Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 10. která vypráví, jakou lstí začaroval Sancho paní Dulcineu, a jiné události směšné i pravdivě
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Přišed spisovatel tohoto znamenitého vyprávění až k této kapitole říká, že by ji raději vynechal, neboť se obává, že mu nebude uvěřeno; bláznovství dona Quijota dostupuje zde vrcholu a nejvyššího stupně, jaký lze si vůbec pomysliti, a snad jej i převyšuje o dvojí dostřel. Vypsal ji věrně podle pravdy se strachem a bázní, nezkrátil a nenatáhl vypravování ani o prášek pravdy, nehledě k tomu, že by mohl býti kárán z népravděpodobnosti. Jednal zcela správně, neboť pravda se dá ohýbati, ale nikdy přelomiti, a vyjde vždy najevo jako olej nad vodu.

Vypráví tedy dále, že don Quijote, jakmile se skryl do svého houští či lesíka poblíž velikého Tobosa, poručil Sanchovi, aby se vrátil do města a nepřicházel zpět dříve, dokud jeho jménem nepožádá jeho paní, aby se laskavě ukázala svému rytíři a aby mu ráčila dáti své požehnání, ze kterého by mohl doufat v šťastné ukončení své dobrodružné výpravy a obtížných příhod. Sancho přislíbil splniti jeho rozkaz a přinésti mu odpověď příznivou právě tak jako poprvé.

"Odejdi, synu," pravil don Quijote, "a necouvni, až budeš státi v paprscích slunce krásy, ke kterému odcházíš. Jsi šťastnější než všichni zbrojnoši světa. Všimni si a nezapomeň, jak tě přijme, zda zčervená na chvilku při mém vzkazu, zneklidní-li se nebo rozčilí při mém jméně, neupadne-li zpět na sedadlo, bude-li seděti v nádherném křesle, jak se její urozenosti sluší; nezapomeň, kdyby stála, sto-jí-li střídavě na jedné a na druhé noze, odpoví-li dvakrát či třikrát, bude-li laskavá či příkrá, nevlídná nebo milá, bude-li si upravovat, ač toho nebude třeba, vlasy; vůbec bedlivě pozoruj její jednání a pohyby, neboť z toho poznám, jakou mám naději na její lásku; pamatuj si, Sancho, nevíš-li to, že z počínání a vnějšku milujících při zmínce o jejich lásce nejlépe poznáš, co se děje v jejich srdci. Odejdi, příteli, kéž máš větší štěstí než já a přines lepší zprávy, než jaké tuším a očekávám v hořké samotě, ve které zůstávám, když ty mě opouštíš."

"Vyřídím to a vrátím se spěšně," odpověděl Sancho, "buďte, Mi-

losti, statečnější ve svém srdci, které asi není větší než oříšek, a pamatujte na přísloví, že odvážnost neštěstí přemáhá, neboť kde není slaniny, tam netřeba špýlů, a mnohdy se také říká, že když nejmíň čekáš, zajíc vyskočí. Říkám to proto, že jsme sice dnes v noci neobjevili palác nebo hrad mé paní, ale ve dne jej musím nalézti, snad až nejméně v to budu doufat, a pak ostatní už obstarám."

"Opravdu, Sancho," pravil don Quijote, "přísloví, která uvádíš, když o něčem hovoříme, jsou tak úžasně nevhodná, jako úžasně toužím, aby mi Bůh dal štěstí v tom, po čem prahnu."

Po této odpovědi Sancho obrátiv se popohnal osla, zatímco don Quijote opíraje se o kopí odpočíval na koni; pohroužil se do smutných a těžkých myšlenek, ve kterých ho však zanecháme, a budeme sledovat Sanchu, odjíždějícího od svého pána, starostlivějšího snad než jeho velitel. Jakmile zpozoroval, opustiv les, že dona Quijota není viděti, sestoupil z osla a usadiv se pod strom začal rozmlouvat sám se sebou pravě:

"Tak, bratře Sancho, kam kráčí Vaše Milost? Sháníte snad ztraceného osla?"

"Ale kdepak."

"Co tedy hledáte?"

"Sháním princeznu, slunce krásy a k tomu celé nebe."

"Kde chcete nalézti to, co hledáte, Sancho?"

"Kde? Ve veleměstě Tobosu."

"Nuže dobře. A komu ji hledáte?"

"Slavnému rytíři donu Quijotu de la Mancha, který napravuje křivdy, sytí žíznivé a napájí hladové."

"Dobrá, ale víte, kde je její obydlí, Sancho?"

"Můj pán tvrdí, že bydlí jistě ve skvělém paláci nebo zámku."

"Spatřil jste ji už někdy?"

"Neviděl ji. ani můj pán ani já."

"Nedomníváte se, že by bylo skoro správné, aby Tobosští byli zpraveni o vašem příchodu a úmyslu ukrást jim pricezny a poděsit ženy a aby vás ztloukli a nenechali na vás místa zdravého?"

"Skoro by byli v právu, kdyby se neohlíželi na to, že jsem poslem a že stojí psáno: Příteli, jste jenom posel - viny vaší nevidím."

"Nehřešte na to, Sancho, obyvatelé Manche jsou právě tak prchliví jako čestní a nesnesou, aby je někdo dráždil. Zpozorují-li vás, Pánbůh s vámi! Dejte pozor na kůži, neboť zde létají rány."

"Nepůjdu hledat pro cizí radost tam, kde má kocour drápy! Konečně pátrat po Dulcinei po Tobosu by bylo jako hledat Maricu v Raveně nebo bakaláře v Salamance. Samotný ďábel mně tohle nadrobil."

Výsledek celého rozmlouvání Sanchova byl, že si řekl: "Od všeho si může člověk pomoci, jen od smrti ne, neboť pod její jařmo musí jít, i kdyby měl malou chuť, když zavolá. Z tisícerých znamení jsem poznal, že můj pán je blázen, a já se mu vyrovnám: jsem vlastně větší hlupák než on, když s ním jdu a posluhuji mu, je-li pravdivé přísloví:

,Pověz mi, s kým obcuješ, ajá ti řeknu, jaký jsi!' anebo jiné: ,Vrána vráně oči nevyklove.' Je-li blázen, a to také je, neboť má jednu věc za druhou, plete si bílé s černým a černé s bílým, větrné mlýny nazývá obry, mezky mnichů velbloudy, stáda ovcí nepřátelským vojskem, a tak dále, nebude jistě obtížné přesvědčiti ho, že první venkovanka, kterou potkám, je paní Dulcinea; odpřisáhnu to, když nebude věřit, a bude-li se zapřísahat on, zapřísáhnu se znova a budu trvat na svém, ať se stane cokoliv. Snad svou umíněností dosáhnu toho, že mi už podruhé nesvěří podobný úkol, když uvidí, jak ničemně je vyřizuji. Snad si domyslí, že nějaký zlý čaroděj, který ho stíhá, jak se domnívá, změnil její postavu, aby ho ranil a ublížil mu."

Tímto rozhodnutím se Sancho Panza uklidnil, věda dobře, že vše skončí šťastně; setrval na onom místě až do odpoledne, aby jeho pán myslil, že se vrátil z Tobosa; jeho záměr se dařil, neboť když vstal, aby odejel na oslu, zpozoroval tři venkovanky, jedoucí z Tobosa na třech mladých oslicích či oslech - o tom spisovatel nemluví, ačkoliv spíše to byly oslice, neboť vesničanky jich obyčejně užívají; je to konečně jedno, a proto není nutné se tím zabývati. Když Sancho shlédl vesničanky, obrátil se a spěchal k svému pánu donu Quijotovi, který zatím naříkal a milostně vzdychal.

Jakmile jej don Quijote shlédl, pravil: ,Jak jsi pořídil, příteli Sancho? Mám poznamenati tento den bílým nebo černým kamínkem?"

"Červenou hrudkou, Vaše Milosti, jako mistr i oznámení svých přednášek, aby si je každý, kdo je uhlídá, lépe prohlédl."

"Tedy tvé zprávy jsou dobré," řekl don Quijote. Sancho nato: "Znamenité, neboť stačí popohnat Rocinanta, Vaše Milosti, a v polích uhlídáte paní Dulcineu z Tobosa přijíždějící navštívit Vaši Milost v průvodu dvou panen."

"Dobrý Bože, co to říkáš, příteli?" pravil don Quijote. "Poslyš, nepodváděj mne a neskutečnými radostnými zprávami netěš mne v mém skutečném smutku."

"Nic bych z toho neměl, kdybych oklamal Vaši Milost," odpověděl Sancho, "můžete ihned posoudit, ří-kám-li pravdu. Když pobídnete koně, pane, spatříte svou princeznu a velitelku nastrojenou, že radost pohledět, i s pannami; jsou jen zlaté záře, ozdobeny perlami a diamanty, rubíny a skládaným brokátem, vlasy jim splývají jako paprsky slunce, ve kterých si pohrává vítr, a jedou na třech strakatých bosácích, je to pěkná podívaná."

"Na klusácích snad myslíš, Sancho?"

"Prašť jako uhoď," řekl Sancho, "bosáci nebo klusáci, jsou to překrásné dámy, ať jedou na čemkoliv, a princezna Dulcinea div člověku hlavu nepoplete."

"Nuže, Sancho, můj synu, pojďme," řekl don Quijote, "a odměnou za tu radostnou

zvěst dostaneš nejlepší díl z mé první kořisti při dobrodružství; ne-jsi-li s tím spokojen, daruji ti tři hříbata od svých kobyl, majících se ohřebiti na naší obecní pastvině, jak ti je známo."

"Vezmu si raděj ta tři hříbata," odpověděl Sancho, "kdo ví, bude-li kořist našeho prvního dobrodružství zač stát."

Mezitím vyjeli z lesa a uviděli selky; don Quijote prohlédnuv cestu k Tobosu překvapeně stanul, když uviděl pouze tři selky, a tázal se Sancha, zda-li už opustily město, když on odjížděl. Jakpak by ne," odpověděl Sancho, "což Vaše Milost oslepla, že nevidí, jak se blíží jako slunce v poledne?"

"Sancho, vidím jen tři selky na oslicích," pravil don Quijote. "Pánbůh mě ochraňuj před ďáblem!" zvolal Sancho, ,jak je vůbec možno, aby tři klusáci nebo jak se tomu říká, bílí jako padlý sníh, připomínali Vaší Milosti oslíky? Ať mi vytrhají všechny vousy z brady, je-li, co říkáte, pravda."

"Tvrdím ti, Sancho, že jsou to mladí osli nebo oslice, jako já jsem don Quijote a ty Sancho Panza; aspoň já tak vidím."

"Neříkejte podobné řeči, pane, protřete si oči a pokloňte se paní svých snů, která je už blízko." Jakmile toto řekl, přijel k těm třem venkovankám, slezl z osla a uchopiv ohlávku osla jedné z nich, poklekl a pravil: "Královská princezno a vévodkyně krásy, Vaše Důstojnosti a Výsosti, račte laskavě přijmout svého oddaného rytíře, ze kterého se zmatkem a překvapením stal mramorový sloup, jakmile se dostal do vaší vznešeně společnosti. Já jsem jeho sluha Sancho Panza a on zarmoucený rytíř don Quijote de la Mancha, nazývaný také Rytířem Smutné Postavy." Don Quijote s vytřeštěnýma očima a všechen spletený klekl vedle Sancha a patřil na tu, kterou Sancho jmenoval princeznou a paní; shledal, že je to venkovská holka, ne zrovna hezká, buclatých tváří a s nosem dohůry, což ho tak udivilo, že překvapením ani neotevřel úst.

Venkovanky byly zmateny při pohledu na dva podivné lidi, klečící a zabraňující jejich družce v cestě; ta, kterou zadrželi, přerušila mlčení všecka rozzlobena: "Táhněte z cesty a nezdržujte nás, spěcháme." Sancho odpověděl: "Ó princezno a všemocná vládkyně To-bosa, což se vaše vznešené srdce nezahřeje při spatření sloupu a opory potulného rytířstva ve své společnosti?" Uslyševši to druhá z nich pravila: Já tě, myslím, poženu, ty šašku! Podívejme se na pány, jak by si chtěli dělat z venkovských holek blázny, jenže my víme, jak jim odseknout. Táhněte svou cestou a nechte nás na pokoji, jinak zdrávi neodejdete."

Don Quijote nato: "Vstaň, Sancho, neboť se mi zdá, že osud není dosud spokojen mou bídou a zahradil všechny cesty, jimiž by mohlo štěstí vniknouti do mé zubožené duše. Ty, dokonalosti, jakou si vůbec možno přáti, vzore ušlechtilosti a jediná radosti mého smutného srdce, které tě miluje, nehleď na to, že zlomyslný čaroděj, stíhající mě, zatemnil moje oči, a pouze je, a změnil jim celou tvoji vznešenou líc a krásu v ubohou selku, neproměnil-li i mou podobu v nějakou příšeru, abych byl odporný tvým očím. Podívej se na mne mile a dobrotivě a pochop z toho, že oddaně klekám před tvou zohavenou krásou, pokornost, se kterou tě moje srdce miluje."

"S tím si jdi na mého dědka," řekla selka, ,já se nedám tímhle povídáním obalamutit. Jděte z cesty a nepřekážejte nám a budeme vám vděčný."

Sancho radostně ustoupil, těše se, že z celé historie šťastně vyvázl. Selka představující Dulcineu vidouc volnou cestu bodla oslici bod-cem, který měla připevněný na holi, a dala se po louce. Však oslice podrážděna bodlem víc než obvykle, začala vyhazovati a shodila paní Dulcineu na zem; don Quijote pospíšil jí na pomoc a Sancho upravil sedlo, které sjelo oslici pod břicho. Když chtěl don Quijote pomoci paní Dulcinei do znovu upevněného sedla, usnadnila mu práci: odstoupilať, rozběhla se a opřevši se rukama o hřbet oslice vyšvihla se svižně do sedlajako pták a jela obkročmo jako muž.

Tehdy Sancho řekl: "Na mou duši, naše velitelka je hbitější než sokol a nejsvižnější Kórdovan nebo Mejikán mohl by se od ní učiti; vyšvihla se přes zadek oslice do sedla rázem a pohání klusáka bez ostruh jako zebru a také dívky, které ji doprovázejí, nezůstávají pozadu a letí všechny s větrem o závod." Skutečně druhé dvě, jakmile se Dul-cinea dostala do sedla, rozjely se za ní a uháněly půl míle, aniž se ohlédly.

Jakmile se ztratily z obzoru, don Quijote, který je sledoval, pravil Sanchovi: "Sancho, co myslíš? Pronásledují mě ale ti čarodějové! Povšimni si, že ze škodolibosti a závisti nedopřejí mi ani tu radost, abych spatřil svoji paní v pravé podobě. Zdá se mi, že jsem se narodil, abych byl vzorem všech ubožáků a terčem, do kterého cílí šípy nepříznivého osudu; pomysli, Sancho, že ti darebáci se nespokojili tím, že změnili moji Dulcineu v osobu tak nízkou a ošklivou jako tato vesničanka, a připravili ji též i o to, co je vlastní šlechtickým dámám, které se vždy pohybují jen v sousedství ambry a květů: o příjemnou vůni. Neboť ti povím, Sancho, že když jsem přistoupil pomoci Dulcinei vyhoupnout se na klusáka (jak ty říkáš, neboť mně se

zdál být oslem), udeřil mě zápach po syrovém česneku a opravdu mi omámil a otrávil smysly."

"Ó, bando!" vykřikl Sancho, "bídní a zlomyslní čarodějníci! kéž byste všichni viseli jako sardinky, když je suší! Mnoho víte, mnoho zmůžete a mnoho zla se natropíte! Jako by nestačilo, darebáci, že jste změnili perlové oči mé paní v žaludy, její vlas z ryzího zlata v hřívu zrzavého vola, celý její zjev z pěkného v ošklivý! Musili jste jí sáhnout i po vůni a tak jsme ani dobře neuviděli, co bylo ukryto pod tím jejím ošklivým vnějškem! Ostatně nikdy jsem neviděl, že by byla nehezká, právě naopak: a obzvlášť má nad pravým rtem takové mateřské znamení jako knír, se sedmi nebo osmi ryšavými chlupy jako zlatými nitkami, dlouhými přes stopu."

"Mimo to znamení," řekl don Quijote, "podle toho, jak si odpovídají znamení v tváři a znamení po těle, musí mít Dulcinea ještě jedno, na zadnici, na téže straně jako v obličeji; ale na mateřská znamení jsou ty chlupy na nich trochu dlouhé."

"Ale to vám řeknu, Milosti," odvětil Sancho, "že jí tam slušely, jako by tam patřily od přírody."

"To se, příteli, rozumí," nato don Quijote, "neboť příroda neobdařila Dulcineu ničím, co by nebylo dokonalé a povedené; kdyby měla sto takových znamení, jako pravíš, na ní by to nebyla znamení, ale zářící hvězdičky. Ale řekni mi, Sancho, to, co jsem měl za nákladní sedlo, jímž jsi zvíře znovu osedlal, jaké byio vlastně?"

"Bylo to sedlo jízdecké a dámské," odvětil Sancho, "s pokrývkou v ceně půl království, tak bylo bohatě zdobeno."

"O, že jsem to vše neviděl, Sancho," vzdychl don Quijote; "nyní opět říkám a budu věčně říkat, že jsem nejnešťastnější z lidí."

Dareba Sancho se měl co přemáhat, aby udržel smích, slyše nesmysly svého pána, tak snadno napáleného. Nakonec, po mnoha řečech, znovu vstoupili do sedel a zamířili k Zaragoze, kam mínili dorazit včas k okázalým slavnostem, jež se v onom proslulém městě každoročně konají. Ale dříve než tam dorazili, potkaly je věci tak četné, významné a nevídané, že zaslouží být zapsány a čteny.