Read synchronized with  English  Finnish  French  German  Italian  Portuguese  Russian  Spanisch 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Ráno v devět hodin vstoupil do pokoje sluha s šálkem čokolády na podnosu a otevřel okenice. Dorian spal zcela pokojně, na pravém boku a s rukou pod tváří. Vypadal jako chlapec, který usnul únavou ze hry nebo z učení.

Sluha mu musel dvakrát poklepat na rameno, než se probudil, a když otevřel oči, mihl se mu na rtech lehký úsměv, jako kdyby byl býval pohřížen do nějakého rozkošného snu. Leč nezdálo se mu vůbec nic. Žádné představy rozkoší ani bolesti ho v noci neznepokojovaly. Ale mládí se usmívá bez jakékoliv příčiny. V tom je jeho největší půvab.

Obrátil se, opřel se o loket a začal upíjet čokoládu. Do pokoje proudilo měkké listopadové slunce. Nebe bylo jasné a vzduch byl mírně teplý. Skoro jako za májového jitra.

Události uplynulé noci se mu postupně plížily na tichých, krví potřísněných nohou do mysli a se strašlivou přesností se tam znovu seskupovaly. Otřásl se při vzpomínce na vše, co vytrpěl, a na okamžik v něm opět vzplanul týž podivný pocit nenávisti, který ho přiměl, aby zabil Basila Hallwarda, když seděl v noci na té židli; zamrazilo ho vztekem. Ten mrtvý tam dosud sedí, a teď dokonce v slunečním světle. To je příšerné! Něco tak odporného patří do tmy, ne do bílého dne.

Cítil, že kdyby se v myšlenkách obíral tím, co prožil, buď by onemocněl, nebo zešílel. Jsou hříchy, jež okouzlují spíš při vzpomínce než ve chvíli, kdy se jich dopouštíme; podivné triumfy, jež uspokojují spíš hrdost než chtíče a rozumů poskytují s věží pocit radosti, radosti silnější, než je kterákoli z těch, jež přinášejí nebo mohou přinášet smyslům. Ale tento zážitek takový není. Ten musí být vypuzen z vědomí, uspán makovým odvarem, zardoušen, aby sám člověka nezardousil.

Když odbila půlhodina, přejel si rukou čelo a pak kvapně vstal; oblékal se dokonce ještě pečlivěji než obvykle, velice pozorně si vybíral vázanku a jehlici do ní a nejednou si převlékl prsteny. Strávil rovněž dlouhou dobu u přesnídávky, ochutnávaje z rozmanitých nádob, rozmlouvaje s komorníkem o nových livrejích, jež zamýšlel dát ušít pro služebnictvo v Selby, a probíraje se v došlé korespondenci. Nad některými dopisy se usmíval. Tři ho znudily. Jeden pročetl několikrát a pak ho s prchavým výrazem rozmrzelosti roztrhal. To je něco strašného, tahle ženská paměť! jak jednou řekl lord Henry.

Když dopil šálek černé kávy, zvolna si osušil ubrouskem rty, kývl na sluhu, aby počkal, a pak šel ke stolu, usedl a napsal dva dopisy. Jeden schoval do kapsy, druhý podal komorníkovi.

„Tohle doneste do čísla 152 na Hertford Street, Francisi, a není-li pan Campbell v Londýně, opatřte mi jeho adresu.“

Jakmile osaměl, zapálil si cigaretu a začal črtat na kus papíru. Nejprve si kreslil květiny a architektonické detaily, potom lidské tváře. Najednou si. všiml, že každá tvář, kterou nakreslil, se nějak fantasticky podobá Basilu Hallwardovi. Svraštil čelo, vstal, přistoupil ke knihovně a namátkou vytáhl jeden svazek. Byl rozhodnut nemyslit na to, co se stalo, dokud to nebude naprosto nezbytné.

Když se natáhl na pohovku, podíval se na titulní list knihy. Byly to Gautierovy „Emaux et Cámées“ v Charpentierově vydání na japanu s lepty od Jacquemarta. Vazba byla z citrónově žluté kůže a vzor na ní tvořilo zlaté mřížkování s vytečkovanými granátovými jablky. Byl to dárek od Adriena Singletona. Když obracel stránky, padl jeho pohled na báseň o ruce Lacenairově, o té studené žluté ruce du supplice encore mal lavée, s jemnými ryšavými chloupky a s doigts de faune. Pohlédl na vlastní bílé, útlé prsty a proti své vůli se otřásl. Pak listoval dál, až došel k těm půvabným slokám o Benátkách:

Sur une gamme chromaúque,

Le sein deperles ruisselant,

La Vénus de rAdriatique

Sort de Veau son corps rose et blanc.

Les dómes, sur V azur des ondes Suivant la phrase au pur contour, S 'enflent comme des gorges rondes Que soulěve un soupir ďamour.

L'esquifaborde et mé dépose, Jetant son amarre au pilier, Devant une fasade rose, Sur le marbre ďun escalier.

Jak jsou skvostné! Když je člověk čte, má dojem, že se plaví v černé gondole se stříbrnou přídí a spuštěnými záclonkami po zelených kanálech toho růžového a perleťového města. Samy ty řádky jsou jako přímé pruhy tyrkysové modři, jaké se za námi táhnou, plujeme-li k Lidu. Náhlé záblesky barev připomínaly Dorianovi třpyt opálových a duhových náprsenek ptáků, kteří poletují kolem vysoké, jako z medových pláství vystavěné Kampanily, nebo si tak vznešeně a ladně vykračují šerými prašnými arkádami. Zvrátil hlavu a s přivřenýma očima si znovu a znovu odříkával:

Devant unefa$ade rose, Sur le marbre ďun escalier.“

V těch dvou řádcích se tají celé Benátky. Vzpomínal na podzim, který tam strávil, a na jednu podivuhodnou lásku, pro kterou se dopustil ztřeštěných a rozkošných bláhovostí. V každém městě lze prožít milostný románek. Ale Benátky, stejně jako Oxford, poskytují takovým románkům pravé prostředí, a pro povahu doopravdy romantickou znamená prostředí všechno, nebo skoro všechno. Nějaký čas tam s ním byl tehdy Basil a blouznil nad Tintorettem. Ubohý Basil! To je hrozné, takhle umřít!

S povzdechem opět zvedl knížku a pokoušel se zapomenout. Četl o vlaštovkách, jež vletují do smyrenské kavárničky a zase z ní vyletují, zatímco tam hadžiové odpočítávají jantarové korálky a kupci v turbanech pokuřují z dlouhých dýmek se střapci a vážně rokují; četl o obelisku na Place de la Concorde, který v osamělém vyhnanství bez slunce roní granitové slzy a touží se vrátit k horkému, lotosy kvetoucímu Nilu, kde jsou sfingy a ibisi rudí jako růže a bílí supi s pozlacenými drápy a krokodýlové s malýma očima z berylů, kteří se plazí zeleným, parnatým bahnem; zamyslil se nad verši, jež načerpaly svou melodii z olíbaného mramoru a vypravují o té podivné soše, kterou Gautier přirovnává ke kontraaltu,

0   tom monstre charmant z portýrové síně Louvrů. Ale po chvíli mu kniha

vypadla z ruky. Znervózněl a zachvátila ho příšerná hrůza. Což není - li

Alan Campbell v Anglii? Týdny mohou uplynout, než se vrátí. Nebo třeba

odmítne přijít. Co by si počal pak? Každý okamžik je životně důležitý.

Kdysi, před pěti lety, bývali dobrými, dokonce skoro nerozlučnými přáteli. Pak bylo náhle po důvěrnosti. Když se teď setkají ve společnosti, usmívá se pouze Dorian Gray, Alan Campbell se už neusměje nikdy.

Je to neobyčejně bystrý mladý muž, i když nedovede správně oceňovat výtvarné umění a tu trochu smyslu pro krásu poezie, kterou má, získal jen a jen od Doriana. Jeho rozum nalézá zalíbení především ve vědě. V Cambridgi strávil spoustu času prací v laboratoři a při bakalářských zkouškách v tom roce získal výbornou známku z přírodních věd. Dokonce i           teď se ještě věnuje studiu chemie a má také vlastní laboratoř, v níž se

často na celý den zavírá, k veliké nelibosti své matky, která z celého srdce toužila po tom, aby byl poslancem, a měla nejasnou představu, že chemik je člověk, který zhotovuje léky podle receptů. Ale je to rovněž výtečný hudebník a na housle i na piano hraje lépe než většina amatérů.

Však ho s Dorianem Grayem poprvé svedla dohromady hudba - hudba a ta nepopsatelná přitažlivost, kterou byl Dorian zřejmě schopen vyzařovat, kdykoli se mu zachtělo, a která z něho dokonce často vyzařovala i bez jeho vědomí. Seznámili se u lady Berkshirové toho večera, kdy tam hrál Rubinstein, a pak je lidé vídali vždycky spolu v opeře a všude, kde bylo možno slyšet dobrou hudbu. Osmnáct měsíců trvalo mezi nimi důvěrné přátelství. Campbell byl neustále buď v Selby Royal, nebo na Grosvenor Square. Jako pro mnoho jiných lidí byl Dorian Gray i pro něho vzorem všeho, co je v životě podivuhodné a okouzlující. Nikdo se nikdy nedověděl, jestli snad mezi nimi došlo k nějaké hádce. Ale pojednou si lidé všimli, že ti dva spolu sotva promluví, když se potkají, že Campbell vždycky odejde záhy z každého večírku, kde je Dorian Gray. Kromě toho se změnil - býval teď nezvykle melancholický, hudba v něm teď probouzela div ne odpor a sám už nikdy nehrál; když ho k tomu vybídli, omlouval se tím, že je tak pohřížen do vědy, že mu nezbývá čas na cvičení. A to bylo dozajista pravda. Zdálo se, že se den ze dne víc a víc zajímá o biologii, a jednou či dvakrát se jeho jméno objevilo ve vědeckých časopisech ve spojitosti s jistými pozoruhodnými pokusy.

Takový byl muž, kterého očekával Dorian Gray. Každou vteřinu se díval na hodiny. Jak ubíhaly minuty, zmocňovalo se ho strašlivé rozčilení. Posléze vstal a začal přecházet po pokoji. Vypadal jako krásná šelma, uvězněná v kleci. Chodil dlouhými, neslyšnými kroky. Ruce měl podivně studené.

Napětí bylo už nesnesitelné. Měl dojem, že čas se plouží na olověných nohou a jeho že zatím žene obrovský vichr ke klikatému okraji jícnu nějaké černé propasti. Věděl, co ho tam čeká; dokonce to jasně viděl, zachvěl se a přitiskl si vlhké ruce na pálící víčka, jako by chtěl sám mozek zbavit zraku a zatlačit oči hluboko do důlků. Nepomohlo to. Mozek se sytil vlastní potravou a obrazotvornost, zpitvořená hrůzou, se svíjela a kroutila bořestí jako živá bytost, tančila jako jakási ohyzdná loutka na pódiu a šklebila se za proměnlivými maskami. Pak se čas pro něho náhle zastavil. Ano: to slepé, těžce oddychující zvíře se už přestalo ploužit, a když tedy čas skonal, příšerné myšlenky se hbitě, o překot nahrnuly do popředí, vyhrabaly z hrobu ohyzdnou budoucnost a začaly mu ji předvádět. Třeštil na ni oči. Už hrůza z ní ho proměnila v kámen.

Konečně se otevřely dveře a vstoupil sluha. Dorian na něho upřel skelný zrak.

„Pan Campbell, pane,“ řekl sluha.

Dorianovi se vydral z vyschlých rtů úlevný vzdech a do lící se mu vrátila barva.

„Hned ho uveďte, Francisi.“ Cítil, že je zas ve své kůži. Záchvat zbabělosti už přešel.

Sluha se uklonil a vzdálil se. Za několik okamžiků vešel Alan Campbell. Tvářil se velmi nepřístupně a byl poněkud bledý, a tu bledost ještě zdůrazňovaly vlasy černé jako uhel a temné obočí.

„Alane! To je od vás hezké. Děkuji vám, že jste přišel.“

„Měl jsem v úmyslu nikdy už nevkročit do vašeho domu, Grayi. Ale napsal jste mi, že jde o otázku života a smrti.“

Měl tvrdý a chladný hlas. Mluvil pomalu a rozvážně. Zkoumavý pohled, který upíral na Doriana, vyjadřoval opovržení. Ruce nevytáhl z kapes astrachánového kožichu a zdálo se, že přehlédl gesto, kterým byl přivítán.

„Ano. Je to otázka života a smrti, Alane, a to pro nejednoho člověka. Posaďte se.“

Campbell usedl na židli u stolu a Dorian se posadil proti němu. Pohledy obou mužů se setkaly. V Dorianových očích se zračila nekonečná lítost. Věděl, že to, k čemu se chystá, je hrozné.

Po chvíli napjatého mlčení se naklonil přes stůl a promluvil velice klidně, upřeně však pozoroval tvář muže, pro kterého poslal, aby viděl účinek každého svého slova: „Alane, v zamčené místnosti v podkroví tohoto domu, v místnosti, do které mám přístup jenom já sám, sedí u stolu mrtvý muž. Je mrtev už deset hodin. Zůstaňte sedět a nedívejte se tak na mě. Kdo je ten muž, proč zemřel a jak zemřel, to všechno se vás netýká. Vy musíte udělat jen jedno...“

„Mlčte, Grayi. Nic víc už nechci vědět. Jestli to, co jste mi řekl, je nebo není pravda, to je mi jedno. Nechci, abyste mě zatahoval do svého života, to rozhodně odmítám. Nechte si svá příšerná tajemství pro sebe. Já už se o ně nezajímám.“

„Budete se o ně muset zajímat, Alane. Aspoň o tohle se budete muset zajímat. Je mi vás hrozně líto, Alane. Ale nemohu si pomoci. Jedině vy mě můžete zachránit. Jsem nucen vás do toho případu zasvětit. Nemám na vybranou. Jste vědec, Alane. Vyznáte se v chemii a v takových věcech. Děláte různé pokusy. Musíte sprovodit ze světa to, co je nahoře, sprovodit to ze světa tak, aby po tom pranic nezbylo. Nikdo toho člověka neviděl vstupovat do domu. V této chvíli se dokonce všichni domnívají, že je v Paříži. Měsíce nebude pohřešován. Až začne být pohřešován, nesmí tu být po něm nalezena ani stopa. Musíte ho proměnit, Alane, jeho a všechno, co k němu patří, v hrstku popela, který bych mohl rozfouknout do vzduchu.“

„Vy jste zešílel, Doriane.“

„Čekal jsem, kdy mi řeknete Doriane.“

„Říkám vám, že jste zešílel, zešílel jste, jestli si představujete, že bych hnul prstem, abych vám pomohl, zešílel jste, že jste se rozhodl k téhle obludné zpovědí. Nechci mít s tou věcí pranic společného, ať už se za ní skrývá cokoli. Myslíte si, že kvůli vám ohrozím svou pověst? Co je mi po tom, jaký ďábelský skutek máte za sebou?“

„Byla to sebevražda, Alane.“

„To mě těší. Ale kdo ho k ní dohnal? Vy, to si dovedu představit.“

„Tak vy to odmítáte pro mě udělat?“

„Ovšemže odmítám. S tím nechci mít naprosto nic společného. Nezáleží mi na tom, jaká hanba vás stihne. Všechno to zasluhujete. Nelitoval bych vás, kdybyste byl zneuctěn, veřejně zneuctěn. Jak se opovažujete žádat mne, ze všech lidí právě mne, abych se zapletl do téhle hrůzy? Byl bych myslel, že se líp vyznáte v lidské povaze. Váš přítel lord Henry Wotton vás toho asi moc nenaučil z psychologie, i když vás naučil lecčemus jinému. Nic mě nepřinutí, abych vám jen krůčkem vyšel na pomoc. To jste se obrátil na toho nepravého. Jděte si k někomu ze svých přátel. Ke mně nechoďte.“

„Alane, byla to vražda. Já ho zabil. Nevíte, co jsem kvůli němu vytrpěl. Ať žiju jakkoli, on je víc než chudák Harry zodpovědný za to, jak jsem si život zařídil, nebo zničil. Možná, že to neměl v úmyslu, ale to na výsledku nic nemění.“

„Vražda! Panebože! Doriane, až tam jste už došel? Neudám vás. Mně po tom nic není. Stejně budete zatčen, i když já nic nepodniknu. Nikdo se nikdy nedopustí zločinu, aby pří tom neudělal nějakou hloupost. Ale já v tom nechci hrát žádnou roli.“

„Musíte v tom hrát roli. Počkejte! Počkejte chvilku! Vyslechněte mě! Jenom mě vyslechněte, Alane! Žádám od vás jen jedno: abyste provedl jistý vědecký pokus. Chodíte po nemocnicích a márnicích a všechno to hrůzné, co tam děláte, vámi nepohne. Kdybyste toho muže našel v nějaké ohavné pitevně nebo páchnoucí laboratoří, jak tam leží na olověném stole s rudými vyhloubenými žlábky na odtékající krev, díval byste se na něj jenom jako na úžasný vědecký materiál. Ani brvou byste nepohnul. Nenapadlo by vás, že děláte něco špatného. Naopak, měl byste patrně pocit, že pracujete pro dobro lidstva nebo že přispíváte k světovým znalostem nebo že ukojujete zvědavost rozumu nebo něco takového. Chci od vás pouze to, co jste provedl už často. Odstranit nějaké tělo, to přece musí být méně hrozné než to, co děláte obvykle. A nezapomeňte, že je to jediný důkaz proti mně. Bude-li objeven, já budu ztracen. A jistě objeven bude, když vy mi nepomůžete.“

„Jenže já ani trochu netoužím vám pomoci. Na to zapomínáte. Celý ten případ je mi prostě lhostejný. Mne se nikterak netýká.“

„Alane, snažně vás prosím. Pomyslete, v jakém jsem postavení. Zrovna než jste přišel, div jsem neomdlel hrůzou. Třeba i vy jednoho dne poznáte, co je to hrůza. Ne! Na to nemyslete. Dívejte se na tu věc čistě z vědeckého stanoviska. Nepátráte přece, odkud jsou ta mrtvá těla, na nichž provádíte své pokusy. Nepátrejte ani teď. Beztak jsem vám řekl až příliš mnoho. Ale prosím vás, udělejte to. Kdysi jsme byli přátelé, Alane.“

„O těch dnech nemluvte, Doriane. Ty jsou mrtvé.“

„Někdy tu zůstává i to, co je mrtvé. Ten muž nahoře ne a ne odejít. Sedí u stolu se skloněnou hlavou a nataženými pažemi. Alane! Alane, jestli mi neposkytnete pomoc, budu zničen. Vždyť budu viset, Alane! Copak to nechápete? Budu viset za to, co jsem provedl.“

„Nemá smysl protahovat tuhle scénu. Rozhodně odmítám cokoli v té věci udělat. Nemáte zdravý rozum, jestli to ode mne žádáte.“

„Tak tedy odmítáte ?“

„Ano.“

„Snažně vás prosím, Alane.“

„To je zby tečné!“

Dorianu Grayovi se opět objevil v očích ten výraz politování. Pak vztáhl ruku, uchopil kus papíru a něco na něj napsal. Dvakrát si to přečetl, pečlivě papír složil a odstrčil ho na druhou stranu stolu. Potom se zvedl a odešel k oknu.

Campbell se na něj překvapeně díval a pak zvedl ten papír a rozložil jej. Když ho četl, zbledly mu smrtelně tváře a sklesl v židli nazad. Přepadl ho hrozný pocit nevolnosti. Měl dojem, jako by se jeho srdce ubíjelo k smrti v jakési prázdné dutině.

Po dvou či třech minutách strašného mlčení se Dorian otočil, šel k němu, stanul mu za zády a položil mu ruku na rameno.

„Je mi vás tolik líto, Alane,“ zašeptal, „ale nedáváte mi jinou možnost. Ten dopis jsem už napsal. Tady je. Vidíte, komu je adresován. Když mi nepomůžete, tak ho odešlu. Víte, jaké to bude mít následky. Ale vy mi pomůžete. Teď už nemůžete odmítnout. Snažil jsem se vás ušetřit. To mi musíte spravedlivě přiznat. A vy jste byl nelítostný, hrubý a urážel jste mě. Jednal jste se mnou tak, jak se jakživ nikdo se mnou jednat neopovážil - aspoň nikdo z těch, kdo jsou naživu. Všechno jsem snesl. Ale teď je na mně, abych diktoval podmínky.“

Campbell skryl obličej do dlaní a zamrazilo ho.

„Ano, teď jsem já na řadě, teď budu já diktovat podmínky, Alane. Znáte je. Všechno je docela jednoduché. No tak, nepoddávejte se takovému rozčilení. Udělat to musíte. Smiřte se s tím a udělejte to.“

Campbellovi se vydralo ze rtů zasténání. Celý se chvěl. Zdálo se mu, že tikání hodin na římse krbu rozděluje čas na samostatné úseky muk, a každý ten úsek byl příliš strašlivý, aby se dal snést. Měl pocit, jako by mu kolem čela pomalu utahovali železnou obruč, jako by zneuctění, které mu hrozilo, už na něho dopadlo. Ruka na jeho rameni byla těžká jako ruka z olova. Tížila nesnesitelně. Campbell měl dojem, že ho drtí.

„No tak, Alane, musíte se rozhodnout okamžitě.“

„Nemohu to udělat,“ řekl Campbell mechanicky, jako by se slovy dalo něco změnit.

„Musíte. Nemáte na vybranou. Tak to neodkládejte.“

Campbell chvilku váhal. „Je možno v tom pokoji nahoře rozdělat oheň?“

„Ano, jsou tam plynová kamínka s asbestem.“

„Budu muset zajít domů a vzít si nějaké věci z laboratoře.“

„Ne, Alane, odtud nesmíte odejít. Napište na kousek papíru, co potřebujete, a můj sluha si vezme drožku a ty věci vám přiveze.“

Campbell načrtl pár řádek, osušil je a na obálku napsal adresu svého asistenta. Dorian vzal lístek a pozorně jej pročetl. Pak zazvonil, dal lístek komorníkovi a nařídil mu, aby se vrátil co nejdříve a aby všechno přinesl.

Když se v hale zavřely dveře, Campbell sebou nervózně trhl, vstal ze židle a šel ke krbu. Třásl se jako v zimnici. Bezmála dvacet minut ani jeden z mužů nepromluvil. V pokoji hlučně bzučela moucha a tikání hodin znělo jako bušení kladiva.

Když se hodiny ozvaly jediným úderem, obrátil se Campbell a pohlédl na Doriana Graye. Viděl, že Dorian má oči plné slz. V čistotě a ušlechtilosti toho smutného obličeje bylo cosi, co ho zřejmě rozzuřilo. „Jste ničema, úplný ničema!“ zahučel.

„Pst, Alane! Zachraňujete mi život,“ řekl Dorian.

„Váš život! Pane na nebi! Takový život! Jdete z jednoho mravního bahna do druhého a teď to dovršujete zločinem. Když se pustím do toho, co mám udělat, do toho, co mě nutíte udělat, nebudu při tom mít na mysli váš život.“

„Ach, Alane,“ zašeptal s povzdechem Dorian, „kéž byste ke mně cítil aspoň tisícinu lítosti, jakou já pociťuji k vám!“

Při těch slovech se odvrátil a stál s pohledem upřeným do zahrady. Campbell neodpověděl.

Asi po deseti minutách se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupil sluha s objemnou mahagonovou truhlicí chemikálií, velikým kotoučem ocelového a platinového drátu a dvěma železnými svěráky podivného tvaru.

„Mám ty věci nechat tady, pane?“ ptal se Campbella.

„Ano,“ řekl Dorian. „A mám pro vás, Francisi, bohužel ještě jeden úkol. Jak se jmenuje ten člověk v Richmondu, který zásobuje Selby orchidejemi?“

„Harden, pane.“

„Ano - Harden. Musíte hned zajet do Richmondu, osobně vyhledat Hardena a říct mu, aby poslal dvakrát tolik orchidejí, než jsem objednal, a aby mezi nimi bylo co nejméně bílých. Vlastně, bílé nechci vůbec. Dnes je hezky, Francisi, a v Richmondu je velice příjemně, jinak bych vás tím neobtěžoval.“

„To nic, pane. A kdy se mám vrátit?“

Dorian pohlédl na Campbella. „Kolik času vám zabere ten pokus, Alane?“ řekl klidným, lhostejným hlasem. Přítomnost třetí osoby v pokoji jako by mu dodávala neobyčejné odvahy.

Campbell se mračil a kousal se do rtů. „Bude to trvat asi pět hodin,“ odpověděl.

„Dost času tedy, když se vrátíte o půl osmé, Francisi. Nebo, počkejte: jenom mi připravte všechno, co si chci vzít na sebe, a můžete mít celý večer volno. Nevečeřím doma, a tak vás nebudu potřebovat.“

„Děkuji vám, pane,“ řekl sluha a vyšel z pokoje.

„Tak, Alane, teď nesmíte ztratit ani okamžik. Ta truhlice je ale těžká! Ponesu vám ji. Vy vezmete ty druhé věci.“ Mluvil rychle a velitelsky. Campbell cítil, jak mu podléhá. Společně vyšli z pokoje.

Když vystoupili na hořejší chodbu, vyňal Dorian klíč a otočil jím v zámku. Pak se zarazil a do očí se mu vloudil neklidný výraz. Zachvěl se. „Nemohu tam vkročit, Alane,“ zašeptal.

„To mi nevadí. Nepotřebuji vás,“ řekl chladně Campbell.

Dorian pootevřel dveře. Sotva to udělal, spatřil tvář vlastního portrétu, jak se šklebí v slunečním světle. Před ním na podlaze ležel stržený závěs.

Dorian si vzpomněl, že minulé noci poprvé v životě zapomněl zakrýt to osudné plátno, a už se chtěl k němu vrhnout, když tu se zachvěl a ucouvl.

Co je to, ty odporné rudé krůpěje, jež vlhce a třpytivě planou na jedné ruce, jako by se plátno potilo krví? To je příšerné! Na okamžik mu připadalo, že je to ještě příšernější než ta tichá postava, o níž věděl, že je natažena přes stůl, postava, jež mu svým nepřirozeným, nestvůrným stínem na potřísněném koberci dokazovala, že se nepohnula, že je tu dosud, tak, jak od ní odešel.

Zhluboka vydechl, otevřel dveře o něco víc a s přivřenýma očima a odvrácenou hlavou vkročil rychle do místnosti, rozhodnut, že se ani jednou nepodívá na mrtvého muže. Pak se shýbl, zvedl zlatý a purpurový přehoz a hodil jej rovnou přes obraz.

Potom zůstal stát, bál se obrátit a upíral oči na spletitý vzorek před sebou. Slyšel, jak Campbell nese dovnitř těžkou truhlici, železné svěráky a vše ostatní, co si vyžádal k své hrůzné práci. Napadlo ho, zda se Alan někdy setkal s Basilem Hallwardem, a jestli ano, co si jeden o druhém asi myslili.

„Teď mě tu nechte samotného,“ promluvil za ním nelítostný hlas. Dorian se otočil a vyběhl ven. Zahlédl jen, že mrtvý je už v židli zvrácen nazad a že Campbell zírá do té lesklé žluté tváře. Když šel dolů po schodech, slyšel, jak se v zámku otáčí klíč.

Bylo dávno po sedmé, když se Campbell vrátil do knihovny. Byl bledý, ale naprosto klidný. „Udělal jsem, oč jste mě žádal,“ zahučel. „A teď sbohem. Ať se už nikdy nesetkáme!“

„Zachránil jste mě před zkázou, Alane. Nikdy vám to nezapomenu,“ řekl prostě Dorian.

Jakmile Campbell odešel, vystoupil Dorian nahoru. V místnosti byl hrozný pach po kyselině dusičné. Ale to, co dříve sedělo u stolu, už tu nebylo.