Read synchronized with  English  French  German  Spanisch 
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha.  Miguel de Cervantes Saavedra
Kapitola 31. o půvabné rozmluvě dona Quijota se zbrojnošem Sanchem Panzou a příhodách jiných
< Prev. Chapter  |  Next Chapter >
Font: 

"To by všechno bylo v pořádku; pokračuj!" pravil don Quijote; "co činila Královna krásy, když jsi přišel? Jistě jsi ji zastihl, ana navléká perly, nebo vyšívá zlatem znak pro mne, zajatce její lásky?"

"To ne," odvětil Sancho, "ale přesívala právě míru pšenice doma na dvoře."

"Ale řekni," děl don Quijote, "že zrnka pšeničná, sotva dotčena jejíma rukama, byla perlami! A podíval ses, příteli, byla to pšenice zimní nebo jen červená?" Jenom červená," vece Sancho. "Ujišťuji tě," pravil don Quijote, "že, poněvadž ji přesila vlastníma rukama, byl z ní potom jistě chléb nejbělejší. Ale pokračuj! Kdyžs jí dal dopis ode mne, políbila jej? Přitiskla si jej k líci? Vykonala nějaký obřad hodný toho dopisu, nebo co?"

"Když jsem jí jej podával," odvětil Sancho, "měla právě plné ruce pšenice na sítě a řekla: Dejte mi, příteli, to psaní tamhle na pytel, nemohu si je přečíst, dokud nemám proseto vše, co je zde."

"Rozumná dáma!" pravil don Quijote, "to udělala proto, aby je mohla číst zvolna a s požitkem. Dále, Sancho, a o čem s tebou hovořila při práci? Nač se tě vyptávala o mně? A ty, co jsi jí odpověděl? Rychle, pověz mi vše a ať ti nezůstane v kalamáři ani kapka!"

"Na nic se mne neptala," odpověděl Sancho; "ale já jsem jí řekl, jak se na její počest kajete, nahý od pasu až i k hlavě, ztracen v těchto horách jako divoch, že spíte na zemi a jíte holý chléb z holé ruky, nečesán, v pláči a proklínaje osud."

"To jsi neřekl dobře, že svůj osud proklínám," řekl don Quijote, "neboť spíše mu žehnám a budu mu blahořečiti až do smrti, že mě učinil hodným lásky k paní tak vysoké jako Dulcinea z Tobosa." ,Je vysoká věru o dobrou píď nade mne," pravil Sancho. "Copak ses s ní měřil?" ptal se don Quijote. "Měřil," odvětil Sancho, "a to tak, že jsem k ní přistoupil pomoci jí s pytlem pšenice na osla a tu jsme stáli tak u sebe, že jsem poznal, že je vyšší o dobrou píď."

"Nuže, není-liž pravda," pravil don Quijote, "že tuto velikost provází a krášlí tisíc milionů půvabů duševních? Ale jednu věc, Sancho, popříti nemůžeš: když ses k ní přiblížil, pocítils jistě jemné vůně,

jemný jakýsi pach, něco příjemného, co je nesnadno nazvat, takový výdech či výpar, jako v obchodě vybraného rukavičkáře!"

"Mohu jen říci," na to Sancho, "že jsem cítil něco tuze lidského, a to proto, že se asi těžkou dřinou namohla a zapotila."

"To nikoliv," odvětil don Quijote, "ale buďto jsi měl rýmu, nebo jsi cítil sebe, protože dobře vím, jakou vůni vydává ona v trní, lilie polí, tekutá ambra."

"To je možné, proto občas také tak voním," děl Sancho, "jako se mj zdálo, že voní paní Dulcinea; ale tomu se nedivím, vždyť jsme všichni z jednoho těsta."

"Dobrá," pokračoval don Quijote, "a co když vyčistila pšenici a vypravila ji do mlýna, co dělala přečetši list?"

"Nečetla jej," řekl Sancho, "protože neumí prý číst ani psát, ale roztrhala jej na kousky, že prý jej nedá číst nikomu, aby nikdo ze vsi nepoznal jejího tajemství; a že prý jí stačí, co jsem jí ústně řekl o vaší lásce k ní a o divném pokání, jež pro ni činíte. Nakonec mi řekla, abych vám vyřídil od ní pozdrav a že by vás raději viděla, než vám psala, a že vás prosí a přeje si, abyste ihned opustil tyto lesy a nechal hloupostí a vydal se k To-bosu, neboť velmi touží vás spatřit. Moc se nasmála, když jsem jí řekl, že se zvete Rytířem Smutné Podoby. Zeptal jsem se jí také, při-šel-li tam Biskajec, a ona, že ano a že to byl slušný hoch; ale když jsem se tázal po trestancích, povídala, že dosud neviděla ani jednoho."

"Až dosud jsem se vším spokojen," řekl don Quijote, "ale nyní pověz, jaký skvost dala ti za doručené zprávy při rozchodu? Jest totiž starodávnou zvyklostí potulných rytířů a dam, že dávají zbrojnošům, komorným nebo trpaslíkům, přinesším jim zprávy od paní nebo milenců, nějaký nádherný skvost za odměnu."

"To je možné a mám to i za zvyklost dobrou," vece Sancho, "ale to se dalo asi v minulosti a teď dávají jen kus chleba se sýrem: to mi totiž podala paní moje Dulcinea přes plot dvora při loučení, a sýr, abyste věděl, byl jen ovčí." Je neobyčejně štědrá," řekl don Quijote, "a nedala ti zlatého skvostu asi proto, že ho neměla u sebe. Počkej jen, však se vše ukáže a uspořádá. Víš, čemu se divím, Sancho? Že jsi odjel a zase se vrátil jakoby letem, neboť ani ne za tři dny ses dostal odtud do Tobosa a zase zpět, ač je tam přes třicet mil; z toho usuzuji, že moudrý čaroděj, jenž mě chrání a přeje mi přátelsky (neboť takového mám i musím - mít, sic bych nebyl řádným potulným rytířem), ti asi cestou pomohl, anižs to poznal: takový čaroděj vezme potulného rytíře spícího na loži a rytíř se probudí druhý den ráno, nevěda jak, tisíc mil od místa, kde usnul; nebýt toho, nemohli by si bludní rytíři vzájemně po-

máhati v nebezpečí, jak si ve skutečnosti bez ustání pomáhají. Stane se, že rytíř bojuje někde v arménských horách s drakem či jinou divokou nestvůrou, nebo s nějakým rytířem a nedaří se mu a užuž duši vypouští. Tu se pojednou objeví na mračnu nebo y ohnivém voze ry-tíř-přítel, jenž byl předtím v Anglii, a pomůže mu a osvobodí jej od smrti a večer je již zase doma a s chutí večeří, třebas bylo mezi oběma místy dva či tři tisíce mil; to vše se děje uměním a chytrostí čarodějů. Proto, příteli Sancho, snadno věřím, že ses tak brzo dostal odtud do Tobosa a zpět, neboť, jak jsem řekl, nějaký čaroděj mně přející tě tam bez tvého vědomí donesl." Jistěže," řekl Sancho, "neboť Rocinante skutečně upaloval jako cikánův osel, když má v uších rtuť."

"A měl ji tam," pravil don Quijote, "ba pluk ďáblů tam měl, kteří cestují a bez únavy ženou každého, koho si přejí. Ale nechme toho! Co myslíš, že mám teď dělati, když mi moje paní nařizuje, abych přijel za ní? Uznávám sice, že její rozkaz platí, ale zas mi brání slib daný princezně, která jede s námi: rytířský zákon mi velí, abych dřív splnil své slovo, než vyhledal své potěšení. Z jedné strany mě pudí a týrá touha uviděti svou paní, z druhé mě nutí a zve slib a sláva, jíž mohu nabýt na této výpravě. Ale pospíším, vyhledám rychle obra a jakmile tam dojdu, utnu mu hlavu, dosadím princeznu na trůn a hned se vrátím, abych pohlédl v světlo, mou mysl ozařující, a omluvím se jí, že schválí mé zpoždění; neboť shledá, že cílem všeho byla jen její sláva a čest, poněvadž vše, čeho jsem se domohl, domáhám a domohu touto zbraní, co živ budu, pochází z milosti, jíž mi dopřává, a z toho, že jí náležím."

"Ach," řekl Sancho, "čím se to, Milosti, trápíte? Řekněte mi, pane, chcete vykonat tuto cestu zadarmo a dát si ujít ženitbu tak bohatou a výtečnou, v níž vám dávají věnem království, které opravdu, jak jsem slyšel, má dvacet tisíc mil kolkolem a je přebohato vším, co je nutné k živobytí, a které je větší než Španěly s Portugalskem dohromady? Mlčte, proboha, a styďte se za svou řeč, uposlechněte mne a odpusťte mi, ale ožeňte se u prvního faráře, a ne-li, tak tu na to máme našeho licenciáta, který to učiní za med. Nezapomeňte, že už jsem dost stár, abych dával rady, a že tato má rada vám velmi prospěje: neboť lepší vrabec v hrsti než holub v povětří a kdo může vybrat dobré a zlé si zvolí, pozdě bycha honí."

"Podívej se, Sancho," odvětil don Quijote, "radíš-li mi k ženitbě jen proto, abych se stal zabiv obra králem a mohl ti milostivě dát, co jsem ti slíbil, věz, že tvé přání splním lehce i beze svatby, protože půjdu do boje jen s podmínkou, že, zvítězím-li, dostanu, i bez že-

není, část království, již bych mohl dáti, komu mi libo; a až mi ji dají, komu chceš, abych ji daroval, ne-li tobě?"

"To je jasné," nato Sancho, "ale hleďte, Milosti, ji vybrat na pobřeží, abych, kdybych tam nebyl spokojen, mohl naložit své černé poddané na loď a udělat s nimi, co jsem již řekl. A teď se už, Milosti, nestarejte o návštěvu mé paní Dulcinei, ale jděte zabít obra, ať je ta věc hotova, neboť se mi zdá, Pánbůh ví, že z ní pojde velká čest i velký prospěch."

"Povídám ti, Sancho," pravil don Quijote, "že máš pravdu, i uposlechnu tvé rady a půjdu dřív s princeznou než za Dulcineou. Ale upozorňuji tě, abys nikomu neříkal nic, ani těm, kdo nás provázejí, z toho, o čem jsme tu mluvili a rokovali, neboť Dulcinea je tak úzkostlivě ctnostná, že si nepřeje, aby její myšlenky byly známy, a nebylo by tudíž slušno, abych je já nebo jiný odkrýval."

"Ale má-li se to tak," namítl Sancho, "proč nařizujete, Milosti, všem, jež svým ramenem přemůžete, aby se šli představit mé paní Dulcinei, vždyť to odhaluje její jméno i to, že ji milujete a že jste její milenec! A musí-li poslaní jít padnout jí k nohám a říci, že je Vaše Milost posílá, aby se jí podrobili, jak je možno ukrýt city vás obou?" Jakýjsi to hlupák a prosťáček," řekl don Quijote; "copak nevidíš, že to vše máji oslaviti? Věz, že podle našeho rytířského řáduje velkou ctí, má-li dáma mnoho potulných rytířů jí sloužících, však neodvažujících se mysliti na nic více než na tu službu z prostého důvodu, že je to ona; nečekají za své četné, věrné služby jiné odměny, než že je přijme za své rytíře."

"Slyšel jsem kázat," pravil Sancho, "že takto máme milovat Pánaboha pro něho samého, bez nadějí na slávu a beze strachu z trestu, ač já bych jej raději miloval a sloužil mu proto, co dokáže." Jdi k čertu, mizero," odvětil don Quijote, "co to zase máš za rozumy? Zrovna jako bys byl studoval!"

"A přece, na mou duši, neumím ani číst," na to Sancho.

Vtom zavolal mistr Mikuláš, aby trochu počkali, že se chtějí napít ze studánky, jež se tam namanula. Don Quijote zastavil na velkou radost Sanchovu, neboť zbrojnoš byl už unaven samým lhaním a bál se, aby ho pán při něm nepřistihl: věděl sice, že Dulcinea je selka z Tobosa, ale neviděl ji jakživ. Zatím si Cardenio oděl šat, v němž nalezli Doroteu, a ač nebyl valný, přece byl lepší, než ten jejž svlékl. Shromáždili se všichni kol studánky a trochu ukojili svůj značný hlad tím, co byl farář opatřil v hospodě.

V tu chvíli šel právě po silnici jakýsi hoch, který, pozorně si prohlédnuv lidi u studánky, rozběhl se náhle k donu Quijotovi, objal mu nohy a dal se nucené do pláče: ,Ach, pane můj, Milosti, už mne

nepoznáváte? Pohlédněte dobře, jsem sluha Andres, kterého jste odvázal od toho dubu." Don Quijote ho poznal a vzav ho za ruku obrátili se k přítomným: .Abyste, milostiví pánové, viděli, jak je dů-ležito, aby na světě byli potulní rytíři, napravující křivdy a bezpráví, páchaná drzými a zlými jeho obyvateli, vězte, že kdysi jeda lesem uslyšel jsem křik a nářek, který jako by pocházel od bytosti týrané a pomoci potřebné. Veden povinností šel jsem po žalostivém volání a nalezl jsem přivázána k dubu tohoto hocha, jehož rád zde vidím, neboť bude svědkem, nedovolujícím mi lháti. Pravím, že byl přivázán k dubu, byl obnažen do půl těla a surovec, jeho pán, jakjsem potom zvěděl, jej mrskal koňským řemením. Spatřiv to, tázal jsem se, proč jej tak krutě mučí, a surovec odvětil, že prý proto, že je to jeho čeledín a že způsobil spíše z darebáctví než z hlouposti jistou škodu. Ale toto dítě pravilo: ,Pane, bičuje mě jen proto, že chci svůj plat.' Pán se všelijak vymlouval a vykrucoval a já jej vyslechl, ale důvodů jeho jsem neuznal. Zkrátka, přinutil jsem jej, aby ho odvázal, a vzal jsem od něho slib, že hocha odvede s sebou a zaplatí mu do posledního groše a ještě s nádavkem. Není-li to pravda, synku Andresi? Ne-pozorovals, jak pánovitě jsem mu dal onen rozkaz a jak pokorně slíbil splnit vše, co jsem nařídil, předepsal a žádal? Odpověz, neboj se a nestyď, řekni pánům, co se stalo, ať se ukáže a ocení, jak prospěšní jsou, jakjsem pravil, potulní rytíři na cestách."

"Všecko, co jste, Milosti, řekl, je úplná pravda," odpověděl kluk; "ale nakonec to dopadlo tuze jinak, než si myslíte." Jak to jinak," ptal se don Quijote, "což ti sedlák nezaplatil?"

"Kdyby mi jen nezaplatil," odvětil hoch, "ale jakmile jste, Milosti, odjel z lesa a zůstali jsme sami, přivázal mě znovu k dubu a seřezal mě tak, že jsem byl odřen jako svatý Bartoloměj, a při každé ráně si nějakým vtipem nebo pošklebkem tropil šašky z Vaší Milosti, takže, nebýt bolesti, musil bych se smát jeho řečem. Připravil mě tak, že jsem si až do nynějška léčil rány od něho v nemocnici, a tím vším jste vinen vy, protože, kdybyste si byl hleděl své cesty, nechodil, kde vás nezvali, a nepletl se do cizích věcí, byl by se můj pán spokojil jedním nebo dvěma tucty ran, pak by mě byl pustil a ještě zaplatil dluh. Ale protože jste ho bez důvodu urazil a řekl mu tolik hrubostí, rozzuřil se a protože si nemohl vylít hněv na vás, vylil si jej, když jsme byli sami, na mně, že se z toho nevylížu myslím do smrti."

"Neměl jsem odjíždět," pravil don Quijote, "dokud ti nezaplatil. Měl jsem věděti z dlouhé zkušenosti, že sedláci nestojí v slově, ne-mají-li prospěchu v jeho splnění. Ale vzpomínáš si, Andresi, na mou

přísahu, že, nezaplatí-li ti, budu ho hledati a najdu jej, třebas se ukryl v břiše velryby?"

"To je pravda," řekl Andres, "ale co z toho bylo?"

"Nyní uvidíš, bude-li z toho něco," odvětil don Quijote a vstal přitom rychle a rozkázal Sanchovi zapnouti udidlo Rocinantovi, jenž se během jejich jídla pásl.

Dorotea se ho ptala, co chce počít, a on odpověděl, že půjde potrestat onoho sedláka za jeho provinění a přinutit ho, aby do posledního haléře zaplatil Andresovi. Tu mu odvětila, aby vzpomněl, že podle slibu nesmí nic podnikati, dokud neskončí záležitost její, a protože to ví on nejlépe, aby se uklidnil a vyčkal, až se vrátí z jejího království. "To je pravda," řekl don Quijote, "Andres musí mít strpení, dokud se nevrátím, jak, paní, pravíte! Dokládám se a přisahám znovu, že neustanu, dokud jej nepomstím a jeho peníze mu neopatřím."

"Takovýmhle přísahám nevěřím," pravil Andres, "a něco na cestu do Sevilly bych viděl raději, než všechnu pomstu na světě. Dejte mi něco k jídlu a na cestu, máte-li, a sbohem, Milosti i všichni potulní rytířové, a mějte z toho svého potulování takový prospěch, jako já jsem měl." Sancho vytáhl ze zavazadel kus chleba a sýra, dal to klukovi a řekl: "Tu máte, bratře Andresi, všichni jsme účastni na vašem neštěstí."

Jakpak na něm jste účasten vy?" zeptal se Andres. "Tím chlebem a sýrem, který vám dávám," odpověděl Sancho, "neboť Pán Bůh ví, nebudu-li ho sám potřebovati. My, zbrojnoši potulných rytířů, zkusíme, příteli, mnoho hladu a trampot a věcí, jež lze lépe ucítit než vylíčit."

Andres vzal chléb se sýrem a vida, že mu nic jiného nedávají, sklonil hlavu a rychle odcházel; na odchodu řekl donu Quijotovi: "Pro smilování boží, pane potulný rytíři, najdete-li mě ještě jednou, nechte si svou pomoc, i kdyby mě čtvrtili, a zanechte měrnému neštěstí, neboť nikdy nebude tak velké, jako by bylo, kdybyste přispěl svou pomocí; zatrať vás Bůh i se všemi potulnými rytíři, co se jich narodilo!" Don Quijote se zvedal jej potrestat, ale hoch se dal do takového úprku, že si nikdo netroufal jej dohánět. Don Quijote byl úžasně pobouřen řečí Andresovou a ostatním dalo mnoho přemáhání nepropuknout v smích a nerozzlobit jej úplně.