Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 43. o dalších radách, jež dal don Quijote Sanchu Panzovi
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Kdo by nepokládal dona Quijota za osobu velmi rozumnou a nejlepších úmyslů slyše tento výklad? Ale jak jsme již vícekráte řekli v průběhu této velké historie, bláznil jen ve věcech rytířství a jinak projevoval rozum jasný a břitký, takže na každém kroku jeho skutky vyvracely jeho rozum a jeho rozum vyvracel jeho skutky. Však v dalších radách, které dal Sanchu Panzovi, projevil velký vtip a došel nej-zazší meze své rozumnosti i svého bláznovství. Sancho jej poslouchal velmi pozorně a snažil se zapamatovat sijeho rady, neboť se jimi mínil řídit a dovést těhotenství své vlády k šťastnému porodu. Don Quijote pokračoval těmito slovy:

"Co se týče řízení tvé osoby a tvého domu, Sancho, především ti ukládám, aby ses držel v čistotě, stříhal si nehty a nenechával je růst, jako činí mnozí, kteří se hloupě domnívají, že dlouhé nehty okrašlují ruce, jako by ten odpadkový výrostek, který si nestříhají, byl ještě nehtem, a ne drápem dravčím. Je to zlozvyk sprostý a zbytečný. Nechoď, Sancho, neopásán a rozepjat, neboť nepořádný šat svědčí o nespořádaném duchu, ačli ta nepořádnost a nedbalost neznamená přetvářku, jak se soudilo o.Juliu Caesarovi. Rozumně rozpočítej, co ti může vynésti tvůj úřad.; dovolí-li ti dáti tvým sluhům livrej, dej jim počestnou a účelnou, a ne nápadnou a křiklavou, a poděl jí své sluhy a chudé. Chci říci, máš-li obléci šest pážat, oblec tři a tři chudé, a tak si opatříš pážata pro život zemský i pro život v nebi. Marnivci nikdy nedospějí k tomuto novému způsobu dávati livrej. Nejez česnek, ani cibuli, aby po čichu nepoznali tvoji prostotu. Choď zvolna, mluv klidně, ale ne tak, aby se zdálo, že sám sebe posloucháš, neboť každá strojenost je špatná. Obědvej málo a večeř ještě méně, neboť zdraví celého těla je tvořeno v dílně žaludku. Pij mírně a uvaž, že příliš vína ani nezachovává tajemství, ani neplní slova. Hleď, Sancho, abys necpal příliš do úst a před nikým neeruktoval."

"Co je to eruktovat, to nevím," řekl Sancho. I pravil don Quijote: "Eruktovati, Sancho, znamená říhati, ale to je jedno z nejnepěknějších slov, jež obsahuje španělská řeč. Proto vtipní lidé si vypomohli

latinou a místo říhat říkají eruktovat a místo říhání erukce. A jestliže někdo těm výrazům nerozumí, nezáleží na tom, neboť užívání je časem zavede tak, že jim snadno lidé porozumějí. Toť obohacování jazyka, jímž vládne obecné užívání."

"Opravdu, pane," řekl San-cho, "neříhat je jedna z rad a pokynů, které si chci pamatovat, neboť to dělám hodně často."

"Neeruktovat, Sancho, nikoliv neříhat," pravil don Quijote. "Od nynějška budu říkat neeruktovat," odpověděl Sancho, "a věru na to nezapomenu."

"Také, Sancho, nesmíš míchati do svých řečí mnoho přísloví, jak máš ve zvyku, neboť ač jsou přísloví drobnými výroky moudrosti, často je tak přitáhneš za vlasy, že se podobají spíše nesmyslu než moudrosti."

"Tomu může odpomoci jen Bůh," odvětil Sancho, "protože znám více přísloví, než jich může být do knihy, a všechna zároveň mi jdou do úst, když mluvím, a derou se o přednost; jazyk popadne první, které potká, i když se nehodí; ale od nynějška budu hledět užívat jen těch, která odpovídají vážnosti mého úřadu, protože kde je všeho dost, snadno oběd strojit, a jasné smlouvy, dobří přátelé, a já nic, já muzikant, a hlupák ani nemá, ani neudrží."

"Tak vidíš, Sancho," řekl don Quijote, "hrneš, sypeš a meleš přísloví a žádné se nehodí. Trestejte si ho, a on si povede svou! Já ti zde pravím, abyšes vystříhal přísloví, a ty okamžitě jich odříkáš litanii, která se hodí k tomu, co říkáme, jako pěst na oko. Hleď, Sancho, netvrdím, že pů-, sobí špatně přísloví připomenuté vhod, ale hromaditi a mlít přísloví jedno přes druhé činí řeč nesmyslnou a sprostou."

"Vsedneš-li na koně, nekloň se tělem na zadní hrušku sedla, ani nenatahuj nohy daleko od koňova břicha, a také nejeď nedbale" jako bys jel na mezku. Neboť jízda na koni jedny činí rytíři, druhé podkoními. Nespi mnoho, neboť kdo nevstává se sluncem, netěší se ze dne; věz, Sancho, že čilost je matkou štěstí, a lenost, opak její, nikdy nedošla cíle žádaného touhou. - Poslední radu, kterou ti nyní chci dáti, ač se netýká zdobení tvého těla, prosím, měj dobře na paměti, neboť nebude ti, myslím, méně na prospěch než ony, jež jsem ti dal dosud: nikdy se nepři o urozenosti a nesrovnávej rod s rodem, poněvadž ze dvou srovnávaných je nutně jeden lepší: ten, jehož ponížíš, bude tě nenáviděti a ten, jemuž dáš přednost, se ti jistě neod-mění. - Oblékej se v dlouhé nohavice, volný kabát a plášť ještě o něco volnější; široké kalhoty nenos, ty nesluší ani rytířům, ani vladařům. - Toto mě tedy napadlo, Sancho, bych ti poradil. Časem a podle okolností poskytnu ti pokyny další, budeš-li mě pečlivě zpravovat o svém stavu."

"Pane," odpověděl Sancho, "vidím dobře, že vše, co jste mi řekl, je dobré, svaté a užitečné. Ale jak mi to má pomoci, nevzpomenu-li si na nic? Rozumí se, že mi nevyjde z hlavy, že si nemám nechávat dlouhé nehty a že se mám oženit podruhé, naskytne-li se mi možnost, ale z té ostatní pletenice, motanice a míchanice nevím už nic a nepodržím z ní víc než z loňských sněhů; proto bude potřebí, abych to měl písemně. Neumím sice číst ani psát, ale dám to svému zpovědníkovi, aby mi to opakoval a připomínal, až bude potřebí."

"Běda mně, hříšnému," odpověděl don Quijote, ,jak je zle, ne-umějí-li vladaři čísti ani psáti. Věz, Sancho, že neumí-li člověk číst nebo je-li nešika, jedno ze dvou: buď je z rodiny příliš nízké a sprosté, buď je sám tak nepodařený a špatný, že dobré výchovy a vzdělání nebyl schopen. Máš to velikou vadu a přál bych si, aby ses naučil aspoň se podepsati."

"Podepsat se dovedu dobře," odvětil Sancho, "protože když jsem byl radním v naší vsi, naučil jsem se pár písmenům, jako jsou nápisy na pytlích, která prý znamenala mé jméno. Ostatně se mohu tvářit, jako bych měl pravici zchromlou, a mohu dávat podpisovat druhým. Neboť všemu lze odpomoci, jen smrti ne, a jakmile budu mít vládu a moc, budu dělat, co se mi zlíbí. Čí táta je starostou... Já budu vladařem, a to je víc než být rychtářem; ať si jen přijdou a uvidí! Ať mě urazí a pomluví, a dostanou, že je to přejde; komu Pánbůh, tomu všichni svatí a hloupost boháče platí na světě za moudrost. A až budu tím boháčem, jsa vladařem, a budu štědře rozdávat, jak mám v úmyslu, budu pro svět bez chyby. Jsi-li z medu, mouchy tě jedí, a stojíš za tolik, kolik máš, říkávala jedna z mých babiček, a kdo už má dost, nestojí o cizí."

"Kéž tě Bůh zatratí, Sancho," řekl v tom okamžiku don Quijote. "Ať tě šedesát tisíc ďáblů odnese i s tvými příslovími! Už je meleš hodinu a každé z nich mě bodne. Tahle přísloví tě jistě jednou dovedou na šibenici; pro ně tě musí tví poddaní vyhnat, nebo se proti tobě spiknouti. Řekni mi, kde je bereš, hlupáku, a jak jich to, blbče, užíváš? Já, než řeknu jedno a vhod, potím se a dru jako s pařezy."

"Proboha, můj pane a vládce," odpověděl Sancho, "vy se také hned zlobíte pro nic za nic! Co se, u všech čertů, rozčilujete, že užívám svého majetku, neboť jiného nemám, jen přísloví a ještě přísloví. A teď vím čtyři, která by se sem moc hodila jako schválně dělaná, ale neřeknu je, protože mluvit stříbro, mlčet Sancho."

"Ten Sancho, to nejsi ty," pravil don Quijote, "neboť ty nejsi mlčení, ale žyanění a odmlouvání. A také bych rád věděl, jaká to čtyři

přísloví tě teď napadla, že se tak hodila. Neboť hledám ve své paměti, a mám ji dobrou, ale nic mne nenapadá." Jaká jiná přísloví," řekl Sancho, "než: ,Co tě nepálí, nehas', a ,Na táhni mi z domu a nech mou ženu není odpovědi' a ,Ať džbánem do kamene či kamenem do džbánu, je po džbánu'. Všechna jsou jako stvořena! Ať se nikdo nepře s vladařem nebo s tím, kdo rozkazuje, protože špatně pochodí jako ten, kdo hasí, po čem mu nic není. Na to, co řekne vladař, není odpovědi, jako jí není, řekne-li někdo: táhni mi z domu a nech na pokoji mou ženu! A co se džbánu a kamene týče, smysl přísloví uvidí i slepý. Proto je nutno, aby kdo vidí mrvu v oku bližního svého, viděl i břevno v oku svém, aby se o něm neřeklo: Mrtvé se nelíbila bezhlavá. A Vaše Milost ví dobře, že hlupák ví ve svém domě více než moudrý v cizím."

"To ne, Sancho," odpověděl don Quijote, "hlupák neví nic ani ve svém domě ani v cizím, protože hloupost není grunt, na němž by mohlo státi řádné stavení. Nechme toho, Sancho; budeš-li však špatně vládnout, bude to tvou vinou, ale na moji hanbu. Utěšuje mě však, že jsem učinil, co bylo mou povinností: poradil jsem ti tak rozumně a moudře, jak jsem mohl. Tím jsem zproštěn povinnosti a slibu. Kéž tě vede Bůh, Sancho, a vládne tobě ve tvé vládě a irfhe kéž zbaví strachu, v němž jsem, že obrátíš ostrov vzhůru nohama, což bych mohl zameziti, kdybych odkryl vévodovi, co jsi zač, a řekl mu, že celá tvá měchatá osobička není než pytel přísloví a zlomyslnosti."

"Pane," odvětil Sancho, "zdá-li se Vaší Milosti, že nejsem k tomu vladaření, hned se ho vzdám; neboť víc si vážím jediného nečistého kousku z nehtu své duše než celého svého těla a uživím se, ať jsem Sanchem o chlebě a cibuli nebo vladařem uprostřed koroptví a kapounů. Když spíme, jsme si všichni rovni, velicí i malí, chudí i bohatí. A všimnete-li si, Milosti, uvidíte, že jste mě do toho vladaření dostal jen vy, protože já houby rozumím vládě na ostrovech. A mys-líte-li, že budu-li vladařem, musí mě odnést čert, chci raději jako Sancho do nebe než jako vladař do pekla."

"Bůh je mi svědkem, Sancho," řekl don Quijote, "že už pro tato poslední tvá slova soudím, že zasloužíš býti vladařem tisíce ostrovů. Máš dobrou povahu, bez níž veškerá učenost neobstojí. Poruč se Bohu a snaž se nezbloudit z původního úmyslu; totiž měj vždy pevnou vůli a úmysl dobře činiti za všech okolností, neboť nebesa vždy přejí dobrým úmyslům. A pojďme k jídlu, neboť myslím, že ti pánové na nás již čekají."