Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 5. ve které je zaznamenána vtipná a půvabná rozmluva Sancha Panzy s jeho ženou Terezou a jiné'události, hodné zapamatování
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Překladatel na začátku této kapitoly podotýká, že tato pátá je asi podvržená, neboť v ní Sancho mluví bystřeji, než lze očekávati od jeho chatrného rozumu, a mluví věci příliš rozumné, než aby je měl ze sebe; nechtěl ji však vynechati, aby splnil svoji povinnost, a proto dále vypravuje:

Sancho se vrátil domů v radostné náladě; jeho žena, zpozorovavši zdaleka jeho náladu, tázala se ho: "Co se přihodilo, milý Sancho, že jste tak rozjařen?" Sancho odpověděl: "Kdyby Pánbůh chtěl, radoval bych se, ženo má, že nejsem tak vesel, jak se zdám."

"Nechápu vás, manžele," řekla, "a nerozumím, že, kdyby Bůh dal, radoval byste se, kdybyste nebyl vesel, neboť jsem hloupá a nemohu pochopit, jak by se někdo mohl veselit, když by byl smuten."

"Slyšte, Terezo," řekl Sancho, "mám radost, poněvadž se potřetí zúčastním dobrodružné výpravy ve službách svého pána dona Quijota, který chce znovu za dobrodružstvím; nutí mě k tomu nejen nouze, ale i touha, abych získal nových sto dukátů náhradou za utracené; mrzí mě ovšem, že musím opustit vás a naše děti; kdyby mi Pánbůh poskytl všeho, čeho k životu potřebuji, bez námahy doma, nemusil bych se podoukat po světě - Bůh by to mohl učinit pouhou vůlí - a je jisto, že bych byl spokojenější, neboť myšlenka na rozloučení s tebou kazí mi radost; proto jsem řekl, že bych se veselil, kdyby Pánbůh chtěl, z toho, že nejsem vesel."

"Poslyšte, Sancho," řekla Tereza, "mluvíte úplně nesrozumitelně, že vám nikdo nerozumí, od té doby, kdy jste vstoupil do řádu bludných rytířů."

"Stačí, když mi rozumí Bůh, ženo," odvětil Sancho, "a tomu vše jest srozumitelné; nezapomeňte se postarat o osla, sestro, neboť za tři dny musí nésti zbroj; krmte ho dvojnásobně a prohlédněte jeho sedlo a ostatní příslušenství, neboť nejedeme na svatbu, nýbrž do světa zápasit s obry, draky a nestvůrami, poslouchat hukot, sykot, řev a rámus; to vše by byla pouhá hračka, kdybychom se časem nebili s Jangúejčíky a s Maury."

"Věřím ráda, že bludní rytíři," řekla Tereza, "nemají snadný život, a budu prosit Boha, aby vás záhy vysvobodil od takového života!"

"Pravím, ženo, že, nebyl-li bych jist, že již brzo získám ostrov, na místě bych zemřel."

"Mýlíte se, můj pane," řekla Tereza, "ať žije slepice, třebas tipec měla, a vy buďte zdráv i bez bohatství, vzal je ďas; narodil jste se bez vladařství, žil jste bez něho až do dnešního dne a tak vás i zakopou, až Bůh dopustí. Tolik lidí jest na světě bez vladařství, a přesto nepřestávají žíti a počítáni jsou mezi lidi. Hlad je nejlepším kuchařem, a protože ten vždy provází chudé, jsou vždy při chuti. Nezapomeňte na mne a na svoje děti, Sancho, až získáte nějaké vladařství. Sanchičkovi jest již patnáct let, bude nutno, aby chodil do školy, chceme-li, aby ho jeho strýc opat řádně uvedl v církev. Uvažte, že se naše dcera Marie Sancha chce provdat, zdá se mi, že po muži touží jako vy po vládě; aje lepší, když je dcera špatně provdaná než dobře zkažená."

"Dá-li mi Bůh nějakou moc, ženo," odpověděl Sancho, "provdám Marii Sanchu tak velkolepě, že jí budou říkati milostpaní."

"Kdepak, Sancho," odvětila Tereza, jistější bude, když ji dáme rovnému, než kdybyste jí dal místo dřeváčků střevíčky a oblékl ji z prosté sukně do panské tuniky a hedvábí a udělal z Mariky, které nyní tykají, šlechtičnu nebo velkou paní; pak se v tom takové děvče neumí ani otočit, při každém kroku udělá několik hloupostí a každý pozná, že je z nízkého rodu."

"Nemluv zbytečně, hloupá," řekl Sancho, "za nějaký rok si zvykne tak, že jí ta vznešená hodnost bude slušet jako vrozená, a když ne, co na tom? Až bude vznešenou paní, ať se stane cokoliv."

"Pamatujte na svoje postavení, Sancho," pravila Tereza, "nesnažte se povznášet se k vyššímu a nezapomínejte na přísloví, které říká: .Sousedovu hochu utři nos a vezmi si jej domů!' To by tak hrálo provdat naši Marii za některého hraběte nebo rytíře, který by s ní zacházel, jak by chtěl, a nadával jí pradlen a nádenic; jaktěživa to nedovolím, můj muži, k tomu má dcera není zrozena; starejte se jen o peníze, Sancho, a provdám ji já; neboť syn Juana Tocha, Lope To-cho, je chlapec silný a statný, známe ho, a já vím, že děvče mu není lhostejné, mimoto pochází z nás, děvče by bylo dobře provdáno, nám na očích a my všichni, staří i mladí, mohli bychom žíti pohromadě a mír a boží požehnání bylo by při nás. Bude to moudřejší, než kdyby byla provdána do nádherných paláců hlavního města, kde by se stěží dorozuměla."

"Pojď sem, ty mrcho a ženo Barabášova!" řekl Sancho. "Bez důvodu mě mučíš, abych svoji dceru neprovdal za muže, jemuž by dala syny; kteří by se nazývali Urozenosti. Poslyš, Terezo, slýchal jsem od svých rodičů, že kdo si neváží štěstí, když jej potká, nesmí naříkat,

když minulo; udělali bychom hloupost, kdybychom před ním zavřeli vrata právě teď, když na ně klepe; dejme se tímto příznivým větrem, který vane. (Překladatel pokládá tuto kapitolu za podvrženou právě pro způsob řeči na tomto místě a dále.) Nevidíš, blbečku, jak by bylo skvělé, kdybych dosáhl nějakého znamenitého vladařství, kterým bychom vybředli z bláta, a dal Marii Sanchu rytíři, jehož bych sám vybral? Uvidíš, že tě budou nazývati doňou Terezou Pan-zovou, že v kostele budeš sedět na drahém koberci, poduškách a čalounech k zlosti rytířkám z naší vesnice! Ale vy chcete zůstat stále stejná, ani nerůst, ani se nezmenšovat, jako figura na zdi; dost toho, Sanchička bude hraběnkou a ty si mluv, co chceš!"

"Rozmyslete si, co říkáte, muži," odpověděla Tereza, "já se obávám, že to hrabství bude mé dceři zkázou; dělejte, jak sám rozumíte, získejte jí třeba jméno vévodkyně nebo princezny, ale s mým souhlasem to nebude! Vždycky jsem si vážila rovnosti, bratře, a nelíbí se mi, když se někdo bez důvodů nafukuje; jsem pokřtěná Terezou, poctivým a prostým jménem bez přídavků a ozdob donu nebo doň. Můj otec se jmenoval Cascajo a já, že jsem se za vás provdala, Tereza Panzová, ačkoli by mě správně měli nazývati Terezou Cascajovou; ale zákon je zákon, jsem tím jménem spokojena a netoužím, aby na ně věšeli ještě doňu, na mě trochu těžkou; nechci dávat příležitost, aby ti, kteří by mě viděli vystrojenou po hrabsku nebo vladařsku, řekli: ,Vida ji, jak se ta prasačka nafukuje; včera ještě předla koudel, a když šla do kostela, přehodila si cíp sukně přes hlavu místo závoje a teď se nadýmá v naškrobené sukni se šperky, jako bychom ji neznali!' Nechá-li mi Pánbůh mých pět či sedm smyslů, co mám, nedovolím, abych přišla do takových nesnází; vy, bratře, jen si jděte, udělejte si ze sebe ostrov nebo vládu a nadýmejte se, jak vám libo; při spáse mé matky, já a moje dcera nehneme se z naší vsi; poctivé ženě a zlomené noze bývá nejlépe doma a řádná holka hledí si spíše práce než zábavy; odejděte si s tím svým donem Quijotem na ty své výpravy, ale my zůstaneme doma v chudobě, však nám Pánbůh požehná, budeme-li poctivé; nevím opravdu, kdo mu dal titul ,don', když jeho předkové jej neměli."

"Zdá se mi, že máš ďábla v těle!" odpověděl Sancho. "Pánbůh buď s tebou, ženo, ale spletlas to řádně dohromady a bylo to bez ladu a skladu. Jaká je souvislost mezi Cascajem, šperky, příslovími, nadou-váním se a mou řečí? Podívej se, ty hlupáku a nevědomče (mohu tě tak nazvat, neboť nechápeš má slova a nevážíš si štěstí), kdybych řekl, že moje dcera skočila z věže nebo že bloudí světem jako princezna

Straka, bylo by vhodné, abys nesouhlasila s mým plánem; ale když ti bez námahy za chvilku z ní učiním vznešenou paní a povýším ji ze slamníku na slavné, velkolepé křeslo a uvedu ji do síně, kde je více měkkých podušek než Maurů z rodu Almohadas v Maroku, proč nedovolíš a nesouhlasíš s tím, co já?"

"Vězte, proč, manžele!" řekla Tereza; "protože přísloví říká: ,Kdo drahým rouchem tě pokrývá, tebe i odhaluje!'; chudáka si lidé nevšimnou, ale boháče si prohlížejí, a jestliže ten bohatý byl chůd, to je nějakých klepů a závisti a pomlou-vačů stále dost, jako rojů včel."

"Vyslechni mě, Terezo," řekl Sancho, "řeknu ti něco, co jsi asi nikdy neslyšela; neříkám to ze sebe, jsou to vše slova kazatele, který v minulém postu byl zde ve vesnici; ten kazatel, nemýlím-li se, pravil, že všechny věci, na které se díváme, se jeví, jsou a zůstávají v naší paměti lépe než věci minulé. (Tato řeč i další slova, která Sancho říká, jsou dalším důkazem tvrzení překladatelova, že tato kapitola není pravá, neboť přesahují rozum Sanchův.) Z toho vyplývá, že spatříme-li nádherně nastrojeného a vyzdobeného člověka se zástupem služebnictva, zdá se nám, že nás přímo nutí, abychom ho ctili, třebaže jsme se v té chvíli upamatovali na jeho nízký původ nebo hanbu; nízký ten rod a chudoba však již minula, a platí pouze přítomné. A vystupuje-li ten, kterého štěstí povýšilo z jeho nízkého stavu (tak to řekl kněz), důstjojně, jedná-li zdvořile a štědře ke všem, ne-vtírá-li se těm, kteří jsou ze vznešeného rodu již dávno, věz, Terezo, že zapomenou jeho původ, že si ho budou vážit všichni vyjma nepřející, před kterými žádný příznivý osud není jist."

"Nerozumím vám, muži," řekla Tereza, "dělejte, co chcete, a nepleťte mně hlavu podobnými řečmi a kázáními; je-li vaším určitým nesmyslem provésti to, co chcete..."

"Chceš snad říci úmyslem, ženo," pravil Sancho. "Nepřete se se mnou, muži," řekla Tereza, "mluvím, jak Pánbůh dovolí, a přít se nechci; a když už trváte na tom vladařství, radím vám, vezměte s sebou svého syna Sancha a zaučujte jej vladařit, neboť bývá výhodné, když se synové přiučí a podědí otcovu živnost." Jakmile vladařství získám," řekl Sancho, "vzkáži pro něho poslem; tobě pošlu peníze, neboť všichni lidé vladařům rádi půjčí, když jich tito sami nemají. Ustrojte jej tak, aby nikdo nepoznal, jaký jest, ale aby vyhlížel, jaký bude." Jen mi pošlete peníze, a já ho nastrojím jako kvítek."

"Tak jsme se dohodli," pravil Sancho, "že naše dcera bude hraběnkou."

"Toho dne, kdy ji spatřím hraběnkou," odpověděla Tereza, "bude mi, jako by umřela; ale opakuji znovu, abyste jednal, jak sám rozumíte, neboť my ženy jsme již zrozeny, abychom poslouchali muže, třeba hlupáky."