Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 43. o roztomilém příběhu mezkaře a jiných divných událostech, které se v hospodě sběhly
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Já jsem námořníkem lásky, na propasti oceánu jejího se nyní plavím bez naděje na přístav.

Pluji v dálku za hvězdičkou, jež mi z nebe pokyvuje, krásnější a zářivější nežli spatřil Pálinurus.

Kam mě vede, toho nevím, v bezradnosti tedy pluji, duše moje sleduje ji plna strachu a zas štěstí.

Nepřístupná odmítavost, cudnost přesmíru přehnaná, toťjsou mraky, jež ji kryjí, když ji nejvíc volá touha.

Jasná, zářivá hvězdičko,

ohřej mě svým čistým světlem! Jakmile mi v mraku zajdeš,

smrti mé chvíle uhodí.

Zpěvák umlkl a tu Dorotea usoudila, že by i Clara měla slyšeti ten krásný hlas; i pohnula jí a budíc ji pravila: "Odpusť mi, dítě, že tě budím, ale chci, abys slyšela nejkrásnější hlas, jaký jsi dosud kdy zaslechla." Clara se probudila a zpočátku v rozespalosti nerozuměla, co jí Dorotea říká; když jí to opakovala, zpozorněla; jakmile uslyšela dva verše, které zpěvák dále zazpíval, přepadl ji takový strach, jako by onemocněla nebezpečnou horečkou; objala vroucně Doroteu

a pravila jí: "Ach, drahá paní, proč jste mě probudila? Byla bych nyní nejšťastnější, kdybych nevnímala zrakem ani sluchem, abych toho nešťastného pěvce neviděla a neslyšela."

"Co to říkáš, dítě? Vždyť to prý zpívá mezkař."

"Ne, je to majitel několika vesnic," zvolala Clara, "a je pánem mé duše, jež mu nikdy nebude odňata, ne-opustí-li ji sám."

Dorotea byla udivena vroucími slovy dívčinými a myslila, že předstihují její rozum a její mládí; proto jí pravila:

"Nerozumím vám, slečno Claro; řekněte mi rozumně, co znamenají vaše slova o duši, vesnicích a pěvci, jehož zpěv vás tak rozrušil! Ale nyní mlčte, poněvadž se nechci tišením vašeho leknutí připraviti o potěšení slyšeti zpěváka; začíná zpívati nové verše novou notou."

"Ano," řekla Clara, a aby ho neslyšela, zakryla si uši rukama, což Dorotea nechápala; naslouchajíc bedlivě zpěvu, slyšela, že zpívá toto:

Přesladká naděje moje,

jež se béřeš trním, hložinami,

nevzdávej se ještě boje

v cestě, již jsme vyvolili sami. Do očí pohlédni smrti,

jež nám marně hrozí, že nás zdrtí.

Bázlivce marná naděje

na čest, vítězství, úspěch neb slávu,

osud toužení rozvěje

tomu, kdo pevně nestaví hlavu

neštěstí, kdo z lásky k míru

v sílu svých schopností ztratil víru.

Láska prodává vždy draho i svoje štěstí; věc to zcela známá.

Neboť v světě není blaho větší nad to, které ona dává. Toť věru častý lidský hřích: cenu vidět jen ve věcech drahých.

Lásky snaha neustává,

až se v možnost nemožno promění,

byť často sudba neblahá

v odpor lásce kladla své umění. Takovou mám víru v sebe, že si brzo snesu modré z nebe.

Hlas zmlkl a Clara zase plakala. To probudilo Dóroteinu zvědavost dověděti se příčinu jejího žalostného pláče a toho něžného zpěvu; i tázala se jí znovu, co chtěla předtím říci. Clara strachujíc se, aby ji neslyšela Luscinda, přitiskla se k Dorotei a tiše blízko jejího ucha, že ji druhá neslyšela, vyprávěla:

"Ten zpěvák, paní moje, jest synem šlechtice z království aragon-ského, pána dvou vesnic; bydlil naproti domu mého otce v hlavním městě a ač byly v oknech v zimě plátěné záclony a v létě žaluzie, přece mě ten šlechtic, který tam studoval, spatřil, nevím opravdu, zda v kostele či jinde; nakonec se do mne zamiloval a dával mi to najevo z oken svého domu posunky a četnými slzami, že jsem mu mu-sila uvěřit a že jsem jej počala milovat, nevědouc dobře, co ode mne žádá. Mimo jiné pohyby kladl jednu ruku do druhé naznačuje mi, že se se mnou ožení; byla bych tomu bývala ráda, ale neměla jsem matky a nikoho, komu bych se svěřila, a proto jsem nic v jeho prospěch nepodnikala; když otec odešel a jeho rovněž, nadzvedla jsem záclonu nebo okenici a ukázala se mu celá a tu se radoval a počínal si jako blázen."

"Zatím jsme se připravovali k odjezdu; on se o tom také dověděl, ale ne ode mne, poněvadž jsem s ním nikdy nemluvila. Onemocněl, asi z lítosti, a tak jsem se s ním nemohla ani pohledem rozloučiti; ale za dva dny jsem jej spatřila u vrat hospody, odtud asi na den cesty vzdálené, přestrojeného za mezkaře; kdybych si jej nebyla tak dobře do srdce vtiskla, nepoznala bych ho. Byla jsem překvapena a rozradostněna; pohlížel na mne, aby to otec nevěděl, neboť se před ním skrývá při setkání na cestách a v zájezdních hospodách a poněvadž vím, kdo to jest a že se z lásky ke mně vydává tolika námahám a únavě pěší cesty, trápím se k smrti a kam vstoupí nohou, obracím oči."

"Nevím, proč přichází a jak mohl uniknouti svému otci, kterýjej má velice rád, poněvadž nemá dědice a poněvadž je toho hoden, jak Vaše Milost uvidí. A ještě dodávám, že všechny ty písně sám složil, neboť jak jsem zaslechla, je to nadaný student i básník. Jakmile jej uvidím nebo uslyším, děsím se a třesu, že jej otec pozná a uhodne naši lásku. Nemluvila jsem s ním nikdy, ale miluji jej tak, že nebudu moci bez něho žíti. Více, paní, nevím o pěvci, který vás tak upoutal;

z jeho hlasu poznáte, že není mezkař, jak vy říkáte, ale pán lidí a vesnic, jak já tvrdím."

"Nemluvte už, doňo Claro," pravila Dorotea a zlíbala ji, "počkáme, až nastane den, neboť věřím v Boha, že přispěji k šťastnému zakončení vaší příhody, která měla tak čestný počátek."

"Ach, paní,"pravila doňa Clara, ,jak mohu věřiti ve šťastný konec, když jeho otec je tak vznešený a bohatý, že podle jeho úsudku asi nemohu býti ani služkou jeho syna, natož ženou? A abych se provdala bez požehnání otcova, to neučiním za nic na světě; chci pouze, aby se ten mladík vrátil a nemyslil na mne; a snad se mi uleví na té dlouhé cestě, kterou nyní konáme, ač vím, že tento lék mi málo pomůže. Nevím, přičiněním jakého ďábla se stalo, že ve mně vznikla láska, kterou k němu chovám, neboťjsem mladá a on je mlád a domnívám se, že i on je asi v mém věku; a mně bude šestnáct až o příštím sv. Michalu, jak tvrdí otec."

Dorotea se musila usmát dětským řečem doni Clary a pravila jí: "Spěme ještě, panenko, po zbytek noci a až nastane den, zařídíme to, a nepodaří-li se mi to, nejsou k ničemu mé ruce."

Potom zmlkly a v celé hospodě zavládlo hrobové ticho; pouze dcera hospodského a služka Maritornes bděly; vědouce, že don Qui-jote, hlídající hospodu koňmo vyzbrojen, je blázen, rozhodly se, že si z něho ztropí šašky nebo se aspoň pobaví jeho bláznivými řečmi. V hospodě nebylo okna do polí, pouze vikýř ve stodole, kterým se podávala sláma. Tímto vikýřem se obě poloslečny dívaly a spatřily dona Quijota na koni, opírajícího se o píku a vzdychajícího žalostně, jako by chtěl duši vypustit; zaslechly také, že říká jemně, vážně a toužebně:

"Ó, paní moje, Dulcineo z Tobosa, výkvěte vší krásy, vrchole moudrosti, klenotnice roztomilosti, chráme počestnosti a vyvrcholení všeho, co je na světě dokonalé, čestné a drahé, co dělá nyní Tvoje Milost? Zda nemyslíš na svého rytíře, podstoupivšího dobrovolně tolik nebezpečí, aby tobě sloužil? Ó, zprav mě o ní, ty krásné trojlící světlo nebeské; snad závidíc krásu její líci díváš se nyní na ni, jak se prochází komnatami krásného paláce nebo na balkoně přemýšlí, jak by ulevila mému trápení, aniž by uškodila své cti a vznešenosti, jaký ráj by připravila mému peklu, jaký klid mému rozrušení, vůbec, jaký život mé smrti a jakou odměnu mým činům. A ty, slunce, které už asi zapřaháš své koně, aby ses za svítání podívalo na moji veli-telku, prosím tě, pozdravuj ji ode mne, ale varuj se při setkání políbiti ji na čelo, neboť bych na tebe více žárlil než ty na lehkonohou

nevděčnici, pro niž jsi prolilo tolik potu ženouc se rovinami thessal-skými nebo pobřežím Penea - nevím už, kudy jsi tenkráte uhánělo žárlivo a zamilováno."

Tak naříkal don Quijote, když na něho zavolala dcera hospodského a řekla: "Pane, rač sem Vaše Milost přistoupiti." Na tento pokyn se don Quijote obrátil a uviděl v měsíčním světle, že jej volají z vikýře; on ovšem myslil, že je to okno s pozlacenou mříží jako v nádherném paláci, za který tu hospodu považoval; a ihned jej v bláznivé mysli napadlo, že i dnes krásná slečna, dcera paní hradu, stížená láskou opět prosí o jeho přízeň; a nechtěje býti nezdvořilý a nevděčný, popojel k vikýři a uhlídav obě dívky pravil:

"Lituji vás, paní sličná, ale vaše láska nemůže býti opětována, jak by toho vaše vznešenost a cena vyžadovala; nedávejte proto vinu mně, ubohému potulnému rytíři, jemuž láska nedovoluje, aby miloval jinou kromě té, kterou při prvním spatření učinil paní svého srdce. Odpusťte mi, urozená paní, vraťte se do své ložnice a nenuťte mne, projevujíc mi svou lásku, abych byl nevděčný; a potřebujete-li něco jiného, v čem bych vám mohl pomoci - vyjímaje lásku vzájemnou - jen mi o tom povězte a přisahám vám při nepřítomné drahé soupeřce, že vám to ihned obstarám, i kdybyste si přála dostati ka-; deř vlasů Medusiných, jsoucích ze samých zmijí, nebo paprsky sluneční, zachycené v láhvi."

"Ničeho podobného nepotřebuje moje paní, pane rytíři," pravila Maritornes. "Nuže tedy, co si přeje vaše paní, moudrá komorná?" tázal se don Quijote. "Pouze jednu z vašich krásných rukou," odpověděla Maritornes, "aby mohla ulehčiti své velké touze, která ji přivedla k vikýři, kde vydává v nebezpečí svoji čest, neboť kdyby ji zahlédl otec, uřízl by jí nanejmíň ucho."

"To by se mýlil," zvolal don Qujote, "ať je na pozoru, nechce-li skončiti nejhůře ze všech otců na světě, poněvadž se dotkl rukou krásného těla své zamilované dcery."

Maritornes viděla, že jim don Quijote podá zcela určitě ruku, a přemýšlejíc, co by měla provésti, rozhodla se sejít a přinésti ohlávku San-chova osla ze stáje; v okamžiku, kdy se rychle vrátila do vikýře, se don Quijote postavil v sedle, aby dosáhl do zamřížovaného okna, kde myslil, že stojí zamilovaná slečna; podávaje jí ruku řekl: "Uchopte se této ruky, paní, vlastně toho kata všech darebáků pod sluncem; uchopte se té ruky, které se nedotkla dosud ruka ženy, ani té, jíž náleží celé mé tělo. Nepodávám vám jí, abyste ji políbila, ale abyste viděla, jak jsou mohutně spleteny její šlachy, jaké jsou její svaly a široké žíly; z toho poznáte, jak je pevné rámě, které má takovou ruku."

"Uvidíme to hned," zvolala Maritornes, udělala z ohlávky smyčku, navlékla mu ji v zápěstí, sešla od vikýře a přivázala druhý konec pevně na závoru u stodoly. Don Quijote ucítiv silný provaz řekl: "Myslím, že Vaše Milost moji ruku hfebelcuje, ne hladí; nejednejte s ní tak zle, neboť není vinna zármutkem, který vám působí moje vůle; není správné, že celý svůj hněv chcete si vylíti na údu tak malém; pamatujte si, že kdo miluje, ten se nemstí." Ale tato slova nikdo neslyšel, neboť obě dívky se smíchem odešly a nechaly jej přivázaného a neschopného se vyprostit.

Don Quijote stál tedy na hřbetě Rocinanta, ruku měl celou ve vikýři a zápěstí měl přivázáno k závoře u dveří; obával se, že pohne-li sebou Rocinante, zůstane viseti za ruku; proto se ani nepohnul, ač ovšem by to bylo možné, že Rocinante trpělivě, bez hnutí bude státi celý věk. Když don Quijote nakonec zpozoroval, že jest přivázán a dámy že už zmizely, myslil, že zde působí opět čáry jako minule, kdy ho v tom zakletém zámku ztloukl jeden v mezkaře obrácený Maur; proklínal v duchu svou lehkovážnost, že zase vstoupil do hradu, kde již jednou tak špatně dopadl, ač podobný neúspěch byl vždycky potulnému rytíři pokynem, aby se podruhé o dobrodružství nepokoušel, že je vyhrazeno jiným.

Přece se pokoušel odvázati se trhaje rukou, ale marně. Ovšem škubal provazem opatrně, aby se Rocinante nepohnul. Do sedla také nemohl usednouti, leda by si vymkl ruku. Hned toužil po meči Amadisovu, na který kouzla nepůsobila, hned naříkal nad svým osudem, hned přeháněje přemítal, jaké je prázdno ve světě po dobu, kdy bude začarován, neboť pevně věřil, že je začarován; vzpomínal také na svoji drahou Dulcineu z Tobosa, volal svého hodného zbrojnoše Sancha Panzu, který spal jako poleno natažen na postroji ušáka, nevzpomínaje ani na svou rodnou matku; vzýval mudrce Lirgan-dea a Alquifa, prosil o pomoc svoji dobrou přítelkyni Urgandu.

Posléze nastalo jitro a don Quijote, zoufalý a bezradný, řval jako býk, jsa přesvědčen, že mu nikdo nikdy nepomůže v tom strašném postavení; jeho jistotu o začarování potvrzoval také Rocinante, který nehnutě stál; byl přesvědčen, že takto nebudoujísti ani píti ani spáti a že budou zakleti až do doby, kdy zlý vliv hvězd pomine nebo kdy je nějaký moudřejší čaroděj zprostí kouzel. Ale ve svých domněnkách se značně zklamal, neboť k ránu přijeli k hospodě čtyři muži pěkně vystrojení a ozbrojení puškami na hlavicích sedel. Zabušili hlučně na vrata hospody, dosud zavřená, a když je don Quijote, který stál dosud na stráži, spatřil, zvolal hlasitě a chlubně: "Rytíři,

zbrojnoši, nebo kdo jste, nebušte na vrata tohoto hradu, neboť není neznámo, že v této době obyvatelé ještě spí; a není zvykem otvírati tvrze před úplným východem slunce. Ustupte stranou a počkejte, až se rozední, a potom uvidíme, otevřeme-li vám nebo ne."

Jaký je tohle u všech čertů hrad," zvolal jeden z nich, "že máme dělat takové ceremonie? Jste-li hostinský, otevřte nám; jsme pocestní, chceme pouze nakrmiti koně a jeti dále, neboť spěcháme."

"Pokládáte mě, pánové, za hostinského?" tázal se don Quijote. "Nevím, žač vás pokládat," odpověděl druhý, "ale říkáte nesmysly a jmenujete hradem tuto hospodu." ,Je to hrad," řekl don Quijote, "největší z celé této provincie, a uvnitř žijí lidé, kteří měli v rukou žezlo a na hlavě korunu."

"Lepší by to bylo obráceně," poznamenal cestující; "žezlem přes hlavu a korunu v ruce; patrně přenocuje v hostinci nějaká společnost herců s korunami a žezly, o nichž mluvíte, ale pochybuji, že by v takové malé a tiché hospodě, jako jest tato, přenocovali lidé hodní koruny a žezla."

"Nevyznáte se příliš ve světě," poznamenal don Quijote, "když nevíte o příhodách potulného rytířstva."

Ostatní, kteří přijeli s tazatelem, nudil rozhovor s donem Quijo-tem, i zabušili zuřivě na vrata; hostinský se probudil i ostatní a šel se podívat, kdo přichází. V tom okamžiku ucítil jeden z koní, na nichž přijeli ti čtyři jezdci, Rocinanta, klopícího smutně a odevzdaně uši a nehýbajícího se pod svým natahovaným pánem; a poněvadž byl přece živý, ač se zdál býti ze dřeva, pohnul sebou a obrátil se po čichu; jakmile sebou trhl, ujely donu Quijotu nohy a sklouzly mu ze sedla, že by byl sletěl na zem, kdyby byl nebyl přivázán za ruku; to jej tolik bolelo, že myslil, že mu buď usekávají ruku nebo vytrhávají rámě; nohy se mu téměř dotýkaly země, a to mu jen škodilo, protože vida, jak k ní má blízko, snažil se dosáhnouti ji a natahoval se, jak jen mohl: podobal se člověku napjatému na skřipec, který jen zvětšuje sám svou bolest námahou, s níž se natahuje, mylně doufaje, že, na-táhne-li se ještě trochu, dosáhne země.