Read synchronized with  Chinese  English  German  Russian  Spanisch 
OSAMĚLÁ CYKLISTKA.  Arthur Conan Doyle
Kniha. OSAMĚLÁ CYKLISTKA
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Od roku 1894 do roku 1901 byl Sherlock Holmes velmi zaneprázdněný muž. Lze bezpečně říci, že během těchto osmi let se nenašel obtížnější veřejný případ, v němž by nebyl dotázán o radu, a v stovkách soukromých případů, z nichž některé byly velmi složité a neobyčejné, sehrál význačnou roli. Toto dlouhé údobí neustálé práce mu přineslo řadu překvapujících úspěchů a několik nevyhnutelných nezdarů. Ježto jsem si uchoval úplné záznamy o všech těchto případech a na mnohých z nich jsem se osobně podílel, lze si představit, že není snadnou úlohou rozhodnout, který z nich vybrat, abych jej předložil veřejnosti. Budu se řídit svým dřívějším pravidlem a dám přednost případům, které nejsou ani tak pozoruhodné z hlediska brutálního provedení zločinu jako spíše svým důvtipným a dramatickým rozuzlením. Z tohoto důvodu předkládám nyní čtenáři fakta týkající se případu slečny Violety Smithové, osamělé cyklistky z Charlingtonu, a podivného závěru našeho pátrání, které vyvrcholilo neočekávanou tragédií. Je pravda, že okolnosti tu nedovolily nijak překvapující osvědčení oněch schopností mého přítele, které mu získaly věhlas, na druhé straně však tento případ některými rysy vyniká nad všechny z těch dlouhých análů zločinů, z nichž čerpám látku pro tyto krátké příběhy.

Když jsem nahlédl do svého zápisníku z roku 1895, shledávám, že o slečně Violetě Smithové jsme poprvé slyšeli v sobotu 23. dubna. Vzpomínám si, že její návštěva přišla pro Holmese v nanejvýš nepříhodnou chvíli, protože se právě intenzívně zabýval velmi temným a složitým problémem, a to podivným pronásledováním známého milionáře Johna Vincenta Hardena, jenž zbohatl obchodem s tabákem. Můj přítel, který měl nadevšecko rád přesné a soustředěné přemýšlení, byl velmi nedůtklivý, když byl vyrušen z případu, kterým se právě zabýval. Ale nechtěl-li příchozí drsně odmrštit, což bylo jeho povaze cizí, musel vyslechnout příběh mladé ženy, jež byla sličná, vysoká, půvabné postavy a královského držení těla. Objevila se u nás v Baker Street pozdě večer, aby ho požádala o radu a pomoc. Námitka, že Holmes je časově už plně vytížen jiným případem, vyzněla naplano, neboť mladá dáma se dostavila s odhodláním, že nám vypoví svůj příběh, a dala nám jasně najevo, že pokud ji nevyslechneme, dostaneme ji z pokoje jenom násilím. S rezignovaným výrazem a poněkud nuceným úsměvem požádal Holmes krásnou vetřelkyni, aby usedla a sdělila nám, co ji tíží.

„Jistě to nebude váš zdravotní stav,“ řekl Holmes, když ji přelétl bystrým pohledem, „neboť tak horlivá cyklistka jako vy energií nepochybně překypuje.“

Překvapeně se podívala na nohy a já si všiml, že má lehké odřeniny na boku botky, způsobené třením o hranu šlapky.

„Ano, pane Holmesi, jezdím hodně na bicyklu, a to poněkud souvisí i s mou dnešní návštěvou.“

Můj přítel uchopil dámu za ruku, na které neměla rukavičku, a zkoumal ji s napjatou pozorností, ale bez sebemenšího citového záchvěvu, tak jako učenec zkoumá vzorek.

„Doufám, že mi prominete. Patří to k mému povolání,“ řekl, když její ruku opět pustil. „Málem bych upadl do omylu, že píšete na stroji. Je arci zřejmé, že pěstujete hudbu. Vidíte rozšířené konečky prstů, Watsone, společné oběma zaměstnáním? Na tváři však,“ jemně natočil tvář návštěvnice proti světlu, „se jeví oduševnělost, kterou písařky na stroji nemívají. Tato dáma je hudebnicí.“

„Ano, pane Holmesi, vyučuji hudbě.“

„Na venkově, jak soudím podle vaší zdravé barvy.“

„Ano. Poblíž Farnhamu, na pomezí surreyského hrabství.“

„Nádherná krajina. Pojí mě s ní řada zajímavých vzpomínek. Pamatujete, Watsone, že tam nablízku jsme zatkli padělatele Archieho Stamforda? Nuže, slečno Violeto, co se vám přihodilo poblíž Farnhamu, na pomezí surreyského hrabství?“

S naprostým klidem a velice jasně se nám mladá dáma jala vyprávět tento zvláštní příběh:

„Můj otec je již mrtev, pane Holmesi. Jmenoval se James Smith a byl dirigentem orchestru v bývalém divadle Imperial. Zanechal mou matku a mě bez jediného příbuzného, až na strýce Ralpha Smithe, který odjel před pětadvaceti lety do Afriky a od té doby jsme o něm neslyšely ani slova. Po otcově smrti jsme zůstaly téměř bez prostředků, ale jednoho dne jsme se doslechly, že v Timesech se někdo inzerátem poptává po našem pobytu. Dovedete si představit naše rozechvění, neboť nás napadlo, že nám třeba někdo zůstavil velký majetek. Okamžitě jsme se odebraly do advokátní kanceláře, jejíž adresa byla v novinách uvedena. Tam jsme se setkaly s dvěma pány – Carruthersem a Woodleym, kteří přijeli domů na návštěvu z jižní Afriky. Řekli mi, že můj strýc byl jejich přítelem a před několika měsíci zemřel v chudobě v Johannesburgu. Než vydechl naposled, požádal je, aby vyhledali jeho příbuzné v Anglii a přesvědčili se, zda nežijí v nouzi. Zdálo se nám divné, že strýc Ralph, který o nás neprojevil sebemenší zájem, pokud byl naživu, pojednou chtěl, aby o nás bylo po jeho smrti postaráno. Avšak pan Carruthers nám vysvětlil, že strýc se právě před svým skonem doslechl o smrti svého bratra, a cítil proto odpovědnost za náš osud.“

„Dovolte,“ řekl Holmes, „kdy k tomu rozhovoru došlo?“

„V prosinci – před čtyřmi měsíci.“

„Pokračujte prosím.“

„Pan Woodley na mne zapůsobil velmi nepříjemným dojmem. Neustále na mne dělal oči. Je to obhroublý mladý muž s odulou tváří, zrzavými kníry a vlasy přilípnutými do čela. Připadal mi přímo odporný – a byla jsem si jista, že by si Cyril nepřál, abych se s takovou osobou stýkala.“

„On se tedy jmenuje Cyril?“ řekl Holmes s úsměvem.

Mladá dáma se zapýřila a zasmála se.

„Ano, pane Holmesi. Cyril Morton, elektrotechnický inženýr. Koncem léta se hodláme vzít. Jemine, jak to, že jsem o něm vůbec začala hovořit? Chtěla jsem totiž říci, že pan Woodley byl dokonalý protiva, leč pan Carruthers, muž daleko starší, byl mnohem příjemnější. Je tmavovlasý, pobledlý, hladce oholený a zamlklý, ale chová se dvorně a má příjemný úsměv. Vyptával se nás na naše finanční poměry, a jakmile seznal, že jsme velice chudé, navrhl mi, abych učila hudbě jeho desetiletou dcerku. Odpověděla jsem, že bych svou matku nerada opouštěla, načež mi řekl, že za ní mohu jezdit každou sobotu. Nabídl mi sto liber ročně, opravdu nádherný plat. Skončilo to tím, že jsem na jeho nabídku přistoupila a odjela do Chiltern Grange, asi šest mil od Farnhamu. Pan Carruthers je vdovec a jeho domácnost vede hospodyně paní Dixonová, velmi spořádaná starší paní. Jeho dcerka je roztomilé dítě, a tak se všechno slibně vyvíjelo. Pan Carruthers je velmi přívětivý a hudebně značně nadaný, takže jsme trávili pospolu neobyčejně příjemné večery. Na konci každého týdne jsem jezdila do Londýna za matkou.

Prvním kazem mého štěstí byl příchod pana Woodleyho se zrzavými kníry. Přijel na týdenní návštěvu, ale mně se to zdálo jako čtvrt roku! Je skutečně odpuzující, chová se vůči každému zpupně, ale ke mně se choval ještě protivněji. Drze mi vyznával lásku, vychloubal se svým jměním, říkal, že jestliže se za něho provdám, budu nosit nejkrásnější démanty v Londýně, a nakonec, když jsem s ním nechtěla nic mít, mě jednou po večeři sevřel do náruče – má hroznou sílu – a přísahal, že mě nepustí, dokud ho nepolíbím. Pan Carruthers náhle vešel a odtrhl ho ode mne, načež se Woodley obrátil proti svému hostiteli, srazil ho k zemi a poranil na tváři. Tím, jak si dovedete představit, jeho návštěva skončila. Pan Carruthers se mi druhého dne omluvil a ujistil mě, že nikdy už nebudu vystavena takovému pohanění. Od té doby jsem pana Woodleyho nespatřila.

A nyní, pane Holmesi, přicházím konečně k oné zvláštní události, která mě pohnula k tomu, že se k vám dnes obracím o radu. Vězte, že každou sobotu dopoledne jezdím na bicyklu k nádraží ve Farnhamu, abych stihla vlak ve 12.22 do Londýna. Cesta z Chiltern Grange je opuštěná, zejména asi míli dlouhý úsek, z jedné strany obklopený blaty a z druhé lesíkem, který se prostírá u charlingtonského statku. Věru, sotva najdete jinde odlehlejší kus cesty. Než se dostanete na silnici pod crooksburským kopcem, potkáte jen velmi zřídka nějaký povoz či venkovana. Před dvěma týdny jsem jela těmito místy a náhodou jsem se ohlédla. Asi dvě stě yardů za sebou jsem spatřila muže, který jel rovněž na bicyklu. Vypadal jako člověk v středních letech a měl krátkou černou bradku. Znovu jsem se ohlédla, než jsem dojela do Farnhamu, ale muž zatím zmizel, a tak jsem ho pustila z hlavy. Můžete si však představit mé překvapení, pane Holmesi, když jsem v pondělí při svém návratu na témž úseku cesty znovu uviděla toho muže. Můj údiv vzrostl, když se případ úplně přesně opakoval následující sobotu a pondělí nato. Muž se neustále držel v uctivé vzdálenosti a vůbec se mě nepokoušel obtěžovat, nicméně se mi to všechno zdálo velmi podivné. Zmínila jsem se o tom panu Carruthersovi, kterého mé vyprávění zaujalo. Řekl mi, že objednal bryčku s koněm, takže napříště nepojedu po té opuštěné cestě bez společníka.

Bryčka s koněm mě měla čekat tento týden, ale z nějakého důvodu se tak nestalo, a já opět musela k nádraží šlapat na bicyklu. Umíte si představit, že jsem se ohlédla, jen jsem dojela k charlingtonskému vřesovišti. A tam, jak se dalo čekat, jsem zase uzřela onoho muže, přesně jako před dvěma týdny. Držel se daleko za mnou, takže jsem mu neviděla dobře do obličeje, ale nebyl to nikdo z nových známých. Oblečen byl do tmavého obleku a na hlavě měl látkovou čepici. Z jeho tváře jsem zřetelně zahlédla pouze černou bradku. Dnes jsem se však už nebála, ale přemohla mě zvědavost, a rozhodla jsem se vyzvědět, kdo to je a co si přeje. Zpomalila jsem, a on rovněž zmírnil rychlost. Potom jsem zastavila docela, načež on též zastavil. Poté jsem mu nastražila léčku. O kousek dál je ostrá zatáčka, kterou jsem rychle projela, a pak jsem se zastavila a čekala. Domnívala jsem se, že prolétne zatáčkou a předjede mě, než se mu podaří bicykl zastavit. Jenže on se vůbec neobjevil. Vrátila jsem se tedy zpátky za ohyb cesty. Viděla jsem před sebe na celou míli, ale po něm nebylo ani vidu. Je to tím podivnější, že tam nikde neodbočuje vedlejší cesta, po které se mohl dát.“

Holmes se tiše zasmál a zamnul si ruce.

„Tento případ jeví nepochybně osobité rysy,“ pravil. „Kolik času uplynulo od chvíle, co jste zajela za záhyb cesty, až do okamžiku, kdy jste zpozorovala, že cesta je liduprázdná?“

„Dvě nebo tři minuty.“

„Cestou se tudíž vrátit nemohl a vy říkáte, že v těch místech nevede žádná odbočka?“

„Nikoli.“

„Pak tedy zajisté použil pěšiny na jedné či druhé straně.“

„Nemohl se dát k vřesovišti, jinak bych ho byla zahlédla.“

„Dospíváme vylučovací metodou tedy k závěru, že zamířil k charlingtonskému statku, který podle vašeho sdělení leží uprostřed vlastních pozemků po jedné straně cesty. Ještě něco?“

„Už nic, pane Holmesi, jenom to, že jsem z toho všeho byla úplně zmatena a cítila jsem, že nebudu mít klid, dokud vás nenavštívím a neporadím se s vámi.“

Holmes seděl mlčky nějakou dobu.

„Kde je zaměstnán pán, s nímž jste zasnoubena?“ otázal se posléze.

„U Midlandské elektrické společnosti v Coventry.“

„Nechtěl vás znenadání překvapit svou návštěvou?“

„Och, pane Holmesi! Jako kdybych ho neznala!“

„Neměla jste snad jiné ctitele?“

„Několik, předtím než jsem poznala Cyrila.“

„A od té doby?“

„Toho strašlivého člověka Woodleyho, můžete-li jej nazvat ctitelem.“

„Už nikoho jiného?“

Zdálo se, že to naši sličnou klientku uvedlo do rozpaků.

„Kdo byl váš další ctitel?“ otázal se Holmes.

„Och, patrně je to pouhá domněnka, leč někdy se mi zdálo, že můj zaměstnavatel, pan Carruthers, o mne projevuje značný zájem. Jsme rádi pospolu a po večerech ho doprovázím na klavír. Nikdy ale nic neřekl. Je dokonalý gentleman. Ale to dívka vždycky pozná.“

„Ha!“ Holmesova tvář zvážněla. „Z čeho žije?“

„Je to bohatý člověk.“

„A nemá povoz a koně?“

„Nu, přinejmenším je zámožný. Jezdívá však do Londýna dvakrát či třikrát týdně. Neobyčejně se zajímá o akcie jihoafrických zlatých dolů.“

„Slečno Smithová, o jakémkoli novém vývoji událostí mě uvědomte. Mám nyní plné ruce práce, ale najdu si čas, abych váš případ trochu prošetřil. Prozatím nepodnikejte nic, o čem mě předem neuvědomíte. Sbohem a věřím, že od vás obdržíme pouze dobré zprávy.“

„Patří k ustálenému řádu přírody, že dívka jako tato má nápadníky,“ řekl Holmes, zamyšleně bafaje z dýmky, „nebývá ale zvykem, že je sledována velocipedisty jedoucími na opuštěných venkovských cestách. Nepochybně je to nějaký tajnůstkářský zbožňovatel. Nicméně shledávám u tohoto případu některé podivné a nápadné okolnosti, Watsone.“

„Že se ten cyklista objevuje vždy na témž místě?“

„Přesně tak. Především musíme vypátrat, kdo je nájemcem charlingtonského statku. A pak – co spojuje Carrutherse s Woodleym, přestože se zdá, že jde o muže tak rozdílné letory? Jak to, že se snažili oba tak usilovně vypátrat příbuzné Ralpha Smithe? A ještě jeden bod. Co je to za ménage, kde vychovatelka bere dvojnásobek běžného platu, ale kde nedrží koně, třebaže je dům šest mil od nádraží? To je zvláštní, Watsone, velice zvláštní.“

„Zajedete tam?“

„Nikoli, milý příteli, pojedete tam vy. Může jít o nějaké malicherné pletichy, a já kvůli tomu nemohu přerušit své druhé důležité šetření. V pondělí přijedete dopoledne do Farnhamu, ukryjete se poblíž charlingtonského vřesoviště a budete pozorovat, co se bude dít, a jednat podle vlastního uvážení. Až vyzvíte vše o obyvatelích statku, vrátíte se a podáte mi zprávu. A nyní, Watsone, už ani slůvko o téhle záležitosti, dokud nebudeme mít několik pevných opěrných bodů, s jejichž pomocí můžeme doufat, že dospějeme k rozřešení záhady.“

Od mladé dámy jsme zvěděli, že se vrací v pondělí vlakem, který odjíždí z nádraží Waterloo v 9.50. Vyrazil jsem tedy časně a stihl vlak v 9,13. Na stanici ve Farnhamu mi beze všeho ukázali cestu k charlingtonskému vřesovišti. Místo, kde mladá dáma prožila své dobrodružství, jsem si nemohl splést, protože cesta vede z jedné strany mezi otevřeným vřesovištěm a z druhé je lemována hustým tisovím, za nímž se prostírá park pyšnící se nádhernými stromy. Dva kamenné pilíře, jež tvoří bránu, byly porostlé lišejníkem a měly nahoře vytesané rozpadávající se rodové znaky: ale kromě tohoto hlavního vjezdu pro vozy jsem zpozoroval několik průlin v tisoví, kudy vedly pěšiny. Z cesty nebylo statek vidět, ale celé okolí svědčilo o zasmušilosti a rozpadu.

Vřesoviště pokrývaly zlaté pruhy kvetoucího hlodaše, který se nádherně třpytil v záři jarního slunce. Zaujal jsem postavení za jedním z těchto hlodašových keříků, abych měl výhled jak na vjezd, tak na dlouhý úsek cesty po obou stranách. Cesta byla opuštěná, když jsem z ní sešel, nyní jsem však uviděl cyklistu jedoucího z opačné strany, než jsem přišel já. Měl na sobě tmavý oblek a zahlédl jsem jeho černé vousy. Když dojel ke konci pozemků charlingtonského statku, seskočil z bicyklu, provedl kolo mezerou v živém plotě a zmizel mi z očí.

Uplynulo čtvrt hodiny a potom se objevil další cyklista. Tentokrát to byla mladá dáma přijíždějící od nádraží. Viděl jsem, jak se rozhlíží, když se přiblížila k tisovému živému plotu. O chvíli později se muž vynořil ze svého úkrytu, nasedl na velocipéd a jel za ní. V celém širém kraji se pohybovaly pouze tyto dvě postavy; půvabná dívka sedící rovně na svém bicyklu a muž jedoucí za ní, skloněný nízko nad řídítka, s jakousi podivnou pokradmostí v každém pohybu. Dívka se ohlédla, a když ho zpozorovala, zvolnila jízdu. On rovněž zpomalil. Dívka zastavila a muž také okamžité zastavil, asi dvě stě yardů za ní. Její další čin byl stejně neočekávaný jako odvážný. Pojednou hbitě otočila bicykl a rozjela se přímo k němu. Muž však nelenil a zoufale a kvapně ujížděl pryč. Zakrátko se dívka zase vracela po cestě s hlavou hrdě vztyčenou, neuznávajíc svého tichého průvodce za hodná další pozornosti. On mezitím také otočil bicykl a udržoval stejný odstup, dokud je záhyb cesty neskryl mému zraku. Zůstal jsem ve svém úkrytu a dobře jsem učinil, protože muž se za chvíli objevil znovu. Jel pomalu, zabočil k bráně statku a sestoupil z bicyklu. Několik minut jsem ho viděl stát mezi stromy. Zvedl ruce a zdálo se, že si upravuje vázanku. Potom znovu nasedl na bicykl a vzdaloval se ode mne po cestě k statku. Přeběhl jsem přes vřesoviště a nakukoval mezi stromy. V dáli jsem viděl obrysy starobylé šedé budovy s ježícími se tudorskými komíny, ale cesta vedla mezi křovinami, takže jsem už svého muže nezahlédl.

Zdálo se mi nicméně, že jsem za dopoledne vykonal pořádný kus práce, a v povznesené náladě jsem se vrátil do Farnhamu. Zdejší zprostředkovatel realit mi o charlingtonském statku nemohl nic říci a odkázal mě na jistou dobře známou kancelář na Pall Mallu. Zastavil jsem se tam cestou domů a byl jsem zdvořile přijat zástupcem firmy. Ne, charlingtonský statek mi na léto nemohou pronajmout. Přišel jsem pozdě, protože byl pronajat už před měsícem. Nájemce se jmenuje pan Williamson a je to úctyhodný starší pán. Zdvořilý agent litoval, že mi žádné další podrobnosti nemůže prozradit, protože v záležitostech svých klientů je vázán mlčelivostí.

Sherlock Holmes pozorně naslouchal dlouhé zprávě, kterou jsem mu téhož večera přednesl, avšak neodměnil mě ani slůvkem úsečné chvály, jak jsem doufal a jíž bych si byl zasluhoval. Naopak, jeho asketická tvář nabyla ještě přísnějšího výrazu než obvykle, když pronášel poznámky o tom, co jsem vykonal, i o tom, co jsem nevykonal.

„Váš úkryt, milý Watsone, byl velmi pochybený. Měl jste stát za tisovím, potom byste byl tu zajímavou osobu viděl zblízka. Ale takhle jste od ní byl bezmála několik set yardů, a můžete mi povědět ještě méně než slečna Smithová. Ona se domnívá, že toho muže nezná; já však jsem přesvědčen o opaku. Proč by se jinak tak zoufale snažil, aby se k němu nepřiblížila a neviděla mu do tváře? Pravil jste, že se skláněl nízko nad řídítky. Vidíte – zase snaha skrýt svou tvář. Odvedl jste opravdu pozoruhodně špatnou práci. Muž se vrací do domu a vy chcete zjistit, kdo to je. A jdete se na to ptát do londýnské realitní kanceláře!“

„A co jsem měl tedy činit?“ zvolal jsem ne bez rozhorlení.

„Zajít do nejbližší hospody. Tam se soustřeďují klepy z celého okolí. Řekli by vám, jak se kdo jmenuje – od pána až po myčku nádobí. Williamson! To jméno mi nic nepřipomíná. Je-li to postarší muž, pak není tím čilým bicyklistou, který plnou rychlostí uniká pronásledování sportovně trénované mladé dámy. Co jsme získali vaší výpravou? Vědomost, že dívčino vyprávění je pravdivé. O tom jsem nikdy nepochyboval. Že mezi bicyklistou a statkem existuje nějaká spojitost. O tom jsem rovněž nepochyboval. Že nájemce statku se jmenuje Williamson. Jaká nám z toho kyne výhoda? Nu tak, milý brachu, netvařte se tak sklíčeně. Do příští soboty budeme moci vykonat trochu víc a já zatím rovněž provedu menší šetření.“

Nazítří ráno přišel dopis od slečny Smithové, v němž stručně a přesně vylíčila příhody, jichž jsem byl svědkem, avšak jádro dopisu obsahovala douška:

Pane Holmesi, jsem si jista, že budete respektovat mou důvěru, když vám povím, že je mi obtížné zůstat nadále v tomto místě, protože můj zaměstnavatel mě požádal o ruku. Jsem přesvědčena jak o hloubce jeho citu, tak a naprosté počestnosti jeho úmyslů. Zaslíbila jsem se ovšem již jinému muži. Mé odmítnutí přijal velmi vážně, ale také velice taktně. Zajisté pochopíte, že situace je poněkud napjatá.

„Zdá se, že naše mladá přítelkyně se dostává do úzkých,“ řekl Holmes zamyšleně, když dopis dočetl. „Případ jeví nesporně mnohem víc zajímavých rysů a větší možnosti vývoje, než jsem se původně domníval. Jeden klidný, pokojný den na venkově by mi neuškodil a mám chuť se tam dnes odpoledne rozjet a přezkoušet správnost jedné či dvou teorií, které jsem si vytvořil.“

Holmesův klidný den na venkově měl nevšední zakončení, protože se v Baker Street objevil pozdě večer s natrženým rtem a boulí na čele. A jeho celkové zpustlé vzezření snadno mohlo upoutat pozornost Scotland Yardu. Svým dobrodružstvím byl nadmíru rozjařen a srdečně se smál, když mi je líčil.

„Málokdy mám příležitost trénovat, a když se mi jí dostane, vždy mi to způsobí kratochvíli,“ pravil. „Je vám známo, že mám jistou zběhlost ve starém a dobrém britském sportu – rohování. Občas mi je k užitku. Dnes bych kupříkladu bez něho dopadl velmi bídně.“

Poprosil jsem ho, aby mi vyprávěl, co se mu přihodilo.

„Našel jsem onu venkovskou hospodu, kterou jsem již doporučoval vaší pozornosti, a zahájil jsem tam diskrétní pátrání. Zastavil jsem se ve výčepu a povídavý hostinský mi prozradil, co jsem potřeboval vědět. Williamson má bílou bradku a bydli na statku sám s několika sloužícími. Koluje pověst, že je knězem, leč jeden či dva incidenty z doby jeho krátkého pobytu na statku mě překvapily, neboť na nich bylo pramálo kněžského. Přeptal jsem se na něj na duchovní správě, kde mi řekli, že kněz toho jména skutečně existoval a jeho kariéra že je mimořádně temná. Hospodský mi dále prozradil, že koncem každého týdne přijíždějí do statku návštěvníci – ‚pěkná čeládka, pane‘ – zejména jistý pán se zrzavým knírem, jménem Woodley, který tam bývá pokaždé. Dospěli jsme až sem, když dovnitř vešel řečený pán, jenž popíjel pivo vedle v salónu a celý náš rozhovor slyšel. Kdo prý jsem? Co si přeju? Co znamená mé vyptávání? Byl pěkně výmluvný a používal řízných přívlastků. Posléze zakončil řetěz nadávek výpadem obrácenou pěstí a já se jeho ráně zcela opomněl vyhnout. Těch dalších pár minut byl požitek. Vyrazil jsem proti výbojnému rabiátovi přímou levičkou. Vyšel jsem z toho tak, jak mě vidíte. Pana Woodleyho odvezli domů povozem. Tak skončil můj výlet na venkov a musím přiznat, že ač mě ten den strávený na pomezí surreyského hrabství potěšil, nepřinesl o nic víc užitku než den, který jste tam prožil vy.“

Ve čtvrtek došel další dopis od naší klientky.

 

Nebudete překvapen, pane Holmesi (psala), kdys uslyšíte, se opouštím zaměstnání u pana Carrutherse. Ani vysoký plat mi nemůže vynahradit nepříjemnosti mého postavení. V sobotu přijedu do Londýna a nehodlám se už vrátit. Pan Carruthers si konečně opatřil bryčku, takže nebezpečí na opuštěné cestě, pokud vůbec hrozilo, je nyní zažehnáno.

Co se týče důvodu mého odchodu, není to pouze můj napjatý vztah k panu Carruthersovi, leč i to, že ten ohavný člověk, pan Woodley, se znovu objevil. Byl vždy ošklivý, nyní však vypadá strašlivěji než kdy jindy, protože podle všeho utrpěl nějakou nehodu, která ho znetvořila. Viděla jsem ho s okna a s potěšením mohu říci, se jsem se s ním nesetkala. Dlouze hovořil s panem Carruthersem, který se poté zdál také velmi rozčilený. Woodley je patrně ubytován někde v sousedství, protože v domě nepřespal, ale já ho přesto zahlédla dnes ráno, jak se ploužil mezi křovinami. Věru bych raději viděla vůkol domu potulovat se nijakou divokou šelmu. Hnusí se mi a strachuji se ho více, než mohu slovy povědět. Jak jenom může pan Carruthers strpět u sebe takového tvora, byt jen na, chvilku? Avšak všechny mé svízele v sobotu skončí.

 

„Chtěl bych tomu věřit, Watsone, chtěl bych tomu věřit,“ řekl Holmes vážně. „Proti té mladé ženě se podle všeho osnují nějaké pikle a je naší povinností postarat se, aby ji při návratu nikdo neobtěžoval. Myslím, Watsone, že si musíme vyšetřit tolik času, abychom tam v sobotu ráno mohli spolu zajet a ubezpečit se, že naše podivné a zatím neprůkazné pátrání nebude mít nepříjemné zakončení.“

Přiznávám, že až doposud jsem ten případ nebral příliš vážně. Připadal mi spíš groteskní a bizarní, ne však nebezpečný. Není nijak neslýchané, když je nějaký muž na číhané, aby mohl sledovat velmi hezkou ženu, a měl-li tak mizivě málo odvahy, že se ji nejenom neosmělil oslovit, leč prchal, když se k němu přiblížila, svědčilo to, že nejde o nijak zvlášť nebezpečného útočníka. Ten rváč Woodley byl osobou ze zcela jiného těsta, ale naši klientku obtěžoval pouze jednou a nyní navštívil Carruthersův dům, aniž se vtíral do její společnosti. Bicyklista nepochybně patřil ke společnosti, která na sobotu jezdívala na statek, jak o tom mluvil hostinský: kdo však to byl či co chtěl, zůstávalo i nadále obestřeno záhadou. Teprve vážné Holmesovo počínání a okolnost, že než opustil byt, zasunul do kapsy revolver, vzbudily ve mně dojem, že tento prapodivný sled události může vyústit v tragédii.

Deštivou noc vystřídalo zářivé jitro a očím unaveným ponurou londýnskou šedí připadala venkovská vřesoviště se žlutě svítícími chomáči kvetoucího hlodaše tím krásnější. Holmes a já jsme kráčeli po široké, písčité cestě, z plných plic jsme vdechovali čistý ranní vzduch a těšili se z ptačího zpěvu a svěžího dechu jara. Z vyvýšeniny u crookburského kopce jsme spatřili pochmurný statek, jenž se tyčil mezi letitými duby, které však byly přesto mladší než budova, již obklopovaly. Holmes ukázal dolů na dlouhý úsek cesty, rudožlutou stužku vinoucí se mezi hnědými blaty a zelení rašících lesů. V dálce jsme zahlédli nějaký černý bod, povoz přijíždějící směrem k nám. Holmes vzkřikl netrpělivostí.

„Počítal jsem s časovým rozmezím půl hodiny,“ pravil.

‚Je-li to její bryčka, jede zajisté k dřívějšímu vlaku. Obávám se, Watsone, že projede kolem Charlingtonu, dřív než se s ní potkáme.“

Jakmile jsme sestoupili z vyvýšeniny, zmizel nám povoz z očí. Spěchali jsme takovým tempem, že se u mě projevily známky sedavého života a byl jsem nucen zůstat vzadu. Holmes byl arci vždy v dokonalé kondici, protože měl nevyčerpatelné zdroje energie. Ani na okamžik nezvolnil svižný krok, až pojednou, když byl dobrých sto yardů přede mnou, se zastavil, a uzřel jsem, jak hněvivě a zoufale mávl rukou. V téže chvíli se v ohybu cesty vynořila prázdná bryčka s klusajícím koněm. Opratě se vlekly po zemi a povoz drkotal rychle směrem k nám.

„Pozdě, Watsone, tuze pozdě!“ zvolal Holmes, když jsem celý udýchaný přiběhl k němu. „Jaký jsem to byl bloud, že jsem nevzal v úvahu ten dřívější vlak! Je to násilný únos, Watsone – únos! Vražda! Bůh sám ví co! Zataraste cestu! Zastavte koně! Výborně! A nyní naskočte a uvidíme, zda ještě napravím důsledky své hrubé chyby.“

Skočili jsme do bryčky, Holmes obrátil koně, prudce ho šlehl bičem a uháněli jsme zpátky po cestě. Když jsme vyjeli ze zatáčky, otevřel se nám výhled na celý úsek cesty mezi statkem a vřesovištěm. Sevřel jsem Holmesovi paži. „Tamhle je ten muž!“ vyrazil jsem ze sebe. Přijížděl k nám osamělý bicyklista. S hlavou skloněnou a s ohnutými rameny – jako by každou unci své tělesné energie chtěl šlapáním přenést do pedálů. Uháněl jako závodník. Pojednou zvedl vousatou tvář, spatřil nás kousek před sebou, zarazil a seskočil z velocipédu. Jeho uhlově černý vous ostře kontrastoval s bledostí tváře a oči se mu horečně leskly. Upřeně se podíval na nás, potom na bryčku. Nato se mu po obličeji rozestřel výraz údivu.

„Holá! Zastavte!“ vykřikl a pootočil bicykl, aby nám zatarasil cestu. „Kde jste vzali tu bryčku? Stát, povídám!“ zvolal a vytáhl z kapsy revolver. „Zastavte, pravím, nebo vám namouvěru zastřelím koně!“ Holmes mi hodil opratě do klína a seskočil z bryčky. „Vy jste muž, kterého jsme si přáli vidět. Kde je slečna Violeta Smithová?“ pravil svým rychlým rozhodným způsobem.

„Na to se ptám já vás. Jedete v její bryčce. Musíte tedy vědět, kde je.“

„Potkali jsme bryčku na cestě. Nikdo v ni neseděl. Jeli jsme nazpět, abychom mladé dámě pomohli.“

„Milosrdný bože, co mám jen učinit?“ zvolal neznámý v krajním zoufalství. „Zmocnili se jí – ten zloduch Woodley a ten lotrovský kněz. Pojďte, muži, pojďte, jste-li opravdu její přítel. Pomozte mi a zachráníme ji, i kdyby má mrtvola měla spočinout v charlingtonském lesíku.“

Jako smyslů zbavený hnal se s revolverem v ruce k mezeře v tisoví. Holmes ho následoval a já nechal koně, aby se popásal u cesty, a spěchal jsem za Holmesem.

„Prošli tudy,“ řekl a ukázal na stopy několika párů nohou v měkké půdě. „Hola! Posečkejte chvíli! Kdopak to leží tady v křoví?“

Byl to mladík asi sedmnáctiletý, oděný jako kočí – v koženkách a kamaších. Ležel na zádech, s koleny přitaženými k tělu a na hlavě měl hrozný šrám. Byl v bezvědomí, ale dýchal. Pohled na jeho ránu mě přesvědčil, že lebeční kost není proražena.

„To je Petr, čeledín,“ zvolal neznámý. „Vezl slečnu. Ti ničemové ho strhli z kozlíku a udeřili holí do hlavy. Necháme ho ležet; jemu neprospějeme, ale můžeme zachránit ženu od nejhoršího osudu, který ji může stihnout.“

Jako o závod jsme utíkali po stezce, která se vinula mezi stromy. Když jsme dorazili k živému plotu, který obklopoval dům, Holmes zůstal stát.

„Do domu nešli. Zde nalevo jsou jejich stopy – zde za vavřínovými keři! Och, já to tušil!“

Když ještě mluvil, zazněl zpoza hustého zeleného porostu před námi pronikavý ženský výkřik – výkřik naplněný hrůzou a děsem – který v nejvyšším tónu pojednou skončil přidušeným zachroptěním.

„Tudy! Tudy! Jsou v aleji,“ zvolal neznámý a vrhl se mezi křoviny. „Och, ti zbabělí psi! Za mnou, pánové! Je pozdě, pozdě! Zpropadeně!“

Octli jsme se pojednou na půvabném palouku vroubeném věkovitými stromy. Na druhé straně, ve stínu mohutného dubu, stála pozoruhodná skupina tří osob. Jednou z nich byla žena, naše klientka, skleslá a ochablá, se šátkem otočeným kolem úst. Naproti ní stál mladý muž s odulou a surovou tváří a zrzavým knírem; nohy v kamaších měl rozkročené. Jednu ruku opíral v bok a druhou švihal jezdeckým bičíkem. Celý jeho zevnějšek působil dojmem vítězoslavného chvastouna. Mezi nimi stál starší muž s šedivým vousem, který měl přes světlý tvídový oblek navlečenou komži. Zřejmě právě vykonal svatební obřad, neboť zastrčil do kapsy modlitební knihu, když jsme se objevili, a žoviálně poplácal zlověstného ženicha po zádech, jako by mu blahopřál.

„Jsou oddáni!“ vyrazil jsem sípavě.

„Kupředu!“ zvolal náš průvodce, „kupředu!“ Rozběhl se přes palouk, Holmes a já v patách za ním. Když jsme se přiblížili, mladá dáma zavrávorala a opřela se o kmen stromu, aby neklesla. Williamson, bývalý duchovní, se nám uklonil s výsměšnou zdvořilosti a rváč Woodley vybuchl v surový a jásavý smích a pokročil k nám.

„Můžeš si ty vousy strhnout, Bobe,“ řekl. „Hned jsem tě poznal. Víš, ty a tvoji kamarádi jste přišli zrovna včas, abych vás představil paní Woodleyové.“

Náš průvodce na to odpověděl nevšedním způsobem. Strhl si černý vous, kterým byl maskován, a hodil ho na zem, takže se objevila jeho podlouhlá, pobledlá, hladce oholená tvář. Potom pozvedl revolver a namířil na mladého lotra, jenž kráčel k němu, hrozivě mávaje jezdeckým bičíkem.

„Ano,“ pravil náš spojenec, „jsem Bob Carruthers a postarám se, aby se té ženě stalo po právu, i kdybych za to měl viset. Říkal jsem ti, co udělám, jestliže ji budeš obtěžovat, a přisámbohu, že svému slovu dostojím!“

„Přicházíš příliš pozdě. Je mou ženou!“

„Nikoli, je tvou vdovou.“

Jeho revolver třeskl a viděl jsem, jak z Woodleyho vesty vytryskla krev. Woodley se s výkřikem otočil kolem své osy a padl na záda. Jeho ohyzdná, zarudlá tvář se náhle pokryla hroznou bledostí. Starší muž oděný v komži vychrlil řadu sprostých nadávek, jaké jsem v životě neslyšel, a vytáhl revolver, ale dřív než ho mohl zvednout, hleděl do ústí Holmesovy zbraně.

„Dost už,“ řekl můj přítel chladně. „Odhoďte pistoli! Watsone, zvedněte ji! Přidržte mu ji u hlavy! Děkuji. A vy, Carruthersi, vydejte mi svůj revolver. Skoncujeme už s násilím. No tak, dejte mi ten revolver.“

„Kdo jste?“

„Jmenuji se Sherlock Holmes.“

„Dobrý bože!“

„Vidím, že jste o mně už slyšel. Budu zastupovat úřední policii až do jejího příchodu. Hej, vy tam!“ zavolal na vyděšeného podkoního, který se vynořil na kraji mýtiny. „Pojďte sem. Tenhle papír odvezete co nejrychleji do Farnhamu.“ Načmáral několik slov na lístek ze svého zápisníku. „Předáte jej policejnímu inspektorovi. Dokud se nedostaví, musím vás všechny podržet pod svým osobním dohledem.“

Holmesova silná, velitelská osobnost ovládla tragickou scénu a všichni přítomní se v jeho rukou proměnili v loutky. Williamson a Carruthers společně odnesli raněného Woodleyho do domu a já nabídl rámě vyděšené dívce. Zraněný muž byl uložen na lože a na Holmesovu žádost jsem ho vyšetřil. Přišel jsem se svou zprávou do staré jídelny ověšené čalouny, kde seděl Holmes s oběma vězni před sebou.

„Přežije to,“ řekl jsem.

„Jakže!“ zvolal Carruthers a vyskočil z křesla. „Jdu nahoru a dorazím ho. Chcete mi tvrdit, že to děvče, ten anděl, má být po celý život připoutáno k Řvounovi Jacku Woodleymu?“

„V tom ohledu si nemusíte dělat starosti,“ řekl Holmes. „Jsou tu dva velmi pádné důvody, proč se za žádných okolností nemůže stát jeho ženou. Především lze velmi vážně pochybovat o oprávnění pana Williamsona posvětit nějaké manželství.“

„Byl jsem vysvěcen!“ vzkřikl starý ničema.

„Ale také zbaven kněžské hodnosti.“

„Jednou knězem – navždy knězem.“

„To bych neřekl. A co povolení k sňatku?“

„Pro tuto svatbu bylo vystaveno povolení. Mám je zde v kapse.“

„Pak jste je vylákal podvodně. Ale vynucené manželství není v žádném případě platné a je velmi vážným proviněním, jak zanedlouho sám poznáte. Budete mít čas asi deset let o tom přemýšlet, ledaže bych se velmi mýlil. A pokud jde o vás, Carruthersi, byl byste učinil lépe, kdybyste nechal zbraň v kapse.“

„Skoro si to také myslím, pane Holmesi. Ale když si vzpomenu na všechna bezpečnostní opatření, která jsem na ochranu té dívky učinil – protože já ji miloval, pane Holmesi! Poprvé jsem poznal, co znamená láska… Dohánělo mě téměř k šílenství, že je v moci nejhoršího jihoafrického surovce a rváče, jehož jméno je postrachem od Kimberley po Johannesburg. Víte, pane Holmesi, stěží tomu asi budete věřit, ale od chvíle, co ta dívka u mne byla zaměstnána, nenechal jsem ji ani jednou projít kolem tohoto domu, kde, jak jsem věděl, na ni ti padouši číhali. Nepustil jsem ji ven, aniž bych ji sledoval na bicyklu, aby nedošla žádné úhony. Držel jsem se za ní vpovzdálí a pokaždé jsem si nasadil falešný vous, aby mě nepoznala, neboť je to dívka hodná a ušlechtilá, a kdyby věděla, že ji sleduji po venkovských cestách, dlouho by u mne v zaměstnání nezůstala.“

„Proč jste jí nepověděl nic o nebezpečí, které jí hrozí?“

„Poněvadž by mě pak také byla opustila, a já nemohl to pomyšlení snést. I když mě nemohla mít ráda, moc pro mne znamenalo už to, že jsem její půvabnou postavu viděl v domě kolem sebe a slyšel její hlas.“

„Inu,“ řekl jsem, „vy tomu říkáte láska, pane Carruthersi, ale já bych to nazval sobectvím.“

„Obojí snad spolu souvisí. Prostě jsem nemohl dovolit, aby odešla. Mimoto – s touhle cháskou v sousedství – bylo dobře, že měla poblíž sebe někoho, kdo se staral o její ochranu. Když přišel ten telegram, věděl jsem totiž, že se k něčemu chystají.“

„Jaký telegram?“

Carruthers vytáhl z kapsy kabelogram.

„Tenhle,“ pravil. Zpráva byla stručná a věcná:

 

STARY JE MRTEV

 

„Hm,“ řekl Holmes, „myslím, že rozumím, jak spolu věci souvisely, a chápu, jak je ten telegram musel zburcovat k rozhodnému činu. Ale mezitímco čekáme, mohl byste mi říci vše, co víte.“

Starý podvodník v kolárku vychrlil záplavu nadávek.

„Přisámbůh,“ pravil, „jestli něco práskneš, zatočím s tebou stejně jako ty s Jackem Woodleym! Můžeš o té dívce mektat, co ti srdce ráčí, to je tvoje věc, ale jestli tomuhle fízlovi shodíš své kámoše, připravuješ si nejhorší polízanici, jakou jsi kdy zažil!“

„Vaše velebnost se nemusí tolik rozčilovat,“ pravil Holmes a zapálil si cigaretu. „Případ je dostatečně jasný a já se chci dovědět jen několik podrobností, abych ukojil svou soukromou zvědavost. Pokud ovšem máte zábrany a nechcete mi to sám vyprávět, budu hovořit já, a potom poznáte, jak malou máte naději, že své tajemství uchováte. Předně jste z jižní Afriky kvůli této záležitosti přijeli tři – vy, Williamsone, vy, Carruthersi, a Woodley.“

„Lež číslo jedna,“ řekl starší muž. „Žádného z nich jsem neviděl dřív než před dvěma měsíci a jakživ jsem nebyl v Africe – to si laskavě nacpěte do fajfky a vykuřte, pane Všetečko Holmesi!“

„To, co říká, je pravda,“ prohlásil Carruthers.

„Dobrá, tedy jste připluli jen dva. Jeho velebnost je kvítko z našich luhů. V jižní Africe jste poznali Ralpha Smithe. Viděli jste, že už má na kahánku. Zjistili jste si, že jeho neteř po něm zdědí veškerý majetek. Nuže, je tomu tak?“

Carruthers přikývl a Williamson zaklel.

„Nepochybně je jeho nejbližší příbuzná a vy jste dobře věděli, že stařec nenapíše poslední vůli.“

„Neuměl ani číst, ani psát,“ řekl Carruthers.

„Takže vy dva jste sem přijeli a dívku vypátrali. Měli jste v úmyslu, že jeden z vás se s ní ožení a druhý se bude podílet na kořisti. Z jakého důvodu byl za jejího manžela vybrán Woodley?“

„Cestou na lodi jsme o ni hráli karty. On vyhrál.“

„Chápu. Přijal jste mladou dámu do svých služeb a hned se objevil Woodley, aby se jí dvořil. Velice záhy ho prohlédla a poznala, že je to opilý rabiát, a nechtěla o něm už ani slyšet. Vaše úmluva byla mezitím poněkud zvrácena faktem, že do mladé dámy jste se zamiloval vy sám. Nemohl jste nadále snést pomyšlení, že by mohla patřit tomu surovci.“

„Ano, přisámbůh, to jsem opravdu nemohl!“

„Pohádali jste se kvůli tomu. Woodley od vás odešel rozzuřený a jal se nezávisle na vás kout vlastní plány.“

„Williamsone, je nabíledni, že toho není moc, co bychom pánovi ještě mohli prozradit,“ zvolal Carruthers a hořce se zasmál. „Ano, pohádali jsme se a on mě srazil k zemi. Aspoň v té věci jsem se s ním vyrovnal. Potom se mi ztratil z očí. Tehdy se spojil tady s tím suspendovaným knězem. Zjistil jsem, že se usadili v tomhle domě u cesty, kudy slečna musela jezdit k nádraží. Od té doby jsem na ni začal dávat pozor, neboť jsem tušil, že se chystá nějaká nekalost.

Viděl jsem je jen občas, neboť jsem toužil zjistit, co mají za lubem. Přede dvěma dny přišel Woodley za mnou do domu s kabelogramem o smrti Ralpha Smithe. Tázal se mě, zda naši úmluvu dodržím. Odpověděl jsem mu záporně. Zeptal se mě, zda si dívku hodlám sám vzít a poskytnout mu podíl na dědictví. Řekl jsem, že bych to rád učinil, ale že mě ona nechce. ‚Nejdřív ji oddáme a za týden za dva uvidí všechno v jiném světle,‘ odpověděl. Řekl jsem, že s násilím nechci mít nic společného. A tak odešel s nadávkami jako sprosťák s nevymáchanou hubou, kterým skutečně je, a přísahal, že dívku přece jen dostane. Tuto sobotu mě měla opustit a já obstaral bryčku, aby ji dovezla na nádraží, ale cítil jsem takový neklid, že jsem ji sledoval na bicyklu. Měla však přede mnou náskok, a než jsem ji stačil dostihnout, došlo k neštěstí. Zvěděl jsem však o tom teprve tehdy, když jsem uviděl vás, pánové, jak se v její prázdné bryčce vracíte zpátky.“

Holmes povstal a odhodil oharek cigarety do krbu. „Byl jsem náramně zabedněný, Watsone. Když jste mi ve své zprávě řekl, že jste viděl cyklistu, který, jak jste se domníval, si upravoval vázanku za křovím, mělo mi už to samo o sobě prozradit všechno. Buď jak buď, můžeme si blahopřát k neobyčejnému a v některých ohledech jedinečnému případu. Na příjezdové cestě vidím tři strážníky a jsem rád, že mladý čeledín s nimi dokáže držet krok: zdá se pravděpodobné, že ani on, ani ten zajímavý ženich neutrpěli při dnešním ranním dobrodružství zranění s vážnějšími následky. Myslím, Watsone, že jako lékař byste si měl vzít na starost slečnu Smithovou a sdělit jí, že jestliže se už zotavila, milerádi ji doprovodíme do domu její matky. Pokud se ještě dostatečně nesebrala, stačí snad naznačit, že hodláme telegrafovat jistému mladému elektrotechnikovi, a pravděpodobně se rychle vyléčí. Pokud se vás týče, pane Carruthersi, nejspíš jste učinil vše, co jste mohl, abyste napravil svou spoluúčast v zlovolném spiknutí. Zde je má navštívenka, pane, a pokud by vám má výpověď mohla být ku prospěchu při přelíčení, jsem vám k službám.“

Ve víru neustálé činnosti je pro mne mnohdy obtížné, jak si čtenář už patrně všiml, doplnit své líčení závěrečnými podrobnostmi, které zvědaví čtenáři ode mne očekávají. Po každém našem případu následoval další, a jakmile vyvrcholil, jeho účastníci navždy zmizeli z našeho zaneprázdněného života. Na konci svých záznamů jsem přece však našel krátký dovětek o tomto případu. Zaznamenal jsem si tam, že slečna Violeta Smithová se skutečně stala dědičkou značného jmění a je nyní manželkou Cyrila Mortona, staršího obchodního společníka firmy Morton a Kennedy, proslulého westminsterského elektrotechnického závodu, a že Williamson a Woodley byli postaveni před soud pro únos a veřejné násilí; první z nich dostal sedm a druhý deset let. O Carruthersově osudu nemám zapsáno nic, ale jsem přesvědčen, že soud na jeho spoluúčast pohlížel milostivě, protože Woodley měl pověst velmi nebezpečného rváče. Soudil bych, že stačilo jen pár měsíců, aby požadavkům spravedlnosti bylo učiněno zadost.

< Prev. Chapter  |  Next Chapter >