Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 14. pokračující v líčení dobrodružství Lesního rytíře
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Mimo jiné řeči dona Quijota s Lesním rytířem vyprávění zaznamenává příběh, který Lesní rytíř vyprávěl donu Quijotovi: "Přál bych si, pane rytíři, abyste věděl, že můj vlastní osud nebo lépe moje vlastní vůle mě přinutila, abych miloval nevyrovnatelnou Casildeu z Vanda-lie; nevyrovnatelnou proto, že žádná žena se jí nevyrovná ani růstem, ani původem ani krásou. Tato Casildea odměnila moje dobré úmysly a počestnou touhu tím, že mě posílala jako macecha Herakla do různých nebezpečí a jakmile jsem dokončil nějaký čin, uložila mi jiný se slibem, že jeho ukončení bude také koncem mé marné touhy; ale moje námaha vyrostla nekonečně a nevím skutečně, který ten úkol bude poslední a zároveň i počátkem naplnění mé touhy."

Jednou mi rozkázala, abych vyzval slavnou, statečnou a silnou Gi-raldu, obryni v Seville, která, ač mocná a pevná, jako z bronzu, a ač se z místa nehýbá, je přece nejstálejší ženou na světě. Přišed, viděv a zvítěziv nad ní, přinutil jsem ji, aby bez hnutí stála, neboť po celý týden vál silný severní vítr. Jinýjejí rozkaz zněl, abych zvážil staré kamenné, nesmírné Býky Guisandovy, práce, kterou by měl spíše dělati nádeník nežli rytíř. Jindy mi poručila, abych skočil do propasti Cabra - nebezpečí to bylo úžasné a strašné - a abych ji zpravil o tom, co je v té tmavé hlubině skryto. Přinutil jsem Giraldu ke klidu, zvážil Býky Guisandovy a vypátral jsem ta je propasti, ale moje naděje jsou zklamány a její rozkazy a nechuť ke mně žijí stále."

"Poslední její přání se týkalo rytířů potulných, které mám přinutiti k prohlášení, že ona je nejkrásnější a já nejstatečnější a nejzamilovanější rytíř světa; procestoval jsem větší část Španělska a zvítězil nad četnými rytíři, kteří se mnou nechtěli souhlasiti; největší význam však má, že jsem přemohl v souboji slavného rytíře dona Quijota de la Mancha a donutil jej k přiznání, že moje Casildeajest krásnější než jeho Dulcinea, a myslím, že získav toto vítězství zvítězil jsem též u ostatních rytířů světa, neboť pověst vypráví, že don Qui-jote porazil všechny. Já jsem přemohl jeho a tím celá jeho sláva, čest a odvaha přešla na mne."

- Tím věru více cti je ve vítězství v čím větší přemožený chodil slávě.

"Tak mi jsou již přičteny nespočetné velké výkony toho dona Qui-jota."

Don Quijote užaslý poslouchal Lesního rytíře a chtěl ho již již upozornit, že se mýlí, ba že lže; ale ovládl se, chtěje jej přinutiti, aby sám doznal svoji lež, a proto klidně řekl: "Nepochybuji o tom, že Vaše Milost zvítězila nad většinou potulných rytířů Španělska i světa, ale pochybuji, že byste byl zvítězil nad donem Quijotem de la Mancha; byl to snad někdo jiný, jemu velmi podobný, ač se mu jich podobá málo."

"Zapřísahám vás," odpověděl Lesní rytíř, "že jsem zápasil s donem Quijotem a přemohl jej a podrobil. Je to vysoký muž, vyhublý v obličeji, dlouhých údů, snědý, s prošedlým vlasem, orlím, trochu křivým nosem a černými, dlouhými, svislými kníry; na výpravách, kde je nazýván Rytířem Smutné Postavy, ho doprovází zbrojnoš, jakýsi sedlák, Sancho Panza. Tiskne koleny výborného koně Rocinanta a jeho láskou je Dulcinea z Tobosa, dříve nazývaná Aldonza Loren-zOvá, jako moje, kterou, poněvadž její jméno jest Casilda a pochází z Andalusie, nazývám Casildeou z Vandalie. To snad dostačí, abyste mi uvěřil; jestliže ne, můj meč dokáže přesvědčit nedůvěru samu."

"Uklidněte se, pane rytíři," odpověděl don Quijote, "a vyslechněte, co povím. Don Quijote, o kterém mluvíte, jest mým nejlepším přítelem, kterého pokládám za své druhé já, a z vašeho určitého a podrobného líčení vysvítá, že jste jej jistě přemohl; ale vidím přece vlastníma očima a hmatám rukama, že je vyloučeno, aby to byl on; ovšem stíhá ho množství kouzelníků, hlavně jeden, je tedy možné, že některý z nich vzal na sebe jeho podobu a nechal se přemoci, aby zničil jeho slávu, již rozšířil po celém světě svými velkolepými příhodami; na důkaz toho vězte, že jeho nepřátelé-kouzelníci před dvěma dny proměnili sličnou a vznešenou Dulcineu z Tobosa v ošklivou a hrubou vesničanku, a tak snad proměnili i dona Quijota; není-li vám dostatečným důkazem moje tvrzení, říkám vám, že jsem don Quijote sám a tento don Quijote vám svou zbraní pěšky nebo koňmo, jak je vám libo, dokáže pravdu."

Při této řeči uchopil jílec meče vyčkávaje rozhodnutí Lesního rytíře, který odpověděl klidným hlasem: "Kdo správně platí, neobává se o zástavy; ten, kdo nad vámi, pane doně Quijote, zvítězil, když jste byl proměněn, může doufati, že vás přemůže také ve vaší skutečné podobě; není však hodno rytířů, aby svoje spory vyřizovali zbraní po-

tmě jako lupiči a ničemové, počkáme do rána, aby slunce spatřilo náš zápas, a podmínkou bude, že přemožený se podrobí a vyplní každý rozkaz vítězův, pokud bude ovšem důstojný rytíře."

"Schvaluji tento návrh i podmínku," odpověděl don Quijote.

Po tomto ujednání odešli na místo, kde byli jejich zbrojnoši, a našli je pohříženy do spánku, jak je sen zastal. Vzbudili je a rozkázali jim, aby připravili koně, že časně zrána oba podstoupí krvavý a nevídaný zápas. Tato zpráva omráčila a poděsila Sancha, obávajícího se o svého pána, neboť zbrojnoš Lesního rytíře mu vylíčil mnoho hrdinských činů svého pána. Zbrojnoši mlčky odešli hledat koně, neboť tito i osel už se poznali a byli pospolu.

Cestou řekl Lesní zbrojnoš Sanchovi: "Vězte, bratře, že není zvykem, aby zbrojnoši v Andalusii přihlíželi klidně zápasu svých ochránců; říkám vám to proto, že nezbývá, než abychom se také bili a dělali ze sebe třísky, zatímco naši rytíři budou zápasiti."

"Tento zvyk, pane zbrojnoši," řekl Sancho, ,je snad rozšířen mezi rváči a zá-keřníky, ale pro zbrojnoše potulných rytířů se to nehodí; můj pán nikdy nemluvil o podobném zvyku a zná zákony potulných rytířů jako Otčenáš. A i kdyby tomu tak bylo a bylo vskutku zákonem, že zbrojnoši musí zápasit, když se jejich velitelé bijí, nedodržím toto nařízení a zaplatím raději pokutu, určenou mírumilovným zbrojnošům; jsem jist, že to dvě libry vosku spraví a ty nebudou státi ani tolik, kolik bych musil zaplatit za cupaninu na vyléčení hlavy, kterou vidím už rozbitou a rozštípnutou vedví. Nemohu také bojovati, poněvadž nemám a nikdy jsem v životě neměl meč."

"Tomu lze odpomoci," pravil Lesní zbrojnoš, "mám tu dva plátěné pytle, stejně veliké, chopte se jednoho ajá druhého a můžeme se bít pytli, tedy zbraní úplně stejnou."

"S tím souhlasím," pochvaloval si Sancho, "neboť takovým zápasem se vyprášíme, ale nepora-níme."

"To myslím zcela jinak," odpověděl druhý, "neboť do těch pytlíků, aby je vítr neodnesl, nasypeme hladkých oblázků v obou stejně těžkých a tak se budeme bít, aniž jeden druhého zkrátí v jeho právech nebo zbaví výhody."

"Matičko nebeská!" zvolal Sancho. "Podívejme se, jakými kožišinkami a bavlnou chce naplnit pytlíky, abychom si nerozsekali hlavy na cucky a kosti napadrť. Ale i kdybyste je nacpal hedvábím, pamatujte si, že se bít nebudu; ať zápasí naši pánové a perou se ve zdraví, ale my pijme a jezme, neboť čas to už zařídí, aby nám život ukončil, a proto ještě není nutné, abychom sami vymýšleli způsob, jak jej zkrátit, než sám dospěje až k cíli; raději ať život skončí, až se naplní."

"Přece však bychom se měli bíti aspoň půl hodiny."

"Ale ne," odpověděl Sancho, "nebudu tak nevychovaný a nevděčný, abych zápasil a třebas i málo s tím, s nímž jsem hodoval; nehněvám se, ani nejsem rozzuřen, a tak proč bych se rval jen tak pro nic zanic?"

"V tom vám pomohu," pravil Lesní zbrojnoš; "před zápasem uštědřím hezky Vaší Milosti dva tři políčky, až sebou praštíte, a ať spíte jako zabitý, vzbudím ve vás zuřivost."

"Všakjá si také vím rady," řekl Sancho, "a ta mi dostačí: uchopím nějaký klacek, a až ve mně Vaše Milost roznítí zuřivost, přetáhnu ji několikrát klackem, až uspím nadobro váš hněv tak, že se vzbudí leda až na věčnosti, kde se dovíte, že si nenechám nic líbit. Ať se každý stará o své a nejlepší by bylo, aby nechal hněv druhého na pokoji, nikdo neví, co se ve druhém skrývá, a mnohdy si někdo jde pro vlnu a vrátí se ostříhaný. Pánbůh posvětil mír a zažehnal vády a někdy i kočka se stane lvem, když ji týráme a trápíme, a nikdo neví, čím bych se staljá, chlap; tím vám dávám na srozuměnou, Vaše Milosti pane zbrojnoši, že se na vaši hlavu sesype všecko zlo, co naše rvačka přinese."

"Nuže dobrá," odpověděl Lesní zbrojnoš, "uvidíme, jen až se rozední."

Vtom tisíce krásných ptáčků začalo zpívati tak, jako by vítalo veselými hlasy probouzející se jitro, které sklepávajíc z vlasů množství perel ukazovalo svou sličnou tvář v oknech východu; tráva svlažena svěží vláhou vypadala, jako by z ní pršely droboučké a bílé perličky, z vrb stékala vonná mana, prameny zurčely, potůčky bublaly, lesy jásaly a luka příchodem slunce byla krásnější. Prvním předmětem v nastalém šeru, který mohl Sancho zpozorovati, byl nos Lesního zbrojnoše, ohromný, zaclánějící skoro celé tělo. Pověst vypráví, že byl neobyčejně velký, uprostřed zahnutý, s bradavicemi, a nafialovělý jako lilek; přečníval mu na dva prsty přes ústa a tak ohyzdil velkostí, barvou, bradavicemi a křivostí jeho celý obličej, že se pod San-chem, když jej spatřil, chvěly nohy i ruce jako děcku při psotníku a v duchu si umínil, že si raději dá líbiti dvě stě políčků, než by rozzuřil takovou obludu.

Don Quijote se podíval na svého soupeře a poznal, že již spustil hledí, takže neviděl jeho tvář; ale všiml si, že není příliš velký, ale složitý. Přes brnění měl kabát z jemného zlatohlavu, ozdobený malými, třpytivými zrcátky, a vyhlížel v tom velmi vznešeně a malebně; helmu měl ozdobenu množstvím zeleného, žlutého a bílého peří a kopí opřené o strom bylo silné s dlouhým ocelovým hrotem.

Z toho všeho don Quijote usoudil, že jest velmi silný, ale přesto neměl strach jako Sancho Panza; naopak pravil s velkou odvahou

Zrcadlovému rytíři: "Nepřemohla-li vaše touha po boji vaši zdvořilost, žádám vás, pane rytíři, pozvedněte poněkud hledí, abych mohl posouditi, vyrovná-li se váš obličej krásou vašemu úpravnému oděvu."

"Ať jste v tomto boji vítězem nebo poraženým," odpověděl Zrcadlový rytíř, "budete míti vždy dosti času a příležitosti mě shlédnouti; teď nesplním vaši prosbu, neboť bych se, zdá se mi, prohřešil na sličné Casildei z Vandalie, kdybych ztrácel čas podobnými věcmi, namísto abych vás donutil přiznati to, co žádám."

"Dříve než vsedneme na koně," pravil don Quijote, "řekněte mi, jsem-li já onen don Quijote, o němž tvrdíte, že jste ho porazil."

"Na to mám tu odpověď," pravil Zrcadlový rytíř, "že tomu, nad kterým jsem zvítězil, se podobáte jako vejce vejci; ale poněvadž tvrdíte, že vás kouzelníci nenávidí, nemohu věděti, jste-li to vy nebo ne."

"Z toho poznávám," řekl don Quijote, "že jste byl oklamán; ale vyvedu vás z toho bludu, jen až nám přivedou koně, v kratší době, než jakou byste ztratil vyzdvihuje hledí; spatřím váš obličej, bude-li tomu chtíti Bůh, moje paní a moje rámě, a vy poznáte, že nejsem ten poražený don Quijote, za kterého mne máte."

Skončili rozmluvu, vsedli na koně, don Quijote odjel s Rocinan-tem opodál, aby se mohl rozjeti na soupeře, a totéž učinil Zrcadlový rytíř; ale don Quijote se nevzdálil ani o dvacet kroků, když zaslechl volání Zrcadlového rytíře, který mu řekl: "Pamatujte na podmínku našeho boje, totiž, že přemožený musí se vzdát vítězi na milost a nemilost."

"Nezapomněl jsem na to," odpověděl don Quijote, "ale žádám, aby rozkazy vítěze byly důstojné rytíře."

"Toť jisto," řekl Zrcadlový rytíř. Vtom spatřil don Quijote divný nos Zrcadlového zbrojnoše a užasl právě tak jako Sancho a pomyslil si, že je to buď obluda nebo nevídaný člověk, jakých je na světě pomalu.

jakmile Sancho zpozoroval, že se jeho pán vzdaluje k rozjetí, bál se zůstati s nosáčem o samotě, mysle si, že by stačilo o ten nos zavadit svým a bylo by po boji a on že by se strachem nebo nárazem skácel; běžel za pánem a chopil se třemene Rocinantova, dříve než se don Quijote mohl obrátiti, a prosil jej: "Prosím Vaši Milost, aby mi ještě před zápasem pomohla vyšplhat se na tenhle korkovník, odkud budu snadněji přihlížeti statečnému boji Vaší Milosti s tím rytířem."

"Myslím si, Sancho, že se chceš dívati na ten býčí zápas z bezpečí," pravil don Quijote. "Abych přiznal pravdu," odpověděl Sancho, "poděsil mě ten strašný nos zbrojnoše a nemám odvahy být vedle něho."

"Opravdu, toho nosu bych se sám lekl, kdybych nebyl tím, čím jsem; pojď, pomohu ti vylézti, kam chceš."

Zatímco don Quijote pomáhal Sanchovi na strom, Zrcadlový rytíř popojel tolik, kolik uznal za nutné, a nečekaje na upozornění polnicí nebo jiné znamení, obrátil koně, který mnoho nad Rocinantem nevynikal, a co mohl, hnal se na soupeře; zpozorovav, že don Quijote pomáhá Sanchovi, stanul uprostřed dráhy, což bylo velmi vhod koni, který se sotva hýbal. Don Quijote v domnění, že soupeř se na něho řítí, zaťal ostruhy do hubených boků Rocinantových a rozjel se tentokráte opravdovým tryskem, jak historie vypráví, kdežto jindy to byl pouhý cval; touto neslýchanou rychlostí dostihl Zrcadlového rytíře,' který marně zatínal ostruhy svému koni až po paty, neboť se nehnul z místa, na němž stanul. V této vhodné chvíli a postavení dojel don Quijote k nepříteli, který se zabýval koněm a kopím, jež neuměl nebo nemohl opříti o krunýř. Don Quijote nevšímaje si těchto překážek napadl pohodlně Zrcadlového rytíře a to tak, že jej srazil přes koňův zadek k zemi, kde zůstal rytíř ležeti nehybně jako mrtvý.

Spatřiv to Sancho, slezl z korkovníku a pospíchal k svému pánu, který zatím sestoupiv přikročil k Zrcadlovému rytíři a rozepínal mu řemeny helmice, chtěje prozkoumati, je-li mrtev, a aby mohl dýchati, je-li živ; a uhlídal - jak jen říci, co uhlídal a nevzbudit podiv, úžas a strach posluchačů? Historie vypráví, že poznal podobu, líc, tahy a celý zjev bakaláře Šansona Carrasca. Ihned hlasitě zvolal: "Poběž sem, Sancho, až uhlídáš, neuvěříš! Pospěš, synu, a uvidíš, co dovede umění a moc čarodějů a kouzelníků!" Sancho se přitočil a poznal obličej bakaláře Carrasca, tisíckrát se pokřižoval a odříkal právě tolik modlitbiček. Nepřítel sebou ani nepohnul a Sancho pravil donu Quijotovi: "Myslím, můj pane, že by Vaše Milost měla bez dlouhého přemýšlení prorazit hrdlo mečem tomu muži, podobajícímu se bakaláři Šansonu Carrascovi; možná že v něm usmrtíte některého ze svých nepřátel-kouzelníků." Don Quijote nato: "Možná že máš pravdu, neboť čím méně nepřátel, tím lépe."

Ale jakmile uchopil meč, aby uskutečnil návrh Sanchův, přiběhl zbrojnoš Zrcadlového, už bez nosu, který jej tak hyzdil, a křičel: "Uvažte, Milosti můj pane, co děláte, vždyť je to váš přítel, Šanson Carrasco, ajájsem jeho zbrojnoš." Sancho zpozorovav, že nemá nos, řekl: "Kam se vám poděl nos?" Zbrojnoš odpověděl: "Ale, mám jej v kapse." A vytáhl z kapsy falešný nos, jak jsme jej popsali; Sancho pohlédl důkladněji na zbrojnoše a překvapeným hlasem vzkřikl: "Svatá Panno Maria, stůj při mně! To je přece můj soused a kmotr, Tomé Cecial."

"To také jsem," řekl zbrojnoš, "jsem Torné Cecial, kmotře a příteli Sancho, a hned vám řeknu, jakými okolky, klamy

a nebezpečími jsem se sem dostal, jen nejprve požádejte svého pána, aby netýral, nezranil a nezabíjel rytíře Zrcadlového, našeho rodáka, statečného a nerozvážného Šansona Carrasca, jenž mu leží u nohou."

Vtom Zrcadlový rytíř procitl a don Quijote míře hrotem taseného meče proti jeho tváři řekl: Jste synem smrti, rytíři, nepřiznáte-li, že v kráse paní Dulcinea z Tobosa vyniká nad vaši paní Casildeu z Van-dalie; mimoto mi slíbíte, že, vyjdete-li z tohoto boje živ, vyhledáte ji v Tobosu a vyřídíte jí můj vzkaz, ať s vámi udělá, cokoliv se jí zachce; jestliže vám dá svobodu, musíte se ihned navrátiti a vyhledati mě, neboť ukazovatelem vaším bude pověst o mých hrdinských skutcích, která vás dovede ke mně, ať dlím kdekoliv, a dáte mi zprávu o tom, jak se vám vedlo. To jsou podmínky, které se shodují s naší úřadou před soubojem a nepřesahují nařízení potulného rytířstva."

"Doznávám, že děravý a nečistý střevíc paní Dulciney z Tobosaje víc než čisté, ale neučesané vousy Casildeiny a zapřísahám se, že se vydám na cestu a vrátím se dát vám podrobnou zprávu o všem."

"Přiznejte a věřte také," pokračoval don Quijote, "že rytíř, nad kterým jste zvítězil, nebyl a také nemohl býti don Quijote de la Mancha, ale jiný, velmi mu podobný, jako i já přiznávám, že ač jste podobný Šansonu Carrascovi, věřím, že jím nejste, ale že vám jeho podobu dali moji odpůrci, abych utišil svůj hněv a využil svého vítězství zdrženlivě."

"Všecko přiznávám, na vše přistupuji a všemu věřím, jako vy přiznáváte a věříte," odpověděl potlučený rytíř, "ale prosím vás, abyste mi dovolil se zvednout, neboť pádem jsem se pěkně narazil."

Don Quijote pomohl mu vstáti s Tomé Cecialem, jeho zbrojnošem, který Sanchovi, nespouštějícímu z něho očí, odpovídal na otázky, z nichž vysvítalo, že je to skutečně Tomé Cecial; ale tvrzení pánovo a kouzelné proměnění Zrcadlového rytíře v bakaláře Carrasca zvítězilo, takže nevěřil tomu, co na své vlastní oči spatřil. Pán ani sluha neprohlédli zkrátka šalbu a Zrcadlový rytíř se svým zbrojnošem odešli smutní a rozmrzelí od dona Quijota a Sancha, aby si mohl bakalář napraviti hřbet.

Don Quijote a Sancho ubírali se dále do Zaragozy; historie je na této cestě nesleduje, ale prozrazuje, kdo byl Zrcadlový rytíř a jeho nosatý sluha.