Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 5. kde se pokračuje v líčení nehod našeho rytíře
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Když viděl, že se nemůže hnout, rozhodl se, že užije svého obvyklého pomocného prostředku, že si totiž vzpomene na nějaké místo ze svých knih; i vzpomněl si, blázen, jaký byl, na Baldovína a markýze z Mantovy, když ho Carloto nechal zraněného v horách: historie, známá dětem, běžná chlapcům, slavená za skutečnou dospělými a při tom všem stejně vylhaná jako zázraky Mohamedovy.

Ta historie, zdálo se mu, se hodila na jeho nynější stav a začal se tedy válet po zemi jakoby z hrozné bolesti a slabým hlasem opakovat slova, jež prý pronesl v lese onen zraněný rytíř:

Kde jsi skryta, moje paní,

nebolí tě bolest má?

možná ze to nevíš ani,

či jsi mi již nevěrná?

Tak pokračoval v romanci až k veršům:

Ctný markýzi z Mantuy,

můj pane, strýce rodný!

Náhoda tomu chtěla, že když byl u těch veršů, míjel tudy náhodou sedlák z jeho vsi, soused, který se vracel ze mlýna, kam vezl pytel pšenice; vida muže ležícího na zemi přišel k němu a ptal se, kdo je, co se mu stalo a proč tak smutně naříká. Don Quijote myslil dozajista, že sedlák je markýz z Mantovy, jeho strýc, odpověděl mu tedy tím, že pokračoval v romanci; líčil mu své neštěstí i lásku syna císařova k jeho ženě těmiže slovy, v nichž mluví romance. Sedlák poslouchal ty nesmysly s údivem; sundal mu hledí, rozbité bitím na kolik kusů, a utřel mu tvář, plnou prachu. Tu jej hned poznal a povídá: "Pane Quijado (tak se nejspíše jmenoval, když měl rozum a nebyl ještě potulným rytířem místo klidným šlechticem), kdopak Vaši Milost takhle zřídil?" Ale rytíř na všechny otázky odpovídal svou romancí. Do-

brý ten člověk sňal mu jak nejlépe mohl brnění z prsou a zad hledaje nějaké zranění; nenašel však ani krve ani jiné známky. Jal se jej zvedati ze země a s nemalou námahou ho vysadil na svoje zvíře, protože se mu zdálo klidnější. Sebral zbraně až na zlomky kopí, přivázal je na Rocinanta, vzal ho za uzdu, mezka za ohlávku a zaměřil k své vesnici, zamyšlen nad nesmysly, jež don Quijote hlasitě vedl.

Don Quijote, rozbitý a polámaný, nemoha se udržet na oslím hřbetě, čas od času posílal k nebesům vzdechy, takže znovu přiměl sedláka k otázce, co mu je: a nejinak, než že čert sám uváděl mu na mysl pohádky, hodící se na jeho nehody, poněvadž, zapomenuv na Valdovína, vzpomněl si zas na Maura Abindarraeza, jak ho Rodrigo de Narváez, hradní pán z Antequery, zajal a odvážel zajatého na svou pevnost. A tak na dotaz sedlákův, jak mu je a co cítí, odpověděl týmiž slovy jako zajatý Abencerravan Rodrigovi, jak se byl dočetl v povídce Diana od Jiřího z Montemayor; a citoval z té knihy tak obšírně a vhod, že sedláka brali už všichni čerti, když poslouchal takové žvanění. Poznal z toho, že jeho soused je blázen, a spěchal, aby už byl ve vsi a zbavil se nudného, obsáhlého přednášení Quijotova. Tento povídal ke konci: "Vězte, Milosti, pane doně Rodrigo Narvá-ezi, že ona krásná Jarifa, o níž mluvím, je nyní půvabnou Dulcineou z Tobosa, pro niž jsem vykonal, konám a vykonám nej slavnější rytířské skutky, jež svět kdy viděl, vidí a uvidí" Načež sedlák: "Podívejte, milostpane, přece u všech kozlů, abych neklel! já nejsem žádný don Rodrigo de Narváez, ani markýz z Mantovy, ani Pedro Alonso, jeho soused, ani nejste vy, milostpane, Valdovínos, ani Abindarraez, ale

'. poctivý zeman pan Quijada."

"Však já vím, kdo jsem," odpověděl don Quijote, "a vím, že mohu být nejen těmi, které jsem jmenoval,

.,' ale všemi dvanácti péry francouzskými a třebas i devíti hrdiny z pohádky, poněvadž všechny slavné činy, které vykonali všichni dohromady a každý zvlášť, nejsou nic proti mým."

j Za těchhle a podobných řečí dorazili do vsi za soumraku; ale sedlák počkal, až se víc setmělo, aby nebylo vidět, co za kavalíra je zmlácený rytíř. Když se dočkal chvíle, na níž čekal, vjel do vsi a zaměřil do domu dona Quijota: tam panovalo velké vzrušení, byl tam míst-

: ní farář, místní holič, velicí přátelé dona Quijota, jehož hospodyně íijim hlasitě naříkala: "Co myslíte, pane licenciáte Pero Pérezi (tak le jmenoval farář) o neštěstí mého pána? Už šest dní není stopy po něm, ani po koni, ani po štítu, ani po kopí, ani po zbroji. Ó já ne-Iťastná, vždyť já tomu rozumím, a je to tak pravda, jakože musím Umřít, že to ty jeho zatracené rytířské knihy, které tak rád čte, mu

popletly rozum; teď si vzpomínám, jak často sám k sobě mluvil, že se stane bludným rytířem a půjde za dobrodružstvím do světa. Aby sám Satan a Barabáš odnesli ty knihy, které přivedly na mizinu ten nejjemnější rozum z celé Manchi." Neteř vedla stejnou, ba ještě víc: "Víte, pane mistře, Mikuláši (to bylo zas jméno holičovo), že často můj pan strýček proseděl u těch bezbožných, nešťastných knih dva dny a dvě noci, pak místo knihy chytil meč, bodal do zdí, a když už nemohl, říkal, že zabil čtyři obry jako věže, a o potu, který z něho tekl únavou, říkal, že je to krev z ran, utržených v boji; pak píval džbán chladné vody a ve zdraví a klidu říkal, že to je nejdražší nápoj, donesený mu mudrcem Esquifem, velkým čarodějem a jeho přítelem. Ale já si dávám vinu za vše, že jsem vám nepověděla o nesmyslech svého strýčka, abyste nepřipustili, co se stalo, a abyste spálili všechny ty prokleté knihy (a má jich mnoho); zaslouží si upálení, jako by byly od kacířů."

"Také to říkám," pravil farář, "a opravdu, než se zítřek skončí, uspořádáme proti nim proces a odsoudíme je do ohně, aby čtenáři nezavdaly příčinu udělat to, co asi provedl můj dobrý přítel."

Tohle všechno slyšeli sedlák a don Quijote a sedlák z toho poznal konečně dokonale nemoc svého souseda, i jal se volat: "Otevřte, milosti, panu Valdovínovi a panu markýzi z Mantovy, který je zraněn, a panu Maurovi Abindarraezovi, jehož zajal statečný Rodrigo de Narváez, hradní pán z Antequerry." Na ta slova všichni vyběhli a poznavše jedni svého přítele, druzí svého pána a strýce, který dosud neslezl z osla, protože nemohl, spěchali jej obejmout. On pravil: "Vězte všichni, že přicházím poraněn vinou svého kóně. Odneste mě na lože a zavolejte, je-li možno, moudrou Urgandu, aby ošetřila a obvázala mé rány."

"Tak se, lidičky, podívejte, u všech všudy," zvolala hospodyně, "zdali mi mé srdce dobře neříkalo, na kterou nohu pán kulhá! Jen pojďte, milosti, a vyléčíme vás tady bez té Urgady. A ještě jednou a stokrát aby byly zatraceny, povídám, ty dobrodružné knihy, které takhle Vaši Milost zvedly." Odnesli ho potom na postel a hledajíce poranění nenašli žádné a on řekl, že všechno je jen potlučení, protože se nepěkně svalil s Rocinantem v boji s desíti obry, nejohromnějšími a nejsmělejšími, jaké lze nalézt na velké části světa. "No, no, no," řekl farář. "Tak s obry jste bojoval! Při mém posvěcení, že je zítra spálím, než přijde večer!" Ptali se dona Quijota na tisíc věcí, ale nechtěl na nic odpovědět, jen aby prý mu dali najíst a nechali ho spát, čehož potřeboval nejvíc. Tak se i stalo, však farář se vyptal obšírně sedláka, jak se setkal s donem Quijotem. Sedlák mu vylíčil vše i nesmysly, jež vyslechl, když rytíře nalezl a odvážel, což utvrdilo licenciáta v úmyslu učiniti druhého dne, co i učinil: zavolat k sobě holiče mistra Mikuláše, s nímž přisel do domu dona Quijota.