Read synchronized with  English  Finnish  French  German  Italian  Portuguese  Russian  Spanisch 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Bylo to devátého listopadu, v předvečer jeho osmatřicátých narozenin, jak si potom často vzpomínal.

Asi v jedenáct hodin kráčel domů od lorda Henryho, kde byl na večeří, a halil se do důkladných kožešin, protože noc byla studená a mlhavá. Na rohu Grosvenor Square a South Audley Street minul ho v mlze muž, který kráčel velmi rychle a límec šedého ulstru měl zdvižený. V ruce nesl cestovní kufřík. Dorian ho poznal. Byl to Basil Hallward. Proběhl jím podivný pocit strachu, který si nedovedl vysvětlit. Nedal na sobě znát, že Basila poznal, a šel kvapně dál směrem k svému domu.

Ale Hallward ho spatřil. Dorian slyšel, jak se nejdřív na chodníku zastavuje a jak potom spěchá za ním. Za několik okamžiků cítil na paži jeho ruku.

„Doriane! To mám ale ohromné štěstí! Čekal jsem na vás ve vaší knihovně už od devíti hodin. Nakonec se mi zželelo vašeho unaveného sluhy, a když mě doprovodil ke dveřím, řekl jsem mu, aby šel spát. Mám namířeno půlnočním vlakem do Paříže a naléhavě jsem s vámi chtěl mluvit, než odjedu. Když jste mě teď minul, zdálo se mi, že jste to vy, či spíš váš kožich. Ale nevěděl jsem to docela jistě. Vy jste mě nepoznal?“

„V téhle mlze, drahý Basile? Vždyť nepoznávám ani Grosvenor Square. Myslím, že můj dům je někde tady, ale nejsem si tím vůbec jist. Je mi líto, že jedete pryč, protože jsem vás už neviděl celou věčnost. Ale snad se brzy vrátíte.“

„Ne. Budu šest měsíců mimo Anglii. Hodlám si najmout v Paříži ateliér a tam se zavřu, dokud nenamaluji jeden veliký obraz, který mám v hlavě. Ale o sobě jsem mluvit nechtěl. Jsme zrovna u vašich dveří. Dovolte, abych šel ještě na chviličku k vám. Mám něco na srdci, co vám musím říct.“

„Uděláte mi radost. Ale nezmeškáte vlak?“ řekl Dorian Gray unaveně, když vystoupil po schůdcích a otvíral klíčem dveře.

Světlo lampy prozářilo mlhu a Hallward se podíval na hodinky. „Mám spoustu času,“ odvětil. „Vlak jede až ve dvanáct patnáct a teď je teprve jedenáct. Když jsem vás potkal, to jsem šel stejně do klubu, abych se tam po vás podíval. Zavazadla mě totiž nijak nezdrží, těžké věci jsem už poslal napřed. Všecko, co s sebou povezu, je v téhle brašně a na nádraží Victoria se lehce dostanu za dvacet minut.“

Dorian se na něho podíval a usmál se. „Takhle prosím cestuje módní malíř! S příručním kufříkem a v ulstru! Pojďte dovnitř, nebo nám ta mlha naleze do domu. A prosím vás, nemluvte o ničem vážném. Dneska nic není vážné. Aspoň by nemělo být!“

Hallward potřásl hlavou, když vstoupil, a šel za Dorianem do knihovny. V ohromném otevřeném krbu jasně plápolalo dříví. Lampy byly rozsvíceny a na vykládaném stolečku stál otevřený stříbrný likérový příborníček z Holandska s několika sifony sodové vody a s velkými broušenými sklenkami.

„Jak vidíte, cítil jsem se tu zásluhou vašeho sluhy jako doma, Doriane. Dal mi všechno, co jsem si přál, včetně vašich nejlepších cigaret se zlatým náústkem. Je to náramně pohostinný tvor. Líbí se mi mnohem víc než ten Francouz, kterého jste míval. Mimochodem, co se s tím Francouzem stalo?“

Dorian pokrčil rameny. „Myslím, že si vzal komornou lady Radleyové a že jí zařídil v Paříži anglické krejčovství. Anglomanie je tam prý tuze v módě. To je hloupost od těch Francouzů, viďte? Ale - poslyšte - to vůbec nebyl špatný sluha. Nikdy se mi nelíbil, ale stěžovat jsem si na něho nemohl ani trochu. Člověk si někdy namlouvá úplné nesmysly. Byl mi opravdu velice oddán, a když odcházel, vypadal, jako by šel nerad. Dáte si ještě brandy se sodovkou? Nebo byste radši rýnské a selterskou? Já si dávám vždycky rýnské a selterskou. Určitě je ještě nějaké vedle v pokoji.“

„Děkuji, už nebudu pít nic,“ řekl malíř; odložil čepici a plášť a hodil je přes brašnu, kterou postavil do kouta. „A teď si s vámi chci vážně promluvit, drahý příteli. Nemračte se tak. Tím mi to jen ztěžujete.“

„Čeho se to týká?“ zvolal Dorian nedůtklivě a natáhl se na pohovku.

„Doufám, že ne mne. Sebe už mám dneska až dost.Chtěl bych být někým jiným.“

„Týká se to vás,“ odvětil Hallward svým vážným hlubokým hlasem, „a musím vám to říct. Zdržím vás sotva půl hodiny!“

Dorian si povzdychl a zapálil si cigaretu. „Půl hodiny!“ zabručel.

„Nežádám snad příliš mnoho, Doriane, a chci s vámi mluvit ve vašem vlastním zájmu. Myslím, že bude jen správné, když se dovíte, že se o vás po Londýně povídají strašlivé věci.“

„O těch si nepřeji nic vědět. Mám rád pomluvy o jiných lidech, ale pomluvy o mně, ty mě nezajímají. Ty nemají půvab novinek.“

„Musí vás zajímat, Doriane. Každý gentleman má zájem na dobrém jménu. Přece nechcete, aby o vás lidé mluvili jako o člověku nízkém a zvrhlém. Máte ovšem postavení a bohatství a takové věci. Ale postavení a bohatství nejsou všechno. Rozumějte, já těm pověstem vůbec nevěřím. Nemohu jim totiž věřit, když vás vidím. Hřích se podepíše člověku do tváře. Nelze ho zatajit. Někdy se mluvívá o tajných neřestech. Nic takového neexistuje. Má-li nešťastný člověk nějakou neřest, projeví se to v tazích jeho úst, v jeho těžkých víčkách, dokonce i v utváření jeho rukou. Loni ke mně přišel jeden člověk - nebudu ho jmenovat, ale vy ho znáte -, abych mu namaloval portrét. Nikdy předtím jsem ho neviděl a nic jsem o něm neslyšel, zato od té doby toho o něm slýchám hodně. Nabídl mi přemrštěnou částku. Odmítl jsem. Ve tvaru jeho rukou bylo cosi, co mi bylo odporné. Teď už vím, že jsem měl naprosto pravdu v tom, co jsem si o něm představoval. Žije strašlivým životem. Ale o vás, Doriane, když máte tak čistou, jasnou, nevinnou tvář a tak nádherné nezkalené mládí, o vás nemohu ničemu uvěřit. Vídám vás ovšem velmi zřídka a vy už teď nikdy nezajdete ke mně do ateliéru, a tak když máme k sobě daleko a slyším všechny ty ohavnosti, které si o vás lidé šeptají, nevím, co říct. Jak to, Doriane, že takový muž, jako je vévoda z Berwicku, odejde z klubovní místnosti, když tam vstoupíte vy? Jak to, že tolik londýnských gentlemanů ani nevkročí do vašeho domu, ani vás nepozve k sobě? Býval jste přítelem lorda Staveleyho. Setkal jsem se s ním minulý týden u večeře. V rozhovoru jsme zavadili o vaše jméno, v souvislosti s těmi miniaturami, které jste půjčil na výstavu v Dudley. Staveley ohrnul rty a řekl, že máte možná výborný umělecký vkus, ale že jste člověk, jakého by se žádné dívce se slušnými názory nemělo dovolit poznat a s jakým by žádná cudná žena neměla sedět v jedné místnosti. Připomněl jsem mu, že jsem váš přítel, a ptal jsem se ho, jak to myslel. Řekl mi to. Řekl mi to zpříma přede všemi. Bylo to hrozné. Proč vaše přátelství působí na mladé lidi tak neblaze? Třeba ten nešťastný chlapec z královské gardy, který spáchal sebevraždu? Vy jste byl jeho veliký přítel. Nebo sir Henry Ashton, který musel odjet z Anglie s pošpiněným jménem. Vy a on jste byli pořád spolu. Co Adrian Singleton a jeho strašlivý konec? Co jediný syn lorda Kenta a jeho kariéra? Potkal jsem včera na St. James' Street jeho otce. Je zřejmě zlomen hanbou a zármutkem. Co mladý vévoda z Perthu? Jaký život to teď vede? Který gentleman by se s ním stýkal?

„Přestaňte, Basile! Mluvíte o něčem, o čem pranic nevíte,“ řekl Dorian Gray, kousaje se do rtů; v jeho hlase znělo nekonečné opovržení. „Ptáte se mne, proč Berwick odejde z místnosti, když tam vstoupím já. To proto, že já vím všechno o něm, a ne proto, že on ví něco o mně. Jak může mít čistý štít s tou krví, kterou má v žilách? Ptáte se mne na Henryho Ashtona a mladého Perthe. Já jsem snad učil toho prvního neřestem a toho druhého prostopášnictví? Když si Kentův hloupý synáček najde manželku na ulici, co mně je po tom? Když Adrian Singleton napíše na směnku jméno svého přítele, jsem já snad jeho opatrovník? Vím, jak v Anglii lidé žvaní. Střední vrstvy provětrávají své morální předsudky nad svými přecpanými tabulemi a jen proto si šuškají o tom, čemu říkají zhýralost těch, co jsou nad nimi, aby mohli předstírat, že chodí do vysoké společnosti a že s lidmi, které pomlouvají, jsou důvěrně zadobře. Stačí, aby měl člověk vynikající postavení a ducha, a už ho kdekterý sprostý jazyk omílá. A jaký sami vedou život, ti, kteří se tváří tak mravně? Zapomínáte, že žijeme v rodné zemi pokrytectví.“

„ Doriane,“ zvolal Hallward, „o to neběží. S Anglií je to notně zlé, to vím, a anglická společnost je celá špatná. Právě proto chci, abyste vy byl ryzí. A vy nejste ryzí. Právem posuzujeme člověka podle toho, jak působí na své přátele. Ti vaši jako by ztratili všechen smysl pro čest, dobrotu, čistotu. Vy jste jim vnukl šílenou touhu po rozkoších. Teď jsou na dně. A zavedl jste je tam vy. Ano, vy jste je tam zavedl, a přesto se dokážete usmívat, jak se usmíváte teď, A je tu něco ještě horšího. Vím, že vy a Harry jste nerozluční přátelé. Jistě už pro to, když pro nic jiného, jste neměl hodit jméno jeho sestry na pospas lidským řečem.“

„Dejte si pozor, Basile! Zacházíte příliš daleko!“

„Musím to říct a vy to musíte vyslechnout. Vy to vyslechnete! Když jste se s lady Gwendólenou seznámil, ani stín pomluvy o ni ještě nezavadil. A najde se teď v Londýně jediná slušná žena, která by si s ní vyjela do Hyde Parku? Vždyť s ní nesmějí bydlet ani její děti! A ještě jiné věci se povídají - povídá se, že vás lidé vídají, jak se za svítání kradete z hrozných domů a jak se v přestrojení plížíte do nejodpornějších londýnských doupat. Je to pravda? Může to být pravda? Když jsem to slyšel poprvé, tak jsem se smál. Ale teď už mě z toho jímá hrůza. A co váš dům na venkově a ten život, který se tam vede? Doriane, vy nevíte, co se o vás povídá. Nebudu vám říkat, že vám nehodlám dělat kázání. Pamatuji se, jak Harry jednou prohlásil, že každý, z koho se právě stává samozvaný páter, vždycky tímhle začíná a pak to slovo hned zruší. Já vám hodlám dělat kázání. Chci, abyste měl čisté jméno a neposkvrněný štít. Chci, abyste se zbavil těch hrozných lidí, s kterými se stýkáte. Nekrčte takhle rameny. Nebuďte tak lhostejný. Máte na své okolí podivuhodný vliv. Využívejte ho k dobru, nikoli ke zlu. Říká se, že každého, s kým se důvěrně seznámíte, zkazíte a že docela stačí, abyste vešel někam do domu, a hned tam za vámi vnikne nějaká hanba. Nevím, je-li tomu tak či ne. Jak bych to mohl vědět? Ale říká se to o vás. Slýchám věci, o nichž, jak se zdá, nelze pochybovat. Lord Gloucester patřil v Oxfordu k mým nejlepším přátelům. Ukázal mi dopis, který mu napsala jeho žena, když umírala o samotě ve své vile v Mentonu. V nejstrašnější zpovědi, jakou jsem kdy četl, hrálo roli vaše jméno. Řekl jsem lordu Gloucesterovi, že je to nemožné, že vás dokonale znám a že byste nebyl ničeho takového schopen. Ale znám vás? Rád bych věděl, jestli vás znám. Než bych na to mohl odpovědět, to bych musel napřed vidět vaši duši.“

„Vidět mou duši!“ zašeptal Dorian Gray; vyskočil z pohovky a téměř zbělel hrůzou.

„Ano,“ odpověděl vážně Hallward a v hlase mu zněl hluboký tón zármutku, „vidět vaši duši. Ale to může jen Bůh.“

Mladšímu muži se vydral ze rtů trpký výsměšný smích. „I vy ji dneska uvidíte!“ zvolal a zvedl ze stolu lampu. „Pojďte! Je dílem vašich rukou, tak proč byste se na ni nemohl podívat? A pak o tom všem můžete vykládat, když si budete přát. Ale nikdo vám neuvěří. A i kdyby vám věřili, tím víc bych se jim pro to líbil. Znám dnešní dobu líp než vy, přesto, že o ní pořád tak do omrzení žvaníte. Pojďte, povídám. Už dost jste se o mravní zkáze naslýchal. Teď se jí podíváte rovnou do tváře.“

V každém slovu, jež vyřkl, zněla šílená pýcha. Dupal na podlahu a zase už se choval jako neukázněný chlapec. Pociťoval strašnou radost při pomyšlení, že s ním má někdo jiný sdílet jeho tajemství a že muž, který namaloval portrét, v němž je prapůvod celé jeho hanby, má v sobě po celý zbytek života nést jako těžké břímě odpornou vzpomínku na to, co udělal.

„Ano,“ pokračoval, přistupuje k Hallwardovi a hledě mu upřeně do přísných očí, „ukážu vám svou duši. Uvidíte to, co podle vašich představ může vidět jen Bůh.“

Hallward ucouvl. „Rouháte se, Doriane!“ zvolal. „Takové věci nesmíte říkat. Jsou hrozné a nemají smysl.“

„Myslíte?“ Dorian se opět zasmál.

„Vím to. Pokud jde o to, co jsem vám dnes říkal, při tom jsem myslel jen na vaše dobro. Víte, že jsem odjakživa váš oddaný přítel.“

„Nedotýkejte se mne! Dopovězte, co máte na srdci.“

Malířovou tváří se mihl křečovitý záchvěv bolesti. Na okamžik se odmlčel a zaplavil ho prudký pocit lítosti. Jaké má konec konců právo, aby se Dorianu Grayovi vměšoval do života? Udělal-li Dorian jen desetinku toho, co se o něm proslýchá, jak mnoho za to jistě vytrpěl! Hallward se napřímil, přešel ke krbu a stanul u něho, hledě na hořící polena, na popel z nich, podobný jinovatce, a na jejich dřeň tepající plamenem.

„Čekám, Basile,“ řekl mladý muž tvrdým, jasným hlasem.

Hallward se otočil. „Tohle mám na srdci!“ zvolal. „Musíte mi nějak zodpovědět ta hrozná obvinění, která proti vám lidé vznesli. Když mi řeknete, že jsou od začátku do konce naprosto nepravdivá, uvěřím vám. Popřete je, Doriane, popřete je! Copak nevidíte, co prožívám? Bože můj! Neříkejte mi, že jste člověk špatný a zkažený a nestoudný.“

Dorian Gray se usmál. Rty se mu pohrdavě zvlnily. „Pojďte nahoru, Basile,“ řekl mírně. „Vedu si deník o svém životě, den po dni, a ten zůstává pořád v místnosti, v které je psán. Ukážu vám ho, když půjdete se mnou.“

„Půjdu s vámi, Doriane, když si to přejete. Vidím, že jsem viz stejně zmeškal vlak. To nevadí. Mohu jet zítra. Ale nechtějte po mně, abych teď v noci něco četl. Nechci nic jiného než přímou odpověď na svou otázku.“

„Tu dostanete nahoře. Tady vám ji dát nemohu. A nebudete muset číst dlouho.“