Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 42. o dalších příhodách v hospodě a o jiných důležitých událostech
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

To dopověděv otrok zmlkl a don Fernando pravil: "Opravdu, pane setníku, vyprávěl jste nám tu zvláštní příhodu tak zajímavě a poutavě jako jest příhoda sama; celé vyprávění jest podivné a nevšední, plné zajímavých podrobností, a udivuje všechny posluchače. Se zájmem jsme vás vyslechli, a kdybyste vyprávěl až do rána, poslouchali bychom rádi ještě jednou od počátku." Potom don Antonio a ostatní nabízeli mu svou pomoc tak laskavě a upřímně, že setník vzal zadost jejich dobrou vůlí; don Fernando zvláště jej žádal, aby jel s ním, že požádá svého bratra markýze, aby byl kmotrem při křtu Zo-raidině; že jej sám vypraví, aby se mohl vrátiti domů důstojně, jak to jeho postavení vyžaduje. Otrok však zdvořile poděkoval a nabídky šetrně odmítl.

Nastal večer a u hostince zarazil kočár s několika sluhy na koních. Žádali o nocleh a hostinská jim oznámila, že vše jest již zadáno. "Ať je to jakkoliv," odpověděl jeden z jezdců, který vstoupil do místnosti, ,jistě budete míti nějaké místo pro pana sudího." Hostinská zaslechnuvši toto jméno se ulekla a pravila: "Pane, nemám postelí; veze-li Jeho Milost pan sudí postel s sebou, a jistěže veze, ať vstoupí, přenecháme mu já a můj muž svoji světnici."

"Dobře," na to sluha; zatím z vozu vystoupil muž, jehož oděv prozrazoval jeho úřad i hodnost, neboť dlouhý kabát s vyloženými rukávy ukazoval, že je soudcem, jak byl sluha řekl.

Za ruku vedl asi šestnáctiletou dívku v cestovním oděvu, tak milou, líbeznou a hezkou, že všichni užasli, a nebýt Dorotey, Luscindy a Zoraidy, tvrdili by, že taková krása je k nenalezení.

Don Quijote spatřil sudího a dívku a pravil: "Vstupte, Milosti, beze strachu do tohoto hradu a zůstaňte v něm; ač je těsný a nepohodlný, není místa pod sluncem tak těsného a nepohodlného, kam by se nevešly zbraně a učenost, hlavně, když jsou provázeny tak krásnou dívkou jako je ta, Vaše Milosti, která provází vaši učenost; takové kráse se mají nejen otvírati hrady, ale i uhýbati skály a rozestupovati vrchy, aby jí učinily cestu. Vejděte, Milosti, do tohoto ráje,

naleznete zde hvězdy a slunce, které mohou být společnicí nebi, které Vaši Milost doprovází; zde naleznete výkvět zbraní i krásy."

Sudí byl překvapen řečí dona Quijota, a prohlížel si jej pozorně, divě se jeho vzezření i slovům a nevěda, co by řekl; užasl, když uviděl Luscindu, Doroteu a Zoraidu, které, dověděvše se o nových hostech a krásné dívce, o níž jim vyprávěla hostinská, přišly ji uvítat; zatím don Fernando, Cardenio a farář oslovili je rozumněji, a učinili jim nabídky dvornější. Pan sudí byl opravdu udiven vším, co viděl a slyšel; krasavice se pozdravily s jeho dcerou. Sudí záhy poznal, že mluví se vznešenými lidmi, ale oděv, podoba a slova dona Quijota jej mýlila; když se všichni uvítali a přesvědčili se o pohodlí v hostinci, bylo umluveno, že ženy budou spáti v známé už komoře a muži že zůstanou před nijako na stráži; sudí rád dovolil, aby jeho dcera šla spáti, k dámám, což udělala radostně. Z polovice lůžka, které přivezl sudí, a z chatrného lože hospodského upravily si lůžko lepší, než myslily.

Otrok hned při spatření sudího pocítil tlouci srdce a měl tušení, že se setkal s bratrem; tázal se proto sluhy, který jej doprovázel, jak se jmenuje jeho pán a odkud pochází. Sluha mu řekl, že to jest licenciát Juan Pérez de Viedma a že slyšel, že pochází z koňských hor. Touto zprávou se otrok přesvědčil, že je to skutečně jeho bratr, který se na radu otcovou věnoval studiu; rozrušen a rozradostněn zavolal dona Fernanda, Cardenia a faráře a oznámil jim, co se děje a že sudí jest jeho bratrem. Sluha mu také prozradil, že jest určen do zámoří k soudnímu dvoru v Méjiku; a dívka, která jej doprovází, že jest jeho dcera, jíž matka zemřela při porodu, zanechavši veliké jmění, kterým velice zbohatl a jež mu s dcerou zůstalo.

Tázal se jich, má-li se k němu hlasití nebo se dřív přesvědčiti, zda by se bratr neurazil vida jej chudého a zda by jej radostně uvítal nebo naopak odmítl. "Nestarejte se, já to obstarám," nabídl se farář. "Konečně, můžete očekávati, pane setníku, že vás bratr laskavě přijme, neboť přívětivost a moudrost, se kterou jedná, ukazuje, že není nafoukaný ani necitelný a že zajisté uzná, co jsou obraty osudu."

"Přesto," pravil setník, "bych se chtél dáti poznat znenáhla."

"Ujišťuji vás, že to zařídím k všeobecné sppkojenosti," ujistil ho farář.

Mezitím byla večeře připravena a všichni zasedli ke stolu; jenom dámy a otrok večeřeli ve své světnici. Při večeři poznamenal farář: "Pane sudí, v Cařihradě, kde jsem byl po několik let zajatcem, jsem měl známého přítele, který se jmenoval stejně jako vy; byl to nejen nejstatečnější z vojínů a pěchotních setníků Španělska, ale byl i stejně nešťastný jako statečný."

Jak se jmenoval ten setník, pane?" tázal se sudí. Jmenoval se," řekl farář, "Rui Perez de Viedma a pocházel z pohoří leonského; vyprávěl mi o svém otci a bratřích, a kdyby to nebyl on, domníval bych se, že mi vypráví pohádku, jaké vykládají stařeny v zimě u ohně. Vyprávěl mi, že jeho otec rozdělil své jmění svým třem synům, uděliv jim rady lepší než Katonpvy; on sám vyvolil řemeslo válečné a za několik let, pro svou odvahu a poctivost, mimo niž pomocného ramene nehledal, se stal setníkem pěchoty a měl naději, že záhy dostane hodnost velitele sboru; ale osud mu byl nepříznivý a tam, kde hledal štěstí, ztratil svobodu, totiž v přešťastné bitvě u Lepanta, kterou nesčetní ostatní byli osvobozeni; já jsem byl zajat v Golete a v Cařihradě prošedše různými osudy jsme se stali přáteli. Odtamtud odešel později do Alžíru, kde, jak jsem se dozvěděl, jej potkala nejpodivnější příhoda, jaká se kdy pod sluncem přihodila."

Farář stručně vyprávěl příběh Zoraidin a setníka. Sudí jej vyslechl pozorně, jako snad při žádném soudním výslechu. Když farář pověděl o Francouzích, jak oloupili křesťany v lodici a nechali v bídě jeho soudruha a krásnou Maurku, poznamenal, že neví, co se s nimi stalo, zdali se dostali do Spaněl nebo odpluli-li do Francie.

Celé jeho vyprávění vyslechl stranou setník, pozoruje, jaký dojem to na bratra učiní; sudí vida, že farář skončil, povzdechl si, zaslzel a pravil: "Vězte, pane, že vaše vyprávění mě dojalo a že se nemohu zdržeti slz, které mi vstupují do očí přes všechno přemáhání a slušnost! Ten statečný kapitán, o němž jste vyprávěl, jest můj nejstarší bratr; byl statečnější a odvážnější než já a druhý bratr a zvolil si čestné a záslužné povolání vojína, jednu ze tří cest, které nám otec určil, jak jste se dověděl od svého přítele tehdy, když jste se domníval, že vám vypráví pohádku. Já jsem studoval a Bůh a moje přičinlivost mi pomohla k nynější hodnosti. Můj mladší bratr žije v Peru a jest tak bohat, že penězi, které dal mně a mému otci, splatil podíl, který dostal, ba ještě dal otci mnoho peněz, že může obdarovávati podle libosti, a mně, že jsem se mohl nákladněji držet na studiích a dosáhnouti nynějšího postavení."

"Můj otec dosud žije a chtěl by se před smrtí dověděti něco o svém nejstarším synu; prosí stále Boha, aby jej nezastihla smrt dříve, než spatří syna živého; překvapuje mě, že bratr během svých útrap, neštěstí i štěstí nezpravil otce o svém osudu, bylť vždy rozumný; vždyť nemusil čekati na zázrak s hůlkou, aby získal peníze pro výkupné; nyní se strachuji, zda jej ti Francouzové pustili nebo zabili, aby zatajili svoji loupež. Nebudu nyní na své cestě spokojen jako na počátku,

ale pojedu dále smuten a s bolestí. O, drahý bratře můj, kdybych se dopátral, kde jsi, vyhledal bych tě a pomohl ti z nesnází, třeba bych sám strádal! Ó, kéž by někdo sdělil našemu starému otci, že jsi živ; a třeba jsi byl zavřen v nejhlubším žaláři Berberska, byl bys odtamtud vysvobozen jměním otcovým, bratrovým i mým. O, krásná a dobrotivá Zoraido! Kéž bych ti mohl splatiti laskavost prokázanou mému bratru! Kéž bych mohl býti při znovuzrození tvé duše a při svatbě, ze které bychom se všichni radovali!" To vše volal sudí, dojat zprávami o svém bratru; všichni přítomní cítili s jeho zármutkem.

Farář pozoruje, že jeho úmysl a přání setníkovo se zdařilo, nechtěl déle všechny rozčilovati; proto vstal, odešel do pokoje Zorai-dina a vzal ji za ruku; Luscinda, Dorotea a dcera sudího ji doprovázely. Setníka čekajícího na jeho čin uchopil farář také za ruku a všichni vešli do světnice, ve které sedělo panstvo; farář pravil: "Neplačte, pane sudí, a těšte se ze štěstí, které vás potkalo, neboť zde jest váš drahý bratr a vaše krásná švakrová; ten, který před vámi stojí, jest setník Viedma, a tato krásná Maurka jest jeho dobrodějka. Francouzi, o nichž jsem vám vyprávěl, je ožebračili, abyste vy mohl ukázati štědrost svého šlechetného srdce.".

Setník pospíchal, aby se objal s bratrem; sudí si jej z určité vzdálenosti prohlédl drže jej za ramena a poznav jej objal ho se slzami štěstí v očích; většina přítomných se nezdržela a plakala s ním. Jak se bratři vítali, jaké city si projevili, nelze si ani pomysliti, natož vypsati. Stručně si vyprávěli své osudy, dokazovali si svou bratrskou lásku, hned sudí objímal Zoraidu nabízeje jí svůj majetek, hned zase žádal svou dceru, aby ji objala, hned všichni plakali nad krásnou křesťankou a nejkrásnější Maurkou. Don Quijote pozoroval mlčky ty podivné události, přičítaje je k smyšlenkám svého potulného rytířství.

Smluvili se, že Zoraida a setník odjedou s bratrem do Sevilly zpravit otce o svém návratu, aby mohl býti přítomen svatbě i křtu Zorai-dinu, poněvadž sudí nemohl upustiti od své cesty, neboť měl zprávu, že za měsíc vypluje loďstvo ze Sevilly do Nového Španělska, a mrzelo by jej, kdybyje promeškal. Vůbec všichni byli spokojeni a rozradostněni šťastným zakončením otroctví; a poněvadž byla téměř půlnoc, rozhodli se, že půjdou pro zbytek noci na lože.

Don Quijote prohlásil, že bude hlídati hrad, aby jej nenapadl nějaký obr nebo potulný darebák, dychtivý uloupiti poklad krásy, nalézající se v hradě. Všichni, kdo ho znali, mu děkovali a vyprávěli sudímu o divném bláznovství dona Quijota, což jej velice pobavilo.

Jenom Sancho byl rozzloben, že jdou spát tak pozdě, ale lehl si pohodlněji než ostatní, ulehnuv na postroj svého ušáka, který jej brzo potrestal, jak se brzy dovíme.

Když dámy odešly do své komory a ostatní ulehli porůznu, vyšel don Quijote z hospody na stráž, jak prohlásil. Před svítáním zaslechly dámy hlas tak zvučný a příjemný, že pozorně poslouchaly, hlavně Dorotea, ležící vedle dcery sudího, doni Clary de Viedma, poněvadž nespala. Žádná z nich nevěděla, kdo zpívá tak krásně bez doprovodu hudebního nástroje. Chvílemi myslily, že se zpěv ozývá ze dvora, chvílemi ze stáje; tu přistoupil Cardenio ke dveřím světnice a pravil: "Kdo nespí, ať poslouchá zpěv mezkaře, který jest opravdu čarovný."

"Slyšíme jej, pane," odpověděla Dorotea; Cardenio odešel a Dorotea pozorně vyslechla tuto píseň: