Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 32. zaznamenávající odpověď dona Quijota kazateli a jiné vážné a veselé příběhy
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Povstal tedy don Quijote třesa se na celém těle jako v horečce a pravil o překot a přerývaně: "Dům, ve kterém jsem, přítomní hostitelé, a vážnost, kterou cítím k vašemu postavení, Vaše Milosti, mi brání a svazují ruce mého oprávněného hněvu; a proto, i protože vím jako všichni ostatní, že zbraň lidí v klerice jest shodná se zbraní žen, totiž jazyk, dám se jazykem v rovný zápas s Vaší Milostí, od které r bych byl spíše očekával dobré rady než podlé pomlouvání. Zbožná a dobře míněná pokárání mají zníti jinak a žádají si jiných okolností. Přinejmenším to, že jste mě káral veřejně a drsně, přesahuje meze slušnosti, neboť pokárání vyžaduje spíše klidu než hrubosti; a jest nesprávné nazvati hned hříšníka bláznem a šílencem, když ani nevíte o hříchu, který vytýkáte. Řekněte mi, Milosti, z jakého bláznovství mě karáte a urážíte a radíte mi, abych se vrátil domů a pečoval o své jmění, ženu a děti, ač nevíte, mám-li nějaké? Stačí snad vnutit se drze do cizích příbytků a poroučeti jejich majitelům? Mnohý nevyšel z těsných zdí leč jakéhož sirotčince a poznal leda dvacet či třicet mil okolí a nyní se opovažuje dávati předpisy rytířstvu a posuzovati potulné rytířstvo!"

Je to snad zbytečné zaměstnání nebo utrácení času, bloudíme-li světem, odmítajíce prospěch, ale vyhledávajíce nebezpečí, jimiž čestní mužové získávají nesmrtelnost? Kdyby mě bláznem nazývali rytíři a lidé urození a znamenití, měl bych to za neodpustitelnou urážku, ale že mě pokládají za hlupáka knihomolové, kteří nikdy nevstoupili na stezky rytířské, nedělám si z toho nic; jsem rytířem a rytířem umřu, přeje-li si to Bůh; jedni kráčejí širokým polem pyšné ctižádosti, druzí nízkou otročí cestou podlézavosti, mnozí cestou klamné přetvářky a jiní cestou pravé zbožnosti; já se ubírám, následuje svou hvězdu, úzkou pěšinou potulného rytířstva a dodržuje jeho zákony, odmítám sice odměnu, ne však čest. Bil jsem se za urážky, mstil jsem bezpráví; vítězil jsem nad obry a zápasil s draky; miluji jen proto, že to vyžaduje čest potulného rytířstva, ale, ač zamilován, nenáležím do počtu milenců, kteří hřeší, neboť miluji zdr-

ženlivě a platonicky. Moje myšlenky vždy směřují k čestným cílům: prokazovati každému dobro a nikomu zlo. A řekněte mi, Výsosti, vznešený vévodo a vévodkyně, zaslouží-li býti nazýván hlupákem, kdo toto chce, toto koná a takto jedná?"

"Opravdu, Bůh ví," pravil Sancho, "nebraňte se už, Milosti, můj pane a veliteli, nelze už nic namítat, říkat a myslit; ostatně, tento pán tvrdí, že na světě nežili a nežijí potulní rytíři, je tedyjasno, že neví, co mluví."

"Vyjste tedy, bratře," zeptal se kněz, "Sancho Panza, který dostane od pána ostrov?"

"Zajisté," odpověděl Sancho, "a budu ho hoden jako jiný; víte, já jsem z těch, co o nich platí: Mezi dobré jdi, a staneš se jedním z nich, a Pověz mi, s kým obcuješ, ajá ti povím, kdo jsi, a Jaký strom, takový stín. Dal jsem se k dobrému pánu a provázím ho už po měsíce, takže musím být už jako on, z dopuštění božího. A dá-li Bůh dobrého zdraví, ani jemu nebudou chybět říše na kralování a ani mně ostrovy k spravování."

"Opravdu, příteli Sancho," pravil vévoda, "a jménem pana dona Quijota dávám vám zde vládu na ostrově, který právě nemá panovníka a stojí za to."

"Klekni, Sancho," zvolal don Quijote, "a polib nohy Jeho Excelenci za dobrodiní, které ti udělil." Sancho, uposlechl a kněz vida to nesmírně rozzloben vstal a pravil: "Při šatu, který nosím, prohlašuji Vaši Excelenci za právě takového pomatence, jako tito hříšníci; uvažte, jak nemají oni tropit bláznovství, když lidé rozumní je v něm utvrzují. Buďte s nimi, Milosti, a dokud budou u vás návštěvou, nevkročím já do vašeho domu a ušetřím si káráni toho, co nemohu napravit." Beze slova přestal jísti a odešel nedbaje proseb vévodských manželů; ale vévoda ho příliš nezdržoval, nemoha pro smích nad jeho nevhodnou zlostí.

Když přestal, pravil donu Quijotovi: "Pane Lví rytíři, Vaše Milost odpověděla tak případně, že není nutné vyvraceti dále, co se zdá urážkou, ale co jí není; neboť, jak Vaše Milost lépe než já ví, nikoho nemohou uraziti ženy ani duchovní." Nato don Quijote: "Ano, a to proto, že kdo nemůže býti uražen, také nikoho neurazí. Ženy, děti a kněží nemohou se brániti, když je někdo zhaní, a nemohou být tedy ani uraženi, neboť rozdíl mezi pohaněním a urážkou, jak ví Vaše Excelence lépe než já, je tento: pohanění je způsobeno tím, kdo pohanit vůbec může, pohaní a na pohaně trvá; urážka pak může pocházet od kohokoliv, i bez pohanění. Dám příklad: člověk klidně kráčí po ulici, náhle jej přepadne deset vyzbrojených chlapíků a bijí jej; on se chopí meče a koná svou povinnost, ale nepřátelé, mnohem silnější, jej přemohou a zabrání mu provésti jeho zá-

měr, totiž pomstíti se; urazili jej, ale nezhanobili. Jiný případ to potvrdí: stojícího člověka napadne jiný, zbije jej klackem a nečekaje uteče; druhý za ním utíká, ale nedohoní ho. Ztlučený byl uražen, nikoli však pohaněn, neboť pohanu nutno potrestati. Kdyby člověk, kterýjej zbil holí, a třebas i úkladem, tasil pak meč a na něho čelem útočil, byl by napadený i pohaněn i uražen: uražen, že byl ztlučen úkladem, a pohaněn, že útočník neprchl a postavil se za svou Urážku; proto já, podle pravidel týkajících se neblahých soubojů, byl jsem uražen, nikoliv zhanoben, neboť ženy ani děti nemohou se brániti ani utéci, a to platí též o členech církve: tito tři druhové lidí postrádají zbraní útočných i obranných; ačkoliv by se podle přirozeného řádu měli postaviti na odpor, přece nikoho nemohou pohanět; proto nejsem pohaněn, ač jsem před chvílí pravil, že bych mohl být, neboť není možné, aby pohanil, kdo nemůže být pohaněn. Pro tuto příčinu nemohu cítit a necítím hanobení toho chlapíka; jen škoda, že odešel, dokázal bych mu, že se klame, hlásaje, že nebylo a není potulných rytířů na světě; kdyby se to dověděl Amadis nebo někdo z jeho nesčetných potomků, Jeho Milost by asi špatně dopadla,"

"To je má řeč," přisvědčoval Sancho, "byli by mu dali jednu, že by ho rozťali shůry dolů jako jablko nebo přezrálý meloun. Ti nebyli tak na to dát si líbit nějaké šťourání. Na mou duši, povídám, že, kdyby byl zaslechl Reináldos de Montalban povídačky toho človíčka, byl by ho přes ni praštil, že by tři léta nepromluvil. Jen ať si s nějakým z nich začne a pozná, dostáne-li se mu z pazourů!" Vévodkyně smíchem omdlévala při řeči Sanchově a v duchu uznala, jako asi mnozí přítomní s ní, že jest půvabnější a bláznivější než jeho velitel.

Don Quijote se uklidnil, hodování skončeno a ke stolu se přiblížily čtyři mladé dívky; jedna z nich nesla stříbrnou mísu, druhá stříbrnou konvici, třetí na ruce dva bílé krásné ručníky a čtvrtá, majíc rukávy vysoukány až k lokti, přinesla v bílých rukou (á jaké by jinačí byly?) kulaté,neapolské mýdlo. Mladá dívka s mísou přišla k donu Quijotovi a půvabně a přirozeně mu strčila mísu pod bradu; rytíř beze slova, podivuje se tomuto obřadu a maje za to, že jest zvykem v tom kraji umývati si bradu místo rukou, vystrčil bradu co mohl a vtom už voda tekla, a dívka mu ji rychle pomydlila a pokryla sněhem; neboť mydliny byly bílé jako sníh a ona mu namydlila nejen vousy, ale i celý obličej a oči, které musel přivřít.

Vévoda a vévodkyně nebyli zpraveni o tomto úmyslu a proto čekali, jak toto nezvyklé umývání skončí. Dívka namydlivši jej na stopu

předstírala, že nemá již vody, a poslala pro ni dívku s nádobou, že pan don Quijote počká. Skutečně počkal a vyhlížel tak směšně a divně, že to nelze vůbec vylíčiti. Všichni přítomní (a byl jich slušný počet) pohlíželi na něho a bylo opravdu divem a nemalou slušností, že dovedli ukrýti svůj smích při pohledu na krk na loket dlouhý, nezvykle hnědý, oči zavřené a vous pokrytý mýdlem; dívky, strůjkyně tohoto žertu, neodvážily se zvednouti hlavy na své pány; vévoda i vé-vodkyně nevěděli, mají-li se smáti nebo zlobiti, potrestati drzá děvčata neboje odměniti za zábavu, kterou jim připravila podívaná na dona Quijota v tomto stavu.

Konečně se dívka s nádobou vrátila, umyly dona Quijota a dívka s ručníky jej pozorně utřela a očistila; potom všechny čtyři se mu zdvořile uklonily a chtěly odejíti, ale vévoda zavolal děvče s umyvadlem, poněvadž nechtěl, aby don Quijote prohlédl žert, a řekl: "Pospěšte si a umyjte mne, ale hleďte, ať nám voda stačí." Vtipná a bystrá dívka přistoupila, podala vévodovi umyvadlo jako donu Quijotovi, dívky jej rychle namydlily, umyly, otřely a s poklonami odešly. Později se zvědělo, že si vévoda umínil, že, neomyjí-li jej jako dona Quijota, potrestá jejich opovážlivost, ale ony ji napravily, neboť ho namydlily řádně.

Sancho pozoroval bedlivě umývání a řekl si: "Pane Bože, kdyby také myli vousy zbrojnošům v téhle zemi jako rytířům! Bůh ví i duše moje, potřeboval bych to už, a i kdyby mi je trochu oholili, bylo by to na prospěch."

"Copak si to říkáte, Sancho?" tázala se paní vévod-kyně. Sancho nato: "Vždycky jsem slyšel, že po hostině na dvoře jiných knížat podává se voda na ruce, a ne mýdlo na vousy a říkám, že čím déle člověk žije, tím více uvidí, ač se také povídá, že kdo dlouho žije, také více vytrpí; ale takovéhle mytí, myslím alespoň, jest spíš příjemné než namáhavé."

"Buďte bez starosti, příteli Sancho," pravila vévodkyně, "rozkáži dívkám, aby vás umyly a třeba vypraly celého, potřebujete-li."

"Spokojím se, když mi vymyjí bradu," řekl Sancho, "aspoň zatím, neboť čas ukáže, co si Pánbůh bude přát."

"Správce," řekla vévodkyně, "vyplňte přesně přání milého Sancha." Správce ji ujistil, že bude dbát pana Sancha, a odešel se Sanchem k obědu; vé-vodští manželé s donem Quijotem zůstali u stolu a rozmlouvali o válečnictví a potulném rytířstvu.

Vévodkyně prosila dona Quijota, aby jí vylíčil a vykreslil krásu a tvář paní Dulciney z Toboša, neboť se zdá mít šťastnou paměť; že podle vypravování o její kráse myslí, že jest nejkrásnější ženou na světě a dokonce i v Manchi.

Don Quijote při tomto přání vévodkyně vzdychl a pravil: "Kdybych si mohl vyjmouti srdce a ukázati je Vaší Vznešenosti na tomto stole a na míse, zmenšil bych svému jazyku námahu vyprávěti to, co si lze těžko představiti, neboť Vaše Milost by v něm shlédla celou její podobu. Ale jak mám nyní vylíčiti a popsati bod za bodem sličnost nedostižné paní Dulciney? Takový těžký úkol náleží na ramena povolanějšímu, měl by být úkolem štětci Parhasiovu, Timántovu nebo Apellovu, nebo dlátu Lysippovu, aby ji vymalovali nebo vytesali v mramoru a bronzu, a výřečnost ciceronská a demosdienská měly by pěti její chválu."

"Co míníte slovem demosthenská, pane doně Quijote?" tázala se vévodkyně, "slyším je poprvé v životě."

"Demosthenská výmluvnost," nato don Quijote, "znamená výmluvnost Demosthenovu, jako ciceronská Ciceronovu; byli to největší řečníci světa."

"Ano," pravil vévoda, "ale příliš jste se touto otázkou nevyzname-nala. Bylo by nám však přece milé, kdyby ji pan don Quijote vylíčil, neboť byť to bylo jen zhruba a lehce, přesto její podobu všechny ženy jí budou záviděti."

"Vyhověl bych vašemu přání," odpověděl don Quijote, "ale neštěstí, které ji nedávno potkalo, setřelo z mé mysli její obraz a měl bych ji pro ně raději oplakávati než líčiti. Neboť vězte, Milosti, že, když jsem před několika dny šel jí políbit ruce a pro požehnání a svolení k této třetí výpravě, setkal jsem se s jinou, než kterou jsem hledal: byla zakleta a změněna z princezny a krásky v šerednou selku, z anděla v ďábla, z příjemně vonící v zapáchající, z dámy vybraně mluvící v hrubou vesničanku, z mírně si vedoucí ve vzteklici, ze světla v tmu, zkrátka paní Dulcinea z Tobosa byla změněna v děvku jako ze Sayaga."

"Bože!" zvolal vévoda, "kdo spáchal takovou ničemnost světu? Kdo okradl jej o jeho krásu, která jej těšila, o půvab, který jej bavil, a ctnost, jež mu dodávala cenu?" Don Quijote nato: "Kdo jiný než nějaký škodolibý čaroděj ze závistivců, kteří mě pronásledují! Ten zatracený rod, přivedený na svět, aby zatemňoval a ničil udatné skutky hrdinů a osvětloval a vynášel činy lidí zlých. Čarodějové mě stíhali, stíhají a budou stíhati, dokud mne i moji slávu rytířskou nesrazí do propasti zapomenutí; pronásledují mě a zraňují na místě, jak vědí, nejcitlivějším, neboť vyrvati potulnému rytíři paní jeho srdce je jako vyrvati mu oči, kterými hledí, vzíti mu slunce, které jej ozařuje, a potravu, jež ho posilňuje. Potulný rytíř bez dámy jest strom bez listí, dům bez základů a stín bez těla, to jsem řekl mnohokrát a znovu opakuji."

"Tím je vše řečeno," pravila vévodkyně, "ale máme-li uvěřiti knize, která o donu Quijotovi nedávno vyšla a všem se líbí, najdeme v ní, nemýlím-li se, že Vaše Milost neviděla nikdy paní Dulciney a že ta paní ve skutečnosti nežije, ale je vysněna a vymyšlena Vaší Milostí, která jí přičtla všechny půvaby a dokonalosti, jaké se vám líbily."

"O tom bych mohl mnoho mluviti," odpověděl don Quijote. Jediný Bůh zná pravdu, žije-li Dulcinea, nebo je-li vysněna, tyto věci není možno vyzkoumati do základů. Svoji dámu jsem nevysnil ani nevy-básnil, ačkoliv v mých představách, a tak tomu i býti má, obsahuje vlastnosti, které ji mohou proslaviti po všem světě; jest dokpnale krásná, důstojná, a ne pyšná, milostná, ale ctnostná, milá, neboť zdvořilá, zdvořilá pak, poněvadž vzdělaná; pochází konečně ze vznešené rodiny, neboť u dam vznešených krása září a vyniká dokonaleji než u žen nízkého původu."

"Máte pravdu," poznamenal vévoda, "ale dovolte mi laskavě, pane doně Quijote, abych podotkl, co nemohu zamlčeti; z historie o vašich udatných činech usuzuji, že, žije-li opravdu nějaká Dulcinea, ať už v Tobosu nebo jinde, a je-li tak nedostižně sličná, jak Vaše Milost tvrdí, nemůže se porovnávati urozeností s rodem Orianů, Alastraja-reů, Madasimů a vůbec se žádným z rodů, jichž jsou plny romány, které dobře znáte."

"Na to mohu říci," řekl don Quijote, "že Dulcinea jest dcerou svých činů, že dobré vlastnosti povznášejí rod a že jest větší ctihodný ctný člověk z nízkého rodu než hříšník z urozeného a tím více, že dokonalé vlastnosti Dulcineiny mohly by ji povznésti na královnu: zásluha ženy krásné a dobré zmůže největší zázraky a nese v sobě nejvyšší možnosti, i když je výslovně nejeví."

"Opravdu, pane doně Quijote," zvolala vévodkyně, "Vaše Milost mluví pravdu nebo trefí vždy to pravé, jak se říká; od této chvíle věřím a přinutím všechny ve svém domě, i vévodu, svého pána, bude-li nutno, aby uznali, že Dulcinea z Tobosa opravdu žije, je krásná, vznešená a že je hodná služby rytíře, jakým jest don Quijote - více ji nemohu a neumím vychváliti. Přesto mě ale mrzí jistá okolnost a zlobím se poněkud na Sancha Panzu: neboť, když jí nesl list od vás, jak řečená kniha zaznamenává, viděl Dulcineu, jak prosévá pytel pšenice a to, jak se zdá, ještě obyčejné červené; proto právě pochybuji o její vznešeností."

Don Quijote nato: "Vaše Vznešenost, paní, jistě ví, že téměř všechna dobrodružství, která mě potkávají, nebo aspoň většina, vymykají se zákonům dobrodružství jiných rytířů; buď končí jinak z nepředvídaného zakročení osudu, nebo se mi nedaří škodolibostí něja-

kého mstivého čaroděje; ale jest známo, že všichni nebo mnozí slavní potulní rytíři měli zvláštní moc brániti se kouzlům, anebo byli tak silní, že byli nezranitelní, jako slavný Roland, jeden z dvanácti pairů francouzských, o němž jde pověst, že byl zranitelný jenom na chodidle pravé nohy a pouze špičkou velké jehly, nikoli zbraní jinou; z toho důvodu Bernardo del Carpio u Roncesválles vyzdvihl jej ze země a zardousil v objetí, vzpomínaje, jak usmrtil Herakles Aritaia, divokého obra, jenž byl prý synem Země. Proto myslím, že mám snad také podobnou vlastnost, ne sice nezranitelnost, neboť jsem se několikráte přesvědčil, že mám tělo choulostivé a zranitelné, ani nejsem chráněn proti kouzlům: byl jsem totiž už zavřen v kleci, kam by mne bez kouzel celý svět nebyl dostal; a poněvadž jsem z ní vyvázl, myslím, že žádné jiné kouzlo mě nemůže zničiti; čarodějové, vědouce dobře, že mé osoby nemohou užívati k věcem špatným, mstí se mi na tom, co je mi nejdražší, a ubližují Dulcinei, mému životu, snažíce se mě tak usmrtiti."

"A proto když můj zbrojnoš šel k ní se vzkazem, změnili Dulcineu v selku, zaměstnanou sprostou prací, totiž prosíváním obilí, ale už jsem řekl, že ta pšenice nebyla červenou pšenicí, ani pšenicí vůbec, ále orientálními perlami; a abych dokázal pravdivost svého tvrzení, prozradím Vašim Milostem, že jsem zavítal do Tobosa před několika dny a nemohl jsem nalézti Dulcinein palác; druhý den ji zbrojnoš Sancho uviděl ve skutečné podobě, nejkrásnější na světě, kdežto já změněnou v hrubou, ošklivou vesničanku, neslušné mluvící, ačkoliv moje dáma je slušnost sama; a poněvadž já nejsem zaklet a domnívám se, že je to i nemožné, jest zakleta, ponížena, změněna a přetvořena ona, v ní se mi pomstili moji nepřátelé a já ji budu oplakávati věčně, dokud nenabude dřívější podoby. To vše říkám proto, aby se nikdo nedivil, že ji Sancho spatřil, jak prosívala pšenici, neboť není divu, změnili-li ji mně, že ji přeměnili též jemu. Dulcinea pochází z urozeného a váženého rodu z hlavní šlechty tobosské, jež je četná, slavná a stará. Nevyrovnatelná Dulcinea zvětší znamenitě slávu a pověst své obce v dobách budoucích, jako Helena proslavila Tróju a Cava Španělsko, zde však důvod k pověsti bude lepší."

"Také upozorňuji Vaši Vznešenost na Sancha Panzu, jenž jest nejzábavnějším zbrojnošem, jaký kdy byl v službách potulného rytíře; mnohdy při své tuposti bývá tak bystrý, že je nemalou rozkoší přemítat, je-li chytrý nebo hlupák, někdy je zase škodolibý, a tu se táži, je-li to ničema, ale častá bláznovství naopak opět nasvědčují, že jest hlupák. Všemu důvěřuje, přestože o všem pochybuje. Často si mys-

lim, že provede pořádnou hloupost, ale on znenadání ukáže neobyčejnou chytrost. Vůbec, neproměnil bych jej za jiného zbrojnoše, i kdyby mi přidali k němu celé město; proto se rozmýšlím, jeli skutečně dobré ho poslat do vladařství, které mu Vaše Milost laskavě dala, ač uznávám jeho jisté vlohy k panování; kdyby si trochu zbystřil rozum, věděl by si rady v jakémkoliv vladařství, jako si ví král rady v ukládání daní, a to vše tím spíše, že z četných případů víme, že k vládě není potřebí zvláštní schopnosti, ani velkého vzdělání, neboť mnozí neumějí ani čísti, a přece vládnou jako draví ptáci. Stačí, že mají dobrou snahu a všeho si náležitě hledí, neboť rádců, kteří by jim poradili a zkoumali, co činit, jak to obyčejně bývá u vznešených a málo vzdělaných vladařů, kteří máji k ruce právníka, budou míti hojnost vždy. Poradil bych mu pouze, aby nepřijímal úplatků a neposkytoval za ně práv a jiné věci, o kterých pomlčím; v příhodné době k Sanchovu prospěchu i zdaru ostrova, na kterém má vládnouti, je vyslovím."

Sem až došli v hovoru vévoda, vévodkyně a don Quijote, když tu ozval se v paláci veliký povyk a křik a do sálu vběhl Sancho, celý ustrašený, s nějakým cárem místo ručníku pod bradou, a za ním vrazil zástup kuchařů či spíše darebů z kuchyně a jiných sluhů, z nichž jeden držel vaničku s vodou, podle barvy a čistoty patrně špínou; běhal za ním a honil ho a chtěl mu ji podstrčiti pod bradu, zatímco druhý darebák předstíral, že jej chce umýti. "Co se stalo, bratři?" zvolala vévodkyně. "Co to znamená? Co zamýšlíte udělati tomu dobrákovi? Zapomínáte, že se má státi vladařem?" Povedený ten holič na to: "Ten pán se nechce mýti, a je to přece obyčej, který dodržel vévoda i jeho pán."

"Ale chci," zvolal zlostně Sancho, "ale v čistší vodě a s bělejším ručníkem a ne tak umazanýma rukama; neliším se tolik od svého pána, aby jeho umývali andělskou vodou a mne ďábelskou špínou; obyčeje v různých krajinách a hradech knížat jsou jen tehdy dobré, nepřehánějí-li příliš, a ten zdejší obyčej umývání je horší veřejného mrskání. Mám bradu čistou a nepotřebuji podobného chlazení a kdo se opováží ke mně přistoupit a dotknout se mého jediného chlupu či brady (říkám to zdvořile), tomu má pěst ostane v lebce, neboť podobná zdvořilost a umývání podobá se spíše urážce než úctě k hostům."

Vévodkyně div nezhynula smíchem při Sanchově hněvivém horlení; don Quijote byl ale nemile překvapen vida Sanchův špinavý ručník a spoustu kuchyňského služebnictva, které na něho doráželo, a proto ukloniv se zdvořile vévodům, jako by prosil o dovolení

mluviti, pravil klidně té bandě: "Poslyšte, páni rytíři, dejte pokoj tomu hochovi a jděte svou cestou nebo jinam, jak chcete; můj zbrojnoš je tak čistý jako jiní a tahle vanička je mu příliš malá a vonná; udělejte, co vám radím, a nevšímejte si ho, neboť ani on, ani já podobným žertům nerozumíme."

Tu ho Sancho přerušil a řekl: Jen ať zkusí si ze mne dělat vtipy, vydržím to, jako že je nyní tma. Dejte mi hřeben nebo cokoliv a pročešte mi vous, bude-li tam něco na urážku čistotě, oholte mě třeba proti srsti." Vévodkyně stále se smíchem řekla: "Sancho Panza mluví ve všem pravdu a bude mít vždy pravdu: je cist, jak tvrdí, a nepotřebuje se mýti; když se mu nezamlouvá náš zvyk, musí se mu vyhověti, tím spíše, že jste si vy, sluhové čistoty, vedli příliš zbrkle a nedbale, možná že i drze, přinesše muži takovému a takovým vou1 sům místo umyvadla a konvic z ryzího zlata a ručníků z pěkného německého plátna dřevěné nádobí a kuchyňské hadry; vůbec, jste špatní nevychovanci a musíte stále ukazovat, darebové, svou zášť k zbrojnošům potulných rytířů."

Darební sluhové a doprovázející je správce se domnívali, že to vé-, - vpdkyně myslí doopravdy, sňali Sanchovi hadr zpod brady, pustili ho a krotce, téměř ustrašeně odešli. Sancho, vida, že je mimo nebezpečí, které měl za značné, klekl před vévodkyni a zvolal: "Od vznešené dámy lze očekávat i vznešenou pomoc; za milost, kterou mi nyní Vaše Vznešenost poskytla, nemohu se odvděčit jinak, než že toužím být nyní pasován na potulného rytíře, abych po celý svůj život mohl být v službách tak vzácné dámy; jsem sedlák, říkají mi Sancho Panza, mám ženu a děti a jsem zbrojnošem; mohu-li něčím z toho prokázati službu Vaší Milosti, provedu rozkaz Vaší Vznešenosti rychleji, než mi poručí." Jest viděti, Sancho," nato vévodkyně, "že jste se učil dvornosti ve škole dona Quijota, jenž jest dvornost sama; chci říci, že jste byl vzdělán na ňadrech dona Quijota, kterýje zřídlem dobrých způsobů a výkvětem jemného mravu, či bravu, jak vy říkáte; přeji štěstí takovému pánu i takovému zbrojnoši, z nichž jeden jest polárkou potulného rytířstva, druhý hvězdou věrnosti zbrojnošské; povstaňte, příteli Sancho, obdaruji vás za vaši dvornost a poprosím svého pána, vévodu, aby vyplnil co nejrychleji svůj slib dáti vám vladařství." Tím byla rozmluva skončena, don Quijote si šel zdřímnout a vévodkyně žádala Sancha, aby zůstal u ní a jejích dívek v chladné místnosti, nechce-li se mu tuze spát. Sancho poznamenal, že je sice zvyklý spáti v létě čtyři nebo pět hodin, ale že vyhoví její dobrotě a seč bude se přičiní, aby toho dne neusnul a že se vrátí podle

jejího rozkazu; potom odešel. Vévoda vydal nová nařízení, jak mají zacházeti s donem Quijotem jako s potulným rytířem, aby se nepro-hřešili proti pravidlům obvyklým prý u dávných potulných rytířů.