Read synchronized with  English  Finnish  French  German  Italian  Portuguese  Russian  Spanisch 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Vyšel z pokoje, začal vystupovat po schodech a Basil Hallward šel těsně za ním. Kráčeli po špičkách, jak to v noci lidé instinktivně dělají. Lampa vrhala fantastické stíny na zeď a schodiště. Některá okna se rozdrnčela ve zvedajícím se větru. Když došli na hořejší chodbu, postavil Dorian lampu na podlahu, vyňal klíč a otočil jím v zámku. „Tak vy chcete znát pravdu. Na tom trváte, Basile?“ ptal se tiše.

„Ano.“

„To mě těší,“ odpověděl Dorian s úsměvem. Pak dodal poněkud chraptivě: „Jste jediný člověk na světě, který má právo vědět o mně všechno. Vy máte s mým životem víc společného, než si myslíte.“ Zvedl lampu, otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Ovanul je proud studeného vzduchu a světlo se na okamžik rozhořelo temně oranžovým plamenem. Dorian se zachvěl. „Zavřete za sebou,“ zašeptal, když postavil lampu na stůl.

Hallward se rozhlédl s nechápavým výrazem. Místnost budila dojem, jako by v ní už dlouhá léta nikdo nebydlil. Vybledlý vlámský gobelín, obraz zakrytý závěsem, stará italská cassone a skoro prázdná skříňka na knihy - víc toho tu zřejmě nebylo, jen ještě jedna židle a stůl. Když Dorian Gray rozsvěcoval zpola ohořelou svíčku, jež stála na římse krbu, všiml si Hallward, že na všem je prach a z koberce že jsou cáry. Za dřevěné obložení se o překot hnala myš. Vlhce tu páchla plíseň.

„Tak vy si myslíte, Basile, že duši vidí jen Bůh? Stáhněte tenhle závěs a uvidíte moji duši.“

Hlas, kterým to Dorian pronesl, byl chladný a krutý.

„Vy jste zešílel, Doriane, nebo hrajete nějakou komedii,“ zahučel Hallward a zamračil se.

„Nechcete? Tak to musím udělat sám,“ řekl mladý muž; strhl zavěs z tyče, na níž byl upevněn, a hodil ho na podlahu.

Malíři se vydral ze rtů výkřik zděšení, když v matném světle spatřil ohyzdnou tvář šklebící se na něj z plátna. V jejím výrazu bylo cosi, co ho naplnilo ošklivostí a odporem. Pane na nebi! Vždyť se dívá na tvář Doriana Graye! Ta hrůza, ať už jakákoli, nezničila dosud úplně jeho úžasnou krásu. V prořídlých vlasech je stále ještě trochu zlata a na smyslných ústech trochu šarlatu. Vodnaté oči si uchovaly něco ze své líbezné modři, jemně utvářené chřípí a vymodelovaný krk neztratily dosud zcela své ušlechtilé křivky Ano, je to Dorian Gray. Ale kdo to namaloval? Měl dojem, že poznává tahy vlastního štětce, a ten rám přece navrhl on. Myšlenka, která v něm vyvstala, byla nesmyslná, ale přesto pocítil strach. Uchopil rozžatou svíci a posvítil si na obraz. V levém rohu je jeho jméno, napsané dlouhými světle rumělkovými písmeny.

To je nějaká ohavná parodie, nějaká ničemná, sprostá karikatura. Nic takového nikdy nenamaloval. A přece je ten obraz od něho. Poznával to a měl pocit, jako by se mu krev v okamžení proměnila z ohně v nehybný led. Jeho obraz! Co to znamená? Proč se změnil? Otočil se a pohlédl na Doriana Graye očima nemocného člověka. Ústy mu to škubalo a vyprahlý jazyk jako by nebyl schopen vydat hlásku. Otřel si rukou čelo. Zvlhlo mu lepkavým potem.

Mladý muž se opíral o krbovou římsu a pozoroval ho s tím zvláštním výrazem, jaký vídáme ve tvářích lidí zaujatých divadelní hrou, když má právě výstup nějaký veliký umělec. V tom výrazu nebyl ani skutečný žal, ani skutečná radost. Bylo v něm pouze vášnivé zaujetí diváka, jen v očích se snad zableskla vítězosláva. Vytáhl si z klopy květinu a čichal k ní, nebo to aspoň předstíral.

„Co tohle znamená?“ zvolal konečně Hallward. Vlastní hlas zněl jeho uším pronikavé a cize.

„Před lety, když jsem byl ještě chlapec,“ pravil Dorian Gray a drtil květ v ruce, „jste se se mnou seznámil, lichotil jste mi a naučil jste mě být domýšlivým na to, jak jsem hezký. Jednoho dne jste mě představil svému příteli, který mi vysvětlil zázrak mládí, a pak jste domaloval můj portrét a ten mi zjevil zázrak krásy. V šíleném okamžiku - dodnes vlastně nevím, jestli toho lituju nebo ne - jsem vyslovil přání, vy byste možná řekl, že to byla modlitba...“

„Na to se pamatuji. Na to se moc dobře pamatuji! Ne, to není možné. V té místnosti je vlhko. Na plátně se usadila plíseň. V barvách, kterými jsem to maloval, byla nějaká ničemná nerostná žíravina. Říkám vám, že tohle není možné.“

„Co není možné?“ zamumlal mladý muž; šel k oknu a přitiskl čelo na studené, mlhou zkalené sklo.

„Vždyť jste mi řekl, že jste ten portrét zničil.“

„Mýlil jsem se. Ten portrét zničil mne.“

„Nevěřím, že je to můj obraz.“

„Nepoznáváte v něm svůj ideál?“ řekl trpce Dorian.

„Můj ideál, jak tomu říkáte...“

„Jak vy sám jste tomu říkal.“

„V tom nebylo nic špatného, nic hanebného. Vy jste pro mě znamenal takový ideál, s jakým se už nikdy nesetkám. Tohle je tvář nějakého satyra.“

„To je tvář mé duše.“

„Kriste pane! Co jsem to jenom zbožňoval? Vždyť to má oči ďáblovy!“

„Každý z nás má v sobě nebe i peklo, Basile,“ zvolal Dorian s divokým gestem zoufalství.

Hallward se znovu obrátil k portrétu a zíral na něj.

„Bože můj! Je-li to pravda,“ křičel, „jestli jste ze sebe udělal tohle, pak... pak musíte být dokonce ještě horší, než jak si představují ti, kteří mluví proti vám.“ Znovu si posvítil na plátno a zkoumal je. Povrch, zdá se, je zcela neporušen, takový, jak ho zanechal. To zřejmě zvnitřku vyvstalo to odporné a hrůzné. To je dílo jakéhosi vnitřního životního pochodu, že tu podobu pomalu rozežírá malomocenství hříchu. Tak děsivé není ani zahnívání mrtvoly ve vlhkém hrobě.

Hallwardovi se roztřásla ruka, takže svíce vypadla ze svícnu na podlahu a prskala tam. Šlápl na ni a zhasil ji. Pak sklesl na vratkou židli, jež stála u stolu, a skryl tvář do dlaní.

„Dobrý Bože, Doriane, jaká je tohle lekce! Jaká je to strašná lekce!“ Odpověď se neozvala, ale Hallward slyšel, jak mladý muž u okna vzlyká. „Modlete se, Doriane, modlete se,“ šeptal. „Co nás to učili říkat, když jsme byli děti? ,Neuveď nás v pokušení. Odpusť nám naše viny. Zbav nás od zlého.“ Říkejme to spolu! Modlitba vaší pýchy byla vyslyšena. Stejně bude vyslyšena i modlitba vašeho pokání. Přespříliš jsem se vám klaněl. Jsem za to potrestán. Vy jste se přespříliš klaněl sám sobě. Oba jsme potrestáni.“

Dorian Gray se zvolna otočil a pohlédl na něho uslzenýma očima. „Je příliš pozdě, Basile,“ zakoktal.

„Nikdy není příliš pozdě, Doriane. Klekněme si a hleďme si vzpomenout na nějakou modlitbu. Což není v bibli tento verš: 'Budou-li hříchové vaši jako šarlat, jako sníh zbělejí?“

„Tahle slova už pro mě nemají žádný význam.“

„Tiše! To neříkejte. Už jste se v životě napáchal dost špatností! Bože můj! Copak nevidíte, jak po nás ta zlořečená věc pokukuje?“

Dorian Gray pohlédl na obraz a najednou ho zaplavila neovladatelná nenávist k Basilu Hallwardovi, jako kdyby mu ji vnukla ta tvář na plátně, jako kdyby mu ji našeptaly do ucha ty sešklebené rty. Vzbouřil se v něm šílený vztek štvaného zvířete a v tu chvíli nenáviděl muže sedícího u stolu víc, než kdy v celém životě nenáviděl cokoli jiného. Zuřivě se rozhlédl. Cosi se zalesklo na víku malované truhlice, jež stála proti němu. Utkvěl na tom pohledem. Věděl, co to je. To je nůž, který si sem před několika dny přinesl, když si chtěl uříznout kus provazu, a který pak zapomněl odnést. Zvolna se k němu blížil, obcházeje pří tom Hallwarda. Jakmile byl za jeho zády, uchopil nůž a otočil se. Hallward se na židli pohnul, jako by chtěl vstát. Dorian se k němu vrhl a zaryl mu nůž do široké cévy za uchem. Srazil mu tak hlavu na stůl a pak znovu a znovu bodal.

Ozval se zdušený sten a hrozný zvuk, jaký vydává člověk zalykající se krví. Vztažené paže sebou třikrát křečovitě škubly a ruce s groteskně ztuhlými prsty máchly do vzduchu. Dorian ho bodl ještě dvakrát, ale muž se již nepohnul. Cosi počalo kapat na podlahu. Dorian chvilku čekal a tiskl tu hlavu dolů. Pak odhodil nůž na stůl a naslouchal.

Neslyšel nic, jen to kap kap na potrhaný koberec. Otevřel dveře a vyšel na chodbu. V domě byl naprostý klid. Nikde nikdo. Stál tu několik vteřin, nakláněl se přes zábradlí a hleděl do černé, vzkypělé studně temnoty. Pak vytáhl klíč, vrátil se do místnosti a zamkl se v ní.

Ta postava seděla stále na židli, záda měla nahrbená a skloněnou hlavou a dlouhýma nepřirozenýma rukama se natahovala přes stůl. Nebýt rudé klikaté trhliny v krku a srážející se černavé kaluže, jež se zvolna rozrůstala na desce, dalo by se říct, že ten muž prostě usnul.

Jak rychle to bylo všechno odbyto! Dorian byl podivuhodně klidný. Šel k oknu, otevřel je a vykročil na balkón. Vítr odvál mlhu a nebe bylo jako obrovský páví ocas, posázený myriádami zlatých ok. Pohlédl dolů a spatřil strážníka na obchůzce, šlehajícího dlouhým paprskem lucerny po dveřích tichých domů. Na nároží zazářilo karmínové světélko drožky slídící po pasažérech a zase zaniklo. Nějaká žena s poletující šálou se pomalu a potácivě ploužila podél plotu. Co chvíli se zastavovala a pokukovala za sebe. Tu začala ochraptělým hlasem zpívat. Strážník zamířil k ní a cosi jí řekl. Se smíchem odklopýtala. Přes náměstí se přehnal drsný závan větru. Plynové lampy zamrkaly a zmodraly a bezlisté stromy zakývaly sem a tam železně černými větvemi.

Dorian se zachvěl, vrátil se do místnosti a zavřel okno.

Došel ke dveřím, otočil klíčem a otevřel. Na mrtvého muže ani nepohlédl. Cítil, že si nesmí připouštět, v jakém je postavení, jen tak se s tím vším vyrovná. Přítel, který namaloval ten neblahý portrét, zodpovědný za všechno jeho neštěstí, prostě zmizel z jeho života. Tím je to vyřízeno.

Pak si vzpomněl na lampu. Byla to dosti zvláštní lampa, maurské umělecké dílo z matného stříbra, vykládané arabeskami z lesklé oceli a posázené nebroušenými tyrkysy. Třeba by ji mohl pohřešit sluha a začalo by vyptávání. Chvilku váhal, pak se obrátil a vzal lampu se stolu. Nemohl se ubránit pohledu na mrtvé tělo. Jak je tiché! A jak příšerně bílé se zdají ty dlouhé ruce! Vypadá to jako strašlivá vosková figurína.

Zamkl za sebou dveře a nehlučně se plížil po schodech dolů. Dřevo vrzalo a zdálo se, že sténá jakoby bolestí. Několikrát se Dorian zastavil a vyčkával. Ne: všude je ticho. To byly jen zvuky jeho kroků.

Když se dostal do knihovny, spatřil v koutě brašnu a plášť. To musí někam odklidit. Otevřel tajnou skrýš v dřevěném obložení, skrýš, kde ukrýval své podivné převleky, a tam Hallwardovy věci uložil. Později je může snadno spálit. Potom vytáhl hodinky. Za pět minut tři čtvrti na dvě!

Usedl a zamyslil se. Každý rok - ba každý měsíc - je v Anglii někdo pověšen za to, co on teď spáchal. Ve vzduchu visí šílenství vraždy. Nějaká rudá hvězda slétla blízko k zemi... Ale co se mu da dokázat? Basil Hallward odtud odešel v jedenáct. Doriana nikdo neviděl, když se vrátil. Většina sluhů je v Selby Royal. Komorník dávno spí... Paříž! Ano. Vždyť Basil odjel půlnočním vlakem do Paříže, jak to měl v úmyslu. Měl tak podivínsky samotářské zvyky, že uplyne řada měsíců, než vznikne nějaké podezření. Řada měsíců! To může být všechno už dávno odstraněno.

Náhle dostal nápad. Vzal si kožišinový plášť a klobouk a vyšel do haly. Tam stanul, protože zaslechl, jak venku po chodníku jde pomalým těžkým krokem strážník, a v okně zahlédl odraz záblesku jeho svítilny. Čekal a zadržoval dech.

Za několik okamžiků odtáhl závoru, vyklouzl ven a velmi opatrně zavřel dveře. Pak začal zvonit. Asi za pět minut se objevil komorník, jen napolo oblečený a velmi rozespalý.

„Je mi líto, že jsem vás musel vzbudit, Francisi,“ řekl Dorian a vešel dovnitř, „ale zapomněl jsem si vzít klíč od domu. Kolik je hodin?“

„Za pět minut čtvrt na tři, pane,“ odvětil sluha, dívaje se s ospalým pomrkáváním na hodinky.

„Za pět minut čtvrt na tři? To je hrozně pozdě! Ráno mě musíte vzbudit v devět. Mám nějakou práci.“

„Prosím, pane.“

„Byl tu někdo večer?“

„Pan Hallward, prosím. Zdržel se tu až do jedenácti a pak odešel, aby nezmeškal vlak.“

„Ach, to je mi líto, že jsem se s ním nesešel. Vzkázal mi něco?“

„Ne, pane, jen to, že když vás nezastihne v klubu, tak vám napíše z Paříže.“

„ Dobře, Francisi. Nezapomeňte mě ráno v devět vzbudit.“

„Ne, pane.“

Sluha se v trepkách odšoural chodbou.

Dorian Gray odhodil klobouk a plášť na stůl a vešel do knihovny. Čtvrt hodiny chodil sem a tam, kousal se do rtů a přemýšlel. Pak vyňal z jedné přihrádky knihovny diplomatický adresář a začal v něm listovat. Alan Campbell, May fair, Hertford Street 152. Ano, to je muž, kterého potřebuje.