Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 12. vyprávějící o zajímavé příhodě odvážného dona Quijota se statečným rytířem Zrcadlovým
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Noc po dobrodružství se smrtí strávil don Quijote a jeho zbrojnoš pod vysokými, košatými stromy; Sancho přinutil dona Quijota, aby něco snědl ze zásob, které s sebou vzali, a při jídle pravil: "Pane, byl bych špatně pochodil, kdybych si za odměnu té milé zprávy vymínil kořist z prvního vašeho dobrodružství raději než hříbata kobyl. Věru, lepší hrst jistoty než pytel naděje." Don Quijote nato: "Kdybys mi nebyl bránil bojovati, mohl jsem ukořistiti aspoň zlatou korunu císařovninu a pestrá křídla Cupidova, která bych ti vyškubaná daroval."

"Komediantská žezla a koruny," odpověděl Sancho, "jsou obyčejně z pozlátka a z plechu, ne z ryzího zlata."

"To máš pravdu," podotkl don Quijote, "neslušelo by se ani, aby divadelní šperky byly pravé; jsou nepravé a strojené jako hra. Přesto však, Sancho, žádám tě, aby sis vážil divadelních kusů a tedy i spisovatelů jejich, poněvadž konají mnoho dobrého pro veřejnost; jejich zásluhou máme při každém kroku před sebou zrcadlo, ve kterém můžeme pozorovati události lidského života, a věru žádný obraz nezjevuje nám lépe, jací jsme a jakými máme býti, než právě divadelní hry a herci. Či jsi neviděl předváděti hru, ve které vystupovali králové, císařové, papežové, rytíři, dámy a jiné osoby? Ten předvádí ničemu, onen podvodníka, ten kupce, ten vojáka nebo zamilovaného hlupce a po skončení komedie, když odloží kroje, všichni herci si jsou rovni."

"Zajisté, viděl jsem," řekl Sancho. "S čím se setkáváme ve hře, to také můžeme viděti v komedii tohoto světa, ve které jedni představují císaře, druzí papeže a vůbec všechny osoby, kolik jich ve hře jest, a když komedie končí čili život odchází a smrt sebere kroje, jimiž se od sebe lišili, jsou si zase rovni."

"Vaše přirovnání je pěkné," pravil Sancho, "ale není nové; mnohokráte jsem je slyšel jako přirovnání ke hře v šachy, kde každá figurka má svůj úkol při hře, ale jakmile se hra skončí, všechny bez rozdílu se dají do váčku, jako když život končí a klade se do hrobu."

"Sancho, den ode dne jsi rozumnější a méně hloupý."

"Inu, musí se něco z vaší chytrosti na mně uchytiti," řekl Sancho, "vždyť i úhořova

a neúrodná pole přinášejí užitek, když se řádně vzdělají a pohnojí; tím chci říci, že řeč Vaší Milosti byla pohnojením, které se zachytilo na nevzdělané půdě mého prázdného ducha a vzděláváním je čas, kdy jsem vám sloužil a s vámi se stýkal. Myslím si, že i já vydám hojnou úrodu, která se neuchýlí od řádné cesty vychování, kterou můj chabý rozum Vaše Milost vedla." Don Quijote se usmíval vybrané řeči Sanchově a dával mu za pravdu, neboť mnohdy Sancho mluvil tak, že se musil diviti, ač často, když chtěl Sancho vyprávěti zdvořile a obřadně, spadl na konec vyprávění z výše své moudrosti do hlubiny své nevědomosti; ale velkou vybranost a paměť měl při uvádění přísloví, ať už se k vyprávění vztahovala nebo se vůbec nehodila, jak jste asi pozorovali při vyprávění těchto dobrodružství. Při podobných rozhovorech uplynula většina noci. Sanchovi se chtělo zamknout oční víčka, jak rád říkal, když byl ospalý, proto odstrojil ušáka a pustil jej na volnou pastvu. Rocinanta neodsedlal, neboť mu to pán zakázal pro dobu, kdyjsou na cestách a nespí pod střechou, neboť to bylo dávným ustáleným zvykem bludných rytířů, že uzdu pověsili na hrušku sedla, ale odstrojiti sedlo se chránili.

To udělal Sancho a pustil Rocinantajako osla na pastvu; osel s Ro-cinantem byli přátelé velmi věrní a pověst dí, že spisovatel této pravdivé události zaznamenal to v několika kapitolách, které nevsunul do této historie, aby neporušil vážnost a slušnost, která je nutná při rekovském vyprávění; ale mnohdy opominul svých předsevzetí a popisuje, jak obě zvířata, když k sobě přišla, třela se jedno o druhé a potom že únavou třeba položil Rocinante přes šíji oslovu svůj krk, přečnívající přes ni o dobrý půlloket; oba mnohdy dívajíce se upřeně na zem setrvali tak dlouhou dobu, třeba i tři dny, až je hlad přinutil, aby si hledali potravy. Spisovatel ve svém díle přirovnával jejich přátelství k přátelství Nisa a Euryala, Pylada a Oresta, z čehož možno usouditi, jak věrné bylo přátelství obou zvířat ku podivu a k zahanbení lidí, kteří nedovedou zachovati přátelství. Často se říká:

Nezná již přítele přítel, z rákosu klube se kopí...

anebo v básni jiné:

Od přítele k příteli štěnice, atd.

Ať se nikdo nedomnívá, že spisovatel chybil srovnávaje přátelství zvířat s přátelstvím lidí, neboť lidé se mnohému důležitému od zvířat přiučili, jako od psů dávení a vděčnosti, od jeřábů ostražitosti, od mravenců čilosti, od slonů studu a od koňů věrnosti.

Sancho usnul pod korkovníkem a don Quijote pod velikým dubem; zanedlouho jej však vzbudil hluk, který uslyšel za sebou, a udiven vstal a rozhlížeje se zpozoroval, že zvuky pocházejí ode dvou mužů na koních, z nichž jeden seskočil ze sedla a pravil k druhému: "Slez, příteli, a odstroj uzdu koním, je zde hojnost pastvy a ticho a klid pro mé milostné myšlenky." Jak uléhal na zem, zazvonila zbraň, kterou byl oděn, z čehož don Quijote usoudil, že to jest potulný rytíř; přistoupiv k spícímu Sanchovi, zatáhl jej a probudil s velkým úsilím a pravil mu tiše: "Bratře Sancho, dobrodružství!"

"Bůh dej, aby se zdařilo," odpověděl Sancho, "a kde je Jeho Milost pan Dobrodružství?"

"Kde, Sancho?" řekl don Quijote, "vstaň a rozhlédni se, leží tu bludný rytíř ne příliš rozradostněný, neboť jsem spatřil, jak sestoupil z koně a uléhal se zlostí na zem, přičemž mu řinčela zbraň."

"No a v čem vidí Vaše Milost dobrodružství?" otázal se Sancho. "Netvrdím," řekl don Quijote, "že je to dobrodružství, ale začátek. Ale slyšíš, ladí loutnu nebo kytaru, kašle a vzdychá; zdá se, že bude zpívati."

"Skutečně," odpověděl Sancho, ,je to asi zamilovaný rytíř."

"Každý potulný rytíř je zamilovaný," podotkl don Quijote, "poslouchejme ho, snad po jeho zpěvu zachytíme jeho myšlenky, neboť jazyk mluví vždy tím, čím srdce oplývá."

Hlas Lesního rytíře, ani výborný, ani špatný, přerušil Sanchovu odpověď; naslouchali jeho zpěvu pozorně a slyšeli toto:

" O, dejte, paní moje, lhůtu mi, jak jenom vůli vaší uzda se,

a moje před tou vaší skloní se, jež reptati proti vám neumí.

Líbí-li se vám, bych, bolestivý, micky se smrti vydal, staň se! Chcete-li lásky platit za ochránce, city vyjevím, jež mlčením se kryly.

Bolestí trýzeň povahu mi dala z měkkého vosku, tvrdého drahokamu. Zákonům lásky vůli podřizuji.

Vrhnout se v boj má láska neváhala. Přání svá zjevte, nikdy jež neoklamu. Věčné'služby máte přísahu moji. "

Lesní rytíř skončil zpěv povzdechem vydravším se mu z hloubi srdce a za malou chvilku řekl hlasem smutným a bolestným: "Nejkrásnější a nejkrutší ženo světa! Proč dopouštíš, jasná Casildeo z Vandalie, aby tvůj rytíř bídně hynul stálým blouděním a bednou tesknotou? Což není dosti na tom, že jsem přinutil všechny rytíře na-varské, leonské, tartesské, kastilské i manchské, aby tě pokládali za nejkrásnější na světě?"

Jsem z Manche a nikdy jsem nic podobného neuznal a nikdy bych také nemohl a nesměl uznati toto pohanění krásy své paní; hleď, Sancho, jak ten rytíř blouzní. Ale vyslechněme ho, snad se vysloví určitěji."

"I vysloví," řekl Sancho, "vždyť začal, jako by chtěl naříkat celý měsíc."

Ale Lesní rytíř uslyšev nablízku hovor přestal bědovat, povstal a tázal se milým a zvučným hlasem: "Kdo je zde? Je to snad někdo z davu šťastných, či někdo z počtu zarmoucených?"

"Ze zarmoucených," odpověděl don Quijote. "Tedy se přibližte," řekl Lesní rytíř, "a pamatujte, že se přiblížíte největší bolesti a smutku."

Don Quijote a Sancho přistoupili k němu, dojati jeho jemnými a přívětivými odpověďmi. Bědující rytíř uchopil dona Quijota za ruku a řekl: "Sedněte si sem, pane rytíři, okolnost, že vás nalézám na tomto místě, vyhledávajícího samotu a jasnou oblohu, vhodné to lože a pravý byt potulného rytíře, svědčí o tom, že jste rytířem, a to potulným." Don Quijote na to: Jsem vskutku potulným rytířem a ač mám duši plnou smutku, neštěstí a bolesti, přesto mám soustrast s cizím zármutkem; z vašeho zpěvu před chvílí jsem poznal, že nehody, které vás stihly, jsou rázu milostného, majíce původ ve vaší beznadějné lásce ke krásné nevděčnici, kterou jste ve svém zpěvu jmenoval."

Rozmlouvali sedíce na holé zemi v míru a klidu, netušíce, že, jakmile nastane den, budou si bít zbraní po hlavách. Jste, pane rytíři, zamilován?" otázal se Lesní rytíř dona Quijota. "Bohužel, jsem," zněla odpověď, "ačkoliv bolest vznikající, vzplaneme-li k předmětu vhodnému, měla by býti nazývána spíše štěstím než neštěstím."

"Opravdu," řekl Lesní rytíř, ,jen kdyby nám lhostejnost, kterou možno nazvat ukrutností, nemátla rozum."

"Moje paní mne nikdy neodmítla," řekl don Quijote. "Skutečně ne," pododcl Sancho, který

stál nedaleko: "moje paní je mírná jako jehně a měkčí než máslo."

"To je váš zbrojnoš?" tázal se Lesní rytíř. "Ano," řekl don Quijote. "Nesetkal jsem se se zbrojnošem, který by měl odvahu promluviti, když jeho pán mluví; můj zbrojnoš, ač právě tak veliký, jako byl jeho otec, neopovážil by se promluviti, dokud mluvím já."

"Na mou duši!" pravil Sancho, ,já mluvil a mohu mluviti před jinačím než... nechme to raději být, co se o tom budeme šířit." Zbrojnoš Lesního rytíře vzal Sancha za ruku a řekl mu: "Pojďme si někam po zbrojnoš-sku porozprávět, jak budeme chtíti, a naši velitelé ať se hádají a vypravují si svoje milostné historie, jak jim libo; najdeme je beztoho v tom vyprávění ještě ráno."

"Ale s radostí!" řekl Sancho. "Vyzpovídám se Vaší Milosti, abyste poznal, že se mohu měřiti s kterýmkoli řečným zbrojnošem." Pak zbrojnoši odešli a rozmlouvali spolu tak vesele jako jejich pánové vážně.