Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 1. jak farář a holič rozmlouvali s donem Quijotem o jeho nemoci
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Ve druhém díle tohoto vyprávění Cide Hamete Benengeli mluví o třetí výpravě dona Quijota, jehož farář a holič skoro celý měsíc nenavštívili, nechtějíce obnoviti vzpomínek na minulé události; jeho neteř a hospodyni navštěvovali však stále, kladouce jim na srdce, aby se o něho pečlivě staraly a dávaly mú stravu vydatnou a zdravou jeho srdci i mozku, kde patrně byl původ celého jeho neštěstí. Obě ženy tvrdily, že to dělají a budou dělat ochotně, poněvadž samy pozorují, že jejich pán časem jedná zcela rozumně; tím byli oba velice potěšeni, soudíce, že jejich nápad, odvésti ho začarovaného volským spřežením, o čemž bylo vypravováno v prvním díle tohoto přesného a obsáhlého vyprávění, byl znamenitý. Rozhodli se tedy navštíviti ho a přesvědčiti se o zlepšení jeho nemoci pokládajíce vyléčení za vyloučené; smluvili se, že se vůbec nezmíní o potulném rytířství, aby nebylo nebezpečí, že rozjitří ránu sotva zacelenou. Navštívivše ho, nalezli ho sedícího na posteli v zelené kazajce, s červenou toledskou čapkou na hlavě, vyhublého a vyhlížejícího jako mumie.

Byli jím srdečně uvítáni; dotazovali se na jeho zdraví a on jim vykládal o sobě i zdraví velmi rozumně a ušlechtile. Při řeči dotkli se také vládního zřízení, způsobů vlády, opravovali a odsuzovali zlořády, chválili i zavrhovali mravy; každý z nich mluvil jako nový zákonodárce, Lykurg nebo Solon znovu oživlí, takže se zdálo, že vytvořili nový stát vhodivše jej do ohně a od základů jej přeměnivše.

Don Quijote mluvil o všem řečeném velmi rozumně, takže oba, farář i holič, se domnívali, že jest úplně zdráv a zase při rozumu. Přítomná neteř a hospodyně děkovaly Bohu za zdravý rozum pánův; farář však změnil původní úmysl nezmíniti se vůbec o záležitostech rytířských, chtěje určitě zjistiti, je-li don Quijote skutečně zdráv či jen zdánlivě; za rozhovoru vyprávěl novinky z hlavního města a mimo jiné také o veliké výpravě Turků s mocným loďstvem, o které nebylo známo, kam směřuje a kde se strhne bitva; dále vyprávěl o strachu a zbrojení celého křesťanstva, neboť Turci je napadají skoro každého roku, a o rozkazu Jeho Veličenstva, týkajícím se obrany

pobřeží neapolského, sicilského a ostrova Malty. Don Quijote na to: Jeho Veličenstvo počínalo si jako zkušený válečník, starajíc se včas o ochranu říše před nepřítelem, aby ji nezastihl nepřipravenou; kdyby se však radilo se mnou, ukázal bych mu jiná opatření, na která asi nevzpomene."

Uslyšev to farář, v duchu si myslil: "Ubohý doně Quijote, Bůh s tebou, zdá se mi, že se z výše svého bláznovství vrháš do nesmírné propasti prostoty." Holič, který myslil totéž, otázal se dona Quijota, jaká by byla opatření, o nichž mluví jako o vhodných; jest se bát, aby nebyla nesmyslná jako mnohá, činěná vladařům různými lidmi. Don Quijote nato: "Můj návrh, pane Odřichlupe, není žádný nesmysl, je v něm mnoho pravdy."

"Nemluvím o tom z toho důvodu," odpověděl holič, "ale zkušenost učí, že většina rad dávaných Jeho Veličenstvu je buď nemožná nebo hloupá a často škodí panovníku a říši."

"Můj návrh," namítl don Quijote, "není ani nemožný, ani hloupý, nýbrž je snadný, spravedlivý a vhodný a kratší, než jaký kdy mohl někdo navrhnouti."

"Vaše Milost, pane doně Quijote, váhá nám jej přesto sděliti," podotkl farář. "Ano," nato don Quijote, "nechtěl bych, aby pověděn nyní zde již zítra byl donesen rádcům královým a já abych přišel o chválu a odměnu svého nápadu."

"Dávám své slovo před Bohem," řekl holič, "že se o tom nezmíním nikomu, ani králi, ani lupiči, ani komukoliv jinému. Poznal jsem tuto přísahu v romanci o faráři, který v mešní prefaci sdělil králi, kdo mu ukradl sto dublonův a hbitého mezka."

"Nevím o té povídce," odpověděl don Quijote, "přísaha však stačí, poněvadž vím, že pan holič je čestný muž." ,A kdybyste o tom nebyl přesvědčen," pravil farář, "ručím a stojím za něho, že neprozradí v té věci ani slova jako němý, neboť jinak by dostal řádnou pokutu."

"Pane faráři, kdo se však zaručí za Vaši Milost?" otázal se don Quijote. "Moje povolání samo mi přikazuje zachovati tajemství," řekl farář.

Don Quijote nato: "U čerta, kdyby Jeho Veličenstvo dalo vyhlásiti hlasatelem, aby se do určitého dne přihlásili na dvoře všichni potulní rytíři putující Španělskem, a i kdyby se jich nepřihlásilo více než půl tuctu, jest zcela možno, že jeden z nich se najde, který zničí celou moc Turků. Milosti, račte mě pozorně vyslechnouti. Není přece novinkou, že jediný potulný rytíř porazil dvě stě tisíc vojáků, jako by měli pouze jediný krk a byli cukroví? Vzpomeňte, že mnoho historií obsahuje podobné zázraky. Ať jsem zatracený - neboť o jiném se nezmiňuji - nyní měl by žíti slavný don Belianis nebo jiný z četných potomků Amadise Galského, neboť, kdyby z nich někdo

žil, dlouho by, vytáhnuv proti Turkům, na vítězství nečekal; Bůh se jistě slituje nad svým lidem a dá mu někoho, kdo se alespoň odvahou, ne-li mocí, vyrovná dřívějším potulným rytířům; neprozradím však více a Bůh mi rozumí."

"Bože," vzdychla nato neteř, "ať zemru, netouží-li můj pán opět se vydati za dobrodružstvím." Don Quijote odpověděl: "Budu potulným rytířem až do své smrti; nechť Turci s jakoukoliv mocí vystoupí ze svých lodí nebo vstoupí na ně s jakoukoliv mocí, já tvrdím již podruhé, že Bůh mi porozumí." Holič nato: "S Vaším dovolením, Milosti, bych rád pověděl kratičké vyprávění o příběhu v Seville, neboť je velmi vhodné a nemohu je nevyprávěn a zdržeti se."

Don Quijote svolil, ostatní naslouchali a on počal: "V blázinci v Seville žil muž, který neměl zdravého rozumu, a proto jej tam dali' jeho příbuzní. Stal se mistrem církevního práva v Osuně, avšak tvrdili, že by byl bláznem, i kdyby se jím stal v Salamance. Mistr tam byl dlouhou dobu ošetřován, a domnívaje se, že jest již zdráv a při rozumu, psal arcibiskupovi, žádaje ho snažně a vybraně o pomoc v té bídě, neboť milostí boží nabyl zase rozumu a je v blázinci pouze na přání svých příbuzných, užívajících jeho jmění a lživě ho mínících prohlašovat do smrti za blázna. Arcibiskup dojat tak správnými i rozumnými dopisy rozkázal svému kaplanu, aby se zpravil u správce o pravdě tvrzení licenciátova a aby sám s bláznem promluvil; ukáže-li se, že skutečně není bláznem, ať ho osvobodí a propustí.

Kaplan vykonal rozkaz, ale správce tvrdil, že onen muž stále blázní přesto, že často rozmlouvá jako člověk rozumný, ale nakonec že nadělá tolik nesmyslností, že vyváží počtem jeho předešlé řeči rozumné; vybídl ho, ať s ním promluví a přesvědčí se sám. Kaplan poslechl a za rozmluvy, která trvala dobrou hodinu, kdy blázen neřekl nic popleteného ani nesmyslného a mluvil rozumně, kaplan uvěřil, že je blázen duševně zdráv. Mimo jiné blázen mu také sdělil, že mu správce není nakloněn, nechtěje pozbýti darů, které mu přinášejí jeho příbuzní, a proto také že říká, že má pouze rozumné chvíle, ale dosud blázní; nejvíc mu škodí jeho veliký majetek, neboť jeho nepřátelé, aby ho užívali, kladou mu nástrahy a nevěří, že Bůh mu udělil milost a proměnil ho ze zvířete v člověka.

Vskutku, svou řečí uvedl správce v podezření a své příbuzenstvo vylíčil jako lakomce a ničemy, o sobě pak mluvil jako o moudrém, takže kaplan se rozhodl vzít jej s sebou a představiti ho arcibiskupovi, který by se přesvědčil o celé záležitosti. Kaplan tedy s důvěrou nařídil správci, aby přinesli oděv, s kterým přišel licenciát; správce

ho znovu přemlouval, aby si rozmyslil svůj záměr, že licenciát jistě je ještě šílený; jeho domluvy a námitky neodradily však kaplana od původního úmyslu odvést jej; správce konečně uposlechl, když viděl, že si toho arcibiskup přeje, a licenciát byl oblečen do nového, vzhledného obleku; oblečen za rozumného a svlečen z blázna, požádal kaplana, aby se mohl pro lásku boží rozloučit se svými druhy v blázinci. Kaplan se rozhodl, že půjde s ním a že se přesvědčí, jakého druhu jsou tam blázni.

Odebrali se s některými přítomnými do blázince; tu licenciát, přistoupiv k jedné kleci, kde byl zuřivý blázen, nyní právě klidný a tichý, řekl: ,Chtěl byste něco, můj bratře? Odcházím domů, protože Bůh v nekonečné dobrotě a milosti vrátil mi rozum, přestože toho nezasluhuji; jsem již uzdraven a rozumný, neboť Bohu je vše možno; nezoufejte a věřte pevně v něho, poněvadž může uzdraviti i vás jako mne, budete-li mu důvěřovati; budu se starati o to, abych vám zaslal nějaké jídlo, které jistě snězte, poněvadž já, v tom zkušený, soudím, že celé naše šílenství je zaviněno hladem v žaludku a větrem v hlavě; jen neztrácejte rozvahu, neboť jestliže nás neštěstí učiní malomysl-nými, ničíme své zdraví a přivoláváme smrt.'

Celou tuto řeč zaslechl jiný blázen, který byl zavřen v kleci naproti kleci zuřivce, vstal z rohože, na které odpočíval nahý, a tázal se s křikem, kdo uzdraven a rozumný odchází. Licenciát na to: ,Můj bratre, já odcházím, poněvadž není nutno, abych tu déle zůstal, a děkuji nekonečně nebi, že mi poskytlo takovou milost.' .Rozmyslete si, co říkáte, licenciáte, ať vás ďábel neklame,' řekl blázen; .zastavte se a vraťte se zpět do své klece, tím se ušetříte návratu.' .Nejsem již nemocen, vím to,' odpověděl licenciát"proto nebude nutno, abych se vrátil znovu se léčit.' ,Vy opět zdráv? Tedy dobrá, uvidíme, jděte si; ale přisahám při Jupiterovi, jsa pozemským představitelem jeho důstojnosti, že za ten hřích, jehož se dopouští Sevilla, odvádějíc vás z tohoto domu a domnívajíc se, že jste zdráv, ztrestám ji, že bude míti památku navěky, amen. Ty hlupáčku, což nechápeš, že to mohu učiniti, neboť jsem, jak tvrdím, Jupiter Hromovládce a mohu ohroziti, ba i zničiti celý vesmír blesky, které mám ve své moci. Ztrestám však toto nevědomé město jedině tím, že nesešlu déšť po celá tři léta na ně ani na tento kraj od té chvíle, kdy jsem mu marně vyhrožoval. Ty jsi tedy volný, zdráv a rozumný, a já jsem šílenec a nemocen a spoután? Seslat déšť míním tak málo, jako jít se pověsit.'

Všichni bedlivě sledovali hluk a slova šílencova. Licenciát uchopiv kaplana za ruce pravil mu: .Milosti, nehněvejte se a nevšímejte si

slov bláznových, neboť jestliže on je Jupiter a nesešle déšť, já, který jsem Neptun, otec a bůh vodstva, spustím déšť podle své libosti a kdy toho bude třeba.' Kaplan na to odpověděl: ,Pane Neptune, jistě by nebylo vhodné rozzlobiti pana Jupitera; Vaše Milost se vrátí do své komory a my pro Vaši Milost přijdeme v příhodnější a vhodnější čas.' Kolemstojící i správce se smáli, sám kaplan stěží udržel smích; licenciát zůstal zase svlečen v blázinci a tím končí celé vyprávění."

Je to skutečně ona povídka, která se tak hodila, že jste nutně mu-sil ji vypravovati?" tázal se don Quijote. "Pane Odřichlupe, jen slepec by neviděl podobným sítem! Je vůbec možno, aby si Vaše Milost nebyla vědoma toho, že srovnávání rozumu s rozumem, statečnosti se statečností, krásy s krásou a vznešenosti se vznešeností není milé a v oblibě? Nejsem, pane Odřichlupe, Neptunem, bohem vodstva, a ani netoužím, aby se někdo domníval, že jsem rozumný, nejsem-li jím; snažím se pouze poctivě, abych dokázal světu omyl, ve kterém jest, neobnovuje-li krásnou dobu, kdy zářilo potulné rytířstvo; ale naše zkažené století nezasluhuje toho dobrodiní, kterého užívali věkové, ve kterých potulní rytíři z povinnosti bránili království, ochraňovali panny, podporovali vdovy a sirotky, trestali buřiče a odměňovali pokorné."

"Na dnešních rytířích většinou šustí spíše damašek, brokát a jiné drahé látky, z nichž jest jejich šatstvo, než zvoní pancíř; nenajdeme rytíře spícího v polích, který v plné zbroji vzdoruje špatnému počasí a který opřen o kopí a nepouštěje nohou z třemenů hledí, jak se říká, ukrást kousek spaní, jak tomu bylo v dobách potulného rytířstva; nikdo již nevychází z lesa, aby odešel do hor a na neúrodné, pusté pobřeží neklidného a bouřícího moře, kde by nalezl loďku bez vesel, plachty, stožáru a lanoví, na níž by se vydal neohroženě na moře, bojuje proti nesmírným vlnám hlubokého oceánu, které jej tu vyhazují k nebi, tú strhují do propasti; nikdo již necelí odvážně strašné bouři, která ho mimo nadání zažene na tři tisíce mil i více od místa vyplutí, kde ve vzdálené, neznámé krajině potkají ho dobrodružství hodná zaznamenání nikoli na pergamen, ale na bronz; nyní však lenost zvítězila nad pilností, zahálka nad prací, neřest nad ctností, drzost nad statečností, teorie nad obratnou školeností v zbrani, obvyklých jen v zlatých dobách potulného rytířstva."

"Řekněte mi, není-li tomu tak, kdo byl ctnostnější a statečnější než slavný Amadis Galský? Kdo moudřejší než Palmerin Anglický? Kdo zdvořilejší než Tirante Bílý a dvornější než Lisuarte Řecký? Kdo více zápasil než don Belianis a kdo byl odvážnější než Perion Galský

nebo kdo lépe čelil nebezpečí než Felixmarte z Hirkanie? Byl snad někdo upřímnější než Esplandian, vášnivější než don Cirolingio z Trácie? Kdo předčí odvahou Rodamonta, moudrostí krále So-brina, udatností Reinalda? Kdo byl nepřemožitelný jako Roland, kdo švarný a dvorný jako Rugero, slavný předek vévodů de Ferrera, jak zaznamenáno v Turpinově Kosmografii?"

"Tito rytíři a řada jiných, o kterých bych mohl vyprávěti, pane faráři, byli rytíři potulnými a světlem i ozdobou rytířstva. Takových by bylo potřeba k mému plánu a s těmi by jeho Veličenstvo zvítězilo, ušetřilo mnoho peněz a Turci by ostrouhali kolečka; já však zůstanu raději ve své komoře a ani vábení kaplanovo mne z ní nedostane; jestliže Jupiter nesešle však déšť, jak řekl holič, jsem tu ještě já a dám déšť, jak se mi zachce; to říkám proto, aby pan Břitvička věděl, že jsem pochopil povídku."

"Vskutku, pane doně Quijote," pravil holič, "Bůh je mým svědkem, že jsem neměl úmyslu vás uraziti."

"Vím sám nejlépe, kdy se mám uraziti," odpověděl don Quijote.

Farář pravil: "Až dosud jsem téměř ani nepromluvil, ale chci se zbavit pochybností, které mi nedají pokoje stran výkladu pana dona Quijota."

"Panu faráři je dovoleno více," podotkl don Quijote, "ať nám tedy prozradí svoje pochybnosti, protože pochyby nebývají zrovna příjemné."

"S vaším dovolením tedy," řekl farář; "mám pochybnost, že všichni ti rytíři, o kterých Vaše Milost mluvila, nejsou skuteční lidé z masa a kostí, ale vymyšlené pohádky, sny a lži, o kterých vyprávějí lidé nespíce nebo jen napolo."

"To je druhý omyl," odpověděl don Quijote, "kterého se dopouštějí mnozí lidé nevěřící v takové rytíře, a já často a leckdes se snažil tuto skoro obecnou chybu uvést na pravou míru; mnohdy se mi to nepodařilo, ale časem přece pomocí pravdy, která je tak jista, že bych mohl tvrditi, že jsem na své vlastní oči viděl Amadise Galského, jako urostlého muže bílé líce, černých vousů, vzezření zpola mírného, zpola přísného, úsečné řeči, nepopudlivého a smířlivého; a jak jsem nyní vylíčil Amadise, tak bych mohl popsati ostatní potulné rytíře, kolikjich jest v historiích celého světa, neboť myslím, že vypadali, jak je historie kreslí, a tu na základě jejich rekovství a povah, jak jsou vylíčeny ve vypravováních, rozumným úsudkem lze také určiti, jak vyhlíželi, jaká byla jejich pleť a postava."

Jak si myslí Vaše Milost, pane doně Quijote," tázal se holič, "že byl veliký obr Morgante?"

"Názory o tom, byli-li na světě obři nebo nejsou různé," odpověděl don Quijote, "ale Písmo svaté, ve kterém není ani zrnka lži, ukazuje, že obři byli, ve vyprávění o Filištínovi Go-

.liáši, vysokém půl osma lokte, což jest jistě nevídané. Také na ostrově Sicílii našly se hnáty a lopatky, dokazující rozměrem, že pocházejí z obrů velikých jako věže; jejich velikost naprosto vylučuje pochybnosti. Přesto nemohu říci, jak byl Morgante veliký, myslím, že byl menší, a to proto, že ve vyprávění, zaznamenávajícím podrobně jeho odvážné činy, píše se často, že spal pod střechou, a nalezl-li tedy dům, kde mohl býti, jest jasné, že příliš ohromný nebyl."

"Ano," přisvědčil farář, který se bavil těmito nehoráznými nesmysly, a otázal se dona Quijota, jak si představuje Reinalda de Montal-ban, dona Rolanda a ostatních dvanáct pairů francouzských, neboť byli také potulnými rytíři. "O Reinaldovi," pravil don Quijote, "bych si dovolil říci, že měl široký obličej, značně zarudlý, neklidné oči, poněkud vykulené; byl nesmírně popudlivý a zlostný, příznivec ničemů a loupežníků. O Rolandovi či Rotolandovi nebo Orlandovi (tak je totiž v historii nazýván) tvrdím, že byl prostřední postavy, širokých ramen, nohy měl trochu křivé, snědý obličej s rudým vousem, tělo zarostlé a výraz hrozivý; jeho řeč byla úsečná, přestože byl velmi zdvořilý a dvorný."

"Jestliže nebyl Roland větší, než pravíte," pravil farář, "není divu, že jej slečna Angelika Sličná odmítla a opustila a dala přednost hezkému, vášnivému a milému mouřenínkovi s ochmýřenou bradou, kterému se vzdala, a že se zamilovala právem spíše dojemného Me-dora než do hrubého Rolanda."

"Ona Angelika, pane faráři," odvětil don Quijote, "byla dívka nestálá, rozmarná a nezřízená a naplnila svět stejně řečí o své nezřízenosti jako o své kráse. Odmítla tisíc velmožů, hrdinů, bystrých mužů, a dala přednost chlapeckému panoši beze jmění a slávy, kromě té, kterou získal pověstí o vděčném přátelství k svému příteli. Proslulý Ariosto, pěvec její krásy, přestal o jejím osudu pěti, buď že nechtěl nebo neměl odvahy po jejím ničemném provinění, a osud ten nebyl asi příliš čestný; skončil takto:

A Kytajejak potom žezla dosáhl, snad někdo jiný lépe vypoví.

Je to zároveň jaksi proroctví, neboť básníci často bývají nazýváni věštci, to jest proroky. Tato pravda se skutečně ukázala, poněvadž o něco později i známý básník andaluský pěl o jejích slzách a jiný, snad jediný básník kastilský, o její kráse."

"Řekněte mi, pane doně Quijote," žádal holič, "nejsou nějaké básnické satiry o paní Angelice, kterou jiní tolik chválili?" Jsem jist,"

odpověděl don Quijote, "že, kdyby Sacripante nebo Roland byli básníky, že by panenku řádně prohnali; obyčejně básníci odmítnutí dámami smyšlenými nebo skutečnými mstí se výsměšnými satirami a hanlivými popěvky těm, které byly jimi zvoleny za paní jejich srdcí. Je to pomsta nedůstojná, ale dosud jsem neslyšeljediného potupného verše o paní Angelice, která pobláznila celý svět."

Je to na pováženou," řekl farář, a vtom zaslechli, že hospodyně a neteř, které přestaly mluvit s nimi, křičí na dvoře; všichni vyběhli, aby zvěděli, co se děje.