ve středověku sídlili na zámku Holdernesse.“

Holmes otevřel vitrínu a navlhčeným prstem přejel po podkově. Na pokožce mu ulpěla tenká šmouha čerstvého bláta.

„Děkuji vám,“ řekl a přiklopil skleněné víko. „To je druhý nejzajímavější předmět, který jsem zde spatřil.“

„A který byl ten první?“

Holmes přeložil šek a pečlivě jej zasunul do tobolky. „Jsem chudý člověk,“ řekl, něžně na ni poklepal a zastrčil ji do hlubin náprsní kapsy.

< Prev. Chapter  |  Next Chapter >