Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 33. o vtipném rozhovoru vévodkyně a jejích dívek se Sanchem Pauzou, hodném, abychom si jej přečtli a zapamatovali
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Vypravuje historie, že onoho odpoledne si Sancho nezdříml; dodržel své slovo a byl u paní vévodkyně, jež se těšila, že jej řádně vyzpovídá, a rozkázala mu usaditi se vedle ní na nízkou židličku, ačko-

ir liv Sancho ze zdvořilosti nechtěl se posadit. Vévodkyně ho požádala, aby se usadil jakožto vladař a aby vypravoval jako zbrojnoš, že pro obojí své povolání jest hoden místa samotného Cida Rui Diaza Cam-peadora. Sancho krče rameny si sedl a všechny dívky a dueni vévod-kyniny jej obklopily a tiše a bedlivě poslouchaly jeho slova.

Vévodkyně první pravila: "Nyní, když jsme o samotě a nikdo nás neslyší, žádám pana vladaře o vysvětlení jistých pochybností z četby knihy už tištěné o donu Quijotovi, například, že Sancho, ačko-

. liv nikdy neviděl Dulciney, totiž paní Dulciney z Tobosa, ani jí neodevzdal dopis dona Quijota, protože jej zapomněl v zápisníku v Sieře Mořeně, přece se odvážil vymyslit její odpověď a že právě prosívala pšenici, přestože vše byl podvod a lež a pohana nevyrov-natelné Dulciney a provinění proti povinnosti a věrnosti dobrého zbrojnoše."

Sancho beze slova na tuto řeč vstal, po špičkách přešel celý sál choule se a klada prst na ústa, nahlédl za čalouny a potom se zase posadil, řka: "Nyní, moje paní, když jsem jist, že zde není nikdo krom přítomných tajně ukryt, odpovím bez strachu a ukvapení na vaše otázky, přítomné i budoucí: předně vám říkám, že můj pán don Quijote jest podle mne úplný blázen, přestože mnohé jeho řeči, podle názoru mého i jiných, jsou tak chytré a rozumné, že by se vyrov-

i naly řečem samotného satanáše; ale přesto jsem opravdu a bez rozpaků přesvědčen, že jest blázen, a protože jest takový můj názor, říkám mu nesmysly jako o té odpovědi na jeho psaní, a abych vám pověděl pravdu o začarování mé paní doni Dulciney, o němž ještě

/ není zmínky v knize, to jsem si také vymyslil, ačkoliv to jest asi tak pravda, jako že dvakrát dvě je deset." Vévodkyně jej žádala, abyjí pověděl o tom začarování či lži, a Sancho jí vyprávěl celou historii, jak se zběhla, k velkému obveselení všech přítomných.

Při této rozmluvě pravila vévodkyně: "Z vyprávění Sanchova mám v duši jednu pochybnost a někdo mi jakoby našeptává: Je-li don Quijote de la Mancha pomatený blázen a nerozuma a jeho zbrojnoš Sancho Panza, přestože je o tom přesvědčen, mu slouží a ho doprovází a věří jeho marným slibům, jest asi větší blázen a hlupák než jeho pán; a je-li tomu skutečně tak, pak chybíš, paní vévodkyně, da-ruješ-li tomu Sanchu Panzovi k řízení ostrov, neboť nedovede-li říditi sebe, jak by mohl říditi jiné?'"

"Bůh ví, paní," odpověděl Sancho, "tato pochybnost je oprávněna, ale řekněte, Milosti, tomu našeptávajícímu, ať mluví, jak chce, já že vím, že mluví pravdu, a kdybych nebyl blázen, již dávno bych byl odešel od svého pána, ale to je už můj osud a mé trápení: nemohu jinak, musím za ním, pocházíme z jedné obce, jím jeho chleba a mám ho rád; on je vděčný, daroval mi osly, a potom jsem věrný a tak nic není na světě, co by nás mohlo odloučit, leda lopata a rýč; a nedaruje-li mi Vaše Vznešenost slíbený ostrov, zůstanu přece dítkem božím a možná, že to poslouží mému svědomí; neboť ač jsem hloupý, vzpomínám si na přísloví, že mravenci narostla křídla jen pro neštěstí. A také by se mohlo stát, že do nebe přijde Sancho zbrojnoš, ale ne Sancho vladař. Ostatně, říká se: u nás chléb stejně dobrý jako ve Francii; a v noci všecky kočky jsou černé; a kručí v břiše tomu, kdo do večera nesnídal; a žaludek jako žaludek, není jeden větší než druhý, a šťasten takový, který se spokojí slámou a senem; a o ptactvo nebeské Bůh se stará; a lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, a hrob všecky srovná, a smrt naměří stejnou papeži jako kostelníku: a vůbec do té jámy se vejdeme všichni a srovnáme se tam dobře a ne-li, srovnají nás, třebas naříkáme, a pak dobrou noc! Znovu říkám, nedá-li mi Vaše Vznešenost ostrov, poněvadž jsem hlupák, budu mít chytrosti dost, abych poznal, že jsem nic nedostal, a říká se, že vedle kříže číhá ďábel a není všecko zlato, co se třpytí, a od volů, pluhu a jha povýšili sedláka Wambu na krále španělského a z nádhery, rozkoší a bohatství uvrhli Rodriga napospas hadům, mluví-li pravdu staré romance."

"Zajisté," odpověděla dueňa Rodríguezová, která byla mezi posluchačkami; "v jedné romanci se vypráví, že hodili krále Rodriga zaživa do hrobky plné ropuch, hadů a ještěrek a že za dva dny slyšeli jej volati tiše a bolestně:

Již mě požírají, běda, požírají tam, kde jsem nejvíc hřešil.

A proto tento muž činí dobře, chce-li býti raději sedlákem než králem, když by jej měla užírati podobná havěť."

Vévodkyně se usmála prostotě své dueni a podivila se hovoru, vývodům a pořekadlům Sanchovým, jemuž pravila: "Milý Sancho, víte, že rytíř snaží se splnit svůj slib třeba za cenu svého života. Vévoda, můj pán a manžel, nenáleží sice mezi potulné rytíře, ale rytířem jest přece, proto vyplní svůj slib dát vám ostrov přes závist i poťouchlost celého světa. Nezoufejte proto, Sancho, neboť až tomu budete nejméně věřiti, budete posazen do vladařského křesla ostrova i státu a chopíte se žezla, že je pak nedáte ani za jiné, třikrát delší; pouze vás žádám, abyste spravedlivě vládl svým poddaným a pamatoval, že jsou věrni a z poctivých rodin."

Sancho nato: "Není nutno, abyste mě napomínala k poctivé vládě, poněvadž jsem dobrák a cítím s ubožáky sám od sebe; nepokradeš tomu, kdo se o tě stará; ale jako že jsem pokřtěn, přetvářku nesnesu, jsem starý pes a rozumím všemu a vše prohlédnu včas a nedám se balamutit a nesvolím, aby mi věšeli bulíky na nos, protože vím, kde mě střevíc tlačí; říkám: lidem dobrým poradím a pomohu, lidé zlí nenajdou u mne ani ochrany, ani pomoci. Myslím, že při panování jest nejdůležitější začátek, a možná že za čtrnáct dní vladaření si budu hryzat nehty dlouhou chvílí a že tomu porozumím lépe než práci na poli, kterou konám už odmalička."

Vévodkyně nato: "Mluvíte rozumně, Sancho, žádný se učeným nenarodí a biskupové se stávají z lidí, ne z kamení. Ale abychom se vrátili k očarování paní Dulciney, myslím a pevně věřím, že lež, jíž jste podvedl svého pána, říkaje, že ta selka jest Dulcineou, a že ji pán nepoznává, jen protože je začarována, byla pouze lstí některého čaroděje, kteří dona Quijota stíhají; vím ze spolehlivého pramene, že selka skákající na oslici byla a jest opravdu Dulcinea z Tobosa a že milý Sancho, domnívaje se, že podvádí, byl sám oklamán; o té pravdě není možno býti na pochybách, stejně jako o věcech, které jsme nikdy neviděli. Vězte, pane Sancho, že také zde máme čaroděje, kteří nás milují, kteří nám povědí, co se děje ve světě, upřímně, bez lsti a klamu, a věřte, Sancho, že ta skákavá selka byla Dulcinea z Tobosa, začarovaná tak jako její rodná madca; a až to nejméně budeme očekávati, spatříme ji vjejí skutečné podobě, a pak Sancho pozná, že se dosud mýlil."

"To je docela možné," nato Sancho, "nyní také chci uvěřit tomu, co prý můj pán viděl v Montesínově jeskyni; tvrdí, že tam uviděl paní Dulcineu z Tobosa stejně oděnou, jak jsem já vyprávěl, že jsem ji

uhlídal, když jsem ji sám zaklel; bylo tomu asi všemu naopak, jak Vaše Milost říká, neboť není možno, abych si já hlupák za takovou chvilku vymyslil tak vtipný uskok, a také můj pán není jistě takový blázen, aby důvěřoval takové nemožnosti na mé prázdné a liché slovo. Paní moje, nespravedlivě mě ale pokládáte za zlomyslného, neboť hlupec jako já nemusí přemýšleti o poťouchlých a ničemných úmyslech kouzelníků; vymyslil jsem si to, abych zbytečně nezpůsobil hádku se svým pánem donem Quijotem, a ne proto, abych jej urazil; a vyšel-li z toho opak, všemohoucí Bůh na nebesích soudí naše srdce."

"Pravda," odpověděla vévodkyně, "povězte však nyní, Sancho, co pán říká o jeskyni Montesínově, poněvadž bych ráda slyšela pravdu." Tu Sancho dopodrobna vyložil celé ono dobrodružství. Když skončil, vévodkyně pravila: "Z té celé historie vysvítá, že, když velký don Qujjote praví, že tam viděl tutéž selku, kterou Sancho spatřil u bran Tobosa, je to bezpochyby sama Dulcinea, a že v tom mají jistě prsty čarodějové nesmírně záludní a chytří."

"Tohle tvrdím také," zvolal Sancho Panza, "a je-li moje paní Dulcinea z Tobosa začarována, týká se to pouze jí, a já nemyslím, že je mou povinností, abych se mstil četným nejspíše a zlým nepřátelům svého pána; je jisto, že ta, kterou jsem já spatřil, byla selka, a za tu jsem ji měl a pokládal a byla-li to Dulcinea, mně po tom nic není a tím hůře pro ni. Ale kdepak, to každou šalbu svalují na mne a hned: Sancho to říkal, Sancho to způsobil, Sancho sem, Sancho tam, jako by se se Sanchem dalo orat a vláčet a jako bych nebyl ten, o kterém už píší i v knihách, jak mi řekl Šanson Carrasco, kterýjest přece bakalářem ze Salamanky, á takový nesmí lhát, leda když se mu to hodí a něco z toho má. A není tedy příčiny, aby se do mne někdo pouštěl; a protože pověst mám dobrou, a jak můj pán říká, více platí dobrá pověst než velký majetek, dejte mi to vladařství a uvidíte divy a že z řádného zbrojnoše stane se i dobrý panovník."

"Celá vaše řeč, Sancho," zvolala vévodkyně, "podobá se Catono-vým výrokům nebo alespoň jako byste ji byl vzal z hlavy sama Micaela Verina, jenž florentibus occidit annis. Tedy krátce, abych to řekla podle vašeho zvyku, ,pod špatnou čepicí bývá dobrý piják.'"

"To je pravda, paní," odvětil Sancho, "rád jsem se napil odjakživa. S tou žízní je to pravda, nebudu se přetvařovat. Piju, když mám žízeň, i když ji nemám, i když mi dají, abych se nezdál upejpavým nebo nevychovaným; neboť jaké bych to musil mít kamenné srdce, abych si neťukl s kamarádem? Ale zřídka se podívám sklenici na dno: tihle

zbrojnoši potulných rytířů skoro obyčejně pijí vodu, protože se toulají jen po loukách, lesích a polích, horách a skalách a vínka se ne-dovzdychají, kdyby za ně dávali oko své hlavy."

"Ráda věřím," zvolala vévodkyně, "a nyní si jděte, Sancho, zdřímnout, jindy si porozprávíme obšírněji a postaráme se, abyste to vladařství dostal, jak pravíte." Sancho zlíbal znovu ruce vévodkyni a prosil ji, aby se laskavě postarala o jeho šediváka, kterýjest světlem jeho zraků. Jaký je to šedivák?" tázala se vévodkyně. "Ale můj osel," Sancho nato, "nazývám ho šedivák, abych mu nemusil nadávat oslů. Když jsem vstoupil do tohoto zámku, prosil jsem tuhle paní dueňu, aby se o něho postarala, a ona se rozzuřila, jako bych jí byl řekl, že je ošklivá a stará, ačkoliv dueni by se měly raději starat o dobytek než se roztahovat v pokojích. Pánbůh ví, na podobné paní měl spadeno jeden šlechtic z naší vesnice."

"To byl asi pořádný sprosťák," pravila dueňa doňa Rodríguězová, "neboť kdyby byl šlechtic dobrého rodu, jistě by je vychvaloval do nebes."

"Dobrá," zvolala vévodkyně, "nechme toho, doňa Rodríguězová ať nemluví a pan Panza ať se uklidní, já už dohlédnu na osla a poněvadž je Sanchovým oblíbencem, budu se oň starat jako rodná matka."

"I jen ho nechte ve stáji," poznamenal Sancho, "ani já ani on nezasloužíme, aby se Vaše Milost pokládala za naši matku, a to ani na okamžik, a než bych to připustil, nechal bych se raději zbít; můj pán sice tvrdívá, že zdvořilostí není nikdy dost, ale při zvířatech a oslech nutno se uskromnit a vést si pozorně."

"Vezměte jej, Sancho, s sebou na vladařství," řekla vévodkyně. "Tam jej budete moci zahrnout přízní, jak budete chtíti, a osvobodit jej třeba od práce."

"Ať si nemyslí Vaše Milost, paní vévodkyně, že řekla příliš mnoho," pravil Sancho, "často jsem už pozoroval, že osel byl na vladařství, a můj by tedy nebyl žádnou novotou."

Vévodkyně se opět zasmála a pobavila jeho řečí, potom mu rozkázala, aby si šel odpočinout, a sama šla vyprávět vévodovi o rozhovoru se Sanchem; oba umluvili podobně vtipný žert rytířského rázu a způsobili si z dona Quijota tolik zvláštních a chytrých vtipů, že jsou to nejznamenitější dobrodružství v této velké knize popsaná.