Read synchronized with  English  Finnish  French  German  Italian  Portuguese  Russian  Spanisch 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Téhož dne večer, o půl deváté, uvedli uklánějící se sluhové Doriana Graye, elegantně oděného a s velkou kytičkou parmských fialek na klopě, do salónu lady Narboroughové.

Nervy ve skráních mu zběsile pulsovaly a byl hrozně rozrušen, ale když se skláněl k hostitelčině ruce, choval se stejně nenuceně a půvabně jako jindy. Snad si člověk nikdy nepřipadá tak sebejistý, jako když má hrát nějakou komedii. Věru, toho večera by si byl nikdo při pohledu na Doriana Graye nepomyslil, že ten mladý muž prožil nejstrašnější tragédii současné doby. Ty jemně utvářené prsty jistě nikdy nesevřely v hříšném úmyslu nůž, ty usměvavé rty se jistě nerouhaly božímu milosrdenství. Sám se musil podivovat svému klidnému vystupování a na chvilku pocítil úžasnou rozkoš z dvojího života.

Sešla se tu jen malá společnost, lady Narboroughová ji sezvala dost narychlo. Hostitelka byla velmi bystrá žena a měla v sobě cosi, co lord Henry obyčejně popisoval jako pozůstatky vskutku pozoruhodné ošklivosti. Dokázala být výtečnou manželkou jednomu z nejnudnějších anglických vyslanců, a když svého chotě jak se sluší pochovala do mramorového mauzolea, vybudovaného podle jejího návrhu, a když provdala své dcery za jakési bohaté, postarší muže, oddala se rozkošem francouzských románů, francouzské kuchyně a také francouzského espritu, když se jí podařilo ho sehnat.

Dorian patřil k jejím zvláštním oblíbencům a stále mu opakovala, jak je nesmírně ráda, že se s ním nesetkala zamlada.

„Vím, drahoušku, že bych se do vás byla šíleně zamilovala,“ říkala, „a že bych kvůli vám šla pěšky až na konec světa. To je náramné štěstí, že tehdy o vás nebylo ani vidu ani slechu. Chodit pěšky, to nepatřilo tenkrát k bontonu, a s těmi, co jsem znala, se mi na konec světa stejně nechtělo, a tak jsem si ani nezaflirtovala. To byla ovšem především Narboroughová vina. Byl děsně krátkozraký, a to nedělá žádnou radost, podvádět manžela, který jakživ nic nevidí.“

Toho večera měla dost nudné hosty. To proto, jak Dorianovi vysvětlovala skrze velice ošumělý vějíř, že k ní zcela znenadání přijela na návštěvu jedna z jejích provdaných dcer, a co horšího, dokonce si s sebou přivedla manžela. „Myslím, drahoušku, že to je od ní náramně nehezké,“ šeptala. „Já k nim sice jezdím na celé léto, vždycky když se vrátím z Homburgu, jenže stará žena jako já nutně občas potřebuje zdravý vzduch, a pakt já je pokaždé doopravdy vzkřísím. Nemáte ponětí, jaký tam vedou život. Čistý, nezkažený život venkovský! Brzy vstávají, protože mají spoustu práce, a brzy chodí spát, protože nemají o čem přemýšlet. V celém okolí nedošlo od časů královny Alžběty k jedinému skandálu, a tak ovšem všichni hned po večeři usnou. K těm dvěma si nesednete! Sednete si ke mně a budete mě bavit.“

Dorian zamumlal roztomilou poklonu a rozhlédl se po pokoji. Ano, dojista nudné shromáždění. S dvěma z těch lidí se dosud nikdy nesetkal a kromě nich tu byli: Ernest Harrowden, jedna z těch nezajímavostí středního věku, jaké se tak běžně vyskytují v londýnských klubech; nemají nepřátel, zato všichni jejich přátelé je mají nesmírně neradi. Lady Ruxtonová, sedmačtyňcetiletá přehnaně naparáděná žena s nosem jako skoba; pořád se snažila dostat do řečí, ale byla tak nevšedně všední, že k jejímu velkému zklamání nikdo o ní jakživ nechtěl uvěřit ničemu špatnému. Paní Erlynneová, dotěrná nicka, jež rozkošně šišlala a měla tizianový přeliv. Lady Alice Champanová, hostitelčina dcera, neupravené fádní děvče s tou charakteristicky britskou tváří, na kterou, když jsme ji jednou viděli, si už nikdy nevzpomeneme. A její manžel, červenolící stvoření s bílými licousy, jenž jako mnozí z jeho společenské vrstvy žil v přesvědčení, že nezřízenou žoviálností lze odčinit naprostý nedostatek myšlenek.

Dorian skoro litoval, že sem přišel, když tu lady Narboroughová pohlédla na rozložité hodiny z falešného zlata, jež roztahovaly své křiklavé křivky po fialové přikrývce na krbové římse a zvolala: „To je hrozné od lorda Henryho Wottona, že tu ještě není! Vzkázala jsem mu ráno, jestli není náhodou volný, a on svatosvatě slíbil, že mě nezklame.“

To byla útěcha, že má přijít Harry, a když se otevřely dveře a Dorian slyšel jeho pomalý melodický hlas, propůjčující půvab jakési neupřímné omluvě, přestal se nudit.

Ale při večeři nemohl pozřít ani sousto. Mísa za mísou šla ze stolu, aniž z jediné něco okusil. Lady Narboroughová ho neustále hubovala a říkala, že je to „urážka pro chudáka Adolfa, který to menu vymyslil především pro vás“, a lord Henry se na něho tu a tam podíval přes tabuli, udiven jeho mlčením a roztržitostí. Komorník mu co chvíli naplnil sklenku šampaňským. Dorian pil lačně a jeho žízeň jako by vzrůstala.

„Doriane,“ řekl posléze lord Henry, když se podávalo chaud-froid> „co je to dneska s vámi? Jste docela bez nálady.“

„Já myslím, že je zamilován,“ zvolala lady Narboroughová,“ a že se mi to bojí říct, abych nežárlila. A má docela pravdu. Dozajista bych žárlila.“

„Drahá lady Narboroughová,“ zašeptal Dorian s úsměvem, „nejsem zamilován už celý týden - vlastně od té chvíle, co odjela z Londýna madame de Ferrol.“

„Jak jen se vy muži můžete zamilovat do téhle ženy!“ zvolala stará dáma. „To opravdu nedovedu pochopit.“

„Prostě proto, že připomíná vás, když jste byla děvčátko, lady Narboroughová,“ řekl lord Henry. „Je jediným pojítkem mezi námi a vašimi krátkými sukénkami.“

„Ta vůbec nepřipomíná mé krátké sukénky, lorde Henry. Zato já si jasně připomínám, jak ona vypadala před třiceti lety ve Vídni a jak tam chodila décolletée.“

„Ona dodnes chodí décolletée,“ odvětil a vzal si dlouhými prsty olivu. „A když má na sobě tuze elegantní toaletu, vypadá jako édition de luxe nemravného francouzského románu. Je opravdu podivuhodná a stále překvapující. Její manželské city mají pozoruhodnou hloubku. Když jí umřel třetí manžel, vlasy jí hořem úplně zezlátly.“

„Ale Harry!“ zvolal Dorian.

„To je náramně romantické vysvětlení,“ smála se hostitelka. „Ale třetí manžel, lorde Henry! Snad nechcete říct, že Ferrol je už čtvrtý!“

„ Zajisté, lady Narboroughová.“

„Ani slovo vám nevěřím.“

„Jen se zeptejte pana Graye. Ten patří k jejím nejdůvěrnějším přátelům.“

„Je to pravda, pane Grayi?“

„Ona to tvrdí, lady Narboroughová,“ řekl Dorian. „Ptal jsem se jí, jestli si jako Markéta Navarrská dala balzamovat srdce těch tří a jestli je nosí u pasu. Řekla, že ne, protože žádny z nich srdce neměl.“

„Čtyři manželé! Na mou věru, to je trop de zéle.“

„Já jí říkám, že trop ďaudace,“ pravil Dorian.

„Ach, odvahy má až dost, a ke všemu, drahoušku. A jak vypadá ten Ferrol? Neznám ho.“

„Manželé velice krásných žen patří k zločineckým vrstvám,“ poznamenal lord Henry popíjeje víno.

Lady Narboroughová ho klepla vějířem. „Ani trochu se nedivím, lorde Henry, proč se ve světě říká, že jste naprosto zkažený.“

„A v kterémpak světě se to říká?“ ptal se lord Henry, zvedaje obočí. „To snad jedině na onom světě. S tímhle světem žiji ve výborné shodě.“

„Každý, koho já znám, říká, že jste velice zkažený,“ zvolala stará dáma, potřásajíc hlavou.

Lord Henry se na chvíli zatvářil vážně. „To je prostě strašné, jací jsou dnes lidé!“ řekl posléze. „Povídají o člověku za jeho zády věci, které jsou naprosto a dokonale pravdivé!“

„Že je nenapravitelný?“ zvolal Dorian a naklonil se nad stůl.

„Doufám,“ řekla se smíchem hostitelka. „Ale když všichni takhle směšně zbožňujete madame de Ferrol, budu se vážně muset znova provdat, abych šla taky s módou.“

„Vy se nikdy znovu neprovdáte, lady Narboroughová,“ vpadl lord Henry. „Vy jste byla přespříliš šťastná. Když se žena znovu provdá, tedy proto, že svého prvního manžela nesnášela. Když se muž znovu žení, tedy proto, že svou první ženu zbožňoval. Ženy štěstí hledají, muži jím hazardují.“

„Narborough nebyl bez chyby,“ zvolala stará dáma.

„Kdyby byl býval, nebyla byste ho milovala, má drahá lady,“ zněla odpověď. „Ženy nás milují pro naše nedostatky. Máme-li jich dost, pak nám odpustí všechno, dokonce i to, že máme intelekt. Obávám se, že mě za tohle už nikdy nepozvete na večeři, lady Narboroughová, ale je to naprostá pravda.“

„Ovšem, že je to pravda, lorde Henry. Kdybychom vás my ženy nemilovaly pro vaše nedostatky, co byste si všichni počali? Ani jediný z vás by se jakživ neoženil. Byl by z vás spolek nešťastných starých mládenců. Ale to by vás stejně tuze nezměnilo. Dneska všichni ženatí muži žijí jako mládenci a všichni mládenci jako ženatí muži.“

Fin de szécze,“ zabručel lord Henry.

Fin du globe,“ odvětila hostitelka.

„Kéž by byl fin du globel“ řekl Dorian s povzdechem. „Život je veliké zklamání.“

„Ach, drahoušku,“ zvolala lady Narboroughová, natahujíc si rukavičky, „jen mi neříkejte, že jste život vyčerpal do dna. Když muž řekne tohle, hned víme, že život vyčerpal jeho. Lord Henry je velice zkažený a já někdy lituji, že jsem nebyla taky zkažená. Ale vy jste stvořen pro dobro, vypadáte aspoň jako dobrý člověk. Musím vám najít nějakou roztomilou ženušku. Nemyslíte, lorde Henry, že by se měl pan Gray oženit?“

„Pořád mu to říkám, lady Narboroughová,“ řekl lord Henry s úklonou.

„Tak se mu musíme poohlédnout po nějaké vhodné partii. Hned v noci pozorně prolistuji Debrettův almanach šlechty a vypíšu si seznam všech mladých dam na vdávání.“

„I s údaji o jejich stáří, lady Narboroughová?“ ptal se Dorian.

„I s údaji o jejich staří, ovšem mírně poopravenými. Ale nic se nesmí uspěchat. Chci, aby to bylo to, čemu Morning Post říká přiměřený svazek, a přeji si, abyste byli oba šťastni.“

„Co nesmyslů se lidé namluví o šťastných manželstvích!“ zvolal lord Henry. „Muž může být šťasten s kteroukoli ženou, pokud ji nemiluje.“

„Ach, vy jste ale cynik!“ okřikla ho stará dáma, odstrkujíc svou židli od stolu a kývajíc na lady Ruxtonovou. „Musíte ke mně zas brzy přijít na večeři, lorde Henry. Jste opravdu výborný lék pro uklidnění, mnohem účinnější než ten, co mi předepisuje sir Andrew. Ale musíte mi říct, s kterými lidmi byste se rád sešel. Chtěla bych, aby to byla roztomilá společnost.“

„Já mám rád muže, kteří mají budoucnost, a ženy, které mají minulost,- odvětil. „Či myslíte, že v tom případě by to byl čistě ženský večírek?“

„Bojím se, že ano,“ pravila se smícheni lady Narboroughová a vstala. „Prosím tisíckrát za prominutí, drahá lady Ruxtonová,“ dodala, „nevšimla jsem si, že jste ještě nedokouřila cigaretu.“

„To nevadí, lady Narboroughová. Beztak kouřím až příliš mnoho. Musím se v tom napříště omezit.“

„Prosím vás, nedělejte to, lady Ruxtonová,“ řekl lord Henry. „Umírněnost je neblahá vlastnost. Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naprázdno léta.“

Lady Ruxtonová na něho zvědavě pohlédla. „Musíte někdy odpoledne ke mně přijít a vysvětlit mi to, lorde Henry. Zní to jako okouzlující teorie,“ zašeptala, vyplouvajíc z pokoje.

„A neračte tu sedět moc dlouho u té politiky a u toho pomlouvání,“ volala lady Narboroughová ode dveří. „Jestli nepřijdete brzy za námi, tak se tam nahoře jistě popereme.“

Muži se zasmáli a pan Chapman se slavnostně zvedl od konce stolu a přesedl si do čela. I Dorian Gray změnil místo a šel si sednout k lordu Henrymu. Pan Chapman začal hlasitě hovořit o situaci v poslanecké sněmovně. Hlučně se vysmíval svým odpůrcům. Čas od času se mezi těmi jeho výbuchy ozýval pojem doktrináři - pojem, který britskému duchu nahání tolik hrůzy. Konec toho slova si občas změnil na „tmáři“ a užíval ho jako řečnické ozdoby. Vztyčoval britskou vlajku na vrcholcích myšlení. Jedině vhodnou oporu společnosti viděl v dědičné národní tuposti - on jí ovšem žoviálně říkal anglicky zdravý rozum.

Lordu Henrymu se zvlnily rty úsměvem, odvrátil se a pohlédl na Doriana.

„Už je vám líp, kamaráde? ptal se. „Při večeři jste mi připadal nějak bez nálady.“

„Je mi docela dobře, Harry. Jenom jsem unaven. Nic víc.“

„Včera večer jste byl roztomilý. Ta mladá vévodkyně je vámi úplně nadšena. Říkala, že se podívá do Selhy.“

„Slíbila, že tam přijede dvacátého.“

„A Monmouth tam bude také?“

„Bohužel ano, Harry.“

„Ten mě příšerně nudí, skoro zrovna tak, jako nudí ji. A ona je chytrá, na ženu až příliš chytrá. Chybí jí ten nepopsatelný půvab slabosti. Zlaté modle propůjčují cenu hliněné nohy. Ona má velmi hezké nohy, ale nejsou to nohy hliněné. Jsou spíš z bílého porcelánu. Prošly ohněm, a co oheň nezničí, tomu dodává pevnosti. Ta žena má zkušenosti.“

„Jak dlouho je vdaná?“ ptal se Dorian.

„Říká, že věčnost. Podle šlechtického almanachu je tomu však tuším deset let. Jenže deset let s Monmouthem, to musí vypadat jako věčnost s těmi lety navíc. Kdo ještě tam bude?“

„Ach, Willoughbyovi, lord Rugby s chotí, naše hostitelka, Geoffrey Clouston, zkrátka obvyklá společnost. Pozval jsem také lorda Grotriana.“

„Toho mám rád,“ řekl lord Henry. „Spousta lidí ho ráda nemá, ale mně připadá roztomilý. Někdy bývá až trochu přehnaně vyfintěn, ale napravuje to tím, že se vždycky až přehnaně dobře chová. Je to typ velice moderního člověka.“

„Nevím ovšem, bude-li moct přijet, Harry. Možná, že bude muset jet s otcem do Monte Carla.“

„Á, s příbuznými jsou jenom potíže! Pokuste se ho přimět, aby přece jen přijel. Mimochodem, Doriane, včera jste nám utekl velmi záhy. Odešel jste před jedenáctou. Co jste dělal potom? Šel jste rovnou domů?“

Dorian na něho hbitě pohlédl a svraštil čelo. „Ne, Harry,“ řekl posléze, „domů jsem přišel až skoro ve tři.“

„Šel jste do klubu?“

„Ano,“ odvětil. Pak se kousl do rtu. „Ne, vlastně ne. Do klubu jsem nešel. Procházel jsem se. Nevím už, co jsem dělal... Proč mě tak vyslýcháte, Harry? Vždycky chcete vědět, co jsem dělal. Já chci vždycky zapomenout, co jsem dělal. Přišel jsem domů o půl třetí, chcete-li to vědět přesně. Neměl jsem s sebou klíč od domu, a tak mi musel otevřít sluha. Můžete se ho zeptat, přejete-li si nějaký doklad, který by to potvrdil.“

Lord Henry pokrčil rameny. „Jako kdyby mi na tom záleželo, drahý příteli! Pojďme nahoru do salónu. Děkuji, pane Chapmane, nebudu pít sherry. Vám se něco stalo, Doriane. Povězte mi o tom. Jste dneska večer jako vyměněný.“

„Nevšímejte si mne, Harry. Jsem podrážděný a rozčilený. Zajdu k vám zítra nebo pozítří. Vyřiďte lady Narboroughové, že se jí omlouvám. Nepůjdu už nahoru. Půjdu domů. Musím jít domů.“

„Dobrá, Doriane. Jistě ke mně zítra přijdete na čaj. Bude tam vévodkyně.“

„Vynasnažím se přijít, Harry,“ řekl Dorian a vyšel z pokoje. Když jel zpátky k svému domu, uvědomil si, že v něm znovu ožil pocit hrůzy, o němž se domníval, že jej utlumil. Tolik si přál zachovat klidné nervy, a ty náhodné otázky lorda Henryho ho na okamžik znervóznily. Musí zničit věci, které ohrožují jeho bezpečnost. Otřásl se. Už představa, že se jich bude musit dotknout, byla mu odporná.

Ale stát se to musí. Toho si byl vědom, a když se zamkl v knihovně, otevřel tajnou skrýš, do níž hodil plášť a brašnu Basila Hallwarda. V krbu planul mohutný oheň. Přihodil do něho ještě jedno poleno. Zápach spalovaných látek a škvařící se kůže byl hrozný. Tři čtvrti hodiny trvalo Dorianovi, než všechno zničil. Pociťoval po té práci slabost a nevolnost, zapálil tedy v prolamovaném měděném kotlíku několik aromatických alžírských pastilek a omyl si ruce a čelo chladným, pižmem navoněným octem.

Náhle se zarazil. Oči se mu začaly podivně lesknout a nervózně se hryzal do spodního rtu. Mezi dvěma okny stála široká florentská skřínka, zhotovená z ebenu a vykládaná slonovinou a lazuritem. Hleděl, na ni, jako kdyby ho okouzlovala a děsila zároveň, jako kdyby se v ní skrývalo něco, po čem touží, co je mu však téměř odporné. Dech se mu zrychloval. Zmocnila se ho šílená žádostivost, kterou už znal. Zapálil si cigaretu a hned ji zas odhodil. Víčka mu sklesla, až se dlouhé třásňovité řasy skoro dotýkaly lící. Ale stále zíral na skřínku. Nakonec se zvedl z pohovky, na níž ležel, přešel pokojem, skřínku odemkl a dotkl se jakéhosi tajného pera. Zvolna se vysunula trojhranná zásuvka. Jeho prsty se jí instinktivně pohnuly vstříc, ponořily se do ní a cosi sevřely. Byla to malá čínská krabička, černá, poprášená zlatem a nalakovaná, dovedný výtvor se stěnami zdobenými ladnými vlnovkami a s hedvábnými šňůrkami, jež nesly kulaté křišťálky a končily střapci ze spletených kovových vláken. Dorian ji otevřel. Uvnitř byla zelená, voskově se lesknoucí pasta podivně těžké a pronikavé vůně.

Několik okamžiků váhal a na tváři měl zvláštní nehybný úsměv. Pak se zachvěl, ačkoli bylo v pokoji strašné horko, vzpřímil se a pohlédl na hodiny. Za pět minut tři čtvrti na dvanáct! Uložil krabičku zpátky, pak zavřel dveře skřínky a šel do ložnice.

Když do temna bušily bronzové údery půlnoci, vyplížil se Dorian Gray, prostě oblečený a s tlustou šálou kolem krku, tiše z domu. Na Bond Street spatřil krytou drožku s dobrým koněm. Zastavil ji a tichým hlasem řekl kočímu, kam chce jet.

Kočí zavrtěl hlavou. „To je na mě moc daleko,“ zabručel.

„Tady máte zlatku,“ řekl Dorian, „a když pojedete rychle, dostanete ještě jednu.“

„Dobrá, pane,“ odvětil muž, „za hodinku jsme tam.“ A když jeho cestující nasedl, obrátil kočí koně a rozjel se rychle směrem k řece.