Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 37. o slavné princezně Micomiconě a mnohých jiných veselých příbězích
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

Ten celý příběh vyslechl Sancho s velkým žalem, poněvadž viděl, že všechny jeho naděje na panování mizejí a že se krásná Micomi-cona změnila v Doroteu a obr v dona Fernanda; jeho pán hluboce spal a nevěděl o celém případě. Dorotea se tázala sama sebe, není-li štěstí, které ji potkalo, snem, rovněž tak Cardenio a Luscinda. Don Fernando děkoval Bohu, že mu byl tak milostivý a vyvedl jej z bludiště klamu, v němž by byl téměř zahynul a cti pozbyl. Vůbec všichni přítomní byli spokojeni a radovali se ze šťastného rozřešení celé neblahé příhody. Farář přál všem štěstí; nejšťastnější byla hostinská, neboť Cardenio slíbil zaplatiti škodu i výlohu, způsobenou donem Quijotem.

Pouze Sancho byl smuten a nešťasten, jak řečeno; s žalostným obličejem došel až k svému pánu, právě se vzbudivšímu, a pravil mu: Jen spěte, Milosti pane Smutná Postavo, jak jen chcete, a netrapte se myšlenkou na obra nebo na zachránění princezny v jejím království; vše jest již šťastně skončeno."

"To si myslím," řekl don Quijote, "vždyť jsem s obrem zápasil tak zuřivě, že se domnívám, že již nikdy nezažiji nic horšího; jednou ranou - šmik! - jsem mu uťal hlavu; krve bylo tolik, že tekla po zemi ručeji jako voda."

"Snad jako víno by i Vaše Milost měla říci; vždyť tím zabitým obrem jest i rozsekaný měch a krví šest arrob vína, které byly v něm, a uťatá hlava je běhna, která mě zrodila, a všechno ať čert vezme."

"Co to říkáš, blázne?" zvolal don Quijote. "Máš rozum?"

"Zdvihněte se, Milosti," řekl Sartcho, "a sám uvidíte, co jste natropil škody a co se naplatíte; vězte, že se princezna proměnila v obyčejnou dámu, Doroteu; dovíte se ještě jiné podivné věci!"

"Tím nejsem překvapen," poznamenal don Quijote, ,jen nezapomínej, že již minule bylo vše zde zakleto, a není pochyb, že i dnes je tomu tak."

"Rád bych všemu věřil, kdyby také mé létání na pokrývce bylo něčím podobným," pravil Sancho, "ale to bylo jistě skutečné a opravdové. Na vlastní oči jsem viděl, jak hostinský, který zde je také dnes, držel za jeden roh pokrývky a vyhazoval mě do vzduchu s takovou radostí,

nadšením a smíchem jako silou. A kde osobně poznátg lidi, tam, myslím, ač jsem hříšný hlupák, není žádných čar, ale mnoho smůly a bití."

"No, Bůh to už nějak zařídí," pravil don Quijote, "ustroj mě, abych mohl vyjíti, poněvadž se sám chci přesvědčiti o všem, co mi zde vyprávíš."

Sancho mu podal oděv, a zatímco se oblékal, vyprávěl farář donu Fernandovi a ostatním přítomným o bláznivých dobrodružstvích dona Quijota a o své lsti, které užili, aby jej dostali z Peňa Pobre, kde podle svých myšlenek byl proto, že jím dáma pohrdla. Vyprávěl jim všechny příhody, které zvěděl od Sancha; všichni se jimi výborně bavili, nepochybujíce, že je to nejdivnější bláznovství,jež může povstat v bláznivé hlavě.

Farář jim oznámil, že jest nutno nějakým jiným prostředkem jej dostati domů, poněvadž šťastné zakončení příhody Dorotiny nedovoluje, aby svoji lest dokončili. Cardenio jim navrhl, aby pokračovali, že Luscinda zastoupí Doroteu. "Ne, to je nemožné," poznamenal don Fernando; "ať Dorotea dokončí svou úlohu, nemá-li ten milý rytíř daleko domů; budu šťasten, uzdraví-li se."

Je to asi dva dny cesty."

"I dál bych se rád vydal, jen abych učinil dobrý skutek."

Vtom vstoupil don Quijote s helmou Mambrinovou dost po-chroumanou na hlavě, se štítem v ruce, opíraje se o hůl nebo píku. Don Fernando i ostatní užasli nad zjevem dona Quijota, nad jeho dlouhým, hubeným a zažloutlým obličejem, různosti ve zbrani i nad jeho upjatým vystupováním; mlčky čekali, až promluví. Rytíř pohlédl nejprve na Doroteu a vážně, pomalu pravil: "Dozvěděl jsem se, krásná paní, od svého sluhy, že se Vaše Milost změnila z krásné a urozené paní v prostou dívku. Stalo-li se to z rozkazu čaroděje, vašeho otce, jenž se obával mé pomoci, říkám vám, že nerozumí svému řemeslu ani trochu a historie rytířské zná velmi málo, neboť kdyby se jimi byl pozorně zabýval jako já, našel by v nich, že rytířové méně dokonalí než já dovedli věci těžší, než je usmrcení nějakého nepatrného obra, a třeba byl sebedrzejší, poněvadž před několika hodinami jsem s ním zápasil a... budu raději mlčet, aby neřekli, že lžu; ale čas, který všecko odhalí, vyzradí to jistě, a až to budeme nejméně čekati."

"Zápasil jste se dvěma měchy, a ne s obrem!" pravil hostinský, ale don Fernando mu nakázal, aby mlčel a nepletl řeč dona Quijota; rytíř pokračoval: "Říkám tedy, urozená a oloupená paní, je-li váš otec příčinou této vaší změny pro ty důvody, které jsem uvedl, abyste si

toho nevšímala; nic není na světě, co by můj meč nezdolal; srazím vašemu nepříteli hlavu a učiním vás velitelkou země vaší dříve, než se nadějete."

Don Quijote umlkl a očekával princezninu odpověď. Dorotea uposlechla přání dona Fernanda, aby ve lsti pokračovala, až by dovedla dona Quijota domů, a řekla mu mile a důstojně: "Ať jste se dověděl jakýmkoli způsobem o mé proměně, odvážný Rytíři Smutné Postavy, tvrdím, že to není pravda, neboť jsem stále táž jako včera; přiznávám ovšem, že mě potkalo nenadálé, velké štěstí i jakási změna, ale proto jsem ještě zůstala táž a nevzdala se úmyslu užíti vašeho odvážného a nezdolného ramene. Proto vás prosím, můj pane, navraťte mému otci čest a přiznejte, že to byl vtipný a rozumný muž, neboť jeho vědou jsem šťastně vyvázla ze svého neštěstí; jsem jista, pane, že bez vaší osoby nedosáhla bych nikdy podobného štěstí; že jsou skutečně moje slova pravdivá, dosvědčí přítomní pánové. Musíme se zítra vydati na cestu, dnes to nestojí již za to; šťastné zakončení, ve které důvěřuji, ponechávám Bohu a vaší statečnosti."

Po těchto slovech rozumné Dorotey obrátil se don Quijote na Sancha a pravil mu rozzlobeně: "Teď ti říkám, Sancho, že jsi největší ničema v celém Španělsku! Řekni mi, ty toulavý darebáku, neřekl jsi mi před chvílí, že se tato princezna proměnila v dívku Doroteu a že hlavou, kteroujsem obrovi usekl, byla běhna, která tě zrodila, aještě jiné nesmysly, které mě pomátly tak, že se na podobný zmatek nepamatuji? Zapřísahám se," přitom hleděl k nebi se zaťatým zuby, "že tě tak zřídím, že se všichni zbrojnoši potulných rytířů budou míti na pozoru."

"Uklidněte se, Milosti pane můj," zvolal Sancho, "asijsem se spletl ve změně s paní princeznou Micomiconou, ale nemýlím se v události o zápasu s obrem nebo měchem, a že hlava obrova byla měchem a krev červeným vínem, neboť rozsekané měchyjsouještě nad lůžkem Vaší Milosti a z vína je po místnosti veliká kaluž; Vaše Milost to pozná, až to poleze za nehty, to jest až vám pan hostinský podá účet; a je-li princezna tím, čím byla dřív, mám z toho radost, neboť to prospěje nejenom mně, ale i jiným."

"Tedy, Sancho, opakuji," pravil don Quijote, "že jsi omezenec a jsme vyřízeni."

"Ano," řekl don Fernando, "nezmiňujme se již o tom. Poslechneme rady paní princezny a odjedeme až zítra; a dnešní noc vyplníme zábavou až do rána a potom pojedeme s panem donem Qui-jotem, abychom viděli jeho odvážné a neobyčejné skutky a činy, které si předsevzal."

"Mým úkolem jest poslechnouti vás a doprovo-

diti," odpověděl don Quijote, "vděčím vám za vaši laskavost i za dobré mínění o mně; vynasnažím se, abych to dokázal, jinak zahynu a třebas i více, je-li to možno."

Don Quijote a don Fernando vyměnili mezi sebou množství vybraných a uhlazených slov; vyrušil je cestující, který zanedlouho přišel do hostince; jeho šat ukazoval, že je křesťanem, přišlým ze země maurské; byl oděn v modrý, soukenný kabát s krátkými šosy, polovičními rukávy, bez límce, kalhoty a čepici měl z modrého plátna, opánky hnědé a maurskou šavli na řemenu přes prsa. Doprovázela ho na oslu žena maursky oděná, se závojem na obličeji, který jí splýval z hlavy; na hlavě měla brokátovou čepici a byla zahalena až po paty maurským pláštěm. Muž byl stár asi čtyřicet let, byl silný, pružný, v obličeji snědý, s dlouhými vousy a pečlivě přistřiženou bradou; možno říci, že kdyby se řádně oblékl, že by vyhlížel jako urozený a ušlechtilý člověk.

Jakmile vstoupil, objednal si pokoj a když mu oznámili, že v hospodě už žádného není, byl zřejmě rozmrzen; přistoupil k ženě, patrně Maurce, a pomohl jí sestoupiti z koně. Luscindu, Doroteu, hospodskou i její dceru zajímal nový kroj, obstoupili Maurku a Dorotea, která byla vždy zdvořilá a laskavá, domnívajíc se, že se oba cestující mrzí, že nedostali pokoje, pravila jim: "Nermuťte se, paní, nad nepohodlím, které tu nalézáte, neboť tak je to ve všech hospodách; ale chcete-li sdíleti s námi pokoj," a ukázala na Luscindu, "rády vás přivítáme."

Zakuklená žena neodpověděla, vstala ze svého místa, složila ruce křížem na prsa a mlčky úklonem hlavy děkovala. Z jejího mlčení poznali, že je to patrně Maurka a že neumí španělsky. Vtom se přiblížil otrok a pozoruje, že všichni obklopili jeho družku a ona že mlčí, pravil: "Paní moje, tato dívka rozumí naší řeči jen nepatrně a zná pouze svou rodnou řeč, proto neodpovídá na vaše otázky."

"Netá-zalyjsme se jí na nic," odpověděla Luscinda, "pouze jsme jí nabízely svoji společnost a nocleh ve svém pokoji pro dnešní noc; posloužíme jí ochotně, neboť úcta k cizincům, zvláště k ženě, toho vyžaduje."

"Líbám vám vděčně ruce za ni i za sebe," řekl otrok, "a vážím si vaší laskavosti po zásluze nesmírně, neboť za podobných okolností a od osob tak urozených, jak se lze domnívati z vašeho chování, je ochota to opravdu veliká."

"Řekněte nám, pane," řekla Dorotea, je tato paní křesťanka nebo Maurka? Z jejího šatu a mlčení myslíme, že je tím, čím bychom nechtěly, aby byla."

"Tělem a oblekem je Maurka, ale duší věrná křes-

ťanka, neboť si přeje, aby se křesťankou stala."

"Tedy není pokřtěna?"

"Neměla příležitosti k pokřtění," odpověděl otrok, "od té chvíle, co opustila svůj domov Alžír, a nebyla ještě v takovém smrtelném nebezpečí, aby se musila dáti pokřtíti, než pozná všechny předpisy, nařízené naší svatou církví; Bůh dá, že to bude brzo, bude pokřtěna se slávou, které její původ vyžaduje, neboť jest více, než o čem svědčí její a můj šat."

Touto narážkou vzbudil zvědavost všech přítomných, toužících zvěděti něco o původu Maurky i jeho; ale žádný se ho nezeptal, věda, že touží po odpočinku spíše než po hovoru. Dorotea ji uchopila za ruku, posadila vedle sebe a žádala ji, aby sundala závoj. Maurka se podívala na otroka, jako by chtěla zvěděti, nač se jí táží. Opakoval jí to arabsky; Maurka sňala závoj a odkryla tvář tak krásnou, že ji Dorotea pokládala za krásnější Luscindy a Luscinda za půvabnější Dorotey a všichni usoudili, že může-li se kdo rovnati těmto oběma, je to Maurka, ba někteří ji pokládali za krásnější. A poněvadž krása má sílu, aby poutala myšlení a vůli, všichni si přáli sloužiti ochotně krásné Maurce.

Don Fernando tázal se na jméno Maurky a otrok mu řekl, že se jmenuje Lela Zoraida; Maurka slyšíc to, pochopila a roztomile, rychle a ulekaně řekla: "Ne, ne Zoraida, Maria, Maria," tvrdíc, že se jmenuje Maria, a ne Zoraida. Toto zvolání a vroucnost, se kterou je Maurka pronesla, rozplakala téměř všechny, hlavně ženy, které jsou od přírody něžnější a soucitnější. Luscinda ji objala a pravila: "Ano, Maria, Maria." Maurka na to odpověděla: "Ano, ano, Maria; Zoraida macange," to značí ne.

Zatím se setmělo a na rozkaz hostů, kteří byli s Fernandem, připravil hostinský pěkně a ochotně večeři, jak mohl nejlepší. Když bylo vše připraveno, zasedli všichni k dlouhému stolu, podobnému stolu pro čeleď, neboť jiného, okrouhlého, v domě nebylo; na čestné místo usedl don Quijote přesto, že se zdráhal; posadil vedle sebe svoji velitelku paní Micomiconu, poněvadž byl jejím ochráncem. Potom usedly Luscinda a Zoraida, proti nim don Fernando a Carde-nio, otrok a ostatní šlechtici, k dámám farář a holič.

Vesele večeřeli a rozjařili se ještě více zpozorovavše, že don Quijote nejí a že je v náladě jako asi, když večeřel s pastevci koz; tu rytíř pravil: "Opravdu, milé panstvo, uvážíme-li dobře, význačné a podivné věci zažijí členové potulného rytířstva. A není-li tomu tak, který člověk vstoupivší do dveří tohoto hradu a spatřivší nás by poznal, čím jsme? Kdo by řekl, že tato paní po mé levici je královnou

a já že jsem rytíř Smutné Postavy, jehož sláva jde světem? Není pochyby, že toto povolání a umění vyváží všechna, která lidé vymyslili; tím větší úcty zaslouží, čím většímu nebezpečí je vystaveno."

"Nevšímám si těch, kteří tvrdí, že důležitější je věda než zbraně, ať je to kdokoliv; opakuji, že nevědí, co mluví, když dávají přednost a cení si vlastností duševních více než tělesných tvrdíce, že zacházení se zbraní tuží pouze tělo a že jest jen prací nádenickou, k níž stačí síla; neuvědomují si, že v cviku zbraní záleží také statečné skutky, jež lze vykonati jen s velkou rozvahou; jako by nepracoval velitel, rozkazující vojsku anebo bránící obklíčené vojsko, stejně duchem jako tělem. Jestliže ne, uvažte, může-li se pouze silou tělesnou uhodnouti lest nepřítele, jeho úmysl a cíl nebo odraziti hrozící nebezpečí? Ne, to vše závisí na rozumu a tělu je to cizí."

,A když je zbraním stejně potřebný duch jako věda, všimněme si, zda více je zaměstnán duch učencův či vojínův: to nejlépe poznáme z výsledku a účelu, který každý sleduje, poněvadž nejvíce musíme ceniti snahu vedoucí k ušlechtilému cíli. Cílem a účelem vědy (nemyslím vědy božské, mající za úkol nésti duši k nebi, poněvadž tomuto vznešenému cíli se nevyrovná nic), tedy cílem lidských věd je správné odměření, aby každý dostal to, co jest jeho, a aby zachovával dobré zákony. Je to jistě cíl vznešený, ušlechtilý a chvályhodný, ale přesto se nevyrovná zbraním, jejichž účelem jest mír, největší dobro pozemské. Neboť první ušlechtilou radost přinesli světu andělé, když v noci stavší se nám dnem pěli ve výši: ,Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!' A největší učitel na světě i na nebi učil své učedníky, aby vstoupivše do cizího domu pozdravili: ,Pokoj budiž domu tomuto' - a často opakoval: ,Pokoj zůstavuji vám, pokoj můj vám dávám, pokoj s vámi.'Je to poklad, který nám zanechala ruka jeho, skvost, bez kterého není na nebi ani na světě radosti. Tento mír je opravdovým cílem války a válka a zbraně znamenají totéž. Je-li skutečně cílem války mír a klid, je tento cíl ušlechtilejší než cíle vědy; všimněme si nyní, jak se tělesně namáhá učenec a jak člověk válčící, a promysleme, které zaměstnání jest těžší."

Podobným způsobem vyprávěl, že žádný z posluchačů si neuvědomil, že jest blázen; předně šlechtici stále zacházející se zbraní radostně jej poslouchali; don Quijote pokračoval: "Tedy, kdo studuje, musí být připraven na toto: předně chudobu, ne že by byli chudobní všichni, ale abych dal příklad co nejnápadnější; říkám-li, že snáší chudobu, domnívám se, že nemusím už více mluviti o jeho nesnázích, neboť kdo jest chudý, ten ve všem trpí. Chudobu studenti sná-

se jí různým způsobem, buď jsou často o hladu, nebo trpí zimou, nedostatkem oděvu, nebo tím vším dohromady."

"Přesto ta chudoba není tak hrozná, aby nejedl, jí pouze poněkud později, než je zvykem, a pouze zbytky z hostin u bohatých lidí - to nejvíce mrzí studenty a říkají tomu: chodit po číslech; přece však někdy naleznou někde cizí kamínka nebo krb, kde aspoň nemrznou a v noci odpočívají pod střechou. O ostatních podrobnostech se nezmiňuji, postačí, poznamenám-li, že často nemají prádla a dost obuvi, chodí v odřených, ošumělých šatech a s chutí se přejedí, když se jim naskytne příležitost k hostině."

"Touto únavnou a namáhavou cestou, o které jsem nyní mluvil, dosahují často klopýtajíce, padajíce, někdy se opět zvedajíce a zase upadajíce cíle, kterého se snažili dosáhnouti; často jsem byl svědkem, že šťastně unikli Scylle a Charybdě jakoby letem, dostihli cíle a vládli světu pohodlně usazeni; hlad změnil se v nasycení, mráz v milé teplo, ošumělý šat v přepychová roucha a lože z rohoží v postel z holandských látek; zasloužili si skutečně této odměny; ale po-rovnáváme-li jejich útrapy s útrapami bojovníků, uvidíme, jak jsou nepatrné."