Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 36. o podivném a nevídaném dobrodružství dueni Doloridy, nazývané také hraběnkou Trojfaldovou, a o dopisu Sancha Parny jeho manželce Tereze Sanchové
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Vévoda měl neobyčejné šibalského a vtipného správce; ten vystupoval jako Merlín a byl původcem celého minulého dobrodružství, složil veršíky a převlékl jistého panoše za Dulcineu. Týž připravil na přání pánů jiné čtveráctví, vtipné a podivuhodné, jak si lze jen představiti. Den potom tázala se vévodkyně Sancha, zdali již začal s pokáním na vysvobození Dulciney. Oznámil jí, že ano, neboť té noci si dal už pět ran. Vévodkyně se ho tázala, jakým způsobem se udeřil, a on, že rukou. "To není bičování," poznamenala vévodkyně, "spíše pleskání; jsem jista, že moudrý Merlín nebude spokojen takovou mírností, a bude asi nutno, aby si milý Sancho zhotovil důtky s háčky nebo uzly, aby je cítil; krev je nejlepší pečetí a vysvobození tak urozené paní, jako jest Dulcinea, nesmí přijít lacino a lehce se nevykoupí."

Sancho nato: "Darujte mi, Milosti, nějaké důtky nebo provaz, jímž se budu bíti, nebude-li to působiti příliš velkou bolest; pamatujte si, Milosti, že ač jsem sedlák, mám tělo spíše z bavlny než z rákosí a nesmím je zničit kvůli cizímu člověku."

"Dobrá," řekla vévodkyně, "zítra dostanete důťky, které se vám hodí a jsou pro jemnost vašeho těla jako stvořeny, jako by byly jeho bratrem."

Sancho odpověděl: "Vznešenosti, drahá paní moje, napsal jsem pro svoji manželku Terezu Panzovou dopis, v němž ji seznamuji s příhodami, které mé potkaly od té doby, co jsem ji opustil; prosil bych Vaši Rozumnost, aby jej přečtla, domnívám se, že jsem jej napsal po vladařsku, totiž jak vladaři psávají."

"Kdo jej složil?" otázala se vévodkyně. "Kdopak jiný než já, hříšník," řekl Sancho. "A napsal jste ten dopis vy?" zeptala se vévodkyně. "Kdepak," zvolal Sancho, "umím se pouze podepsat, psát a číst neumím."

"Půjčte mi jej," pravila vévodkyně, jistě svědčí o hojnosti a bystrosti vašeho vtipu."

Sancho vyndal ze záňadří nezalepený dopis, vévodkyně jej vzala a rozevřevši jej čtla toto: "Psaní Sancha Panzy manželce jeho Tereze Panzové: Notně mé cestou řezali, ale jel jsem si jako rytíř; notně jich ještě dostanu, ale to vladařství za to! Ale to teď nechápeš, milá Te-

rezo, povím ti to jindy. Věz, Terezo, že jsem se rozhodl, abys jezdila v kočáře, neboť se to patří, a pěšky ať si chodí němá tvář! Jsi ženou vladaře a nedovol, aby tebou někdo vláčel. Posílám ti zelené lovecké šaty, které mi darovala paní vévodkyně, přešij je na sukni naší dceři! Můj pán, don Quijote, je, jak jsem slyšel v tomto kraji, moudrý blázen a půvabný pomatenec, a já se prý oďněho neliším. Sestoupili jsme do Montesínovy jeskyně a mudrc Merlín mě vybral za osvoboditele začarované Dulciney z Tobosa, jež se u nás jmenuje Aldonza Lorenzová. Mám se třitisíckrát třistakrát bez pěti šlehnout a ona prý bude vysvobozena z čar jako matka, která ji zrodila. Nemluv o tom s nikým, neboť zkus se někomu svěřit a jedni řeknou, že je to bílé, a druzí, že je to černé. Za několik dní odeberu se na vladařství a odcházím tam s přáním získat spoustu peněz, kteréžto přání mají prý všichni noví vladaři. Rozhlédnu se tam a oznámím ti, máš-li za mnou přijíti nebo ne. Osel se má dobře, poroučí se ti a já ho neopustím, i kdybych se stal tureckým kalifem. Moje paní vévodkyně ti líbá ruce tisíckrát, odpověz, že tyjí je líbáš dvoutisíckrát, neboť nic není lacinějšího než zdvořilost, jak tvrdí můj pán. Pánbůh mi neposkytl nový tlumok a sto dukátů jako onehdy, ale netrap se proto, milá Terezo, neboť i po zrníčku zobajíc kuře se nají a při vladaření si to nahradím, ač mě trápí, že mi řekli, že jak to zkusím, prsty si ukoušu; je-li to pravda, přišlo by mi vladařství draho, ač almužna, kterou si mrzáci a jednorucí vyžebrají, vynáší víc než kanovnictví. Zkrátka zbohatneš a poštěstí se ti v každém případě. Bůh ti uděl tolik štěstí, co může, a mne ochraňuj, abych ti mohl sloužit.

Napsáno zde v zámku 20. července 1614. Tvůj manžel vladař Sancho Panza."

Vévodkyně dočetši dopis pravila Sanchovi: "Milý vladař se zmýlil trochu ve dvou věcech: předně, že tvrdí, nebo naznačuje, že vladařství dostal za to, že se má zbíti, ačkoliv ví a popříti nemůže, že mu je vévoda, můj pán, přislíbil, když o bití nebylo ještě ani řeči; za druhé, že se v něm ukazuje jeho hladovost, a byla bych nerada, kdyby byl lakomcem, neboť lakomství trhá vlastní pytle a hrabivý vladař prokazuje hrabivou spravedlnost."

"Tak to není, paní," nato Sancho, "a nezdá-li se Vaší Milosti ten dopis takový, jaký by měl býti, zničím jej a napíši jiný, ale možná že mnohem horší, bude-li ponechán na mém rozumu."

"Ne, ne," zvolala vévodkyně, "tohle psaní stačí a chci, aby si je přečetl také vévoda." Potom odešli do zahrady, kde toho dne měla být připravena hostina. Vévodkyně ukázala Sanchův dopis svému manželi a ten se jím nesmírně pobavil.

Po obědě, když ze stolu sklizeno, bavili se dlouho vtipnými řečmi Sanchovými, když tu náhle byli vyrušeni smutným zvukem píšťaly a silného, nepříjemného bubnu. Všichni, jak se zdálo, byli vzrušeni tou zmatenou, hrubou a žalostnou hudbou, zvláště don Quijote, který nemohl ani setrvati poplašením na židli; o Sanchovi nelze říci než jako obyčejně, že strachem utekl do svého obvyklého útulku, za sukni paní vévodkyně, neboť znící hudba byla skutečně smutná a velice žalostná. Všichni udiveni takto spatřili vcházeti do zahrady dva lidi oděné smutečním oblekem tak dlouhým a splývavým, že se vlekl po zemi; ti tloukli do velkých, též černé potažených bubnů. Vedle nich šel černý pištec stejně oděný. Za touto trojicí ubírala se ohrom-ná.postava, ne oděná, ale zakrytá černým rouchem bez rukávů a zase s dlouhou vlečkou. Roucho měla přepásáno černým pásem s obrovskou šavlí s černým jílcem a pochvou na něm. Obličej měla zakryt průsvitným černým závojem, pod kterým bylo možno spatřiti dlouhý vous bílý jako sníh. Podle rytmu bubnů kráčela vznešeně a vážně. Vůbec její vysoká postava, velebná chůze, černé roucho i průvod mohl překvapiti a překvapil všechny diváky neznající ji.

Pomalu a důstojně přistoupila, jak vypsáno, klekla před vévodu, kterýji uvítal stoje s ostatními přítomnými. Vévoda nepřipustil však, aby mluvila klečíc. Strašná obluda tedy vstala a odkryla závoj, ukazujíc nejstrašnější, nejmohutnější, nejbělejší a nejhustší vousy, jaké kdy lidské oči mohly viděti; a potom se ozval ze široké a mohutné hrudi jeho vážný a zvučný hlas; muž dívaje se na vévodu pravil: "Milostivý a urozený pane, zvou mne Trojfaldovec s bílým vousem; jsem zbrojnoš hraběnky Trojfaldové, nazývané také dueňou Doloridou, a od ní přicházím k Vaší Vznešenosti s poselstvím, aby Vaše Výsost laskavě svolila k její návštěvě, neboť chce vyprávěti o svém smutku, jenž jest nejpodivnější a nejpodivuhodnější, jaký by mysl na světě nejžalostnější mohla vymysliti; táže se především, je-li v tomto zámku odvážný a nepřemožený rytíř don Quijote de la Mancha, jehož hledá již z království candayského až do vaší země, pěšky a bez jídla, což jest možno pokládati za zázrak nebo sílu čar. Očekává u brány této tvrze nebo letního sídla a vstoupí jen s vaším svolením. Řekl jsem."

Potom zakašlal, a hladě si oběma rukama vous shora dolů, očekával klidně odpověď vévodovu, který pravil: "Milý zbrojnoši Trojfal-dovče s bílým vousem, víme již dávno o žalu paní hraběnky Trojfaldové, vinou kouzelníků nazývané dueňou Doloridou; řekněte jí, hrozný zbrojnoši, aby vstoupila, že jest zde přítomen slavný rytíř don

Quijote de la Mancha, od jehož ušlechtilosti může očekávati veškeré pomoci a ochrany; sdělte jí ode mne, že i já jsem ochoten ji chrániti, bude-li toho třeba, neboť mi to poroučí povinnost rytíře, kterým jsem: musíť rytíři pomáhati všem ženám, zvláště ovdovělým dueňám, utlačovaným a neštěstím stíženým, z nichž jest patrně vaše velitelka." Po těchto slovech se uklonil Trojfaldovec kolenem až k zemi a dav pištci i hudebníkům znamení, za stejných zvuků a týmž krokem opustil zahradu, nechávaje všechny v údivu nad jeho příchodem a vystupováním.

Tu vévoda obrátiv se k donu Quijotovi pravil: "Tedy, slavný rytíři, temnoty poťouchlosti a nevědomosti nemají moci, aby zničily a zatemnily světlo odvahy a ctnosti. Minulo teprve šest dní, co Vaše Dobrota se zdržuje v tomto zámku, a už z dalekých a vzdálených krajů přicházejí, ne na vozech ani na velbloudech, ale pěšky a hladovějíce, trpící a utištění; věří, že tato odvážná paže přinese lék jejich žalu a trápení; a to vše pro vaše slavné skutky, které jsou známy dokola po celém světě."

"Kéž by zde byl, pane vévodo," odpověděl don Quijote, "ten roztomilý kněz, jenž nedávno při hostině jevil tolik nelásky a nevlídnosti pro potulné rytíře, aby viděl na své vlastní oči, jak jsou na světě potulní rytíři potřební. Svou vlastní rukou mohl by se přesvědčiti, že trpící a bezútěšní nevyhledávají pomoci v nesmírných a obludných neštěstích v domech učenců, ani u venkovských kostelníků, ani u rytíře znajícího pouze svou ves, ani u zahálčivého dvořana, který shání spíše klepy, aby je mohl rozšiřovati a vyprávěti, než aby se zúčastnil hrdinských činů, o nichž by se vyprávělo a psalo. Pomoc v trápení, podporu v nedostatku, obranu dívek a potěchu vdov naleznete jen u potulných rytířů; za to, že jím i já jsem, děkuji nekonečně nebi a pokládám za štěstí veškerou námahu a strádání, které mne v tomto mém čestném povolání mohou stihnouti. Ať vejde jen ta paní a řekne co chce; silou svých ramenou a nebojácnou rozhodností svého statečného ducha opatřím pro ni nápravu."