Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 17. jež líčí nejtužší mez, k níž došla a mohla dojít neslýchaná statečnost dona Quijota v dobrodružství se lvy, které mělo šťastný konec
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Historie líčí, že Sancho, v okamžiku, kdy byl donem Quijotem zavolán o helmu, kupoval právě pár hrudek tvarohu, který prodávali ti pastýři; překvapen pánovým naléháním, nevěděl kudy kam s tvarohem a nechtěje jej zahodit, když už jej zaplatil, měl nápad schovat jej do pánovy přílby, načež běžel za pánovým rozkazem. Pán mu řekl: "Dej sem, příteli, přílbu, neboť, ať nerozumím dobrodružství, jestliže mne příhoda, která mě vzápětí potká, nepřinutí sáhnout ke zbrani."

Muž v zeleném plášti slyše to rozhlédl se kolem sebe a uhlídal pouze vůz ozdobený třemi nebo čtyřmi praporky, z čehož usoudil, že náklad jeho jsou peníze Jeho Veličenstva, a upozornil na to dona Quijota. Rytíř však nevěřil, domnívaje se ustavičně, že vše, co ho potká, jest dobrodružství, a řekl šlechticovi: "Ten, kdo je připraven, jest již napolo vítězem. Nebude škoditi, když se přichystám, neboť zkušenost mě poučila, že mám nepřátele viditelné i neviditelné a nejsem jist, kdy a kde a jakým způsobem mne napadnou."

A obrátil se k Sanchovi a žádal helmu; Sancho nemaje času, aby odstranil tvaroh, podal ji tak, jak byla. Don Quijote ji vzal a nasadil si ji na hlavu, aniž si všiml, co je v ní. Tvaroh se smáčkl a tu syrovátka počínající stékat po tvářích a vousu dona Quijota poděsila jej tak, že pravil Sanchovi: "Co se děje, Sancho? Mám za to, že mi měkne lebka nebo mozek, nebo že se celý potím, věru ale ne strachem, přestože tuším strašné dobrodružství. Půjč mi něco, máš-li, čím bych se mohl otři ti, neboť pot mi stéká i do očí." Sancho mu mlčky podal šátek, velebě Boha, že si jeho pán nevšiml, co se děje.

Don Quijote se otřel a sňal helmici, aby zjistil, co jej studí na hlavě, a spatřiv v helmě bílou kaši přičichl k ní a zvolal: "Při životě mé paní Dulciney z Tobosa, vždyť je to tvaroh, který sis tam ukryl, ty zrádný lotře a ničemný zbrojnoši!" Sancho na to s klidným pokrytectvím: "Dejte mi ten tvaroh, je-li to tvaroh, Milosti, a sním jej; ale ať jej raději sní ďábel, neboť on jej tam ukryl. Já že bych měl odvahu tak zneuctíti helmu Vaší Milosti? To jste přišel na pravého!

Opravdu, pane, s pomocí boží vidím, že čarodějníci pronásledují také mne, neboť jsem zbrojnošem Vaší Milosti, tedy vaší částí; oni tam patrně vložili nečistotu, chtějíce vzbuditi váš hněv, abyste mě jako obvykle ztloukl; ale teď jistě se minuli cíle, neboť věřím v zdravý rozum svého pána, který jistě ví, že nemám ani tvarohu ani mléka ani nic podobného a kdybych to měl, skryl bych to raději do svého žaludku."

"To je možné," pravil don Quijote.

Šlechtic, který byl svědkem celého výstupu, užasl, když si don Quijote, sotvaže si utřel hlavu, tváře a vousy, nasadil helmu, usedl pevně v třemenech, vytasil meč a uchopil kopí, řka: "Ať se stane cokoliv, jsem pevně rozhodnut zápasiti třeba se samotným Satanášem!"

Vůz s praporečky se zatím přiblížil a nebylo v něm nikoho kromě mezkaře a muže sedícího na kozlíku. Don Quijote postavil se před ně a řekl: "Kam jedete, bratři? Komu patří vůz? Jaký náklad vezete? A čí jsou tyto praporky?" Vozka mu odpověděl: "Vůz je můj a vezu na něm v kleci dva lvy, které posílá místodržící Oranský Jeho Veličenstvu darem; královské prapory značí pak, že náklad vozu je královským majetkem." Jsou ti lvi velcí?" tázal se don Quijote. "Ano," odpověděl muž na kozlíku, "dosud nikdy větší ani podobní nebyli do Španělska z Afriky dopraveni; to vím já, neboťjsem krotitel a přivezl jsem jich už mnoho, ale takovéhle ne. Jsou dva, lev je v přední kleci, lvice v zadní, a mají hlad; nepřekážejte nám, Milosti, neboť spěcháme, abychom je nasytili, poněvadž dnes ještě nežrali." Don Quijote mírně se usmívaje řekl: "Se lvíčky si na mne nepřijdete! Se lvíčky na mne a právě teď! Bůh ví, že ti pánové, kteří je sem posílají, uvidí, jsem-li muž, který se bojí lvů. Milý brachu, poněvadž jste krotitel, otevřte klece a osvoboďte šelmy, ať zde, ria poli mohu dokázat, kdo je to don Quijote de la Mancha, na vztek všem kouzelníkům, kteří je na mne poštvali."

"Aha, aha," poznamenal k sobě teď šlechtic, již jest viděti, kdo je ten milý rytíř; tvaroh mu bezpochyby promočil lebku a rozměkčil mozek." Vtom přiskočil Sáncho a řekl: "Pane, pro Pána Krista, zabraňte, aby se můj pán nepustil do těch lvů, nebo nás roztrhají na kousky."

"Což je váš pán takový blázen, že se bojíte a věříte, že by zápasil se zvířaty tak divokými?"'otázal se šlechtic. "Blázen není," odpověděl Sancho, "ale zbrklý."

"Zařídím to už, aby nebyl," pravil šlechtic a řekl donu Quijotovi, žádajícímu krotitele, aby otevřel klece: "Pane rytíři, potulní rytíři mají se vrhati do takových dobrodružství, která dávají tušit, že skončí dobře, a ne do takových, kde není naděje na vítězství, neboť srdnatost, která se stává zbrklostí,

není udatností, ale bláznovstvím; tito lvi pak neútočí na Vaši Milost a ani je to nenapadne; je to dar Jeho Veličenstvu a nesluší se zdržovali je a zastupovati jim cestu."

"Hleďte si, Milosti," odpověděl don Quijote, "svého krotkého ohaře a bystré fretky a nepleťte se do cizích povinností; toto jest mou záležitostí a vím nejlépe, jdou-li tito páni lvi na mne čili nic." A obrátiv se na krotitele řekl: "U sta hromů, darebo, nepustíte-li ihned lvy, přibodnu vás tímto kopím na vůz!" Vozka vida neústupnost toho vyzbrojeného hastroše pravil: "Pane můj, dovolte mi laskavě vypráhnouti mezky a odvésti je do bezpečí dříve, než pustím lvy; kdyby mi je roztrhali, zničí můj celý život, protože nemám nic krom tohoto vozu a mezků."

"O muži nedůvěřivý," zvolal don Quijote, "slez tedy, vypráhni si mezky a udělej co chceš; brzy však poznáš, že ses zbytečně namáhal a že sis mohl místo práce odpočinout." Vozka rychle vypráhl mezky a krotitel hlasitě zvolal: "Beru si všechny přítomné za svědky, že proti své vůli a přinucen vyhrůžkami pouštím lvy a žádám, aby veškerá nebezpečí a škody způsobené šelmami i moje mzda byly hrazeny tímto pánem. Vaše Milosti, skryjte se, než je pustím, neboť mně neublíží."

Šlechtic rytíři podruhé domluvil, poukazuje na to, že dráždí Boha podobným bláznovstvím. Na to mu don Quijote odpověděl, že sám ví nejlépe, co dělá. Šlechtic ho žádal, aby si to rozumně promyslil, neboť on že je jist, že jest na omylu. "Nechce-li Vaše Milost býti svědkem smutného konce, který předvídá, popožeňte klisnu a skryjte se," nato don Quijote. Sancho jej se slzami v očích prosil, aby se nevydával v podobné nebezpečí, že byly proti tomu pouhým mlskem větrníky i příšerná příhoda u stoup a ostatní odvážné činy, které podnikl za celý život. "Vězte, pane," řekl Sancho, "že to není žádný úklad a kouzlo, neboť jsčm spatřil v mřížích spár skutečného lva, z kterého usuzuji, že lev s takovým drápem je větší než hora."

"Co nevidět se ti bude samým strachem zdáti, že je větší než půl světa. Ustup, Sancho, zhynu-li zde, učiň, co jsme již dávno smluvili: vyhledej Dulcineu a více neříkám."

Pronesl ještě několik slov, naprosto vylučujících naději, že by mohl upustiti od svého bláznivého úmyslu. Šlechtic v zeleném plášti byl by mu rád zabránil, ale věda dobře, jak různě jsou ozbrojeni, uznal za dobré nepouštěti se do zápasu s bláznem, za kterého již dona Quijota doopravdy měl. Rytíř vyhrožuje nutil opět krotitele, dávaje tím příležitost šlechtici, aby pobodl klisnu, Sanchovi, aby pobídl osla a vozkovi, aby práskl do mezků: a všichni hleděli, aby byli od vozu co nejdále dříve, než lvi vyjdou z klece. Sancho již oplakával

pána, pokládaje za jisté, že tentokráte z lvích spárů živ nevyvážné; proklínal svůj život a hodinu, kdy se stal znovu jeho zbrojnošem, proto však nezapomněl popoháněti osla, aby se dostal jak možno nejdále od vozu.

Když byli prchající dosti daleko, krotitel opět naléhal na dona Quijota a domlouval mu jako učinil dříve, ale marně, neboť mu rytíř řekl, ať se mluvením nenamáhá a raději pospíší. Zatímco krotitel otevíral klec, uvažoval don Quijote, neměl-li by podstoupiti boj spíše pěšky než koňmo; obával se, aby se Rocinante pohledem na lvy nepoděsil; proto slezl z koně, zahodil kopí, připravil štít a meč a volně s neobyčejnou odvahou a pevným srdcem kráčel k vozu, odevzdávaje se do ochrany Boha a paní Dulciney.

Nutno poznamenati, že spisovatel této znamenité historie dospěv až sem zvolal: "Ó statečný a přeodvážný doně Quijote de la Mancha, zrcadlo, ve kterém by se měli shlížeti všichni rytíři světa, druhý a nový Manueli del Leon, který byls vzorem rytířů španělských! Jakým způsobem mám vyprávěti o hrdinném zápase, aby platil za pravdu příštím věkům? Jaké pochvaly bys nezasloužil, i kdyby to byly hyperboly hyperbol? Sám, pěšky, nebojácný, statečný, s pouhým mečem, jenž nenese znaku žádného z proslulých mečířů, se štítem z oceli ne příliš čisté a jasné napadáš dva lvy, nejdivočejší, jací se kdy zrodili v afrických lesích! Odvážný Manchane, vlastní tvoje činy ať ti jsou chválou, neboť nemám slov, kterými bych tě mohl dost pochváliti!"

Spisovatel dokončiv svoje oslovení, pokračoval ve vyprávění: krotíc spatřiv dona Quijota připraveného viděl, že musí lvy pustiti, nemá-li upadnouti v nemilost u rozzlobeného a statečného rytíře, i otevřel klec, ve které byl nezvykle velký, děsný a ošklivý lev. Tento se nejprve převalil, řádně protáhl, dlouze zažíval a jazykem na dvě pídě dlouhým si protřel oči a obličej; potom vyhlédl ven, rozhlížel se na všecky strany hrozivýma očima, které by poděsily i samotnou odvahu. Don Quijote dívaje se mu upřeně do očí přál si, aby vyskočil ajiž ho napadl; mínil jej roztrhati rukama, tak daleko dostoupila jeho neslýchaná bláznivost. Ale pyšný lev, spíše zdvořilý než útočný, nevšiml si ani bláznovství ani marné odvahy a rozhlédnuv se obrátil se k donu Quijotovi zadkem a nenucené a lhostejně se vrátil do klece.

Tu don Quijote žádal krotitele, aby jej vyhnal ranami a drážděním. "To si rozmyslím," řekl tento, "neboť bych byl první, koho by rozsápal. Smiřte se s tím, co se stalo, neboť větší odvahy býti nemůže,

a nedrážděte štěstí podruhé; lev má dveře dokořán a chce-li ven, může; pakliže nevyšel dosud, nevyjde dnes vůbec; vaše odvaha se dostatečně ukázala. Povinností řádného zápasníka je, jak soudím, aby vyzval svého soupeře a čekal jej v poli; nedostaví-li se, stává se padouchem a druhý je tím samým vítězem."

"Máte pravdu," řekl don Quijote, "zavři klec, příteli, a řádně mi dosvědč, že jsi otevřel dveře lvu, který, přestože jsem ho očekával, nevyšel, já že ho čekal podruhé a on znovu nevyšel a lehl si. Více nepotřebuji, d'as vem kouzelníky! Pánbůh ať jest pomocníkem rozumu, pravdě a skutečnému rytíři a zavři klec, já zavolám uprchlíky z daleka, aby poznali mé vítězství z tvých úst." Krotič vyplnil rozkaz, don Quijote připevnil na hrot píky šátek, kterým si po tvarohové povodni utíral obličej, a dával jim znamení.

Oni stále prchali ohlížejíce se při každém kroku a šlechtic jel stále první. Jakmile Sancho uzřel znamení, pravil: "Sázím svůj život, nezví tězil-li můj pán nad šelmami, protože sám dává znamení." Všichni pozorovali znamení dona Quijota, potom přemohli poněkud strach a přibližovali se pomalu k místu, odkud je don Quijote očividně volal. Posléze přece přišli k vozu a tu řekl don Quijote vozkovi: "Bratře, zapřáhněte svoje mezky a pokračujte v cestě, a ty, Sancho, mu dej dva zlaté dukáty pro něho a pro krotitele za to, že jsem je zdržel."

"S radostí, pane," odpověděl Sancho, "ale co lvi? Jsou mrtvi nebo živi?"

Teď vyprávěl krotič podrobně o zápase, zveličuje, jak jen mohl a uměl, odvahu dona Quijota: jak se jeho pohledu lev poděsil a nevyšel z klece, ačkoliv dvířka byla dlouhou dobu otevřena, a jak mu rytíř dovolil zavříti dveře nerad a s velkým sebezapřením teprve, když ho upozornil na to, že by bylo pokoušením Boha, aby lva nutil vyjíti z klece drážděním. "Co si o tom myslíš, Sancho?" tázal se don Quijote. "Hle, jakou moc mají čáry před skutečnou odvahou. Mé štěstí mohou kouzelníci zničiti, ale proti mé odvaze a síle jsou bezmocní." Sancho vyplatil dva dukáty, vozka zapřáhl, krotič zlíbal ruku donu Quijotovi, děkuje mu za prokázanou laskavost a slibuje, že bude vyprávěti, až se dostane ke dvoru, o neslýchané odvaze samému králi. "Kdyby snad Jeho Veličenstvo chtělo věděti, kdo to byl, řekněte mu, že Lví rytíř, jak se ode dneška budu nazývati místo rytíř Smutné Postavy; v tom jsou mi starým vzorem potulní rytíři, kteří měnili často svá jména, když měli příležitost."

Všichni, vůz i don Quijote a jeho druhové, pokračovali v cestě. Po celou dobu don Diego de Miranda vůbec nepromluvil a pozoroval

bedlivě dona Quijota, co činí a říká, a zdálo se mu, že je to moudrý blázen a bláznivý mudrc. Neznal totiž první díl jeho historie, neboť jinak, kdybyjej byl četl, neobdivoval by se jeho skutkům a řeči znaje dobře jeho pomatenost a nepokládal by jej střídavě za blázna a rozumného, neboť jeho řeč byla chytrá, uhlazená a pěkná, ale skutky nesmyslné, bláznivé a ztřeštěné; řekl sám k sobě: Jest možné větší bláznovství nežli posaditi si na hlavu helmu tvarohem naplněnou a domnívati se, že čarodějníci člověku změkčili mozek? A větší ztřeš-těnost než bez rozvahy zápasiti se lvy?"

Z jeho zamyšlení jej vyrušil don Quijote, řka: "Nepochybuje že mě Vaše Milost pokládá za pomatence a blázna, a nebylo by divu, kdybych jím byl, neboť moje činy o tom svědčí. Ale přesto bych si přál, aby Vaše Milost poznala, že nejsem blázen ani slaboduchý, jak se zdá. Pěkně vypadá, když statný rytíř na kolbišti před králem přemůže divokého býka nebo když se utká třpytivě vyzbrojen se soupeřem před zraky dam; pěknýje pohled na všechny ty rytíře, jejichž válečné umění jest ke cti jejich knížatům; ale nade všecky vyniká potulný rytíř bloudící pustinami, křižovatkami, lesy a horami sám, vyhledávaje nebezpečná dobrodružství, aby získal jimi jen slávu a nehynoucí pověst. Cením si více potulného rytíře, opakuji, který ochránil vdovu někde v pustině, než rytíře dvorského, kořícího se městské slečince."

"Rytíři mají různá zaměstnání; dvořan aťje k službám dámám, honosnou ozdobou a chloubou králova dvoru, ať dává nádherné hostiny pro chudé rytíře, ať pořádá zápasy a turnaje a vystupuje vznešeně, okázale a štědře a hlavně křesťansky; tím zastává správně svůj úkol; ale potulný rytíř musí blouditi celým světem, pronikati nejrůznější bludiště, vrhati se vstříc nebezpečí, snášeti v pustinách žár palčivého slunce uprostřed léta, krutý vítr a mráz v zimě; nesmí utíkati před lvy, hroziti se oblud, báti se draků, neboť jeho pravým úkolem je vyhledávati je, napadati je a vítěziti nad nimi."

,A protože jsem z řad potulného rytířstva, musím napadati všechno, co se týká mého oboru. Bylo tedy mou svatou povinností napadnouti lvy, jak jsem učinil, ačkoliv jsem věděl, že je to nesmírně odvážné; jsem si dobře vědom, co znamená udatnost a že stojí mezi šílenstvím a zbabělostí. Méně chybné však jest, když odvážný muž dospěje až k hranici slepé odvahy, než kdyby klesl až k zbabělosti; jako jest hýřilu snadnější státi se štědrým než lakomci, tak opravdovému odvážlivci je lehčí býti vpravdě hrdinným nežli zbabělci státi se opravdu hrdinským. A co se týče dobrodružství, věřte mi, pane

doně Diego, lépe je schválně je vyhledávati, než se jim vyhýbati, neboť posluchačům se více líbí: ,Ten rytíř je slepě statečný a prudký' než ,ten rytíř jest bojácný a zbabělý'."

"Pravím, pane doně Quijote," řekl don Diego, "že vaše řeč i konání je v úplném souladu s rozumem a zdá se mi, že, kdyby se zákony a řády potulného rytířstva ztratily, byly by zachovány v prsou Vaší Milosti jako v knihovně nebo archivu; ale pospěšme si, neboť je již dosti pozdě, abychom přijeli do vsi do mého domu, kde si Vaše Milost odpočine od námahy ne-li tělesné, jistě duševní, která často i tělo zmáhá."

"Přijímám vaše pozvání jako důkaz přízně a milosti, pane doně Diego," odpověděl don Quijote. Pospíšili si a kolem druhé hodiny odpoledne dojeli do vsi a domu dona Diega, jehož don Quijote nazval rytířem Zeleného Pláště.