Read synchronized with  German  English  Russian  Chinese 
Domácí pacient.  Arthur Conan Doyle
Kniha. Domácí pacient
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Když přehlížím tu řádku poněkud nesouvislých vzpomínek, v nichž jsem se pokusil ilustrovat některé intelektuální zvláštnosti svého přítele Sherlocka Holmese, zaráží mě, jak obtížné bylo vybrat příklady, které ve všech ohledech vyhovovaly mému záměru. V případech, kde Holmes předvedl jistou tour de force analytického uvažování a demonstroval hodnotu svých speciálních pátracích metod, byla totiž fakta sama často tak nicotná a všední, že jsem se necítil oprávněn předložit je veřejnosti. Jindy se naopak stávalo, že se podjal nějakého pátrání, při němž narazil na fakta mimořádně pozoruhodná a dramatická, ale podíl, jímž přispěl k vysvětlení jejich příčin, nebyl tak významný, jak bych si byl já, jakožto jeho životopisec, přál. Drobný případ, který jsem zpracoval pod názvem Studie v šarlatové, a pozdější, související se zkázou lodi Gloria Scottová, mohou dobře posloužit za ukázky této Scylly a Charybdy, které jejich kronikáři neustále hrozí. Je možné, že v záležitosti, o níž se chystám psát nyní, není role mého přítele dostatečně zdůrazněna; celkový spád událostí je však natolik pozoruhodný, že se nedokážu přinutit k tomu, abych ji z tohoto seriálu nadobro vypustil.

Byl ponurý, deštivý říjnový den. Záclony jsme měli napůl zatažené a Holmes se choulil na pohovce a znova a znova pročítal dopis, který mu došel ranní poštou. Pokud jde o mne, v době, kdy jsem sloužil v Indii, naučil jsem se lépe snášet horko než zimu a přetopený pokoj, v němž teploměr ukazoval dvaatřicet stupňů, nepůsobil mi pražádné obtíže. V novinách nebylo nic zajímavého. Parlament přerušil zasedání. Kdekdo byl mimo Londýn a mně se zastesklo po lesních pasekách New Forestu a po oblázkových plážích v Southsea. Splasklé bankovní konto mě donutilo odložit dovolenou a mého přítele venkov či moře nelákaly ani v nejmenším. Nejraději se povaloval uprostřed pěti miliónů lidí, rozhazoval své sítě, prohlížel, co v nich uvízlo, a citlivě reagoval na každé sebemenší podezření či zmínku o nějakém nevyřešeném zločinu. Láska k přírodě mezi jeho početné vlohy nepatřila a Londýn opouštěl pouze tehdy, když momentálně odvrátil pozornost od městského zlosyna a vyrazil po stopách nějakého jeho provinciálního kolegy na venkov.

Viděl jsem, že Holmes je příliš zahloubán a není mu právě dvakrát do řeči. Odložil jsem proto nudné noviny, zabořil jsem se do křesla a oddal jsem se melancholickým úvahám. Hlas mého přítele mě pojednou vyrušil ze zamyšlení.

„Máte pravdu, Watsone,“ řekl. „To je opravdu velice absurdní způsob, jak si vyřizovat spory.“

„Naprosto absurdní!“ zvolal jsem, ale pak jsem si náhle uvědomil, že vlastně zareagoval na moje nejskrytější myšlenky. Narovnal jsem se v křesle a vytřeštil jsem na něho oči v naprostém údivu.

„Co zas je tohle, Holmesi?“ zvolal jsem. „To už tedy přesahuje všechny meze mé fantazie.“

Srdečně se zasmál mým rozpakům.

„Jistě si vzpomínáte,“ řekl, „že jsem vám nedávno četl pasáž z jedné Poeovy povídky, v níž jakýsi důvtipný muž sleduje nevyřčené myšlenky svého přítele, a vy jste to tehdy pokládal za pouhou tour de force autora. Když jsem poznamenal, že vlastně dělám v jednom kuse totéž, vyjádřil jste svou nedůvěru.“

„To jsem neřekl!“

„Možná že jste to neřekl nahlas, milý Watsone, ale vaše obočí mi to neklamně prozradilo. A když jsem teď viděl, jak jste odložil noviny a oddal se meditacím, potěšila mě příležitost sledovat vaše myšlenkové pochody a případně se do nich vmísit, abych vám dokázal, že jsem s vašimi úvahami neztratil kontakt.“

Já jsem však stále ještě nebyl spokojen. „V příkladu, který jste mi četl,“ řekl jsem, „dospěl ten důvtipný muž ke svým závěrům na základě činů pozorované osoby. Jestli se dobře pamatuji, zakopl o hromadu kamení, podíval se na hvězdy a tak dále. Já jsem ale klidně seděl v křesle - jaké vodítko jsem vám tedy mohl poskytnout?“

„Podceňujete sám sebe. Rysy tváře byly člověku dány k tomu, aby jimi vyjadřoval své pocity, a vaše tvář je vaším věrným služebníkem.“

„Chcete říct, že jste mé myšlenkové pochody vyčetl z rysů mé tváře?“

„Ano, z vašich rysů a hlavně z očí. Nedokážete si náhodou vybavit, čím vaše úvahy začaly?“

„Ne, to už nedokážu.“

„Pak vám to povím. Když jste odložil noviny, což byl pohyb, jímž jste upoutal mou pozornost, seděl jste asi půl minuty s naprosto bezmyšlenkovitým pohledem. Pak se vaše oči zafixovaly na čerstvě zarámovaný obraz generála Gordona a ze změny vaší tváře jsem usoudil, že jste začal přemýšlet. Příliš daleko jste se však nedostal. Obrátil jste oči k nezarámovanému obrazu Henryho Warda Beechera, který stojí nahoře na vašich knihách. Pak jste pohlédl na zeď a samozřejmě bylo jasné, nač myslíte. Pomyslel jste si, že kdyby byl portrét zarámovaný, zakryl by právě to prázdné místo na stěně a byl by vhodným protějškem Gordonovy podobizny.“

„Sledoval jste mě obdivuhodně!“ zvolal jsem.

„Až sem jsem se stěží mohl zmýlit. Pak jste se ale v myšlenkách vrátil k Beecherovi a upřeně jste se na portrét zadíval, jako byste chtěl z rysů vyčíst jeho povahu. Pak jste přestal mhouřit oči, ale hleděl jste na portrét dál a vypadal jste zamyšleně. Zřejmě jste se v duchu rozpomínal na události Beecherovy kariéry. Dobře jsem si uvědomil, že přitom nemůžete nepomyslet na poslání, jehož se podjal na podporu Severu v době občanské války, neboť si vzpomínám na vaše vášnivé rozhořčení nad tím, jak byl přijat těmi nejnepokojnějšími vrstvami našeho národa. Tehdy vás to tak popudilo, že jsem věděl, že nemůžete myslet na Beechera a nemyslet i na tohle. Když jsem za okamžik viděl, že jste od obrazu odvrátil oči, začal jsem tušit, že se v duchu obíráte válkou Severu proti Jihu, a když mi neušlo, že máte sevřené rty, že vám planou oči a zaťal jste pěsti, byl jsem přesvědčen, že opravdu myslíte na udatnost, kterou obě strany v tom zoufalém zápase prokázaly. Pak ale vaše tvář znovu zesmutněla a zavrtěl jste hlavou. V té chvíli jste se v myšlenkách pozastavil nad smutkem a hrůzou a zbytečně zmarněnými životy. Rukou jste se bezděčně dotkl vlastního starého zranění a na rtech se vám zachvěl úsměv, který mi naznačil, že vám přišla na mysl směšná stránka takového způsobu urovnávání mezinárodních problémů. V tomto bodě jsem s vámi souhlasil, že je to absurdní, a měl jsem radost z toho, že veškeré moje dedukce byly správné.“

„Absolutně!“ řekl jsem. „Ale teď, když jste to vysvětlil, musím přiznat, že jsem tím udiven stejně jako předtím.“

„Bylo to velice banální, milý Watsone, ujišťuji vás o tom. Nebyl bych tím vůbec obtěžoval vaši pozornost, nebýt toho, že jste onehdy projevil jistou nedůvěru. Vidím však, že večer s sebou přinesl lehký větřík. Co byste řekl menší procházce po Londýně?“

Měl jsem už našeho malého obývacího pokoje po krk, a s radostí jsem přijal jeho pozváni. Tři hodiny jsme se společně procházeli a pozorovali věčně proměnlivý kaleidoskop života a jeho přílivy i odlivy ve Fleet Street a na Strandu. Holmesův charakteristický způsob konverzace, jeho bystrá všímavost k detailům a jemná schopnost vyvozovat z nich závěry - to všechno mě bavilo a poutalo zároveň.

Bylo už deset hodin, když jsme se znova vrátili do Baker Street. Před našimi dveřmi čekal krytý kočár.

„Hm! Nějaký doktor - praktický lékař, jak vidím,“ řekl Holmes. „Neprovozuje praxi ještě příliš dlouho, ale má už práce nad hlavu. Hádám, že k nám přijel na konzultaci. Štěstí, že jsme se vrátili!“

Byl jsem dostatečně obeznámen s Holmesovými metodami, abych dokázal sledovat jeho uvažování a abych poznal, že podklad k rychlé dedukci mu poskytla charakteristická souprava různých lékařských nástrojů v proutěném koši, který visel v kočáře a byl ozářen světlem lucerny. Světlo nahoře v okně nám potvrdilo, že pozdní návštěva skutečné platí nám. S jistou zvědavostí na to, co k nám mohlo v tuto hodinu přivést některého mého kolegu, kráčel jsem za Holmesem do naší svatyně.

Když jsme vstoupili, vstal z křesla u krbu bledý muž s úzkou tváří a narezlými licousy. Mohlo mu být nanejvýš tak třiatřicet nebo čtyřiatřicet let, ale jeho ztrhaný výraz a nezdravá barva pleti svědčily o životě, který podrýval jeho síly a oloupil jej o mládí. Choval se nervózně a plaše jako nějaký přecitlivělý gentleman a jeho útlá bílá ruka, která spočívala na krbové římse; když povstal, připomínala spíš ruku umělce než lékaře. Oblečen byl ve střízlivých tmavých šatech, měl na sobě šosatý černý kabát, tmavé kalhoty a nepříliš křiklavou vázanku.

„Dobrý večer, pane doktore,“ řekl Holmes bodře, „jsem rád, že na nás nečekáte déle než pouhých pár minut.“

„Mluvili jste s mým kočím?“

„Ne, prozradila mi to tady ta svíčka na postranním stolku. Jen se prosím posaďte a povězte mi, čím vám mohu být k službám.“

„Jmenuji se Percy Trevelyan a jsem lékař,“ řekl náš návštěvník, „a bydlím v Brook Street číslo 403.“

„Nejste ten autor monografie o záhadných nervových poruchách?“ zeptal jsem se.

Bledé tváře se mu zarděly potěšením, když uslyšel, že znám jeho dílo.

„Slýchám o své práci tak zřídka, že už jsem myslel, že dočista zapadla,“ řekl. „Moji nakladatelé mi posílají katastrofální vyúčtování z prodeje knihy. Vy jste asi sám lékař, ne?“

„Vojenský doktor ve výslužbě.“

„Mým koníčkem byly odjakživa nervové choroby. Chtěl jsem se specializovat výlučně na ně, ale to víte, člověk musí vzít to první, co se mu nabídne. To všechno ale jenom tak mimochodem, pane Holmesi; dobře vím, jak je váš čas drahý. Oč jde: v mém domě v Brook Street došlo v poslední době k řadě velice zvláštních událostí a dnes večer to vyvrcholilo takovým způsobem, že jsem se rozhodl už déle to neodkládat a požádat vás o radu a o pomoc.“

Sherlock Holmes se posadil a zapálil si dýmku. „Jste nám oběma srdečně vítán,“ řekl. „Povězte mi prosím podrobně o všech těch událostech, které vás tolik vzrušily.“

„Některé okolnosti jsou tak triviální,“ řekl doktor Trevelyan, „že se až stydím se o nich zmiňovat. Ta záležitost je ale věru nevysvětlitelná a teď v ní došlo k tak komplikovanému obratu, že bych vám ji rád předestřel celou; sám prosím posuďte, co je podstatné a co nikoli.

Nejdřív vám musím povědět pár slov o svých studiích. Vystudoval jsem na Londýnské universitě a nebudete doufám pokládat za samochválu, když vám řeknu, že mě profesoři pokládali za velice nadějného studenta. Po promoci jsem se i nadále věnoval vědecké práci, neboť jsem dostal skromné místo v King’s College Hospital a poštěstilo se mi vzbudit značný rozruch svými výzkumy v patologii katalepsie a nakonec jsem získal cenu a medaili Bruce Pinkertona právě za onu monografii o nervových poruchách, o níž se váš přítel před okamžikem zmínil. Nerad bych přeháněl, řeknu-li, že podle všeobecného názoru jsem měl před sebou skvělou kariéru.

Narazil jsem však na jednu velkou překážku - na nedostatek kapitálu. Sám dobře víte, že specialista s velkými ambicemi je nucen usadit se v některé z oněch dvanácti ulic ve čtvrti kolem Cavendish Square, což ovšem vyžaduje peníze na placení vysoké činže a obnáší i značné výdaje na zařízení ordinace. Kromě těchto předběžných výloh musí být připraven i na to, že bude několik let žít z vlastních prostředků, a přitom si musí držet reprezentační kočár a koně. To ovšem bylo zcela nad moje síly a mohl jsem jen doufat, že po deseti letech šetření budu snad mít tolik, abych se mohl ucházet o svůj podíl na štěstí. Pojednou se však přihodilo něco, co mi otevřelo nečekané vyhlídky.

Navštívil mě gentleman, který se jmenoval Blessington a kterého jsem vůbec neznal. Jednou ráno přišel za mnou do mého bytu a bez okolků přistoupil k věci.

,Vy jste ten Percy Trevelyan, který tak výtečně studoval a vyhrál nedávno tu velkou cenu?’ zeptal se.

Uklonil jsem se.

,Odpovězte mi upřímně,’ pokračoval, ,poněvadž poznáte, že je to ve vašem vlastním zájmu. Jste dost chytrý na to, aby se z vás stal úspěšný muž. Jste ale i dost taktní?’

Musel jsem se usmát náhlosti té otázky.

,Doufám, že ano,’ řekl jsem.

‚A co takhle nějaké zlozvyky? Nepotrpíte si na alkohol?’

,No dovolte!’ zvolal jsem.

,Výborně! To je v pořádku! Zeptat jsem se vás ale musel. Proč jste si tedy se všemi těmihle vlastnostmi neotevřel ordinaci?’

Pokrčil jsem rameny.

‚Ale - no tak!’ řekl svým žoviálním způsobem. ,To je přece stará písnička. Máte toho víc v hlavě než v kapse, že? Co byste tomu říkal, kdybych vám v Brook Street zařídil ordinaci?’

Užasle jsem se na něho podíval.

,Och, dělám to kvůli sobě, ne kvůli vám,’ zvolal. ,Budu k vám naprosto upřímný, a bude-li to vyhovovat vám, bude to rozhodně vyhovovat i mně. Víte, chtěl bych investovat pár tisíc, a myslel jsem, že bych je vynaložil na vás.’

,Proč ale?’ vydechl jsem v údivu.

,Je to spekulace jako každá jiná, a bezpečnější než většina jiných.’

,Co byste za to ode mne chtěl?’

,Hned vám to povím. Pronajmu dům, zařídím jej, budu platit služebnictvo a o všechno se budu starat. Vy si jen sednete v ordinaci do křesla. Budu vám dávat kapesné a hradit veškeré výlohy. Za to mi budete odvádět tři čtvrtiny výdělku a zbývající čtvrtinu si budete nechávat pro sebe.’

Tak zněla ta podivná nabídka, pane Holmesi, se kterou za mnou pan Blessington přišel. Nehodlám vás unavovat podrobným líčením dalšího dohadování a domlouvání. Skončilo to tím, že jsem se příští rok, v den Zvěstování Panny Marie, do domu nastěhoval a otevřel jsem si lékařskou praxi, vcelku za oněch podmínek, jaké mi nabídl. Ubytoval se tam se mnou jako můj domácí pacient. Trpěl srdeční vadou a měl za to, že potřebuje stálý lékařský dohled. Dva nejlepší pokoje v prvním patře si zařídil jako obývací pokoj a ložnici pro sebe. Byl to člověk zvláštních zvyků, stranil se společnosti a zřídka chodíval ven. Vedl dost nepravidelný život, ale v jednom ohledu byl přesnost sama. Každý večer ve stejnou hodinu přišel do ordinace, překontroloval účetní knihu, odpočítal mi pět šilinků a tři pence z každé guineje, kterou jsem vydělal, a zbytek si odnesl do trezoru ve svém pokoji.

Po pravdě vám mohu říct, že nikdy neměl příležitost, aby své spekulace litoval. Hned od počátku byla úspěšná. Několik zdařile vyléčených případů a reputace, kterou jsem si získal v nemocnici, postavily mě rychle do čela místní lékařské obce a během posledních dvou let se z něho mým přičiněním stal bohatý člověk.

Tolik jsem vám chtěl povědět, pane Holmesi, o své minulosti a svých vztazích k panu Blessingtonovi. Zbývá už jen, abych vám pověděl, co se stalo a co mě k vám dnes večer přivedlo.

Před několika týdny za mnou pan Blessington přišel a zdálo se, že je velice rozčilen. Rozpovídal se o nějaké loupeži, k níž prý, jak mi řekl, došlo ve West Endu, a na mě to působilo dojmem, že se rozčiluje docela zbytečně, když prohlásil, že si do čtyřiadvaceti hodin musíme opatřit pevnější závory na okna a na dveře. Asi týden byl ve stavu jakéhosi zvláštního neklidu, v jednom kuse vyhlížel z okna a přestal chodit i na obvyklé krátké procházky před večeří. Z jeho chování mi bylo jasné, že má před něčím nebo před někým smrtelnou hrůzu, ale když jsem se ho na to zeptal, osopil se na mě vždycky tak, že jsem byl nucen změnit téma rozhovoru. S postupem času se zdálo, že ho obavy opouštějí a znova se vrátil ke svým dřívějším zvykům; pak se ale přihodila další událost, která ho přivedla do politováníhodného stavu naprosté sklíčenosti, v němž se teď nachází.

Co se vlastně stalo: před dvěma dny jsem obdržel dopis, který vám tu přečtu. Nebyla na něm ani adresa odesilatele, ani datum.

Ruský šlechtic, který dlí v současné době v Anglii, stojí v něm, by rád vyhledal lékařskou pomoc doktora Percyho Trevelyana. Několik let už trpí záchvaty katalepsie, v kterémžto oboru je doktor Trevelyan věhlasnou kapacitou. Dovolí si přijít na návštěvu zítra večer ve čtvrt na sedm, bude-li to panu doktoru Trevelyanovi vyhovovat a bude-li doma.

Dopis mě neobyčejně zajímal, neboť hlavní obtíž při studiu katalepsie spočívá v tom, že případů je poměrně málo, neboť jde o celkem vzácnou chorobu. Je proto pochopitelné, že jsem ve stanovenou hodinu čekal v ordinaci, když sluha pacienta uvedl.

Byl to starší člověk, štíhlý a ostýchavý, a nebylo na něm nic zvláštního - rozhodně neodpovídal naší běžné představě o ruském šlechtici. Víc mě však překvapil zevnějšek jeho průvodce. To byl vysoký, nápadně hezký mladík se snědou, hrdou tváří a pažemi a hrudníkem jako Herkules. Podpíral starce v podpaždí, když vstoupili, a pomohl mu do křesla s jemností a ohleduplností, které by se od muže jeho zevnějšku sotva kdo nadál.

,Omluvte mě, že jdu i já, pane doktore,’ řekl mi s trochu šišlavou anglickou výslovností. Je to můj otec a jeho zdravotní stav je pro mne tím nejdůležitějším na světě.’

Tato synovská starostlivost mě dojala. ,Chcete být přítomen i při vyšetření? Prosím,’ řekl jsem.

,Za nic na světě,’ zvolal s gestem hrůzy. ,Nemáte představu, jak je to pro mne bolestné. Kdybych měl otce spatřit při jednom z těch strašných záchvatů, určitě bych to nepřežil. Má nervová soustava je neobyčejně citlivá. Když dovolíte, zůstanu v čekárně, až budete otce vyšetřovat.’

S tím jsem samozřejmě souhlasil a mladík odešel. Začal jsem s pacientem hovořit o jeho chorobě a dělal jsem si podrobné poznámky. Nebyl právě nejinteligentnější a jeho odpovědi byly často dost nejasné, což jsem přičítal jeho omezené znalosti angličtiny. Pojednou mi však, když jsem psal, přestal odpovídat na všechny dotazy. Otočil jsem se k němu a byl jsem otřesen, když jsem viděl, že sedí v křesle, jako by spolkl pravítko, a civí na mě s naprosto bledou a strnulou tváří. Znova dostal záchvat té záhadné choroby.

Nejdřív, jak už jsem řekl, se mne zmocnil pocit lítosti a hrůzy. Potom však, přiznávám se, pocítil jsem spíš jisté profesionální zadostiučinění. Zaznamenal jsem si pacientův puls a teplotu, ověřil jsem si ztuhlost svalstva a přezkoušel reflexy. Ani jeden ze symptomů nebyl nějak výrazně abnormální, což ostatně odpovídalo mým dřívějším zkušenostem. V takových případech jsem dosáhl dobrých výsledků s inhalováním amylnitrátu a pacient mi poskytoval další skvělou příležitost, abych vyzkoušel jeho účinky.

Lahvičku jsem měl v přízemí v laboratoři, a tak jsem nechal pacienta sedět v křesle a rozběhl jsem se pro ni dolů. Chvilku mi trvalo, než jsem ji našel - řekněme pět minut - a pak jsem se vrátil. Představte si můj údiv, když jsem našel ordinaci prázdnou - pacient byl pryč!

Hned jsem se samozřejmě rozběhl do čekárny. Syn ale byl také pryč. Dveře v hale byly zavřené, ale odemčené. Můj sluha, který pacienty přijímá, je u mne teprve krátce a nevyniká zvláštní bystrostí ducha. Čekává v přízemí a do ordinace přiběhne, teprve když na něho zazvoním, aby vyprovodil pacienta ven. Neslyšel nic a celá věc byla naprosto záhadná. Pan Blessington se zanedlouho vrátil ze své krátké procházky, ale nezmínil jsem se mu o tom, poněvadž po pravdě řečeno, v poslední době jsem se s ním stýkal tak málo, jak jen bylo možné.

Nu, nemyslel jsem si, že toho Rusa a jeho syna ještě někdy uvidím, a tak si můžete představit, jak jsem byl překvapen, když dnes večer oba přišli do mé ordinace ve stejnou hodinu jako poprvé.

,Musím se vám moc omluvit za svůj náhlý včerejší odchod, pane doktore,’ řekl můj pacient.

‚Přiznám, že jsem tím byl velice překvapen,’ řekl jsem.

,Víte, to je tak,’ poznamenal, ,když se z takového záchvatu vzpamatuji, připadám si jako v mlze a nevzpomínám si na nic, co bylo předtím. Přišel jsem k sobě a zdálo se mi, že jsem v naprosto neznámé místnosti, nikde nikdo nebyl, a tak jsem se v jakési otupělosti vypotácel na ulici.’

,A já,’ řekl syn, ,když jsem viděl, že otec přichází do čekárny, myslel jsem přirozené, že prohlídka je u konce. Teprve když jsme přišli domů, začal jsem si uvědomovat, co se vlastně stalo.’

,To nic,’ řekl jsem se smíchem, ,nic se vlastně nestalo, jenom jste mě strašně vyděsil; račte prosím laskavě do ordinace a můžeme pokračovat ve vyšetření, které včera tak náhle skončilo.’

Asi půl hodiny jsem se starým pánem hovořil o symptomech jeho choroby, a pak, když jsem mu napsal recept, viděl jsem ho, jak odchází zavěšen do syna.

Už jsem se zmínil, že pan Blessington právě v této době chodívá na procházku. Zanedlouho se vrátil a šel nahoru. Za okamžik jsem slyšel, že běží znova dolů, a vzápětí vpadl do ordinace. Zdálo se, že se pomátl strachy.

,Kdo byl v mém pokoji?’ křičel.

,Nikdo,’ řekl jsem.

,To je lež!’ zaječel.’Pojďte se tam nahoru podívat.’

Prominul jsem mu tu hrubost, poněvadž jsem viděl, že je opravdu strachy celý bez sebe. Když jsem s ním přišel do jeho pokoje, ukázal mi na světlém koberci několik šlépějí.

,Chcete mi snad vykládat, že tyhle šlápoty jsem tu udělal já?’ křičel.

Byly opravdu mnohem větši než číslo jeho bot a zřejmě zcela čerstvé. Jak víte, dnes odpoledne silně pršelo a ti dva byli jediní pacienti, kteří u mne byli. Nemohlo to tedy být jinak, než že mladík v čekárně z nějakého neznámého důvodu, zatímco jsem byl zaměstnán jeho otcem, vešel do pokoje mého domácího pacienta. Na nic nebylo sáhnuto a nic nezmizelo; otisky bot však nezvratně potvrzovaly, že v pokoji někdo byl.

Zdálo se, že pana Blessingtona ta záležitost vzrušila víc, než bych byl pokládal za přiměřené, ale něco takového by samozřejmě vyvedlo z míry leckoho. Sedl si do křesla, dal se do pláče a stěží jsem z něho vymáčkl souvislé slovo. Navrhl mi, abych šel rovnou za vámi, a mně samotnému se to zdálo rozumné, poněvadž jde opravdu o dost mimořádnou událost, přestože se domnívám, že pan Blessington její význam neúměrně zveličuje. Kdybyste tam chtěl se mnou v kočáře zajet, dokázal byste ho přinejmenším uklidnit, ačkoli stěží doufám, že by se vám tu nezvyklou příhodu podařilo nějak vysvětlit.“

Sherlock Holmes vyslechl toto dlouhé vyprávění s napětím, které neklamně svědčilo o tom, že ho hluboce zaujalo. Tvář měl nehybnou jako vždy, ale neobvykle mhouřil oči a z jeho dýmky se valil stále hustější kouř, jako by jím chtěl zdůraznit každou zajímavou epizodu doktorova vyprávění. Když náš návštěvník skončil, Holmes beze slova vyskočil, podal mi můj klobouk, zvedl ze stolu vlastní a vykročil za doktorem Trevelyanem ke dveřím. Za čtvrt hodiny jsme už vystoupili u doktorova sídla v Brook Street, před jedním z těch ponurých a fádních domů, v nichž ve West Endu bydlívají lékaři. Malý sluha nás pustil dovnitř a hned jsme se vydali nahoru po širokých schodech, pokrytých těžkým kobercem.

Cosi velice podivného nás však donutilo, abychom zůstali stát. Nad schodištěm pojednou zhaslo světlo a z temnoty se ozval skřehotavý, rozechvělý hlas.

„Mám pistoli,“ křičel ten hlas, „a přísahám, že budu střílet, přiblížíte-li se jen o krok blíž.“

„Tohle už ale přestává všechno, pane Blessingtone,“ zvolal doktor Trevelyan.

„Ach, to jste vy, doktore?“ řekl ten hlas s nesmírnou úlevou. „Jsou ale oba pánové opravdu ti, za něž se vydávají?“

Uvědomili jsme si, že si nás z temnoty někdo dlouho prohlíží.

„Nu dobrá, všechno je v pořádku,“ řekl konečně hlas. „Pojďte dál a promiňte, že jsem vás obtěžoval svými bezpečnostními opatřeními.“

Při těch slovech znova zapálil plynové osvětlení na schodech a spatřili jsme před sebou velice zvláštního člověka, jehož zevnějšek, právě tak jako hlas, svědčily o řádně pocuchaných nervech. Byl velice tlustý, ale podle všeho býval kdysi ještě tlustší, neboť mu z tváří visely laloky volné kůže, jaké mívají ohaři. Měl nezdravou barvu a řídké, narezlé vlasy se mu zřejmě zježily rozčilením. V ruce svíral pistoli, ale když jsme se k němu blížili, strčil ji do kapsy.

„Dobrý večer, pane Holmesi,“ řekl, „jsem vám opravdu velice zavázán, že jste se obtěžoval mě navštívit. Nikdo ještě nepotřeboval vaší rady víc než já. Mám za to, že vám už doktor Trevelyan pověděl, jakým neodpustitelným způsobem vnikli do mého pokoje?“

„Ano, už o tom víme,“ řekl Holmes. „Kdo jsou ti dva muži, pane Blessingtone, a proč vás obtěžují?“

„Víte... víte,“ řekl domácí pacient nervózně, „to vám opravdu mohu těžko říct. Sotva můžete čekat, že na tohle ode mne uslyšíte odpověď, pane Holmesi.“

„Chcete říct, že to nevíte?“

„Račte prosím dál. Buďte tak laskav a pojďte prosím dál.“

Zavedl nás do své velké a přepychově zařízené ložnice.

„Vidíte?“ řekl a ukázal na velkou černou truhlu stojící u nohou postele. „Nikdy jsem nebyl příliš bohatý, pane Holmesi - za celý život jsem investoval jen jedenkrát, jak vám může doktor Trevelyan potvrdit. Nevěřím ale bankéřům. Nikdy jsem nedokázal mít k žádnému bankéři důvěru, pane Holmesi. Mezi námi řečeno, to málo, co mám, je v téhle truhle, takže snad pochopíte, co to pro mne znamená, když mi vlezou do bytu neznámí lidé.“

Holmes se na Blessingtona podíval svým tázavým pohledem a zavrtěl hlavou.

„Nečekejte ode mne radu, když se mne pokoušíte klamat,“ řekl.

„Já jsem vám ale řekl všechno.“

Holmes se otočil na podpatku se znechuceným výrazem.

„Dobrou noc, pane doktore,“ řekl Trevelyanovi.

„A vy mi neporadíte?“ zvolal Blessington zlomeným hlasem.

„Mohu vám dát jen jednu radu: abyste mluvil pravdu, milý pane.“

Za chvilku jsme už byli na ulici a kráčeli jsme domů. Přešli jsme Oxford Street a byli jsme už v polovině Harley Street, než jsem od svého přítele uslyšel první slovo.

„Mrzí mě, že jsem vás vytáhl na takovou hloupou vycházku, Watsone,“ řekl konečně. „V podstatě je to ale skutečně zajímavý případ.“

„Moc jsem si z toho nevybral,“ přiznal jsem se.

„No, je zcela jasné, že dva muži - možná že je jich víc, ale přinejmenším dva - se z nějakého důvodu chtějí dostat tomu Blessingtonovi na kobylku. Nepochybuji ani dost málo, že jak při první, tak při druhé návštěvě ten mladík vnikl do Blessingtonova pokoje, zatímco jeho společník vynalézavou lstí upoutal doktora, aby mu při tom nepřekážel.“

„Ale co ta katalepsie?“

„Perfektní simulace, Watsone, ačkoli před naším specialistou bych si to netroufal ani naznačit. Tahle choroba se dá imitovat velice snadno. Už jsem si to sám zkusil.“

„A dál?“

„Čirou náhodou nebyl Blessington ani jednou doma. Důvodem, proč si vybrali k návštěvě ordinace tak nezvyklou hodinu, byla zřejmě snaha pojistit se, aby v čekárně nenarazili na žádného jiného pacienta. Náhoda však chtěla, že tato hodina kolidovala s hodinou Blessingtonovy vycházky, což naznačuje, že nebyli příliš dobře obeznámeni s jeho denním rozvrhem. Kdyby jim ovšem šlo jenom o lup, pokusili by se přinejmenším ty peníze najít. Kromě toho poznám člověku na očích, jestli má strach o svou kůží. Je nepředstavitelné, že by si ten chlapík udělal dva tak mstivé nepřátele, na jaké ti dva podle všeho vypadají, aniž by si toho nebyl vědom. Z toho usuzuji, že ty lidi dobře zná, ale že má důvody k tomu, aby to tajil. Je ale docela dobře možné, že ho zítra najdeme ve sdílnější náladě.“

„A není tu ještě další alternativa,“ navrhl jsem, „sice groteskní a nepravděpodobná, to připouštím, ale přece jen možná? Co když celá ta historie o Rusovi trpícím katalepsií a jeho synovi je pouhou smyšlenkou doktora Trevelyana, který z nějakých vlastních důvodů vnikl do Blessingtonových pokojů sám?“

Ve světle plynové lucerny jsem viděl, že se na Holmesově tváři při té mé brilantní argumentaci objevil pobavený úsměv.

„Milý příteli,“ řekl, „to bylo jedno z prvních řešení, které mě napadlo, ale brzy jsem byl nucen připustit, že doktorovo vyprávění je pravdivé. Ten mladík totiž zanechal stopy i na koberci na schodech, takže jsem si vlastně už ani nemusel prohlížet ty, které po něm zůstaly v pokoji. Když vám řeknu, že měl boty s useknutou špičkou, kdežto Blessington má špičaté, a že stopy byly o čtyři třetiny palce delší než Blessingtonovy, jistě uznáte, že to individuum nutně musí existovat. Teď se ale na to můžeme jít klidně vyspat, poněvadž bych byl moc překvapen, kdybychom se zítra ráno nedověděli z Brook Street něco nového.“

Předpověď Sherlocka Holmese se splnila brzo a velice dramatickým způsobem. Druhý den o půl osmé, v prvním světle kalného svítání, objevil se v županu u mé postele.

„Čeká na nás kočár, Watsone,“ řekl.

„Oč jde?“

„O tu aféru v Brook Street.“

„Nějaké nové zprávy?“

„Tragické, leč nejasné,“ řekl a vytáhl záclonu. „Podívejte se na tohle - lístek z notesu, na kterém je naškrábáno tužkou Proboha, přijďte hned - P. T. Náš přítel doktor měl velice naspěch, když to psal. Vstávejte, milý příteli, tohle je věru naléhavé volání!“

Asi za čtvrt hodiny jsme byli znova v lékařově domě. Vyběhl nám v ústrety se zděšenou tváří.

„Hromská věc,“ volal a tiskl si ruce ke spánkům.

„Co se stalo?“

„Blessington spáchal sebevraždu!“

Holmes hvízdl.

„Je to tak - v noci se oběsil!“

Vešli jsme dovnitř a doktor nás vedl do místnosti, která zřejmě byla jeho čekárnou.

„Věřte mi, stěží vím, co dělám,“ zvolal. „Policie už je nahoře. Šeredně mě to sebralo.“

„Kdy jste na to přišel?“

„Každé ráno si dával nosit do pokoje šálek čaje. Když tam služka dnes kolem sedmé přišla, visel ten nešťastník uprostřed pokoje. Přehodil provaz přes hák, na němž byl zavěšen těžký lustr, a skočil z té truhly, kterou vám včera ukazoval.“

Holmes zůstal na okamžik stát v hlubokém zamyšlení.

„S vaším dovolením,“ řekl posléze, „bych šel rád nahoru a všechno si to tam obhlédl.“ Vydali jsme se po schodech oba a doktor nás následoval.

Byl to děsivý pohled, který se nám naskytl, když jsme vstoupili do ložnice. Zmínil jsem se již o dojmu jisté ochablosti, kterým Blessington působil. Když se teď houpal na háku, byl tento dojem ještě silnější a výraznější; málem se už ani nepodobal člověku. Krk měl natažený jak oškubané kuře a v kontrastu s ním se jeho tělo zdálo ještě tučnější a nepřirozenější. Byl oblečen jen v dlouhé noční košili, zpod níž mu čouhaly jen napuchlé kotníky a nevzhledné nohy. Vedle něho stál fešácký policejní inspektor a dělal si poznámky do zápisníku.

„Ach, pan Holmes,“ řekl, když můj přítel vstoupil. „Jsem rád, že vás vidím.“

„Dobré jitro, pane Lannere,“ odpověděl Holmes. „Doufám, že mě nebudete pokládat za nevítaného vetřelce. Slyšel jste už o událostech, které vedly k tomuhle konci?“

„Ano, něco jsem už o tom slyšel.“

„Udělal jste si už nějaký názor?“

„Zatím to na mě dělá dojem, že se ten člověk pominul strachy. Na posteli je vidět, že v ní spal. Otisk těla je dost hluboký. Víte, kolem páté hodiny ranní bývají sebevraždy nejčastější. Odhaduji, že se oběsil někdy v té době. A řekl bych, že si to předem důkladně promyslel.“

„Podle ztuhlosti svalstva bych soudil, že je mrtev asi tak tři hodiny,“ řekl jsem.

„Všimli jste si v pokoji něčeho zvláštního?“ zeptal se Holmes.

„Našli jsme šroubovák a na stojánku s umyvadlem pár šroubů. Také se zdá, že během noci hodně kouřil. Tady jsou nedopalky čtyř doutníků, které jsem nalezl v krbu.“

„Hm!“ řekl Holmes. „Našli jste i jeho špičku na doutníky?“

„Ne, tu jsem nikde neviděl.“

„A pouzdro na doutníky?“

„Ano, to měl v kapse kabátu.“

Holmes pouzdro otevřel a čichl si k jedinému doutníku, který v něm byl.

„Tohle je ale havana, kdežto ostatní jsou ty speciální doutníky, které dovážejí Holanďané ze svých východoindických kolonií. Jsou obvykle baleny do slámy a při své délce jsou tenčí než všechny ostatní značky.“ Zvedl ty čtyři nedopalky a prohlédl si je pod lupou.

„Tyhle dva byly kouřeny ze špičky a ty druhé dva ne,“ řekl. „Dva byly okrojeny nepříliš ostrým nožem, kdežto konec dalších dvou kuřák ukousl, a byl to člověk s báječně zachovalým chrupem. Tohle není sebevražda, pane Lannere. Tohle je promyšlená a chladnokrevná vražda.“

„To není možné!“ zvolal inspektor.

„A proč?“

„Proč by někdo vraždil tak nešikovným způsobem - oběšením?“

„To právě musíme vypátrat.“

„Jak se sem ti lidé dostali?“

„Hlavním vchodem.“

„Ten byl ráno na závoru. Zevnitř.“

„Pak někdo závoru zastrčil až po jejich odchodu.“

„Jak to můžete vědět?“

„Viděl jsem jejich stopy. Omluvte mě na okamžik - snad vám o tom budu moct podat ještě nějaké další informace.“

Přistoupil ke dveřím, otáčel klíčem v zámku a svým metodickým způsobem jej zkoumal. Potom klíč, který byl zasunut zevnitř, vytáhl a prozkoumal jej také, načež postupně prohlédl postel, koberec, křesla, římsu nad krbem, mrtvolu i provaz, než konečně prohlásil, že je spokojen. S mou a inspektorovou pomocí pak mrtvého nešťastníka odřízl a pietně ho přikryl prostěradlem.

„Kde se tu vzal ten provaz?“ zeptal se.

„Ten byl uříznut odtud,“ řekl doktor Trevelyan a vytáhl zpod postele velké klubko. „Míval chorobný strach z požáru a stále měl někde po ruce lano, aby se mohl zachránit oknem v případě, že by začalo hořet schodiště.“

„A to jim vlastně ušetřilo námahu,“ řekl Holmes zamyšleně. „Ano, konkrétní fakta jsou zcela jasná a moc bych se divil, kdybych vám během odpoledne nedokázal vysvětlit i jejich příčiny. Vezmu si s sebou tady tu Blessingtonovu fotografii, kterou vidím na krbové římse, neboť mi může být při pátrání užitečná.“

„Vždyť jste nám ale nic neřekl,“ zvolal doktor.

„Pokud jde o sled událostí, nemůže tu být žádná pochybnost,“ řekl Holmes. „Byli tu tři účastníci: stařec, mladík a někdo třetí; k určení jeho totožnosti mi zatím chybí klíč. Ti první dva, to snad ani nemusím říkat, jsou tíž, kteří se vydávali za ruského šlechtice a jeho syna, takže nám nechybí jejich úplný popis. Dovnitř je pustil nějaký společník, kterého v domě měli. Přijmete-li ode mne malou radu, pane inspektore, myslím, že byste měl zatknout toho sluhu, který, jak jsem vyrozuměl, vstoupil do vašich služeb teprve nedávno, že, pane doktore?“

„Nemůžeme toho spratka nikde najít,“ řekl doktor Trevelyan, „služebná a kuchař ho právě marně hledali.“

Holmes pokrčil rameny.

„V tomhle dramatu sehrál významnou roli,“ řekl. „Ti tři přišli po schodech nahoru - šli po špičkách - stařec kráčel první, pak šel mladík a ten neznámý se držel v pozadí -“

„Proboha, Holmesi!“ zvolal jsem s obdivem.

„Och, to nebylo těžké, pořadí stop je totiž mimo pochybnost. Měl jsem k dobru, že jsem viděl, jak to tu vypadalo včera večer. Muži zamířili k pokoji pana Blessingtona, jehož dveře našli zamčené. S pomocí drátu se jim však podařilo otočit klíčem. Podívejte, i bez lupy je vidět škrábanec na vroubku klíče - tam, kde tím drátem přitlačili.

Když vešli do místnosti, ze všeho nejdřív ucpali Blessingtonovi ústa. Možná že spal, nebo byl tak ochromen hrůzou, že nemohl ani vykřiknout. Zdi jsou tlusté a nic by nebylo slyšet ani tehdy, kdyby snad měl čas zakřičet.

Mám za to, že když si ho zajistili, uspořádali jakousi malou poradu. Nebo možná něco jako soudní řízeni. Nějaký čas jim to asi trvalo, proto jsme tu našli ty nedopalky doutníků. Stařec seděl v tomhle proutěném křesle: to on kouřil doutníky ze špičky. Mladší muž seděl tamhle; oklepával popel o prádelník. Třetí muž přecházel sem tam. Blessington myslím seděl vzpřímeně na posteli, ale tím si nejsem tak docela jist.

No - a skončilo to tím, že Blessingtona popadli a oběsili. Celá věc byla tak dobře připravena předem, že si podle mého názoru s sebou přinesli nějaký svěrák nebo kladku, které chtěli použít jako šibenice. Ten šroubovák a tady ty šrouby jim měly zřejmě posloužit k upevnění. Když ale uviděli hák, přirozeně si tu námahu ušetřili. Jakmile byli s prací hotovi, hned dům opustili a dveře za nimi zavřel na závoru ten jejich společník.“

Všichni jsme s hlubokým zájmem vyslechli toto zběžné vylíčení nočních událostí, které Holmes vydedukoval ze stop tak nenápadných a nepatrných, že i když nás na ně upozorňoval, stěží jsme ho dokázali v jeho úvahách sledovat. Inspektor hned rychle odešel, aby začal pátrat po zmizelém sluhovi, zatímco Holmes a já jsme se vrátili do Baker Street na snídani.

„Vrátím se asi ve tři,“ řekl, když jsme dojedli. „Mám tu v té době schůzku s inspektorem a s doktorem a doufám, že do té doby vysvětlím beze zbytku všechny drobné nejasnosti, které v případě dosud zůstávají.“

Naši návštěvníci přijeli ve stanovenou hodinu, ale museli počkat do tři čtvrtě na čtyři, kdy přišel i můj přítel. Jakmile však vešel, bylo mi z výrazu jeho tváře jasné, že dobře pochodil.

„Máte nějaké novinky, pane inspektore?“

„Dopadli jsme toho chlapce.“

„Výborně, já jsem zas dopadl ty chlapy.“

„Vážně jste je dopadl?“ zvolali jsme všichni tři.

„Přinejmenším jsem zjistil jejich totožnost. Takzvaný pan Blessington byl myslím na policii vyhlášená firma a právě tak i ti jeho mordýři. Jmenují se Biddle, Hayward a Moffat.“

„To je ta banda, co vyloupila worthingdonskou banku!“ zvolal inspektor.

„Správně,“ řekl Holmes.

„Blessington se tedy ve skutečnosti jmenoval Sutton?“

„Nu ovšem,“ řekl Holmes.

„Tím je to všechno naprosto jasné,“ řekl inspektor.

Trevelyan a já jsme se však na sebe nechápavě podívali.

„Určitě si vzpomenete na tu velkou loupež ve worthingdonské bance,“ řekl Holmes. „Zúčastnilo se jí pět mužů, tihle čtyři a ještě pátý, který se jmenoval Cartwright. Hlídač Tobin byl zavražděn a lupiči uprchli se sedmi tisíci liber. Stalo se to v roce 1875. Všech pět bylo zatčeno, ale usvědčující důkazy proti nim chyběly. Z toho Blessingtona, nebo vlastně Suttona, který byl z celé bandy nejhorší, se stal udavač. Na základě jeho výpovědi Cartwrighta oběsili a ostatní tři dostali po patnácti letech. Když se nedávno dostali na svobodu - o pár let dřív, než jim trest vypršel - rozhodli se, jak jistě pochopíte, že zrádce vyslídí a smrt svého kamaráda pomstí. Dvakrát se k němu pokusili dostat, ale neuspěli; potřetí konečně - jak vidíte - dosáhli svého. Zbývá ještě něco, co bych snad měl vysvětlit, pane doktore?“

„Myslím, že jste to všechno objasnil skvěle,“ řekl doktor. „Ten den, kdy byl tak rozčilený, se nejspíš dočetl v novinách, že ti chlapi byli propuštěni.“

„Přesně tak. Řeči o loupeži byly pouhá kamufláž.“

„Proč vám to ale nechtěl říct?“

„Milý pane - Blessington moc dobře znal pomstychtivost svých bývalých kumpánů a snažil se přede všemi utajit svou pravou totožnost co nejdéle. Jeho tajemství bylo zahanbující a nedokázal se přimět k tomu, aby je na sebe prozradil. Přestože však byl takový padouch, přece jen žil pod ochranou britského zákona a nepochybuji, pane inspektore, že i když tato ochrana selhala, meč spravedlnosti na viníky dopadne.“

Takové tedy byly mimořádné události kolem domácího pacienta a lékaře z Brook Street. Od té noci však policie žádného z těch tří vrahů neviděla a Scotland Yard se domnívá, že byli mezi pasažéry nešťastného parníku Norah Creina, který před několika lety ztroskotal a se všemi, kdo byli na palubě, se potopil u portugalského pobřeží, několik námořních mil severně od Oporta. Trestní řízení proti sluhovi bylo zastaveno pro nedostatek důkazů a úplné vylíčení takzvané Záhady v Brook Street se dosud nikde v tisku neobjevilo.

< Prev. Chapter  |  Next Chapter >