Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

VĚNOVÁNÍ HRABĚTI DE LEMOS

Posílaje onehdy Vaší Excelenci svoje komedie, dřív vytištěné než provozované, napsal jsem, vzpomínám-li si dobře, že don Quijote již obul ostruhy hodlaje jít složit poklonu Vaší Excelenci. A nyní pravím, že je již na cestě, a dojde-li dobře, myslím, že bude Vaší Excelenci přece k něčemu dobrý, neboť ze všech stran na mne naléhají, abych ho již vyslal a zbavil tak čtenáře ošklivosti a odporného pocitu, způsobeného jiným Donem Quijotem, který pod jménem Druhé části v přestrojení jde světem; a ten, kdo po něm nejvíc volá, je císař čínský, jenž mi asi před měsícem napsal list, kde mě žádá, ba spíše snažně prosí, abych mu jej poslal, ježto prý chce založit kolegium, na němž by se učilo španělské řeči, a přeje si prý, aby tam byla čtena právě Historie dona Quijota; zároveň mě žádá, abych se stal já správcem tohoto kolegia. Tázal jsem se posla, zda mu jeho Veličenstvo dalo pro mne nějaký příspěvek na výpomoc a úhradu cesty. Prý na to nepomyslilo. "Tak tedy, příteli," odvětil jsem mu, "můžete se pěkně vrátit, jakmile se vám zachce, do Číny, odkud jste přišel, neboť nejsem tak zdráv, abych se mohl vydat na tak dalekou cestu; a nejen, že jsem nemocen, ale jsem zcela bez peněz. A císař necísař, monarcha nemonarcha, mám v Neapoli velkého hraběte de Lemos, jenž mě podporuje beze všech titulů správcovských a beze všech kolegií, chrání mě a je ke mně více milostiv, než si dokáži přát." S tím jsem se s ním rozloučil a sám se loučím nabízeje Vaší Excelenci Soužení Persila a Sigismundy, knihu, již ukončím za čtyři měsíce, dovolí-li Bůh. Kterážto kniha je jistě buď nejhorší, buď nejlepší, jež byla napsána v naší řeči v oboru knih zábavných. A lituji věru, že jsem řekl nejhorší, neboť podle názorů mých přátel je prý tak výborná, jak je to jen možno. Budiž Vaše Excelence zdráva, Persiles líbají ruce i nohy, sluha Vaší Excelence. V Madridu posledního října 1615. - Sluha Vaší Excelence.

Miguel de Cervantes y Saavedra

PŘEDMLUVA

Pomoz mi Bůh, s jakou touhou čekáš asi, čtenáři vznešený nebo prostý, na tuto předmluvu, doufaje v ní nalézti mstivé výpady, útoky a urážky, namířené proti autorovi onoho druhého Dona Quijota; mluvím o tom, který, jak říkají, byl počat v Tordesillas a zrodil se v Tarragoně. Avšak ve skutečnosti neposkytnu ti tohoto zadostiučinění, neboť, ač křivdy probouzejí hněv i v prsou nejpokornějších, v mé hrudi pravidlo to zůstane výjimečně nesplněno. Snad by sis přál, abych mluvil o oslu a drzém hlupákovi; ani mě nenapadne: ať sám nese následky své viny, ať si sní, co si nadrobil, a dost. Co jediné se mne dotklo, je, že mě nazval starým, jednorukým mrzákem, jako by bylo v mé moci zastavit čas, aby neubíhal přes mou hlavu, a jako bych byl přišel o ruku někde v hospodě, a ne na místě nejslavnějším v minulosti, přítomnu a snad v budoucnu. Jestliže . má zranění nezáří pro zraky, jež je vidí, jsou alespoň přece v úctě všech, kdo vědí, kde jsem k nim přišel: neboť lepší je voják mrtvý v bitvě než živý na útěku. A to je o mně do. té míry pravdou, že, kdyby mi dnes nabídli a umožnili nemožné, raději bych volil znovu se účastnit oné úžasné bitvy než být sice zdráv a neraněn, ale zároveň se jí neúčastnit. Hvězdy ran, jež vojín ukazuje v tváři a na hrudi, vodívají lidstvo k nebeským končinám cti a touhy po spravedlivé slávě. A dlužno i upozornit, že spisovatel netvoří svými šedinami, ale rozumem, jenž se ovšem věkem zdokonaluje.

Uslyšel jsem také, že mě zve závistivcem a že mi vysvětluje jako hlupákovi, co je závist; věru, ve skutečnosti ze dvou závistí možných znám pouze onu posvátnou, vznešenou a dobromyslnou. A proto nepotřebuji stíhat žádného kněze, tím méně, že je sluhou svaté inkvizice. Řekl-li, že jsem závistiv, a on to zřejmě řekl, mýlil se úplně, neboť ctím cizí nadání, obdivuji se cizímu dílu i vytrvalé a dovedné činnosti (Pozn. překl.: Fernández de Avellaneda, autor pod-vrženého druhého dílu Dona Quijota, naznačoval v narážkách, že Cervantes závidí jevištní úspěchy slavnému svému vrstevníku Lopemu de Vega.) Za to děkuji tomu panu autorovi, že řekl, že

moje povídky jsou více satirické než příkladné, ale že jsou dobré; nemohly by být věru dobré, kdyby neměly ze všech vlastností trochu. Myslím, že mě nazveš velmi umírněným a velmi se uzavírajícím mezi své skromnosti: vím, že nemáme mučit mučeného, a tento pán je, myslím, umučen doslova, když se neodvažuje zjeviti se v otevřeném poli na denním světle, zakrývá své jméno a vymýšlí si rodiště, jako by se byl provinil urážkou majestátu. Kdybys ho náhodou poznal, řekni mu za mne, že se nemám za uraženého, že dobře vím, co jsou pokušení ďábelská, a že jedním z největších je domněnka, která člověka napadne, že dovede napsat a vytisknout knihu, jež ho nesmírně proslaví a obohatí. Na důkaz toho bych si přál, abys mu laskavě pověděl tento vtipný příběh:

V Seville žil blázen, který si vedl nejnesmyslněji a nejzábavněji na světě. Sehnal si rákosovou trubičku, na konci seříznutou do špičky, a potkal-li na ulici nebo venku psa, přišlápl mu jednu nohu a druhou mu zvedl rukou, potom do něho tu trubičku vzadu vrazil a nafoukl jej, až vypadal jako míč. Pak jej dvakrát plácl po břiše a pustil jej, říkaje při tom divákům, jichž bylo vždy mnoho: "Vy si asi teď myslíte, že nafouknout psa je snadná práce." A Vaše Milost se asi také nyní domnívá, že je snadné napsati knihu.' Kdyby se mu tento příběh nelíbil, povíš mu, příteli čtenáři, tento, rovněž o bláznu a psu:

V Cordobě žil jiný blázen, který míval zvyk nosit na hlavě kus mramorové desky nebo pořádný kámen, a halezl-li neopatrného psa, postavil se k němu a pustil své závaží rovnou na něj. Pes se poděsil, zaštěkal, zavyl a nezastavil se až bůhvíkde. Stalo se, že mezi postiženými psy byl i pes čepičkáře, pánem svým velmi milovaný. Blázen shodil kámen, potloukl psu hlavu, pes se jal výt a pán jej viděl i slyšel; chytil dřevěný loket, jímž měřil, vyběhl na blázna a zmlátil ho, až v něm nebylo kůstky zdravé. A při každé ráně opakoval: "Pse zlodějská, takhle s mým stavěcím psem? Neviděls, vrahu, že ten pes je stavěči?" A tu svou o stavěcím psu vedl, až byl blázen zbit jako žito. Blázen, poučen, se odvlekl a po celý měsíc ho neviděli vyjít, až potom zase vyšel za svým zvykem s nákladem ještě větším. Přišel ke psu, prohlížel si ho znovu a znovu, ale shodit kámen se neodvážil říkaje si: "Pozor! ten pes je stavěč." Všechny psy, jež potkal, i ovčácké a mopslíky, nazýval stavěcími a kamene neshodil nikdy. Stejně se může přihodit i onomu vyprávěči, že už nikdy se neodváží vylévat svou vtipnost do knih, které, jsou-li špatný, jsou těžší kamenů.

Řekni mu také, že mě málo poděsil hrozbou, že mě svou knihou připraví o výdělek, a že mu vzkazuji řídě se slavnou fraškou Peredenga: Ať žije pan městský radní a Kristus Pán stůj při všech! Ať žije velký hrabě de Lémos, jehož vyzkoušená křesťanská štědrost mě drží na nohou proti všem ránám mého nepříznivého osudu. Ať mi zachová svou svrchovanou štědrost osvícený pán z Toleda, don Bernardo de Sandoval y Rójas, a pak třebas ať není na světě tiskárny a ať proti mně natisknou více knih, než je písmen v popěvcích o Mingu Revulgovi. Tato dvě knížata, ač jsem se nesnažil naklonit si je pochlebnictvím nebo pochvalou, z vlastní dobroty počala mi přáti a mě podporovati, pročež se pokládám za šťastnějšího a bohatšího, než kdyby mě osud obvyklou cestou dovedl na vrch blaha. Cti může nabýt chudý, ne však ničema, a chudoba může ušlechtilost zacloniti, ale ne zatemniti zcela. Protože ctnost svítí jakýmsi vlastním světlem, a to i úzkými štěrbinami nedostatku, dochází cti a tím i přízně u duchů vznešených a šlechetných.

Více mu neříkej, a ani já ti více nepovím a jen tě upozorňuji, že tento druhý díl Dona Quijota, který ti nabízím, je střižen stejným způsobem a z téže látky jako první, a že ti zde mluvím o donu Quijotovi obšírněji a líčím, jak nakonec zemřel a byl pochován, aby se nikdo neodvážil přinášet o něm nové zprávy; stačí ony staré a stačí rovněž, že člověk poctivý podal o těch rozumných bláznovstvích zprávu jednu, nechtěje se jimi zabývat znovu a znovu: neboť je-li dobrých věcí příliš, nevážíme si jich, a naopak ceníme si i věci špatné, je-li jich nedostatek.

Zapomněl jsem ti říci, abys očekával mého Persila, kterého již dokončuji, a druhý díl Galatey.