Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Čtenáři, jenž máš dosti volného času! Můžeš mi uvěřit bez přísahy, že bych si přál, aby tato kniha, dítě vtipu, byla nejhezčí, nejpůsobivější a nejbystřejší na světě. Ale nemohl jsem se vyhnouti zákonu přírody, podle něhož každá věc zplodí opět jen věc sobě podobnou. A co tedy mohl ze sebe vydati neplodný a neučený můj duch, leč příběh o bytosti vyschlé, vrásčité, svéhlavé a plné různých myšlenek, které nikdy druhému do hlavy nepřijdou? Vždyť jsem jej ostatně zplodil ve vězení, kde se usídlilo veškeré nepohodlí a kde vyhledaly svůj útulek všechny smutné vzdechy světa. Klid, milé místo, příjemnost venkova, jas oblohy, zurčení potoků, pokoj duševní velmi napomáhají, aby i nejneplodnější Múzy staly se plodnými a daly světu děti, jež jej naplní údivem a spokojeností. Stává se, že má otec syna nehezkého a bez půvabu, však láska, již k němu cítí, mu klade závoj před oči, aby neviděl jeho nedostatků, ale pokládal je naopak za chytrost a líbeznost a vypravoval o nich přátelům jako o vtipu a nadání. Ale já, ač se zdám otcem, jsem pouze otčímem dona Quijota, nechci se dát po proudu zvyku, ani tě prosit téměř se slzami v očích, jako jiní činí, milý čtenáři, abys odpustil nebo zastřel si chyby, jež na tomto mém synu uhlídáš; a poněvadž nejsi ani jeho příbuzným, ani přítelem a máš svoji duši ve svém těle a svobodnou vůli jako malovanou, ajsi ve svém domě pánem, jako je král pánem svých daní, a víš, co se všeobecně říká: že pod svým pláštěm jsem já králem (což tě zbavuje a zprošťúje všech ohledů a povinností), můžeš říci o tomto příběhu vše, co se ti uzda, bez obav před pomluvami, budeš-li jej hanět, bez nadějí na odměnu, budeš-li jej chválit.

Chtěl bych ti jej dát holý a nahý, bez okrasné předmluvy, bez nespočetných, obvyklých sonetů, epigramů a chvalozpěvů, jež se pravidelně kladou na počátek každé knihy. Neboť ti povím, že ačkoliv mne stálo hodně námahy složit tento příběh, nepokládám to za tak namáhavé jako napsat tento úvod, který čteš. Mnohokrát jsem vzal pero, abych jej napsal, a zase jsem je odložil, nevěda co napsat. A když jsem tak jednou byl zamyšlen, papír před sebou, pero za uchem, loket na psacím stole a tvář v dlaních, přemítaje co bych řekl, vstoupil pojednou kterýsi můj přítel, vtipný a moudrý, a ten, vida mě tak rozvažujícího, tázal se mne po příčině; nezakrýval jsem mu ji a řekl jsem, že myslím na předmluvu k příběhu o donu Quijotovi a že mě to tak trápí, že bych ji nejraději nepsal, ba ani nevydal na světlo boží slavné výkony vznešeného rytíře. Neboť jak chcete, abych se nestrachoval, co řekne ten starý zákonodárce, zvaný obecenstvo, až uvidí, že po tolika letech, po něž spím v tichu zapomenutí, objevuji se znovu nyní, obtížen nákladem tolika roků věku, š vypravováním suchým jako rákos, bez vynalézavosti, špatného stylu, chudým na vtip, prostým vzdělání a učenosti, bez vysvětlivek na okraji a bez poznámek na konci knihy; vždyť vídám, že jiné knihy, i vymyšlené a světské, jsou plny výroků Aristotelových, Platonových i celé řady filozofů, jež čtenáři obdivují a pokládají potom jejich autory za sčetlé, vzdělané a výmluvné. A když pak citují ještě Písmo svaté! Tu řeknou čtenáři přímo, že to jsou opravdoví svatí Tomášové á jiní doktoři církevní, neboť oni dovedou přitom zachovat tak důmyslně zdání slušnosti, že když vám vykreslí záletného milence, hned na druhé stránce vám udělají křesťanské kázáníčko, až radost je slyšet nebo číst. Toto všechno má scházeti mé knize, neboť není, co bych na okraji vysvědoval, ani k čemu bych na konci připojoval poznámky, ba ani nevím, které spisovatele v ní napodobím, abych je uvedl na začátku, jak se to dělá, podle abecedy, počínaje Aristotelem a konče Xenofontem a Zoylem nebo Zeuxisem, ačkoliv byl jeden utrhač a druhý malíř. Také budou mé knize chybět na počátku sonety, alespoň sonety, jejichž autory by byli vévodové, markýzi, hrabata, biskupové, dámy nebo nejslavnější básníci. Ostatně vím, že kdybych o ně požádal dva nebo tř i přátele, již se v tom vyznají, dali by mi je a takové, že by se jim nevyrovnaly sonety básníků ve Španělsku nejslavenějších. "Zkrátka, pane můj a příteli," pokračoval jsem, "míním, aby pan don Quijote zůstal pochován v archivech manchských, až nebesa nadělí někoho, kdo by jej vyzdobil vším, co mu schází, neboť já se k tomu necítím povolán pro svou nedostatečnost a malé vzdělání a protože jsem od přírody bázlivý a příliš leniv, než abych šel hledat autory, již by řekli, co já sám neumím. Odtud to zamýšlení a napětí, v němž jste mě nalezl." Slyše to, pleskl se přítel do čela, a když se notně nasmál, řekl: "Namouduši, brachu, teď vidím, že jsem se mýlil po celou dlouhou dobu, co vás znám, pokládaje vás za rozumného a v skutcích rozvážného. Ale nyní je mi jasno, že jste toho tak dalek jako země nebes. Jak je možno, aby věci tak nedůležité a lehce napravitelné byly schopny zastaviti a do nesnází uvésti ducha tak zralého jako váš, tak zvyklého překonávati větší obtíže než tyto? Věru, to nepochází z neobratnosti, ale z přílišné lenosti a nerozumu. Chcete se přesvědčit, že mám pravdu? Dejte pozor a uvidíte, jak mžiknutím oka rozptýlím všechny vaše nesnáze a napravím všechny nedostatky, o nichž mluvíte, že vás zdržují a odstrašují vydati na světlo boží historii vašeho slavného dona Quijota, zrcadla a slunečka všeho bludného rytířstva."

"Mluvte," odvětil jsem naslouchaje mu, jak hodláte zaplniti prázdnotu mého strachu a objasniti zmatek mé nesnáze?" A on zase nato: "Především, co se týká znělek, epigramů a chvalozpěvů, jež vám chybějí na začátku a jež mají být od lidí vážených a slavných: tomu lze odpomoci tím, že vy sám si dáte trochu práce a napíšete je, načež je můžete pokřtít a pojmenovat, jak si budete přát, přičítaje je knězi Janu z Indie nebo císaři trapezuntskému, o nichž, jak vím, se povídá, že byli slavnými básníky. A pakliže nebyli a nějací pedanti a školometové by za vašimi zády reptali a měli námitky, nedělejte si z toho svědomí, protože i když dokáží, že jste lhal, ruku, jíž jste psal, vám za to neuseknou. Co se týče citování knih a autorů, odkud jste vybral výroky a sentence pro svou historii, stačí, když se jich na vhodném místě vyskytne několik, buď latinských, které znáte zpaměti nebo které aspoň vyhledáte snadno, jako například, až budete pojednávat o svobodě a otroctví:

Non bene pro toto libertas venditur auro

(Svobodu prodati nelze za všecko zlato), a po kraji citujte Horáce, či kdo to napsal. Budete-li jednat o moci smrti, vrazte tam:

Pallida mors aequo pulsat pede

Pauperum tabernas, regumque turres.

(Bledá smrt stejným krokem drtí chaty chudáků i hrady králů.) Jestliže o lásce a přátelství, jež máme mít podle božího přikázání i pro nepřátele, pomozte si přímo Písmem svatým, což bude bez jakékoliv námahy a uveďte přinejmenším slova samého Boha: Ego autem dico vobis, diligite inimicos vestros (Já pak vám pravím, milujte i nepřátele své!). Jestliže o zlých úmyslech, pomozte si evangeliem: De corde exeunt cogitationes malae (Zlé myšlenky vycházejí ze srdce). A jestli konečně o nestálosti přátel, máte tu Platona, jenž vám poskytne svůj dvojverš:

Donec erisfelix, multos numerabis amicos,

Tempora sifuerint nubila, solus eris.

(Pokud budeš šťasten, budeš čítati četné přátele. Přijdou-li časy zlé, ostaneš sám.) A pro tyto latiníky a jiné budou vás mít za učence, což dnes není malou ctí a malým prospěchem. Co se dotýká poznámek na konci knihy, můžete si jistě vést takto: zmíníte-li se v knize o nějakém obrovi, hleďte, aby to byl Goliáš a máte tu hned velkou poznámku, ač vás to nic nestálo, neboť můžete napsat: Obr Goliáš nebo Goliat byl Filištín, jehož pastýř David zabil ranou kamenem v údolí Terebintském, jak se vypravuje v Knize králů, v kapitole, kterou si najdete. Potom, abyste se ukázal jako muž znalý učenosti světské a kosmografie, hleďte, aby se ve vaší knize jmenovala řeka Tajo, a hned jste získal další výbornou poznámku: Řeka Tajo byla tak nazvána po jednom španělském králi; pramení tam a tam a vlévá se do oceánu, líbajíc hradby slavného města Lisabonu, a má se za to, že je zlatonosná, atd. Budete-li pojednávat o lupičích, povím vám příběh o Cacovi, jejž umím nazpaměť. Jestliže o přelétavých ženských, máte tu biskupa montonědského, jenž vám poskytne Lamii, Laydu a Floru, o kterýchž zmínka dodá vám velké víry. Jestli o ukrutnicích, Ovid vám dodá Médeu, když o kouzelnících a čarodějkách, Homér má Kalypso, Virgil Kirké. Bude-li řeč o statečných vojevůdcích, Julius César poskytne vám sám sebe ve svých Zápiscích a Plutarch dodávám tisíc Alexandrů. Budete-li pojednávat o lásce, stačí znát krapet italštiny a Leon Hebreo vám příkladů naloží vrchovatě; a ne-chcete-li odbíhat do ciziny, máte doma Fonsecovu Lásku boží, kde se uvádí vše, co vy i ten nejchytřejší mohl by si jen přát v tom ohledu. Zkrátka, snažte se jen vyjmenovat tato jména a uvésti historie, jež jsem tu vyčetl, ve své knize a ponechte mně opatřiti přípisky a poznámky a slibuji vám, že zaplním všechny okraje stránek a spotřebuji čtyři poslední archy knihy.

Zmíním se ještě o uvádění autorů, jež ostatní knihy pěstují a jež knize vaší chybí. Odpomoci tomu lze velmi snadno, protože stačí vyhledat knihu, jež je všechny obsahuje od A až do Z, jak říkáte. Ten celý abecední seznam opíšete do své knihy: na tom málo záleží, že bude jasně patrno, že jste vlastně vůbec nepotřeboval jich užívati; snad se najde nějaký přihlouplý dobrák, jenž uvěří, že jste jich všech použil v té prosté a jednoduché historii. A když to nebude k jinému dobré, tedy alespoň onen obsáhlý seznam autorů dodá neočekávaně knize autority; a nikdo se nepůjde přesvědčit, užil-li jste jich,

nebo ne, protože o to neběží. Ostatně, soudím-li správně, tato vaše kniha nepotřebuje vůbec věcí, které říkáte, že jí scházejí, neboť je celá výpadem proti rytířským knihám, na něž si nikdy nevzpomněl Aristoteles, ani je nejmenoval svatý Basilius, ani je neznal Cicero; jejich vymyšlených nesmyslů netýkají se zákony přesné pravdivosti, ani pozorování hvězdářská, nemají pro ně důležitosti měření geometrická, ani vyvrácení argumentů rétorických; kniha vaše nemá, proč by komu kázala, mísíc věci božské s lidskými, což je směšování pro křesťanský rozum nezdravé. Jejím úkolem je jen všímati si toho, o čem píše, a čím dokonaleji to se stane skutkem, tím lepší bude spis. A poněvadž vaše dílo klade si za účel jen potření vlivu a autority, již mají na světě u prostých lidí rytířské knihy, je zbytečno dožebravat se výroků filozofů, božských rad Písma, báchorek básníků, obratů řečníků, zázraků svatých, a je lépe hledět, aby vaše řeč a věta plynula zvučně a slavnostně, slovy bohatými významem, poctivými a řádně umístěnými, vyjadřujíc vaše myšlení nejdokonaleji, jak se vám podaří a jak bude možno, a abyste své myšlenky nezaplétal a ne-zatemňoval. Snažte se také, aby, bude-li vaši knihu číst smutný, pohnut byl k smíchu, smíšek aby se smál ještě více, hlupák aby se neurazil, vtipný aby byl udiven autorovou vynalézavostí, vážný aby jí nepohrdal a rozumný aby ji nepřestával chválit. Zkrátka a dobře, usilujte o to, strhnouti neblahou věž rytířských knih, odmítaných jedněmi, vychvalovaných četnějšími. A podaří-li se vám to, nedokážete málo."

Vyslechl jsem přítelova slova velmi tich a jeho vývody vtiskly se tak do mé mysli, že jsem je bez odporu schválil a usmyslil jsem si z nich samých složit úvod. Poznáš v něm, milý čtenáři, rozumnost mého přítele a štěstí, jež jsem měl, naleznuv včas potřeby takového rádce; poznáš též, jakou je pro tebe úlevou nalézti zcelajednoduchou a nezapletenou historii slavného dona Quijota de la Mancha, o němž se domnívají všichni obyvatelé roviny Montielské, že byl nejcudnějším milencem a nejstatečnějším rytířem z těch, jež za mnoho leť v onom kraji bylo vidět. Nemíním vynášet službu, již ti prokazuji, seznamuje tě s tak pozoruhodným a váženým rytířem; ale chtěl bych, abys mi poděkoval za to, že ti představím slavného Sancha Panzu, jeho zbrojnoše, na nějž, po mém zdání, jsem snesl všechny zbrojnošské půvaby po spoustě lichých rytířských knih roztroušené. Nyní, ať ti Bůh dá zdraví a na mne kéž nezapomene! Vale!

< Prev. Chapter  |  Next Chapter >