Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 11. o podivném dobrodružství dona Quijota u vozu Dvořanů smrti
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Don Quijote cestou přemýšlel o nevhodném vtipu, kterého se dopustili kouzelníci proměnivše jeho paní Dulcineu v ošklivou vesni-í čanku, a nemohl si vůbec vysvětliti, jakým způsobem zase by se změnila v původní podobu; zabrán do těchto myšlenek, uvolnil otěž Rocinantovu, který zpozorovav to loudal se krokem a popásal se na trávě, které bylo v krajině velmi mnoho.

Jeho zadumání přerušil Sancho Panza, řka: "Pane, bolest nebyla určena zvířatům, ale lidem, ač lidé poddávající se jí příliš jsou zvířaty; vzchopte se, Milosti, přitáhněte uzdy Rocinantovy, vzmužte se a buďte zase veselý, jak se patří na bludného rytíře. Vždyť se u čerta nic neděje! Jakýpak zármutek? Kde jsme vlastně, zde nebo ve Francii? Ať čert zatratí všechny Dulciney, neboť nutnější jest zdraví jednoho potulného rytíře než všechna kouzla a proměny na světě."

"Nemluv, Sancho," řekl don Quijote slabým hlasem, "a nerouhej se začarované paní, neboťjejího neštěstí jsem já původcem."

"To je má řeč, každý, kdo ji spatřil dříve, musí zaplakat při její nynější podobě," pravil Sancho.

"To ty můžeš nejlépe potvrditi, Sancho," řekl don Quijote, "neboť jsi ji znal v její skvělé kráse a na tebe nepůsobilo kouzlo tak mocně, abys byl úplně zaslepen; mne však postihla síla čarodějné škodolibosti. Vzpomínám si ale, Sancho, že jsi řekl, že její oči jsou z perel; ale takové oči podobají se spíše okouním než ženským a já si myslím, že Dulcinea má oči ze zelených smaragdů a veliké a s řasami podobnými duhám; perly z očí dej jí raději do úst za zuby, Sancho, beztoho ses spletl zaměňuje oči za zuby."

"Možné to je," odpověděl Sancho, "zmýlila mě její dokonalá krása jako Vaši Milost její šerednost; poručme to všecko do vůle Pána-boha, který ví, co jest nutné v tomto slzavém údolí zlého světa, kde snad všecko je spojeno s ničemností, přetvářkou a klamem. Ale něco mě znepokojuje, pane, kam totiž pošleme chudáka přemoženého obra nebo rytíře, až ho Vaše Milost pošle představit se paní Dulci-nei. Kdepak ji budou mít ubožáci nalézt? Zrovna je vidím, jak pro-

cházejí Toboso jako pitomí a shánějí paní Dulcineu, kterou nepoznají, i když ji potkají na ulici, jako by nepoznali mého otce."

"San-cho, snad kouzla nebudou působiti na poražené a oslavující ji obry nebo rytíře; ostatně na prvních, které k ní pošlu, uhlídáme, poznají-li ji nebo ne; poručím jim, aby se vrátili a mě o tom zpravili."

"Říkám vám, pane," pravil Sancho, "že, budete-li jednat tak, jak říkáte, mám to za dobré a dozvíme se hned, je-li její proměna jen pro Vaši Milost: byla by to ostatně větší pohroma pro Vaši Milost než pro ni; ponecháme to času, kterýje nejlepším lékařem podobných nemocí, a uděláme nejlépe, když se vydáme opět na svoji výpravu. Jen když je paní Dulcinea ve zdraví a veselá."

Odpověď dona Quijota byla přerušena károu, která naplněna nejroztodivnějšími lidmi pod sluncem jela přes cestu. Vůz řídil šeredný čert, sedící na kozlíku. Nekrytý vůz neměl ani plachty ani košatiny. Don Quijote spatřil nejprve smrt s lidskou podobou, vedle ní byl anděl s pestrými křídly, na straně stál císař s korunou na hlavě, snad zlatou, smrti u nohou seděl Cupido, bez pásky na očích, s lukem, toulcem a šípy; byl tam i vyzbrojený rytíř, bez přílby a helmy sice, ale s kloboukem ozdobeným pestrým peřím a různé jiné osoby rozličných krojů a pleti.

Don Quijote spatřiv to překvapen myslil, že ho potkává nové a obtížné dobrodružství, a Sancho se zarazil; s odhodlanou myšlenkou na nové nebezpečí postavil se rytíř před káru a hlučným, silným hlasem řekl: "Čeledíne, kočí, ďáble, či kdo jsi, neváhej a řekni mi, kdo jsi, kam jedeš a kdo jsou lidé, kteří jsou na káře, jež mi připomíná více loď Charonovu než káru." Ďábel zastavil vůz a mírně řekl: "Pane, jsme herci ze společnosti Angula Zlého, a poněvadž je Božího Těla, provozovali jsme dnes ráno ve vsi za strání hru o Dvořanstvu smrti a budeme ji hráti odpoledne ve vsi, kterou je odtud viděti; poněvadž je to velmi blízko, jedeme ustrojeni za ty, které předvádíme, abychom se nezdržovali dvojím převlékáním. Tento chlapec hraje smrt, ten anděla, ona žena, manželka spisovatelova, královnu, tamten vojáka, ten císaře a já, který mám vždy v této společnosti hlavní úlohu, hraji čerta; chce-li se Vaše Milostještě něco jiného dozvěděti, prosím, ptejte se mne, neboť jako čert znám všechno a odpovím obšírně."

"Dávám vám své čestné slovo rytíře," odpověděl don Quijote, "že jsem se domníval spatřiv tento vůz, že mě potkává nové výborné dobrodružství, a nyní říkám, že je nutné, aby člověk ohmatal rukama vše, jinak že se zmýlí. Odejděte klidně, milí lidé, hřejte pěkně a uva-

zujte, nemohl-li bych vám v něčem pomoci; udělám to rád, neboť miluji divadlo od mládí a jako chlapec nemohl jsem od herců očí odtrhnouti."

Při tomto rozhovoru jeden z herců, na jehož divadelním kroji byla spousta zvonečků, přiběhl k donu Quijotovi a mával holí, na níž byly uvázány tři hovězí měchýře, mlátil jimi o zem, skákal a chřestil zvonečky; jeho počínání poplašilo Rocinanta tak, že se nedal udržet, uchopil uzdu do úst a pádil rovinou rychleji, než by kdo mohl od něho očekávati. Sancho zpozorovav nebezpečí pádu, které hrozilo jeho pánu, seskočil z osla a běžel mu pomoci, ale nalezl rytíře už na zemi i s Rocinantem vedle něho. Takový býval vždy konec Rocinan-tovy bujnosti a dovádění.

Jakmile Sancho odběhl za donem Quijotem, vyskočil ďábelský tanečník s měchýři na osla a bil jej, takže osel více strachem a povykem než bolestí z ran, které dostal, začal páditi ke vsi, kde se mělo konat představení. Sancho při pohledu na utíkajícího osla a padajícího pána nevěděl, co udělati nejprve; byl však přece poctivý a svědomitý zbrojnoš a láska k pánovi zvítězila nad láskou k oslu; však při každé ráně, která stihla zadek jeho dobytčete, strachem strnul a přál si, aby rány stihly raději zřítelnice jeho očí než poslední chlup jeho zvířete.

Ustrašen a stísněn přišel na místo, kde byl don Quijote, potlučený více než třeba, pomohl mu vystoupiti na Rocinanta a řekl: "Pane, čert odnesl osla." ,Jaký čert?" tázal se don Quijote. "Čert s měchýři," řekl Sancho. "Však jej zase dostaneš," pravil don Quijote, "ať se s ním skryje třeba do nejhlubších a nejtajnějších propastí pekelných. Následuj mě, Sancho, dohoníme káru a vezmeme si za osla jejich mezky."

"Toho není potřeba, pane," řekl Sancho, "nehněvejte se, Milosti, ale mám za to, že ďábel osla pustil a osel se k nám vrací."

Skutečně, neboť ďábel sletěl z osla právě tak jako don Quijote z Rocinanta a šel do vsi pěšky, zatímco se osel vracel k svému pánu.

"Musím však potrestat nezdvořilost toho ďábla na některém z herců, třeba na samotném císaři," pravil don Quijote. "Zanechte toho úmyslu, Milosti," řekl Sancho, "dejte na mou radu a nezačínejte si nic s herci, poněvadž jsou velmi oblíbeni; vím, že herec, který byl u nás obviněn ze dvou vražd, vyvázl bez potrestání i pokuty; pomyslete, Milosti, že jsou to lidé vtipní a zábavní, které každý ochraňuje a podporuje, zvláště když jsou z privilegovaných, královských společností, z nichž dobrá většina se strojí a počíná si jako knížata."

"Přesto," odpověděl don Quijote, "ten čertův herec se mi nesmí vysmívati, i kdyby byl pod ochranou celého lidského rodu." Na to se obrátil ke káře, která vjížděla do vsi, a vzkřikl: "Stůjte, vy šibalská a veselá bando, poučím vás, jak máte zacházeti se zvířaty a osly potulných rytířů."

Herci uslyšeli hlasitý křik dona Quijota, poznali jeho záměr a okamžitě všichni: smrt, císař, vozka-ďábel, anděl i dokonce Cupido a královna sestoupili, nasbírali kamení a sešikovali se, aby mohli dona Quijota přivítati. Jakmile don Quijote uviděl jejich pevnou četu připravenu k házení kamením, přitáhl uzdu a počal přemýšleti, jakým způsobem má na ně útočiti, aby byl co nejméně v nebezpečí.

Sancho, přijev a zpozorovav, že chce útočiti na pevně sestavenou četu, pravil: "Bylo by bláznovství něco podobného podniknout; pomyslete, Milosti, že proti létajícímu kamení a krupobití oblázků není na celém světě zbraně, ledaže by se člověk ukryl v mosazném zvonu; třeba pomysliti, že není odvážností, ale ztřeštěností, když jediný muž chce bojovati s vojskem, ve kterém je smrt a císařové, a majícím pomoc dobrých i zlých duchů. Nepřesvědčí-li vás toto rozumné uvážení, buďte jist, že mezi nimi by se nenalezl ani jediný potulný rytíř, přestože jsou jako císaři, králi a knížata."

"Tímhle rozumným důvodem, Sancho, zviklal jsi mé pevné rozhodnutí, jako vždy pravím i dnes, že nemohu bojovati s tím, kdo nebyl pasován na rytíře; je tvou věcí, Sancho, abys, chceš-li, odplatil pohanění spáchané na tvém oslu sám, zatímco já tě budu podporovat odtud křikem a vhodnými radami."

"Netřeba mi msty, řádní křesťané nemají opláceti urážky," odpověděl Sancho, "a vypořádám si to se svým oslem sám, že přenechá odplatu urážky mně, a tou odplatou bude pokojný život po všechna léta, která mi nebe ještě dá."

"Zní-li takto tvoje rozhodnutí," pravil don Quijote, "Sancho dobrý, moudrý, křesťanský a spravedlivý, nevšímejme si těchto strašidel a vydejme se za lepšími a vhodnějšími příhodami, neboť, jak se mi zdá, v této krajině nebudeme postrádati četných a divných dobrodružství."

Obrátil koně, Sancho uchopil osla a smrt s celou společností usadila se zase na káře a jela dále. Podivná příhoda s károu smrti díky rozvaze Sanchově skončila tudíž dobře a den nato potkalo dona Quijota nové zábavné dobrodružství, zajímavé jako předešlé, se zamilovaným potulným rytířem.