Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 24. vyprávějící tisíc hloupostí stejně nepatrných jako nutných k pochopení této znamenité historie
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Překladatel této znamenité knihy, kterou původně napsal Cide Hamete Benengeli, říká, že u kapitoly líčící dobrodružství v jeskyni Montesínově našel na okraji napsaná rukou samého Hameta tato slova: "Nemohu věřiti ani pochopiti, že by byly pravdivé všechny příhody statečného dona Quijota, jak jsou vylíčeny v minulé kapitole. Příčina toho jest, že všechny jeho příběhy až dosud událé, byly možné a pravděpodobné, ale příhoda v jeskyni neobsahuje nic, podle čeho bych se mohl domnívati, že je pravdivá, neboť překračuje rozumné meze. Není však možno, aby lhal, neboť to byl pravý hi-dalgo a nejšlechetnější rytíř své doby a byl by nelhal, i kdyby do něho šípy stříleli. Také poukazuji na to, že celý příběh vyprávěl se všemi uvedenými podrobnostmi, a že si nemohl v tak krátké době vymysliti takovou motanici nesmyslů; zdá-li se tato kapitola podvrže-nou, není to mou vinou, já jsem ji napsal, nedokazuje ani její pravdivost ani lež. Ty, rozumný čtenáři, posuď ji sám, já se nemohu a nesmím déle u ní zdržovati. Sice se vypravuje, že v hodině smrti ji odvolal a přiznal, že si ji vymyslil, neboť se mu prý zdálo, že se dobře hodí k dobrodružstvím, která znal ze svých knih." Pak vypráví dále:

Bratranec byl zděšen drzostí Sancha Panzy i trpělivostí jeho pána a přičítal mírnost, kterou jevil, radosti ze spatření jeho paní Dulci-ney z Tobosa, třeba zakleté; nebýt toho, že by Sancho zasloužil výprasku za svoje slova a odmluvy, a usoudil, že Sancho se chová k svému páriu trochu opovážlivě. Potom pravil: "Věřím úplně, pane doně Quijote, v znamenitě šťastný výsledek vaší výpravy; já sám jsem čtyřnásobně získal: předně, seznámil jsem se s Vaší Milostí, což pokládám za velké štěstí, za druhé jsem se dozvěděl, co je skryto v jeskyni Montesínově a o tajemství proměny Guadianovy a jezírek Ruideři-ných; zaznamenám to ve své knize o Španělském Ovidovi, na níž pracuji; za třetí jsem se dozvěděl o stáří karet, kterých užívali už za dob císaře Karla Velikého, jak patrno z řeči Durandartovy; Vaše Milost totiž vyprávěla, že Durandarte po dlouhé řeči Montensínově procitl a řekl: Jen trpělivost a dejme si ještě kartičky'. Tomu způ-

sobu řeči nenaučil se jistě v zakletí, ale dokud žil ve Francii neoča-rován v době císaře Karla Velikého. Tohoto objevu pak převhodně užiju ve své druhé knize, totiž v Doplňku ke knize Vergilia Polydora o vynálezech za starověku; myslím, že se spisovatel opominul zmíniti o kartách, a zaznamenám to já, neboť se mi to zdá velmi důležité, zvláště doložím-li to svědkem tak vážným a opravdovým, jako je pan Durandarte. Za čtvrté jsem se dověděl o původu řeky Guadiany, který až dosud byl neznámý."

"Máte pravdu, Milosti," pravil don Quijote, "však velmi rád bych věděl, komu věnujete ty knihy, dá-li vám Bůh, abyste dostal svolení k tisku, ačkoliv o tom pochybuji."

"Ve Španělsku jsou šlechtici a grandové, kterým je mohu věnovati," odpověděl bratranec. "Příliš mnoho ne," poznamenal don Quijote, "ne snad, že by věnování nezasloužili, ale odmítnou je, aby nebyli nuceni dáti spisovateli odměnu, které by, jak se zdá, jeho práce i zdvořilost zasloužila. Vím o velmoži, který má vlastnosti, jež jiným chybějí, a to v takové míře, že, kdybych se pokusil upozorniti na ně, vzbudil bych závist ve více než čtyřech šlechetných srdcích. Ale k tomu se vrátím, až bude příhodnější doba, nyní se raději starejme o nocleh."

"Nedaleko odtud," pravil bratranec, "je chata poustevníka, prý bývalého vojáka, ceněného za dobrého křesťana a moudrého, šlechetného muže; vedle poustevny postavil i malou chaloupku za své peníze, a ač malá, ukryje hosty."

"Chová ten poustevník slepice?" tázal se Sancho. Jako většina poustevníků," odpověděl don Quijote; "nyní nežijí poustevníci jako ti v pustinách egyptských, kteří se šatili palmovým listím ajedli kořínky. Ovšem nedomnívejte se, že chvále tyto haním ony; tvrdím pouze, že nynější pokora nevyrovná se dřívějšímu přísnému životu a nouzi; přesto však jsou všichni dobří, aspoň já je za takové mám, aje-li už všude nějaký stín, více zla způsobí hříšník veřejný než pokrytec tvářící se dobrým."

Vtom uhlídali muže, rychle kráčejícího a pohánějícího mezka, nesoucího píky a halapartny. Dohoniv je pozdravil a spěchal dále. Don Quijote mu řekl: "Člověče dobrý, zastavte se, zdá se mi, že spěcháte rychleji, než váš mezek stačí."

"Nemám kdy, pane," odpověděl muž, "poněvadž zítra ráno jest zapotřebí zbroje, kterou vezu; proto musím pospíchati a sbohem. Ale chcete-li se dozvěděti, kam je vezu, najdete mě v hospodě za poustevnou, kde přenocuji; vyhledáte mne tam, máte-li touž cestu, a budu vám vyprávěti podivné příhody; nyní opět sbohem." A popohnal mezka tak, že don Quijote neměl kdy tázat se ho, jaké podivné příhody chce jim vyprávět, ale poněvadž byl

trochu zvědav a vždy toužil po novinkách, rozkázal, že ihned budou pokračovati v cestě a přenocují v hospodě, a ne v poustevně, jak navrhl bratranec.

Všichni tři vsedli tedy do sedel a rovnou zamířili do hospody, kam krátce před nocí dojeli. Bratranec žádal dona Quijota, aby se zastavili v poustevně a občerstvili se tam douškem. Sancho Panza ihned obrátil k ní osla, rovněž don Quijote i bratranec; ale nezastihli poustevníka doma, což patrně způsobil Sanchův zlý osud. Oznámil jim to mladší poustevník, jehož v poustevně zastihli. Žádali jej, aby jim nalil drahého vína, ale on jim řekl, že žádají-li laciné vody, milerád jim poslouží, ale vína že jeho pán nemá. "Kdybych chtěl pít vodu," řekl Sancho, "tak jsem mohl již na cestě, studní bylo všude dost! Ó svatbo Camachova a bohatství v domě dona Diega, kolikrát si na vás vzpomenu!"

Odešli tedy z poustevny a chvátali k hospodě a za chvíli spatřili před sebou nepříliš chvátajícího mladíčka a dohonili jej. Přes rameno nesl meč, na němž měl uvázaný uzlíček asi se šatstvem, kalhotami, pláštěm a nějakou tou košilí; na sobě měl šat z aksamitu s atlasovou výzdobou, košili měl vytaženou navrch, na nohou měl hedvábné punčochy a střevíce po městsku vpředu vykrojené. Bylo mu asi osmnáct nebo devatenáct let, byl veselý a zdál se velmi bystrý. Pro zkrácení cesty prozpěvoval si seguidilly.

Právě když jej doháněli, zpíval si jednu, již si bratranec zapamatoval a jež prý zněla:

"Do války mě vede nezbytí, potřeba! Kdybych měl peníze, byl bych, věru, doma."

První jej oslovil don Quijote: "Cestujete příliš nalehko, pane ga-láne! A kam že, kam? Rádi bychom to věděli, ráčíte-li nám to sděliti." Mladík nato: "Zejdu tak nalehko, působí horko a má chudoba a cílem mým je vojna." Jak to chudoba?" tázal se don Quijote; "horko ovšem spíš, to připouštím."

"Pane," pravil mladík, "v tomhle ranečku nesu aksamitové kalhoty patřící k tomuto šatu; roztrhám-li je cestou, nebudu se s nimi moci pochlubiti v městě a na nové nemám peněz; z toho důvodu i abych se provětral, jdu takto; až dostihnu několika setnin pěchoty, vzdálených odtud ani ne dvanáct mil, dám se na vojnu, a potom dostanu již soumara, abych dostihl

přístavu, odkud nás odveze loď; být to má prý Cartagena. Budu raději sloužiti ve válce králi a on aby byl mým pánem a velitelem, než abych sloužil nějakému hladovci v sídelním městě."

"Získá tím Vaše Milost nějakou výhodu?" tázal se bratranec. "Kdybych byl ve službách některého španělského granda nebo jiné vznešené osobnosti," řekl mladík, "jistě bych dosáhl nějaké výhody, neboť to je právě prospěch ze služby u lidí řádných, že opouštíme čeledník a dostáváme hodnost praporčíka nebo setníka nebo jiné výhodné postavení; ale já nešťastník byl jsem vždycky ve službách pánů z Nemanic a všelijaké přilezlé havěti, měl jsem mizerný plat, a když jsem si dal naškrobiti límec, pohltilo to polovici mzdy; byl by to zázrak, aby takový dobrodružný panoš měl aspoň trochu štěstí."

"Řekněte mi při svém životě, drahý příteli," otázal se don Quijote, "je-li vůbec možné, abyste za celou dobu své služby nezískal nějaké livreje?"

"Měl jsem už dvě," odpověděl panoš, "ale jako mnichu vystupujícímu z kláštera před složením slibů vrátí jeho šaty a vezmou si opět kutnu, tak mně moji pánové vzali livrej, kterou jsem měl nositi pouze pro okázalost, a vrátili mi moje šaty ihned po obstarání záležitostí v hlavním městě, když se vrátili domů."

"To je řádná espilorcheria, jak se říká italsky," pravil don Quijote, "přesto však buďte šťasten, že jste opustil hlavní město s předsevzetím tak šlechetným, jako vy máte; nic na světě není tak vznešené a užitečné jako sloužiti nejprve Bohu, pak králi a přirozenému pánu, a hlavně vojensky, čímž možno lépe než vědou dosáhnouti ne sice největšího bohatství, ale největší cti, jak jsem již mnohokráte tvrdil; věda sice dala základ četnějším dědictvím než válečnictví, ale přesto vojáci předčí učence jakousi věcí, jistým leskem, kterýje staví přede všechny. Zapamatujte si, co vám nyní povím, bude vám to prospěšné a přinese vám to útěchu při námaze; nemyslete na neštěstí, která vás mohou potkati, neboť nejhorší jest smrt, však je-li čestná, nic ji nepředčí."

"Tázali se Julia Caesara, statečného římského císaře, která smrt je nejlepší. Řekl jim, že nenadálá, okamžitá a nečekaná, a ač mluvil jako pohan, neznalý skutečného Boha, odpověděl úplně správně, neboť se držel lidského citu; neboť mysleme si, že vás zabijí při prvé srážce buď dělovou ranou nebo výbuchem zákopu, co na tom? Smrt je nutná a je koncem všeho a Terentius říká, že lepší je pohled na mrtvého vojáka, který byl zabit v bitvě, než na živého a zdravého na ústupu. Rádný voják dobývá slávy poslušností svých velitelů; pamatujte si, synu, že vojínu jest lépe páchnouti prachem než pižmem

a zestárnete-li v tomto čestném povolání, třebas i plný ran, zmrzačený nebo chromý, nebudete zbaven proto cti, které nemůže škoditi ani chudoba. Nyní však jest i nařízeno, aby staré, zmrzačené vojáky ošetřovali a živili, neslušíť se, aby ses nimi jednalo, jako jednají ti, kteří propouštějí na svobodu černé své otroky, když tito zestárnou a stanou se neschopni práce, a tak pod záminkou, že jim dávají svobodu, vydávají je napospas hladu, jehož se tito nezbaví leč smrtí. A více vám již neřeknu, jen vsedněte za mne na mého koně a v hospodě, které záhy dostihneme, se mnou povečeříte a zítra se zas vydáte na cestu; Bůh dej, aby vaše cesta byla tak dobrá, jak toho vaše předsevzetí zaslouží."

Panoš odmítl pozvání, aby vsedl za dona Quijota, a Sancho prý si tehdy řekl sám pro sebe: "Pánbůh pomáhej mému pánu! Jak je možno, aby člověk, který dovede povědět tolik a tak rozumných věcí jako teď, mluvil také o podobných bláznovstvích jako o Montesí-nově jeskyni? Inu, vidíte, a je to tak!"

Za šera již dostihli hospody a Sancho s radostí uviděl, že ji pán nepokládá za hrad jako obyčejně, ale za skutečnou hospodu. Don Qui-jote sháněl se ihned po příjezdu po muži s kopími a halapartnami a dozvěděl se, že ve stáji krmí mezka; totéž udělali bratranec a Sancho, který přidělil Rocinantovi nejlepší žlab i nejlepší místo v stáji.