Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 4. o tom, co se stalo našemu rytíři, když opustil hospodu
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

S prvním úsvitem vyjel don Quijote z hospody tak spokojený, tak bujarý, tak rozveselen tím, že je už rytířem, že jím radost zmítala v sedle. Však vzpomínaje na rady hostinského o nezbytných věcech, jež má bráti s sebou (zvláště peníze a košile), rozhodl se vrátit se domů a vše si opatřiti, i zbrojnoše, pomýšleje přijmout do služby jednoho sedláka ze sousedství, chuďasa sice a otce rodiny, ale velmi vhodného k úřadu rytířského zbrojnoše. S tímto úmyslem obrátil Rocinanta k své vsi, a kůň, jako by znal pánovu žádost, tak chutě dal se na cestu, že se zdálo, jako by se ani země nedotýkal. .

Neujel mnoho, když tu se mu zdálo, že po pravici z hustého křoví vychází slabé volání, jako by tam někdo naříkal. Sotva je uslyšel, řekl si: "Děkuji nebi za milost, již mi prokazuje, že mi tak brzo poskytuje příležitost naplniti povinnost mého stavu a skliditi plody mé dobré touhy: to volá asi nějaký nešťastník nebo nešťastnice, kteří potřebují mé přízně a obrany." A zatočil otěžemi Rocinanta směrem, odkud, zdálo se mu, přichází nářek. Sotva se octl v lesíku, spatřil kobylu uvázanou k dubu a chlapce do půl těla nahého a uvázaného k druhému; mohlo mu být asi patnáct let a byl to on, jenž křičel, a právem, protože statný sedlák mlátil jej opaskem, provázeje každou ránu pokáráním a takovouhle radou: Jazyk za zuby, oči na stráži!" A kluk křičel: "Už to neudělám, pane! Pro boží umučení, už to neudělám a slibuji vám, že dám na stádo lepší pozor."

Don Quijote, vida, co se děje, pravil pohněván: "Neurvalý rytíři, je nepěkné bíti někoho, kdo se nemůže bránit. Vystupte na svého koně a chopte se kopí (sedlák měl totiž také kopí, opřené o dub, k němuž byl přivázal kobylu) a já vám ukážu, že je zbabělé takto si počínat." Sedlák vida nad sebou postavu po zuby ozbrojenou, mávající mu kopím nad hlavou, viděl se už v Pánu a odpověděl zkroušeně: "Pane rytíři, tento kluk, kterého kárám, je můj čeledín a pásl na tomto území stádo mých ovcí, je však tak nedbalý, že každého dne mi jedna chyběla, a když trestám jeho nedbalost nebo taškář-ství, říká, že to dělám z lakomství, abych mu nemusil zaplatit mzdu, ale ví Bůh, že lže."

"Že lže v mé přítomnosti, mizerný ničemo?" nato don Quijote. "Při slunci, co na nás svítí, že vás probodnu tímhle kopím. Zaplaťte mu hned a bez řečí, a ne-li, svědkem Bůh, jenž nám vládne, pomohu vám hned z tohoto světa; odvažte ho bez meškání!" Sedlák sklopil hlavu a odvázal sluhu beze slova. Don Quijote se sluhy zeptal, kolik mu jeho pán dluží. Sluha řekl, že za devět měsíců po sedmi reálech. Don Quijote vypočítal, že dluh činí šedesát tři reály, a rozkázal sedlákovi, aby je ihned zaplatil, nechce-li zemříti. Poděšený venkovan odpověděl, že, jako že ho potkala tahle nehoda a jako že přisahal (ač tak dosud vůbec neučinil), tolik peněz dlužen není: poněvadž dlužno odečíst za tři páry střevíců a reál za dvojí puštění žilou, když byl sluha nemocen. "Výborně," odvětil don Quijote; "ale střevíce i pouštění žilou přijde za ty rány, jež nevinně dostal, neboť jestliže on rozedřel kůži střevíců vámi placených, vy jste mu za to odřel jeho vlastní, a jestliže mu ranhojič pustil krve za nemoci, vy jste mu pustil žilou zdravému; a tak v tom ohledu nedluží vám nic."

"Naneštěstí, pane rytíři, nemám tu peněz: ať jde Andres se mnou domů, zaplatím mu vše na reál." Jít a s ním?" řekl kluk. "Kriste Ježíši! ani mě nenapadne! Protože octnout se s ním sám, sedře mě z kýže jako svatého Bartoloměje."

"Dá si pozor," nato don Quijote; "stačí můj rozkaz, aby si vážil mých slov, a přisáhne-li mi u rytířského řádu, který přijal, propustím jej a ručím za zaplacení."

"Ale Milosti, hleďte, co pravíte!" řekl hoch, "můj pán není rytířem a nepřijal žádný řád; je to bohatý Juan Haldudo, soused z Quintanaru."

"Na tom málo záleží," odvětil don Quijote; "i mezi Haldudy mohou být rytíři, tím spíše, že každý je synem svých činů."

"Máte pravdu," odpověděl Andres, "ale jakýchpak činů synem je tady můj pán, když mi nechce zaplatit ani za mou námahu a práci?"

"Ale chci, bratříčku," nato sedlák, "jen pojďte laskavě se mnou a přisahám vám u všech rytířských řádů, co jich jen na světě je, že vás vyplatím do reálu a ještě přidám."

"Přidávat netřeba," řekl don Quijote, "stačí mi, dáte-li mu, co mu patří, a hleďte splnit svou přísahu! Ne-li, při vaší přísaze, vrátím se a potrestám vás, a kdybyste se i skryl jako ještěrka. A přejete-li si vědět, kdo vám dává rozkazy - a ať vás to nutí dostáti slibu! -, vězte, že jsem udatný don Quijote de la Mancha, nápravce bezpráví a křivd. Sbohem a pamatujte na slib i přísahu, sic budete potrestán, jak jsem řekl." Pak bodl Rocinanta a v krátkti zmizel.

Sedlák za ním hleděl, a když viděl, že zmizel v lese a že ho už není vidět, obrátil se k sluhovi Andresovi řka: "Tak pojďte, synáčku, ať vám vyplatím, co jsem vám dlužen, jak rozkázal ten nápravce bez-praví."

"Bůh ví," řekl Andres, "to uděláte dobře, splníte-li rozkaz výtečného rytíře, který zaslouží sta let, neboť je tak udatný a spravedlivý, že, svatý Roch je svědkem, vrátí se a vykoná, čím hrozil, nezapla-títe-li."

"Také myslím," odvětil sedlák, "ale poněvadž vás tak miluji, zvětším dluh a také dám větší výplatu." Chytil ho za rameno, uvázal znovu k dubu a spráskal ho tak, až zůstal téměř polomrtvý. "Teď zavolejte, pane Andresi," povídal, "nápravce bezpráví a uvidíte, že tohle nenapraví, ba myslím, že není ještě úplné, protože mám chuť sedřít vás z kůže, jak jste se bál." Ale nakonec ho odpoutal a dovolil mu, aby šel pro toho svého soudce, jenž by vyplnil slíbený ortel. Andres odešel hněviv, přisahaje, že vyhledá udatného dona Quijota, že mu obšírně poví, co ho potkalo, a že to bude sedlákovi oplaceno sedmkrát. Nicméně odešel s nářkem a jeho pán se jen smál.

Takto napravil bezpráví udatný don Quijote, jenž, nesmírně spokojen s tím, co se stalo, vracel se do vsi. Říkal si, že jeho rytířské povolání začalo šťastně, a tiše k sobě promlouval: "Smíš se nazývat šťastnou, krásná Dulcineo z Tobosa, neboť osud chtěl, abys ovládla svou vůlí a milostí tak udatného a výborného rytíře, jakým je a zůstane don Quijote de la Mancha, který - celý svět o tom ví - byl včera pasován na rytíře a dnes už odčinil největší křivdu, jaké se dopustily nerozum a krutost: vyrval bič z rukou nemilosrdného nepřítele, bijícího bezdůvodně něžné děcko."

Tu dojel na cestu, jež se rozbíhala na čtyři strany, a vzpomněl si na křižovatky, na kterých potulní rytíři váhali, kudy se dáti; jako oni chvíli stá! a po dlouhém rozvažování pustil uzdu Rocinantovi, aby vykročil, kam by chtěl, a kůň poslechl prvního popudu a zamířil ke své stáji. Asi tak po dvou mílích uzřel don Quijote zástup lidí. Byli to, jak se potom ukázalo, toledští kupci, jedoucí doMurcie pro hedvábí. Bylo jich šest, jeli pod slunečníky a provázeli je čtyři sluhové na koních a tři rriezkaři pěšky. Jakmile je don Quijote spatřil, pomyslil si na nějaké nové dobrodružství, a chtěje si pokud možno vésti podle příhod, o nichž se dočetl v svých románech, rozhodl se napodobit určitý vzor: s ušlechtilým vzezřením usedl ve třmenech, stiskl kopí, zakryl se štítem a v prostředku cesty očekával, až se ti potulní rytíři přiblíží (neboť za takové je měl).

Když byli už tak blízko, že se slyšeli a viděli, promluvil don Quijote velitelsky řka: "Celý svět se zastav, neuznáš-li, že není na světě větší krásky než císařovna La Manche, neporovnatelná Dulcinea z Tobosa." Osloveni, kupci se zastavili a při pohledu na podivnou postavu mluvícího pomyslili si hned podle vzezření a řeči, že běží

o blázna; ale chtěli poznati podrobněji, oč jde v tom uznání, které na nich žádal; jeden z nich, který se rád posmíval a ještě raději prováděl vtipné kousky, řekl: "Nevíme, milostivý rytíři, kdo je ta dobrá paní, o níž mluvíte. Ukažte nám ji, a rádi i bez nucení vyznáme, co na nás žádáte, je-li totiž skutečně tak krásná." Načež don Quijote: "Kdybych vám ji ukázal, co by to mělo za smysl, vyznávat pravdu tak patrnou? Běží o to, že třebas jí nevidíte, máte to přece věřiti, vyznávati, hlásati, přisahati a brániti; ne-li, bojujte se mnou, tvrdohlavá a nadutá chásko, jeden po druhém podle rytířského zákona, nebo všichni najednou podle špatného zvyku lidí vašeho druhu! Tady stojím a čekám na vás, důvěřuje svému dobrému právu."

"Milostivý rytíři," odvětil kupec, "prosím vás jménem všech přítomných princů, abyste nás nenutil uznávat hříšně něco, čeho jsme neviděli a o čem jsme neslyšeli, nehledě k tomu, že by se tím křivdilo císařovnám a královnám Alcarie a Extremadury. Račte nám tudíž, Milosti, ukázati nějaký obrázek té dámy, byť byl i jako zrníčko; neboť po niti se najde klubíčko, a nám to stačí k přesvědčení a Vaše Milost bude spokojena došedši svého. Dokonce myslím, že s vámi souhlasíme už natolik, že kdyby podle obrázku na jedno oko šilhala a ze druhého jí tekla rumělka a síra, přece, jen vám k vůli, ji pochválíme, jak si budete přát."

"Neteče jí," odpověděl don Quijote, rozpálený vztekem, "neteče jí nic z toho, co povídáš, ale vonná ambra jako z bavlnky, a není šilhavá, ani hrbatá, ale rovnější než guadarramské vřeteno. Ale vy mi zaplatíte neslýchanou urážku, jíž jste se dopustili na takové kráse, jako je krása mé paní."

Řka to, vyřítil se s kopím skloněným proti viníku s takovou zuřivostí a hněvem, že kdyby naštěstí vprostřed cesty Rocinante nebyl klopýtl a převalil se, smělému kupčíkovi by se bylo špatně vedlo. Rocinante se překotil a jeho pán se kutálel pěkný kousek po poli marně se snaže povstat: překáželo mu kopí, štít, ostruhy, přílba, celá stará, těžká výzbroj. A zatímco se vší mocí, však marně, namáhal vstát, křičel: "Neutíkejte, zbabělci, počkejte, otrocká luzo! Ležím tu ne vlastní vinou, to kůň mě překotil." Jeden z mezkařů kupce provázejících, chlapík špatné povahy, slyše drzosti ležícího ubožáka, ne-zdržel se nedáti mu odpověď přes záda. Šel k němu, přelomil mu kopí a jedním kusem naložil našemu donu Quijotovi tolik, že byl přes všecku svou výzbroj chuďas semlet jako obilí. Jeho pánové na něho volali, aby ho tolik nemlátil; ale chlap byl rozvzteklen a nepovolil, až své zlosti ulevil úplně: sebral též ostatní kusy kopí a rozmlátil je o ubohého spadlého, který při vší té průtrži ran, jež se naň sne-

sla, nezavíral úst vyhrožuje nebi, zemi i lupičům, za něž kupce měl. Mezkař se unavil a kupci se vydali dále, majíce po celou cestu co povídat o nešťastném postiženém; don Quijote, jakmile viděl, že je sám, začal zase zkoušet, může-li vstát: ale nešlo-li to, když byl zdráv a čilý, jak se mu to mělo podařit zmlácenému a skoro utlučenému? Ale pokládal se ještě za šťastného, protože v tom viděl nehodu vlastní potulným rytířům a přičítal ji celou chybnému kroku svého koně. Vstát však nemohl, neboť měl pošramoceno celé tělo.