Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 2. ve které se vypráví o pozoruhodném sporu Sancha Panzy s neteří a hospodyní dona Quijota a o jiných zajímavých událostech
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Historie líčí, že povyk, který zaslechli don Quijote, farář a holič, tropily neteř a hospodyně, volajíce na Sancha Panzu, který chtěl vniknouti do domu navštíviti dona Quijota, a zabraňujíce mu vstoupiti. "Co si přeje tento ničema v tomto domě? Vraťte se domů, bratře, neboť vy jediný svádíte mého pána a vláčíte jej po světě." Nato Sancho odpověděl: "Hospodyně satanova, já jsem lákán, sváděn a vláčen po světě, ne tvůj pán. On mě vylákal do světa, vy se náramně pletete, on mě taškářsky vytáhl z domu, že prý dostanu ostrov, který jsem dodnes neviděl."

"Ať se těmi ničemnými ostrovy zadusíš," zvolala neteř, "zatracený Sancho! Čemu to říkáš ostrovy, je to snad něco k jídlu, nenažranče?"

"K jídlu to není," řekl Sancho, "řídí se to a ovládá lépe než čtyři města nebo hrabství."

"To je jedno," řekla hospodyně; "ale přesto se sem nevtírejte, vy žoku lumpáctví a dareb-ností, starejte se o svůj dům, vzdělávejte svá skrovná pole a netěšte se na ostrovy, ať už je to cokoliv."

Farář a holič bavili se nasloucháním hádce té trojice; don Quijote však, obávaje se, aby se Sancho neosmělil a nevychrlil ze sebe spoustu hanebností a neprozradil příběhy, které by mu uškodily, zavolal ho, přikazuje ženám, aby mlčely a aby ho nechaly vejíti. Sancho vstoupil a farář i holič se rozžehnali s donem Quijotem, oželevše už jeho zdraví, když zpozorovali, že je až po krk ve zmatených výmyslech a opět zahloubán do nesmyslností toho nekalého rytířství.

Farář pravil holiči: "Uvidíte, kmotře, že nám náš rytíř zmizí přes hory a doly, dřív než si vzpomeneme."

"Nepochybuji o tom," řekl holič, "divím se však více nevědomosti zbrojnošově než bláznivým snům pánovým; věří v ostrov úplně a zdá se mi, že mu jej nevyrazí z hlavy žádný nezdar." Nato farář: "Bůh to naprav, uvidíme konec této záplavy bláznovství rytíře i zbrojnoše; hodí se k sobě dobře, takže se zdá, jako by byli ze stejného těsta a pánovy nesmysly bez hlouposti sluhovy by nestály za nic."

"Ano," odpověděl holič, "ale rád bych zvěděl, o čem spolu mluví."

"Neteř a hospodyně nám to sdělí," řekl farář, "vím to jistě, nemají takovou povahu, aby neslídily."

Mezitím se don Quijote zamkl se Sanchem ve svém pokoji, kde mu řekl, když byli o samotě: "Trápí mě, Sancho, že vypravuješ, jako bych já tě lákal z domu; víš dobře, že ani já jsem doma nesetrval. Společně jsme odešli, putovali, toulali se, měli stejný osud a potkaly nás stejné nehody; ty jsi lítal na pokrývce jednou, kdežto mě ztloukli stokrát, v tom je moje výhoda."

"Zcela dobře," řekl Sancho, "neboť, jak vaše Milost tvrdí, neštěstí potkávají častěji potulné rytíře než zbrojnoše."

"Mýlíš se, Sancho," odpověděl don Quijote, "neboť Quando caput dolet, a tak dále." - "Neznám jiný jazyk než rodný," na to Sancho. "Chci podotknouti," pravil don Quijote, "že, mám-li bolest v hlavě, bolí mě také všechny údy, a poněvadž já jsem tvým pánem a ty jsi částí mne, jsa sluhou, proto zlo, které mne potkává nebo potká, musí boleti i tebe, jako mne tvé neštěstí."

"Tak to má být," řekl Sancho, "ale když vaši část házeli do vzduchu, hlava byla za zdí a koukala se, a nebolelo ji to ani trochu; mají-li tedy údy cítit bolest hlavy, měla by hlava cítit zase bolest údů."

"Říkáš tím, Sancho," odpověděl don Quijote, "že já neměl bolest, když tě vyhazovali? Jestliže to tvrdíš, věz, že jsem cítil v srdci větší bolest než ty na těle. Ale nechme toho, jistě přijde čas, kdy se v tom dohodneme a uvážíme to. Řekni mi, příteli Sancho, co o mně vyprávějí ve vsi? Co si o mně myslí lid, šlechta a rytíři? Jak mluví o mé odvaze? Jak o mých zdatných činech a mém uhlazeném chování? Co říkají mému úmyslu vzkřísiti a obnoviti starý řád rytířský? Žádám tě rozhodně, Sancho, abys mi vyprávěl, co jsi slyšel, mluv, nezveličuje chválu a neubíraje hany; oddaní vazalové musí svým velitelům říkati úplnou a čistou pravdu, nesmějí ji zveličovati z lichocení ani pro jiný nějaký plytký důvod snižovati; věz, milý Sancho, kdyby vládnoucí slyšeli vždy čistou pravdu bez pochlebenství, byla by zcela jiná doba a také jiné věky by byly nazývány železnými a ne náš věk, který bych nazval pozlaceným za nynějšího stavu věcí. Pamatuj si toto naučení, Sancho, abys mi rozumně a upřímně řekl pravdu, co jsi slyšel o tom, nač jsem se tě tázal."

"Udělám to rád, můj pane," řekl Sancho, "s tou podmínkou, že se Vaše Milost nerozhněvá mou řečí, když si přejete, abych to řekl nahé, neokrášlené šatem jiným, než v jakém jsem se to dozvěděl."

"Zcelajistě se nerozzlobím," odpověděl don Quijote, "vypravuj, Sancho, pravdivě a bez okolků."

"Tedy říkám nejdříve," pravil, "že lid pokládá Vaši Milost za úžasného blázna a mne zá hlupce. Šlechta říká, že Vaše Milost nezůstává v hranici nepatrného šlechtictví a že,

ač máte pouze čtyři révy, dvě dlaně polností, cár napřed a cár vzadu, přisvojil jste si titul ,don' a vypínáte se nad rytíře. Rytíři podotýkají, že nejsou příliš nadšeni, když se s nimi rovná šlechtic nižší, nepatrný hidalgo, natírající si boty koptem a spravující si černé punčochy zeleným hedvábím."

"Toto," pravil don Quijote, "na mne není namířeno, jsem vždy řádně oblečen v šat, který není spravovaný. Může býti roztržen, ale spíše zbraní než vetchostí."

"O vaší udatnosti, uhlazeném chování, statečných činech a plánech Vaší Milosti," vyprávěl dále Sancho, "mluví se rozličně; jedni tvrdí, že jste blázen, ale zajímavý, druzí, že jste statečný, ale nešťastný, jiní zas, že máte vybrané způsoby, ale že jste domýšlivý; soudí se tak různě, že na Vaší Milosti ani na mně nezbývá zbla zdravého."

"Podívej se, Sancho, jestliže ctnost přichází ve velikém množství, je vždy stíhána; málokdo nebo nikdo z mužů zašlých časů neunikl pomluvám. Úžasně statečnému, velmi moudrému a odvážnému veliteli Juliu Césarovi vytýkali ctižádost a trochu malou čistotu v oděvu a způsobech. Vyprávějí o Alexandrovi, který statečnými činy dosáhl příjmí Velikého, že s oblibou pil; o Herkulovi, přestože se odvážil mnohých rekovných činů, roznášejí, že byl prostopášník a zženšti-lec. Síří se, že don Galaor, bratr Amadise Galského, byl chlípný a jeho bratr ufňukaný. Sancho, ostouzejí-li se mužové tak udatní, vydržím i já něco, není-li toho více, než co jsi mi vyprávěl."

Je v tom však háček, při těle mého táty!" nato Sancho. ,Je toho tedy více?" tázal se don Quijote. "Ano, teď přijde to nejhlavnější," řekl Sancho, "to, co jsem dosud vyprávěl, jsou ještě koláče, chcete-li se však, Milosti, dověděti všecky klepy, které se o nás šíří, pozvu sem někoho, kdo vám je vypoví všechny dopodrobna; včera večer se vrátil syn Bartolomé Carrasca, studující v Salamance, který se stal bakalářem; šel jsem ho uvítat a tu mi vyprávěl, že příběhy Vaší Milosti jsou již zapsány v knihách pod titulem: ,O důmyslném šlechtici donu Quijotu de la Mancha', a podotkl, že se tam zmiňují o mně, Sancho Panzovi, i o paní Dulcinei z Tobosa ajiných historiích, které nás potkaly o samotě; hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě, jak se to mohl dozvědět povídkář, který to zaznamenal."

"Tvrdím, Sancho," pravil don Quijote, "že naše příhody napsal nějaký moudrý čaroděj, neboť čarodějům není nic tajno, když o tom chtějí psáti."

"Ale kdepak," odpověděl Sancho; "žádný mudrc ani čaroděj to nebyl; bakalář Šanson Carrasco (ten, o kterém jsem už mluvil) říká, že spisovatel našich příběhů se nazývá Cide Hamete Beren-gena."

"To je jméno maurské," odvětil don Quijote. "Nejspíš," nato

Sancho, "neboťjsem velmi často slyšel, že Mauři rádi lilek." "To ses asi zmýlil," pravil don Quijote, "s tím příjmením; to Cide znamená ,pán'."

"To může být," řekl Sancho. "Přejete-li si, Milosti, abych ho sem dovedl, doskočím pro něho."

"Bude mě to těšit, příteli," odpověděl don Quijote; "co jsi mi vyprávěl, vzbudilo mou zvědavost, a dokud se nedovím všechno, nepozřu s chutí sousta."

"Pak tedy pro něho doběhnu," řekl Sancho; opustil svého pána a za chvilku se vrátil s bakalářem; tu všichni tři začali vtipně rozmlouvat.

Sancho si plete příjmení Benengeli s obecným jménem berengena jež lilek.