Read synchronized with  Chinese  English  German  Russian 
Makléřův úředník.  Arthur Conan Doyle
Kniha. Makléřův úředník
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Krátce poté, co jsem se oženil, zakoupil jsem si lékařskou koncesi v londýnské čtvrti Paddington. Starý doktor Farquhar, po němž jsem ji převzal, býval kdysi vyhlášeným praktickým lékařem, ale pokročilý věk a choroba, jíž trpěl - cosi jako záchvaty tance svatého Víta - připravily ho o většinu pacientů. Lidé celkem přirozeně vycházejí ze zásady, že ten, kdo chce léčit jiné, měl by být zdravý sám, a dívají se spatra na lékařské schopnosti člověka, který svými medikamenty nedokáže vykurýrovat sám sebe. A tak jak sil mého předchůdce ubývalo, zužoval se i okruh jeho pacientů, a když jsem po něm praxi přebíral, nevynášela už ročně někdejších dvanáct set liber, ale něco málo přes tři sta. Důvěřoval jsem však svému mládí a energii a byl jsem přesvědčen, že ji za pár let povznesu k věhlasu a prosperitě jejích počátků.

Po převzetí ordinace měl jsem první tři měsíce práce nad hlavu a svého přítele Sherlocka Holmese jsem vídal jen málokdy, neboť jsem byl příliš zaneprázdněn, než abych mohl občas zaskočit do Baker Street na návštěvu, a on sám jen zřídka někam chodíval, pokud ho tam nepřivedla jeho profese. Překvapilo mě proto, když jsem jednoho červnového rána - byl jsem už po snídani a seděl jsem a pročítal British Medical Journal - uslyšel zařinčení zvonku a vzápětí silný, poněkud rezavý hlas mého starého přítele.

„Ach milý Watsone,“ řekl, když vešel do místnosti, „to jsem rád, že vás zas jednou vidím. Doufám, že se paní Watsonová už dostatečně zotavila ze všech těch rozčilujících lapálií, spojených s naším dobrodružstvím v případě Podpisu čtyř?“

„Děkuji za optání, daří se nám oběma dobře,“ řekl jsem a srdečně jsem si s ním potřásl rukou.

„A doufám také,“ pokračoval, sedaje si do houpacího křesla, „že starosti s lékařskou praxí ve vás dočista neumrtvily zájem, který jste míval o naše drobné dedukční problémy.“

„Naopak,“ odpověděl jsem, „právě včera večer jsem listoval ve svých starých poznámkách a hodnotil jsem některé výsledky, jichž jsme dosáhli.“

„Doufám, že svou sbírku nepokládáte za uzavřenou?“

„Ani nápad! Nic bych si nepřál víc než pár dalších podobných zážitků.“

„Například dnes?“

„Proč ne, třeba hned dnes.“

„A jel byste až do Birminghamu?“

„Přejete-li si to - ovšem.“

„A co vaše praxe?“

„Zaskakuji i za souseda, když někam odjede, a na oplátku je kdykoli ochoten převzít ordinaci za mne.“

„Ha! Nic lepšího si nelze přát!“ řekl Holmes, zvrátil se na opěradlo houpacího křesla a pátravě se na mě díval zpod přimhouřených víček. „Vidím, že jste nedávno trochu marodil. Tahle letní nachlazení bývají vždycky dost nepříjemná.“

„Minulý týden jsem ošklivě nastydl a musel jsem zůstat tři dny doma. Měl jsem ale dojem, že už jsem z toho dočista venku.“

„Také že jste. Vypadáte náramně zdravě.“

„Jak jste to tedy mohl poznat?“

„Milý příteli, znáte přece moje metody.“

„Vydedukoval jste to?“

„Ovšem.“

„A z čeho?“

„Z vašich střevíců.“

Podíval jsem se na nové lakýrky, které jsem měl na nohou. „Jak proboha -?“ zvolal jsem, ale Holmes mou otázku zodpověděl dřív, než jsem ji stačil vyslovit.

„Ty střevíce jsou nové,“ řekl. „Nenosíte je déle než pár týdnů. Podrážky, které mi v této chvíli právě předvádíte, jsou maličko ožehnuté. V prvním okamžiku jsem myslel, že jste si je někde promočil a pak trochu spálil při sušení. U nártu je ale malá kulatá nálepka s nějakou čmáranicí od prodavače. Ta by se byla ve vlhku určitě odlepila. Takže jste musel sedět s nohama nataženýma ke krbu, což se dá u člověka těšícího se dobrému zdraví stěží předpokládat - dokonce i v tak rozpršeném červnu, jaký letos máme.“

Jako všechny Holmesovy úvahy zdála se i tato naprosto jednoduchá, jakmile věc jednou vysvětlil. Vyčetl mi tu myšlenku z výrazu tváře a v jeho úsměvu byl jakýsi stín trpkosti.

„Obávám se, že jsem sám proti sobě, když něco takového vysvětluji,“ řekl. „Výsledky bez příčin jsou mnohem působivější. Tak co - jste ochoten rozjet se do Birminghamu?“

„Samozřejmě. O jaký případ jde?“

„To se všechno dovíte ve vlaku. Můj klient čeká venku v drožce. Můžeme vyrazit hned?“

„Moment.“ Napsal jsem pár řádek pro svého souseda, vyběhl jsem do patra, abych o svém odjezdu uvědomil manželku, a dohonil jsem Holmese na prahu.

„Váš soused je doktor?“ řekl a kývl hlavou na mosazný štítek na dveřích.

„Ano. Zakoupil si ordinaci stejně jako já.“

„Zavedenou?“

„Stejnou jako já. Oba předchozí doktoři tu byli od té doby, co ty domy stojí.“

„Váš předchůdce ale měl víc pacientů než jeho.“

„Myslím, že ano. Jak jste to poznal?“

„Podle schodů, milý brachu. Ty vaše jsou vyšlapané aspoň o tři palce víc než jeho. Ale tenhle pán v drožce je můj klient, pan Hall Pycroft. Dovolte, abych vás s ním seznámil. A vy práskněte do koní, kočí, poněvadž máme nejvyšší čas, chceme-li stihnout vlak.“

Muž, který seděl naproti mně, byl urostlý mladý chlapík se svěží pletí, upřímnou, nezáludnou tváří a úzkým, tuhým, plavým knírkem. Na hlavě měl náramně lesklý cylindr a na sobě elegantně střízlivé černé šaty, které ho společensky dokonale zařazovaly mezi uhlazené šviháky ze City, vrstvu, jíž se říkává cockneys, ale z níž se rekrutují naše úderné dobrovolnické pluky a z níž pochází většina skvělých atletů a sportovců narozených na britských ostrovech. Z jeho kulaté, ruměné tváře vyzařovala přirozená veselost a bodrost, ale zdálo se mi, že koutky úst má stažené jakousi úzkostí, která působila trochu komicky. Teprve ve chvíli, kdy jsme všichni seděli ve vagóně první třídy a měli jsme hodný kus cesty do Birminghamu za sebou, dověděl jsem se, jaké nesnáze ho přivedly k Sherlocku Holmesovi.

„Máme před sebou sedmdesát minut nerušené jízdy,“ poznamenal Holmes. „Chtěl bych, pane Pycrofte, abyste mému příteli pověděl o svém mimořádně zajímavém zážitku přesně tak, jak jste o něm vyprávěl mně. Připojíte-li ovšem nějaké další podrobnosti, nebude to na škodu. Bude prospěšné i pro mne, jestliže si celý sled událostí vyslechnu ještě jednou. Jde o případ, Watsone, za kterým může být něco závažného, nebo možná také vůbec nic, ale v němž jsou přinejmenším přítomny ony neobvyklé a outré momenty, které dokážete ocenit stejně dobře jako já. Teď už vás ale nebudu přerušovat, pane Pycrofte.“

Náš mladý společník na mě pohlédl a v očích se mu zablesklo.

„Na té historii je nejhorší to,“ řekl, „že v ní vystupuji v roli největšího hlupáka pod sluncem. Pravda, všechno to ještě může dobře dopadnout, a také jsem asi nemohl dělat nic jiného; jestli ale přijdu bez náhrady o dobré místo, budu mít pocit, že jsem se zachoval jako nějaký hloupý Honza. Nejsem zrovna moc dobrý vyprávěč, pane doktore, ale stalo se mi asi tohle:

Byl jsem zaměstnán u firmy Coxon & Woodhouse v Drapers’ Gardens, ale počátkem jara, jak se jistě pamatujete, se firma dostala do nesnází s tou venezuelskou půjčkou, a udělala úplný bankrot. Byl jsem u nich pět let a starý Coxon mi dal opravdu skvělé doporučení, když přišli na buben; jenomže všechny úředníky propustili - celkem nás bylo sedmadvacet. Hledal jsem místo, kde se dalo, ale ve stejné situaci byla spousta jiných mládenců, a tak jsem dlouhou dobu nemohl absolutně o nic zavadit. U Coxonových jsem dostával tři libry týdně, a tak jsem měl asi sedmdesát liber úspor, ale ty se brzo rozkutálely a nezbylo mi z nich nic. Nakonec jsem byl úplně na dně a měl jsem sotva na známky, abych mohl odpovídat na inzeráty, a na obálky, na které bych ty známky nalepil. Roztrhal jsem podrážky při obcházení nejrůznějších kanceláří, ale místo jsem nesehnal, ať jsem se snažil sebevíc.

Nakonec jsem se dověděl o volném místě u firmy Mawson & Williams v Lombard Street, která obchoduje s akciemi. Hádám, že vy to asi v Eastern Central moc neznáte, ale mohu vám říct, že je to jeden z nejbohatších podniků v Londýně. Na inzerát se mělo odpovídat výhradně písemně. Poslal jsem jim své doporučení a žádost, ale nedělal jsem si nejmenší naděje, že bych snad to místo mohl dostat. Odpověď jsem však obdržel obratem a stálo v ní, že dostavím-li se příští pondělí, mohu se hned ujmout svých nových povinností, samozřejmě za předpokladu, že udělám i osobně dobrý dojem. Nikde se nedovíte, jak se tyhle věci vlastně vyřizují. Někteří lidé říkají, že ředitel prostě sáhne do hromady žádostí a vytáhne první, kterou nahmátne. Tak či onak, tentokrát padl šťastný los na mne a v životě už asi nebudu mít větší radost než ten den. Týdenní plat měl být o libru vyšší a povinnosti stejné jako u Coxonových.

Teď se však dostávám k tomu, co je na celé té záležitosti podivné. Bydlel jsem v podnájmu na Hampstead way, adresu jsem měl Potter’s Terrace číslo 17. Večer toho dne, co jsem dostal tu slibnou odpověď, jsem seděl doma a pokuřoval jsem, když pojednou přišla má bytná a přinesla mi tištěnou navštívenku, na níž stálo: Arthur Pinner, finanční zprostředkovatel. Nikdy jsem to jméno neslyšel a neměl jsem tušení, co ode mne ten člověk může chtít, ale samozřejmě jsem bytné řekl, aby ho uvedla. Do pokoje vešel muž střední postavy, tmavovlasý, s černýma očima, černými vousy a nosem - no, trošku jako skoba. Choval se velice rázně a hovořil úsečně jako člověk, který zná cenu svého času.

,Pan Hall Pycroft, nemýlím-li se?’ řekl.

,Prosím, to jsem já,’ odpověděl jsem a přistrčil jsem mu židli.

,Naposled jste byl zaměstnán u firmy Coxon & Woodhouse, že?’

,Ano prosím.’

,A teď vás přijali u Mawsonových?’

,Přesně tak.’

,Dobrá,’ řekl. ,Oč jde: slyšel jsem několik mimořádně pochvalných zmínek o vašich finančnických schopnostech. Pamatujete se na Parkera, který byl u Coxonových ředitelem? Ten si vás nemohl vynachválit.’

To se ví, že jsem to rád slyšel. Vždycky jsem se v kanceláři velice otáčel a snažil, ale nikdy se mi ani nesnilo, že by se o mně mohlo v City takhle mluvit.

,Máte dobrou paměť?’ řekl ten člověk.

,No, docela to ujde,’ odpověděl jsem skromně.

,Sledoval jste pohyb trhu i v době, kdy jste byl bez místa?’ zeptal se.

,Ano, četl jsem Burzovní zprávy každé ráno.’

,Je vidět, že máte opravdu snahu!’ zvolal. ,Takhle to můžete někam dotáhnout! Nebude vám vadit, když si vás trochu vyzkouším? Moment! Tak třeba: jak jsou na tom s akciemi Ayrshires?’

,Sto pět až sto pět a čtvrt.’

,A New Zealand Consolidated?’

,Sto čtyři.’

,A British Broken Hills?

,Sedm až sedm šest.’

,Výborně!’ zvolal a zvedl ruce. ,To přesně odpovídá všemu, co jsem o vás slyšel. Přítelíčku, vy jste příliš dobrý na to, abyste dělal úředníka u Mawsonových!’

Takový náhlý projev citu mě dost překvapil, to si jistě umíte představit. ,Ale kde,’ řekl jsem, ,jiní lidé o mně nemají tak vysoké mínění jako vy, pane Pinnere. Stálo mě to zatracenou námahu, než jsem tohle místo dostal, a jsem hrozně rád, že je mám.’

,Pchá! Člověče, vy byste měl mít vyšší ambice! Vždyť nebudete pracovat ani ve svém fochu! Řeknu vám teď, jak by to vypadalo u mne. Nemohu vám nabídnout tolik, kolik byste si podle svých schopností zasluhoval, ale ve srovnání s tím, co vám hodlají platit u Mawsonových, je to nebe a dudy. Abych nezapomněl! Kdy máte u Mawsonových nastoupit?’

,V pondělí.’

,Chachá! Jen tak ze sportu bych se vsadil, že u nich nenastoupíte vůbec.’

,Že u nich nenastoupím?’

,Ne prosím! Ten den už totiž budete obchodním ředitelem Franco-Midland Hardware Company s r.o., která má sto čtyřiatřicet filiálek ve městech a vesnicích po celé Francii, nemluvě ani o filiálkách v Bruselu a v San Remu. Jde o železářské zboží.’

To mi vyrazilo dech. ,Nikdy jsem o té společnosti neslyšel,’ řekl jsem.

,Na tom není nic divného. Celý podnik je veden bez velkého hluku, poněvadž veškerý kapitál byl upsán soukromě, a jde o podnik příliš dobrý na to, abychom do něj nechali nakukovat veřejnost. Zakladatelem je můj bratr Harry Pinner a hned po rozdělení podílů se stane předsedou správní rady. Ví, že se v těchhle kruzích vyznám, a tak mě požádal, abych mu vyhledal nějakého schopného člověka, který by nechtěl zrovna horentní plat - prostě mladého, průbojného muže, který je ochoten přiložit ruku k dílu. Pro začátek vám ale můžeme nabídnout jen žebráckých pět set liber -’

,Pět set liber ročně!’ zvolal jsem.

,To je jen pro začátek, ale budete mít jedno procento provize z každého obchodu, který vaši agenti uzavřou, a spolehněte na mé slovo, že to vám udělá víc než celý plat.’

,Jenže já o železářském zboží nic nevím.’

,Nesmysl, přítelíčku, hlavně že se vyznáte v počtech.’

Zatočila se mi hlava a měl jsem co dělat, abych nevyskočil ze židle. Pojednou mě ale zamrazilo a ozvaly se ve mně pochyby.

,Budu k vám upřímný,’ řekl jsem. ,Mawson mi sice nabízí jen dvě stě, ale u Mawsona mám jistotu. Víte, já toho doopravdy o té vaší společnosti vím tak málo, že -’

,Á - vy jste pane mazaný!’ zvolal v jakémsi návalu nadšení. ,Vy jste ten pravý člověk pro nás! Nedáte se jen tak hned přemluvit a máte docela pravdu. Tak podívejte - tady je stolibrová bankovka, a jestli myslíte, že se dohodneme, můžete si ji rovnou strčit do kapsy jako zálohu na budoucí plat.’

,To je od vás opravdu pěkné,’ řekl jsem. ,A kdy se mám ujmout svých nových povinností?’

,Zítra v jednu hodinu musíte být v Birminghamu,’ řekl. ,Tady v kapse mám dopis, který odevzdáte mému bratrovi. Najdete ho v Corporation Street číslo 126B, kde jsou prozatímní kanceláře společnosti. Vaše přijetí musí samozřejmě ještě potvrdit on, ale mezi námi - všechno bude v pořádku.’

,Opravdu nevím, jak bych vám vyjádřil svou vděčnost, pane Pinnere,’ řekl jsem.

,Není třeba, přítelíčku. Dostal jste jen to, co si plně zasluhujete. Musím s vámi jen ještě vyřídit nějaké maličkosti - pouhé formality. Tamhle vedle sebe máte kousek papíru. Laskavě mi na něj napište: »Souhlasím s tím, že budu pracovat jako obchodní ředitel u Franco-Midland Hardware Company s r. o. za minimální roční plat 500 liber sterlingů.«

,Vyhověl jsem mu a on strčil papír do kapsy. Ještě jedna maličkost,’ řekl. ,Jak to hodláte zařídit s Mawsonovými?’

Ze vší té radosti jsem dočista zapomněl, že mám nastoupit u Mawsonových.

,Napíšu jim, že už na to místo nereflektuji,’ řekl jsem.

,To právě ne, to je přesně to, co nechci. Pohádal jsem se kvůli vám s Mawsonovým ředitelem. Šel jsem se ho na vás přeptat a on se do mne hrozně pustil - obvinil mě, že vám lichotím, abych vás přetáhl od jejich firmy, a z podobných věcí. Nakonec mi opravdu došla trpělivost. »Když chcete schopného člověka, musíte mu taky dobře zaplatit,« řekl jsem. »Spokojí se raději s nižším platem u nás než s vysokým od vás,« řekl. »Vsadím se s vámi o pět liber,« řekl jsem mu, ,že až dostane mou nabídku, nikdy už tu o něm víc neuslyšíte.« »Platí!« řekl mi. »Vytáhli jsme ho ze stoky, ten od nás jen tak snadno neodejde.« Přesně tak mi to řekl.’

,To je nějaký pěkný lotr!’ zvolal jsem. ,Vždyť já ho v životě ani neviděl! Proč bych na něho měl brát nějaké ohledy? Ani mě nenapadne, abych mu něco psal, když si to nepřejete.’

,Dobrá. Berte to jako slib!’ řekl a vstal ze židle. Jsem opravdu rád, že jsem bratrovi našel tak schopného člověka, jako jste vy. Tady je vaše záloha, těch sto liber, a tady je ten dopis. Poznamenejte si adresu: Corporation Street 126B, a nezapomeňte, že se u něho máte hlásit zítra v jednu hodinu. Dobrou noc a přeji vám mnoho štěstí, protože si je zasloužíte.’

To je asi všechno, co se mezi námi odehrálo, a reprodukuji to tak věrně, jak mi to utkvělo v paměti. Umíte si jistě představit, pane doktore, jakou jsem měl radost, že mě potkalo tak nečekané štěstí. Půl noci jsem probděl a gratuloval si k němu a na druhý den jsem odjel do Birminghamu vlakem, který mi zaručoval, že tam budu dost brzo, abych se mohl na schůzku dostavit včas. Věci jsem si odnesl do jednoho hotelu v New Street a vydal jsem se na udanou adresu.

Přišel jsem tam o čtvrt hodiny dřív, ale myslel jsem si, že na tom snad nezáleží. Číslo 126B je průjezd mezi dvěma velkými obchody a vede k točitému kamennému schodišti, z něhož je vchod do mnoha pater, kde jsou místnosti pronajímané jako kanceláře různým firmám a podnikatelům. Dole v domě visela na zdi tabule se jmény nájemníků, ale žádná Franco-Midland Hardware Company s r.o. na ní uvedena nebyla. Chvíli jsem tam stál a byla ve mně malá dušička; napadlo mě, jestli to všechno nebyl jen nějaký rafinovaný podvod; vtom ale ke mně přistoupil jakýsi muž a oslovil mě. Nápadně připomínal člověka, s kterým jsem mluvil večer předtím, měl stejnou postavu i hlas, ale byl hladce oholen a měl světlejší vlasy.

,Vy jste Hall Pycroft?’ zeptal se.

,Ano, to jsem já,’ řekl jsem.

,Ach tak! Čekám na vás, ale přišel jste trochu dřív, než jste měl. Dostal jsem dnes ráno od bratra dopis, v němž pěje neobyčejnou chválu na vaše schopnosti.’

,Právě jsem hledal kanceláře, když jste přišel.’

,Nemáme tu ještě tabulku, poněvadž jsme si tyhle prozatímní místnosti pronajali teprve minulý týden. Pojďte se mnou nahoru a tam si o tom všem pohovoříme.’

Šel jsem za ním po vysokém schodišti až do podkroví a tam, přímo pod střechou, bylo pár zaprášených, prázdných pokojů, bez koberců a bez záclon, do kterých mě uvedl. Představoval jsem si velikou kancelář s lesklými stoly a řadami úředníků, na jaké jsem byl zvyklý, a řeknu vám, že jsem dost zkoprněle zíral na malý stolek a dvě dřevené židle, které s účetní knihou a košem na papír tvořily celé příslušenství pokoje.

,Tím se nedejte odstrašit, pane Pycrofte,’ řekl můj nový známý, když viděl mou protáhlou tvář. ,Řím také nebyl postaven za den. Máme k dispozici spoustu peněz, ale pokud jde o kanceláře, nechceme zatím nikoho moc ohromovat. Posaďte se prosím a dejte mi ten dopis.’

Dal jsem mu jej a on si jej velice pozorně přečetl.

,Zdá se, že jste na mého bratra Arthura udělal náramný dojem,’ řekl, ,a vím dobře, jak přísně lidi posuzuje. My dva máme většinou dost rozdílné názory - ale tentokrát uposlechnu jeho rady. Jste přijat s definitivní platností.’

,Jaké budu mít povinnosti?’ zeptal jsem se.

,Později budete ředitelem pařížského velkoobchodního skladu, odkud se bude anglické železné nádobí rozvážet našim zástupcům do sto čtyřiatřiceti filiálek ve Francii. Koupě se uskuteční do týdne. Zatím zůstanete v Birminghamu a budete mi tu pomáhat.’

,Jak?’

Místo odpovědi vytáhl ze zásuvky velkou červenou knihu. ,Tohle je pařížský adresář,’ řekl, ,a za jmény jsou uvedena i povolání. Byl bych rád, kdybyste si jej vzal a vypsal z něho všechny obchodníky se železářským zbožím i s adresami. Prokážete mi tím cennou službu.’

,Jistě tam ale budou speciální seznamy - podle obchodů a zaměstnání, ne?’

,Na ty není spolehnutí. Francouzský systém je jiný než náš. Pusťte se do toho a v pondělí ve dvanáct hodin mi to sem přineste. Zatím na shledanou, pane Pycrofte; budete-li i nadále projevovat takovou horlivost a inteligenci jako dosud, uvidíte, že se u naší společností budete mít báječně.’

Vrátil jsem se do hotelu s velkou knihou v podpaží a s velice rozpornými pocity. Na jedné straně jsem byl definitivně přijat a sto liber jsem měl v kapse. Na druhé straně však vzhled těch kanceláří, chybějící tabulka s označením firmy a další okolnosti, které obchodníka musí zarazit, nevzbudily ve mně právě příznivý dojem, pokud jde o postavení mých zaměstnavatelů. Nicméně, ať už to znamenalo cokoli, peníze jsem měl v kapse, a tak jsem zasedl ke svému úkolu. Pracoval jsem usilovně celou neděli, ale přesto jsem se v pondělí dostal teprve k písmenu H. Zašel jsem za svým zaměstnavatelem, nalezl jsem jej opět v té nezařízené kanceláři a dostal jsem od něho příkaz pokračovat v práci do středy a pak přijít znova. Ve středu jsem stále ještě nebyl hotov, a tak jsem se s tím pachtil až do pátku - to jest do včerejška. Pak jsem seznam panu Harrymu Pinnerovi odnesl.

,Vřelé díky,’ řekl. ,Obávám se, že jsem svízelnost toho úkolu podcenil. Ten seznam mi ale velice podstatně pomůže.’

,No, chvíli to trvalo,’ řekl jsem.

,A teď,’ řekl mi, ,bych od vás chtěl, abyste pořídil seznam obchodů s nábytkem, poněvadž ty všechny také prodávají kuchyňské nádobí.’

,Prosím.’

,A můžete se tu zítra večer o sedmé stavit, jen abyste mi řekl, jak jste s tím daleko. A nesmíte to s tou prací přehánět. Po té námaze vám večer neuškodí pár hodin strávených v Dayově kabaretu.’ Zasmál se při těch slovech a já jsem si s hrůzou všiml, že má na druhém zubu vlevo velice špatně udělanou zlatou plombu.“

Sherlock Holmes si potěšeně zamnul ruce a já jsem na našeho klienta pohlédl s údivem.

„Možná že vás to překvapuje, pane doktore, ale je to tak,“ řekl mi. „Když jsem mluvil s tím druhým chlapíkem v Londýně, usmál se ve chvíli, kdy jsem říkal, že už k Mawsonovým vůbec nepůjdu, a já jsem náhodou postřehl, že má zub zaplombovaný naprosto stejně. Vité, v obou případech upoutalo moje oči to lesklé zlato. Když jsem si uvědomil, že má stejný i hlas a postavu a že na něm je jiné pouze to, co se dá změnit břitvou či parukou, nepochyboval jsem už, že je to týž člověk. Dá se pochopitelně předpokládat, že si dva bratři budou podobní, ale ne zas do té míry, že budou mít oba stejně špatně zaplombovaný tentýž zub. Pak mě vypoklonkoval, a když jsem se octl na ulici, stěží jsem věděl, zda sním či bdím. Vrátil jsem se do hotelu, strčil jsem hlavu do umyvadla se studenou vodou a pokoušel jsem se o tom uvažovat. Proč mě vylákal z Londýna do Birminghamu? Proč sem přijel ještě přede mnou a proč posílal dopis sám sobě? Bylo toho na mě všeho dohromady trochu moc a nedávalo mi to žádný smysl. Pak mě ale pojednou napadlo, že to, co je záhadou pro mě, bude možná zcela jasné panu Holmesovi. Stihl jsem ještě noční vlak do Londýna, ráno jsem ho navštívil a teď vás oba vezu s sebou zpátky do Birminghamu.“

Když nám makléřův úředník dovyprávěl své překvapující zážitky, rozhostilo se na okamžik ticho. Potom Sherlock Holmes upřel oči na mě, zvrátil se na polštářované opěradlo a zatvářil se potěšené, ale zároveň kriticky, jako znalec, který právě ochutnal první doušek vína z posledního vinobraní.

„Povedené, Watsone, není-liž pravda?“ řekl mi. „Má to pár aspektů, z kterých mám opravdu radost. Jistě mi dáte za pravdu v tom, že rozhovor s panem Arthurem Harrym Pinnerem v prozatímních kancelářích Franco-Midland Hardware Company s r.o. bude pro nás pro oba velice zajímavý.“

„Jak se ale u něho můžeme vůbec objevit?“ zeptal jsem se.

„Docela jednoduše,“ řekl vesele Hall Pycroft. „Jste moji přátelé, kteří hledají místo, a co může být přirozenějšího, než že vás oba přivedu k předsedovi správní rady?“

„Přesně tak! Samozřejmě!“ řekl Holmes. „Rád bych se na toho gentlemana podíval a zjistil si, zda se mi náhodou nepodaří nakouknout mu do karet. Jaké kvality máte, milý příteli, že jsou pro něho vaše služby tak cenné? Nebo je snad možné, že - Začal si okusovat nehty a tupě zírat z okna, a než jsme dorazili do New Street, nedostali jsme už z něho málem ani slovo.

Téhož dne v sedm hodin večer jsme všichni tři kráčeli po Corporation Street ke kancelářím společnosti.

„Bylo by zbytečné, abychom se tam dostavili dřív,“ řekl náš klient. „Chodí tam zřejmě jen tehdy, když se má se mnou sejít, poněvadž v kancelářích před stanovenou hodinou nikdy nikdo není.“

„To mluví samo za sebe,“ poznamenal Holmes.

„Proboha, vždyť jsem vám to říkal!“ zvolal náhle úředník. „Podívejte, kráčí tamhle před námi.“

Ukázal na pomenšího, světlovlasého, dobře oblečeného muže, který si čile vykračoval po druhé straně ulice. Zpozorovali jsme ho právě ve chvíli, kdy se ohlédl po chlapci, vyvolávajícím poslední vydání večerníku; přeběhl mezi drožkami a omnibusy na druhou stranu ulice a koupil si od něho výtisk. S novinami v ruce pak zmizel v jakémsi průjezdu.

„Jde tam!“ zvolal Hall Pycroft. „V tom průjezdu jsou kanceláře společnosti. Pojďte za mnou, zařídím to všechno náramně hladce.“

Následovali jsme ho a vyšli jsme do pátého poschodí, kde jsme se octli před pootevřenými dveřmi, na které náš klient zaťukal. Hlas zevnitř nás vyzval, abychom šli dál, a vstoupili jsme do holé, nezařízené místnosti, přesně takové, jak nám ji Hall Pycroft popsal. U jediného stolku seděl muž, kterého jsme viděli na ulici, před sebou měl rozložený večerník, a když k nám zvedl oči, měl jsem pocit, že jsem nikdy neviděl tvář, na níž by byly takové stopy zármutku a ještě čehosi horšího, než je zármutek - hrůzy, jakou ve svém životě pozná jen málo lidí. Čelo se mu lesklo potem, tváře měl mrtvolně, nepřirozeně bílé jak rybí břicho a oči divoce vytřeštěné. Zíral na svého úředníka, jako by ho nemohl poznat, a z ohromeni zračícího se na Pycroftově tváři jsem usoudil, že tak jako dnes jeho zaměstnavatel rozhodně zpravidla nevypadá.

„Vy jste nějaký nemocný, pane Pinnere,“ zvolal náš průvodce.

„Ano, necítím se dobře,“ odpověděl muž. Bylo na něm vidět, že vynakládá značné úsilí, aby se ovládl, a než vůbec promluvil, olízl si suché rty. „Kdo jsou ti pánové, které jste s sebou přivedl?“

„Jeden je pan Harris z Bermondsey a druhý pan Price odtud z Birminghamu,“ řekl úředník pohotově. „Jsou to moji přátelé, oba velice zkušení, ale jsou už nějaký čas bez místa, a tak doufali, zda byste snad pro ně nenalezl nějakou příležitost u společnosti a nemohl je zaměstnat.“

„Hm, to by snad šlo! To by snad šlo!“ zvolal Pinner se sinalým úsměvem. „Jistěže pro vás budeme moci něco udělat. V čem se speciálně vyznáte, pane Harrisi?“

„Já jsem účetní,“ řekl Holmes.

„Ovšem, někoho takového budeme potřebovat. A vy, pane Price?“

„Úředník,“ řekl jsem.

„Pevné doufám, že společnost bude moci použít vašich služeb. Dám vám vědět, jakmile se nějak rozhodneme. Teď vás ale musím požádat, abyste odešli. Nechte mě proboha o samotě!“

Poslední slova z něho vyhrkla, jako by úsilí, které vynakládal na to, aby se ovládl, bylo pojednou nad jeho síly. Vyměnili jsme si s Holmesem letmé pohledy a Hall Pycroft přistoupil o krok ke stolu.

„Zapomněl jste asi, že jste mě sem pozval, abyste mi dal další pokyny,“ řekl.

„Jistěže, pane Pycrofte, jistěže,“ odpověděl muž klidnějším tónem. „Můžete tu okamžik počkat a nevidím důvod, proč by tu vaši přátelé nemohli počkat s vámi. Za tři minuty jsem vám plně k službám - mohu-li tak dlouho nadužívat vaší trpělivosti.“ Vstal, zatvářil se náramně zdvořile, uklonil se nám a vyšel dveřmi na druhém konci místnosti. Dveře za sebou zavřel.

„Co teď?“ zašeptal Holmes. „Chce nám fouknout?“

„To nemůže,“ odpověděl Pycroft.

„Proč ne?“

„Ty dveře vedou do další místnosti.“

„A odtamtud není žádný východ?“

„Ne.“

„Ta místnost je zařízená?“

„Včera byla prázdná.“

„Tak co tam probůh může dělat? V celé téhle věci je něco, čemu nerozumím. Jestli byl někdy někdo málem nepříčetný hrůzou, tak to byl právě teď tenhle Pinner. Co ho tak mohlo vyděsit?“

„Podezírá nás, že jsme detektivové,“ nabídl jsem vysvětlení.

„To bude ono,“ řekl Pycroft.

Holmes zavrtěl hlavou. „Ba ne, on totiž nezbledl. Byl už bledý, když jsme sem přišli,“ řekl. „Je ale docela možné, že -“

Jeho slova přerušily hlučné údery, ozývající se kdesi za dveřmi do vedlejší místnosti.

„Proč hrome klepe na vlastní dveře?“ zvolal úředník.

Klep-klep-klep se ozvalo znova a hlasitěji. Všichni jsme s napětím civěli na zavřené dveře. Mrkl jsem na Holmese a viděl jsem, že mu ztuhla tvář a v krajním rozčilení se předklonil. Pak se pojednou ozval kloktavý, bublavý zvuk a prudké bušení do dřeva. Holmes zběsile přeběhl místnost a vzal za dveře. Byly zamčeny zevnitř. Následovali jsme jeho příkladu a vrhli jsme se na ně celou svou vahou. Nejdřív povolila jedna veřej, pak druhá a dveře se s praskotem vyvrátily. Vřítili jsme se přes ně do vedlejší místnosti.

Byla prázdná.

Hned v příštím okamžiku jsme si však uvědomili svůj omyl. V jednom rohu, v tom, který byl nejblíž místnosti, z níž jsme přišli, byly další dveře. Holmes k nim skočil a otevřel je. Na podlaze ležel kabát a vesta a na háku za dveřmi, na vlastních šlích zadrhnutých kolem krku visel předseda správní rady Franco-Midland Hardware Company. Kolena měl zvednutá, hlava svírala děsivý úhel s tělem a hluk, který nás před okamžikem vyrušil z rozhovoru, byl způsoben tím, jak patami kopal do dveří. Ihned jsem ho chytil kolem pasu a zvedl ho, zatímco Holmes a Pycroft uvolnili elastické šle, které se už hluboko zaryly do sinalých záhybů kůže. Potom jsme ho odnesli do vedlejší místnosti, kde zůstal ležet s popelavou tváří, těžce supě fialovými rty při každém vdechnutí i vydechnutí - úděsná troska toho, čím byl ještě před pěti minutami.

„Jak to s ním vypadá, Watsone?“ zeptal se Holmes.

Sklonil jsem se nad ním a prohlédl jsem ho. Puls měl téměř nehmatný a nepravidelný, ale dech se mu pomalu prodlužoval a při nepatrném zachvění očních víček se pod nimi objevil úzký proužek bělma.

„Měl už duši na jazyku,“ řekl jsem, „ale dostane se z toho, otevřte jen tady to okno a podejte mi karafu s vodou.“ Rozepnul jsem mu límec, postříkal jsem mu tvář studenou vodou a zvedal a spouštěl jsem mu paže, dokud se přirozeně, zhluboka nenadechl.

„Teď už je to jen otázka času,“ řekl jsem, když jsem se od něho odvrátil.

Holmes stál u stolu s rukama zabořenýma do kapes kalhot a bradou přitisknutou na prsa.

„Domnívám se, že bychom teď měli zavolat policii,“ řekl, „ale přiznám se, že bych jim rád předložil rozřešený případ, až přijdou.“

„Pro mne je to naprostá záhada,“ zvolal Pycroft a poškrábal se na hlavě. „Co chtěl získat tím, že mě vylákal až sem a pak-“

„Pchá! To vše je docela jasné,“ řekl Holmes netrpělivě. „Jde jen o tenhle poslední náhlý čin.“

„Chcete říct, že vše ostatní je vám jasné?“

„Zdá se to zcela srozumitelné. Co vy na to, Watsone?“

Pokrčil jsem rameny.

„Musím přiznat, že jsem s rozumem v koncích,“ řekl jsem.

„Ale kde - uvážíte-li nejdřív dobře všechny okolnosti, mohou vést jen k jedinému závěru.“

„A co jste z nich usoudil vy?“

„Celá tahle záležitost se točí kolem dvou bodů. Předně jim šlo o to, aby Pycroft napsal prohlášení, že vstupuje do služeb té absurdní společnosti. Cožpak nevidíte, jak mnoho to napovídá?“

„Je mi líto, ale nechápu vůbec nic.“

„Uvažujte: proč to od něho potřebovali? Z obchodních důvodů rozhodně ne, poněvadž takovéhle dohody se zpravidla uzavírají ústně, a neexistoval pražádný obchodní důvod, kvůli němuž by měli dělat výjimku. Což nechápete, mladý příteli, že jim náramně šlo o to, aby si opatřili ukázku vašeho rukopisu, a jiným způsobem ji získat nemohli?“

„Ale proč?“

„Přesně tak. Proč? Jestliže tohle zodpovíme, dostaneme se s naším malým problémem poněkud kupředu. Proč? To může mít jen jediný přiměřený důvod. Někdo se chtěl naučit imitovat vaše písmo a k tomu si nejdřív musel opatřit ukázku. A jestliže teď přejdeme k druhému bodu, zjistíme, že jeden vrhá světlo na druhý. Tím druhým bodem je Pinnerova žádost, abyste se nevzdával svého místa a ponechal ředitele toho významného podniku v pevně víře, že jistý pan Hall Pycroft, kterého nikdy neviděl, hodlá v pondělí ráno nastoupit u něho v kanceláři.“

„Panebože!“ zvolal náš klient. „Jak jsem mohl být tak slepý, že jsem tohle neprokoukl!“

„Teď je vám tedy jasné, nač potřebovali váš rukopis. Dejme tomu, že by u Mawsonových nastoupil někdo, kdo by měl úplně jiné písmo, než je to, jímž jste napsal žádost o uvolněné místo - v tom případě by samozřejmě celý podvod praskl. Zatím se však ten darebák naučil vaše písmo napodobovat, a jeho pozice proto byla bezpečná, poněvadž předpokládám, že nikdo z kanceláře vás nikdy neviděl.“

„Živá duše ne,“ zakvílel Hall Pycroft.

„No tak vidíte. Bylo ovšem nezbytně nutné zabránit vám, abyste si to snad přece jen ještě nerozmyslel, a také zamezit možnost, že byste se sešel s někým, kdo by vám mohl říct, že váš dvojník u Mawsonových v kanceláři pracuje. Proto vám dali tu docela slušnou zálohu na plat a odlákali vás sem do Birminghamu, kde vás dostatečně zaměstnali, abyste se nemohl rozjel do Londýna, poněvadž tam byste jim mohl případně celou tu jejich hru překazit. To je všechno docela jednoduché.“

„Proč se ale ten člověk vydával za svého vlastního bratra?“

„To je také zcela jasné. Celý ten podnik zösnovali zřejmě jen dva lidé. Ten druhý vystupuje pod vaším jménem v kanceláři. Tenhle sehrál roli vašeho najímatele, ale pak zjistil, že pro vás nemůže najít žádného zaměstnavatele, aniž by do celého tajemství zasvětil ještě třetí osobu. A k tomu měl rozhodně pramalou chuť. Změnil proto svůj zevnějšek, jak jen to šlo, a věřil, že podobnost, která vám nemůže uniknout, bude pokládána za podobu dvou bratří. Nebýt šťastné náhody s tou zlatou plombou, nic by bylo pravděpodobně nevzbudilo vaše podezření.“

Hall Pycroft potřásl nad hlavou zaťatými pěstmi. „Panebože!“ zvolal. „Zatímco ze mne si takhle dělal blázna, co asi natropil ten druhý Hall Pycroft u Mawsonových? Co bychom měli podniknout, pane Holmesi? Řekněte mi, co mám dělat!“

„Musíme k Mawsonovým zatelegrafovat.“

„V sobotu zavírají ve dvanáct.“

„Na tom nezáleží; bude tam možná nějaký vrátný nebo hlídač -“

„Máte pravdu, drží si stálého strážného, poněvadž tam mívají cenné papíry. Vzpomínám si, že jsem to zaslechl, když se o tom jednou mluvilo v City.“

„Výborně. Pošleme mu telegram a dovíme se, jestli je všechno v pořádku a zda u nich pracuje úředník vašeho jména. To je jasné. Není mi ale jasné, proč jeden z těch darebáků, sotvaže nás uviděl, ihned opustil místnost a oběsil se.“

„Noviny!“ zaskřehotal hlas za námi. Neúspěšný sebevrah se posadil. Byl bledý jak duch, ale do očí se mu už vracel záblesk zdravého rozumu a rukama si nervózně třel široký červený pruh kolem krku.

„Noviny! Ovšem!“ vyjekl Holmes v návalu vzrušeni. „Jsem to přece idiot! Připisoval jsem takový význam naší návštěvě, že mě ty noviny ani na okamžik nenapadly. Samozřejmě - celá záhada musí být v nich.“ Rozložil noviny na stole a ze rtů se mu vydral vítězoslavný výkřik.

„Podívejte se na tohle, Watsone!“ zvolal. „Jsou to londýnské noviny, ranní vydání Evening Standardu. A tady je to, co hledáme. Přečtěte si titulky: ,Zločin v City. Vražda u firmy Mawson & Williams. Pokus o obrovskou loupež. Pachatel dopaden.’ Tady to máte, Watsone, a poněvadž všichni hoříme touhou si to poslechnout, přečtěte nám to laskavě nahlas.“

Už z toho, kde byla zpráva v novinách umístěna, bylo jasné, že jde o významnou londýnskou událost. Stálo tam:

„Dnes odpoledne došlo v City k drzému pokusu o loupež, který vyvrcholil smrtí jednoho člověka a dopadením zločince. Už delší čas byly v známém bankovním domě Mawson & Williams deponovány cenné papíry, jejichž úhrnná hodnota značně převyšovala sumu jednoho miliónu liber sterlingů. Ředitel firmy si byl natolik vědom odpovědnosti, která na něm vzhledem k této enormní částce spočívá, že použil sejfů nejnovější konstrukce a v budově byl dnem i nocí přítomen ozbrojený hlídač. Jak vyšlo najevo, minulý týden firma přijala do svých služeb nového úředníka Halla Pycrofta. Touto osobou, jak se ukázalo, nebyl však nikdo jiný než známý padělatel a zloděj Beddington, který společně se svým bratrem byl teprve nedávno propuštěn na svobodu po pětiletém pobytu v káznici. Způsobem, který dosud není jasný, podařilo se mu pod falešným jménem získat v kanceláři toto postavení, jehož využil k tomu, aby si opatřil otisky různých zámků a zevrubně se obeznámil s umístěním trezoru a sejfů.

U Mawsonových je zvykem, že v sobotu úředníci odcházejí v poledne. Seržant Tuson z policie v City byl proto poněkud překvapen, když spatřil gentlemana s cestovní brašnou, kráčejícího dolů po schodech v jednu hodinu dvacet minut. Vzbudilo to v něm podezření, muže sledoval a s pomocí strážníka Pollocka se mu podařilo podezřelého, který kladl zoufalý odpor, zatknout. Bylo hned jasné, že jde o troufalou a obrovskou loupež. V brašně byly nalezeny akcie Americké železniční společnosti v hodnotě téměř sto tisíc liber, kromě velkého množství prozatímně přidělených akcii báňských a jiných společností. Při prohlídce budovy byla nalezena mrtvola nešťastného hlídače, který byl zabit a vecpán do největšího sejfu, kde by tělo nebylo objeveno dřív než v pondělí ráno, nebýt pohotového zásahu seržanta Tusona. Hlídačova lebka byla roztříštěna úderem pohrabáče, zasazeným zezadu. Beddington si nepochybně získal přístup do budovy předstíráním, že tam něco zapomněl. Když zavraždil hlídače, rychle vyloupil velký sejf a dal se s kořistí na útěk. Jeho bratr, který obvykle pracuje společně s ním, se na tomto podniku nepodílel, alespoň podle doposud ověřených skutečností, ačkoli policie energicky podniká všechny kroky, aby zjistila, kde se zdržuje.“

„Nu, v tomhle ohledu můžeme policii ušetřit trochu námahy,“ řekl Holmes a pohlédl na poničenou postavu, skrčenou u okna. „Lidská povaha je prapodivná směs vlastností, Watsone. Tady to vidíte: i darebák a vrah si může získat takovou oddanost, že se jeho bratr pokusí o sebevraždu, když se doví, že sourozeneček neujde šibenici. Pokud jde o nás, nemáme na vybranou, co teď podnikneme. Doktor a já ho tu pohlídáme, a vy, pane Pycrofte, buďte tak laskav a dojděte pro policii.“

< Prev. Chapter  |  Next Chapter >