Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 25. kde se přesně vypráví o dobrodružství s hýkáním, o půvabnosti loutkářově a skvělých výpovědech věštící opice
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Don Quijote by nepozřel sousta, jak se říká, kdyby dříve nevy-slechl a nezvěděl podivné příběhy, o kterých se zmínil muž vezoucí zbraně. Šel za ním, jak mu hostinský řekl, našel jej a žádal, aby mu ihned pověděl, jak na cestě slíbil. Muž pravil: "Moje pozoruhodné vyprávění vyžaduje klidu a nesmí se při něm stát; dovolte, Milosti, abych nejprve obstaral svého mezka, a pak vám povím věci, nad nimiž užasnete."

"Souhlasím s vámi a ještě vám i pomohu," pravil don Quijote a ihned se chopil práce, prosel oves a vyčistil žlab; jeho ochota přiměla muže k ochotnému vyprávění, jak slíbil. Sedl si na kamennou lávku, don Quijote k němu a bratranec, panoš, Sancho Panza a hostinský byli jeho posluchači. I začal vypravovati:

"Vězte, Milosti, že v obci vzdálené odtud půl páté míle utekl konšelovi osel nedbalostí a zlomyslností služebného děvčete (o tom by se mohlo mnoho vypravovati); konšel se marně všemožně snažil jej nalézti. Vypravuje se všeobecně, že se osel ztratil před čtrnácti dny, když tu konšel kráčel přes náves ajiný konšel na něho zavolal: ,Dejte mi odměnu, kmotře, objevil jsem vašeho osla!' ,Rádně vás obdaruji, kmotře,' odpověděl druhý, ,ale dříve mi prozraďte, kde jste jej nalezl?' .Spatřil jsem jej dnes ráno v lese bez sedla a postroje, hubeného, až srdce usedalo,' řekl nálezce. .Snažil jsem se jej dohnati do vesnice, ale byl již velmi divoký a poplašený; jakmile jsem se k němu přiblížil, prchl a zmizel v hlubokém lese. Přejete-li si, pomohu vám jej společně hledat, vrátím se, jen co odvedu domů tuto oslici.' .Přijímám s radostí vaši nabídku,' pravil majitel osla, ,a vynasnažím se vám to odplatiti.'"

"Tuto událost vypravují všichni pravdiví svědkové právě tak jako já. Konšelé odešli tedy do lesa pěšky a ruku v ruce a zastavili se na místě, kde myslili, že jej naleznou; ale to se nestalo a neukázal se, ač hledali. Vida tedy, že se osel neobjevuje, pravil konšel, který jej zahlédl, k druhému: .Pomyslete, kmotře, napadl mě způsob, kterým bychom jistě mohli zvíře nalézti, třeba bylo skryto v útrobách země a nejen v tomto lese; znám totiž znamenitě hýkati, a umíte-li také vy

trochu, je nám dobře.' .Říkáte trochu, kmotře? Bůh ví, že mě nepředčí ani oslové.' ,Uvidíme hned,' řekl druhý konšel, .rozhodl jsem se, že projdeme les, každý jinou stranou a projdem jej celý a chvílemi střídavě zahýkáme; je vyloučeno, že by nás osel nezaslechl a neozval se, je-li zde.' Majitel osla nato: .Skutečně, kmotře, to je skvělý nápad, hodný vašeho znamenitého důvtipu.'"

"Rozešli se podle úmluvy a oba zahýkali skoro současně; oba oklamáni hýkáním a domnívajíce se, že se ozval osel, počali hledati, a když se setkali, řekl majitel osla: Je to možné, kmotře, že to nebyl můj osel?' ,To jsem byl já,' řekl druhý. ,Pak vám říkám,' řekl pán oslův, ,že se hýkáním úplně vyrovnáte oslu, a neslyšel a neviděl jsem nic tak přirozeného, co jsem na světě.' ,Tato chvála a uznání,' odpověděl původce plánu, ,náleží spíše vám, kmotře, neboť Bůh, který mě stvořil, ví, že hýkáte obratněji než největší a nejcvičenější hýkal; máte hlas vysoký, přesně včas se ozvete, přerušujete hlas často a znenadání, vůbec uznávám vaši převahu a nechávám vám palmu a odevzdávám prapor té nevídané školenosti.' ,Povídám tedy, že si sebe budu odedneška cenit víc a budu přesvědčen o svém umění a daru; domníval jsem se sice, že hýkám dobře, ale nikdy mě nenapadlo, že to umím tak znamenitě, jak vy říkáte.' ,Říkám vám,' pravil druhý, ,že mnohé vzácné nadání přichází nazmar a neprospívá těm, kteří ho nedovedou využíti. Naše schopnosti nemohou nám prospěti, leč pouze v podobných případech, jaký se nám právě teď naskytl, a to ještě zbývá nám prositi Boha, aby nám prospěly.'"

"Po této rozmluvě opět se rozešli a zase hýkali a stále se pletli a scházeli se jako předtím. Potom si určili znamení, aby poznali, jsou-li to oni nebo osel, hýkali totiž dvakráte po sobě. Tak prohledali celý les, hýkali po každém kroku, ale osel neodpověděl ani v nejmenším. Jak mohl také ubožák nešťastný hýkati, když jej nalezli rozsápaného vlky v hustém křoví? Když jej pán spatřil, pravil: ,Nedivme se, že neodpověděl, ale kdyby byl živ, jistě by byl zahýkal slyše nás, anebo nebyl osel; nelituji, že jsem jej nalezl mrtvého, neboť odměnou za to namáhavé hledání bylo mi, kmotře, vaše zdařilé hýkání.' ,Nu dobrá, kmotře,' pravil druhý, ,když zpívá opat dobře, snaží se také páteřík.'"

"Sklíčeni a ochraptělí vrátili se do vesnice a celý příběh o hledání vyprávěli svým přátelům", sousedům i známým, vychvalujíce vzájemně své obratné hýkání, až se to brzo rozneslo do sousedních vsí; a ďábel, který nikdy nezahálí a přináší a se je rád hádky a různice, kam přijde, rozsévaje klepy a vymyšlenosti, způsobil, že, jakmile lidé

ze sousedních obcí spatřili někoho z naší vesnice, zahýkali jako na výsměch konšelům. Toho se chytli kluci, což jest stejné, jako by se toho chopili všichni čerti z pekla, a hýkání se rozšířilo z obce do obce tak, že sousedé z hýkavé obce se od ostatních liší nyní asi jako černoši od bělochů, a nevhodný žert dostoupil tak daleko, že se vysmívaní vydali již několikráte ve zbroji a sešikováni na vysměváčky a svedli s nimi bitvy a nezabránila tomu živá duše, ani strach, ani ostuda. Domnívám se, že zanedlouho vyrazí do boje naši, to jest lidé z hýkavé obce, a potáhnou na druhou ves, od nás asi dvě míle, která nás nejvíce uráží; abychom byli dostatečně vyzbrojeni, nakoupil jsem píky a halapartny, jak jste viděli. Toje tedy ta podivná příhoda, kterou jsem vám chtěl vyprávěti, a neznám jiné, jestli se vám tato nelíbila."

Tak ukončil dobrý muž své vypravování. Vtom se ve vratech hospody objevil muž, jehož celý oděv, punčochy, spodky i kabát byly zhotoveny z kamzičiny, a zvolal: ,Je zde místo, pane hospodský? Přichází hadačská opice a hra o osvobození Melisendřině."

"Ale toje mistr Pedro!" zvolal hospodský. "To bude veselý večer." Zapomněl jsem říci, že mistr Pedro měl levé oko a skoro půl tváře zavázány zeleným šátkem, neboť měl asi celou tu stranu nemocnou. Hospodský pokračoval: "Buďte vítán, Milosti pane mistře Pedro; kde jste nechal opici a divadlo, že je nevidím?"

"Přijdou ihned," odpověděl muž v kamzicím oděvu, "šel jsem napřed obstarat místo."

"Samotného vévodu z Alby bych odmítl a dal bych místo mistru Pedrovi," zvolal hostinský. Jen přiveďte opici a divadlo, je zde dnes večer dosti hostů, kteří zaplatí, až spatří umění opice." Muž v obvazu nato: "Nuže dobrá, zmírním cenu a spokojím se, jen dostanu-li na útratu. A teď se vrátím pro vůz s opicí a divadlem." Potom odešel z hospody.

Don Quijote ihned vyzvídal, kdo je ten mistr Pedro a jaké to má divadlo a opici. Hospodský mu řekl: Je to známý komediant, cestující dlouho po arragonské Manchi, a předvádí kus o osvobození Melisendřině slavným Gaiférem; je to jedna z nejskvělejších a nejlépe sehraných historií, jež jsem viděl v této části království; také má opici řídkých schopností, jakých je málo mezi opicemi a které jsou vzácností u lidí; otáže-li se jí někdo na něco, pozorně vyslechne otázku, pak skočí svému pánu na ramena a pošeptá mu do ucha odpověď, kterou mistr Pedro řekne potom nahlas; vypovídá lépe minulé věci než budoucí, a ač se někdy mýlí, většinou mluví pravdu, z čehož soudím, že má ďábla v těle. Za každou odpověď, kterou opice, totiž její

pán řekne, když mu ji pošeptala do ucha, bére dva reály; proto se domnívají, že je mistr Pedro velmi zámožný a je galantní, jak se říká v Itálii; je znamenitým společníkem a přeje si jen což: mluví za šest, pije za dvanáct, a to vše z výdělku svého jazyka, opice a divadla."

Vtom mistr Pedro přijel s divadlem na voze a velikou bezocasou opicí, dosti hezkou, se zadkem jakoby plstěným; don Quijote spatřiv ji ihned řekl: "Řekněte mi, paní věštkyně, jak dopadneme? Co nás potká? Zde jsou mé dva reály." A rozkázal Sanchovi, aby je odevzdal mistru Pedrovi, jenž za opici pravil: "Pane, to zvíře nevěští budoucnost, ví pouze něco o minulosti a něco o přítomnosti."

"Na mou duši," zvolal Sancho, "nedám ani troník, aby mi pověděla, co mě už potkalo, neboť kdo to zná lépe než já? A byla by učiněná hloupost, abych platil za to, co už dávno vím; ale že ví věci přítomné, vezměte si moje dva reály a povězte mi, co dělá teď moje žena Tereza Pan-zová a čím se zabývá." Mistr Pedro odmítl peníze, řka: "Neberu předem odměnu, dokud neprokáži službu."

Klepl si dvakrát na levé rameno, opice se na ně vyhoupla a přiblíživši dámu k jeho uchu rychle drkotala zuby; to dělala, co by ,Věřím v Boha' odříkal, potom seskočila na zem a mistr Pedro klesl na kolena, objal kolena dona Quijota a řekl: "Objímám tato kolena jako dva sloupy Herkulovy, ó slavný obnoviteli zapomenutého už potulného rytířstva, ó nikdy dost neceněný rytíři doně Quijote de la Mancha, vzpruho oslá-blých, podporo klesajících, rámě padlých, berlo a útěcho nešťastných!" Don Quijote byl nesmírně udiven, Sancho překvapen, panoš ohromen, hýkavý zpitomen a hospodský zmaten; vůbec užasli všichni, kteří slyšeli zvolání komedianta, jenž pokračoval: "A ty, dobrý Sancho, nejlepší zbrojnoši rytíře nejlepšího, buď kliden; tvoje žena Tereza je zdráva a právě češe libru lnu, a abych ti podrobněji o ní podal zprávu, má u sebe nalevo džbán s rozbitým hrdlem a v něm správný doušek vína, kterým si krátí práci."

"Tomu rád věřím," poznamenal Sancho, ,je to řádná ženská a nebýt žárlivá, nedal bych ji ani za obryni Andan-donu, která byla prý žena jak se patří, jak můj pán tvrdí. Jenže ta moje Tereza ráda užívá, třeba to bylo na škodu dědiců."

"Ajá dím," řekl don Quijote, "že každý, kdo mnoho cestuje a čte, vidí také mnoho a mnoho se doví; kdo by mi dokázal, že jsou opice, které hádají, kdybych to neviděl nyní na své vlastní oči? Jsem skutečně don Quijote de la Mancha, jak uhodl tento dobrý tvor, ačkoliv mě trochu přechválil; ale ať jsem jakýkoliv, děkuji Bohu, že mi dal mírného a soucitného ducha, schopného vždy činiti dobře každému a zle nikomu."

"Kdybych měl čím zaplatiti," pravil panoš, "otázal bych se pana opičáka, co mě potká cestou, na kterou jsem se dal." Mistr Pedro, který zatím vstal od nohou dona Quijota, řekl: Již jsem pravil, že to zvíře budoucnost nevěští; kdyby věštilo, nezáleželo by na penězích, neboť, abych prokázal službu přítomnému panu donu Quijotovi, nehleděl bych na svůj prospěch; poněvadž to jest mou povinností k němu a abych se mu zalíbil, postavím divadlo a obveselím teď celý hostinec zadarmo." Hostinský zřejmě potěšen ukázal mu místo pro postavení divadla, a to za chvilku bylo postaveno.

Don Quijote nebyl příliš spokojen s výpověďmi opice, protože se mu zdálo nevhodným, aby pouhá opice znala věci minulé nebo budoucí. Zatímco mistr Pedro stavěl jeviště, uchýlil se don Quijote se Sanchem do kouta stáje, aby je nikdo neslyšel, a řekl: "Pohleď, Sancho, zkoumal jsem podivnou schopnost té opice a myslím si pro sebe, že její majitel jistě uzavřel výslovně nebo mlčky pakt s ďáblem."

"Pacht kočky s ďáblem musí být zpropadeně špinavá věc," pravil Sancho, "ale v čem má mistru Pedrovi prospět podobné pachto-vání?"

"Nerozumíš mi, Sancho; chci říci, že se nějak dohodl s ďáblem, aby opici dal onu schopnost, pro kterou získává živobytí, a až bude bohat, dá ďáblovi duši, o niž vždy tomuto nepříteli lidskému jde. A co mě svádí k této víře, je, že opice zná jen věci minulé a přítomné, a vědomosti ďáblovy se týkají právě jen jich; věci budoucí zná jen z dohadu a ne všechny, neboť toto poznání je vyhrazeno Bohu, pro nějž není minulosti ani budoucnosti, ale vše je pouhou přítomností. Je tedy zřejmo, že z opice mluví ďábel, a divím se, že ji neobžalovali u církevních úřadů, nezkoumali a nevymítili z ní, s čí pomocí předvídá. Neboť je jisto, že ta opice není hvězdář, a že ani ona, ani její pán nedovedou rýsovat ony obrazce, jimž říkají obrazce osudu, dnes tak ve Španělsku rozšířené, že není ženské, kluka, ba ševče, který by si netroufal obrazec sestrojit, jako by šlo o hru karet, a neničil tak svou lží a hloupostí podivuhodnou pravdivost vědy. Vím o jedné paní, která se zeptala takového hadače z obrazců, zda malá její fenka bude mít štěňata, a bude-li je mít, kolik a jaké barvy. Načež ten pan hadač sestrojil obrazec a řekl, že psinka štěňata mít bude, a to tři, jedno zelené, druhé červené a třetí strakaté, ovšem pod podmínkou, že se ta fenka spáří mezi jedenácti a dvanácti v noci nebo ve dne, a to v neděli nebo v sobotu. A co se stalo? Za dva dny potom fena pošla přežravši se a ten pan hadač dosáhl v místě pověsti neomylného věštce, jak se to stává u všech nebo u většiny hadačů."

"Chtěl bych," pravil Sancho, "aby Vaše Milost požádala mistra Pe-dra, aby se otázal opice, je-li pravdivé dobrodružství, které podcalo Vaši Milost v jeskyni Montesínově; odpusťte, pane, ale myslím, že to vše byl pouhý blud nebo lež nebo pouhý sen Vaší Milostí."

"To je možné," řekl don Quijote, "poslechnu tvé rady tedy, ačkoliv se tím pochybností nezbavím." Vtom přišel mistr Pedro oznámit donu Quijo-tovi, že jeviště jest již hotovo, a žádal jej, aby se zúčastnil představení, které prý stojí za podívanou. Don Quijote mu zjevil své přání a požádal ho, aby se otázal opice na příhody v jeskyni Montesínově, byly-li snem či skutečností, že on sám myslí, že byly i skutečné i klamné.

Pedro neodpověděv ani slova přivedl opici, postavil se opodál dona Quijota a Sancha a pravil: "Pohleďte, paní opice, tento rytíř přeje si věděti, bylo-li jakési dobrodružství, které zažil vjeskyni zvané Montesínově, skutečné nebo klamné." Zatřásl ramenem jako obvykle, opice mu na ně vyskočila a šeptala mu, jak se zdálo, do ucha; pak mistr Pedro řekl: "Opice tvrdí, že část vašeho dobrodružství či co vás potkalo v oné jeskyni byla klamná, část pravděpodobná; více na tuto otázku nemůže odpověděti, chce-li se však Vaše Milost dozvěděti více, řekne vše na váš dotaz příštího pátku, neboť nyní, jak sama řekla, jest příliš unavena a zotaví se až v pátek."

"Neříkal jsem, že se mi dobrá polovice z vypravování o dobrodružství Vaší Milosti vjeskyni zdá lživá?" řekl Sancho. "Činy to dosvědčí, Sancho," řekl don Quijote, "neboť čas vše odkrývá a přivádí vše na světlo, i kdyby to bylo skryto v útrobách země; to stačí a nyní se pojďme podívat na divadlo mistra Pedra, které bude jistě jakousi novinkou."

"Nikolivja-kousi," zvolal mistr Pedro. "Mé divadlo má šedesát tisíc novinek; tvrdím, Milosti pane doně Quijote, že jest to jedna z největších zajímavostí nynější doby, a operibus credite et non verbis; ale začněme, neboť jest již dosti pozdě ajá toho chci ještě mnoho předvésti, říci a ukázati."

Don Quijote a Sancho odebrali se do místnosti, kde bylo jeviště již postaveno a opona rozhrnuta; četné hořící svíčičky z vosku vypadaly a svítily velice pěkně. Mistr Pedro odešel za jeviště, neboť musil pohybovati umělými figurami, a před jevištěm mladý jeho sluha vysvě-doval a objasňoval tajemství hry; hůlkou, kterou držel v ruce, ukazoval na jednotlivé figurky, které se na jevišti objevily. Jakmile se všichni hosté hospody posadili nebo postavili před jevištěm a když don Quijote, Sancho, panoš a bratranec obsadili nejlepší místa, sluha mistra Pedra začal odříkávati to, o čem se dozví každý, přečte-li si následující kapitolu.