Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 7. ve které se vypráví o rozmluvě mezi donem Quijotem a jeho zbrojnošem a různé jiné znamenité události
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Jakmile hospodyně zpozorovala, že Sancho Panza se uzavírá se svým pánem, uhodla jeho úmysly a domnívajíc se, že se v tomto rozhovoru dohodnou o třetí výpravě, vzala si plášť a zarmoucena a smutná odešla k bakaláři Šansonu Carrascovi, myslíc, že on, který získal svou výmluvností přátelství dona Quijota, bude moci ho odvrátiti od jeho pošetilého úmyslu.

Našla ho procházejícího se po dvoře jeho domu a klesla mu k nohám zpocená a zoufalá; jakmile Carrasco zpozoroval její ustrašené a žalostné vzezření, řekl jí: "Co se přihodilo, paní hospodyně? Co se vám stalo, že vypadáte, jako byste chtěla duši vypustiti?"

"Milý pane Šansone, nic mi není, až na to, že můj pán zcela jistě pojede." Jak to pojede, paní?" tázal se Šanson. "Což si na těle ublížil?"

"Nepojede na onen svět," odpověděla, "ale pojede branou svého šílenství, můj milý pane bakaláři, chce totiž opět odjeti, a to potřetí za dobrodružstvím, jak tomu sám říká, nechápu však proč, vždyť na tom nic dobrého není. Při první výpravě přivezli ho úplně zmláceného na oslu, při druhé se vrátil s volským spřežením, uzavřen do klece, o které tvrdil, že jest do ní začarován; byl tak sešlý, že by se k němu vlastní matka nehlásila, hubený, přepadlý, s očima dovnitř hlavy zapadlýma, spotřebovala jsem přes deset kop vajec, než se trochu sebral, Bůh, všechno služebnictvo i moje slepice o tom vědí, a slepice by mi nedovolily lháti."

Jsem o tom přesvědčen," řekl bakalář, "jsou tak skvěle tlusté a vydařené, že by raději praskly, než by lhaly. Nemáte skutečně, paní hospodyně, jiného důvodu, nestalo se jiné neštěstí než to, které, jak tvrdíte, don Quijote provede?"

"Nemám, pane," odpověděla hospodyně. "Proto se netrapte," pravil bakalář, "vraťte se spánembohem domů, uchystejte mi něco teplého k snídani a po cestě se modlete k svaté Apolonii, umíte-li to; zajdu k vám a uvidíte zázrak."

"Dej Bůh!" řekla hospodyně, "mám se pomodlit k svaté Apolonii, jak Vaše Milost říká, ale tahle modlitba by byla co platná, kdyby měl pán bolení zubů, ale on má nemocný rozum."

"Vím, co povídám, paní

hospodyně; jděte a nehádejte se se mnou, víte dobře, že jsem bakalářem v Salamance, disputaci mám za sebou, nemám zapotřebí opět se příti," odvětil Carrasco; hospodyně odešla a bakalář šel oznámit faráři to, o čem se bude později vypravovati.

Don Quijote a Sancho zamčeni rozmlouvali po celou dobu, jak to jest podrobně a pravdivě vypravováno. Sancho pravil svému pánovi: "Pane, už jsem vykvětlil ženě, aby mě nechala odejít s Vaší Milostí, kamkoli se vám zachce."

"Vysvětlil chceš říci, a ne vykvětlil," řekl don Quijote. "Už jsem jednou nebo dvakrát povídal," odvětil Sancho, "vzpomínám-li si dobře, abyste mě nechytal za slova, poznáte-li, co chci říci, a nepoznáte-li, stačí: Sancho nebo čerte, nerozumím ti. A když to ještě nebudu umět vypovědět, pak teprve mě opravujte! Vždyť jsem docela příkopný."

"Nerozumím ti, Sancho," pravil v zář pěti don Quijote, "neboť nevím, co znamená příkopný."

"Příkopný znamená," Sancho nato, "že takový jsem."

"Teď ti rozumím ještě méně," odpověděl don Quijote. Jestli mi nerozumíte, nevím, jak bych to řekl jinak," pravil Sancho, "a Bůh mi pomoz!"

"Aha, už vím," uhádl don Quijote; "chceš říci, že jsi přístupný, vtipný a mírný, že přijmeš v dobrém, co ti povím, a podrobíš se všemu, o čem tě poučím."

"Sázím se, že jste mne chápal a rozuměl mi hned, ale že jste mě chtěl pozlobit a slyšet ode mne sta jiných nesmyslů," řekl Sancho. Je to možné," nato don Quijote, "nuže, co tomu říká Tereza?"

"Tereza mi řekla," řekl Sancho, "abych si Vaší Milost řádně zavázal, neboť co je psáno zůstává a slibyjsou chyby a dobré smlouvy, dobří přátelé, a lepší holub v hrsti než dva na střeše. A já tvrdím, že ženská rada nad zlato a blázen kdo nedbá na to."

"Tvrdím to také," řekl don Quijote. "Mluvte dále, příteli, neboť dnes mluvíte, jako když tiskne."

"To se má takhle," odpověděl Sancho, "Vaše Milost ví právě tak dobře jako já, že jsme všichni smrtelní; dnes jsme zde, zítra jinde, čeká to právě tak na berana jako na jehně a žádný si nemůže určit více hodin života, než mu jich Bůh dopřeje; smrt je hluchá a když buší na naše vrata, neslyší ani nářků ani vyhrůžek, neodstraší jí ani žezla ani mitry, tak se k nám aspoň mluví z kazatelen."

"Máš pravdu," řekl don Quijote, "ale nechápu, nač narážíš."

"Narážím na to," pravil Sancho, "aby mi Vaše Milost vyplácela určitou měsíční mzdu po dobu mé služby, a aby mi byla vyplácena z vašeho statku, protože nechci být odkázán na milost, která se ukáže téměř vždy pozdě nebo špatně, anebo vůbec nikdy. Co mám, to mám, dá-li Bůh. Zkrátka, chci se dověděti, kolik vydělám; slepice také snáší vejce k vejci,

a schřáníme-li po troškách, je toho hodné, a když se něco vydělá, neprodělá se nic. Kdyby mi Vaše Milost darovala slíbený ostrov (ale tomu já sám nevěřím), nejsem ani tak nevděčný ani tak lakomý, abych nedovolil vypočíst příjem z toho ostrova a moje mzda aby se odečtla od toho výděru."

"Příteli," poznamenal don Quijote, ,je lépe mnohdy, odčítá-li se od výměru než od výděru."

"Chápu to," řekl Sancho. "Vidím, že jsem měl říci od výměru a ne od výděru, ale na tom nezáleží, jen když jste mi, Milosti, porozuměl."

"Porozuměl jsem tak dokonale," pravil don Quijote, "že jsem pronikl tvé tajné myšlenky a vím, po čem střílíš svými příslovími. Pohleď, Sancho, rád bych ti dal mzdu, ale v žádném vypravování o bludných rytířích nenašel jsem zmínky o platu a nevím, co zbrojnoši asi dostávali měsíčně či ročně; pročetl jsem téměř všechna, ale v žádné historii, pokud se pamatuji, nedával potulný rytíř svému zbrojnoši pevnou mzdu, sloužili všichni nazdařbůh, a když to nejméně čekali, potkalo jejich pány štěstí a oni byli odměněni ostrovem nebo něčím jiným, alespoň titulem a důstojností. Jestliže chcete, Sancho, s touto nadějí a slibem se mnou opět jeti, budiž, pokládám však za nemožné změniti něco z ustáleného zvyku bludného rytířstva; vraťte se domů, milý Sancho, sdělte Tereze svůj záměr; shodnete-li se oba, že se půjde nazdařbůh, bene quidem; jestliže ne, nebudou z nás proto nepřátelé, neboť po dobré službě každý rád sáhne a nezapomeňte, milý synu, že lepší dobrá naděje než mizerná jistota a půjč mi a já ti dám. Říkám vám to, Sancho, abych vám ukázal, že umím právě tak jako vy sypati přísloví jako déšť. Nakonec vám říkám, že nemíníte-li se mnou odejíti nazdařbůh a snášeti společně osud, který mě čeká, Bůh svámi a žijte svatě a já si najdu dost zbrojnošů vděčnějších a bedlivějších, méně hloupých a žvanivých než vy." Jakmile Sancho slyšel pevné rozhodnutí pánovo, zatáhlo se nad ním nebe a křídla odvahy sklesla; myslilť, že pán se bez něho za nic neobejde. Když byl takto sklíčen a zamyšlen, vstoupili dovnitř Šanson Carrasco a hospodyně s neteří, chtivé uslyšet důvody, které Car-rasco uvede, aby jejich pána odradil od úmyslu vydati se na novou výpravu.

Šanson, známý šibal, ystoupiv do místnosti objal dona Quijota jako předešle a významným hlasem řekl: "Chloubo bludného rytířstva, skvělé světlo vojínů, ó, zrcadlo cti národa španělského, kéž dá Bůh všemohoucí, aby lidé ztěžující nebo mařící tobě třetí výpravu nenašli východiska z bludiště svých tužeb a nedosáhli nikdy splnění toho, po čem křivě touží."

Potom obrátiv se k hospodyni pravil: "Paní hospodyně, přestaňte se modliti modlitbu k svaté Apolonii; jsem přesvědčen, že přáním nebe je, aby don Quijote uskutečnil své veliké a nové myšlenky; já bych se velice prohřešil proti svému svědomí, kdybych nepovzbuzoval a nepřesvědčoval tohoto rytíře, aby nezatajoval a nekrotil udatnost svého ramene a vznešeného a odvážného svého ducha;, neboť svou nerozhodností zbavuje utiskované práv, sirotky ochrany, dívky cti, vdovy pomoci, manželky podpory a jiných věcí podobných, patřících a slušících vždy řádu bludných rytířů. Tedy, můj milý, odvážný pane doně Quijote, odjeďte za dobrodružstvím, Milosti a Vznešenosti, raději hned než později, a chybí-li vám něco k tomuto dobrodružství, jsem vám k službám svým jměním i svou osobou; bude-li třeba, stanu se i zbrojnošem Vaší Šlechetnosti, považuje tento úkol za šťastný."

Don Quijote řekl Sanchovi: "Netvrdil jsem ti, Sancho, že budu míti zbrojnošů nadbytek? Zde to vidíš, slavný bakalář Šanson Carrasco sám se mi nabízí, on, věčná zábava a kratochvíle univerzitních síní v Salamance, muž zdravý, obratný, mlčelivý, zvyklý horku i mrazu, hladu, žízni, se všemi vlastnostmi zbrojnoše potulného rytíře; ale Bůh nepřipustí, abych k dosažení svých přání skácel a roz-' drtil sloup vědy a schránku dokonalosti a zlomil velkolepou palmu svobodných umění. Ať setrvá nový Šanson doma ve vlasti k její ozdobě a cti starých rodičů, mně stačí za zbrojnoše kdokoliv, když Sancho odmítá mi sloužiti."

"Ale, pane, neodmítám," řekl Sancho obměkčen se slzami v očích a mluvil dále: "O mně, pane, nesmí nikdo říci: ,za dobrý skutek špatná odměna'; nejsem z rodu nevděčných, vždyť celý svět i celá naše vesnice ví, kdo byli Panzové, z nichž jsem; soudím z mnohých dobrých skutků a četnějších ještě slov, že Vaše Milost mi chce prokazovat přízeň; mluvil-li jsem více, než se slušelo, bylo to kvůli ženě, která, když si zamane něco prosadit, musí dokázat, aby se udělalo po jejím, kdyby měla jazykem mlátit jako bednářovo kladivo po sudu. Ale muž je muž a žena žena. A protože jsem muž, kudy chodím, a pomoci proti tomu není, chci být mužem také ve vlastním domě, i když se to někomu nelíbí. A tak stačí, Milosti, když obstaráte svou závět a abyji nemohli nějak odolat, a dáme se na cestu, aby měl pan Šanson klidné svědomí; říká, že prý ho jeho svědomí stále pudí k tomu, aby měl Vaši Milost k třetí výpravě do světa, a já se vám znovu nabízím k věrným a poctivým službám, takovým, ba lepším, než služby všech zbrojnošů, co potulným rytířům sloužili nebo slouží."

Bakalář byl udiven řečí Sanchovou ajejím závěrem, neboť, ač četl první díl historie jeho pána, nevěřil, že je Sancho tak půvabnou figurou, jako tam byl vylíčen. Ale když nyní slyšel o závěti, kterou by nebylo možno "odolat" místo odvolat, uvěřil všemu, co o něm byl četl, a uznal ho za jednoho z nejpozoruhodnějších blbů našich věků. A řekl si u sebe, že takové dva bláznyjako tento pán a sluha dosud věru svět nespatřil.

Don Quijote a Sancho se objali a uzavřeli opět přátelství a na radu a se svolením znamenitého Carrasca, který byl jejich orákulem, umluvili, že odjedou za tři dny, neboť museli připraviti různé věci na cestu, hlavně helmu s hledím, neboť don Quijote prohlásil, že ji musí nutně míti. Šanson mu ji nabídl, věda dobře, že mu ji dá jeho přítel; netřpytila se však ocelí, neboť byla zčernalá špínou a rzí. Hospodyně i neteř proklínaly bez ustání bakaláře, rvaly si vlasy, drásaly obličeje a oplakávaly novou výpravu jako plačky na pohřbech, jako by pán odcházel na smrt. Šanson pobízeje dona Quijota na novou výpravu měl určitý záměr, který smluvil s farářem a holičem již předem a který během vyprávění povíme.

Za tři dni připravili don Quijote a Sancho vše potřebné, Sancho uchlácholil svoji ženu, don Quijote neteř a hospodyni a v podvečer odjeli směrem k Tobosu v průvodu bakaláře, kterýje chtěl doprovoditi půl míle za ves. Don Quijote jel na znamenitém Rocinantu, Sancho na svém starém oslu, maje torby sedelní vyplněny jídlem a v kapse měl peníze, které dostal od dona Quijota. Šanson objav dona Quijota prosil ho, aby ho zpravil o svých vítězstvích, nebo nehodách, kterými se buď potěší, nebo zarmoutí, jak to vyžaduje jeho přátelství. Don Quijote přislíbil, Šanson se vrátil do vesnice a druzí dva se ubírali k veleměstu Tobosu.