Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 6. vyprávějící o příhodě dona Quijota, jeho neteře a hospodyně, jedna z nejhlavnějších kapitol celého vyprávění
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Zatímco Sancho Panza a jeho manželka Tereza Cascajová vedli spolu uvedený pošetilý rozhovor, neteř a hospodyně dona Quijota vytušily z mnohých známek, že jejich strýc a pán chce utéci na rytířské potujky za dobrodružstvím potřetí, což podle jejich mínění nevedlo nikam. Marně usilovaly, aby ho od jeho nešťastného úmyslu odvrátily, ale jejich domluvy byly marné, jako kázání na poušti nebo ohýbání studeného železa; hospodyně mu mezi jiným řekla: "Skutečně, pane, nezůstane-li Vaše Milost pěkně v klidu doma a bude-li zase blouditi po horách a dolinách, shánějíc dobrodružství, jak se to prý nazývá, a čemu já říkám holé neštěstí, budu si stěžovati Bohu a králi, aby učinili nějakou nápravu."

Don Quijote nato: "Hospodyně, netuším, co řeknou na tvé stížnosti Bůh ajeho Veličenstvo; vím jen, že kdybych já byl králem, nechal bych to nesčíslné množství každodenních nevhodných stížností bez odpovědi, neboť jistě největší lopotou pro krále jest musit poslouchati všechny žaloby a raditi; nechci tedy, aby i mou věcí byl obtěžován."

Hospodyně odpověděla: "Řekněte mi, pane, má král na svém dvoře rytíře?"

"Zajisté," řekl don Quijote, "jsou tam mnozí, aje nutno, aby tam byli, neboť jsou ozdobou a důkazem velikosti panovníka ajeho moci."

"A nemohl byste tedy také zůstat na dvoře králově, Milosti, a sloužit svému pánu a králi?"

"Pohleď, přítelkyně," řekl don Quijote, "dvořanem může být každý rytíř, ale rytířem ne každý dvořan; všeho je třeba světu a přestože jsme všichni rytíři, jest mezi námi veliký rozdíl: dvořané nevycházejí ze svých komnat ani z bran vladařova sídla, cestujíce sice celým světem, ale pouze po mapě, za což neplatí ani haléř, netrpí ani zimou ani horkem, hladem ani žízní; my však, skuteční bludní rytíři, potulujeme se celým světem za každého počasí, v jasu i nečasu, ve dne i za světla měsíčního, pěšky i koňmo, znajíce nepřítele ze své vlastní zkušenosti, ne pouze z obrázků, zápasíce s ním při každé příležitosti a v každém případě, nedbajíce maličkostí a pravi-

del souboje: jedno, zdali nepřítel má kratší kopí nebo meč než my, nebo má-li svaté ostatky a nějaký talisman, máme-li s ním zápasiti pod stejným sluncem nebo jinak; neohlížíme se na obřady při osobním souboji, o nichž ty nevíš nic, ale já je znám; pamatuj si, že potulný rytíř nesmí býti zbabělý, ani když uhlídá deset obrů, dotýkajících se nejenom hlavami oblaků, ale převyšujících je, majících nohy každý jako ohromné věže a ruce podobné stožárům nesmírných a silných lodí, oči veliké jako mlýnská kola a žhavé jako sklářská huť; musí s naprostým klidem a nebojácně s nimi zápasiti, aje-li možno, zvítěziti a zahubiti je za několik okamžiků; nesmí ho odstrašiti ani jejich výzbroj, složená z rybích šupin, tvrdších než diamant, ani břitká čepel damascenská místo meče nebo mlaty s hroty z ocele, jaké já znám; milá hospodyně, vidíš, jaký je rozdíl mezi rytíři, a každý vládce měl by míti v úctě více ten druhý, či lépe řečeno, první druh bludných rytířů; to by bylo nejsprávnější, neboť v příbězích se vypráví o rytířích, kteří zachránili nejedno království, ale mnohá."

"Bože, můj pane," pravila neteř, "nezapomeňte, Milosti, že všechna vaše chvála potulných rytířů jest pohádkou a lží; jejich historie měly býti spáleny, nebo by zasloužily, aby na ně bylo obléknuto sam-benito nebo jiné znamení na úkaz, že kazí dobrý mrav."

"Ví Bůh, jímž žiji," řekl don Quijote, "že, kdybys nebyla dcerou mé sestry a mojí vlastní neteří, potrestal bych tě za rouhání právě vyřčené, aby to zvěděl celý svět! Cože? Je vůbec možné, aby si žába, která sotva umí paličkovat krajky, dovolila haněti a vytýkati chyby příhodám o potulných rytířích? Jak by se asi zachoval pan Amadis, kdyby to zaslechl? Ale jistě že by ti prominul, neboť byl nejdvornějším a nejskromnějším rytířem doby a výtečným ochráncem panen; u mnohých jiných bys však dopadla špatně, neboť všichni nejsou zdvořilí, někteří jsou hrubí a nezdvořilí, a ne všichni potulní rytíři jimi jsou skutečně, neboť někteří jsou z čistého ajiní z falešného zlata a ač se neliší celkem příliš, poznají se pod kamenem pravdy; jsou i špatní lidé, chlubící se, aby se zdálo, že jsou rytíři, a zase vznešení, mermomocí budící zdání lidí nízkých; první se vypínají buď nadu-tostí nebo opravdovou ctností, druzí se snižují buď nedbalostí nebo neřestí, a člověk musí míti správný úsudek, chtěje se vyznati v rytířích, podobajících se sobě podle jména, ale nikoli podle skutků."

"Bůh mi pomoz!" řekla neteř. "Vaše Milost, pane strýce, má tolik vědomostí, že, kdyby bylo nutno, mohl byste kázati lidem z kazatelny; jste však tak velice zaslepený a zřejmě nemoudrý, že sám sebe označujete za statečného muže, přestože jste stár a domníváte se, že

jste statný, ač jste nemocen, že napravujete, co jest křivé, ačkolivjste sám stářím zkřivlý, že jste rytířem, ačkoliv víte, že jím nejste, neboť může jím býti sice šlechtic, ale ne chuďas."

"Máš v mnohém pravdu, neti," řekl don Quijote, "ale mohl bych ti vyprávěti o rodech šlechtických věci, že bys užasla. Ale nechci slučovat věci lidské s božskými a proto to raději neřeknu. Poslyšte, mé přítelkyně, pamatujte, že všechny rody možno děliti na čtvero druhů: původ jedněch byl nízký, ale záhy rychlým vzrůstem dospěli k vrcholu vznešenosti; druzí mající počátky velké udrželi se a udržují ve stejné velikosti; jiní, jejichž počátky jsou sice velkolepé, končí jako pyramida vrcholem, zužujíce svůj počátek a končíce bodem, který proti základu není ničím; ti, jichž je nejvíce, nemají počátku ani prostředku a zaniknou beze slávy, a to jest prostý, obyčejný lid."

"Příkladem prvních jest rod otomanský, pocházející z neznámého a skromného pastýře a který nyní jest slavný, jak patrno. Druhého rodu, o slavném původu, dosud zachovaném, jsou četní vládcové, zdědivší moc, kteří ji udržují, aniž ji zvětšují nebo zmenšují a kteří spokojeně žijí ve svých zemích. Těch, kteří vznešeně začali a skončili bídně, jest tisíce, neboť sem patří všichni faraónové a Ptolemaiové egyptští, cézarové římští a celý houf - šmím-li je takto nazvati - mnohých knížat, pánů, Médů, Asyřanů, Peršanů, Řeků a barbarů; všichni tito rodové a vlády skončili špatně i se svými zakladateli; nyní bychom stěží našli jejich potomka, a kdybychom jej nalezli, žil by v chudobě a bídě. O prostém lidu není nutno, abych se zmiňoval; stará se pouze o rozmnožení lidí a není hoden chvály nebo pověsti."

"Říkám vám to, vy bláhové, abyste věděly, že v původu a rodech jest velký zmatek, že jen ti rodové jsou skutečně slavní a vznešení, kteří to dokazují ctností, štědrostí a dobrotou svých předáků. Vytýkám právě tyto vlastnosti, neboť hříšný šlechtic stává se dvojnásobným nešlechetníkem a boháč, který skrblí, stává se hrabivým žebrákem, neboť štěstí boháče nespočívá v bohatství, ale v tom, že je může rozdávat, a to ještě ne jakkoliv, ale rozumně."

"Chudý šlechtic své rytířství musí dokázati ctností, laskavostí, ochotou a moudrostí a úslužností, ne pýchou, nadutostí nebo klepy; především musí býti milosrdný, neboť dvěma maravedí, kterými ochotně obdaruje žebráka, dokáže svoji štědrost jako ten, kdo se dá pro svoji štědrost okázale vychvalovati; a každý, kdo pozná tyto jeho ctnosti, pomyslí si, že pochází z dobrého rodu, třebas jej neznal. Bylo by divné, kdyby tomu tak nebylo, neboť ctnostní lidé a ctnost budou jistě odměněni chválou."

Jen dvěma cestami, milé dcery, mohou se lidé státi boháči a ctěnými, totiž vědou a zbraní. Vyznám se lépe ve zbraních než vědách a ze své záliby ve válečnictví usuzuji, že na moje zrození měla vliv planeta Mars, jejíž drahou musím kráčeti, nevšímaje si celého světa. Zbytečně byste se tedy namáhaly, udělám, co si nebe a osud přejí, co mi rozum káže a k čemu mi radí hlavně moje vůle; vím dobře, jakými nesnázemi je sužováno potulné rytířstvo, vím i o jeho výhodách a vím, že cesta ctnosti jest úzká a stezka neřesti široká a pohodlná, znám jejich cíle, které jsou různé, neboť prostorná cesta hříchu končí smrtí a cesta ctnosti životem, a to ne dočasným, ale věčným. Znám verše slavného našeho básníka kastilského, který říká:

Neschůdnou cestou vzhůru spěje, kde sláva nesmrtelná sídlo má; vrcholu nedojde, kdo chvilku zaváhá."

"Bože, já nešťastná," pravila neteř. "Můj pán jest básníkem! Umí všechno, ví všechno! Sázím se, že kdyby se chtěl státi zedníkem, vystavěl by dům jako klec."

"Ujišťuji tě," pravil don Quijote, "že kdyby rytířské myšlenky nezabíraly všech mých smyslů, dokázal bych vše, zvláště klece a párátka."

Vtom někdo zaklepal a na otázku se ozval Sanchův hlas; hospodyně, která ho nenáviděla, rychle odešla, aby ho neviděla. Neteř mu odemkla a don Quijote jej radostně objal, zavřeli se do jeho světnice a jejich rozmluva vyrovná se předešlé.