Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 46. o znamenitém dobrodružství biřiců a o velké zuřivosti našeho zábavného rytíře dona Quijota
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Za řeči dona Quijota domlouval farář biřicům, že don Quijote je blázen, jak je zřejmo z jeho činů; že není potřeba pokračovati v této záležitosti, poněvadž, i kdybyjej zatkli, bude propuštěn, neboť nemá zdravý rozum; ale na to biřic, který měl zatykač, řekl, že není jeho povinností posuzovati bláznovství dona Quijota, ale vykonávati rozkazy představeného; ať si jej potom pustí třeba třistakrát, jen když jej zatkne. "Přesto byste jej neměli zatýkati, a pokud vím, není to ani možné."

Tedy farář jim řekl tolik důvodů a don Quijote provedl tolik bláznovství, že by biřici byli blázny, kdyby nepoznali, jak se věci mají; proto se uklidnili a i usmířili holiče a Sancha Panzu, kteří se stále náruživě hádali. Posléze jako sluhové spravedlnosti záležitost urovnali a rozhodli ji tak, že obě strany byly trochu spokojeny, poněvadž si vyměnily sedla, ale ne podpínky a řemení, a farář tajně zaplatil ho-ličskou mísu osmi reály, aby o tom don Quijote nevěděl; holič mu dal potvrzení, že jest úplně vyrovnán až nadosmrti.

Když byly šťastně ukončeny nejhlavnější spory, zbývalo pouze, aby sluhové dona Luise souhlasili s návrhem dona Fernanda. A poněvadž se štěstí počalo obraceti ve prospěch milenců, skončily i tyto spory šťastně: neboť sluhové souhlasili s návrhem dona Luise, a to potěšilo doňu Claru tak, že každý jí na očích poznal, jak je ráda. Zo-raida sice nerozuměla všem událostem a radovala se a truchlila podle toho, co pozorovala na tvářích ostatních a hlavně v obličeji svého Spaněla, na něhož se ustavičně dívala.

Hostinský zpozorovav, že farář zaplatil holiči za mísu, žádal dona Quijota, aby mu zaplatil za měchy a víno; přisahal, že jej dříve nepustí z hospody, ani Rocinanta, ani osla Sanchova, dokud nedostane své peníze. Farář vše zaplatil i don Fernando, ač i sudí ochotně nabízel svou pomoc; v hospodě nebyly už hádky jako v ležení Agramantově, jak poznamenal don Quijote, ale klid a mír dob Okta-vianových; všeobecně se soudilo, že jest nutno za to poděkovati výmluvnosti páně farářově a nevídané štědrosti dona Fernanda.

Když don Quijote viděl, že jest volný a zbaven starostí o nepříjemné zbrojnošské věci, rozhodl se, že dokončí započaté dobrodružství, ke kterému byl určen, a proto poklekl před Doroteu, která mu nedovolila mluviti, až vstal, a pravil: "Obyčejně se říkáj krásná paní, že pilnost je paní dobrého výsledku, a zkušenost mnohdy ukázala, že úsilí zástupcovo přivádí k dobrému konci i záležitost nejistou; nikde jinde není tato pravda patrnější než ve válečnictví, kde rychlost a lest převyšuje záměry nepřítele a vítězí, než se odpůrce přichystá k obraně: říkám to proto, vznešená a krásná paní, že zbytečně marníme čas v této tvrzi a že jednoho dne bychom mohli poznati, že nám to uškodilo; kdo ví, zda se váš nepřítel obr nedověděl pomocí svých zvědů, že jej přicházím zničit, a kdo ví, zda mu nedávám času, aby nás zatím zajal v nějaké tvrzi nebo hradě, na které by nestačila moje síla a odvaha? Proto tedy, vznešená paní, rychlým rozhodnutím předstihněme jeho záměry a vypravme se ihned na cestu, neboť šťastný výsledek nastane ihned, jak se s ním setkám."

Don Quijote se odmlčel čekaje trpělivě na odpověď; Dorotea způsobem přiměřeným donu Quijotovi řekla: "Děkuji vám, pane rytíři, za laskavost, kterou mi prokazujete v mé velké nejistotě; sluší se to rytíři, jehož úkolem jest pomáhati sirotkům a utlačeným, a Bůh dej, abyste někdy poznal, že žijí ženy vděčné. Odjeďme ihned, neboť poslouchám vašich rozkazů; poroučejte, jak vám libo; ta, která vám svěřila svou ochranu a vložila do vašich rukou obnovení své vlády, musí chtíti pouze to, co jí vaše moudrost rozkáže."

"Poroučím to pod ochranu boží!" poznamenal don Quijote. "Když se přede mnou ponižuje taková paní, musím se chápati příležitosti a uvésti ji na trůn; odejděme ihned, neboť mě k tomu nutí touha a dálka; často se říká, že z prodlévání vzniká neštěstí. A poněvadž nebe nestvořilo a peklo nespatřilo nic, čeho bych se bál, připrav, Sancho, Rocinanta a přistroj osla a královnina mimochodníka; rozloučíme se s pánem hradu a s ostatními hosty a odjedeme."

Sancho, který byl přítomen, vrtě povážlivě hlavou poznamenal: "Pane, pane, ve vsi se na poplach zvoní, když nepřítel útočí na ni, s odpuštěním řečeno a bez urážky."

"Co může být špatného ve vsi, a třebas ve všech městech světa, co by mě mohlo postrašiti, hlupáku?" nato don Quijote. "Když se Vaše Milost hněvá," odpověděl Sancho, "budu mlčet a neřeknu, co bych měl říci jako řádný zbrojnoš a jako dobrý sluha." ,Jen řekni, co chceš," povzbuzoval jej don Quijote, "ale nemysli, že mě postrašíš, neboť, máš-li ty strach, odpovídá to tvé přirozenosti, a nemám-li jej já, je tomu právě tak." Jsem

hříšník, ale to je něco jiného," odvětil Sancho. "Ale poznal jsem, že tato paní, která se vydává za královnu Micomiconu, je jí asi právě tak jako moje matka, protože kdyby byla tím, zač se vydává, nelízala by se, jakmile se nedíváme, v každém temném koutku s jedním z přítomných."

Dorotea se začervenala, neboť skutečně ji její manžel don Fer-nando několikráte políbil, aby toho ostatní nepozorovali; to zahlédl Sancho a myslil, že se podobná volnost sluší pouze pro dámu lehkých mravů, ne však pro královnu; nemohla Sanchovi odpověděti ani se brániti a tu on pokračoval: "Říkám vám to, pane, pouze proto, že, kdyby konec našeho potloukání po silnicích a cestách a špatných noclezích měl býti špatný a ovoce naší námahy utrhnouti měl někdo, kdo zde v hospodě mlsá, že není třeba, abych spěchal sedlaje v Rocinanta a stroje osla a mimochodníka; bude lepší, když si každá kurva sní své a my toho necháme."

Bůh pomoz, to byl hněv, který se vznítil v donu Quijotovi při těchto hrubých slovech jeho zbrojnoše. Rozčilil se tak, že mu hlas přeskakoval, jazyk se třásl a z očí mu sršely blesky; zvolal: "Ničemný sprosťáku, pacholku nevychovaná, nezdvořáku a nactiutrhači, hrubce drzý a pomlouvači nestoudný, jak ses mohl odvážiti pronésti podobná slova v mé přítomnosti a před tímto panstvem, jak jsi mohl takovou drzost a nestoudnost chovati ve své pomatené lebce? Kliď se, bídáku, neomalenče prohnaná, nádobo klamu a lži, sbírko darebáctví a ničemnosti, hlasateli bláznovství, odpůrce úcty, jaká patří královským osobám! Vzdal se a nechoď mi na oči, nechceš-li zakusiti mého hněvu!" Při těchto nadávkách krčil obočí, nadýmal tváře, rozhlížel se na všechny strany a dupal pravou nohou rozzlobeně do podlahy; to vše bylo důkazem jeho hněvu.

Sancho by se byl raději propadl; nevěděl, co má dělati, proto se obrátil a zmizel. Ale moudrá Dorotea, znající dobře bláznovství dona Quijota, mu tiše pravila: "Nezlobte se, pane rytíři Smutné Po- - doby, pro hlouposti, které váš oddaný zbrojnoš řekl, neboť je netvrdí bez důvodu a nelze také obviňovati jeho zdravý rozum a křesťanské přesvědčení, že by někomu naschvál ubližoval; a proto mu musíte věřiti, neboť zde, v tomto hradě jest vše zakleto, jak vy sám tvrdíte; je tedy možné, že Sancho uviděl vše, co říká, tím ďábelským působením, škodícím tak mé počestnosti."

"Bůh všemohoucí ví," zvolal don Quijote, "že Vaše Milost má pravdu a že se tomu hříšnému Sanchovi ukázalo nějaké zlé vidění; vím dobře, že ten ubohý chlap je dobrák, a žádný klepař a že by se neod-

vážil někoho pomlouvati."

"Zajisté," pravil don Fernando, "a proto mu musí Vaše Milost odpustiti a přijmouti jej sicut erat in principio, než měl hlavu poblázněnou viděními."

Don Quijote Sanchovi odpustil; farář pro něho došel a přivedl jej poníženého, Sancho klekl a žádal pána, aby mu podal ruku, kterou políbil; don Quijote mu řekl: "Nyní sám nejlépe vidíš, že v tomto zámku je vše začarováno, jak jsem tvrdil!"

"Věřím tomu," odvětil Sancho, "ale s tou poslamkou to nebyla kouzla."

"Není pravda," řekl don Quijote, "neboť kdyby to bylo přirozené, byl bych tě pomstil tehdy i teď; ale ani tehdy ani nyní nevím, na kom bych tě měl pomstíti." Všichni přítomní chtěli znáti přikrývkovou příhodu; tu jim hostinský vyprávěl, jak Sancho Panza létal k veliké veselosti ostatních; Sancho by se byl opět rozzlobil, kdyby jej pán nebyl uklidnil tvrzením, že to byly zase čáry; ale Sancho nebyl hlupák, aby věřil podobným povídačkám, věděl, že jej skuteční lidé z masa a kostí vyhazovali, a ne vybájená nebo zakletá strašidla, jak to důsledně tvrdil jeho pán.

Již dva dny dlela celá urozená společnost v hostinci, a poněvadž se rozhodli, že pojedou dále, ujednali, že není potřebí, aby Dorotea a don Fernando doprovázeli dona Quijota za záminkou osvobození královny Micomicony; do rodné vsi měli jej doprovoditi farář a holič a tam se pokusiti o jeho vyléčení. Proto vyjednali s vozkou, jedoucím právě kolem s volským spřežením, že jej dopraví domů; udělali jakousi klec z dřevěného mřížoví, do které se don Quijote právě vešel; pak don Fernando a jeho společníci se sluhy dona Luise, biřici i s hospodským si zastřeli obličeje a různě se přestrojili, aby je don Quijote nepoznal.

Potom vstoupili tiše do světnice, kde spal. Přiblížili se k němu, klidně a bezpečně spícímu, uchopili jej pevně a svázali mu ruce a nohy; když se vzbudil, poděsil se nemoha se ani hnouti, ani hájiti, jak správně předpokládal farář, původce uskoku. Jediný Sancho, ač mu mnoho nescházelo k bláznovství, přece poznal zakuklené postavy a neosmělil se říci ani slova, dpkud neuvidí, kam směřuje toto přepadení a spoutání jeho pána; ten mlčky čekal, jak skončí jeho neštěstí.

Skončilo to tak, že přinesli klec, zavřeli jej do ní a zatloukli latě tak pevně, že se nedaly vyraziti. Potom jej na ramenou vynesli ze světnice; přitom se ozval hlas tak strašlivý, jakým dovedl mluviti jen holič, který řekl: "Ó, rytíři Smutné Postavy, netruchli nad svým uvězněním, neboť jest nutno, abys rychleji dokončil své dobrodružství, do

kterého tě tvá odvaha přivedla; dobrodružství skončí, až krutý lev manchánský se spojí s bílou holubicí tobosskou a až ohne šij pod měkké jho manželské: z tohoto nevídaného spojení vzejdou statečná lvíčata, podobná obrazu svého hrdinného otce; to se stane dříve než pronásledovatel prchající Nymfy navštíví dvakráte skvělý obraz své dráhy v svém rychlém a přirozeném úprku."

,A ty, ó, nejšlechetnější a nejpokornější zbrojnoši, jaký kdy měl u pasu meč, na tváři vousy a v nose čich, neztrácej naděje a netruchli nad svým pánem, kterého odvážejí, neboť, zachce-li se stvořiteli světa, budeš brzy povýšen a urozený, že nepoznáš sám sebe; sliby tvého pána nebudou nadarmo; jménem rozumné Mentironiany ti slibuji, že ti mzda bude správně vyplacena, jak uvidíš. Sleduj kroky potulného rytíře, neboť jest nutné, abyste se nerozlučovali. Více ti nemohu říci, buďte sbohem, já odcházím!"

Po ukončení věštby zesílil hlas a potom mu dal tiše vyzněti, že téměř všichni myslili, že je to pravda. Dona Quijota jeho proroctví mnoho potěšilo, neboť ihned pochopil, co znamená: že mu slibuje Dulcineu z Tobosa za manželku, že z jejich manželství vzejdou lvíčata, to jest jeho synové, k slávě celé Manche; věře tomu skutečně, hlasitě vzdychl a pravil:

"Aťjsi kdokoliv, kdo jsi mi tolik předpovídal, prosím, popros moudrého kouzelníka, který se ujímá mých záležitostí, aby mě zachránil z tohoto vězení, v němž mě nyní odvážejí, dříve než splní ty radostné a znamenité sliby; a stane-li se to, bude mi trápení v tomto mém vězení nebem, a řetězy, kterými jsem spoután, útěchou, a lože, na němž nyní ležím, nebudu pokládati za tvrdou půdu bojiště, ale za lože manželské. A co se týče Sancha, mého zbrojnoše, spoléhám na jeho věrnost, poctivost a spolehlivost ve štěstí i v neštěstí; poněvadž, i kdyby jej nebo mne opustilo štěstí a já mu nemohl dáti slíbený ostrov, nepřijde nikdy o svoji mzdu, neboť v poslední své vůli určuji, co dostane ne podle svých četných služeb, ale podle mého jmění."

Sancho Panza se pokorně uklonil, políbil mu obě ruce, neboťjed-nu nemohl pro řetězy. Potom jej zjevy vyzdvihly a naložily na volský povoz.